Noc podzimní rovnodennosti

21. října 2012 v 9:54 | Mizakoe |  Bylo nebylo
Probudila jsem se. Zima dotírala na nezakrytou tvář a kulich se opět šinul nahoru. Zavrtěla jsem ve spacáku a dala přitom pozor, abych do něj nestrčila. Povedlo se mi uvolnit ruce a pak jsem si narazila kulicha opět až na uši, načež se schoulila zpět k němu - zpět do tepla. Zavřela jsem oči a chtěla znovu usnout. "Huuuu…uuu…uu…" ozval se odkudsi z lesa táhlý všepronikající a přitom nenápadný zvuk. Jako by se profázoval mezi stromy a pak utichl. Nastalo téměř ticho přerušované jen zvuky lesa. Myslela jsem si, že se mi to jen zdálo, ale něco mi nedalo… Ta vzpomínka na píseň padajících hvězd... Nechala jsem otevřené oči a zaposlouchala se. Vteřiny se pozvolna vlekly a pak se to ozvalo znovu. "Huuuuu..uuu…" Bylo to jako… jako… já nevím…nemám slova, kterými bych to dokázala popsat. Něco jako meluzína, ale hluboká a pronikavá. Přitom to ale s meluzínou nemělo nic společného. Byl to zvuk, který se zrodil nad zemí mezi kmeny stromů a rozběhl se do prostoru. Nebylo to nikterak hlasité. Vlastně to bylo docela potiché… ale… něčím se to vymykalo… jasností… čistotou… ten nezaměnitelný zvuk toho co nechápu. Toho o čem vím, že tu je a přes to si to plně nepřipouštím. Naslouchala jsem. Objevovalo se to a mizelo. Jako by to bloudilo lesem, tančilo mezi stromy tam a zpátky v jakémsi nepochopeném tanci. Matně jsem si uvědomovala, že to jde směrem od zříceniny hradu. Nebyla jsem však schopná nad tím hlouběji přemýšlet. Ten zvuk mě absolutně pohltil. Jen jsem čekala, kdy se znovu ozve a po té co utichl jsem čekala opět. Znovu a znovu. Bylo to tu. Cítila jsem, že je to ono. Nezdálo se mi to. Očima jsem bloudila po temných korunách stromů proplétajících se vysoko nad našimi hlavami. Cítila jsem hlodání strachu, zmatek, zvědavost a jakýsi podivný pocit, že takhle je to správné. Že tohle je můj svět… jakási prapodivná vnitřní odevzdanost…
Kdybych řekla, že jsem slyšela ducha bloudícího v podhradí mezi stromy, zněla bych jako blázen. Ani nechci tvrdit, že to byl duch. Duch je pouze slovo - jen slovo - slovo, které nikdy nedokáže plně vystihnout co jsem vlastně slyšela, slovo které nic neznamená, protože slovo je jen slovem. Ale ať to bylo co to bylo… bylo to něco "živého"… něco, co tam tu noc bylo s námi. Tu noc, kdy léto umíralo, kdy se měla vrátit tma, noc podzimní rovnodennosti…
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Komentáře

1 Palka Palka | Web | 22. října 2012 v 21:19 | Reagovat

ty máš tak veľe spisovateľské umelecké nadanie že nehapem, prečo si ešte nevidala dáku knihu ... slová ktorímy opisuješ veci mi pripomínajú tie oceňované knihy o ktorých sa učíme ... citlivý tón, nič náilne... pokojné čítanie .. také ... no eviem ako presne to vyjadriť slovami :) je to proste geniálne :)

2 Palka Palka | Web | 26. října 2012 v 22:20 | Reagovat

nemáš mi za čo ďakovať, ja som napísala to čo som cítila

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama