Noc perseid

5. října 2012 v 21:50 | Mizakoe |  Bylo nebylo

Noc perseid, noc padajících hvězd, noc tisíce přání… Bylo léto, srpen, po desáté večerní… ano, tou dobou jsem s bráchou roztahávala spacák uprostřed trávníku na zahradě. Nebylo nikterak převratně teplo, ale nebyla ani zima. Vítr postupně rozehnal všechny mraky a nad našimi hlavami se otevřel výhled na hvězdami posetou oblohu, v zorném poli mírně lemovanou vysokými stromy. Nikdy bych nevěřila kolik je na nebi hvězd. Miliony malých světýlek opuštěně blikajících z nepředstavitelné dálky a za nimi ještě další, ještě menší světélka, která se člověku objeví, až když se zahled hlouběji do vesmírných dálek. Ten pohled mě fascinoval, jako by mě nebe pohltilo, vtáhlo do sebe. Jenom já a hvězdy, nic jiného… jako bych na chvíli zapoměla, že existuji… pak se na nebi mihla první malá hvězdička. Prostě jako by se utrhla a spadla, nenávratně zmizela ve tmě. V ten okamžik mě ani nenapadlo co bych si mohla přát. Jen mě to malinko vytrhlo z tranzu a přimělo k zamyšlení. Pohledem jsem se dál upírala k obloze, potichu debatovala s bráchou a u toho přemítala. Co si vlastně přeji? Co chci? V co doufám? … Nevěděla jsem. Neodvažovala jsem se doufat ani v příští týden, natož abych věděla co si přát. A pak jsem si vzpoměla na onu zvláštní přítomnost něčeho co bylo až za hranicemi mého chápání, vzpoměla jsem si na ty "rozhovory", na tu jistotu, kterou mi to dávalo. Na to, co mi jako jediné podalo pomocnou ruku a čemu jsem bezmezně věřila. V hlavě mi vytanulo tisíce otázek a pak se myšlenky přesunuly o rok dozadu a naplnila mě další vzpomínka v celé své děsivosti.
Na obloze se utrhla další malinká hvězdička a v zápětí se po obloze přehnala obrovská perseida. Ohnivým ocasem přes oblohu nakreslila mohutný zářící šlic a vše jako by na chvíli vytanulo ze tmy. A já najednou věděla. "…Chápat…" Přeji si chápat, rozumět věcem kolem…
Toho večera jsem viděla ještě mnoho dalších padajících hvězd. Malých i velkých, ale přání jsem měla jediné… chápat… Ještě dlouho jsem pozorovala noční oblohu než mě pohltila tma…
Když jsem znovu otevřela oči byla stále noc. Dle mobilu kolem druhé hodiny ranní a já cítila, jak mi táhne na krk a jak mě mravnečí přeleželá noha. Převalila jsem se na záda a chtěla znovu usnout, když jsem zaslechla zvláštní mlodii. Něco jako… zpěv? Těžko to popsat. Kdyby to měl být hlas, byl by dívčí, klidný, vyrovnaný. Zpíval píseň beze slov… ale… neznělo to jako člověk, vlastně to neznělo ani úplně jako hlas. Byl to hlas a přitom nebyl. Chvíli jsem si myslela, že se mi to zdá a tak jsem otevřela oči. Hlas nezmizel a to co jsem spatřila mi doslova vyrazilo dech. Když jsem usínala, myslela jsem si, že víc hvězd už se na oblohu nevejde. Teď jich tam bylo třikrát tolik, ale to nebylo to podstatné. Po obloze běhaly lososové paprsky a kreslili obrazce. Souhvězdí. Rovnými čarami propojovali jednotlivé hvězdy do složitých obrazců a v zápětí mizely. Bylo to rychlé… neuvěřitelně rychlé. Obrazce se objevovali v těsném sledu za sebou a několikero jich naraz. Nestihla jsem se ani pořádně podívat na to co to je a už to tam nebylo. Jedno "souhvězdí" vystřídalo druhé, na to, aby i ono o okamžik později zmizelo… a do toho se stále ozývala ona melodie… Neměla zdroj, neměla směr… byla všude… táhla se při zemi a mezi stromy. Byla všude a byla vším. Nerozuměla jsem tomu co jsem viděla a nerozuměla jsem ani tomu co jsem slyšela. Chvíli jsem se pokoušela si namluvit, že se mi to všechno jen zdá, ale bylo to tady. Tohle všechno bylo skutečné.
Je spousta věcí co lidé během let zapoměli, schopností o které přišli. Svět není jen ta logická všemi nám cpaná věc, kde se vše dá vysvětlit zákony fyziky a kde je vše jasné. Báli jsme se toho co nám svět říkal a báli jsem se toho čemu jsme nerozuměli a tak jsem se naučili neposlouchat. Tak dlouho jsem si zacpávali uši až jsme o ně přišli. Zavřeli jsme se do čistě racionálního bludu, který vydáváme za svět a kde vše co nás přesahuje je jen halucinace, lež a nebo výmysl. Nikdy už to nebude jako dřív. Už tu není nikdo kdo by nám ukázal cestu zpět. Ale přes to, pokavaď budeme chtít a pokud budeme ochotní naslouchat… Stromům, obloze, tomu všemu co nás obklopuje… neříkám, že pochopíme co uslyšíme, co ucitíme či uvidíme, ale stojí to za to - stojí za to, cítit svět.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Komentáře

1 Palka Palka | Web | 6. října 2012 v 21:37 | Reagovat

prekrásne napísané úplne ma to chytilo.. aj ja so chcem lahnúť pod hviezdy a....

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama