Říjen 2012

Bezpečnost nade vše, aneb politika u nás

27. října 2012 v 19:47 | Mizakoe |  Jednorázovky

Žijeme ve státě, kde politika je fraškou, a kde předpisy jsou pouhou formalitou.
Není to tak dávno, co všichni masově řešili, že nám kdosi střílel na našeho milého, zlatého a stříbrného pana presidenta, a mimo jiné se i díky neschopnosti ochranky zdárně trefil. Jo, nechopnosti ochranky… Z čeho jsou všichni tak překvapení? Copak někdo čekal, že budou něco dělat? Někdo byl dostatečně naivní, aby si myslel, že opravdu zafungují? Jsme v Čechách! Vstávat! Tady se přeci běžně vyhazují peníze za věci, které nefungují, hned se rozbíjejí, popřípadě je nikdo nepotřebuje.
To, že hlava státu má kolem sebe bandu trolů kochajících se pohledem kde co lítá a s reakční odezvou rovnající se rychlosti reflexu houpacího koně… no a co? Síť a dokumenty naší vlády jsou tak profesionálně zabezpečené, že si je ve volném čase může pročíst libovolný matfyzák, co obětuje těch pát vteřin, aby se dostal přes ono inkriminované "zabezpečení" a následně měl dostatek trpělivosti, aby ty kecy četl… no a co?
A když už jsme u toho… co třeba ještě parlament a senát s jeho slavným zabezpečením, kontrolujícím, zda s sebou náhodou nemáte nůž či nedejbože jakoukoliv jinou zbraň. Kdyby se vám náhodou zdálo, že narážím na ty jejich rentgeny na vstupu a detekční rámy alias pískající brány, tak se vám to nezdá. S tím co se u nás děje se ani nedivím, že se bojí, aby je někdo nepřišel v návalu vzteku vykuchat. Nicméně, když už do toho vrazej prachy z našich daní, tak by snad mohli postavit něco co k něčemu bude, ne? Je to komedie… K čemu je něco, co přelstí i puberťačka? Kdyby jste snad měli dojem, že přeháním, tak musím s politováním zkonstatovat, že nikoli. Toto je smutný fakt… testovala jsem to. Do prezidentů sice nestřílím a žádné systémy nehackuji, nicméně co se pronášení nožů týká… no, vezmu to popořádku.
Ve škole se pořádal nějaký ten "pátek" zpátky výlet do budovy parlamentu a senátu České republiky, aneb navštívíme vládu. Třídní nám ještě specielně zdůraznil ať necháme všechny pepřáky, boxery, paralizéry a nože doma a den na to se šlo. Byl to zrovna čtvrtek, a tak jsem věděla, že s sebou povleču věci na karate. Když už jsem si tam tak doma do toho batohu přisypávala něco málo na zub, napadlo mě tam přihodit ještě něco navíc - konkrétně můj oblíbený nůž maskovaný v karabině. Nutkání zkusit to pronést bylo prostě příliš silné a ten nápad dostatečně lákavý.
Přiznávám se dobrovolně, když došlo na věc, tak jsem byla mírné nervózní. Lidé v uniformách, kamery, všichni se tvářili seriózně a každou chvíli někdo pískal. Já spoléhala na to, že karabino-nůž nechám v batohu. Tudíž pískat nebude mít co a z rentgenu to nepoznaj. Prošla jsem si tedy rámem bez jediného pípnutí, vzala si bágl a už si myslela, že mám vyhráno, když se z boku ozvalo "Slečno, na okamžik." Zatrnulo mi. Nicméně zachovala jsem klid a poslušně naklusala k postranímu pultu. "Máte v tašce nůž." oznámil mi jeden nejmenovaný pán. "Nůž?" zopakovala jsem nechápavě s výrazem totálního blba a počkala až mi to ten chlapík v uniformě odkývne. "Hmm." zamumlala jsem a začla se přehrabovat v batohu. S pocitem prohry jsem vytáhla na pult sluchátka, čip na obědy, kapesníky, bublifuk, karabino-nůž a zeptala se jestli to nemohlo bejt něco z toho, zatímco jsem se dál přehrabovala v obsahu kapsy. A oni jen stále stáli, koukali a kroutili hlavou na téma "To není ono". A pak mi to došlo. V tašce jsem měla opravdu ještě jeden nůž. Malou otvírací a ultra tupou kudličku, kterou jsem používala na otevírání dveří od tělocvičny. Mrzelo mě, že jsem na ní zapoměla, nicméně výsledek nebyl tak zlý. Nožík mi zabavili a karabino nůž putoval zpět do batohu. Jo, hlavně, že mi sebrali ten meší a tupej… Takže hurá, "zbraň" je v parlamentu.
Budovu jsme prošli křížem krážem i s přednáškou o její historii, načež mi u vchodu vrátili nožík a vypravili jsme se do senátu, kde jsem ono párátko rovnou preventivně předala na hlídání další průvodkyni a kontolou prošla bez ztráty květinky…
Jo… hlavně, že někteří chudýci si museli sundat všechny kovové náramky, sponky a i pásky u kalhot… a mě nechají "zbraň"… Není to ironie?


Noc podzimní rovnodennosti

21. října 2012 v 9:54 | Mizakoe |  Jednorázovky
Probudila jsem se. Zima dotírala na nezakrytou tvář a kulich se opět šinul nahoru. Zavrtěla jsem ve spacáku a dala přitom pozor, abych do něj nestrčila. Povedlo se mi uvolnit ruce a pak jsem si narazila kulicha opět až na uši, načež se schoulila zpět k němu - zpět do tepla. Zavřela jsem oči a chtěla znovu usnout. "Huuuu…uuu…uu…" ozval se odkudsi z lesa táhlý všepronikající a přitom nenápadný zvuk. Jako by se profázoval mezi stromy a pak utichl. Nastalo téměř ticho přerušované jen zvuky lesa. Myslela jsem si, že se mi to jen zdálo, ale něco mi nedalo… Ta vzpomínka na píseň padajících hvězd... Nechala jsem otevřené oči a zaposlouchala se. Vteřiny se pozvolna vlekly a pak se to ozvalo znovu. "Huuuuu..uuu…" Bylo to jako… jako… já nevím…nemám slova, kterými bych to dokázala popsat. Něco jako meluzína, ale hluboká a pronikavá. Přitom to ale s meluzínou nemělo nic společného. Byl to zvuk, který se zrodil nad zemí mezi kmeny stromů a rozběhl se do prostoru. Nebylo to nikterak hlasité. Vlastně to bylo docela potiché… ale… něčím se to vymykalo… jasností… čistotou… ten nezaměnitelný zvuk toho co nechápu. Toho o čem vím, že tu je a přes to si to plně nepřipouštím. Naslouchala jsem. Objevovalo se to a mizelo. Jako by to bloudilo lesem, tančilo mezi stromy tam a zpátky v jakémsi nepochopeném tanci. Matně jsem si uvědomovala, že to jde směrem od zříceniny hradu. Nebyla jsem však schopná nad tím hlouběji přemýšlet. Ten zvuk mě absolutně pohltil. Jen jsem čekala, kdy se znovu ozve a po té co utichl jsem čekala opět. Znovu a znovu. Bylo to tu. Cítila jsem, že je to ono. Nezdálo se mi to. Očima jsem bloudila po temných korunách stromů proplétajících se vysoko nad našimi hlavami. Cítila jsem hlodání strachu, zmatek, zvědavost a jakýsi podivný pocit, že takhle je to správné. Že tohle je můj svět… jakási prapodivná vnitřní odevzdanost…
Kdybych řekla, že jsem slyšela ducha bloudícího v podhradí mezi stromy, zněla bych jako blázen. Ani nechci tvrdit, že to byl duch. Duch je pouze slovo - jen slovo - slovo, které nikdy nedokáže plně vystihnout co jsem vlastně slyšela, slovo které nic neznamená, protože slovo je jen slovem. Ale ať to bylo co to bylo… bylo to něco "živého"… něco, co tam tu noc bylo s námi. Tu noc, kdy léto umíralo, kdy se měla vrátit tma, noc podzimní rovnodennosti…

Noc perseid

5. října 2012 v 21:50 | Mizakoe |  Jednorázovky

Noc perseid, noc padajících hvězd, noc tisíce přání… Bylo léto, srpen, po desáté večerní… ano, tou dobou jsem s bráchou roztahávala spacák uprostřed trávníku na zahradě. Nebylo nikterak převratně teplo, ale nebyla ani zima. Vítr postupně rozehnal všechny mraky a nad našimi hlavami se otevřel výhled na hvězdami posetou oblohu, v zorném poli mírně lemovanou vysokými stromy. Nikdy bych nevěřila kolik je na nebi hvězd. Miliony malých světýlek opuštěně blikajících z nepředstavitelné dálky a za nimi ještě další, ještě menší světélka, která se člověku objeví, až když se zahled hlouběji do vesmírných dálek. Ten pohled mě fascinoval, jako by mě nebe pohltilo, vtáhlo do sebe. Jenom já a hvězdy, nic jiného… jako bych na chvíli zapoměla, že existuji… pak se na nebi mihla první malá hvězdička. Prostě jako by se utrhla a spadla, nenávratně zmizela ve tmě. V ten okamžik mě ani nenapadlo co bych si mohla přát. Jen mě to malinko vytrhlo z tranzu a přimělo k zamyšlení. Pohledem jsem se dál upírala k obloze, potichu debatovala s bráchou a u toho přemítala. Co si vlastně přeji? Co chci? V co doufám? … Nevěděla jsem. Neodvažovala jsem se doufat ani v příští týden, natož abych věděla co si přát. A pak jsem si vzpoměla na onu zvláštní přítomnost něčeho co bylo až za hranicemi mého chápání, vzpoměla jsem si na ty "rozhovory", na tu jistotu, kterou mi to dávalo. Na to, co mi jako jediné podalo pomocnou ruku a čemu jsem bezmezně věřila. V hlavě mi vytanulo tisíce otázek a pak se myšlenky přesunuly o rok dozadu a naplnila mě další vzpomínka v celé své děsivosti.
Na obloze se utrhla další malinká hvězdička a v zápětí se po obloze přehnala obrovská perseida. Ohnivým ocasem přes oblohu nakreslila mohutný zářící šlic a vše jako by na chvíli vytanulo ze tmy. A já najednou věděla. "…Chápat…" Přeji si chápat, rozumět věcem kolem…
Toho večera jsem viděla ještě mnoho dalších padajících hvězd. Malých i velkých, ale přání jsem měla jediné… chápat… Ještě dlouho jsem pozorovala noční oblohu než mě pohltila tma…
Když jsem znovu otevřela oči byla stále noc. Dle mobilu kolem druhé hodiny ranní a já cítila, jak mi táhne na krk a jak mě mravnečí přeleželá noha. Převalila jsem se na záda a chtěla znovu usnout, když jsem zaslechla zvláštní mlodii. Něco jako… zpěv? Těžko to popsat. Kdyby to měl být hlas, byl by dívčí, klidný, vyrovnaný. Zpíval píseň beze slov… ale… neznělo to jako člověk, vlastně to neznělo ani úplně jako hlas. Byl to hlas a přitom nebyl. Chvíli jsem si myslela, že se mi to zdá a tak jsem otevřela oči. Hlas nezmizel a to co jsem spatřila mi doslova vyrazilo dech. Když jsem usínala, myslela jsem si, že víc hvězd už se na oblohu nevejde. Teď jich tam bylo třikrát tolik, ale to nebylo to podstatné. Po obloze běhaly lososové paprsky a kreslili obrazce. Souhvězdí. Rovnými čarami propojovali jednotlivé hvězdy do složitých obrazců a v zápětí mizely. Bylo to rychlé… neuvěřitelně rychlé. Obrazce se objevovali v těsném sledu za sebou a několikero jich naraz. Nestihla jsem se ani pořádně podívat na to co to je a už to tam nebylo. Jedno "souhvězdí" vystřídalo druhé, na to, aby i ono o okamžik později zmizelo… a do toho se stále ozývala ona melodie… Neměla zdroj, neměla směr… byla všude… táhla se při zemi a mezi stromy. Byla všude a byla vším. Nerozuměla jsem tomu co jsem viděla a nerozuměla jsem ani tomu co jsem slyšela. Chvíli jsem se pokoušela si namluvit, že se mi to všechno jen zdá, ale bylo to tady. Tohle všechno bylo skutečné.
Je spousta věcí co lidé během let zapoměli, schopností o které přišli. Svět není jen ta logická všemi nám cpaná věc, kde se vše dá vysvětlit zákony fyziky a kde je vše jasné. Báli jsme se toho co nám svět říkal a báli jsem se toho čemu jsme nerozuměli a tak jsem se naučili neposlouchat. Tak dlouho jsem si zacpávali uši až jsme o ně přišli. Zavřeli jsme se do čistě racionálního bludu, který vydáváme za svět a kde vše co nás přesahuje je jen halucinace, lež a nebo výmysl. Nikdy už to nebude jako dřív. Už tu není nikdo kdo by nám ukázal cestu zpět. Ale přes to, pokavaď budeme chtít a pokud budeme ochotní naslouchat… Stromům, obloze, tomu všemu co nás obklopuje… neříkám, že pochopíme co uslyšíme, co ucitíme či uvidíme, ale stojí to za to - stojí za to, cítit svět.