Duben 2012

Tell me would you...

18. dubna 2012 v 16:32 | Mizakoe |  Jednorázovky

"Mami, ten autobus mi ujel, pojedu třista čtyřicet sedmičkou, vyzvedneš mě v Břežanech?" nervózní hlas se tiše rozléhal na opuštěném auobusovém nádraží, zatímco opodál svítila polorozbitá lampa. "Proč? Co se stalo?..." ozvalo se tiché zajíknutí a na okamžik nastalo ticho. Dívčí tvář se zkroutila ve vystrašeném úšklebku a po tvážích jí začaly stékat slzy. "Ka-kam pojedete?" … "Dobře... a zůstal někdo ve vesnici?" Její výraz ztvrdl a křečovitěji sevřela mobilní telefon. Na chvíli se opět rozhostilo ticho. "Přijdu za vámi, ale prvně musím ještě něco udělat." pronesla rozhodně a uslzenýma očima vzhlédla k obloze. Z reproduktoru se rozezněl vyděšený prosebný hlas. Mluvil a mluvil, naléhal. "Promiň." Maeve zavřela oči a ukončila hovor. Telefon se téměř znovu rozezvonil. Němě pohlédla na display a pak vypnula zvonění.
O půl hodiny později seděla v autobuse a pozorovala ubíhající krajinu. Pozvolna přicházel den…


"Tai tam zůstal… ale proč?… Musím zpátky. Když budu opatrná tak se mi nic nestane… zvládnu to…"


V brzkých raních hodinách autobus zastavil. Maeve pohlédla rozespale ven. Stáli v nějakém přístavu a slunce se plazilo ještě nízko nad vodou. "Vážení cestující, z důvodu postupující nákazy autobus v této stanici končí a…" dál už neposlouchala. Prostě vystoupila a vydala se od moře pryč směrem do vnitrozemí.
Cesta se klikatila, stoupala do kopce a čím dál tím méně připomínala silnici. Po dalších pár hodinách se jí povedlo si stopnout jiný autobus. Byl plný asi devítiletých dětí vracejících se ze z letního kurzu lyžování v Alpách. O nákaze se dozvěděli pozdě a tak se pokoušeli projet zakázanou zónou k bývalé chovatelské stanici, aby se měli alespoň kde schovat.
Po dalších dvou hodinách si autobus o díru v silnici utrhl přední nápravu. Jen kus od cíle… zbývalo jen posledních šestnáct kilometrů.
"Jsou všichni v pořádku?!" ozývalo se volání, zatímco se dětičky soukaly oknem převráceného autobusu ven. Maeve chvíli postávala na místě a pak sebrala z příkopu velký kus kamene a několikrát se ohnala po zdemolovném zámku od zavazadlového prostoru. "Lyže tu nechte, ale tašky s oblečením a případné jídlo si vemte s sebou. Co nebudete potřebovat zahoďte rovnou." houkla přes shluk dětí a otevřela poklop. "Když půjdeme lesem, tak nám to zkrátí cestu víc jak o polovinu." podívala se na jednu z učitelek. "Lesem je to nebezpečný a nevíme kudy přesně jít." namítla. "Ty děti nedojdou tak daleko." přidala se druhá. "Po silnici tam nedojdou už vůbec a když tu zůstaneme do tmy, tak nás nejspíš něco sežere."


"Dívala jsem se na ně a věděla, že rozumí. Tohle už nebyl návrat ze školního výletu. Okolí tohohle místa jsem znala… mohla jsem je tam dovést a doufat, že to stihneme… byl květen a slunce vydrželo na obloze docela dlouho. V době havárie mohly být maximálně tak dvě hodiny. Dalo se to stihnout.."


Po další debatě všichni souhlasili. Cesta opět započala… po klikatých stezkách borovým lesem… vzhůru nad roklemi. Bylo teplo a sucho. Šlo se dobře, jen některé děti si co chvíli stěžovali, že je bolí nohy a tak všichni postupovaly pomaleji než by bylo vhodné. Maeve šla tak uprostřed a myšlenkami se toulala doma. "Doufám, že ho ještě uvidím." problesklo jí hlavou a před očima se jí objevila jeho usměvavá tvář.
Bylo to zvláštní… vlastně ho ani moc neznala… jen se jí o něm často zdálo… ani nevěděla jaký doopravdy je… stejně jako netušila, jestli si část z toho sama nevymyslela, ale tak dlouho ho sledovala… "Třeba se nepletu…"… naděje se vždy drží dlouho… i když člověk pochybuje…
"Tell me.." z myšlenek jí vyrušil podivný hlas. Rozhlédla se zmateně kolem, ale neviděla nikoho kdo by na ní mluvil. "Tell me would you kill?" zarazila se. Byl "to hluboký hlas, melodický… zpíval… ale kdo? odkud? "Slyšela jste to?" zeptala se jedné z učitelek. Ta na ní jen překvapeně pohlédla. "Co?" zeptala se.


""Tell me would you kill to safe a life?"slyšela jsem ho. Jasně a zřetelně. Prvně jsem nedokázala určit odkud, připadala jsem si jen jako by mě ten hlas obklopil ze všech stran a schvátil do spárů "Tell me would you kill to prove you´re right?" děsil mě… zněl až démonicky naléhavě a nedalo se mu utéct. Byla z něj cítit jakási zvrhlá radost a zoufalství v jednom. "… would you kill…" pak jsem si uvědomila, že ten zvuk vychází ze dna rokle. Odněkud tam zespoda ze tmy… a náledně mi došlo, že nikdo další to neslyší… že je to jen přelud… halucinace…"

Maeve upřela svůj pohled před sebe na cestu. Dávala pozor jen aby se nepodívala dolu za tím zpěvem… za tím voláním, které jí něčím táhlo dolu. "Je to jen halucinace." zopakovala si v duchu. V ten stejný okamžik před ní zakoplo jedno z dětí. Zastavila a pomohla mu na nohy. "Ukaž, neseš toho moc, vezmu to." Nabídla mu a vzala si od něj batoh a připla si ho popruhem ke krosně. Holčička se jen trochu usmála a unveně se na ní podívala. "Už to není daleko, to už zvládneš." pobídla jí Maeve a vykročila dál.
A vážně už tam skoro byli. Po chvíli vyšli z lesa a na mýtině před nimi se zjevila bílá krychloidní budova. Už z dálky bylo vidět, že hlavní vchod je zatopený a dům trochu zpustlý. "Bude to bezpečný?" řidič autobusu se nedůvěřivě podíval na dozor těch malých ratolestí, ale ty mlčely. "Myslím, že uvnitř to bude pořád bezpečnější než venku." zamumlala Maeve a koutkem oka dál sledoval sledovala černý stín v houštině na druhém kraji mýtiny. Nelíbilo se jí tu, ale tma už byla na spadnutí a nic jiného poblíž nebylo. "Jane, nemáš klíče od zadního vchodu?" optala se své kolegině jedna z vyučujících, ale ta jen zakroulita hlavou. "Druhý vchod je zamčený zevnitř a myslím, že klíče jsou od minule doteď v zámku." "A nešly by prostě vykopnout dveře?" zeptal se Maeve. "Je tam mříž." namítla Jane ve stejný okamžik, kdy se černý stín opět o kus přiblížil. Maeve se nervózně ohlédla jeho směrem a pak se pohledem vrátila k Jane. "Půjčte mi klíče od toho zatopenýho vchodu, podplavu to a otevřu zevnitř."


"O pár okamžiků později jsem už sestupovala do temné a chladné vody. Byla jsem odhodlaná přespat vevnitř a nenechat se přes noc sežtat tou zdivočelou zvěří. Děsil mě ten stín a ještě víc mě desil ten hlas obklopující vše kolem. "Tell me would you…" Poslední nádech a pak jsem se ponořila pod vodu. Zima mi svírala plíce a strach mě nabádal ke zbrklostem. "…kill to prove you´re right?" Nemělo cenu snažit se neposlouchat. Byl všude, stejně jako voda. Zkoušela jsem se na to nesoustředit a jen plavat."


Pak se před ní konečně objevily dveře. Vrazila klíč do zámku a odemkla. Vyšlo to tak akorát, aby se nezačala topit. Zavřela za sebou a s posledním zbytkem kyslíku proplavala po schodech nahoru na chodbu. Byli tam dvoje dveře. Vzala za kliku hned těch prvních a otevřela. Udělala krok dopředu a pak s vřískotem uskočila zpátky a dveče zase zabouchla. "Krokodýl." Chvíli šokovaně zírala na zabouchle dveře a pak se přesunula ke druhým. Opatrně vzala za kliku a nakoukla dovnitř. "Fajn, tady nic." Zamumlala a vydala se dál. Ještě pár minut se motala vevnitř tam a zpátky než našla druhý vchod. Klíče tam doopravdy už byly. Odemkla a zamávala na ostatní ať jdou dovnitř. Venku už se mezitím značně zešeřilo a mezi stromy svítilo několik párů očí… stihli to.


"Ještě jsme museli vyčistit celou budovu od všech těch zvířat co se nějak dostala dovnitř a pak jsme všichni konečně mohli jít spát.
Dlouho jsem nemohla usnout. Pořád mi leželo v hlavě proč Tai a zbytek jeho rodiny taky neodešli… co je přimělo zůstat?
Věděla jsem, že to brzy zjistím, mohla jsem být maximálně pár dnů cesty od domova. Stačilo slézt dolu do rokle a pak jít stále na sever. Děsil mě jen ten všudy přítomný hlas. Stále zpíval… ale… byl to jen přelud… stačilo by se pořádně vyspat a on by zmizel,ne?"


Maeve nakonec kvůli počasí musela trochu upravit plány a zůstala se třídou ještě další dva dny. Mluvila o svém plánu i s ostatníma, nelíbilo se jim to, ale nepovedlo se jim jí to rozmluvit. Chtěla zpátky. A přála si to tak moc, že neposlouchala, když jí říkali, že je to ještě daleko a když jí varovali před tím, že hodlá vlést od oblasti, kde nákaza řádí už delší dobu. Jediným jejím cílem bylo ho najít, zjistit co se stalo a přimět ho, aby i se zbytkem rodiny odešli. Plánovala, jak všichni dojdou za její rodinou… pryč… daleko odsud… do hor…
Den na to doopravdy odešla. Vydala se hned po ránu strží dolu a celou cestu si opakovala, že ten hlas neslyší. Chvílemi dokonce už doopravdy utichal. Cesta šla špatně. Na dně rokle bylo šero a chladno a bylo evidentní, že vzdálenost podcenila. V noci přespala na stromě a pak opět pokračovala.


"Byla jsem unavená. Měla jsem hlad a pořád jsem se bála… Byla jsem tu úplně sama a šla někam, aniž bych věděla, jestli tam někoho ještě najdu… ale doufala jsem…
Přede mnou se objevilo jezero a znovu jsem na okamžik zaslechla ten hlas. Přelud! Veděla jsem, že se tím nesmím zabývat nebo z toho zešílím. Šla jsem prostě dál - na sever.
Pak jsem před sebou spatřila postavu. Byl to takový divný týpek. Stál asi jen deset metrů přede mnou a díval se na mě. Byl celý v černém a v kombinaci s rozcuchanými černými vlasy a černými kruhy pod očima vypadal víc jak divoce. Jen mě sledoval a tak podivně se šklebil, skoro usmíval. Překvapeně jsem zůstala stát na místě a unaveně na něj pohlédla. Pohl se směrem ke mně. Byla jsem dostatečně utahaná na to, abych neměla energii se bát… a dobře jsem veděla, že nemá cenu zkoušet utíkat - na to jsem neměla sílu. Aspoň to byl člověk…
Došel až ke mně a položil mi ruku na rameno. Nechápala jsem co se děje. Jen jsem k němu zvedla pohled a v jeho očích zahlédla cosi děsivého a zvrhlého. Zvláštní bylo, že mi připadal něčím známý. Pamatuju si jak mě objal a jak jsem zaslechla jeho hlas… "Tell me would you kill?" Pak si pamatuji až obrovskou bolest a pocit, jak když mi něco prorůstá chodidly."


Roklí se rozlehl téměř nelidský výkřik a pak utichl stejně jako jeho mrtvé okolí. Všechny žilky od chodidel začaly zelenat a prorůstat vzhůru. Maeve se křečovitě chytila toho člověka před ní a ve stejný okamžik kdy bělmo jejích očí zčernalo, se jí zatmělo před očima. Pustila se a dopadla tvrdě na zem, kde se se šílenými skřeky stočila do klubíčka a křečovitě zavřela oči. Její vlasy zčernaly stejně jako oči. Celá zbledla a nabrala nezdravě zelenou barvu, jako její krev. O několik okamžiku později se zlověstným zasyčením postavila na nohy a vycenila ostré špičaté zuby. Z hrdla se jí vydralo ještě pár šílených pazvuků a pak vyskočila do vzduchu a nehty se zaryla do stromu. Během okamžiku byla nahoře a pak zmizela v lese.
Její mysl ovládl chaos, vztek a zmatek. Zapomněla kam šla, co hledala i kdo byla. Jen se proháněla po lese a šla po všem živém, co se kde pohlo… Zabila všechno co našla… Bavila se mačkáním mravenců a trháním zvířat na cucky. Vyžívala se v tom, jak sebou házeli, když se ostrými nehty zavrtávala dovnitř a pak rvala kusy masa ven. Zůstavaly po ní jen krvavé louže a zlověstně vyhlížející pozůstatky. Nezastavovala se před ničím... Ani před lidmi… To dítě křičelo, když vraždila jeho matku… když jí urvala hlavu a mrštila jí o strom... Ani pak neutíkalo… už to nedokázalo… v příštím okamžiku jeho oči vyhasly a po zemi se začala rozlévat rudá tekutina, zatímco se roklí nesl poťouchlý chichot.
Dny běžely. Teplé letní měsíce začaly ustupovat a listí žloutnout a červenat.
A pak se jednoho dne v rokli objevil další člověk. Listy stromů se snášely z korun stomů a tiše šustily pod jeho kroky. Přišel od severu a podle vzezření jeho oděvu šel již dlouho. Jeho modré oči těkaly ostražitě po svazích a v rukou svíral klacek seřezaný do hole.
Maeve brzy zaregistrovala pohyb v rokli. Tiše se doplížila korunami stromů až před něj a pak seskočila na nižší strom, tak že v jeden okamžik visela přímo naproti němu a s šíleným úsměvem civěla jeho směrem. Příchozí pevněji sevřel hůl. Jejich oči se na okamžik setkaly. Maeve se zarazila a ten šílený úsměv někam zmizel. Jen nehnutě visela na stromě s nehty hluboko zaraženými v kůře a upřeně mu hleděla do očí. Všechen ten chaos v její mysli jako by utichl a nahradilo ho zhrozené prázdno. Tam uvnitř cítila všechny ty vzpomínkdy deroucí se napovrch a pak záblesky toho co se dělo v posledních měsících. "Maeve?" chlapec před ní jí nedůvěřivě přejel pohledem. Znovu se podívala jeho směrem a pak se rozplakala. Stále ještě cítila chuť zabíjet, ale zároveň v ní procitl odpor - zhnusení nad tím vším co udělala.


"Už jsem se neudržela a spadla jsem dolu… Nemohla jsem jsem od něj odtrhnout pohled… Prvně jsem ho chtěla roztrhat na kusy, zabít ty modré oči přede mnou. Donutit je, aby se na mě už nedívali, ale něco dalšího ve mně… to něco lidštějšího… byla jsem šťastná…byl tady… opravdu tady… po tom všem… jsem ho opět znovu viděla…"

Maeve si schovala hlavu do dlaní a sklopila oči aby unikla tomu pohledu. Při tom se zavrtala hlouběji mezi kořeny stromu. Styděla se sama za sebe a za to všechno co udělala. Jen matně si uvědomovala zvuk blížících se kroků. Procitla až když na zápěstí ucítila dotek ruky. "To bude v pořádku." Modré oči se usmívaly… oči, které znala… byl tady…