Březen 2012

Probouzení

11. března 2012 v 8:59 | Mizakoe |  Jednorázovky
Byla noc. Tichá, trošku chladná noc. Kdyby nepoprchalo, tak by bylo vlastně docela teplo, ale to jsou ty kdyby…
Seděli jsme společně u staré zdi, schovaní mezi větvemi rododendrónů a tiskly se k sobě. Věděli jsme, že nás hledají, ale bylo nám to jedno. Byli jsme spolu a to nám stačilo. Všechno ostatní nám přišlo nedůležité. Pak se v parku objevily světla luceren. Byli tu. Vlepil mi pusu na tvář, chytil za ruku a rozběhli jsme se tiše podel zdi pryč. Zalezli jsme do co nejčernejšího stínu a začali se drápad přes staré hradby na druhou stranu. Nahoře jsme se na sebe usmáli a skočili současně dolu na druhou stranu. Běželi jsme a nezastavovali. Ani si nevzpomínám kudy přesně jsme se dostali do toho domu. Najednou jsme prostě stáli v podkrovním pokoji a cesta dál už nevedla. "Vezmem to na střechu." navrhla jsem. Souhlasil a přitáhl židli, abych mohla prolíst střešním oknem ven. "Já zůstanu tady. Když nás nechytnou spolu, tak se vlastně nic nestane." Přikývla jsem a jen tiše sledovala jak Wu přivýrá okno. Stále ještě poprchalo a mě byla zima. Jen obloha se rozednívala. Přicházel úsvit. Chtěla jsem vidět co se dejě uvnitř, a tak se začala šplhat po kluzké krytině ke štítovému oknu. Pak mi podjela noha a já sklouzla. Zůstala jsem viset za jednu ruku. Celý dům jako by byl najednou skleněný. Viděla jsem všechno. Už byli uvnitř a odváděli ho pryč. Naposledy se ohlédl mým směrem a pak zmizel ze dvěří. "Wu…"
Vše se zatočilo, padala jsem, okolo se mihala změť barev a obrazů poschovávaných za sklem. Pak jsem se probudila. "Byl to jen sen…" proběhlo mi hlavou a posmutněla jsem, zatímco jsem v hlavě stále ještě měla obraz Wuovi usměvavé tváře. "Moya je vzůru!" ozval se místností dětský křik a vzápětí cvakli dveře. "Co?" nechápala jsem a posadila jsem se. "Co?!" to druhé "co" už jsem spíš vykřikla a nechápavě si prohlédla okolní místnost. Seděla jsem v bílo skleněné pseudorakvi napojena na všelijaké hadičky. Překvapeně jsem si odpojila elektrody z hlavy a vytáhla kanilu z levého zápěstí. To už byla zpátky moje mladší sestra a… něco bylo jinak. Takhle jsem si jí nepamatovala. Nedokázala jsem odhadnout kolik jí je, ale byla o dost starší a u nohou jí stálo asi pětileté dítě. "Jak dlouho jsem tu?" zeptala jsem se. "Skoro dvacet let." zněla odpověď…
Pak mě odvedli. Stejně jako všechny co se neprobrali v termínu, ale později. To zařízení vypadalo k mému překvapení asi jako školka. Jenom těm lidem bylo tak kolem těch osmnácti let, stejně jako mě. Nechápala jsem smysl, ale tak… na tom nezáleželo. Mě zaujalo něco jiného. Odněkud jsem slyšela housle. Šla jsem po zvuku a zastavila se až v menší místnosti plné molitanových hraček. Wu seděl v rohu a hrál. Chvíli jsem postávala nerozhodně ve dveřích a pak vešla tiše dovnitř. Asi mě slyšel, protože ke mně zvedl oči. Zarazila jsem se na místě a pak se trochu usmála a zamávala mu. Taky se usmál a přikývl na pozdrav. Po té opět sklopil hlavu a hrál dál. Měla jsem pocit jako bychom tam seděli celé hodiny a pak… pak jsem se vzbudila.
"Takovej krásnej sen…" zamrmlala jsem rozmrzele a vyšla ze svého pokoje v chajdě na stromě. Nad močálem se válelo ono klasické tropické vedro. Bylo pozdní odpoledne a všude bzučeli komáři. V dáli jsem zahlédla Wua a usmála se. Co na tom, že je to vlastně skoro cizí člověk… stejně jsem byla ráda, že ho vidím. Stála jsem tam až do tmy a z povzdálí ho pozorovala… a pak opět otevřela oči.
"Hups, zase spím u počítače." napadlo mě a pohledem jsem sjela na blikající lištu ICQ. "Wu píše." Neubránila jsem se úsměvu a rozklikla konverzaci. Znala jsem ho málo… doopravdy málo… ale i tak jsem byla moc ráda, že se ozval… znovu otevírám oči.
Pohledem jsem spočinula na svítících motýlech nalepených na dřevěném stropě. "Nenapíše…" zamumlala jsem smutně a zavrtala se hlouběji do peřin. "Všechno to byl sen… krásný… ale jen sen." Nevěděla jsem jestli jsem vděčná za to, že jsem ho alespoň na chvíli viděla ve spaní a nebo víc zklamaná právě z toho, že se mi to všechno jen zdálo. Kéž by to bylo jinak… přála bych si zůstat spát… a nebo vědět, že ten člověk s jeho tváří, je stejný jako on…
Kdo ví… třeba se znovu probudím.