Únor 2012

Zoufalství z neumírajícího

5. února 2012 v 11:16 | Mizakoe |  Jednorázovky

Sněhová vločka se snesla z nebe a tiše přistála na rozkvetlé růži. Květ sám z ničeho nic zčernal, smrštil a pak suchý dopadl na zem. Červené listí na okolních stromech nabralo zelenější odstín.

"Těžko vysvětlit svět, ve kterém jsem žila. Byl jiný, ale zároveň velice podobný."

Stromy se doopravdy znovu zazelenaly a pak zčista jasna rozkvetly. Z nebe se snesla další sněhová vločka a opět dopadla na zem - neroztála.

"Prázdniny se chýlili ke konci a já už předem propadala depresi. Myšlenka na návrat do onoho stereotypu mě děsila. Letos to ale poprvé mělo být všechno jinak. Jsem ráda, že jsem předem netušila jak…"
Venku začal padat sníh a zakrývat stopy bot v blátě. Okolní stromy dál kvetly, zatímco krajina se nořila pod bílý závoj.

"Osmadvacátého srpna ve večerních hodinách jsem pochopila, že jakékoliv shánění věcí na letošní školní rok nemá cenu. Došlo mi to hned, jak jsem ve dveřích spatřila skupinku čtyř vojáků s jedním vojenským důstojníkem, dohadujících se o něčem s mými rodiči. Slova už si nepamatuji… pouze obličeje… tátův kamenný výraz a mamčiny slzy.
Vojska této armády nás okupovala už déle, ale až do té doby s nimi nikdy velké problémy nebyly. Jen jsme nesměli přes hranice a používat internet, abychom nerozesílali informace mimo tuto zemi - údajně proti špionážní opatření, ale nikdy nám a ani nikomu jinému neublížili.
Vzpomínka na vojáky ve dveřích je poslední ucelená vzpomínka z onoho dne. Pamatuji si křik a několik výstřelů. Nepamatuji si žádný obraz, jen barevné šmouhy a zvuky. Myslím, že tehdy oba moji rodiče zemřeli… Nevím to jistě, nepamatuji si to… Ale vše tomu nasvědčuje. Ještě si vzpomínám, jak mě pak všechno bolelo a zvuk motoru…"

Hnědovlasé děvče si shráblo vlasy z umouněného obličeje a podívalo se přes dvůr k parkujícím džípům. Z vojensky zeleného auta vystoupil muž ve středních letech s nakrátko ostříhanými černými vlasy. Viděla jak se kolem něj všichni rozestoupili a zasalutovali.
"Hej, ty tam! Makej!" ozval se hlas dozorčího a děvče sklopilo pohled zpět k práci.
Skupinka lidí postavených v řadě okopávalo pruh hlíny kolem parkoviště. Všichni mlčeli. Z čela se jim řinul do očí pot. Slunce akorát stálo přímo nad hlavami a neúprosně se vpíjelo svými paprsky do vyprahlé země.

"To už je ale všechno delší dobu pryč. Nevím jak dlouho už tu jsem. Všechno mi to hrozně splývá. Zjišťuji, že zapomínám. Jediné co mě tu drží při smyslech je někdo o kom jisto jistě vím, že jsem ho znala už před tímto způsobem života. Sice si to nepamatuji, ale jsem si tím jistá.
Všichni tu celé dny na něčem pracujeme. Občas jsou to hrozné nesmysly, prostě nás jen nutí účastnit je nějakých her, kde musíme za každou cenu vyhrát - třeba jako závody v kánoích, a jindy od rána do večera smontováváme divné kovové součástky.
Každý den je to stejné. Budíček, navlíknout se do toho zrovna čistšího pytloidního úboru hnusné šedo-bílo-nazelenalé barvy a vyběhnout ven na nástup. Zpoždění se netoleruje. Chyby jsou nepřípustné."

Ozval se gong oznamující konec směny a přestávku. Noemi se vděčně pousmála a zamířila do sprch.
Nechala všechen pot a hlínu stéci do odpadu a pak se znovu oblékla a zamířila do šaten pro zbývající věci. "Čau čau." usmála se, když se z vedlejších dveří vynořil jen o něco málo starší hnědovlasý klučina. "Nazdár." zazubil se a hodil po ní meruňku. "Tohle se mi povedlo jim vyfouknout dneska na plantážích." dodal. "Jeee! Děkuju moc." Noemi se radostně rozzářily oči a v příštím okamžiku ještě trochu nazelenalý plod zmizel. "Něco se chystá - při příštím přerozdělování se drž poblíž." Jato ztlumil hlas. "Jestli tě přiřadí jinam, tak už se pravděpodobně neuvidíme." Noemi se na něj vážně podívala a přikývla. Rozuměla tomu co řekl.
Venku se ozvalo zvonění. Začínala další směna. Noemi místo na nástup, ale vyběhla ještě na chvíli ven.

"Musela jsem ještě nutně na záchod… některé věci prostě odložit nelze. A tak jsem si řekla, že si toho snad nevšimnou a že než se začne něco dít, tak že budu dávno zpět."

Propletla se zpět mezi poblíž stojící lidi. Najednou zjistila, že jsou všichni rozděleni jako by napůl do dvou skupin. Rozhlédla se kolem a Jatoa spatřila v druhé polovině. Nenápadně se davem začala prodírat k okraji. "Musím se dostat na druhou stranu." to bylo jediné co jí znělo v hlavě.
Dostala se až na úplný kraj skupiny. Před ní zel prázdný prostor a pak už byla vyštosovaná druhá polovina. Noemi se opatrně rozhlédla a pak nenápadně zamířila na druhou stranu.
V tom jí někdo popadl zezadu za zápěstí. "A mám tě!" ozvalo se škodoradostně. Noemi sebou trhla a s děsem v očích pohlédla do obličeje jednoho z vojáků. Ani se nepokoušela nic říct a jen se nechala odvléci k shluku těch hnusných zelených uniforem.
"Doslova mě předhodil před toho chlápka s černými vlasy, kterého jsem tu občas viděla přecházet a kterému tak všichni lízali paty. Už od pohledu mi byl nesympatický. Chvíli mě provrtával pohledem až jsem se musela podívat jinam. Ty světle modré oči se nedaly vystát."

Copak nevíš jaká je toto nevychovanost?" promluvil a v jeho hlase zazněl pokus o přátelský tón.
Noemi nepotřebovala, aby jí někdo dvakrát říkal, že ten člověk před ní nejenže lže už v tom samém okamžiku, kdy vůbec otevře ústa, ale zároveň je to hlava celého tohoto procesu a kdokoliv se mu znelíbí končí.
"Takhle si nechat utéci mou řeč… to je škoda… věčná škoda mé dítě. Klidně hovořil dál a rukou jí přejel po tváři. "Uvědomuješ si jak vlastně podkopáváš mou autoritu, když si dovolíš přijít pozdě? Mne nemůže odignorovat. Chápej, že toto vše se děje ve vyšším zájmu a všichni jsme součástí mechanismu, jež má zformovat nový svět." Muž popošel po místnosti a zavrtěl hlavou asi jako kdyby chtěl zahnat chmurnou myšlenkui a pak pokračoval ve svém monologu. "Víš, všechny stroje fungují, jen pouze tehdy, zapadají-li všechna kolečka přesně do sebe. Když se nějakému vylámou zoubky, je čas ho vyměnit za nové a lepší, aby stroj vydržel a nezničil i ostatní…" zastavil se na místě. "Budu tě muset potrestat… Víš tady by jsi mi natropila neplechu." na jeho obličeji se objevil zlověstný úšklebek. Noemi měla pocit, že na chvíli pohledem zabrousil do míst odkud je bedlivě celou dobu sledoval Jato a pak se teprve znovu podíval na ní. "Budeš deportována do jiného pracovního tábora jako všichni neposlušní." ušklíbl se.

"Zatrnulo mi… deportována… už ho neuvidím… poslední střípek minulosti zmizí…
Do očí se mi drali slzy. Chrlila jsem ze sebe slova omluvy a snažila se ho přesvědčit, aby mě tu nechali, ale jen se na mě pohrdavě šklebil.
Pak mi to došlo… nechtěli mě deportovat. Zahlédla jsem letmý dotek ruky hlavně pušky vojáka opodál. Jestli mě odsud odvezou - zemřu.
Najednou se mě zmocnil vztek. Vlna odporu tam uvnitř mě. Zhnusení "z toho muže přede mnou. Čím jsem se provinila? Dvou minutovým zpožděním? Co ho opravňuje ničit mi takhle život? Ničit nám všem život?! Už jsem ty modré oči nemohla vidět. Nemělo cenu se mu omlouvat. K čemu se takto shazovat? Hněv se rozlil do každé částečky mého těla. Chtěla jsem aby zemřel. Rozdrtit mu lebku a rozmáznou jeho obličej o nejtvrdší věc co tu potkám.
Už jsem to nevydržela. To jestli zemřu byla jen otázka času a já ho chtěla vzít s sebou. Ať shnije!"

Noemi z ničeho nic popadla židli vedle sebe a s výskokem se ohnala železnou nohou po tom hnusném ksychtu před ní. Židle jen těsně minula jeho obličej, ale stačilo to k tomu aby ztratil rovnováhu a upadl. Přistála na něm a rukou mu okamžitě vytrhla nůž z pouzdra na opasku. Ihned se po něm znovu rozmáchla, ale předběhl jí. Volnou rukou se po ní natáhl a ona na poslední chvíli stihla ucuknout a svalit se stranou. "Zabijte jí!" zařval a Noemi uslyšela cvaknout pojistku. Vyskočila na nohy a rozběhla se ve stejném okamžiku, kdy se místností ozval výstřel.

"Nezastavovala jsem a jen jsem se řítila chodbami vpřed. Za sebou jsem slyšela dusot nohou a věděla, že je konec. Tak jako tak… docílili toho, čeho jsem se bála - rozdělili nás.
Dlaždičky na stěně se míhaly a nohy pravidelně pleskaly o zem. Pak chodba končila a přede mnou se objevily schody. Zamířil jsem nahoru. Dostala jsem se do obytných prostor. Pochopila jsem, že jsem si naběhla. Tudy už cesta nevede. Chvíli jsem zoufale postávala na místě a snažila se nepropadnout panice. Pak jsem se vrhla ke střešnímu oknu a protáhla se ven na šikmou střechu.
Venku už se mezitím stihlo prostřídat klima a tak jsem okamžitě zapadla do půl metrového sněhu."

Noemi se přitiskla ke střeše a snažila se příliš nevyčnívat. Sníh studil do rukou a oblečení vlhlo. "Takhle mě určitě najdou." blesklo jí hlavou. "Musím odsud pryč…" očima přelétla kolem a v dáli spatřila les. To byla její naděje. Pomalu se začala posouvat po střeše v zákrytu všech oken. Pak se natáhla po větvi břízy, rostoucí těsně u budovy a rychle seskočila dolu.
Ani se neohlédla a rozběhla se přímo k bráně. Pak byla najednou venku. Na kratičký okamžik byla svobodná. Ozvala se rána a kousek od její nohy se odlomil kousíček ledu po dopadu kulky. Teprve teď si uvědomila zvuk motoru za ní. Letmo se ohlédla. "Zase on! Prostě si nedá pokoj." Zaběhla blíže ke krajnici cesty a za běhu popadla klacek co ležel těsně u plotu. Džíp jí už dojížděj. Auto najelo přímo na ní. Na poslední chvíli vyskočila a překulila se přes kapotu. Džíp musel zastavit aby nenaboural a hodit zpátečku. Než to ale stihl, byla Noemi znovu na nohou. Zabít - to byl jediný cíl co v tu chvíli měla. Auto nemělo střechu a tak jednoduše naběhla ze strany k němu a vší silou se rozpřáhla. Ohnala se tomu člověku po hlavě. Rána. Kosti zapraskaly. Její zbraň se zbarvila na červeno.

"Byla jsem přesvědčená, že je mrtvý a tak jsem se znovu rozběhla. Ale to monstrum v lidské podobě mělo pravděpodobněji tužší kořínek, než se zdálo. Když jsem se opodál zastavila abych znovu nabrala dech. Stál za mnou. Namířil na mě jakousi podivnou placatou talířoidní zbraň, vyzařující rudé světlo. Ve stejný okamžik, kdy mi tím ozářil nohu, jsem ucítila jak se mi všechny svaly v chodidle zkroutili v křečích."

"Aaaaaaaaaaaa!!" Noemi vykřikla a upadla. Na přestávku ale nebyl čas. Odkulila se stranou a vyškrábala se znovu na nohy. Ten člověk šel pomalu k ní. Z posledních sil se donutila opětovně běžet. Vrátila se nahoru k džípu a ze sedadla spolujezdce zdrapla pistoli. Blížil se. Namířila.

"Byla jsem vyděšená. Zavřela jsem oči a stiskla spoušť. Minula jsem. Vystřelila jsem znovu a pak ještě jednou. Tentokrát jsem se trefila. Zakolísal, ale stále se šinul přímo ke mně s hnusným úšklebkem ve tváři. Další výstřel. Tentokrát do hlavy. Upadl. Teď už je mrtvý."

Noemi se rozlil tělem pocit úlevy. Opřela se o auto a posadila se na zem. "Je mrtvý… díky bohu." Pak se tělo ale znovu pohnulo.

"Sklopila jsem zrak k mrtvole a zbledla. Nebyl to člověk, nemohl to být člověk. Zase se zvedal a pořád se tak hnusně šklebil. Tohle nemohl nikdo přežít. Co je to zač?! Ne! Ať chcípne!

Noemi znovu vystřelila a pak mačkala spoušť znovu a znovu, dokud jí nedošel zásobník. Nakonec po něm zoufale mrskla i již nepoužitelnou pistoli a dala se znovu na útěk.

"Bylo to marné. Bylo jedno jak jsem ho zabila, kolikrát jsem ho zabila. Vždycky se znovu zvedl. Bylo to jako z nějaké zvrácené počítačové hry. Loading, loadin a nový útok. Prostě jako by se znovu načetl. Byl to boj, který se nedal vyhrát."

V dáli se ozval hluk helikoptéry. Konec se blížil. Bylo jich víc a nedali se zabít. Neumírající přicházeli.