Leden 2012

Cestování - aneb pod vlajkou omylů

25. ledna 2012 v 17:32 | Mizakoe |  Jednorázovky

Bylo nebylo… No dobře - bylo - bylo jedno vlakové nádraží a to nádraží bylo v Železném brodu. A právě na tomto nádraží jednoho dne odmítli prodat lístek do Varnsdorfu jedné od pohledu schaotizované existenci. Bylo to takové hnědovlasé děvče navlečené do jakéhosi mokrého, trochu špinavého hnědo-zeleno-černo-neurčito blbě barevného oblečení s děravými teniskami a malou krosnou na zádech.
"Lístek do Varnsdorfu vám prodat nemůžu." prohlásila zcela suveréně pokladní a nasadila výraz "Vymyslete si něco lepšího". Onomu mokrému zjevení se ve tváři zjevil ještě nervóznější výraz. "A proč ne?" zeptalo se. "To už je u hranic a tam jezděj Němci, ale můžu vám prodat lístek do Liberce." navrhla pokladní stále stejně podrážděně. "Tak dobře a ten lístek do Varnsdorfu mi pak prodají v Liberci?" zněla další otázka. "Ne, ten si budete muset koupit ve vlaku." Děvče souhlasilo, lístek si koupilo a pak vyběhlo na nádraží. "Já tak nerada mluvím s cizíma lidma." zamumlala si Míša sama pro sebe a pak se rozhlédla po lidech kolem. "Fajn, a jak poznám kterej vlak to bude?" napadlo jí a podrbala se zamyšleně na hlavě. Po chvíli z odposlechu přeci jen zjistila čím že to má vlastně jet a nastoupila.
Mělo to vyjíždět v jedenáct, ale přeci jen… ctěme tradici českých drah. Odjezd byl naštěstí zahájen jen s pětiminutovým zpožděním a této zatím ještě dopolední cestě již nic nebránilo v pokračování. Míša se usadila na jednom z volných sedadel a podívala se na display téměř vybitého mobilu. "Hm z Liberce mi to jede v 12:02… to bude výborný až mi ten mobil chcípne." Sjela pohledem oranžový milimetr baterie a zastrčila si telefon zpět do kapsy. Vlak zanedlouho stavěl na prví zastávce a na denní světlo vyplula další otázka. "Jak poznám, jestli už jsem v Liberci?!" Em, odpověď se nedostavila a tak bylo ono jemně šílené stvoření nuceno celou cestu pečlivě hypnotizovat všechny kolem se míhající nádražní nápisy, na to, aby se ukázalo že Liberec je konečná.
Cesta, která se zpožděním začíná ovšem zpravidla i se zpožděním i končí a tak byl vlak ve stanici v 12:01, kde vyházel všechny cestující zdárně ven. Čas příjezdu znamenal nutnost rychlého jednání - na přestup byla minuta. Míša opodál zmerčila výpravčího. "Prosím vás nevíte odkud pojede vlak do Varnsdorfu?" vysypala ze sebe. "Do Varnsdorfu?… Ten už támhle stojí." Pokynul obtloustlejší chlapík znuděně směrem k žlutozelenému vlaku na pátém nástupišti. "A stihnu ho ještě?" "To já netuším." protáhl div u toho nezívl. Děvče se nerozhodně rozhlédlo kolem. "A kudy se tam dostanu?" "No to musíte támhle podchodem." "Děkuju!" ozvalo se již za běhu a v příštím okamžiku to stvoření s krosnou na zádech zmizelo za rohem. Prohnalo se budovou, minulo několik výlezů a na pátém zabočilo nahoru a vběhlo do vlaku. Vyšlo to tak akorát v čas.
Jednovagónová mašina vyrazila na cestu. Míša se teprve teď rozhlédla kolem. Vevnitř to bylo vcelku pěkné a místa k sezení byla též plně k dispozici, ale něco bylo špatně. První podezřelá věc se vyskytovala hned naproti dveřím. Byl to automat - automat na eura a s jen a pouze německými popiskami. Hned o kus vedle se nacházely další pochybné objekty, a to plakáty - obří německá reklama na výlet vlakem do Drážďan a do Berlína. "Hm asi si český dráhy půjčili vlak…" zamumlala zamyšleně a pak zpozorovala průvodčí, od které si následně koupila lístek do Varnsdorfu.
Tohle byl poslední vlak této cesty, na který měl navazovat už jen autobus. Vypadalo to na krásnou a poklidnou cestu, neb tento vlak již stanice hlásil.
Netrvalo dlouho a zazvonil mobil. "Vítejte v Německu, do Čr voláte za…." hlásal display. "Už zase chytám nějakou cizí síť." proběhlo jí hlavou, ale nevěnovala tomu pozornost. Jak ubíhala cesta, český hovořících spolucestujících ubývalo až najednou téměř celý vlak šprechtil německy. "Teda tady je ale německejch výletníků…" proputovala hlavou další nevinná myšlenka. Všechno bylo víceméně v klidu až do okamžiku, kdy vlak zahlásil plynně německy "nexten ist Zittau" V obličeji jedné z posledních česky mluvících se zjevil úděs. "Německo! Tohle je německo!" Míša sjela pohledem z okna ven na kolem projíždějící auto a očima se zaměřila na poznávací značku. "Tohle je doopravdy Německo!!!" Na prázdno polka. "Je možný, aby těch Varnsdorfů bylo víc?" zazněla hlavou zoufalá otázka. "Takže si to shrnu… německy neumím, eura nevlastním a něco jako občanský průkaz s sebou netahám - to bude průšvih."
Jestli se dalo kdy po cestě panikařit odůvodněně, tak tohle byla pravá příležitost. Možnosti byly dvě. Vystoupit v Zittau a jít po kolejích pěšky zpět a nebo doufat v zázrak. Ta druhá možnost se tvářila přátelštěji a tak proč to s něčím neskloubit? Navíc po chvíli dorazila průvodčí, která vcelku okamžitě pochopila, že mají na palubě někoho dostatečně vyděšeného a tak přišlo vysvětlení - Německem se pouze projíždí a pak se vlak vrací do Čech.
A ono vážně,že jo. Pak se najednou zjevil Varnsdorf a tak byl čas opět vystoupit. Další mobilové instrukce veleli jít tři sta metrů ulicí Boženy Němcové až na autobusové nádraží, na což byla k dispozici asi hodina a čtvrt - prostě úkol co by zvládl každý. Jenže… u nádraží nebyla žádná ulice Boženy Němcové k dohledání. Tudíž - jediná možnost byla se opět někoho zeptat. A koho jiného se zeptat když jste na nádraží než výpravčího? "Prosím vás, nevíte kde je tady autobusové nádraží? Prý je to tady kousek tři sta metrů ulicí Boženy Němcové, ale nějak nevím kde je tu jakákoliv ulice." dodala bezradně a pokrčila rameny zatímco pohledem přejela okolní silnici a pole. Průvodčí na ní vytřeštil oči. "To je odsud ale strašně daleko. To není tři sta metrů - to jsou alespoň tři kilometry!" V okamžiku kdy to dořekl na něj děvče vyvalilo oči asi stejně jako on před pár okamžiky na ní a překvapením jí spadla čelist. "Budu vám to muset vysvětlit… a nebo počkejte, kam chcete jet?" dodal. "Do Krásnýho Buku." zněla pohotová odpověď. "O tom jsem nikdy neslyšel - to neexistuje." prohlásil zadumaně. "Jak neexistuje? Kamarádka tam má chatu - to nemůže neexistovat." ozvalo se děvče s novou dávkou děsu v hlase. "Je to Krásný Buk u Krásné Lípy." dodalo ještě. "U krásný Lípy?… Jo, tak to už vím, pojďte se mnou - já vám to najdu."
O pár okamžiků později už seděl výpravčí u počítače a na idosu štrachal příslušnou možnost spojeni. A vida! Světe div se! Hned vedle nádraží stála autobusová stanice, předcházející inkiminovanému autobusovému nádraží. Tedy nezbývalo než popojít těch několik metrů a… čekat.
Řekněme však, že příhraniční oblasti námi obývané České republiky jsou poněkud odlišné od Prahy a jejího blízkého okolí. Pomineme-li fakt, že ve Varnsdorfu za nádražím českou síť prostě nechytíte (a to jak s mobilem nabitým, tak s mobilem vybitým), tak systém přepravy je zde poněkud omezen a zmaten. Něco takového, jako postavit autobusovou zastávku v obou směrech se zde pravděpodobně považuje za zbytečný luxus a na tu jednu jedinou opuštěnou stanici napsat pak tedy jméno, aby nebohý cestující třeba tušil, kde že se to vlastně aktuálně nalézá místní pravděpodobně též vyhlásili plýtváním barvy a sil.
Nicméně děvče se rozhodlo věřit výpravčímu a jeho internetu a tak poslušně sedělo na pneumatice od jediného sloupu hlásajícího, že zde možná v budoucnu doopravdy pojede autobus a volnou rukou si rovnalo krosnu. Čas běžel, minuty se odporně vlekly a jediná možná činnost byla cpát se zbytky jídla v pokusech zahnat hlad a příležitostně vyrývat malé modré korálky ze spár betonových dlaždic.
Občas kolem projel nějaký autobus. Některý zastavil, jiný prostě jen projel, ale všechny autobusy měli něco společného. Byly v jistém smyslu stejné jak místní autobusové stanice - aneb neoznačené. Díky bohu metoda "prostě se zeptám" zde funguje stejně dobře jako kdekoliv jinde a řidiči naštěstí vědí kam jedou.
Po úmorném čekání se na druhé straně poznenáhlu začali shlukovat lidé a brzy se ze zatáčky doopravdy vynořil autobus. Shodou náhod okolností to byl jeden z těch co tudy již jednou projely v protisměru. Míša nastoupila a usmála se. Řidič si jí očividně pamatoval. "Dobrý den, jede už do Krásnýho Buku?" zeptala se. "Jedu, hmm kolik vám je let?" zeptal se. "Sedumnáct." zněla překvapená odpověď. "Áha, já jen jestli vám nebylo pod patnáct - kvůli dětskejm lístkům." Děvče se usmálo a zavrtělo hlavou. Tenhle dotaz slýchávalo často.
Tak, lístek byl zdárně zakoupen a teď už nezbývalo než počkat až U Studánky nebo u něčeho tak podobného přistoupí kamarádky. Bohužel, tento klid neměl dlouhého trvání. Brzy se ozval skomírající mobil. "Hele, autobus má zpoždění, takže to možná nestihneme. Rozhodni se jestli chceš vystoupit U Studánky a jet s námi dalším busem nebo se sejít u chaty." Po dlouhém váhání a následném přejetí příslušné stanice bylo jasné, že chybička se opět vloudila. Navracel se původní problém se stanicemi. "To je super… takže jedu někam, nevím kam a netuším jak poznám, že tam vlastně už jsem a vlastně ani nevím co tam budu dělat."
Těžko říct jestli je možné pasažérům koukat do hlavy, nicméně řidič zcela správně odhadl, že veze tvora zcela dezorientovaného a tak pro jistotu ještě zcela explicitně Krásný Buk zahlásil a děvče vyprovodil z autobusu následným dotazem. "Víš, kam máš teď jít?" Míša jen zavrtěla hlavou a usmála se. "Netuším, ale něco vymyslím. Děkuju a nashledanou." Vyskočila z autobusu a zamířila první ulicí co potkala pryč.
Jedna věc se dá říct s jistotou… Tahle existence měla zásadně ono pověstné štěstí v neštěstí. Bylo jedno jak moc zvorala cestu, bylo jedno jestli věděla nebo nevěděla kam jde a bylo jedno jestli to řeší nebo ne. Neb všechny cesty vedou do Říma a liší se jen průběhem a délkou.
Ani ne za pět minut zčista jasna stála před chatou sedmnáct a na zvonku stálo "Pokorný". Byla u cíle. Každopádně… bylo zamčeno a po bližším prozkoumání všech zámků bylo zřejmé, že tady paklíče ani nože nepomůžou.
Nakonec se vkradla na zahradu a s úmyslem odložit si krosnu a jít naproti holkám. Nacpala tedy baťoh do jakéhosi mini domečku s miskou od žrádla pro psa a pak už jen poslala sms, že jde naproti a že bágl je v psí boudě a opět se vydala do neznáma.
Těžko říct, jakým zázrakem se vydala správným směrem a kdo ví jak to, že své kamarádky doopravdy našla, ale překvapením zdaleka ještě nebyl konec. Druhá uvítací věta zněla zcela jasně. "Míšo, my jsme tě nechtěli strašit, ale u Pavly na zahradě není žádná psí bouda." ...


Poznámka pod čarou: Nikdo nebyl zraněn, zmrzačen ani trvale ztracen a ona údajná bouda pro psa se ukázala býti domečkem na plyn. Cestování zdar!