Prosinec 2011

Organizačně - aneb co dál?

31. prosince 2011 v 21:40 | Mizakoe |  Obecně
Taaak organizačně… Další povídka dokončená a teď se naskýtá otázka co dál? To, že píšu rychlostí šneka, co se někam nechtíc přilepil jste si asi všichni všimli a vzhledem k škole nevím, za jak dlouho se mi povede začít psát něco novýho. Navíc mám víc nápadů, ale vše má zatím své mouchy a ty myšlenky nejsou dovedený do konce.
Ještě mě napadlo, že bych mohla občas sepsat nějaký sen, ale nevím jestli by jste mě za to nezakroutili krkem, neb to bývají věci dost absurdní a často poněkud morbidní (nicméně pokud by vám to nevadilo, tak klidně něco krátkého občas přihodit můžu =oD ).
Dál je tu možnost napsat sem tam něco reálného, podle skutečné události s tím, že mám zrovna štěstí na samí za vlasy přitažený příhody…. Takže i to je možnost… ale zatím nevím jak to tu bude probíhat, tak se prosím nezlobte když se tu dýl nic neobjeví.

Zaiaku-kan no tsubasa XLI.

30. prosince 2011 v 14:35 | Mizakoe |  Zaiaku-kan no tsubasa
"Pak najednou přišel večer. Na obloze se objevily hvězdy a svým světlem prozářily noční tmu, až do okamžiku kdy najednou vybledly a východ se zbarvil rudě. Slunce běželo po obloze pronásledováno měsícem a celé se to točilo jak obrovský kolotoč stále a znovu dokola ve změti světel, barev a stínů.
Nebyl to ani týden od doby, kdy jsem odešla… a přes to se mi všechno zdálo jen jako jakási stará vzpomínka… málem jako sen, ze kterého jsem se probudila. Všechno se strašně změnilo… všechno to bylo jiné… a přes to vlastní. Bližší než cokoliv jiného.
Potulovali jsme se krajinou… vznášeli se nad korunami stromů… komunikovali myšlenkami a stávali se součástí okolní krajiny."

S každým dalším dnem strávili víc a víc času jako přízraky… duchové náhodně procházející kolem… kde okolní svět přestával být důležitým a kde se čas neměřil na hodiny.
Michiyo se volně vznášela v jezerní vodě a propůjčovala si vjemy okolních ryb. Na pár okamžiků sledovala svět jejich očima a pak se zhmotnila zpět. Z úst se jí vydralo několik bublinek vzduchu. Zorientovala se a pak se pár tempy posunula k hejnu ryb, které se překvapeně rozprchly do všech stran. Chvíli setrvala na místě a pak zamířila zpět k hladině, zatímco pečlivě uskupovala obrazy připravené k převedení do reality. Suchá byla už ve stejném okamžiku, kdy se poprvé znovu nadechla a o okamžik později už letěla vzhůru k obloze vstříc vycházejícímu slunci.
Toshi byl někde pryč, ale i tak cítila vzdálené myšlenky volně si plující vzduchem. Nebyla tu sama a ani tu sama být nemohla. Kolem bylo tolik duší. Stačilo se jen zastavit a uvědomili jste si kolik života je kolem vás. V každém stromu, v každém listu, stéblu trávy, hmyzu poschovaného pod zemí… Klid… opravdový klid…

"Asi po dalších dvou týdnech se Toshi vrátil. Chvíli jsme se spolu zase potulovali okolím, než se naše cesty opětovně rozešly. Byly jsme přízraky letící časem a krajinou, které se občasně a náhodně potkávali, avšak zůstávali si blízcí a vlastní a to i přes to, že mezi jednotlivými setkáními mnohokrát vyšlo a znovu zapadlo slunce.
Mezi tím vším co se kolem dělo jsem občas zkoušela najít Naoko… Myslím, že jsem jí i párkrát vycítila poblíž domu Sen, ale nikdy jsem s ní už znovu nedokázala navázat kontakt. Nakonec jsem to nechala být, s klidným vědomím toho, že je v pořádku a že tu je i když nevím kde.
Taky jsem se byla podívat za Anteiem. Zdálo se mi to jako včera kdy jsem odešla a… mýlila jsem se.

Duch Michiyo se zastavil ve dveřích. Vlk s prošedivělou srstí unaveně zvedl hlavu a podíval se jejím směrem. "Kage?…" špitla překvapeně Michiyo. "Jak dlouho?… Jak už je to dlouho?" vznesla se tichá otázka do okolního prázdna.
Michiyo zamířila po schodech nahoru. Byla tma, šero, na schodech se nesvítilo. Někdo byl ale v kuchyni. Michiyo neslyšně prošla dveřmi, krátkou chodbičkou a zastavila se u vchodu do kuchyně. Dveře byly pootevřené. Antei s Fumiko seděli u stolu a spolu s nimi ještě jakýsi malý chlapec a o kus dál bylo v kolíbce uložené ještě miminko. Michiyo upřela svůj pohled k Anteiovi. Takhle si ho nepamatovala, takhle ho neznala. "Takových let…" Bylo to jako stát na místě a pozorovat běžící čas. Michiyo to vše viděla přímo před sebou. Antei zvedl hlavu od polívky a podíval se směrem kde stála. Zarazil se a překvapením upustil lžíci. Michiyo se jen usmála a pak se rozplynula na místě. Fumiko se překvapeně podívala na Anteie. "Stalo se něco?" "Nic." zavrtěl hlavou. "Jen jsem měl na okamžik dojem, že vidím Michiyo." dodal, sebral lžičku ze stolu a volnou rukou zkusil otřít mokrý flek. Fumiko přikývla, ale nic na to neřekla. "Zajímalo by mě co se s ní pak vlastně stalo." zamumlal Antei už jen spíš sám pro sebe a vrátil se k jídlu.

"Tenkrát jsem odešla… vytratila se aniž bych cokoliv řekla…
Od mého odchodu uplynula spousta času, ale ještě se tam vrátím. Přijdu až bude vše končit. Ano, ještě mu něco dlužím...
Po těch všech letech strávených pozorováním života kolem, z pohledu člověka, který viděl běžet čas a pokusil se žít dvakrát… teď už to dokážu… budu muset."

Svět se pozvolna měnil, Země otáčela, roky ubíhaly. Za ta léta se toho stalo tolik a přes to bylo vše vlastně pořád stejné.
Michiyo procházela chodbami nemocnice a zkoumavým pohledem brouzdala po jednotlivých číslech pokojů. Pak se zastavila. Zpoza stěny slyšela známé hlasy. Prošla zdí a pohledem spočinula na stařičkém muži na lůžku. Vedle stála babička, kterou kolem ramen držela její dcera s vnučkou a opodál mluvil syn s doktorem. Michiyo se myšlenkami podívala kolem a pak se znovu smutně podívala směrem k staříkovi s bílými vlasy. Zemře… už to bylo jisté…
Michiyo si přiklekla k posteli a vzala ho za ruku, bez toho aniž by se objevila. Pak zavřela oči a poslala myšlenku. "…Antei..." zaregistroval jí. I když spal, věděla, že jí slyší. "Mychi?" ozvalo se zpátky. Usmála se a pak mu do hlavy promítla celý obraz. Okamžik na to pocítila otázku. Tichou ale pátravou. "Kdo vlastně jsi?" ptal se. Usmála se a potřásla hlavou. "Budu ti vyprávět příběh, chceš?"
Na tváři starého muže se i ve spánku objevil úsměv a tak spustila. Poslala mu obrázky z Bogyo, jak se poprvé setkali, jak trénovali, jak žili a jak zemřeli - oba společně. Tam se zarazila. "Prosím odpusť mi to… byla to moje chyba." špitla tiše a sklopila hlavu. "Nikdy jsem se na tebe nezlobil - nemohla jsi za to." přišla klidná odpověď. "Pověz mi… co bylo dál?" Michiyo chvíli mlčela a až pak znovu promluvila. "Děkuju." usmála se a po tváři jí stekla opuštěná slza. Ještě pár okamžiků bylo ticho a pak pokračovala ve vypravování až se dostala do tohoto pokoje - do této doby.
Čas je relativní a myšlenka je mnohem rychlejší než slovo. Netrvalo to déle něž pár minut. Stařík otevřel oči a podíval se unaveně kolem. S vynaložením veškerých sil natáhl ruku ke své ženě a jemně jí uchopil. Jejich pohledy se ještě naposledy setkali a pak s úsměvem zavřel oči. Napořád.
Michiyo cítila jak se ztrácí. Vytratil se pryč a v místnosti zbylo už jenom tělo. Pokojem se rozezněl pištivý zvuk přístrojů. Byl pryč.

"Nezlobil se… po těch letech jako by ze mě spadl obrovský kus kamene, který jsem si táhla celou tu dobu s sebou.
Konečně jsem to pochopila, porozuměla tomu co mě připoutalo k tomuto světu. Byla to vina. Sžíravý pocit viny, který se na mě nalepil a odmítl mě nechat odejít. Stejně tak jako Naoko a Toshiho.
Naoko se svého břímě zbavila v okamžiku kdy skočila pro Sen pod vlak. Co se týká Toshiho… nevím… nikdy mi neřekl, jak zemřel a nikdy jsem se na to ani nezeptala. Myslím, že můj vlastní klid už je blízko… možná ho jednou najdu a pak odsud taky odejdu abych zkusila žít znovu, ale tentokrát doopravdy. Protože délka života se neměří podle let strávených na tomto světě, ale podle věcí, které jste za tu dobu udělali a ze kterých jste měli radost, které pro vás měli smysl…
Nebo tu možná zůstanu a budu dál pozorovat svět… za tu dobu zde strávenou, už se mi stal tento život možná i bližší. Je to osobitý druh klidu, který pro mě má smysl. Jsem jen součást okolní krajiny, jakási paměť tohoto místa. Naoko zde zůstala aby dohlédla na Sen. Toshi se rozhodl, že dohlédne na mě a ukázal mi tento život.
Kdo ví… miluji létání… možná že si přeci jen nechám svá křídla viny…
Vychází slunce…"


Zaiaku-kan no tsubasa XL.

11. prosince 2011 v 15:05 | Mizakoe |  Zaiaku-kan no tsubasa
"Utíkala jsem pryč, s dobrým pocitem u srdce. Konečně jsem udělala to co bylo správné… pochopila, že naše cesty se rozdělili již dávno…
Trochu jsem se bála… dobrovolně jsem odešla… a něco mi říkalo, že tohle bylo naposledy, že se mezi lidi už nevrátím… že už to nepůjde… ale nebylo jiné cesty. Nemá cenu žít život, který je mi cizí... A já k lidem nepatřím.
Zatímco Antei zůstal kdesi daleko za mnou… cítila jsem stále přítomnost toho druhého…"

Michiyo věděla kam jít… už jenom proto, že všechno důležité se odehrálo nejčastěji tam. Pokaždé… ať se stalo co se stalo… vše to směřovalo nahoru, vzhůru na sráz.
Počasí bylo krásné… slunce stálo vysoko nad hlavou, bylo relativně teplo a kolem se proháněl slabý větřík, občasně pošťuchující do velkých bílých mraků, líně se plazících po jasně modré obloze.
Zastavila se až když vyběhla nahoru, na dohled od srázu. Byl tu… cítila, že tu je… Michiyo se usmívala. Cizí avšak milá a přátelská myšlenka prosákla do jejích vlastních a Michiyo se usála ještě o něco víc. Pak se Toshi objevil vedle ní. Nic neřekl, jen se poťouchle usmál a v očích mu záludně blýsklo. Nato jí chytil za zápěstí a rozběhl se směrem ke srázu.
Kraj byl čím dál tím blíž a blíž, ale nezpomalil. Michiyo na kratičký okamžik přepadl strach. Chuť vytrhnout mu ruku. Vzepřít se a zastavit. Pak jí ale hlavou proběhla další přeposlaná myšlenka a ona se uklidnila. Věřila mu. Krok, další, posledních pár metrů. Svět se změnil jen na spoustu barevných neurčitých šmouh zběsile se míhajících kolem. Pevná zem pod nohama zmizela a oni se na několik okamžiků propadli do zdánlivého prázdna.
Vzduchem zašuměly dva páry křídel. Jedny čistě bílé trochu nejistě se rozprostírající nad vzdálenou zemí a druhé uhlově černé jistě měnící trasu pádu.

"V ten okamžik jsem si nebyl jistá jestli je to všechno pravda, jestli je to doopravdy skutečné a nebo se mi to jen zdá. Znovu jsem letěla… Bylo to jako znovu dostat svobodu. Říct, že už je to všechno dobré…
Pak stisk kolem zápěstí povolil. Trochu jsem se lekla a chaoticky jsem se ho chytila aspoň za konec jednoho prstu."

Michiyo se podívala nad sebe. Toshi plachtil kousek nad ní a s úsměvem jí sledoval. Ten téměř dětský strach z pádu, když se pustí postupně odezněl a pak ho pustila a vyrovnala s ním let. Až teď na něj viděla pořádně. Křídla měl stejně černé jako vlasy a bylo z něj cítit, že létá často. Ve vzduchu se držel jistě a každý pohyb byl přesný a plynulý. Po chvíli Michiyo zaujalo ještě něco jiného. Jeho oblečení pozvolna měnilo barvu. Nebo možná se měnilo celé… tmavlo. Podívala se na sebe a zjistila, že její též. Jen netmavlo ale naopak bledlo.
Ještě dvě hodiny se vznášeli nad krajinou, když se pod nimi objevilo obrovské jezero. "Pojď!" křikl na ní Toshi a pak stáhl obě křídla a spustil se střemhlav dolu. Michiyo se v obličeji ponejprv objevila překvapená grimasa a pak se nadšeně usmála a napodobila ho. Svět se změnil v jediný barevný flek. Vzduch se zběsile proháněl kolem a vodní hladina se postupně přibližovala. S každou další sekundou v zorném poli zabírala modrá jezerní barva více a více místa až nakonec Toshi těsně nad vodou znovu roztáhl křídla a srovnal let těsně nad vodou, tak aby se rukou mohl dotknout hladiny. Michiyo zpozorovala, že už je čas začít pád brzdit a též roztáhla křídla. Tohle však byl první let po hodně dlouhé době. Nebyla trénovaná a neměla ani potřebnou sílu na to, něco s tím provést, a tak zcela neřízeně zahučela do vody - jako kámen - přímo ke dnu. Sprška vody vyšplíchla k obloze a pak se na hladině utvořili kruhy v místech, kde proletěla vstříc jezerním hlubinám.
Po chvíli vyplavala zpátky nahoru a se záchvatem smíchu prskala vodu a pokoušela se znovu nenalokat. Toshi tou dobou plachtil kousek nad ní "Proč to děláš?" smál se. Michiyo se smíchem pokrčila rameny a v ten stejný okamžik znovu zmizela pod vodou. Toshi se smíchem zavrtěl hlavou. "Ty jsi normálně ztracenej případ." S těmi slovy přistál ve vodě taky a volnou rukou vytáhl Michiyo na hladinu. "Trénink sebeutopení necháme na jindy, jo?" zeptal se s citelným pobavením v hlase. Michiyo si shrábla mokré vlasy z obličeje a přidušeně, avšak stále ještě se smíchem, přikývla.
Oba doplavali ke břehu a usadili se u kmenu statného dubu. Rozdělali oheň a následně se pokusili vyždímat z oblečení maximální možné množství jezerní vody. "Myslím že na koupání počasí ještě není." zkonstatovala Michiyo zmrzle a dál ždímala již úplně bílý oděv. Toshi zavrtěl hlavou a jen se usadil blíže ohni. "Proč to dělat jednoduše když to jde složitě." prohodil vesele. Michiyo se na něj trochu překvapeně podívala. On už ale jen zavřel oči a v příštím okamžiku se kolem něj utvořil obláček páry, který se v dalším okamžiku zase rozptýlil. Toshi si pohledem zkontroloval suché oblečení a spokojeně se zazubil. "Juuu!" Michiyo se k němu zvědavě naklonila. "Jak jsi to udělal?" zeptala se. Toshi se místo odpovědi usmál a pak jí poslal jakousi myšlenku. Michiyo se v hlavě vynořili mrňavé částečky vody a teplo ohně. Všechno se to smíchalo do jednoho a následně se to vypařilo. Michiyo zamyšleně přikývla a pak se zaměřila na zopakování představy. Oschnul ale jen okraj látky a zbytek zůstal mokrý. Michiyo se ještě víc upřela k představě a o pár okamžiků započal lem doutnat. Toshi jí pozoroval s nadzdviženým obočím. "Hodláš se podpálit?" zeptal se trochu nedůvěřivě. "No… úmyslně určitě ne." Podrbala se rozpačitě Michiyo na nose a pak dala repete.