Listopad 2011

Zaiaku-kan no tsubasa XXXIX.

27. listopadu 2011 v 11:47 | Mizakoe |  Zaiaku-kan no tsubasa
"Byla to zajímavá myšlenka a ač jsem se původně snažila smířit s představou že odešla šťastná… co když jen zmizela? Třeba i zmizela na nějaký jiný level zmizení a proto jsem o ní teď nevěděla… ale ano… proč by tu někde nemohla být?
Vkrádalo se do mě podezření, že o ní jen nevím… že třeba teď jen hlídá Sen… a nebo je někde jinde… Podstatné bylo, že jí možná ještě někdy potkám… teda pokud se nemýlím."

Čas je nemilosrdný a nezastavuje ať se děje co se děje… to jen lidé občas vnímají jeho běh pokřiveně…
Michiyo se dívala na Anteie trénujícího na zahradě katu a pozvolna nechávala myšlenky plynout. Cítila jak jí je čím dál tím víc cizí… jak jí je jedno co si vlastně myslí… jak je jí to vlastně všechno úplně jedno… Svět jako by se vzdaloval… lidé jako by se pohybovali za skleněnou deskou… Oči upřela znovu k obloze a usmála se. "Možná, že je na čase se vrátit…" napadlo jí. "Nepatřím sem… brzy budu muset odejít…"

"Odejít… vrátit se do lesa… začít žít život, tak jak bych měla… Ano, přála jsem si to. Doopravdy moc jsem si to přála, ale nebyla jsem si jistá zda-li to dokážu.
Zároveň jsem tušila, že pokud to udělám, tak se ještě víc vzdálím normálnímu životu a pravděpodobně už se nebudu moci vrátit."

Z myšlenek jí vytrhl až Anteiuv hlas. "Jdu vyvenčit Kageho, jdeš taky?" Michiyo k němu trochu překvapeně zvedla hlavu a pak s úsměvem přikývla. "Ráda."
Zamířili spolu ulicí pryč a nakonec se po vyšlapané stezce vydali do lesa. Jen tak si povídali a pak se Antei zastavil a pustil Kageho z vodítka. Vlk zavrtěl ocasem a několikrát je oběhl dokola než mu Antei hodil klacek a on se za ním vrhl mezi stromy. Michiyo se poťouchle usmála a se smíchem se rozběhla za ním. Zahučela do nejbližšího křoví a zmizela tak překvapenému Anteiovi z dohledu. Chvíli kolem něj jen všude možně šelestil lesní porost než z boku vyskočil Kage s Michiyo v závěsu. Antei na okamžik zachytil Michiyin podivný výraz. Přihrbená se opírala jednou rukou o pařez a v druhé ruce svírala klacek, který si před tím asi vydobyla na Kagem. Divoce se jí blýskalo v očích a na tváři jí hrál pobavený úsměv. V dalším okamžiku se narovnala, hodila klacek Kagemu zpět do lesa a vlk opět zmizel. Divokost někam zase rychle zmizela a když se podívala jeho směrem, tak se tvářila stejně jako obvykle… nebo možná ne. Slabě se usmívala a očima bloudila po lese s trochu zasněným výrazem. Něco bylo jinak.
Michiyo se podívala na Anteie a usmála se. "Všechno by mělo končit tak aby se na to hezky vzpomínalo." ozvala se do ticha. Na to se rozesmála a zatočila se na místě.

"Cítila jsem, že je čas… že se to blíží… všechny starosti mě najednou opustili. Uvnitř se z ničeho nic začínala budit jakási stará radost… Pocit, který jsem po staletí uchovávala pohřbený kdesi hluboko vnitru duše…"

Michiyo nevěděla, proč má najednou takovou radost. Cítila jen ve vzduchu cosi známého a cosi přátelského. Jako by tu byla doma.
Kývla Anteiovi, aby šli dál. Beze slov pokračovali cestou vzhůru. Pak Antei promluvil. "Když jsem tě poprvé potkal… měl jsem silný pocit, že tě odněkud znám." odmlčel se a pak pokračoval. "Zkoušel jsem zjistit odkud… Později už pouze odkud vlastně jsi a proč se po tobě za celou tu dobu nikdo nesháněl, ale nikdy jsem nic nenašel." Michiyo přikývla. Ohlédla se na něj a v očích se jí smutně zalesklo, přes to se ale umívala. "Kdysi jsme se znali… ale to je doopravdy dávno…" Antei se jí podíval do očí a ani se netvářil nijak moc překvapeně. Pohledem jí vybídl, aby pokračovala.
Michiyo na něj tiše hleděla a v očích se jí leskla nostalgie…

Jsou vzpomínky, které časem neblednou… Obrazy mojí vesnice… rodičů… Bogyo… jak jsem tam začala chodit a jak mě Antei opravoval a pak mě ve volném čase cvičil… jak jsme spolu kdysi sedávali u ohně a povídali si… a pak jak to všechno skončilo… Jak udělal všechno pro to, aby mě zachránil… a jak jsme oba dva zemřeli na tatami v přízemním podlaží jakési cizí budovy…
Pamatovala jsem si všechno… Hřejivé objetí rodičů, můj a Anteiuv smích když pod námi praskla ta větev a oba dva jsme skončili v řece. Stejně tak jsem si ale pamatovala Anteiuv mrtvý pohled a dýmající trosky mého domova…
Byly to vzpomínky na věci co mě udělali takovou jaká jsem… Bylo to to nejpřátelštější co jsem uchovávala v paměti, ale zároveň to nejsmutnější."

Michiyo dál hleděla Anteiovi do očí, zatímco se jí na tváři stále zračil úsměv a po tvářích jí pomalu stékaly slzy. Pak zavřela oči a sklopila hlavu. Pár okamžiků na to si uvědomila, jak jí někdo objal… Antei. Přitiskla se k němu a dál plakala. Všechny ty vzpomínky… ožívaly… na kratičký okamžik si připadala, jak kdyby se vrátil čas. "Michi, co se stalo?" uslyšela tichý hlas. Zkousla si dolní ret a chvíli zaváhala. Nakonec tiše promluvila. "Je to už hodně dávno, co jsem bydlela uprostřed lesa v celku malé vesničce. Měla jsem tam rodinu, kamarády, chodila do školy… Vím, že si to nepamatuješ, ale v té době jsme se znali... Pak jsem udělala velkou chybu a tohle všechno jsem přišla. Od té doby jsem žila sama tady… Občas jsme někam odešla, ale vždycky jsem se vracela sem… protože tady jsem byla vždycky doma." Antei jí chlácholivě pohladil po vlasech. "Jak už je to dlouho?" zeptal se potichu. "… Tak dlouho, že by jsi mi to nevěřil." zněla ještě tišší odpověď.
Pak Michiyo ucítila něco dalšího. Jako by jí objal ještě někdo. Ale nikdo jiný už tam nebyl… Nezkoumala to… cítila pouze jak se jí uvnitř rozlévá teplo klidu a štěstí. "Myslím, že je čas." špitla tiše a odstoupila o krok dozadu. Antei jí pustil a pohledem spočinul na svých rukou. "Krev." vydechl překvapeně. Michiyo se jen usmála a nevěnovala tomu pozornost. "Myslím, že ti dlužím velký dík… ale doba nás už dávno rozdělila a já bych měla již jít… děkuju… za všechno…" s těmi slovy se otočila a rozběhla se pryč. Po zádech jí stékaly dva potůčky krve, ale nic jí nebolelo. Než se Antei nadál zmizela mu s tichým smíchem v lese.


Zaiaku-kan no tsubasa XXXVIII.

12. listopadu 2011 v 18:15 | Mizakoe |  Zaiaku-kan no tsubasa
Další den ráno Michiyo nešla do školy. Místo toho zamířila na mýtinu do lesa a vybrala si konec kde se v jednom místě ze země zvedaly velké kameny. Vyhlídla si balvan o výšce asi tří a půl metrů a vydrápala se nahoru. Nahoře bylo místa asi tak akorát na čtyři až pět kroků, ale to bylo víceméně vedlejší. "Kdysi jsem uměla létat… třeba si tělo samo vzpomene." prohlásila polohlasně a nejistě se podívala dolu. "Ze zdola to vypadal nižší." zakňučela, ale od svého záměru neustoupila. Zhluboka se nadechla a pak se s dvěma rychlými kroky odrazila. V dalším okamžiku se řítila vzduchem - volným pádem k zemi. Vteřina, druhá, následoval náraz. "Au" Michiyo zůstala ležet na zemi. Chvíli si masírovala naražené zápěstí a pak se znovu zvedla a zamířila nahoru na šutr. Okamžik na to se opět válela dole v trávě a následně se sbírala na nohy. "To musí jít." blesklo jí hlavou a znovu zamířila nahoru.
Nahoru, dolu, nahoru, dolu…. Okolní modrá obloha se míhala ve zběsilém víru kolem spolu se sluncem prozářenou travnatou loukou. Nahoru, dolu a znovu. Další rána a Michiyo opět skončila na zemi. Oči se jí zalily slzami. "Já už nikdy nepoletím… já už nevím jak." vzlykla a schoulila se na zemi do klubíčka. Na chvíli schovala obličej v trávě a pak se začala znovu škrábat nahoru.
Nechtěla se vzdát. Nakonec, ale byla tak omlácená, že nebylo na výběr. Už se nedokázala vyšplhat znovu nahoru a tak zamířila domu.
Den na to se na louku vydala zas. Prvně skákala z nižších šutrů, ale s postupujícím dnem pochopila, že to k ničemu nevede. Chvíli přemýšlela co dál a pak jí pohled padl na něco přes pět metrů vysoký balvan. "Co nejde po dobrém, půjde po zlém." Zamyšleně ho chvíli pozorovala a pak začala lézt nahoru. Vrchol byl úzký a pevná zem daleko. Michiyo se pousmála a vzápětí skočila. Trávou porostlá půda se rychle přibližovala. Byla blíž a blíž a v příštím okamžiku se ozvala rána. Černo. Michiyo zůstala v nepřirozené pozici ležet na zemi...
Vůně ohně, červánky na obloze, nějaký hlas. Michiyo zamžourala na oblohu, když se jí v zorném poli zjevil známý obličej. "Proč děláš takový věci?" zavrtěl s nechápavým úsměvem hlavou Toshi a Michiyo místo odpovědi jen stiskla dřívko co měla na krku. Nepřestal se usmívat a přikývl. "Fajn, ale to nebyl pokyn udělat ze sebe fašírku." Michiyo se taky pousmála a posadila se. "To taky nebyl původní záměr." vypravila ze sebe a podívala se na oblohu. Toshi se podíval stejným směrem a usmál se. "Některý věci musíš prvně pochopit." "A vysvětlíš mi je?" zeptala se s pohledem upřeným k obloze. "Dneska už ne… Příliš mnoho myšlenek - pamatuješ?" Michiyo přikývla. Ten lísteček měla stále ještě v živé paměti.
Slunce se blížilo k obzoru a nebe se barvilo do ruda. Michiyo si jen matně uvědomila, že se jí znovu klíží oči a po té opět usnula. Potichu se sesunula do trávy a stočila do klubíčka, zatímco okolí se nořilo do šera.
Nevěděla kolik bylo hodin, když jí probudil dotek ruky. "Jsi vzhůru?" Ozval se tichý šepot. Michiyo ospale zamžourala do tmy a přikývla. Toshi jí naznačil ať jde za ním a pak se oba vydali někam mezi stromy. Nakonec se zastavili pod větvemi smrku, v absolutní tmě - stínu jeho větví. "Posaď se." vyzval jí potichu a Michiyo se poslepu usadila na zem a opřela o kmen. "Co vidíš?" zeptal se. "No… vůbec nic." přiznala popravdě Michiyo a očima těkala z jednoho černého koutu na druhý. "Dobře, tak zavři na chvíli oči a na nic nemysli."

"Udělala jsem co řekl. Zavřela oči a snažila se na nic nemyslet. Z počátku to nešlo, ale pak jsem si najedou uvědomila, že v hlavě najednou není ani jedna jediná vlastní myšlenka. Celá moje mysl byla plná nejrůznějšími zvuků lesa. Slyšela jsem vítr ve větvích, šustění jehličí, nějaké živočichy opodál… Vybavil se mi onen pocit… ten samý co jsem měla, když jsem sledovala ubíhající roky ze skalnatého srázu, zatímco má spálená vesnice se znovu zazelenala a po té zmizela. Cítila jsem jak veškeré pocity mizí a jak mě prostupuje okolí, ale v podstatě jsem si to uvědomovala jen velice okrajově. Sama pro sebe jsem na kratičký okamžik přestala existovat."

Michiyo uvnitř své hlavy zaslechla Toshiho hlas. Nebo ani ne tak hlas, jako spíše myšlenku. Otevřela oči a podívala se jeho směrem. Najednou věděla úplně přesně co kde je, byť byla pořád stejná tma jako před chvílí. Pak se jí v hlavě objevila další cizí myšlenka a uvědomila jsi, že už tu doopravdy není, že je z ní opět jen něco jako duch. I v té tmě věděla, že se Toshi usmál a vzápětí zmizel stejně jako ona.
Michiyo se zahleděla do tmy koruny stromu. Po té znovu zavřela oči a vstoupila do smrkového kmene. Chvíli postávala uvnitř a pak pomalu zamířila lesem. Věděla, že Toshi jde za ní. Cítila jeho přítomnost.

"Ten klid, to ticho vyprávějící o lese, o životě stromů, o hvězdách na obloze, o čase… Procházela jsem lesní tmou a cítila jsem se víc jako součást lesa než samostatně žijící bytost. To všechno co mě obklopovalo… jako by mne to přijalo za vlastní a objalo neviditelnými pažemi. Pocit samoty mě opustil a já nechala své já rozutéci se mezi stromy."

Několik hodin brouzdali tmou, než se skrz stromy začaly drát první sluneční paprsky.
Usadili se na mýtině, ze které před tím vyrazili a koncentrovali pozornost zpět k sobě. Michiyo udělala přesně to co jí Toshi naznačil myšlenkou a za chvíli opět ucítila zemi. Ranní chlad na ní postupně dolehl a ona si uvědomila, že jí je vlastně zima.
Za chvíli už na mýtině prskal malý ohýnek. Michiyo s Toshiem seděli naproti sobě a oba hleděli do ohně. Ani jeden z nich nepromluvil. Obklopovalo je jen příjemné ticho a čerstvý ranní vzduch.
Po chvíli se Toshi zvedl. "Trénuj, ale opatrně." prohodil směrem k ní a pak zamířil do lesa. "Budu." špitla s úsměvem Michiyo v okamžiku kdy se jí ztratil z dohledu.
Michiyo se domu vrátila až o několik hodin později. Za nic na světě si nemohla rozvzpomenout co je za den, ale nikterak jí to netrápilo. Prostě si zalezla na zahradu a pokoušela se záměrně usměrňovat to co nazvala vědomím. Šlo to těžko a musela se soustředit. Bylo to trochu jako meditace… Pak si znovu vzpomněla na Naoko a usmála se. "Mrtví přeci nemohou umřít, ne?" zamumlala tiše. "Možná tu někde je." napadlo jí.