Říjen 2011

Zaiaku-kan no tsubasa XXXVII

30. října 2011 v 8:00 | Mizakoe |  Zaiaku-kan no tsubasa
"Věci kolem se mi zdály divné a navíc jsem se nemohla zbavit pocitu, že jsem sama. Antei sice postupně přestal být tak nepříjemný, ale do toho co to bylo, to mělo ještě míle a míle daleko. Postupně se mi vzdaloval. Občas se mi zdálo, že je mi možná ještě vzdálenější než náhodný cizí člověk, ale něco ve mně se s tím nějak tak smířilo. Ne úplně, ale z části ano."

Se zmizením Naoko Michiyo úplně ztratila zájem o školu. Stala se jí z toho jen nepříjemná rutina. Každý týden to samé… Vše jako by ztrácelo na významu. Jen prosté přežívání ze dne na den.
Michiyo se převalila na druhý bok a přetáhla si peřinu přes hlavu. Neklidně se zavrtěla a zahuhlala něco nesrozumitelného ze spaní. Na to se stočila do klubíčka a převalila se zpátky. Rozespale otevřela oči a zamžourala do tmy. Ještě cítila tísnivý pocit uvnitř, jako pozůstatek po rozplývajícím se snu, ale rychle se probudila k plnému vědomí. Pohledem se zabodla do stropu. Věděla, že teď nějakou dobu zase neusne.
Chvíli ještě polehávala a pak přešla k oknu a usadila se na parapetu s očima upřenýma do ulice. Čas od času ulicí proběhla nějaká kočka, ale jinak bylo venku mrtvo. Michiyo už se téměř chystala vrátit do postele, když se na ulici objevil stín. Těsně při zdi se pohybovala postava, ale v té tmě se o ní nedalo zjistit nic bližšího. Pak se ten člověk zastavil a otočil se směrem k Michiyinu oknu. Byla si jistá že dovnitř nemůže být vidět a že ten člověk o ní nemůže vědět, ale přes to stál tam dole a upřeně hleděl přesně do míst kde seděla. Michiyo zkoumavě zabodla oči do stínu a stáhla se více za parapet. Děsil jí, ale zároveň se jí zmocňovala zvědavost. Z náhlého popudu se rychle navlíkla do prvního oblečení co v pokoji potkala a tiše se vyplížila ven na zahradu. Stín mířil ulicí pryč. Michiyo bylo v tom stylu chůze, v tom zvuku kroků něco povědomého a známého.
Chvíli se váhavě krčila za plotem a pak ho tiše přelezla a těsně u zdi se vydala za ním. Udržovala si dlouhý odstup. Krok, druhý. Hlavně potichu a pomalu. Michiyo se bála i dýchat a každý pohyb byl co nejopatrnější a nejpomalejší hlavně jen aby nebyla slyšet. Jedna ulice, zahnout, ještě chvíle cesty… Pak se na konci ulice najednou objevil les. Postava před ní zamířila přímo k němu a během okamžiku zmizela ve tmě mezi stromy.
Michiyo si skousla spodní ret a zůstala na chvíli přikrčená ve stínu u zdi. Cítila jak se jí zmocňuje úzkost. Byla tma, trochu chladno, nad hlavou jen slabě zářily hvězdy. Sama se krčila u zdi cizího plotu. "Mám jít?" Michiyo se nerozhodně dívala k lesu. "Co když o mě ví?" proběhlo jí hlavou. "Co když zašel do lesa úmyslně?… Vždyť pronásleduju úplně cizího člověka… může to být kdokoliv… náhoda… jen se mi něco třeba zdálo." Michiyo cítila jak uvnitř sílí pochybnosti a zub strachu hlodá čím dál tím urputněji, ale byla zvědavá - nebezpečně zvědavá.
Na okamžik zavřela oči a zhluboka se nadechla. Pak přeběhla zbývajících pár metrů a ponořila se do lesní tmy. V lese nebylo téměř nic vidět. V dáli před sebou uslyšela pár tichých kroků a jemné zapraskání větvičky. Opatrně se vydala tím směrem a snažila se zůstat potichu, ale lesní půda pokrytá listím a jehličím šustila a drobné větvičky nebyly ve tmě vůbec vidět. Michiyo byla čím dál tím nervóznější. Za chvíli měla pocit jako by se snad u každého stromu krčila postava, jako by se všechny stíny hýbaly. Bála se, že na ní každou chvíli odněkud něco nebo někdo vyskočí. "Co nevidím já, nevidí mě." přesvědčovala se v duchu.
Šustot se trochu stočil doprava. Michiyo zamířila za ním a najednou se ze špatně průchozího lesního porostu dostala na úzkou pěšinu. Kroky utichly. Zůstala bezradně stát na místě a jen se střídavě rozhlížela na obě strany, ale v té tmě stejně nebylo nic vidět. Popošla o pár metrů po stezce nahoru a najedno jí svitlo. Tohle byla ta stejná cesta, kudy chodila nahoru na skálu. "Toho člověka už asi nenajdu… neslyším ho a kdo ví kudy kam šel… ale tak to je fuk… půjdu nahoru… v noci je tam přeci krásně." pousmála se.
Už jí nevadilo, že nic nevidí. Tuhle cestu znala. Brzy se začala strmě zvedat vzhůru a pak se vyhoupla z lesa ven. Pár metrů od ní byl skalnatý sráz dolu. Michiyo se šťastně usmála a došla na okraj. "Je tu krásně." špitla tiše a pohledem přejela černý les pod sebou a modro-fialovo-černou oblohu plnou hvězd. Zvedla ruce k nebi a se smíchem se zatočila na místě. Tady byla doma. Pleskla s sebou na zem s očima upřenýma k drobounkým světýlkům tam v dáli nahoře. Jenom tam tak ležela a pomaličku se jí začínaly klížit oči.
Najednou v lese něco zašustilo - a blízko. Michiyo prudce otevřela oči. Zvuk se ozval znovu. To nebylo zvíře… byl to člověk. Byla si tím jistá.
Pokud byl ten člověk v lese a ona tady na okraji skály… tak pokud se postaví, tak její silueta bude vidět, zatímco ona proti černému lesu neuvidí nic. Opatrně se překulila na břicho a nadzvedla hlavu. Zaposlouchala se. Přímo před ní se v lese ozval další šramot, ale neviděla vůbec nic - jen tmu. Pak najednou zvuk zmizel. Michiyo setrvala nehybně na místě. Čekala, zatímco minuty se jen líně vlekly vpřed. Nic dalšího se už ale neozvalo. Michiyo se zmocnila náhlá tíseň. Nepřipadala si tu bezpečně. Neviděla kolem a nevěděla jestli tu sále ještě někdo není. "Vrátím se." napadlo jí a zvedla se ze země, s pohledem stále upřeným k lesu.

"Bála jsem se odtrhnou oči od lesa, pro případ, že by tam stále ještě někdo byl, ale pak mě přepadl divný pocit. Něco co na mě křičelo ať se otočím. Jen jsem se mírně ohlédla. V ten okamžik by se ve mně krve nedořezali. Celá jsem ztuhla. Za mnou stála ona silueta, kterou jsem před tím pronásledovala. Uvědomila jsem si, že je natočená zády ke mně a tudíž čelem ke srázu. Stín se pohl směrem kupředu.
Ano, tu chůzi jsem doopravdy poznávala.
Jen jsem tiše, neschopná čehokoliv, pozorovala, jak se ten člověk rozbíhá. Řítil se směrem k okraji a zrychloval. Hrana skály byla čím dál tím blíž a blíž a pak ten člověk skočil."

Michiyo jen stěží zadusila zděšený výkřik a vrhla se ke srázu. Dolu to ale bylo daleko a nebylo vůbec nic vidět. Několik okamžiků ještě ležela na okraji s hlavou vystrčenou nad sráz. "Neozval se žádný hluk - nedopadl." napadlo jí a pak jí konečně došlo co to viděla.
"Jen sami sebou jsme svobodní" "Ta chůze… Toshi… on skočil… ale nedopadl… to znamená, že…" Michiyo zůstala zkoprněle na místě. "Jen sami sebou jsme svobodní" Postavila se a zadívala se dolu. "Já to, ale nedokážu." zamumlala s očima bezradně upřenýma dolu.

"Tenkrát jsem pochopila, že se doopravdy chci stát tím čím v jádru jsem, ale už jsem nevěděla jak. Můj život člověka skončil již před stovkami let a to čím jsem byla v daném okamžiku…
Nemá cenu být tím kým nejsme. Staneme-li se někým jiným a pokusíme.li se vpasovat do života, který nám nepatří… nikdy nebudeme svobodní a nikdy nebudeme plně šťastní."


Zaiaku-kan no tsubasa XXXVI.

23. října 2011 v 20:22 | Mizakoe |  Zaiaku-kan no tsubasa
"V tu chvíli jsem měla pocit, jako by se mnou něco od základů otřáslo. Jen s těží jsem si uvědomovala co se vlastně stalo. Ještě pár minut jsme tam spolu seděly a upíraly pohled ke kolejím, zatímco se mi před očima stále znovu a znovu odehrával onen výjev.
Pak to na mě najednou všechno dolehlo.
Nedokázala jsem zadržet slzy, nedokázala jsem se pohnout, nedokázala jsem přijmout, že je pryč. Vždyť přeci nemohla jen tak zmizet, ne? Nemohla být pryč… napořád. Bez toho aniž by po ní cokoliv zbylo... pryč…"

"Naoko…" vzlykla tiše Michiyo s hlavo v dlaních. "Naoko!!!" zoufalý výkřik se rozlehl krajinou a Michiyo se vrhla zpět ke kolejím. Jak smyslů zbavená pobíhala stále dokola tam a zpátky. Nikde nic nebylo - vůbec nic nikde nebylo. Dřevěné pražce, železná kolejnice… na místě ležel jen rozhadrovaný plyšák. Michiyo si kecla zpátky na zem uprostřed kolejí a vzala zbytky medvídka do rukou.
Dlouho jí trvalo než se znovu uklidnila. Pak se podívala na Sen, sedící opodál, stále žmoulající béžové pírko. Otřela si oči a došla k ní. "Kde bydlíš?" zeptala se Michiyo. Holčička na ní upřela své modrozelené oči a pak prstem ukázala na dům v dáli. "V tom žlutým." kuňkla. "Pojď, odvedu tě domů - začíná se stmívat." natáhla k ní ruku a Sen se jí chytila.
Když došli k žlutě omítnutému domu číslo dvě stě devatenáct slunce akorát zapadlo za obzor. Michiyo zazvonila. Minutu na to se ve dveřích objevila paní se slámově hnědými vlasy po ramena. Na chvíli očima spočinula na Michiyo a pak sklouzla pohledem dolu. "Sen!" zajíkla se a rozběhla se k brance. "Sen, kde jsi byla? Popadla děvčátko do náruče a přitiskla ho k sobě. "Všude jsme tě hledali, Sen." Michiyo se slabě usmála a potichu se vydala pryč. Paní se postavila. "Děkuju - moc." zavolala za ní. Michiyo se ohlédla a zavrtěla hlavou. "Mě neděkujte."
Šero houstlo a tmavlo. Padala tma. Pouliční lampy zapraskaly a ozářily chodník. Michiyo šla pomalu domu. Téměř nevnímala okolí. "Naoko…" blesklo jí hlavou a před očima se jí zjevil její usměvavý obličej a v zápětí vlak. Michiyo zatřepala hlavou a očima se zabodla do chodníku pod nohama. Rukávem si znovu otřela obličej. "Je pryč…"
Domu došla až někdy těsně před půlnocí. Zamířila rovnou po schodech nahoru. V chodbě do kuchyně se objevil Antei a těsně za ním Fumiko. "Můžeš mi vysvětlit, kde jsi byla?!" spustil na ní podrážděně. Michiyo se zastavila a na chvíli se na něj podívala zarudlýma očima. Fumiko vzala Anteie za ruku. "Nech jí." mírně do něj šťouchla. Michiyo tam ještě chvíli stála a pak se otočila a pokračovala po schodech nahoru.
V pokoji se složila rovnou do postele. Stočená do klubíčka objala polštář a schovala do něj hlavu. Už nechtěla nic vidět, nechtěla nic slyšet, nechtěla nic cítit. Přála si jen aby se probudila, otevřela oči a zjistila, že to byl jen zlý sen. Že ve skutečnosti se nic z toho nestalo.
Michiyo už neměla sílu ani na to se vybrečet. V hlavě se jí všechno tak strašně pomotalo… všechno bylo takové nějaké vzdálené a otupělé. Jediný pocit, který byla schopná identifikovat byla prázdnota a opuštěnost. Naoko byla jediný člověk, kterému mohla říct všechno. Rozuměla jí a Michiyo jí důvěřovala… a najednou byla Naoko pryč a Michiyo tu zůstala sama.

"Ani nevím co všechno bych byla schopná v onen okamžik dát za to, kdyby mě někdo obejmul. Vzal kolem ramen a řekl, že to bude všechno dobrý.
Jen jsem upírala oči do polštáře a pomalu přestávala vnímat okolí. Pak najednou byla tma."

Michiyo se probudila v neděli asi ve čtyři hodiny ráno. Chvíli rozespale koukala před sebe mezitím co se jí v hlavě vybavovaly události předešlého dne a pak se dala znovu do breku. Venku pozvolna začínalo pršet. Okenní tabule s sebou několikrát zalomcovaly a pak se s bouchnutím otevřeli. Michiyo se ohlédla za zvukem a přímo před obličejem se jí zatřepotal malý bílý papírek. "Udělala to aby ochránila toho o koho před velice dlouhou dobou přišla." Otřela si oči a přejela vzkaz ještě jednou pohledem. "Máš pravdu. zamumlala tiše. "Už jí to co bylo netrápí… Ví, že Sen je pořádku." proběhlo jí hlavou ve stejném okamžiku kdy si vzpomněla na výbuch Nagasaki. Malinko se pousmála. "Už jí to netrápí." zněla jí v uších ozvěna. Na tváři jí sílil úsměv a do očí se znovu vraceli slzy. Michiyo se zvedla z postele a přešla k oknu. Déšť sílil a téměř nic skrz něj a tmu nebylo vidět. Unaveně si opřela čelo o studenou skleněnou výplň a zavřela oči. "Takhle je to správně." špitla tiše.

"Ano, určitě to tak mělo být. Chtěla jsem tomu věřit a věřila.
V té chvíli mi v hlavě zněla v hlavě ona slova co Naoko ani ne před týdnem vyslovila. Co když měla pravdu? Možná jsme tu doopravdy neměli být… V hlavě mi vířili tisíce pochybností. Proč tu jsem? Proč žiji tenhle život? Co jsem zač?
Nejsem tu náhodou jen kvůli někomu z minulosti? Kvůli někomu koho nejsem schopná opustit byť už to dávno není on?"

Michiyo se ještě před svítáním vydala do lesa. Celou cestu v ruce svírala větvičku zavěšenou na krku a s jasnou myšlenkou se prodírala stromy a přívaly vody. Déšť pozvolna slábl, ale zem zůstávala mokrá a kluzká. Něco jí ale hnalo v před. "Jen sami sebou jsme svobodní" Michiyo začínala chápat. Stoupala po svahu vzhůru - na vrchol skalního srázu. Na obzoru se akorát vynořily první náznaky nového dne, když se zastavila na úplném okraji a pohlédla dolu do hlubokého černa pod sebou. Malinko si nakročila vpřed až jí obě špičky nohou čouhaly přes okraj. Michiyo se nejistě ohlédla na les a pevnou zem za sebou a pak pohledem znovu spočinula v hluboko pod skalou. Křečovitě sevřela ruce a přitáhla si je pod bradu. Na okamžik zavřela oči. Cítila svěží studený vítr postrkující jí do zad. "Jen sami sebou jsme svobodní… a já jsem přeci mrtvá…" proběhlo jí hlavou znovu zamžourala pod sebe. Nebezpečně se zhoupla nad propast. "Skočím dolu." řekla a pokusila se do toho vložit co nejvíce odhodlání. Tělo se jí znovu nahnulo přes okraj a znovu se vrátilo. Michiyo se pokusila stoupnout si ještě trochu více na okraj, ale její vlastní nohy jí vypověděly službu. Nedokázala to. Nemohla. Chtěla skočit, ale nešlo to. Bála se.
Michiyo zůstala ještě dlouho pozorovat přicházející den a pak se otočila a zamířila k domovu.


Zaiaku-kan no tsubasa XXXV.

15. října 2011 v 16:31 | Mizakoe |  Zaiaku-kan no tsubasa
"Bylo to skoro k neuvěření, ale přes to to tak být prostě muselo. Navíc pokud tohle všechno věděl… znamenalo to, že musel být stejně starý a nebo starší jak já. Vysvětlovalo by to i proč jsem to písmo našla i u Kroniky průsmyku Aojigu.
Nerozuměla jsem už jen několika věcem. Když o mě věděl tak strašně dlouhou dobu… proč první lístek přišel až po čtyřech stoletích? Co se změnilo? Nebo… proč vlastně vůbec psal ty lístky?
Trochu mi unikal důvod proč by to dělal, stejně jako mi unikalo, jak na mě tenkrát kdy přišel."

Michiyo pozorovala oblohu a trochu nevěděla co dál. Zjištění, že odpovědí na její otázku je jedna a tatáž osoba jí poněkud zaskočilo. Navíc si úplně nebyla jistá, co by mělo být odpovědí na to, co bylo vyryté v té větvičce, která jí tou dobou visela na krku.
Michiyo se domu vrátila až někdy za tmy.
Následující den bylo ještě volno a tak se pokusila vytáhnout ven Anteie a Kageho, ale nevyšlo to, a tak šla nakonec sama a místo toho vyhlásila přepadovku na Naoko.

"S Naoko jsem nikdy dřív o těch vzkazech moc nemluvila, protože jsem nějak nevěděla co jí k tomu říct. Ale všimla jsem si, jak se zvláštně usmála, když si přečetla nápis na větvičce.
Od onoho nálezu jsem jí už nesundala, jen jsem jí většinu času nosila schovanou pod tričkem. Naoko na to nic neřekla, ale ten úsměv mi byl něčím nápadný."

To tří denní volno uteklo jako voda, a tak ve čtvrtek museli všichni zase zpět do školy.
Michiyo seděla v lavici a poslouchala třídního vysvětlovat jakési cosi o daních přímých a nepřímých a při tom si ilustrovala v sešitě nápis DPH. Tohle byla teprve druhá vyučovací hodina, ale ani tak se nebyla schopná vůbec soustředit. "OSZ… taková blbost… jmenuje se to občansko společenský základ a akorát nám tu do hlavy lejou hromady nepoužitelnejch nepoužitelností. Samá teorie… praxe žádná… a zajímavost tohoto předmětu jde od nuly do záporných čísel… Ať už zvoní." probíhalo Michiyo hlavou a snažila se přimět se znovu poslouchat. Bylo to ale totálně marné. Jedním uchem dovnitř, rukou na papír, druhým uchem ven - paměť neposkvrněna novou vědomostí. Hodina se neuvěřitelně vlekla. Pak najednou konečně zazvonilo a Michiyo se s pořádnou ránou zřítila hlavou na lavici. Chvíli něco nesrozumitelně mumlala do dřeva a pak shrnula věci na hromádku a naházela je do tašky. Počkala až si Naoko dobalí a vyšly na chodbu.
Michiyo na schodech zahlédla Toshiho. Vždycky se ve škole navzájem tvářili, že se nevidí. Michiyo si to promítla v hlavě, ale když procházeli kolem, tak mu tentokrát kývla na pozdrav se slovy "Baf". Usmál se, odpověděl a oba si dál pokračovali svojí cestou.
Michiyo měla pocit, jako by se v té chvíli zbavila další zdi. Potěšeně se usmála a vrátila se k filosofickým úvahám, které vedla s Naoko.
Najednou se Naoko zčista jasna zastavila s pohledem upřeným z okna ven. "Michi, napadlo tě někdy, že je možná špatné, že tu jsme?" zeptala se tlumeně a ohlédla se na Michiyo. "Víš… vlastně jsme obě mrtvé, nepatříme sem… co když tu nemáme být? Co když máme odejít?" pokračovala a Michiyo jí zaraženě naslouchala. "Občas vídám Sen… nevím jestli si pro mě nepřišla, jestli to není znamení, že je všechno v pořádku, že už je to všechno dobré. Že se na mě nezlobí a že už můžu odejít…" Naoko ztichla a usmála se. Michiyo si jí chvíli vyplesknutě prohlížela. "Já… nevím… taky jsem potkala lidi z minulosti… myslím, že je to normální, že se prostě časem všichni vrací. Proč bychom se nemohli vrátit taky?" vyžblekotala popleteně. "Jenomže oni se vrátili zpátky jako lidé." usmála se Naoko a natáhla ruku k k přívěšku co měla Michiyo zavěšený na krku. "Jen sami sebou jsme svobodní" zopakovala nahlas a pak se podívala znovu ven z okna.
Z dalšího hovoru je vytrhlo první zvonění a tak zamířili do třídy.
Odpoledne už se k tomu nevrátili a další dny také ne.

"Bylo to zvláštní… něco se změnilo. S Naoko jsem se znala dostatečně dobře na to abych to poznala i když navenek se chovala stále stejně.
Kladla si zvláštní otázky, trochu strašidelné… ale přes to se jsem z ní měla pocit, jak když někde uvnitř sebe našla klid - ztracenou rovnováhu."

Byla neděle odpoledne. Venku bylo krásně slunečno a teploučko. Michiyo cinkla sms na mobilu. Psala jí Naoko jestli nechce na chvíli ven a tak neotálela a v rychlosti vyběhla z domu na autobus. Dali si sraz na společné stanici obou linek. Popojeli si trochu víc na okraj civilizace a pak vystoupili a přes pole zamířili pryč.
Celou cestu se smály a klábosily než došly poblíž okraje nějaké vesnice. Bylo už k večeru a slunce už se sklánělo k obzoru. "Je tu krásně." usmála se Michiyo a protáhla se. "To je." Naoko spokojeně přikývla.
Najednou se kousek od nich ozvalo troubení vlaku. Obě se naraz otočili a pohledem spočinuly na železničním přejezdu. Michiyo zkameněla hrůzou. Uprostřed kolejí stálo dítě a nehýbalo se. Malé holčičce ležel u nohou plyšový medvídek a ona s vytřeštěnýma očima sledovala vlak, co se vynořil ze zatáčky.
Najednou bylo všechno strašně pomalé. Michiyo měla pocit, jak když to dítě na kolejích… odněkud zná… jako by viděla Naoko, ale nebyla schopná ani se pohnout, ani vykřiknout - nemohla nic. Pouze si matně uvědomila, že Naoko vedle ní se s křikem rozběhla ke kolejím. V jednom okamžiku už nedošlápla na zem a Michiyo zorné pole zakryl pár křídel. Ani bílých, ani hnědých, takových krásně béžových. Všechno to vypadalo jak zpomalená scéna z nějakého filmu. Naoko se vřítila za letu na železniční přejezd a odhodila děvčátko pryč. V příštím zlomku sekundy, dřív než se stihla pohnout o pár dalších pár centimetrů už byl na místě vlak.
Hučení kol, drnčení kolejí, blikání červených světel na přejezdu, svist vlaku a míhání se okýnek od vagónu. Michiyo zhrozeně upírala oči na komíhající se vlak před sebou.
Pak bylo najednou všechno pryč. Vlak mizel v dáli, na kolejích zbyly jen cáry plyšáka a na druhé straně leželo trochu odřené dítě. Naoko byla pryč.
Michiyo se probrala z počátečního šoku a rozběhla se k holčičce. "Jsi v pořádku?" klekla si k ní a starostlivě si jí prohlédla. Děvčátko trochu přikývlo a s uslzenýma očima se podívalo ke kolejím. V ruce svírala béžové pírko. Michiyo se podívala tím stejným směrem a pak zpět děvčátku. "Jak se jmenuješ?" zeptala se. "Sen"