Září 2011

Zaiaku-kan no tsubasa XXXIV.

25. září 2011 v 9:42 | Mizakoe |  Zaiaku-kan no tsubasa
Naoko pohledem zabrousila k blízkému smrkovému hájku a najednou se zarazila. Úsměv se jí vytratil z tváře a zbledla. Michiyo se ohlédla stejným směrem, ale neviděla nic zajímavého, kromě pohupujících se větví. "Co se stalo?" zeptala se zaraženě Michiyo a vrátila se pohledem k Naoko. Ta tou dobou ještě stále hleděla na smrkový hájek a po pobledlém obličeji jí stékaly slzy. "Naoko?" zeptala se tiše Michiyo a vzala jí kolem ramen. "Jsi v pořádku?" zkusila se vystrašeně znovu zeptat. Naoko se odlepila pohledem od stromků a přesunula se jím k Michiyo. "Já jí viděla… Sen, dívala se na mne." vypravila ze sebe sotva slyšitelným hlasem a pak zavřela oči.

"Pochopila jsem. Bylo to poprvé co viděla někoho ze své minulosti… Jen jsem nerozuměla tomu, proč já jsem tu osobu neviděla… Dlouho jsem si s tím lámala hlavu, ale nevyřešila jsem to. Trochu mi to jen připomínalo ten incident z karate soustředění… Ta postava na břehu se taky nevysvětlila…"

Michiyo držěla Naoko kolem ramen a chlácholivě jí přejížděla rukou po zádech.

Když jsem tak nad ní seděla… tak nějak jsem nevěděla co udělat, co říct. Nenapadalo mě nic čím bych jí mohla pomoc. Věděla jsem jak se cítí, protože něco takového je vzpomínka, které se nezbavíte, ale už jsem nenacházela slova útěchy."

Následující dny byla Naoko jak vyměněná. Chovala se, jak kdyby jí něco pronásledovalo. Pořád se poděšeně rozhlížela kolem a byla čím dál tím bledší.
Michiyo nevěděla co dělat. Snažila se jí všelijak uklidnit, ale nešlo to. Ať udělala cokoliv… nejistota a zmatek z Naočiných očí nezmizel. Bylo strašné to sledovat.
Michiyo nemohla myslet na nic jiného.

"Netrvalo to zas tak dlouho, než jsem přišla na to, že se kolem mě děje něco co mě přesahuje. Poprvé jsem si to uvědomila, když jsem vešla do třídy a Naoko stála u okna a dívala se na dětské hřiště. Vypadala jako by něco pozorovala a přitom se usmívala a plakala zároveň. Když jsem vstoupila do třídy, byla tím pohledem tak uchvácená, že si ani nevšimla, že někdo přišel. Potichu jsem došla k ní a podívala se stejným směrem. Na hřišti nikdo nebyl, ale houpačka se pravidelně kývala nahoru a dolu. Až když jsem byla k Naoko blíž, zaslechla jsem, že tiše opakuje pořád dokola jedno a to samé jméno… Sen."

Michiyo mířila domu. V hlavě vymeteno a venku deštivo. Pouze zaregistrovala Fumiko nastupující v protisměru na autobus a dál pokračovala ulicí. Už tam skoro byla.
Nebe se mračilo čím dál tím víc a po chvíli se spustil déšť. Michiyo to bylo jedno. Vodu si uvědomila až když zastavila před brankou. Němě zvedla pohled nahoru k obloze a pak vzala za kliku. Na to se zarazila a zůstala stát uprostřed otevřených vrátek. Na nose jí přistálo promočené černé pírko. Vzala ho do ruky a pak zastrčila do kapsy.
Dveře do předsíně byly odemčené a tak vešla dovnitř. "Ahoj" pozdravila. Antei jí odpověděl, ale ani se na ní nepodíval. Michiyo zamířila nahoru do pokoje. Z toho všeho jí přepadal smutek.
Připojila se na internet. Všichni byli offline a tak jen zůstala sedět na místě a v ruce žmoulala černé peříčko.
Jak dny šli dál, venku bylo stále tepleji a Naoko se po čase začala opět usmívat. Ve škole měli na pár dnů volno a Michiyo seděla na zahradě pod stromem. "Výkřik do tmy, probuzení času. Bílý pád, zachránění hlasu." zamumlala polohlasně s hlavou ponořenou v myšlenkách.

"Seděla jsem tam a přemýšlela o všem co bylo. Myšlenkami jsem se vracela dál a dál do minulosti až jsem si vzpomněla na Ayu. Z ničeho nic se mi v hlavě objevila vzpomínka na naše první setkání. Na to jak jsem se po desítkách let strnulosti probrala při tom zoufalém výkřiku zpět k životu a jak jsem skočila za ní."

Michiyo se prudce narovnala.

"Výkřik do tmy - Ayu padala dolu. Probuzení času - to jen já jsem si ho konečně znovu uvědomila. Bílý pád - ano… bílé šaty a křídla. Zachránění hlasu - chytila jsem jí.
Najednou mi to celé došlo. Ta záhadná slova najednou měla význam. Ale… jak to? To by znamenalo že…"


Michiyo se rozšířili zorničky překvapením. Celá zkoprnělá se postavila a bez varování vběhla ze zahrady rovnou do silnice. "To není možné…" proběhlo jí hlavou.
Všechny myšlenky, ale jako by probíhaly jinou dimenzí a vůbec nijak nesouvisely s její tělesnou schránkou. Tělo samo běželo zpět k známé skále, zatímco vědomí se odsunulo do sfér nevědomí. Bylo krásně slunečno a mohutná skalní stěna byla vidět už z dálky. Michiyo se musela dostat kolem masívu na druhou stranu, aby se dostala nahoru.
Pak zčista jasna stála nahoře a koukala na ono místo. Na okamžik zastavila, aby se vydýchala. Opatrně došla na okraj skalní stěny a přejela krajinu pod sebou pohledem. "Tolik času co už uběhlo…" špitla tiše.
Shlížela na svůj domov, na les, který se vysemenil ze stromů, co vyrostli z popela její vesnice, z popela kostí vesničanů, přátel, rodiny. Les, který vyrostl její chybou. Pochybením, které přineslo tolik mrtvých - všech které znala včetně jí samotné. A právě z místa odkud bylo tohle vše tak do očí bijící, začala před několika stoletími znovu žít.
Michiyo sklopila pohled a očima zavadila o klacík přivázaný za drobný skalní výčnělek pár metrů pod ní - přesně v místě kde poprvé uviděla Ayu. Chvíli si ho překvapeně prohlížela a pak přehoupla nohy přes okraj skály. Co nejopatrněji se spustila dolu a zapřela se chodidlem o puklinu ve skále. Rukama se přechytila ještě o něco níže a pomalu popolezla ty čtyři metry dolu. Opatrně vyhákla klacík i s provázkem a přejela ho pohledem. Byla z něj sloupaná kůra a měl obroušené konce. K tomu na něm byl v předreformních znacích vyrytý na výšku nápis. "Jen sami sebou jsme svobodní"
Michiyo strnule visela na skále a stále dokola si pročítala ony znaky. Dávalo to smysl. Najednou jako by to aspoň na kratičký okamžik mělo své vysvětlení. Michiyo se přitiskla blíž ke skále a uvolněnou rukou si pověsila provázek s klacíčkem na krk. "Takže, pro srovnání…" proběhlo jí hlavou a zavřela oči. "… tohle sem musel pověsit Toshi… ta hádanka mě měla přivést sem a tu větvičku jsem měla najít… Zároveň ale… nic z toho nemohl nijak nikde běžnými způsoby zjistit… navíc je to napsaný tím stejným písmem jako ty záhadné vzkazy…" Michiyo se začala soukat pomalu zpátky nahoru. Na okraji srázu se pak rozplácla a upřela oči k modré obloze. "Jen sami sebou jsme svobodní." zamumlala. "Sám to řekl… je jako já… jako já a Naoko…"


Zaiaku-kan no tsubasa XXXVIII.

17. září 2011 v 18:09 | Mizakoe |  Zaiaku-kan no tsubasa
"Vzbuzovalo to ve mně pocit něčeho mystického, magického a kouzelného. Táhlo mě to k sobě jako magnet. V hlavě mi stále dokola zněla ona slova, ale nechápala jsem význam. Byla jsem si jistá, že mám odpověď přímo před nosem, ale přesto jsem jí neviděla. Navíc mi to bylo nějaké strašně povědomé… jenže ani u toho jsem nevěděla proč a v čem… myslím, že miluju hádanky… nebo přinejmenším jsem měla z tohodle ohromnou radost."

Michiyo vtrhla domu jako velká voda, zahodila boty v předsíni a vyřítila se nahoru. "Takžen… probuzení času… co může znamenat probuzení času?" mumlala horečně a přitom se hrabala v hromadě papíru na stole.
Po chvíli toho nechala a podívala se zpět ke dveřím. "To chce nápovědu." zamumlala a zamířila zpátky. Sešla o patro níž. Kage spal v kuchyni pod stolem. To bylo dobré znamení. Vždycky spal pod stolem, když byl Antei doma. "Haló?" ozvala se Michiyo ode dveří a z obýváků jí přišla odpověď. Usmála se a zamířila ke dveřím. "Ahoj." pozdravila, když konečně našla Anteie čtoucího si v křesle. "Nazdar, co že dneska tak pozdě?" optal se s úsměvem. "Řeším takovou zajímavou hádanku, ale nic mě nenapadá." podrbala se Michiyo rozpačitě na nose a chviličku počkala. "Poradíš mi prosím?" navázala a složila ruce v prosíku před sebe. "To zas bude nějaká blbost… tak mluv, o co jde?" přikývl pobaveně Antei. "Potřebuju vymyslet co to znamená probuzení času." zamumlala stále ještě rozpačitě Michiyo a nespouštěla z něj pohled. "Probuzení času?" protáhl překvapeně Antei. "A má to ještě nějaký kontext? Tohle je dost nic neříkající slovní spojení." Michiyo přikývla. "Má. Je to celá hádánka, ale tohle se mi zdálo jako, že by mohla být největší nápověda." Antei si jí trochu nedůvěřivě přeměřil pohledem. "Jak je to celý?" Michiyo si doslovně vybavila ona slova a zopakovala je nahlas. "Výkřik do tmy, probuzení času. Bílý pád, zachránění hlasu." Antei na ní vytřeštil oči. "Co je to zase za blbost?" "To není blbost." zaprotestovala Michiyo. "To máš zas od tý letající myši?" zabodl se do ní pohledem a Michiyo jen váhavě přikývla "Fajn, tak s tím už mě radši vůbec neotravuj a jestli tě to tak zajímá, tak si řekni o radu jemu." zavrčel, zaklapl knihu a s bouchnutím dveří odešel.
Michiyo zůstala stát zaraženě na místě. "Co jsem udělala špatnýho?" proběhlo jí hlavou. "Ach jo, už zase… tohle prostě není fér…" zamračila se.

"První co jsem pocítila byla opravdu pořádně silná chuť do něčeho vztekle praštit… Ale ty věci kolem za to přece nemohly… Navíc vztek mě přešel asi během prvních třiceti vteřin a místo toho mě přepadl pocit prázdna. Už zase byl takový… cizí…
Ta trhlina uvnitř se zvětšovala. Když se tohle stalo poprvé… měla jsem to za nějaký omyl… a bylo mi to líto… tak strašně moc líto… Teď byl ten pocit poprvé jiný. Doopravdy prázdný. Všechna radost se někam vypařila a kolem vyrostla ona skleněná deska polykající okolní svět dovnitř do sebe.
Svým vlastní, zvláštním způsobem mi bylo v ten okamžik všechno jedno."

Michiyo se otočila a zamířila pryč. U schodiště se s prázdným výrazem ve tváři zastavila a ohlédla zpět. Při tom se rukou natáhla po klice. Prsty prošly skrz. Byla pryč. Ona pomyslná skleněná deska… Pohledem sjela ke stěně a pak zavřela oči. Jeden krok, druhý. Když se ohlédla, byla už na druhé straně zdi.
"Proč tu vlastně ještě jsem? Vždyť mu na mě nezáleží… možná je tohle doopravdy konec. Možná to není on… Oba jsme zemřeli před takovou spoustou let… Třeba ani tohle není skutečné…" napadlo jí a zamířila po schodech nahoru. Myšlenkou přiměla dveře se zavřít a pohledem sjela ke svitku na stole. Do očí se jí nahrnuly slzy. Zavrtěla odmítavě hlavou a otřela si rukou obličej.

"Obrazy… změť myšlenek… tolik starých vzpomínek… Ten pocit, že vám nejbližší člověk se stal opravdu cizím… že jste najednou sami… kdy jindy si člověk připadá více mrtvý?
Očima přejíždíte po zdech místností a… přejete si jen aby vše zmizelo, aby to bylo pryč, vy jste byli pryč, nic nebylo skutečné…
Vždy když padáte dolu… vždy se musíte rozhlédnout kolem… a najít záchranné lano…"

Michiyin pohled se upíral k svitku na stole. Z kamennou tváří se po něm natáhla a prsty ho jemně uchopila do ruky. Dotkla se ho. "Chci znát odpovědi… přijdu na to… na všechno… co se stalo a proč… co znamená ta hádanka… kdo poslal ty lístečky… všechno…" zamumlala odhodlaně.

"Odhodlání bohužel nikdy nepatřilo mezi věci, které by u mě vydrželi nějak dlouho… Druhý den jsem se probudila v totálním psychickém rozkladu. Snažila jsem se sama sebe přimět pochopit, že Antei se stal jiným člověkem.
Něco uvnitř mě se tomu, ale ještě vzpouzelo. Bylo jedno jak moc to bylo dávno… kdysi jsem mu přece věřila… kdysi byl pro mě vším… a já si to teď neuměla představit jinak."

Michiyo po probuzení zůstala ležet v posteli a pohlede brouzdala po stropě místnosti. "Ticho… po ránu je v tu vždy ticho…" špitla tiše s nepřítomným výrazem.
Následující dny byly všechny jak utopené v mlze. Michiyo se vše zdálo šedé a mrtvé. Antei se s ní bavil čím dál tím méně a měla z něj spíše pocit, že se jen baví schválnostmi. Proto se upínala čím dál tím více k oné hádance a k Naoko - byla jako ona… byla pevným bodem, kterého se rozhodla zachytit.
Obě se bavily pobíháním po lese, vyráběním nejrůznějších blbůstek a vymýšlením kdejakých nesmyslů. Bylo to milé a příjemné a člověk se tím krásně odreagoval. Dovolilo jí to na chvíli na všechno zapomenout a nemyslet.
Michiyo s Naoko seděla pod stromem a obě akorát ostříhávaly nějaká peříčka. "Tohle už by šlo, ne?" zamyslela se nahlas Naoko a navlékla na konec pírka dva hnědé korálky. Pak to převázala nití a upevnila na drátek od náušnice. Michiyo na chvíli zanechala vlastní práce a nakoukla jí přes rameno. "Hej, to je moc pěkný." usmála se a pak si vytáhla z balíčku stejné korálky. "Budeme dvojčata." zazubila se a vrátila se k práci. Za chvíli už montovala dohromady víceméně skoro stejné náušnice. V hromadě peří co se vznášela kolem dosmontovaly zbytek a pak si nacpaly náušnice do uší. Chvíli se na sebe jen tak dívaly a pak se obě svalily na zem pod záchvatem smíchu.

Zaiaku-kan no tsubasa XXXVII.

11. září 2011 v 21:24 | Mizakoe |  Zaiaku-kan no tsubasa
Druhý den ráno se Michiyo po probuzení zmocnila touha něco provést. Něco jí poňoukalo k tomu, udělat nějakou pořádnou blbost, a tak hned z rána začala s nevysvětlitelným smíchem pobíhat po pokoji a lovit zápisky a plánky. Bylo jí jedno jestli je to či není dobrý nápad. Prostě si ráno sbalila co potřebovala a vyrazila na výlet do neznáma.
Vzala to nejkratší možnou cestou. Jeden autobus, pak pár kilometrů pěšky lesem… Potom narazila na nějakou větší vesnici ve které se omylem vydala na druhou stranu a následně se jí povedlo vrátit se skrz rýžové pole na původní trasu.
Slunce běželo po obloze. Těch dvacet kilometrů uběhlo jako voda. Michiyo se najednou ocitla poblíž svého cíle. Prošla celou ulicí dolu a opatrně obhlídla který plot to je. Pak uvázala svitkový plánek na provázek a vrátila se o něco zpátky. Co nejrychleji to jen tak pověsila na plot a nato se s dušeným smíchem rozběhla pryč.
Udýchaně doletěla až k jakémusi rybníku a usadila se na břehu. "Já už nemůžu." usmála se unaveně a plácla sebou na zem. Ještě relativně dlouho se tam jen tak smála vlastní blbosti a tomu nesmyslu co právě spáchala a pak obešla rybník a pověsila malý ostrouhaný klacík s pár znáčky na předem vyhlídnutý strom. "Jo… je to vidět… to by si mohl všimnout." zazubila se spokojeně a pak zamířila zpět domu.
Cesta k domovu bývá kratší… ale tahle rozhodně nebyla. Michiyo už nehnala zvědavost a spíš jí jen bolely nohy. Sice už věděla kudy jít, ale venku se začalo sešeřívat a tak nezbývalo nic jiného než hlavně nezpomalovat.
Nakonec dorazila domu v ještě relativně slušném čase. Michiyo jen přišla a padla do postele tak jak byla. Sobota byla celá pryč, ale bylo jí to fuk. Měla z toho dobrý pocit a toho večera usínala s úsměvem.

"Na nesmyslech je nejlepší právě asi ta nelogičnost a absurdnost. Tohle nebylo nic zásadního, nic důležitého, podstatného ani užitečného. Prostě to bylo jen dostatečně hloupé, že se tomu člověk musel usmívat a jen čekat, jak se to vyvrbí… protože u něčeho takového se jen těžko vymýšlí možné následky či odezvy.
Hlavní výhoda blbostí je, že se tím člověk krásně zabaví a odreaguje. Pustí z hlavy úplně všechno a jen se vžije do toho co aktuálně páchá, jako by to bylo skutečné."

Několik následujících dní se nic zajímavého nedělo. Šedá realita se pokoušela všechno servat do obvyklého stereotypu a nebylo do čeho píchnout. Dopoledne škola, odpoledne případné karate a věci do školy… ale komu by se do nich chtělo? Byl to přesně ten stav, kdy byl člověk ochotný třeba i dlouhé hodiny ležet na podlaze a hypnotizovat pohledem strop s myšlenkami zatoulanými kdesi v dáli.
Jaro si pohrávalo s okolní krajinou a měnilo jí jako každoročně k obrazu svému. Další páteční odpoledne se dostavilo a Michiyo se akorát vracela domu z obvyklého okružáku přes přepisovací dílnu a nádraží. Bloumala nepřítomným pohledem ulicí, když jí něco vytrhlo ze zamyšlení. Poštovní schránka u nich na plotě byla nějak špatně přivřená a něco z ní čouhalo. Pošta v poštovní schránce je sice zcela normální věc, ale ne tady. Co tu bydlela, tak pošta žádná nechodila. Michiyo došla k brance a odložila si batoh. Pak otevřela schránku a nakoukla dovnitř. "Heeee?!" rozlehlo se překvapeně ulicí a zkoprněle zůstala stát na místě. Pak opatrně šáhla dovnitř a vytáhla svitek papíru. Nápadně to připomínalo plánek co před delší dobou pověsila u Toshiho na plot. "T-to to není možný." zablekotala zaraženě. Skoro s posvátnou hrůzou a co nejopatrněji stáhla provázek z ruličky dolu a pomalu jí rozrolovala. Oči se jí rozšířily úžasem, když Prostě jí to vyrazilo dech.. Pak najednou koncentrované ohromení muselo někudy ven. "Uááááááááá! Jejejejejej! Jop!" Michiyo všechno popadalo na zem a s nepopsatelně šťastným výrazem začala pobíhat po ulici tam a zpátky. Poskakovala chvíli na místě, udělala dvě hvězdy a rozplácla se před brankou se záchvatem smíchu.

"Měla jsem z toho neskonalou radost. Přistoupil na hru se kterou jsem začala. Nikdy by mě nenapadlo, že by k něčemu mohlo dojít. A najednou jsem tam stála a v rukou svírala mapu. Linky černého inkoustu… zamotané, chaotické a přes to tak přesné.
Bylo to tak silné, že jsem se byla schopná jen smát. Měla jsem problém vůbec ještě vnímat, že je to skutečné, že je to pravda.
Když jsem se sbírala ze země… to odhodlání a zvědavost… to obrovské nadšení… Všechno jsem to naházela za plot a jen s tím plánkem sevřeným v dlani jsem se rozběhla podle značek. Letěla jsem jako blázen a celou cestu se neustále smála…"

Vedlo jí to k lesu. Po pěšině k potoku a pak podel proudu hlouběji do lesa. Michiyo nezastavovala. Večerní chladný vzduch jí pálil v krku a oči slzely, ale nebyla schopná zpomalit. Hnalo jí to vpřed. Nutilo jí to letět s větrem o závod, bez ohledu na množství sil, bez ohledu na terén, bez ohledu na cokoliv.
Prosvištěla po břehu jezera a pak jí to strhlo zpět do lesa. Pomalu jí začalo docházet kam běží. S nevěřícným úsměvem sledovala přibližující se skalní stěnu. Asi jen patnáct metrů od ní se zastavila. A váhavě upřela pohled na trosky svého bývalého bydliště, které mělo nahradit iglú. Pohledem spočinula na bílé ruličce papíru zavěšené na zlomeném kmeni stromu. Najednou si netroufala pokračovat. Z ničeho nic se jí zmocnila obava, že jestli popojde blíž, tak že papírek zmizí. Zhluboka se nadechla a vydechla, zavřela oči, natáhla ruku dopředu a zamířila vpřed. Jehličí jen slabounce šustilo, když na něj opatrně došlapovala. Jeden krok, druhý… ve tmě je vždycky všechno dál… Těch patnáct metrů bylo snad nekonečných. Pak najednou rukou ucítila zlomený kmen. Rukou po něm přejela vzhůru až v ruce konečně sevřela papírovou ruličku. Otevřela oči a chvíli na ní přemýšlivě hleděla. Pak se posadila a rozrolovala jí.
"Výkřik do tmy,
probuzení času.
Bílý pád,
zachránění hlasu."
Znaky seskládané ve čtyřech sloupcích… "To je… hádanka?" vydechla překvapeně Michiyo a přečetla si je ještě jednou. Něco jí na tom bylo povědomé, ale nemohla přijít na to co.
Zamyšleně vstala a zamířila zpátky. Popošla pár kroků a pak se ohlédla. Pohledem ještě jednou zabloudila k troskám obydlí. Na zemi, kde před chvílí seděla leželo bílé pírko. Na okamžik ztuhla leknutím. Už se chtěla vrátit, když se pírko z ničeho nic rozpadlo na prach a zmizelo. Michiyo zavrtěla hlavou. Opravdu ho viděla? Nevěděla. Otočila se a bez ohlížení zamířila k domovu.


Zaiaku-kan no tsubasa XXXVI.

2. září 2011 v 15:38 | Mizakoe |  Zaiaku-kan no tsubasa
"Kya!" ozvalo se sborově tělocvičnou. Otočka, roztržení rukou virtuálního protivníka, kop, dva údery… Nakonec konec katy, úklona a vyčkání dalšího pokynu. Trenér pokývl hlavou. "Mae geri" zavelel a na počítání se začalo kopat. Michiyo už bolelo snad všechno s předchozího dne a byla ráda, že ještě stojí. Zvednout nohu, pokrčit, kopnout, přitáhnout, došlápnou… a znova. "Musím se víc soustředit - to musí jít." Proběhlo jí hlavou a s dalším krokem dopředu znovu pomalu seštelovala nohu a kopla. Periferním viděním zahlédla blížícího se Anteie. Podle zvuku usoudila že zůstal stát kousek za ní. "Snaž se!" ozvalo se za ní podrážděně. "Já se snažím." kopla znovu. "Povídám snaž se. Jestli to chceš flákat, tak odsud vypadni." zavrčel nevlídně a zamířil dál. Michiyo se zarazila. Dál kopala, ale myšlenkami byla dokonale rozhozená. "Co jsem mu udělala?" kuňklo ublíženě cosi uvnitř ní, zatímco jí v uších ještě stále doznívala poslední, tak nevlídně řečená věta.
Až do konce tréninku se snažila nějak to pustit z hlavy a znovu se soustředit na cvičení, ale už to nešlo. Nakonec se jen pokoušela udržet v hlavě pokud možno co nejvíc černo. Jakmile trénink skončil, okamžitě vyběhla ven. Ani se nepřevlékla a vběhla v kimonu ven do zahrady. Už se stmívalo. Michiyo přejela zoufale pohledem po obloze. "Snaž se!" jí ještě pořád znělo v uších. "Proč to řekl, tak hnusně? Já vím, že mi to nešlo tak jak by mělo… ale proč to řekl takhle?… vždyť přece…" nedokončila větu a zmlkla. Cítila jak se jí v krku tvoří jakýsi knedlík a do očí se jí vedraly slzy. "Proč je najednou takový?" proběhlo jí smutně hlavou a jak tak stála bosá na trávníku, pomalu se vydala na ulici do houstnoucího šera..
Bosé nohy tiše ťapkaly po asfaltové cestě. Michiyo se držela za lokty a pomalu se blížila k lesu. Nedokázala to pochopit. Ten Antei, kterého znala… vážně to byl ještě on? Nikdy se k ní tak před tím nechoval. Nerozuměla tomu. Jen si jednou za čas otřela obličej rukávem a dál bloumala směrem vpřed.
Když vstupovala mezi stromy, už byla tma. Ochlazovalo se a Michiyo byla unavená. V jeden okamžik se prostě svezla k zemi a zůstala ležet ve směsi listí a jehličí. "Proč?" špitla tiše s pohledem upřeným někam do neurčita. Matně zaznamenala bolest v zádech, ale bylo jí to jedno. Myšlenkami stále ještě byla v tělocvičně. Po chvíli všechno začalo otupovat a jí se začaly klížit oči.
V jednu chvíli viděla černé siluety stromů a v další chvíli si uvědomila až kapky vody stékající jí po těle. Bylo hodně brzy ráno a pršelo. Michiyo rozespale zamžourala očima a posadila se. Kimono bylo nasáklé vodou a přes noc dost vymrzla. Zem začínala měknout a na bílé kimono se nalepilo bláto a kdejaký sajrajt. Michiyo si ho zkusila trochu opucovat a všimla si, že je nasáklé ještě čímsi červeno-hnědým. "Už zase." povzdechla si a svezla se zpátky do té míchanice bláta, listí a jehličí. Byl pátek ráno. Měla by se chystat do školy, ale místo toho ležela tady. "Vždyť je to jedno… Antei měl včera ještě třetí trénink a dneska ráno by jsme se mohli snadno minout… ani nebude vědět, že jsem pryč… a i kdyby… záleželo by na tom?" proběhlo jí hlavou a zabořila se obličejem hlouběji do mokré země. Bylo doopravdy chladno a stále vytrvale pršelo. Michiyo se stočila do klubíčka. Připadala si tak sama…
Myšlenky nesourodě poletovaly hlavou. Už si je ani neuvědomovala. Cítila jen smutek a zklamání. V hlavě se jí stále opakovala ona věta z včerejška. Ten tón hlasu… známého hlasu, a přesto v ten okamžik tak cizího. Všechno co měla v hlavě se rozplizlo v jakési zoufalé vnitřní prázdno. Byla tu sama…
Zima jako by mizela, bolest se vytrácela, vše se vzdalovalo… Michiyo ještě dlouho ležela v kaluži bláta než se přiměla se pohnout.
Postavila se a rozhlédla se kolem sebe. Zarazila se. Něco bylo jinak. Němým pohledem projela okolní krajinou a pak se rukou natáhla ke stromu. Špičky prstů projely kůrou. "Jsem pryč." proběhlo jí hlavou, bez toho aniž by to v ní vyvolalo jakýkoliv pocit. Chvíli postávala na místě a pak se vydala bezmyšlenkovitě zpátky. Vyšla z lesa a zamířila mezi domy. Po ránu se ulice hemžily auty a chodníky lidmi. Michiyo tiše procházela davem. Nikdo jí neviděl, netušil že tu je…
Ani si nedala tu práci jít brankou, prostě prošla plotem a pak první stěnou domu co potkala. Došla až k sobě do pokoje a usadila se do kouta. Seděla tam dlouho… moc dlouho… ráno kamsi uteklo, následované dopolednem i polednem a čas se zpomalil až odpoledne. Michiyo ze strnulosti vytrhl zvuk vibrujícího mobilu. Zvedla se ze země a došla ke stolu. Očima chvíli bloudila po jeho ploše až našla ono malé bílé zařízení. Natáhla se po něm, ale v půli pohybu se zarazila. "Tohle přece nepůjde." napadlo jí. Zavřela oči a myšlenkami se přenesla o desítky let zpátky. Chvíli se soustředila a pak myšlenkami vysunula klávesnici. Mobil se pohnul a rozsvítil. Michiyo se usmála a podívala se na display. "Sora píše." zamumlala. "Kdepak tě máme?" přečetla si vzkaz. Očima přelétla klávesnici a v příštím okamžiku měla odpověď hotovou. "Promiň, dneska nemůžu." "Tak a odeslat." proběhlo jí hlavou.

"Šlo to tak snadno… tak lehce a s takovou samozřejmostí… Rok zpátky, když jsem se poprvé zas objevila jako člověk… všechno bylo tak cizí a já se musela učit znovu vše co je tak samozřejmé… uchopit tužku, říct ahoj, napít se… A teď? Šlo to samo… jako kdyby žádná pauza v neexistenci neexistovala…
Myslím, že to zjištění… že to byl onen okamžik, kdy jsem pojala podezření, že sem nepatřím… že tu jsem špatně."

Michiyo sklouzla po stole pohledem až zabloudila k tomu plánko-obrázku co si před časem připravila. Na tváři se objevil slabý úsměv a všechny černé myšlenky zmizely. "Něco, co chci dokončit tu ještě je." špitla spokojeně a usadila se na parapetu u okna.
O pár hodin později se dole ozvalo zachřestění zámku a chvíli se ze zdola ozývaly kroky. "Antei je doma." uvědomila si. Slyšela jak prošel chodbičkou do kuchyně, do obýváku, pak se vrátil zpět. Chvíli se tam v něčem štrachal a pak zaslechla kroky na schodech.
Ozvalo se zaklepání na dveře a pak vzal za kliku. "Michiyo, jsi tu?" vstoupil do pokoje. Viděla, jak očima projel místností. Neviděl jí. Věděla, že jí neuvidí - nemohl.
"Boty v předsíni jsou, věci tu má… tak kde ta holka bláznivá vězí?" rozhlédl se znovu po místnosti. Pak zalovil v kapse a vylovil mobil. Párkrát zmáčkl nějaká tlačítka a okamžik na to se rozezvonil Michiyin mobil na stole. "To snad není možný…" zaúpěl a zamířil zpět do kuchyně.
Michiyo seskočila z parapetu a pak prošla zavřenými dveřmi za ním. Zůstala stát dole ve dveřích. Antei seděl u stolu a co chvíli se zvedl a přešel k oknu, než se zase vrátil a opět posadil. Venku se mezitím setmělo. Antei to vydržel asi ještě půl hodiny a pak se sebral a zamířil do předsíně. "Jde mě hledat." napadlo jí.
Byl jí to líto. Nechtěla aby měl starosti, ale nevěděla co má dělat. Neměla, jak mu říct, že je tu a ať nikam nechodí. Nebylo jak. Mohla jen myšlenkou, ale to nesměla. Některá tajemství by měla zůstat skrytá a Michiyo moc dobře věděla, že tohle k nim patří.
Slyšela vzdalující se kroky na schodech, šramocení kliky a pak bouchnutí dveří. Uvnitř ucítila hlodání viny. "Co mám dělat? Už zase přidělávám problémy… Musím mu nějak říct, ať si nedělá starosti… ať mě nehledá…"
Něco uvnitř opět ožívalo. Ten pocit, že mu na ní záleží, že je to ten starý Antei. Michiyo to bylo tak líto. Bezmyšlenkovitě se rozběhla ze schodů a proběhla dveřmi. Bosé nohy dopadly na stále ještě mokrou zem. Michiyo to na první ránu ani nezaregistrovala. Druhý krok. Viděla Anteie vycházet z branky. Třetí krok. Voda na zemi slabě začvachtala. Chodidlo opět dopadlo na zem a Michiyo si uvědomila, že cítí zem pod sebou. Ještě několik kroků… Michiyo se natáhla rukou před sebe a chytila ho ze loket. Byla zpět. Antei se překvapeně otočil. Na pár okamžiků oba dva zůstali stát a jen si hleděli do očí. Vzduchem proletělo několik nevyslovených otázek.
Michiyo po chvíli sklopila pohled a s krokem zpět ho pustila. Ještě chvíli bylo hrobové ticho. "Příště si sebou vem mobil." prohlásil Antei s nic neříkajícím výrazem ve tváři a zamířil zpět ke dveřím. Michiyo setrvala pár dalších okamžiků na místě a pak pomalu zamířila za ním.

"Těžko říct co přesně se mi tenkrát honilo hlavou. Byla jsem z toho všeho jen nějaká přešlá. V okamžiku kdy jsem za ním běžela ven mi bylo všechno tak strašně líto. Chtěla jsem se mu omluvit a poprosit ho ať se na mě nezlobí… myslím, že jsem i čekala, že mě rád uvidí, ale… nic z toho se nestalo. Ticho prořízla jen ta jedna chladná věta a já si připadala jak kdyby do mě v ten okamžik někdo kopl.
Když jsem pak procházela po schodech nahoru a viděla jsem ho odcházet z kuchyně… uvědomila jsem si jak moc je jiný. Byl to Antei, ale už ne takový jakého jsem znala. Ta změna mi probíhala celou dobu přímo před očima… byla odpovědí na všechno… a já si to uvědomila až tehdy… začínal se z něj stávat cizí člověk a já nevěděla co s tím… Přála jsem si abych se mýlila… aby to celé byl nějaký špatný vtip."