Srpen 2011

Zaiaku-kan no tsubasa XXXV.

28. srpna 2011 v 21:18 | Mizakoe |  Zaiaku-kan no tsubasa
Dny se pomalu couraly dál a dál… s postupující zimou se stále víc a víc blížil její konec a sníh letos začal slézat předčasně. Jaro si pospíšilo a brzo bylo venku krásně teplo, byť ještě kalendářně byla zima.
Michiyo se svým pokusem "fajn našla jsem ho, ale tvářím se, že to nevím" moc dlouho nevydržela a brzo se prokecla, neb díky internetu byla minimálně v písemné formě čím dál tím ukecanější. Na věci to však nic neměnilo. Když se potkali náhodou na chodbě, tak se stejně oba dva tvářili jako, že toho druhého neznají a tak mohla Michiyo dál pokračovat ve svých detektivních koninách.
Půl čtvrtá. Dveře učebny se otevřely a studenti se začaly postupně trousit směrem k šatně. Michiyo se prořítila mezi nimi a na okamžik zmizela v šatně. Během dalších pár okamžiků už byla přezutá a bundu nacpala do tašky. Šatnu opustila ještě dřív než dorazil zbytek třídy a vyběhla ven do slunečného odpoledne. Naoko dneska nebyla ve škole, a tak se Michiyo rozhodla jet ze spodní stanice.
Hnala se ulicí dolu. Prvně rovně, pak zatáčka do leva. Stanice se objevila na obzoru a stejně tak i autobus. "Fajn… tenhle mi tam jede a nebo ne?" zamyslela se Michiyo aniž by zastavila. Měla ještě chvíli než autobus dojede do stanice, ale nemohla si vybavit kterým směrem tohle číslo jede. Pak ale zaregistrovala běžící postavu kousek před ní. Černé vlasy, černá bunda, šedý batoh - Michiyo rozpoznala Toshiho. "Ten přece jezdí ze spodní zastávky taky tím směrem - jestli nastoupí, tak to tam jede."
A on opravdu doběhl do stanice a nastoupil do přijíždějícího autobusu. Michiyo trochu přidala a v momentě, kdy autobus už zavíral dveře, proskočila dovnitř. Uštvaně se opřela o tyč a byla ráda, že už nikam běžet nemusí. "Čau, co ty tady?" ozvalo se vedle ní. Michiyo se překvapeně rozhlédla. Až teď jí došlo, že v tom harmonikovým autobusu nastoupila do stejných dveří jak Toshi. "Baf, v podstatě nic - jen zkouším druhou cestu domu." usmála se a rozpačitě se podrbala na hlavě. Nerada mluvila s cizíma lidmi… a tohle byl trochu škrt přes rozpočet.

"To bylo poprvé co jsem s ním mluvila doopravdy. Do toho dne jsem ho znala jen přes psaní si na netu, kde na mě vždy koukal jen malý černý netopýr. Tohle byl člověk… šikmooký hnědooký, černovlasý střapatý… a asi o cenťák nižší jak Antei…
Tím jak se oblíkal nijak nevybočoval, ale v tom jak mluvil, v tom co ho zajímalo… zvláštní člověk - jen co je pravda."

O tři stanice později vyběhla z autobusu a zamířila na přestup s poťouchlým úsměvem ve tváři. Seběhla ze svahu a přes trávník zamířila k podchodu. Na druhé straně se zastavila a očima zabloudila k silnici a okamžik na to vzhlédla k obloze. Pak zavrtěla hlavou a pokračovala dál.

"Bylo to jako rána bleskem s čistého nebe. Nebyla jsem schopná říct proč… proč mě ten člověk zaujal… ani proč mě to nutilo k smíchu… a ani proč mě v souvislosti s ním napadaly ještě ztřeštěnější nápady než obvykle, ale… po tom co jsem ho poznala i jako existující osobu, jsem měla čím dál tím neodbytnější touhu něco vyvést, jen jsem nevěděla co… Vzhledem k tomu, že jsem s cizíma lidma mluvila vždy nerada je to celkem paradoxní, ne?… Časy se zřejmě mění."

"Internet je zrádnější věc než se zdá. Možná už to tu bylo, ale je to prostě nezlomná pravda, kterou si můžeme jen opakovat. Nikdy nevíte jak málo stačí k tomu, aby vše bylo nalezeno a nebo taky zapomenuto. I ta nejnepodstatnější prkotina se může stát klíčem k řešení a nebo naopak sama hádankou. Říká se, že kdo hledá najde…"

Michiyo seděla mezi hromadami rozházených papírů a zatímco lovila na mobilu a brouzdala po síti, pečlivě si zapisovala všechno co našla a dávala si to dohromady. "Ne, tohle si drobet odporuje." zamumlala zamyšleně a přeškrtala pár řádků. Napsala do vyhledávače jiná klíčová slova a potvrdila to. Další stránka se metelesku-blesku načetla a Michiyo spěšně projela všechny odkazy očima. "Nemohlo by to být…" klikla na čtvrtý link shora a počkala až se to načte. "…tohle." V očích jí nebezpečně blýsklo a na tváři se znovu objevil úsměv. "Mám to." zaradovala se a už adresu zadávala do map.
Hledání bylo u konce - nebo aspoň toto ano. Michiyo si sepsala všechny informace a začala sklízet ten nepořádek co přitom vyrobila v pokoji. Chvíli na to vytáhla čistý papír, černý inkoust a štětec. "Tak už jen tohle." Chvíli se rozmýšlela a pak spustila ruku i s prvním tahem štětce. Na papíře se začal pozvolna rýsovat jakýsi plánek vizuálně připomínající staré kresby ze svitkových obrazů. Michiyo ho doplnila o řadu mrňavých obrázků a sem tam připsala nějaký popisek. Nakonec sklidila i to a spokojeně sebou plácla do postele. "Tak už jen počkat na vhodnou příležitost." zazubila se.

"Věci se prostě rozhodly běžet stále stejně dál. Každé páteční odpoledne jsem chodila přepisovat staré svitky a knihy a pak šla se Sorou a Narutem na nádraží. Ze školy jsem chodila společně s Naoko a tlachala o blbostech, jako třeba jestli biologář na jabloni u školy pěstuje nebo nepěstuje na těch jabkách tu plíseň úmyslně a nebo jestli třeba jahody nejsou uměle upravený rybími geny. Život by mohl být vážně krásný. Kazily mi to jen znovu a znovu objevující se rány na zádech a neustávající dohady s Anteiem. Nemohla jsem přijít na to proč, ale nějak si navykl do mě rýt kvůli čemukoliv…"

Zaiaku-kan no tsubasa XXXIV.

20. srpna 2011 v 21:57 | Mizakoe |  Zaiaku-kan no tsubasa
Michiyo vyběhla po schodech nahoru a prošla temnou chodbičkou do překladatelské dílny. Většina už tam byla a tak potichu došla do svého koutku a pustila se do rozdělané práce z minula. Zatímco papír sákl inkoustem a poznámky se množili, práce a čas postupně ubíhali.
Nakonec se nachýlil večer a všichni si začali balit. Michiyo chvíli bez jediného pohybu upřeně sledovala polici u svého stolu a pak se natáhla pro odloženou kroniku průsmyku Aoigu. Chvíli přejížděla rukou po vazbě a pak jí opatrně uložila do tašky. "Snad nebude vadit když si jí půjčím…" napadlo jí a začala si skládat věci.
Venku byla už skoro tma když Michiyo dorazila domu. Usadila se v prázdném obýváku a ponořila se do čtení. Očima přejížděla po přátelsky vyhlížejícím písmu a v hlavou se jí honily nejrůznější vzpomínky. "Zajímalo by mě jak by to všechno tenkrát dopadlo kdybych neudělala tak strašnou chybu…" napadlo jí a trochu posmutněla. Pohledem zabloudila někam do neurčita a okolní svět vystřídala jen směsice myšlenek.
Probral jí nejasný pocit, že jí asi něco padá. Popleteně se rozhlédla kolem a uvědomila si, že už v místnosti není sama. Antei seděl na pohovce bokem od křesla a akorát se natahoval po kronice se kterou tu nějak skoro usnula. "Čauvajs" usmála se. "Nazdar, co to čteš?" zeptal se a ještě než to dořekl, tak jí kroniku vzal. "Huh, co to je?" protáhl nedůvěřivě při pohledu na desky. "Kronika průsmyku Aojigu." Antei na odpověď nijak nezareagoval a místo toho knížku otevřel zhruba uprostřed a přelétl pohledem pár stránek. "Proč čteš takový blbosti?" protáhl a knihu zase zaklapl. "To nejsou žádný blbosti." ohradila se Michiyo a uvnitř jí hlodl zub lítosti nad tím, že jedné z mála upomínek na dobu jejího původního života nazval blbostí. Chtěla se po knížce natáhnout a vzít mu jí, ale cukl rukou a odsunul knihu z jejího dosahu. "Vždyť se to ani nedá číst… navíc historie nějakejch místních vesniček z horní dolní… dyť je to o ničem." prohlásil. Michiyo se stáhla zpátky. "Ne ne, je to zajímavý. Je to dobře napsaný a myslím, že to celkem na tu dobu sedí." zaprotestovala a pak se slabým úsměvem dodala " - mě se to líbí." "Co ty o tom můžeš vědět…" prohlásil se značným pohrdáním v hlase a hodil jí knížku zpět.
Michiyo úsměv opět posmutněl "Opatrně" zamumlala vyčítavě a přejela rukou po kožené vazbě jako by se chtěla knížce omluvit. "To mu se nic nestane - je to jen kniha." pokrčil Antei rameny se zjevným nezájmem.

"Ta lhostejnost mě zarazila… Co se stalo? Jeho chování… dřív vždycky tak otevřené a přátelské… a najednou jsem cítila jen chlad. Jako by to byl někdo jiný… Myslela jsem si že to musí být jen nějaký omyl. Nějaké nedorozumění. Antei se ke mě přece vždycky choval hezky a mile. Měla jsem za to, že to bylo jen moc učení nebo tak něco… nebo spíš jsem za to chtěla mít… tohle nebylo poprvé… ale doufala jsem."

"Asi dneska půjdu spát dřív... dobrou noc" zvedla se z křesla a i s knížkou v ruce zamířila nahoru… Odpověď nepřišla žádná a tak nechala dveře tiše zaklapnout a usadila se na okraji postele. Chvíli nečině posedávala na místě a pak se sebrala převlíkla se do pyžama a došla si vyčistit zuby. Po návratu otevřela okno a usadila se na parapetu s pohledem upřeným na noční oblohu. Bylo zataženo…
Michiyo očima hledala hvězdy. Po chvíli našla v oblacích skulinu a pár malých světýlek. Hlavou se opřela o stěnu a oči stále upírala ven. V hlavě se jí začínalo tvořit poklidné prázdno a všechny pocity někam odplouvaly. Soustředila se jen na jedinou jednu myšlenku - poslední co jí v hlavě zbyla. Tiché a němé přání do kterého koncentrovala všechnu vůli a naději. "Prosím…" špitla tiše a zavřela oči. "…prosím" proběhlo jí ještě jednou hlavou. "… kéž by tam venku byl někdo se stejnýma očima… se stejným pohledem… někdo kdo by chápal beze slov… na nic se neptal… prostě by rozuměl protože by to viděl stejně… občas si tu připadám sama…" slovy špatně popsatelný pocit chvíli formovala dohromady a pak se naposledy podívala na oblohu. Na to seskočila z okna, rychle ho zavřela a přeběhla do postele, kde okamžitě zaplula pod peřinu a zavřela oči.

"Možná ten zvyk je trochu dětinský, ale na druhou stranu… co u mě ne? Sora mi kdysi řekla, že když si budu večer něco přát a budu u toho koukat na oblohu a pak rychle zalezu do postele a hned usnu, tak se to splní. Nevím jestli je to možné, ale myslím, že tomu doopravdy věřím… člověk možná prostě jen potřebuje něčemu věřit…"

Obloha se ráno očividně nemínila přestat mračit a místo toho natruc sypala do ulic jakousi směs deště a sněhu.
Michiyo se probudila na zemi vedle postele a vedle ní ležela otevřená kronika. Nechápavě zaostřila před sebe až rozpoznala první slovo "Bógyo". Ospale se natáhla po knížce a přitáhla si text blíž. "Bógyo" zopakovala nahlas a očima se vpila do oněch tahů štětcem. "Bógyo neboli obrana… bógyo suru znamená bránit… já jsem nic neochránila…" Michiyo si klekla a rukou přejela po papíře. "Vzali mě mezi sebe a výsledkem byl pravý opak. Místo pomoci jsem zkazila všechno co jsem mohla…" Michiyo se zvedla a přešla k štítovému oknu. "Všechno je to tak dávno…" zavrčela otráveně při pohledu na mračící se nebe. "No jo… počasí má občas taky blbej den…" s těmi slovy se připojila přes mobil na síť a zamířila dolu do kuchyně s pohledem upřeným na display.
On internet není vůbec špatná věc… minimálně je to dokonalý zabiják času a v případě, že se najde někdo online tak teprve. Michiyo se usadila se suchým rohlíkem v kuchyni a zkoukla seznam zelených kytiček na icq. "Hmm… Naoko, Sora a netopejr." Potěšeně se usmála a rozklikla všechny tři kontakty s úmyslem zkusit jestli někdo odepíše.
Sora tam sice nebyla, ale ostatní ano. A tak se celkem rychle zabrala do konverzace a likvidace snídaně.
Po chvíli se ode dveří ozvalo přátelské zakňučení a kousek zatím kroky. "Dobré ráno." usmála se Michiyo a odlepila pohled od displaye. "Jak jste se vyspali, vy dva?" "Dobré…. No šlo to." zazíval Antei a nalil si čaj. "Co to tu provádíš?" zeptal se. Michiyo poklepala prstem na mobil. "Ale… jen tak tu kecám." Antei pokýval hlavou dál si míchal čaj. "Aha… s kým?" "S Naoko a netopýrem." odpověděla Michiyo a polkla poslední kousek rohlíku. "Tu druhou existenci neznám. Kdo je to?" položil Antei další otázku a tentokrát už to vypadalo, že ho to zajímá. "Hmm… spolužák ze školy." nechtělo se Michoyo do odpovědi. Odložila telefon na stůl a šla si nalít džus. "Jméno, věk, bydliště, vyznání, číslo pojistky? A je hezkej?" vybafl na ní Antei v momentě kdy se akorát chtěla napít. Michiyo samým překvapením část džusu vdechla a začala se dusit. "Co-cože?" vykuckala a snažila se nabrat dech. "Tak jak je to?" pokračoval Antei v křížovém výslechu zatímco Michiyo se úspěšně dál dusila. Po chvíli se jí povedlo vyklepat ze sebe zbytek džusu a znovu se nadechnout. "Prosím tě, co blbneš? Já s nim nikdy naživo nemluvila a popravdě si ani dodnes přesně nepamatuju jak vypadá." Antei povytáhl nechápavě jedno obočí. "Tak proč si s ním teda píšeš?" "Jen tak." pokrčila Michiyo rameny. "Před časem mi napsal a nevěděla jsem kdo to je, zatímco on o mě nějaký věci věděl, tak jsem byla zvědavá… a protože ty konverzace jsou vtipný a zábavný tak si s ním čas od času píšu… to je celý." Antei pokýval hlavou. "Aha… fajn… ale nikam s ním nechoď." Michiyo na něj nanovo nechápavě vytřeštila oči. "Proč bych měla jít někam s někým s kým se ani nepozdravím ve škole na chodbě?" vyblekotala dokonale vykolejeně. Antei už na to ale nic neřekl a dál pokračoval poklidně ve snídani.

"Vlastně to bylo paradoxní… nebo… aspoň hodně divné… Prvně jsem měla jen podezření, ale brzo jsem zjistila, že se mi to nezdá. Antei vcelku okamžitě onemocněl jakousi mě záhadnou alergií na netopýry a vše s tím spojené… řeknu-li to hezky a obrazně…"

Zaiaku-kan no tsubasa XXXIII.

12. srpna 2011 v 13:45 | Mizakoe |  Zaiaku-kan no tsubasa
Michiyo se potichu připlížila k Naoko a přikryla jí oči. "Michi!" rozesmála se a otočila se na Michiyo. "Jak víš, že jsem to já?" "Protože to nikdo jiný nedělá." usmála se Naoko a společně zamířili ze školy ven.
"Naoko, říká ti něco jméno Toshi?" zaptala se jen mezi řečí Michiyo. Naoko se na moment zamyslela, ale pak zavrtěla hlavou. "Ne, proč?" Michiyo se usmála s pohledem k blížící se stanici autobusu. "Ale… jen se pokouším zjistit kdo to je."….

"Na Naoko bylo přímo fascinující s jakou lehkostí se dokázala smát, jak přátelská byla… chápala a nepotřebovala k tomu vysvětlení… Věděla jsem, že jí můžu říct všechno a že buď to pochopí a podpoří mě a pokud ne, tak mě za to neodsoudí…
Jsem tak šťastná, že jsem jí poznala. V té době byla jediný člověk, kterému jsem mohla říct doopravdy všechno.
Antei byl často jak vyměněný a se Sorou jsme se vídali bohužel čím dál tím méně… Naoko zůstala… Byla jsem tak moc ráda… věděla skoro všechno… něco jsem si nechala jako tajemství, ale věděla jsem, že jí to stejně časem povím taky.
Ve dvou se přeci i do pekla jde lépe."

Michiyo došla domu. Na chvíli se zarazila před brankou a vzpomněla si na den kdy to tu viděla poprvé. Najednou se jí to zdálo tak strašně dávno… tak jiné… Tiše otevřela a zamířila dovnitř. "Ahoj!" pozdravila nahlas při vsutu a čekala jestli se odněkud někdo ozve - ticho - Antei tu ještě nebyl. Místo toho se za ní ozvalo tiché zakňučení. "Kage, copak?" koukla na něj a podrbala ho za ušima. Vlk přivřel oči a spokojeně zavrtěl ocasem. "Ty se tu nudíš, přiznej barvu." usmála se a podívala se oknem ven. "No dobře… stejně potřebuju asi na vzduch… takžen, nechceš jít se mnou?" koukla tázavě na Kageho, který patrně zavětřil příležitost dostat se pryč.
Pár minut na to už Michiyo letěla ze dveří s taškou v ruce a Kagem v patách. Cíl cesty byl jasný - to jezero poblíž bývalého iglu.
Místo bylo naštěstí dobře kryté a proto byl na ledu jen slabý poprašek sněhu. Michiyo se usadila na břehu a přezula se. Kage se kousek dál bavil po svém a tak si už jen vyndala sluchátka a pár okamžiků na to se vydala po jezeře.

"Krok, dva, otočka dozadu. Rychlý dotek špičky druhé brusle zamrzlé hladiny. Otočka o sto osmdesát stupňů, dopad po zadu na jednu nohu…
Bruslení je krásné… volné a svobodné… jen kloužete nad lesklou plochou a necháváte svět kolem se libovolně točit a splývat ve směs spíše neurčitých obrazů.
Překrok, ještě jeden, nechat sjed jednu nohu za druhou, naklonit se stranou, svést se do dlouhého oblouku a rukou se téměř dotknout ledu…
Slunce se posouvalo po obloze a čas najednou běžel rychleji než obvykle. Než jsem se nadála byly i poslední paprsky pryč a jezero pohltila noc. Neodradilo mě to. Vnímala jsem jen hranici ledu a pohyb. Vzduch, tak rychle se míhající kolem až jsem si myslela, že zase letím.
Přála jsem si smět létat… ale už jsem neměla jak. Tělo mě vázalo zpět k tomuto světu a dokud tu byli lidé na kterých mi záleželo, tak jsem ani nechtěla zase nadobro zmizet. Přála jsem si tu být doma a být šťastná… místo toho jsem si tu připadala zvláštním způsobem opuštěná, svět se vzdaloval - věděla jsem to… bála jsem se spirály… ale zároveň proti tomu nic nepodnikla. Nechala jsem věci běžet dál…"

Michiyo jezdila ještě dlouho za tmy až se jí nakonec únavou začaly podlamovat kolena a tak zamířila zpět ke břehu. Utahaně si kecla do sněhu a přezula se zpátky do sněhulí. "Kage!" houkla do tmy. Chvíli se nic nedělo a pak se ze tmy vyhoupl pár modrých očí. "Pojď, jdeme domu - už je pozdě." prohodila směrem k šustícímu křoví a postavila se. Černý vlk se protáhl na měsíční světlo a s Michiyo po boku zamířili k domovu.
V zimě je tma brzo a tak i přes to jak dlouho tam zůstali se domu vrátili ještě v relativně lidskou dobu - aneb asi kolem půl desáté večer. Michiyo už z dálky poznala podle světel, že Antei je v tělocvičně. Vešla do předsíně. Chvíli zvažovala, že se za ním ještě půjde podívat, ale pak jí napadlo, že by asi zase vrčel a tak se raději uklidila tiše k sobě nahoru.
Další den ve škole nic nového nezjistila a následující den téže nic. Ta samá situace následovala i ve čtvrtek. Celý den pozorovala všechny kolem, ale kdo by to mohl být neměla ideu. Tolik cizích tváří… v podstatě ani nebyla schopná určit která třída to vlastně má být. Odpoledne toho stejného dne následoval trénink a pak hurá do postele a další den opět vstávání a cesta do školy.
Michiyo seděla na hodině angličtiny a akorát uklízela fixy zpátky do penálu, když zazvonilo na konec hodiny. Začala si sklízet. Učebnice nacpala do zadní kapsy batohu a penál s deskami do druhé. Hodila s baťoh na záda a čekala až si dobalí ještě Naoko. V tu stejnou chvíli se dveře otevřeli a dovnitř se začala hrnout třída co tu měla být po nich. Michiyo bezděčně zabloudila pohledem ke dveřím a rozhlédla se po tvářích nově příchozích. Jeden z nich přelétl místnost pohledem a na chvíli se podíval i na ní. Michiyo zaregistrovala pohled tmavě hnědých šikmých očí. "Mám tě." proběhlo jí hlavou. Nevěděla jak to ví, ale byla si jistá, že je to on. V těch očích zahlédla poznání. Nedala na sobě ale nic znát a místo toho se obrátila očima k Naoko. Periferním viděním se ještě pokusila si ho prohlídnout, aby si zapamatovala jak vypadá a pak obě zamířili ze dveří. Něco uvnitř se šťastně usmálo. "Dokázala jsem to… našla jsem ho… sice už jsem zase stihla zapomenout jak přesně vypadal, ale aspoň tuším… juuu detektivka - tohle mě baví!" radovala se v myšlenkách a dál se tvářila pořád stejně neutrálně.

"Tak jsem ho našla… poněkud hloupé bylo, že jsem si z nějakého důvodu nebyla schopná zapamatovat si jeho tvář. Oči, a chůze… zbytek se mi z hlavy vždy po pěti minutách v celku obstojně zase vypařil… Nicméně mě bavilo sledovat neustále změny v rozvrhu jeho třídy a zjišťovat do kterých skupin na který předměty patří a obdobný blbosti… Všechno to spočívalo v nenápadném se nachomítání ve správný čas na správném místě. Prostě jsem si jen hrála. Lítala vesele dál po škole s nejroztopodivnějšími záměry a výborně se u toho bavila… Legrácky tohohle typu jsou fajn. Člověk se do nich kompletně ponoří a všechnu pozornost obrátí jen ke hře.
Je to jako číst dobrou knihu - vtáhne vás to dovnitř jako by to bylo skutečné."

Zaiaku-kan no tsubasa XXXII.

8. srpna 2011 v 11:41 | Mizakoe |  Zaiaku-kan no tsubasa
Michiyo s sebou plácla do sněhu a zadívala se na oblohu. Byla tak krásně modrá… čistá… a klidná. Usmála se a podívala se na Kageho, který se bavil o kus dál tím, že vytrvale rejdil čumákem ve sněhu. "Je vůbec možný, aby se věci doopravdy měnily tak rychle?" zamumlala zamyšleně.
Pak koutkem oka zaregistrovala pohyb. Posadila se a pohledem zaostřila k obloze. Dolu se snášel malý kousek papíru. Michiyo se rozšířili oči překvapením a vyskočila na nohy. "Kage, pojď!" křikla a rozběhla se za plachtícím útržkem. Letěla jak blázen se smíchem sněhem s očima upřenýma na lístek. Když se papírek snesl blíž k zemi, vyskočila do vzduchu a mrštně ho lapla. "Je"stálo na něm. Michiyo si vyjeveně několikrát do kola pročetla zcela jednoznačnou odpověď na její mimoděk vyslovenou otázku. "To není možné… tohle není možné." běželo jí hlavou zatímco se jí tělem rozlévala směsice špatně popsatelných pocitů… radost z tohoto přátelského objevu, zvědavost, nadšení a zároveň z strach z toho, že tu někdo je a sleduje jí… někdo koho nezná… nebo doopravdy někdo?
"Haló?!" křikla Michiyo a rozhlédla se kolem. "Haló!!!" zvolala znovu, ale odpovědí jí byla jen ozvěna vlastního hlasu. Chvíli počkala a pak se smířlivě pousmála. "Neozve se…" došlo jí a pokývla hlavou. Pohledem se vrátila k obloze. Očima přejela skálu tyčící se vysoko nad ní. "Děkuju!" její hlas se rozlehl lesem a pak pokývla na Kageho a rozběhla se pryč.

"Jedním jsem si byla jistá… bylo to od stejného odesilatele jako ty předchozí… tak dlouho mi před tím nic nepřišlo, že jsem na to téměř zapomněla a myslela si, že se to už nestane, ale… měla jsem z toho radost.
Přiznávám, že jsem se bála… nevěděla jsem odkud se ty lístečky berou… a v podstatě ani nevěděla co s tím mám dělat, ale něco uvnitř mě bylo silnější než strach. Byla to radost… obyčejná čirá, snad přímo dětská, radost. Možná mě někdo nebo něco sledovalo, ale nemyslela jsem si, že by to bylo nebezpečné. Proč by taky mělo? Spíš se mi to zdálo milé… a ten vjem něčeho záhadného… malé neškodné tajemství… neznám slova, která by dokázala vyjádřit to co se mi v ten okamžik honilo hlavou."

Asi další dvě hodiny Michiyo strávila chaotickým pobíháním po lese než se rozhodla se vrátit domu. "Hm měla bych se učit… ne… to počká do zítra… dyť je sobota." povídala si sama se sebou, když vycházela schody nahoru. Antei byl ještě pryč a jí se nic nechtělo. "Hmm tak bych se mohla třeba podívat jestli někdo nepíše… a pak nějak vymyslet…" podívala se na lísteček, který celou dobu svírala v dlani a usmála se. "Tak už mám dvě záhady… nebo… možná tři." hlavou jí proplula Anteiova tvář a vzpomínka na jeho neobvyklé chování poslední dobou. "Ne, to bude v pořádku." zavrtěla hlavou a opět se usmála. "Až skončí zkouškový, tak to bude všechno oki."
Připojila se na net. "Hmm…" protáhla otráveně při pohledu na seznam červených kytiček na icq. "Všichni jsou offline." zkonstatovala a odložila mobil na stůl. "Takže co budu dělat?" poslala otázku někam směrem ke stropu. Nakonec si zapojila sluchátka, pustila muziku a plácla s sebou do postele s úmyslem na chvíli ubít čas něčím neužitečným. "Jestli bude zítra taky takhle krásně tak půjdu bruslit… a nebo možná už večer bych mohla." zamumlala a chvíli na to usnula.
Venku něco zavrzalo. Michiyo se neklidně zavrtěla v posteli a otevřela oči a pohledem sjela k hodinám. "Cože? Jak to? Nemůže být už půl šestý. Nebo jo?" mumlala ospale, zatímco se sbírala z postele. Posadila se a protřela si oči. "Ty jo prospat celej den…" zavrtěla hlavou a pak se zarazila. Ze byl slyšet hovor. "Antei je zpátky." napadlo jí a zaposlouchala se. "Aj s Fumiko." usmála se.
Chvíli ještě bloumala po pokoji a pak se vydala za nimi dolu.

"Někdy v téhle době jsem se začala dostávat do jakéhosi podivného rozpoložení. Pozorovala jsem to sice delší dobu, ale až dodatečně jsem si uvědomila co za pocit mě to tak stíhá - nebo spíš nepocit. Všechno se mi vzdalovalo. Jako kdyby svět, který jsem měla před sebou přestával být skutečný. Bylo to tak jiné, tak cizí… viděla jsem obrazy za skleněnou deskou, jakousi hru…
K čemu tu vlastně jsem? Je tohle skutečné? Jsem já skutečná?… ano chtěla jsem to vědět… vždyť jsem přece umřela… třeba se nic z toho dalšího už nestalo… Co když je tohle jeden velký přelud? Třeba ještě ležím na tatami a kolem teče krev… třeba jsem ještě neumřela a třeba je tohle jakýsi sen co se mi zdá těsně před smrtí.
Takovéhle myšlenky jsou nebezpečné… zcestné… zvrácené… ale nedokážete je popřít ani prokázat. Co vlastně znamená žít? Co znamená zemřít? Jaký to má význam? To, že je sen snem zjistíte taky až po probuzení… tak co je tohle? Je to skutečné? Ne, nad tímhle by se nemělo přemýšlet…"

Zbytek víkendu utekl vcelku běžným způsobem. Nic zajímavého či neobvyklého se nestalo. Jen se jí povedlo ještě večer přimět Fumiko s Anteiem aby s ní šli hrát na schovávanou, takže legrace byla.
Pak ale znovu přišlo pondělí a s tím i návrat do školy. Michiyo vyrazila hned ráno s jasným úmyslem - najít odpovědi na všechny záhady. Se vstupem do školy si nacpala do obličeje jakýsi nezaujatý výraz, zatímco očima nenápadně projížděla všechny lidi co se kolem mihli. "Tohle bude zajímavý… podle čeho se hledaj lidi u kterých se neví podoba?" napadlo jí, zatímco tiše procházela chodbou k učebně chemie. "Já nevím… to asi nejde… Ne, to ne - musí to jít." sama pro sebe se usmála a rozběhla se chodbou.

"Cílené pozorování má jednu zásadní výhodu - občas si uvědomíte, že některé věci jsou trochu jinak než se vám na první ránu zdály. Mimo jiné jsem si ověřila pár věcí týkajících se mých vlastních spolužáků. Nevím jestli jsme si na sebe zvykli a nebo v tom bylo ještě něco jiného, ale každopádně jsem s potěšením shledala, že mluvit se dá víceméně se všemi. Rozhodně jsem z nich přestala mít ten pocit vetřelce - někoho kdo by měl radši zase rychle vypadnout.
Věci mi nějak už v podstatě samovolně nemizeli a až na pár čestných vyjímek jsem je začala mít ráda. Nebo možná i s těmi vyjímkami.
Vlastně to byl paradox. Většině jsem nevěřila… ale nějak… nevím… možná to byl spíš pocit sounáležitosti… těžko říct… každopádně jsem byla ráda, že je mám ve třídě."