Červenec 2011

Zaiaku-kan no tsubasa XXXI.

31. července 2011 v 16:28 | Mizakoe |  Zaiaku-kan no tsubasa
Michiyo na něj zůstala přimraženě koukat, neschopná jakéhokoliv pohybu či slova a jen němě sledovala, jak se za ním s hlasitým bouchnutím zaklaply dveře do jeho pokoje. "Co jsem udělala?" zazněla jí v hlavě otázka. "Proč?" proplulo jí hlavou a rozlehlo se v ní s absolutní čistotu, bez toho aniž by to někde zanechalo aspoň drobnou nápovědu k řešení. Michiyo se s pohledem upřeným na zavřené dveře pomalu zvedla. Popošla o krok blíž. "Proč?" špitla tiše a po tváři se jí skutálela slza. Ještě chvíli setrvala neschopná pohybu na místě a pak se otočila a vyběhla ven z místnosti. Bezmyšlenkovitě vběhla na chodbu a odtamtud zatočila na schody. Ve stejném okamžiku kdy se pokusila si rukou setřít slzy zakopla. Noha se jí svezla bokem a ucítila, jak ztrácí pevnou půdu pod nohama. Všechno to najednou bylo němé a pomalé. Viděla jak se pomaličku přibližují schody, padala hlavou napřed a i přes to, jak všechno bylo pomalé, nedokázala ani natáhnout ruce před sebe. Tmavě hnědé dřevo bylo čím dál tím blíž a blíž.
Náraz však nepřišel. Michiyo dopadla na zem, ale jako by se cestou vůbec ničeho nedotkla. Zůstala ležet na podlaze s pohledem šokovaně vytřeštěným někam do neurčita. Jen kousek od obličeje jí stál pár bot. Jen tak bezmyšlenkovitě k nim natáhla ruku. Špičky prstů jí prošli skrz patu obuvi.
Zaskočilo jí to. Slzy jako by zamrzly. Michiyo se bez hlesu seškrábala ze země. V kleče se rozhlédla kolem sebe a postavila se. Udělala krok. Potom druhý a pak prošla skrz zavřené dveře. Najednou stála venku ve sněhu. Ohlédla se zpět na zavřené dveře. Uvnitř sebe sama cítila jen prázdno. Všechny ty pocity co se v ní míchali a přesto měla pocit jako by necítila nic. Stála venku ve sněhu, ve tmě… "Proč?" Michiyo se opět pohledem ztratila v neurčitu. "Co jsem udělala špatně?" zeptala se sama sebe a před očima jí znovu proplul obrázek zabuchujících se dveří. "Proč?" tichá a lezavá otázka se znovu vrátila… "Proč?… Proč?…"
Michiyo se znovu tiše rozplakala. Nechápala to. Vůbec se nezlobila, nebyla naštvaná… jen jí to bylo líto… tak strašně moc líto… měla pocit jak kdyby jí něco sevřelo a snažilo se jí to rozmačkat. V hlavě měla úplné černo… tak klidné… tak děsivé… tak prázdné… Najednou si připadala sama… opuštěná ve tmě… a nevěděla co má dělat. Dlouho stála jen tak přede dveřmi a pak se vrátila dovnitř. Ve dveřích do kuchyně se zastavila a podívala se na Kageho stočeného v pelechu. Posadil se, zastříhal ušima, rozhlédl se zmateně kolem a pak několikrát zakňučel. Michiyo věděla, že jí nevidí. Pár okamžiků ho sledovala pohledem a pak vyběhla do podkroví k sobě do pokoje.

"Den na to jsem se probudila stočená do klubíčka pod stolem. Hned na probuzení jsem se strašně bacila do hlavy. Ovšem vztáhnuli to k předešlým událostem, tak ta rána byla vcelku dobré znamení. Všechna ta změť myšlenek ze včera mě opustila. Možná jsem byla trochu přešlá, ale jinak… myslela jsem si, že se to prostě všechno vysvětlí… byla jsem si jistá, že je jen přetaženej ze zkouškovýho ve škole… a doufala že to bude všechno v pořádku… Neviděla jsem důvod aby se věci vydaly jiným směrem…"

Michiyo sešla dolu. Bylo kolem osmé ranní ale Antei už byl pryč. "Zvláštní… vždyť je sobota…" blesklo jí hlavou. V kuchyni nasypala Kagemu něco k jídlu do misky a pak se vydala dolu do tělocvičny.
Na chvíli si spustila kruhy a jen tak se na nich houpala než se vrátila zpět do pokoje a z dlouhé chvíle se připojila k internetu. Okamžitě na ní vyskočilo na horní liště červené upozornění - jedna nová zpráva. Michiyo se podívala kdo píše. Překvapeně si prohlédla jméno pisatele - očividně to byla jakási přezdívka a místo fotky tam měl obrázek netopýra. Michiyo rozklikla správu a přeletěla jí očima. "Čus. Ty se učíš předreformní znaky? Jo, jakou školu karate děláš?" "E?" vypadlo z ní překvapeně a ještě jednou to přelétla očima. "Cože? Počkat, počkat… kdo to je a odkud tohle ví?" vybafla vyjeveně otázku na displej a usmála se. Přišlo jí to když nic jiného úsměvné. Napsala odpověď a odeslala jí.
Asi za hoďku přišel další vzkaz. Michiyo se do toho zvědavě zabrala a pak si ještě dlouho s tím člověkem psala. V podstatě toho ale zjistila jen pět a půl. Byl to nějaký kluk od nich ze školy a dělal taky jakýsi bojový sport, plus zjistila ještě nějaké další drobnosti, ale nic určitého.
"Ty jo.. dyť jsme malá škola… kdo to může bejt?" Michiyo zamyšleně chvíli pozorovala monitor a pak si sepsala všechno co ví. "Zjistím to." zazubila se a vrhla se na internet. Chvíli se tak hrabala ve všem co se objevilo, ale nakonec našla jen která je to třída a křestní jméno. "Ty jo… podle tohodle nikoho nenajdu… hmm… tak bych mohla…" zamyslela se a pak si najela na stránky školy. "Juuu přepíšu si jejich rozvrh!" Michiyo se vrhla po útržku papíru a aby to nebylo tak nápadné na tahání s sebou tak si celý rozvrh přepsala šiframi. Nato ho strčila do penálu mezi ostatní útržky všeho možného a spokojeně se rozplácla na zemi. "Budu si hrát na detektiva." usmála se poťouchle na strop.

"Takže Toshizo… byla jsem v tu chvíli neuvěřitelně zvědavá… měla jsem se jít učit, ale tak strašně se mi nechtělo… místo toho jsem slezla znovu do kuchyně za vlčetem. Nebo teda… spíš už regulérním vlkem. Však už to byl rok co jsem ho potkala v lese a od té doby pořádně vyrostl."

Michiyo chvíli postávala ve dveřích a pak mávla na Kageho. "Pojď, jdu ven, vezmu tě s sebou." Vlk na ní pohlédl svýma krásně modrýma očima a pak se poslušně zvedl a seběhl do předsíně.
Za chvíli už byli oba venku a na cestě. "Co říkáš, myslíš, že bude v lese stejná igloidní závěj jako loni?" zeptala se Michiyo, ale Kage si místo odpovědi donesl jakýsi klacek a položil jí ho k nohám. Michiyo si ho vzala a pak ho hodila dopředu. Kage se za ním okamžitě pustil a ona se rozběhla za ním.

"Bylo to zvláštní… jeden jediný rok a kolik se toho změnilo. Ještě rok předtím jsem tu byla doma… Teď to tu sice stále bylo přátelské, ale už poněkud cizí… a to jsem tu před tím strávila takových let… Čas je doopravdy relativní pojem. Říkejte si co chcete, ale já si myslím, že si běží tak rychle jak mu to zrovna přijde vhod…
Kolik desítek let bylo stejných… a co všechno se změnilo za pouhopouhý rok. Sníh na stromech je každou zimu stejně bílý… jen ty stromy jsou jiné."

Zaiaku-kan no tsubasa XXX.

23. července 2011 v 16:57 | Mizakoe |  Zaiaku-kan no tsubasa
Michiyo vběhla do tělocvičny a postavila se na nástup spolu s ostatními. Malí bojovníci akorát opouštěli tělocvičnu a měl začít druhý trénink. Děti zmizeli ze dveří a dovnitř vešla dívka - vysoká, štíhlá, hnědovlasá… plus mínus stejně stará jak Antei. Trenér dal pokyn Anteiovi, aby zahájil trénink a Michiyo tomu cizímu člověku přestala věnovat pozornost - začalo karate. Po chvíli si akorát všimla zvuku zavírajících se dveří… to bylo vše.
Další trénink se tam objevila zas. Tentokrát ale už v kimonu. "Juuu někdo další v oddílu!" napadlo Michiyo a usmála se. Celkem střelhbitě zjistila, že se jmenuje Fumiko a po zbytek tréninku jí chvílemi nenápadně pozorovala. Podle všeho už karate před tím musela dělat. Byla doopravdy dobrá.
Po tréninku se Michiyo odvlekla do šatny a utahaně si kecla na lavičku, zatímco ostatní se postupně trousili do šatny a pryč. "To je fakt kočka!" ozval se odkudsi ode dveří Anteiuv hlas s důrazem na poslední dvě slova, když Fumiko zmizela někam ven. Michiyo s pobaveným úšklebkem zakroutila hlavou a začala se převlékat, zatímco Antei tam něco se zápalem vykládal o hlavu nižšímu chlapci.

"Tohle byl začátek… Po tomto tréninku… a s každým dalším… Antei se nijak netajil s tím, že se mu Fumiko líbí… Viděla jsem, jak mu při pohledu na ní blýskají oči…
Nikdy jsem si přímo nepřipustila své druhé tajemství a nikdy jsem ho přímo nepojmenovala. Ani tehdy. Přála jsem si jen aby neexistovalo… Něco mě ale nutilo připadat si opuštěně, když se Antei před tréninkem bavil jen s ní a když s ní pak začal trávit volný čas. Bylo mi to líto… Bolelo mě to a často jsem kvůli tomu ze začátku brečela, ale ať mě to mrzelo jakkoliv moc, na druhou stranu jsem byla ráda, že to tak je.
Fumiko byla hezká, chytrá, milá… a byla člověk… já ne… Ne, co na tom sejde - Antei je přece bráška… Takhle je to správně…"

Michiyo seděla v lese na srázu, kde kdysi prvně potkala Ayu a v ruce svírala okarínu. Pohledem sledovala obrázek mizící v dáli, který jí před chvílí vzal vítr a teď s ním třepotal vysoko nad lesem. Pak pohledem sjela dolu. Najednou se jí zmocnila silná touha opět letět. Smět skočit dolu… roztáhnout křídla a vystoupat vysoko… až nad mraky…
Z myšlenek jí vytrhlo zavibrování v kapse. "Esemeska - Antei píše." usmála se při pohledu na display. "Za hoďku bude doma… tak to bych měla si měla pospíšit." zamumlala sama pro sebe, zvedla se ze země a se smíchem se rozběhla pryč.
Michiyo to ale nestihla, tak rychle jak doufala a tak když vbíhala do ulice, viděla Anteie, jak už odemyká branku. Potichu k němu doběhla a zezadu mu přiložila dlaně na oči. "Baf." usmála se. "Nechovej se jak malá." zavrčel podrážděně a ani se na ní nepodíval. Michiyo překvapeně ucouvla. "Em… promiň…" zamumlala omluvně. "Co se stalo?" zazněla jí v hlavě tichá otázka s pohledem upřeným ke dveřím v nichž před okamžikem zmizel. "Asi špatnej den." zamumlala a vběhla dovnitř.
Usadila se v obýváku ve dveřích a potichu ho zaměřila pohledem. Antei si položil na stůl jakýsi poznámkový blok a po chvíli si donesl ještě notebook. Pak se pohledem zabodl do protější zdi. Zamyšleně jí provrtával pohledem tak, až Michiyo uvažovala jestli třeba do ní nepropálí díru, ale vypadalo to, že žádné děrování stěn se nekoná. "Vždycky, když nad něčím uvažuje, tak vypadá spíš jak když chce někoho zabít." napadlo jí a posunula se víc za futra s hlavou stále vstrčenou do místnosti. Chvíli nevěděla, jestli si může troufnout promluvit, ale nakonec to zkusila. "Můžu nějak pomoc?" zeptala se. "Mmm ne, dík." zamručel s pohledem upřeným stále na totéž místo, ale s tónem už daleko přátelštějším. Z Michiyo opadlo napětí a se slabým úsměvem přikývla. "Možná bych neměla rušit…" proběhlo jí hlavou a na to se tiše zvedla a odešla.

"Další den už se Antei choval zase postaru. Nijak nevrčel a opět vykládal o Fumiko. Ani nevím jestli to zaregistroval, ale za celou dobu se mu nepovedlo změnit téma. Ale nevadilo mi to, byla jsem ráda, že je opět v dobrém rozmaru a že se usmívá - vypadal doopravdy spokojeně.
Lhala bych, kdybych tvrdila, že mě nemrzelo, že nevykládá o ničem jiném a že už mě vůbec neposlouchá, ať říkám co říkám. Na druhou stranu… Měla jsem z toho radost. Vždycky mi zlepšovalo náladu, už jen to, že ho vidím. A vidět ho dokonce až s takovýmhle úsměvem, bylo doopravdy skvělé.
Jen tak mimochodem… mě osobně se zdála Fumiko taky fajn, i když osobních zkušeností jsem s ní až zas tolik neměla."

Antei postupně trávil čím dál tím víc času neznámo kde - známo pouze s kým - a Michiyo se postupně začalo v hlavě objevovat podezření, že se jí vzdaluje i jako brácha.
Čas od času se stalo, že mu řekla něco co považovala snad za úplně samozřejmé a on kvůli tomu vystartoval. Bylo to divné… Michiyo z toho byla pokaždé dost v šoku a vždycky jí to bylo líto. Nevěděla ale co s tím dělat nebo jak tomu předejít.
S neúprosně běžícím časem sledovala akorát nárůst četnosti a intenzity těchto příhod.
Byl pátek odpoledne. Venku šustil pod nohama sníh a Michiyo se akorát vracela z výletu na nádraží se Sorou. Antei v pátek neměl školu a dneska byl shodou náhod okolností doma dřív jak ona. Michiyo se zula a vyběhla spokojeně nahoru. "Baf!" pozdravila s úsměvem, když zahlédla Anteie v obýváku čtoucího si jakousi objemnou knížku. "Smrt." přikývl a Michiyo na to nasadila odmítavě smutný výraz. "Ale no tak - smrt ne." zaprotestovala a pak se znovu usmála. "Jak jsi se dneska měl?" zeptala se a usadila se na zemi, zády opřená o zeď. "Nějak nic zajímavýho… co ty? Něco novýho na nádraží?" Michiyo se zazubila od ucha k uchu a párkrát se na rukou zhoupla dopředu a dozadu. "No… jo - zkoušela jsem běhání po jezdících schodech v protisměru a pak jsme si v tom dali se Sorou závod. A taky mi nahrála na fleshku nový díly anime a…" rozdrmolila se a začala vykládat průběh všech zajímavých blbostí co se za ten den stali od hlášek ze třídy až po podivnosti při průchodu z vagónu do vagónu ve vlaku.
Najednou se Antei zčista jasná zvedl. Michiyo se zarazila, při pohledu na jeho zamračenou tvář a zmlkla. "Řeknu ti něco k zamyšlení." zamumlal a pak výrazně srozumitelněji dodal. "Poslední dobou mě dost sereš."

Zaiaku-kan no tsubasa XXIX.

19. července 2011 v 0:05 | Mizakoe |  Zaiaku-kan no tsubasa
"Seděla jsem tam pod stromem a přemáhala jsem se abych nezačala brečet. Tolik mě to mrzelo… v tu chvíli jsem mu chtěla všechno říct, ale nešlo to… nedokázala jsem to… něco uvnitř mě křičelo. Zvuk toho hlásku mi sebral všechno odhodlání a podkopl nohy… Nedokázala jsem mluvit ani o minulosti a ani si přiznat všechny ty pocity co se usadili kdesi uvnitř mě a které jsem odmítala pojmenovat, jen protože jsem věděla, že jestli to udělám, tak už je nebudu schopná smazat…
Jediné čeho jsem v tu chvíli byla schopná bylo usmát se a tvářit se že je všechno v pořádku, jen protože jsem neměla odvahu… jen protože jsem se bála… jsem strašná existence… absolutně nepoužitelná a k ničemu…
Vrátili jsme se zpátky do tábora… celou cestu dolu jsem se sebou bojovala a snažila se aby to na mě nepoznal… Věděla jsem moc dobře, že jestli se na něj podívám, tak se prozradím… Antei viděl do lidí až hrůzostrašným způsobem… a tak jsem spoléhala na tmu…"

"Tak dobrou noc." usmála se Michiyo a na chvíli se přitiskla k Anteiovi, když jí objal na rozloučenou. Pak ho pustila a spěšně zapadla do chatky.
Kecla si na kraj postele a chvíli jen nečině pozorovala protější stěnu utopenou ve tmě. Potom si sundala boty a kalhoty a zabalila se do spacáku. Teprve až když byla bezpečně schovaná před okolním světem nechala spadnout zdi kolem své mysli. Všechny ty pocity potřebovaly někudy ven. Zabořila si obličej do malého polštářku co měla s sebou a tiše se rozplakala. Uvnitř v hlavě měla takový zmatek až to bolelo. Bylo tolik věcí co chtěla a zároveň nechtěla… tolik pocitům kterým nerozuměla… ale nebyla schopná udělat ani jedno ani druhé… zůstávala na rozhraní, na středu možností…
Pláč bere sílu, stejně jako cokoliv jiného. Michiyo schovaná uvnitř spacího pytle se postupně přestala třást pod udušenými vzlyky a pomalu se uklidňovala. Do hlavy se jí cpalo černé prázdno, ze kterého se občasně jen nořili jakési nesmyslné obrazy. Během tohoto pocitu neexistence si podvědomě začala vsugerovávat, že všechno je správně, tak jak je a do obličeje se jí vloudil slabý úsměv, byť jí dál po tvářích kanuly tiché slzy.
Další den ráno se vzbudila ještě v předstihu před nástupem s pocitem klidu. Slzy spláchly všechny problémy zase na čas pryč a byť ne daleko, nebyl důvod ke smutku.
Po opuštění vyhřátého spacáku na ní okamžitě dolehl ranní chlad a tak se začala oblékat do prvních věcí co našla. Všechno to bylo nepříjemně studené a navlhlé. Michiyo si přes první mikinu rovnou natáhla ještě druhou a pak vyšla před chatku.
Na trávě se držela rosa a dole nad řekou se vznášel mlžný opar. Celý tábor byl zatím ještě ukryt v raním stínu a vlhký chlad prostupoval vše kolem. Michiyo si strčila ruce do kapes a zamířila dolu k ohništi. Uhlíky ještě slabě doutnaly. Přihodila do žhavého popela opatrně trochu dřeva a párkrát do toho pořádně foukla. Za chvíli větvičky zapraskaly a první polínko se slabě rozhořelo. Ospale si dřepla na poněkud vlhčí prkno a zamžourala do plamínků. Cítila jak na ní znovu padá únava.
V řece se ozvalo šplouchnutí, když rybka dopadla zpět do vody a v ohništi to slabě zasyčelo. Michiyo se podívala za zvukem a pohledem zabrousila k protějšímu břehu. Ve stínu smrku hned u vody stála jakási postava a dívala se jejím směrem. Ozvalo se zapískání na nástup a po tom zvuk otvírajících se dveří a nohou dopadajících na zem.
Michiyo si uvědomila, že znovu usíná, když se za ní ozvalo šplouchnutí vody a okamžik na to zasyčení z ohniště. Zlomek sekundy jí trvalo, než jí došlo, že to stejné slyšela před chvíli v polospánku. Uvědomila si to přesně ve stejném okamžiku, kdy už se automaticky otáčela k řece. Pohledem vyhledala onen smrk, ale nikdo tam nebyl. Jen se ještě pohupovaly větve, jako by o ně někdo zavadil. V dalším okamžiku se ozvala píšťalka - budíček - nástup. Zavrzaly dveře chatek a rozespalí karatisti vyběhli ven. Michiyo se ohlédla nahoru na cestu, kde se akorát řadili a pak zpět ke smrku. Nato se otočila a rozběhla se na nástup s podivnou předtuchou v hlavě. "Tak jsem to viděla nebo neviděla?" problesklo jí hlavou a zároveň přidala, aby na nástup doběhla včas. "Jen se mi to zdálo… ale stejně tam někdo stál, i když jsem ho viděla jen… jen v tom…" nevěděla jak to nazvat.

"Pocit strachu z očí svítících v dálce ze tmy vás opustí stejně náhle jako se vás zmocní. Nějak jsem se toho stínu bála ať to bylo co to bylo… nebo spíš že začátku jsem se bála… pak jsem jen chtěla vědět co to znamená a nakonec jsem pochopila, že to můžu vzít jen tak jak to je, ale nic dalšího se pravděpodobně nedovím… Komukoliv to vykládat nemělo smysl. Bylo to příliš absurdní…
Všechny tyhle myšlenky se urovnaly ještě dřív než jsme doběhli z ranní rozcvičky zpět a na snídani z toho zbyla už jen matná vidina."

Soustředění uteklo stejně rychle jako prázdniny. Než se Michiyo rozkoukala, už se znovu vracela do školy.
Září bylo teplé a slunečné a dny ve škole z počátku nezvladatelně dlouhé… překvapivě to ale nevadilo…

"Přelom srpna a září pro mě byly nejšťastnější dny jaké jsem kdy před tím zažila… Ať jsem byla vlastně kdokoliv či cokoliv… pro tu dobu jsem na to zapomněla… Minulost pro mě přestala na čas existovat… Byla jsem šťastná… a myšlenkami stále někde nepřítomná… nebo někde… popravdě… věděla jsem kde…
Všechno pro mě najednou bylo barevnější… škola i karate… takový klid a pohoda…
V té době jsem měla dojem, že mám konečně někoho kdo mi absolutně rozumí. Antei věděl téměř všechno… zatajila jsem jen moje tajemství z minulosti a tu druhou věc, kterou jsem si stejnak nechtěla připustit ani sama sobě… Ještě nikdy jsem si na někoho tak strašně nezvykla… Kdybych byla jen o něco silnější… bývala bych mu pověděla vše, ale nešlo to. Pokaždé když jsem se o to pokusila mi došel hlas. Cítila jsem jak se něco uvnitř mě sevřelo. Neviditelná ruka mi vždy zmačkla krk a začala mne dusit…
Navíc všechny tyhle pokusy mě vyváděli z rovnováhy a já si nemohla dovolit nestabilitu… rány na zádech se ozývaly…
Ale nic netrvá věčně… život je spirála…"


Zaiaku-kan no tsubasa XXIII.

10. července 2011 v 8:53 | Mizakoe |  Zaiaku-kan no tsubasa
Noční oblohou pomalu proplouvaly mraky. Občas se zpoza některého z nich vyhoupl měsíc a skrz lesní korunu na zem vrhl tmavý pokroucený stín.
Michiyo se přikrčila pod stromem. Černé karatistické kimono nebylo v tuhle denní dobu úplně špatné. Potřebovala svou přítomnost udržet v utajení. Nesměli jí najít. Věděla, že jsou někde blízko a pokud si jí všimnou, jistě zaútočí. Z povzdálí se ozval vyděšený výkřik. Michiyo sebou leknutím škubla a pak opět znehybněla. Tohle byl za posledních deset minut čtvrtý. "Blíží se." problesklo jí hlavou. Rychle se sebrala a rozběhla se lesem pryč. Příliš neviděla kam běží - přeci jen byla celkem tma. Koutkem oka zahlédla postavu přibližně stejné výšky přikrčenou u křoví. Dotyčný se jí lekl asi stejně jako ona jeho. Michiyo zastavila na místě a podezřívavě se podívala na chlapce v černém kimonu, jen pár metrů od ní. Potichu na něj sykla. Nezareagoval - nic - jen se na ní divně podíval. "A do háje." zaklela v duchu a vyděšeně se rozběhla pryč do tmy.
Slyšela ho. Běžel za ní. "Neuteču - je rychlejší." napadlo jí. Najednou se vynořil kousek od ní. Michiyo se lekla, přišlápla si nohavici a zakopla. Přepadla dopředu a dopadla na listnatou lesní zem. Postava se na ní okamžitě vrhla. Chlapec jí oběma rukama přimáčkl krk. Michiyo se pokoušela bránit, ale držel jí pevně. "Deset, devět, osm,…" začal odpočítávat, zatímco Michiyo se pokoušela mu vyškubnout. "… dva, jedna, vampouš."prohodil tiše se smíchem v hlase a pustil jí. Michiyo se zvedla ze země. Koukla na něj a přikývla. Na to oba opět zmizeli v lese.
Asi po dvaceti minutách se ozvalo zapískání. Hra skončila - všichni byli pochytáni a už nebylo koho lovit. Z lesa se postupně začaly trousit skupinky různě starých lidí v černých kimonech s různě barevnými pásky. "Večerka - malí bojovníci do chatek!" zavelel trenér a mladší - a zároveň i převládající - část oddílu se odebrala k shluku malých dřevěných chatiček.
Letní karate soustředění každoročně probíhalo zde. Na palouku mezi řekou a svahem lesa asi hodinu a čtvrt jízdy od města. Michiyo se rozhlédla po vylidněném tábořišti a pak zamířila k sobě do chatky. Uvnitř byly jen dvě úzké postele a jakási skříňka. Po hmatu rozsvítila baterku, pověšenou na háčku hned za dveřmi a vylovila z tašky okarínu. "Všichni jsou dole u ohně… když půjdu hrát dostatečně daleko, tak to tu nebude slyšet." napadlo jí a usmála se na malý, modrofialový hudební nástroj, který dostala od Sory, těsně před tím než začaly prázdniny. Zastrčila si píšťalku do kapsy a zamířila opět ven.
Nenápadně zmizela v lese a vydala se svahem vzhůru. Stoupání šlo snadno a rychle. Nakonec se usadila na trouchnivějícím pařeze s výhledem na oranžovou plápolající skvrnu v dáli. Michiyo zalovila v kapse a vytáhla okarínu. Párkrát jí přetočila v dlani a nakonec po chvíli váhání začala hrát. Noty neznala a popravdě ani nevěděla co hraje. Jen si pamatovala, že tu melodii někde slyšela. Bavila se posloucháním vysokých tónů malé píšťalky a nechávala je objevovat se a zase mizet.

"Zvuk je něco neuchopitelného. Víme o něm ale šáhnout se na něj dá jen s těží. Občas můžeme dlaní naslouchat vibracím desky piána, ale většinou je to něco co jde mimo nás. Je to stejné jako hra světel. Krásné a neuchopitelné… Přestaneme-li hrát, melodie se ztratí, jako by nikdy neexistovala, stejně jako se rozplynou světla hvězd, když ráno vyjde slunce…
Vždycky jsem milovala hudbu… nikdy jsem na nic neuměla hrát nijak zvlášť dobře a vždycky jsem hrála radši sama, aby mě nikdo neslyšel, ale přesto… vždycky mě to bavilo. Naplňovalo mě to jakýmsi nepopsatelným pocitem klidu. Ať byl člověk šťastný či nešťastný… věřila jsem, že hudba dokáže pocity vyjádřit daleko lépe než slova. Vzala je, pojmenovala a odnesla pryč… zanechala mysl čistou a nezatíženou… Utichly tóny, zmizely pocity… člověk se pak podíval na svět a viděl ho třetíma očima…"

V lese po pravé ruce se ozval tichý šramot. Michiyo zpozorněla a schovala okarínu do kapsy. "Co to bylo?" napadlo jí a přikrčila se. Tmy se sice už nějaký ten pátek nebála, ale měla dojem, že je někdo poblíž a ten pocit se jí nelíbil.
Člověk se koneckonců nikdy nebojí přímo tmy, ale pouze toho co z ní vyleze. Sama o sobě je přátelská a když jí umíte správně využít, tak vám poskytne dokonalý úkryt.
Michiyo doslova natahovala uší, jestli se ozve ještě něco dalšího - a ozvalo. Zřetelně rozeznala lidskou chůzi. Blížilo se to. Vyděsilo jí to a chtěla se rozběhnout pryč, ale pak si uvědomila, že jí je ten zvuk povědomý. "To bude Antei." proběhlo jí hlavou a usmála se.
Potichu se schovala do stínu a vydala se zvuku naproti. Po chvíli zpozorovala pohybující se stín, mířící jejím původním směrem. Měla pravdu - vážně to byl Antei. Potichu se k němu připlížila zezadu. "Baf." vyskočila a zároveň do něj zezadu šťouchla. "Tak tady jsi." otočil se na ní a očividně se ani trochu nelekl. "Hledal jsem tě." Michiyo se zatvářila překvapeně. "Cože, co, proč?" "Neměla by jsi chodit takhle daleko do lesa a už vůbec ne v noci." sjel jí přísně pohledem. Michiyo se rozpačitě podrbala na hlavě. "Emm… pardon." zamumlala omluvně. "Tak hlavní je, že jsi se našla." usmál se. "Pojď, měli bychom se vrátit, dřív než nás začne hledat někdo další." Michiyo na něj zamyšleně koukla a přikývla. Mechanicky zamířila po svahu dolu zatímco se jí v hlavě zhmotňovala nebezpečná myšlenka. Byla tma, ticho, klid… přesně doba, kdy se člověku i ty největší hlouposti, zdají o něco reálnější.
"Možná bych mu to mohla říct… stejně na to dřív nebo později přijde… na všechno…" problesklo jí hlavou zatímco druhá polovina mysli odmítala i přijmout myšlenku, že jí to kdy vůbec napadlo. "Ne to je hloupost, to nemůžu… jak jsou věci teď je lepší…" Michiyo se zastavila jen tak na místě. "Možná, že bych mohla aspoň kousek… a zbytek k tomu dodat až postupně." napadlo jí, ale hned si to zase rozmyslela a jen zavrtěla hlavou. "Co se děje?" zeptal se Antei, když si všiml, že zůstala stát na místě. "Mm ne nic." zavrtěla Michiyo hlavou a popošla o pár kroků zase dolu. "Kecáš, vidím to na tobě. No tak. Co je s tebou?" "Jen jsem se zamyslela." zamumlala výmluvně. "Nad čím?" Antei se nedal odbýt a zabodl se do ní pohledem. Michiyo chvíli mlčela. "Já…" začala váhavě. "Kdysi dávno jsem měla hodně dobrýho kamaráda, ale… on… udělala jsem hroznou hloupost… a on kvůli mně umřel… zabili ho…" Antei jí nespouštěl z očí a upřeně jí pozoroval. Jasně z ní cítil, že to není celé. Michiyo se zavrtala pohledem do země. "Ne tohle je hloupost… nemůžu po nikom chtít aby mi tohle věřil…" zamumlala potichu a původní myšlenku nedokončila. "Zkus to - třeba to půjde." navrhl Antei a Michiyo se ještě upřeněji zabodla pohledem do země a pak si sedla na zem a opřela se o strom s koleny přitaženými k bradě. Antei si sedl vedle ní a mlčel. "Nedávno jsem ho potkala znova, ale už mě nepoznal." Antei zůstal chvíli zticha a pak promluvil. "To je divný, pokud tvrdíš, že umřel." Michiyo přikývla. "Já vím… taky tomu nerozumím… ale není to až tak divný, teda už mi to aspoň nepřijde… tenkrát, když se to stalo… byla jsem u toho… a já… já jsem…" zarazila se a nemohla se přimět tu větu dokončit. Chvíli v hlavě válčila sama se sebou a pak si opřela čelo o kolena. "Promiň, já vážně nemůžu." špitla tiše.