Červen 2011

Zaiaku-kan no tsubasa XXII.

30. června 2011 v 17:54 | Mizakoe |  Zaiaku-kan no tsubasa
Seděly a povídaly tam dlouho… V momentě, kdy se začalo stmívat se teprve vydaly domu. Sice to nebylo nijak zvlášť daleko, ale výsledkem byl stejnak příchod až za tmy.
"Jdeš pozdě." ozvalo se seshora, když otevřela dveře. "Pardon - psala jsem, že budu mít skluz." nemohla se přestat usmívat Michiyo, když šla po schodech nahoru. "Jo všiml jsem si. Co jsi kde prováděla?" Michiyo si trochu oddechla, podle hlasu se nezlobil. "Byla jsem s Naoko v lese - povídaly jsme si." usmála se a objevila se ve dveřích. "Co jste tam tak dlouho rozebíraly? Přiznej se - koho jste tam pomlouvaly?" Antei si jí změřil pohledem, na oko vážně, ale usmíval se. "Nikoho jsme nepomlouvaly. Řešily jsme náhodou důležitý věci." ohradila se se smíchem Michiyo. "Vy a vážný? No to bych chtěl vidět." Antei zavrtěl pochybovačně hlavou a taky se rozesmál. Michiyo jen pokrčila rameny a podrbala Kageho na hlavě.
"Antei… co by jsi dělal, kdyby ti někdo řek, že není úplně člověk?" změnila najednou Michiyo téma. "Myslím, jako teoreticky." dodala když viděla jak se na tu otázku divně zatvářil. Antei se na chvíli zamyslel. "Těžko říct… záleží kdo by to byl, v jaký souvislosti by to řek a jestli by pro to měl nějaký důkaz. Nevím, jestli bych mu to věřil." prohlásil po chvíli. Michiyo přikývla a dál mlčela. "Proč vlastně?" zeptal se. Michiyo zavrtěla hlavou s pohledem upřeným na Kageho. "Jen jsem to chtěla vědět."
"Ne… nemůžu…" napadlo jí. "Ať mi uvěří nebo ne… stejnak to dopadne špatně… Navíc co bych mu vlastně řekla?… Já nevím… doopravdy nevím… a bojím se." Michiyo si sedla na podlahu a dál drbala Kageho.
Pak ucítila dotek dlaně. Antei jí pohladil po vlasech a sedl si vedle ní a Kageho. "Co je s tebou?" "Vzpomínáš si na to co jsi řekl, ten den jak jsi mi nabídl, že můžu být tady?" zeptala se s pohledem stále upřeným na vlče. "Co přesně máš na mysli?" Antei si jí trochu překvapeně přeměřil pohledem. Michiyo se kousla do rtu a pak se na něj váhavě podívala. "Říkal jsi, že máš pocit, že mě odněkud znáš." zamumlala potichu a opět sklonila hlavu. "Prosím… vzpomeň si…" dodala ještě tišeji a Antei si nebyl jistý, jestli jí to opravdu slyšel říct a nebo se mu to zdálo.

"Bezmoc způsobená vlastním strachem… dusila jsem v sobě tajemství, které chtělo ven a přitom cítila, že zároveň vzniká další, které skončí pod zámkem stejně jako to první…
Už jsem nemohla couvnout, už jsem nedokázala sebrat se a odejít… stejně jako už jsem nedokázala žít sama a ani jsem nechtěla.
Antei byl pro mě důležitý… opravdu hodně důležitý… nevěděla jsem jak to nejvýstižněji nazvat, ale protože mě děsil i ten pocit, tak jsem tomu říkala, že Antei je brácha… Uklidňovalo to… bylo to opravdu nezvyklé… Měla jsem vždycky hned o něco lepší náladu pokaždý, když jsem ho viděla… Stejně jako jsem si stále ještě chtěla držet odstup a přitom jsem měla strašně ráda když mě prostě jen tak pohladil… vždycky jsem si pak připadala o něco víc doma a o něco víc skutečná… jo, hned bych to měnila s Kagem… nechal se při každý příležitosti podrbat a určitě taky neměl v hlavě takovej zmatek jak já…"

Michiyo seděla tiše vedle Anteie a Kageho a pomalu se jí klížili oči. Už v polospánku se natáhla na zem s rukou přehozenou přes štěně a s hlavou Anteiovi u kolen usnula.
První co si ráno uvědomila bylo něco mokrého teplého na obličeji. Rozespale otevřela oči a pohledem zaostřila na tu černou věc před sebou. Chvíli jí trvalo, než jí došlo, že je to Kageho čumák a že jí to zvíře olizuje obličej. "Tohle není můj pokoj." napadlo jí ve chvíli kdy si uvědomila, že leží na parketách a hlavu má na někom položenou. Rozespale se posadila a koukla na v sedě spícího Anteie vedle. Musela se usmát. Potichu se zvedla a došla Kagemu pro misku, aby je tu neposnídal. Když mu dala najíst tak se vrátila i s dekou a přehodila jí Anteiovi přes ramena.
Pohledem zabrousila k hodinám. "Mno… tak do školy to už při dobrý vůli nestihnu… za hodinu a půl nám končí vyučování… to nemá cenu." napadlo jí a posadila se zpátky na zem s pohledem upřeným někam do zdi. Ani nevěděla jak, ale celkem rychle znovu opět usnula.
Asi po hodině si uvědomila, že na ní někdo mluví. Rozespale zamžourala na Anteie. "Dobré ráno." zamumlala ospale a protřela si oči. Na to se zvedla a chtěla zamířit k umyvadlu, ale po cestě místo toho nabourala do skříně. "… au" poznamenala trochu opožděně a kecla si zpátky na podlahu. "No dobré. Nezab se tu." usmál se Antei. "Mrtví podruhý neumřou - neboj." protáhla se zívnutím. "Dobře, dobře, ale už vstávej - povídáš tu pořádný hlouposti." Michiyo se dlouze zamyslela a už s probuzenějším výrazem se na něj překvapeně podívala. "Emm…" po obličeji jí přeběhl podivný výraz a pak se podívala na hodiny. "Napíšeš mi prosím omluvenku do školy? Myslím, že dneska už to nestíhám."

"Nikdy se mi nepovedlo se zbavit dojmu, že vše je jen jeden velký paradox. S postupujícím časem tento pocit zapouštěl kořeny čím dál tím hlouběji a mě nezbývalo nic jiného než rezignovat. Ne všechno jsem si sice připouštěla. Řídila jsem se pravidlem, že pravda je to čemu člověk věří, ale… rozhodně to nebylo na škodu…
Ve škole se situace začala uklidňovat. Přestala jsem nacházet svoje věci někam zakopané a okolí se stalo výrazně přátelštější. Bylo to fajn a já z toho měla opravdu radost...
Pak se najednou jaro přehouplo v léto a dostavily se prázdniny. Nazvala bych to asi nejklidnějším obdobím, které jsem v té době absolvovala. Protože Naoko se Sorou byly odjeté, tak jsem s nimi sice mohla komunikovat jen přes internet - tedy se Sorou - Naoko byla na vandru bez jakéhokoliv spojení se světem - ale nevadilo to. Záhady byly pryč. Čtvrt roku žádný lísteček nepřišel a já na to nějak tak pozapomněla. Nebyl důvod zabývat se tím co bylo. Zaměřila jsem se na to co je teď.
S Anteiem a lidma z oddílu jsme podnikali nejrůznější výlety a já měla relativně málo času na to abych se zabývala blbostma. Jediné důležité co jsem zjistila, bylo, že na to v jakém stavu se nacházím má opravdu vliv psychické rozpoložení. A co na tom bylo to špatné… nepočítala se jen extrémně blbá nálada, ale i její opak, který vedl pravděpodobně k něčemu jinému než zmizení, ale já to rozhodně nechtěla testovat a tak jsem se snažila všechny pocity nějak brzdit…"

Zaiaku-kan no tsubasa XXI.

24. června 2011 v 7:44 | Mizakoe |  Zaiaku-kan no tsubasa
Něco zářivě modrého se snášelo z nebe, klouzalo po černé obloze a točilo ve větru. Michiyo natáhla ruku a chytila malé modré pírko. V tom stejném okamžiku zčernalo a rozpadlo se v prach. Vzduchem se ozval skřípot a na obloze se začaly objevovat pukliny. Roztříštila se na černé skleněné desky. Všechno se počalo bortit a ještě za letu tříštit na menší a menší částečky. Michiyo si uvědomila, že je to písek. Překvapeně se rozhlédla kolem, ale všude byl jen černý písek a jak se usazoval tak odkrýval temně modrou oblohu s fialovým nádechem. Michiyo vzhlédla vzhůru a spatřila obličej. Neostrý, rozmazaný… kousek od ní a přeci daleko…
"Nyan, nyan, Nyan, nyan ní hao…" Michiyo se natáhla po mobilu a zamáčkla budík. Před očima se jí ještě chvíli vznášel onen nejasný obličej, ale jediné co si byla schopná vybavit byly oči - šikmé, tmavě hnědé, skoro černé. Přetáhla si přes sebe peřinu a ještě chvíli zůstala ležet v teple, než začal znovu hrát budík. Michiyo něco ospale zahuhlala do polštáře a pak vylezla z postele. "Ne… teprve středa." Protáhla otráveně a začala hledat části školní uniformy rozházené po pokoji.
Rychle se převlíkla a vyběhla z domu. Venku bylo chladno a pošmourno - všude ještě šero a po sluníčku ani památky. Po obloze se táhly velké tmavé mraky a v ulicích bylo ještě téměř pusto. Michiyo došla na autobusovou zastávku. "Mě se do tý školy tak nechce… radši bych se jela podívat do dílny na ten překlad…" prolétlo jí hlavou, když v zastávce zastavil autobus do centra. Chvíli si hrála s myšlenkou, že by to možná pro jednou šlo, ale pak došla k závěru, že něco takového udělat prostě nemůže…
Po vyučování byla Michiyo domluvená s Naoko. Dohodly se, že se půjdou projít do lesa někam kde bude klid a nikdo je nebude rušit. Ve škole probíhaly maturity a tak bylo vyučování zkrácené a hlavně se toho moc nedělo, takže výlet uprostřed týdne nevadil. I při zkráceném rozvrhu se den ale neuvěřitelně vlekl. Pátou hodinu Michiyo už málem ani neposlouchala, o čem se v rámci sociologie bavili. Občansko společenský základy byl tak neuvěřitelně nudný předmět a oni hnili v lavicích, zatímco venku svítilo sluníčko. Michiyo si bezduše zapisovala, zatímco se myšlenkami ubírala úplně jiným směrem. Prvně přemítala o Anteiovi, pak se myšlenkami přesunula k Soře, k odpolednímu výletu s Naoko a těsně před zvoněním v duchu začala rozebírat původce lístečků.
Hodina skončila. Michiyo dopsala slovo, sbalila si bleskově věci a vystřelila ze třídy na oběd. U šatny prostrčila tužku pletivem, stlačila kliku na druhé straně dolu, zahodila dovnitř tašku a pokračovala v běhu. Stihla to - fronta tam ještě nebyla. Okamžik po ní se za ní objevila i Naoko. "Jídlo - ano, jediný proč do tý školy chodíme - abychom dostaly najíst." zasmála se a rukou si otřela sklíčko na brýlích. Michiyo vesele přikývla a podala jí tác.

"S tím obědem jsem měli celkem kliku… vzhledem k tomu, že kratší rozvrh měla téměř celá škola, tak bylo v jídelně naboucháno a okamžitě se tam začala tvořit příšerná fronta. Takhle jsme mohly vypadnou hned na začátku a utýct tak tomu zmatku."

Do lesa to od školy nebylo zas tak strašně daleko. Po hodině chůze už obě vstupovaly mezi první stromy. Les zde byl převážně listnatý a čím byly hlouběji tím vyšší a mohutnější byly stromy. Krajina se pak začala prudce svažovat dolu, do rokle. Svahy tu pokrývalo kapradí a skrz husté koruny stromů sem pronikalo méně světla a vznikalo tu nepřirozené šero.
Vylezly si na strom nad rokli a pohledem sledovaly vzdálený potůček na dně. Michiyo se na chvíli zamyslela. "Můžu se zeptat…" začala trochu nejistě s pohledem upřeným dolu "jak dlouho jsi mrtvá?" Naoko chvíli něco počítala na prstech. "Zaokrouhleně… šedesát šest let." odpověděla. "A ty?" "Takhle přesně ti to nepovím… něco kolem čtyři sta let." usmála se Michiyo. Naoko si jí překvapeně prohlédla. "Počkej, ale to… já myslela… copak tohle nemá na svědomí radioaktivita?" Michiyo zavrtěla hlavou. "To je nepravděpodobný - v mí domě nic takovýho nebylo… taky jsem přemýšlela jak je tohle možný, ale nepřišla jsem na to." Naoko se také podívala na dno rokle. "To je divný… vážně jsem měla za to, že to měl na svědomí ten výbuch." Michiyo přikývla. "Šedesát šest… to je druhá světová."
"Jo, jo,…. umřela jsem devátýho srpna devatenácet čtyřicet pět v Nagasaki - při výbuchu atomovky. Chvíli před osmou hlásili letecký poplach. Něco po třičtvrtě na jedenáct se ale usoudilo, že jde jen o průzkumná letadla, protože na obloze byly jen dvě a alarm byl zrušen… V té době jsme byli ještě schovaní v krytu. Měli jsme tam zůstat… Sen, moje mladší sestřička, ale chtěla za maminkou a rodiče byli v jiném krytu. Chtěla jsem tam ještě chvíli tenkrát počkat… ale brečela a mě se jí nedařilo utěšit. Nechala jsem se ukecat. Vylezly jsme a zamířili pryč. V jedenáct nastal výbuch… Zabilo nás to obě téměř bezprostředně… Původně jsme měli odejít z města už prvního srpna, po tom co na Nagasaki spadlo několik normálních bomb, ale já tenkrát věřila, že to není nutné a přesvědčila jsem je abychom zůstali doma… jen protože jsem nechtěla pryč… byla to moje chyba… nebýt mě, tak jsme tou dobou mohly být hodně daleko a nemuselo se to stát…" Naoko se zadrhl hlas a zalesklo se jí v očích. Michiyo jí vzala kolem ramen. "Není to tvoje chyba. Nemohla jsi vědět, že přijde další bombardování a ani, že ty letadla nejsou průzkumná."

"Pak jsem jí dovyprávěla co se stalo mě…
V podstatě jsme obě umřeli s hromadou výčitek… Jen mě trvalo výrazně dýl, než jsem se znovu objevila. Nechápala jsem, proč to tak bylo… Naoko totiž ještě nikoho z vlastní minulosti nepotkala, takže s tím to asi souvislost nemělo… Vlastně se objevila celkem brzo po tom co zmizela a třikrát měnila školu a místo pobytu - nestárla. Nevěděla o tom, že v tom… nazvěme to zmizelé stavu… se dá komunikovat myšlenkami, ale létat podle všeho zkoušela…
Život je opravdu paradoxní a smrt jak by smet…"

Zaiaku-kan no tsubasa XX.

18. června 2011 v 8:44 | Mizakoe |  Zaiaku-kan no tsubasa
"Když jsem se vracela ze školy, tak jsem měla tak skvělou náladu, že jsem se mohla jen usmívat a pobíhat po chodníku tam a zpátky. Nejsem sama - je nás víc - víc! Ten fakt mi docházel sice jen pozvolna, ale kdyby mi to došlo naraz tak by mě to asi porazilo. Bylo to neuvěřitelný… A zrovna Naoko… jak se říká… náhoda je blbec a já měla zrovna neuvěřitelné štěstí…
Zjistit, že je víc lidí jako vy je vždycky povzbudivý. Já z toho byla tak unešená, že jsem se usmívala ještě při závěrečném posilování na tréninku. Bolely mě ruce, bolely mě nohy a protože jsem před tréninkem dlouho nic nejedla tak mi i plaval žaludek, ale bylo mi to fuk. Naoko byla jako já."

Michiyo na konci tréninku zamířila pryč z tělocvičny a s Anteiovým podezřívavým pohledem v zádech. Úsměv jí neopouštěl. Místo nahoru vyběhla ven do tmy na zahradu a rozplácla se v trávě.
Pozorovala odcházející siluety a míhající se světlo v tělocvičně - začínal třetí trénink a většina členů oddílu šla domů.
V kapse jí něco slabě zazvonilo. Michiyo si z kapsy vytáhla mobil a vysunula si klávesnici. "Juu, ta wifina má signál až sem." zašklebila se vesele a otevřela zprávu od Sory. "Baf =)" stálo tam. Michiyo obratem odepsala "lek" a přesunula se dovnitř do tepla. Sedla si do půli schodiště a znovu se podívala na display. Konverzace začínala zajímavě a rozhodně legračně…
Po necelé hodině se dveře tělocvičny otevřely a zbývající karatisti vyšli ven a zamířili každý svou cestou domů. Kage se prořítil schodištěm dolu přivítat Anteie a málem u toho sejmul i Michiyo, která tou dobou visela hlavou dolu ze schodů a zamyšleně hypnotizovala display mobilu. Na schodech se ozvaly kroky a okamžik na to nad sebou Michiyo zaslechla Anteiuv hlas. "Takhle brzo spadneš." Automaticky se přetočila normálně a dál zaujatě sledovala obrazovku. "Vnímáš?" strčil do ní Antei a Michiyo zavrtěla hlavou jako by se právě probudila a pleskla se rukou do čela. "Já jsem střevo." vyhrkla a zaklapla mobil. Kvapně vyskočila na nohy a seběhla schody dolu. V předsíni se otočila a se slovy "Eeee… neee, jak můžu bejt takhle natvrdlá?" se rozběhla se zpátky. Antei jí chytil za loket a donutil jí zastavit. "Stuj. Co se děje?" Michiyo vypadala, že zase někam uteče, ale protože jí držel, tak jen poskakovala na místě. "Kronika Aojigu z patnáctého až sedmnáctého století… Aojigu… a z týhle doby… a Naoko… ne, já jsem fakt úplně vygumovaná… žádnejch přes třicet… ten člověk je mrtvej… nebo myslím si, že je mrtvej… to by to vysvětlovalo… Aojigu… Naoko… to je v písku!" brebentila jedno přes druhé a přitom mávala rukama tam a zpátky.
"Počkej chvíli." zarazil jí Antei. "Ještě jednou a srozumitelněji." Michiyo se zarazila. Naklonila hlavu na stranu a asi jí konečně došlo co to zase vykládá, protože celá zbledla. V hlavě se jí vyrojily milióny myšlenek. Chvíli němě koukala na Anteie a nevěděla, jak vysvětlit to do čeho se právě sama tak hloupě navrtala. Než stihla v tom zmatku v hlavě cokoliv vymyslet, tak jí ale přerušilo něco jiného. Obličej se jí zkřivil bolestí a na chvíli se jí zatmělo před očima. Michiyo cítila jak ztrácí pevnou půdu pod noha. Rukou se spěšně zachytila dřevěného obložení na stěně, aby neupadla a vzápětí ucítila i stisk Anteiovi ruky. "Jsi v pořádku?" Michiyo slyšela otázku, ale nezmohla se na odpověď. Potřebovala si urychleně vyčistit hlavu, ale místo toho se jen zjevovaly nové vjemy, myšlenky a pocity. Nedokázala to.
Michiyo cítila jak jí obvaz na zádech sákne čímsi teplým.
Zůstávat na schodech byla hloupost. Antei podepřel Michiyo a přiměl jí dojít nahoru. V chodbě před obývákem volnou rukou stiskl vypínač a rozsvítil světlo. Zrak mu padl na odraz zrcadla zavěšeného na stěně. Michiyo na zádech na tričku prosakovaly dvě krvavé skvrny. "Michiyo… co se stalo?" vypadlo z něj překvapeně.
Michiyo z bolestným obličejem zavrtěla hlavou. "To nic není." vysoukala ze sebe s né moc přesvědčivým výrazem a pokusila se usmát. "Nejsem blbej, co je to?" zopakoval Antei otázku vážně. "Památka na minulost… už to mám dlouho." Michiyo se opatrně podívala na Anteie a pak opět pohledem zabloudila někam do neurčita. "Fajn… ať je to co je to, tak to chce ale něco s tím províst. Tolik krve… to není dobrý… ukaž mi to." Michiyo si povzdechla a pak se otočila zády. Přetáhla si triko přes hlavu, povolila obvaz a opatrně ho odmotala. Skrz odraz zrcadla spatřila Anteiuv ustaraný obličej. "To chce minimálně vydezinfikovat a znovu zavázat, ale bylo by lepší zajít k doktorovi." zamumlal a přejel jí rukou opatrně po zádech. Michiyo zavrtěla odmítavě hlavou. "To je vážně v pořádku - občas to sice bolí, ale zase to samo zmizí. Věř mi."
Antei odešel a za chvíli se vrátil s lékárničkou. "Říkám, že tohle není v pořádku - a minimálně na tý dezinfikaci trvám. Jestli se ti do toho dostane nějakej sajrajt tak to bude fakt nehezký." prohlásil nesmlouvavě. Michiyo se trochu pousmála a pak přikývla.

"Vážně jsem se bála, že z toho budou problémy… A neuměla jsem si představit, že bych mu měla říct od čeho přesně to je… Byla jsem ráda, že se nezeptal… Vlastně… spíš, že se nezeptal hned, protože jsem věděla, že to dříve nebo později udělá.
Zatímco Antei mi znovu uvazoval ten obvaz… rovnala jsem si rychle myšlenky ve snaze, najít zpátky vnitřní rovnováhu…
Mimochodem… musím podotknout, že bych se to vázání měla podle něj naučit… nicméně… myslím, že jsem konečně aspoň pochopila ty vzkazy. Ten koho hledám je mrtvý… stejně jako já nebo Naoko…"

Zaiaku-kan no tsubasa XIX.

11. června 2011 v 11:23 | Mizakoe |  Zaiaku-kan no tsubasa
S příchodem jara roztál všechen zbývající sníh a začaly rozkvétat sakury. Den se prodlužoval a oteplovalo se. Michiyo původně horečnatě hledala původce vzkazů, ale nemohla už na nic přijít a navíc už jí žádný další lístek nepřišel a tak to brzy pustila z hlavy. Jediné co jí trápilo bylo časté znovu objevování jizev na zádech a tak pak už obvaz nosila víceméně málem jako součást oblečení. Nebylo to vidět, takže to ničemu nepřekáželo.
Bylo středeční pozdní odpoledne. Michiyo seděla na otevřeném okně a pozorovala zamyšleně sýkorku, poskakující po větvi. Venku zavrzala branka. Okamžitě seskočila z parapetu a vyběhla z pokoje. Seběhla schodiště a schovala se dole v předsíni. Cvakla klika a dovnitř vstoupil Antei. Pohodil tašku na malou skříň v rohu a začal se zouvat. Michiyo počkala až bude zády a pak vyskočila ze svého úkrytu pod lavičkou s hlasitým "Baf!" Antei se vůbec nelekl a jen na ní otočil hlavu. "Smrt." Michiyo jen zavrtěla odmítavě hlavou. "Ne, smrt ne." Antei se rádoby skácel zpátky na dveře a nasadil přichcíplý výraz s očima protočenýma nahoru. "Hele… umřít není legrace." zaprotestovala a po obličeji jí přeběhl stín nějaké starší vzpomínky. Antei se dál tvářil jako mrtvola. Michiyo to na okamžik naštvalo a pak se ušklíbla. "Dneska se umírat nebude." prohlásila rozhodně a vrhla se na něj s úmyslem ho zlochtat. Antei přestal hrát mrtvolu a začal se smát. K její smůle jí ale celkem střelhbitě chytil obě ruce a jednou rukou jí je zůstal držet. "Mám tě." zasmál se. "Tak co s tebou teď provedu?" zeptal se a pořádně zdůraznil poslední slovo. Pak si jí přehodil přes rameno a zamířil do tělocvičny.
"Neee, pusť mě." začala se bránit Michiyo, ale nemohla se u toho nesmát. "Někam tě pověsím." prohlásil hrozivě a Michiyo si nebyla jistá jestli jí jde opravdu někam zavěsit a nebo jestli si dělá legraci. "Já chci na zem, neee, dolu, dolu, pusť mě!" protestovala hlasitě Michiyo v rámci neúspěšných pokusů, donutit ho aby jí pustil. "Pustit povídáš?… Tak jo." Antei jí shodil ze zad. Michiyo se na chvíli ocitla ve vzduchu a celá ztuhla leknutím. Už si myslela, že prostě jen tak spadne na zem, když jí Antei zase chytil a postavil na nohy. "Snad jsi si nemyslela, že tě vážně nechám spadnout." usmál se a šťouchl jí prstem do čela. "Když padáš tak nad tím nepřemýšlíš - prostě se lekneš." pokrčila s úsměvem Michiyo rameny.
"Jak bylo vůbec ve škole?" změnil Antei téma a zamířil nahoru. "Ale jo, dneska lepší, věci mi tentokrát nikdo nikam nezahodil, takže jsem spokojená." "Jestli ti budou brát věci, tak je zmlátím." zavrčel Antei a pokračoval po tmavých dřevěných schodech nahoru. "To je zbytečný - nikoho nemlať." nesouhlasila Michiyo a vyběhla za ním nahoru. "Dobře, ale kdyby něco zase provedli, tak mi to řekni a…" nedokončil větu a místo toho si prokřupal klouby na prstech. Michiyo se usmála a přikývla.

"Myslím, že pro mě byl snad ještě důležitější, než v původním životě… nevím… těžko to posoudit… každopádně pro mě byl víc jak kamarád a já se tomu rozhodla říkat, že je jak starší brácha. Nevím jestli to bylo výstižné pojmenování a ani nevím jestli to tak bylo správně… ale kdyby se čas vrátil… udělala bych to znovu. Měla jsem ho opravdu ráda… A i když jsem mu nemohla vysvětlit co jsem zač… věřila jsem mu a snažila jsem se mu říct vždycky všechno… Myslím, že mi rozuměl… nevím jak to… ale ani se nemusel ptát, aby mě chápal… bylo to zvláštní…
Živý člověk sice asi nikdy úplně nepochopí co jsem cítila, ale já to nechápala též… ve všem se mi tvořil zmatek a děsilo mě jak mi k srdci přirůstají živí lidé… možná, že i to byl důvod, proč jsem odmítala mluvit i sama se sebou o tom co ke komu cítím…
Pro mě bylo podstatné, že jsem našla někoho kdo ke mně byl hodný… někoho komu jsem mohla věřit… někoho koho jsem se nemusela bát."

Michiyo si vydobyla, že bude z peněz, které si vydělávala přepisama platit něco ala nájemné, protože se stále nemohla zbavit syndromu příživníčka. Antei jí to sice zkoušel původně rozmluvit, ale nedala si říct.
Druhá věc co udělala bylo že si pořídila mobil. Ne, že by s ním uměla zacházet… ale časem se člověk naučí všechno. Největším oříškem bylo zjištění, že se ta věc umí připojit na internet. Michiyo totiž ze začátku ani nechápala co to je. Nicméně brzo pochopila, že je to věc opravdu užitečná. Díky ní si mohla aspoň písemně pokecat se Sorou skoro každý den a ne jen jednou týdně jako doposud. Vlastně na internetu se dali najít všichni…
Michiyo byla ve školní jídelně celkem rychle hotová. Do začátku tělocviku zbývalo ještě pětadvacet minut, ale Naoko nemohla nikde najít a tak se vydala do tělocvičny v předstihu sama. Prošla chodbou základky, která patřila k jejich škole a pak dvoukřídlými dveřmi do budovy s tělocvičnami. Dole na schodech se zarazila. Její pohled upoutaly tmavě rudé kapky tvořící cestičku po schodech nahoru k šatnám. Michiyo chvíli váhavě stála na místě a nakonec zamířila po stopě vzhůru. Kapky krve vedly ke dveřím dívčích šaten. Bylo odemčeno. Michiyo přede dveřmi na okamžik zaváhala a pak vzala za kliku a vešla dovnitř. V koutě ležela postava stočená do klubíčka. Slabě se chvěla a tiše plakala, zatímco se na zemi kolem ní tvořila kaluž krve. "Naoko…" vydechla překvapeně Michiyo. Dívka na zemi pohlédla vyděšeně jejím směrem a natočila se zády ke zdi. Než to ale stihla, tak si Michiyo všimla dvou krvavých šrámů na zádech v oblasti lopatek - oba dva byly podelné, stejně dlouhé…
Naoko sklopila modré oči k zemi a znovu se rozplakala. Michiyo tam chvíli stála jak opařená. Existoval někdo další jako ona a celou dobu ho měla přímo před nosem… Oklepala se z počátečního šoku a klekla si vedle Naoko. Vzala jí kolem ramen a druhou rukou jí otřela slzy. "Nebreč - vím, že to bolí, ale nesmíš se tomu poddat. Je to jen příliš mnoho myšlenek." špitla a pokusila se aby to znělo co nejvíc vyrovnaně a klidně. Naoko na ní překvapeně pohlédla, ale nic na to neřekla. "Vyčisti si hlavu - mysli na nějakou barvu a nech jí ať ti z hlavy smaže všechno ostatní, ano?" pokračovala Michiyo. Naoko trochu nedůvěřivě přikývla a pak zavřela oči. Michiyo si všimla, že se rány trochu uzavřely a krev zpomalila. Natáhla se po školní tašce a vytáhla z ní balíček obvazů. "Sundej si tu košili - bude lepší to zavázat." Naoko, už o něco klidnější, přikývla a sundala si jí. Michiyo si klekla vedle a opatrně jí kolem těla začala namotávat pruhy obvazu. "Promiň tohle mi nikdy moc nešlo." zamumlala omluvně, když domotávala poslední kousek a háčkama to přichytávala k sobě. Naoko si prstem otřela sklíčka brýlí a podívala se na Michiyo. "Jak jsi věděla, že to pomůže?" zeptala se tiše. Michiyo se na chvíli pohledem zabodla do země a pak si místo vysvětlování přetáhla košili přes hlavu. Na těle měla omotaný podobným způsobem bílý obvaz - stejně jako to udělala Naoko. Ta se chvíli tvářila dosti nevěřícně a pak se slabě usmála. "Děkuju." "Nemáš zač." usmála se Michiyo a přetáhla si přes hlavu tričko na tělocvik a Naoko jí napodobila.

Zaiaku-kan no tsubasa XVIII.

4. června 2011 v 11:16 | Mizakoe |  Zaiaku-kan no tsubasa
Michiyo doběhla na zastávku autobusu. "Odsuď nic nejede…" konstatovala zadýchaně a na chvíli zastavila. Počkala než znovu chytí dech a pak se rozběhla dál.
Neběžela zas tak dlouho. Víc ve středu města autobusy přeci jen už jezdily a tak nastoupila do prvního co potkala. Cíl cesty měla jasný - překladátorská dílna.
Michiyo se celkem rychle dostala kam potřebovala. Brzy už zas pospíchala ulicí a za krátko se dostala až k železnému schodišti. Klíče měla a tak nebyl problém dostat se dovnitř.
Vnitřní prostor nebyl nijak složitý. Po vstupu se člověk dostal do úzké chodby bez oken. Stěny zde byly šedé, holé, nijak zajímavé a na podlaze bylo obyčejné linoleum. Michiyo přiložila ruku na zeď a tiše šla v před. Rukou klouzala po hrubé omítce a čekala až narazí na hranu futer. Po deseti metrech se zastavila a natáhla se po klice. Dveře byly odemčené - jak jinak. Prkna na podlaze zavrtaly na uvítanou a Michiyo šáhla po vypínači. Věděla, že tu nikdo nebude a okna tu nebyla, takže se prozradit nemohla. Zářivky v lampičkách tiše zapraskaly a pak se rozsvítili. Jasné světlo ozářilo všechny stoly poschovávané mezi dlouhými regály plných nejrůznějších listin.
Michiyo popošla kousek do místnosti a odložila si mikinu a klíče na lavičku u dveří. Na to se zamyšleně rozhlédla kolem. "Musí to být někdo odsud… lidí píšících tímhle stylem není moc…" Přešla k nejbližšímu stolu a otevřela první zásuvku kam se ukládaly poznámky k překladům. Už na první pohled bylo písmo jiné. Michiyo šuple opět zavřela a přesunula se k dalšímu stolu.
Postupně obešla všechny stoly… nic… byť občas někdo psal aspoň podobně… nebylo to ono. Michiyo se usadila na psací desce krajního stolu. Přemýšlela. "Aspoň jsem našla okruh lidí, kteří to nejsou… musím to brát optimisticky." zamumlala a seskočila ze stolu. Pomalu zamířila do archivu. "Když už jsem tu, tak bych si mohla aspoň vybrat něco dalšího na překlad…" napadlo jí a začala se hrabat v uložených svitcích. Nakonec si vytáhla jen text nějaké staré báje a zamířila podel regálů zpátky. Postupovala šerem zpět a pohledem klouzala po policích. Pak jí pohled sjel na štos papírů úhledně zastrčených do většího šanonu. "Přepis + originály: Kronika průsmyku Aojigu - 15. až 17. století" hlásal ručně psaný štítek na boku. Michiyo se překvapeně zastavila a otočila se čelem k regálu. V očích se jí zaleskla podezíravost. Svitek co držela v ruce si zastrčila do kapsy a vytáhla šanon z regálu.
Odnesla si ho k sobě na stůl a na světle si cedulku ještě jednou přečetla. "Mám tě…" špitla tiše a očima se upírala na těch pár znaků. Nemohla se plést. Sklon i styl písma byly naprosto totožné se vzkazy.
Michiyo si vyndala svitek z kapsy, aby nepřekážel a odložila ho na stůl. Pak uchopila šanon a odcvakla záklopku. Desky se otevřely. Michiyiin výraz zvážněl. Rukou přejela po ručně psaném textu a pohledem zabrousila k datu přepisu. "1995" "To je šestnáct let zpátky." zaupěla tiše Michiyo. "Hmm to už tu dost dobře možná není… navíc tu není žádné jméno… ale když to ten člověk přepisoval, tak mu muselo být minimálně kolem patnácti… To znamená, že hledám někoho od třicítky vejš…" napadlo jí. "To jsem téměř tam, kde jsem byla na začátku." zamrmlala rozmrzele a kecla si na židli. Chvíli hypnotizovala šanon pohledem a pak ho zase zavřela a strčila si ho mezi rozpracované spisy do přihrádky po levé straně. "Tahle stopa mi nic neřekne…" probliklo jí hlavou a podívala se na hodiny. Velká ručička ukazovala téměř na dvanáctku a malá byla kousek před desítkou. "Uuu, ale ne, ne, ne, ne… čas!" vyděsila se a vyhoupla se na nohy.

"Domu jsem pak letěla obrazně řečeno jak namydlený blesk. Nechtělo se mi totiž vysvětlovat kam jsem šla a to hlavě proč jsem tam šla… Koneckonců to nebylo důležité… stejně jsem nic nenašla…
Když jsem se vrátila, Antei akorát vstával. Ospale bloumal po kuchyni a s dokonale rozespalým výrazem lovil něco k snědku z ledničky, zatímco se mu Kage pletl u nohou… Stihla jsem to."

"Dobré ráno" zívl Antei a i se dvěmi rohlíky se posadil ke stolu. "Dobrý." Michiyo přikývla a usmála se. Chvíli stála mezi dveřmi a pak přešla do kuchyně a sedla si na plovoucí podlahu pod okno vedle Kageho, který jí olízl ruku na přivítanou.
Antei do sebe ládoval snídani a pohledem zabrousil směrem k Michiyo. "Co ten včerejšek? V pořádku všechno?" zeptal se. "Jo, už jo." přikývla. Antei se na chvíli vrátil ke snídani a pak se zeptal znovu. "Co se vůbec dělo?" Michiyo koukla na Kageho a začala mu rukou probírat srst. "Ale… jen takovej mozkovej zkrat." zamumlala s pohledem upřeným na štěně. Antei povytáhl jedno obočí a s už s probuzenějším výrazem si jí přeměřil pohledem. "Kvůli čemu?" Michiyo se na něj letmo podívala a opět rychle uhla pohledem a jen zavrtěla hlavou. "To nic." "Ale jo - něco jo - povídej." Michiyo na sobě cítila jeho nesmlouvavý pohled. Opravdu o tom nechtěla mluvit, ale verzi mlčet nedostala očividně na výběr. "Vážně nic… jen mám trochu zmatek v hlavě a udělalo se mi do toho včera špatně." Antei přikývl a dál z ní nespouštěl pohled s pokynem "a dál?" v očích. Michiyo si povzdechla, podrbala Koie za ušima a v hlavě jí vyvstanul poslední vzkaz. "Prostě jen příliš mnoho myšlenek - to je celé." prohlásila po chvíli ticha.

"Nevypadal, že by ho moje odpověď uspokojila, ale co jsem asi měla dělat? Říct mu co se děje? To přece nemůžu… Navíc co bych mu řekla? Že se bojím, že zase zmizím? To bych musela vysvětlovat.. a tohle nebylo jak rozumě vysvětlit. Stejně jako jsem mu nemohla říct nic o životě před tím ani o tom co pro mě lidi kolem včetně něj znamenají."

Zbytek den uplynul nějak tak v klidu a pak opět začala škola.
Michiyo do třídy moc nezapadla, ale nevadilo jí to. Kamarádů měla sice málo, ale za to o to lepších. Věřila jim a spoléhala na ně. Její původně samotářské založení postupně mizelo a brzy si uvědomila, že došlo přesně k tomu, čeho se bála. Cítila, že už se nebude schopná vrátit, že už nedokáže znovu být sama. Právě to živilo sílící strach z jejich ztráty a z opětovného zmizení.