Květen 2011

Zaiaku-kan no tsubasa XVII.

27. května 2011 v 21:17 | Mizakoe |  Zaiaku-kan no tsubasa
Michiyo seděla u večeře a akorát něco vesele žvanila. V podstatě se celkem se zápalem zabrala do rozdílu písem teď a dříve. Anteiovi se původně ta brigáda moc nezdála, ale nakonec když si ověřil o co jde, tak jí to schválil. "Je pozdě - měla by si jít spát." prohlásil po chvíli. Michiyo zabrousila pohledem k hodinám a ne moc nadšeně přikývla. "Maí maí?" zeptala se a koukla na Anteie. Ten se jen usmál a pohladil jí po vlasech. "No jo ty trdlo a upaluj do postele." Spokojeně usmála a pak vystřelila z kuchyně pryč.
Na schodech se s trhnutím zastavila. Ucítila ostrou bolest v zádech. Michiyo se kousla do rtu a na chvíli zavřela oči. Pak se vyřítila nahoru a zavřela za sebou dveře. Bolest se ozvala znovu. Zůstala sedět za dveřmi a vyděšeně upírala pohled před sebe. "To bolí…" špitla a ač nechtěla tak se jí do očí draly slzy. Cítila jak se jí na zádech znovu objevují ony dvě staré jizvy. "Ne, ne, ne… to ne…" mumlala tiše zatímco jí po tvářích stékaly slané kapky a dopadaly na zem.
Zcela bez varování se pootevřelo okno a dovnitř vlétl papírek. Přistál na zemi kousek od Michiyo a ta na něj jen překvapeně upřela uslzené oči. Roztřeseně se po něm natáhla. "Moc myšlenek, moc pocitů. Na chvíli si udělej v hlavě černo." Michiyo vyskočila ze země jak když střelí a přeběhla k oknu. Otevřela ho dokořán a vyklonila se co nejvíc ven. Nikdo tam ale nebyl. V náhlém popudu zoufalosti z ničeho nic skočila z okna ven. Nepřemýšlela nad tím co dělá. Chtěla běžet, chtěla utíkat. Chvíli se řítila vzduchem a pak dopadla na rozměklou půdu. Podjeli jí nohy a rozplácla se v blátě. Nějakým zázrakem si nic neudělala. Jen ležela na zemi ve vodě a hlíně a cítila pulzující bolest v zádech. Přemohla sama sebe a znovu se vyškrábala na nohy. Vyběhla na ulici a znovu se rozhlédla kolem. Byla tma, ticho, noc… nikde nikdo.
Michiyo zůstala stát na ulici a cítila jak jí něco teplého sákne na zádech do oblečení. Rukou se dotkla latěk dřevěného plotu. "Ještě pořád jsem tady." proběhlo jí hlavou a pak si vzpomněla na lísteček. Násilím zavřela oči a soustředila se jen na tmu. Na naprosté černo, které nechala prostoupit celou svou bytostí. Pocity otupěly… zeslábly a zmizely… a s nimi odešla i bolest.
Michiyo setrvala ještě pár minut na místě a pak se pomalu vydala zpátky. Dveře byly ještě otevřené. Antei byl zrovna v tělocvičně a akorát vytahoval nějaké cvičební nářadí. Při zavrzání dveří se otočil a vyjeveně se podíval na zablácenou a nešťastně vyhlížející Michiyo.

"Viděla jsem jak se na mě podíval… Pamatuji si, že se mě ptal co se stalo. Koukala jsem na něj a nevěděla co říct. Nedokázala jsem složit jedinou kloudnou větu, vymyslet jediné slovo… hlavu jsem najednou měla znovu plnou obrazů.
Antei stál naproti mně, držel mě za ramena a už po třetí opakoval tu stejnou otázku. Všechny pocity chtěli někudy ven, ale neměli kudy… Nemohla jsem mluvit, nemohla jsem se pohnout, nemohla jsem myslet… Znovu se mi vedraly slzy do očí... Všechno se vracelo a všechno mělo znovu zmizet...
Dokázala jsem jen brečet…"

"No tak… Mičí… seber se… co děje?" Antei se díval ustaraně na Michiyo, ale ta nijak nereagovala. Dívala se upřeně kamsi skrz něj, ani se nepohnula a jen jí pomalu po tvářích stékaly slzy.

"Jestli se dobře pamatuji tak myslím, že mě objal… Byla jsem ráda, že je tu, ale zároveň jsem chtěla být sama… byl důkazem toho že žiji, toho že jsem zde… že nejsem jen přízrak, protože jsem cítila, že tu je… a zároveň jsem cítila slabé pálení na zádech a uvědomovala jsem si, že nic není napořád a že dřív nebo později všechno zmizí a zbudou jen vzpomínky… tak zoufale jsem si přála nezůstat sama… byť moje druhá polovina už nikdy nechtěla vidět lidi…"

Michiyo se po chvíli dá se říct vybrečela a nějak tak uklidnila. Pak se omluvila a odešla do koupelny ze sebe smýt všechno to bláto, ve kterém se před tím rozplácla.
Pak se potichu vrátila do pokoje. Zavřela okno a sebrala všechny tři lístečky. Na to se rozplácla na zemi a s pohledem upřeným střešním oknem k tmavé obloze sledovala černé stíny mraků. Znovu si vyčistila mysl od všech pocitů a s pouhou otázkou v očích upřeně upírala pohled vzhůru.

"Tohle nemohla být náhoda… Někdo nebo něco o mě vědělo… rozumělo tomu co jsem zač a dokonce vědělo mnohem líp jak já, jak naložit s tím co se se mnou dělo. Netušila jsem co je to zač… a ani jestli je to stále ještě se mnou, či nikoli…
Ale jak jsem tam tak ležela s pohledem ztraceným ve hvězdách… Uvnitř sílila touha najít zdroj těch vzkazů... Pochopit co jsem zač... Porozumět světu kolem…"

Michiyo se vzbudila ještě celkem brzy ráno. Probudila se na podlaze pod oknem. Svítalo - přicházel nový den. Obloha získala čerstvý trochu nazelenalý odstín a sluneční paprsky pomalu rozháněly stíny.
Michiyo rozespale zamžourala kolem a rukou nahmátla něco jemného. Pootočila hlavou na stranu a pohledem spočinula na bílém pírku. Jeho bílé chmýří nápadně kontrastovalo s červenou podlahou na které ležela. "Co to…" zmateně se posadila a pak si uvědomila, že to co vidí je krev. Plácla sebou zpátky na podlahu a zavřela oči. Chvíli tak ležela a pak se tam podívala znovu. Nic se nezměnilo. Michiyo si povzdechla a pak vstala. Byla neděle ráno a v domě bylo ticho.
Potichu se odplížila z pokoje a sehnala si hadr na vytření podlahy. Když zahladila všechny stopy v pokoji tak se znovu proplížila o patro níž a sehnala si obvaz. V koupelně ze sebe smyla všechnu krev a pro jistotu si jizvy na zádech převázala pro případ, že by se znovu otevřely. Z oblečení to dostala celkem snadno studenou vodou a pověsila ho na šňůru místo toho co tu viselo od včera po praní od bahna.
"Je brzo… Antei spí a než se probudí tak to ještě potrvá…" napadlo jí když se vracela do pokoje.
Nápady se rodí rychle. A v momentě kdy je ještě podpoří zvědavost a vědomí toho, že by to mohlo vyjít… málo kdy jim člověk odolá. Michiyo chvíli hleděla na papírky co nechala na zemi a pak je sebrala a zastrčila do kapsy. Vzala si ze stolu klíče, druhou rukou popadla mikinu a pak se rozběhla potichu dolu ze schodů. Boty si nazula málem za běhu a pak zamířila pryč. Ulice se míhali tiše kolem a slunce se pozvolna šplhalo po obloze. Venku téměř nikdo nebyl.

Zaiaku-kan no tsubasa XVI.

21. května 2011 v 17:05 | Mizakoe |  Zaiaku-kan no tsubasa
Pozvolna se blížilo jaro a většina sněhu už byla pryč. Foukal jemný teplý vítr a svítilo sluníčko. Bylo vážně hezky, jen všude bylo strašného bláta. Zem nasáklá vodou povolovala a mimo spravované cesty se člověk pořád v něčem klouzal. Michiyo úmyslně pobíhala mimo chodníky a vesele čvachtala v trávě.
Najednou se zarazila a pohled jí zajel k modré obloze na které se prohánělo několik velkých bílých mraků. Ve vzduchu pár metrů na dní proletěl vzduchem papírový lísteček. Michiyo ho chvíli sledovala pohledem. "Chytím ho." rozhodla se a proběhla ulicí. Za běhu si přehodila školní aktovku přes plot když míjela Anteiuv dům a dál letěla za papírkem. Lístek přistál až v půli další ulice uprostřed chodníku. Michiyo zastavila a zvedla ho ze země. "Spouta věcí je jinak než se zdá… dívej se kolem pozorněji." Michiyo se oči rozšířili překvapením. Byl to stejný rukopis jako už našla jednou. Zastrčila si lístek do kapsy a rozběhla se zpátky. Jak velká voda vtrhla na zahradu a okamžitě se vrhla na svojí školní tašku. Vylovila z ní penál a vysypala z něj všechno co v něm bylo na zem. Rukou prohrábla hromádku všeho možného až našla malý poskládaný lísteček. Z kapsy vytáhla dnešní úlovek a druhou rukou si rozbalila původní a položila je vedle sebe. "Musel to psát stejný člověk." zamumlala zamyšleně. "To je divné… přece je hloupost aby mi je někdo záměrně takhle poslal… a navíc není jak by to udělal… Dneska ani minule jsem poblíž nikoho neviděla…"
Michiyo si přehodila lístky do levé ruky a dál si je prohlížela, zatímco druhou sbírala věci ze země. Akorát do tašky vhazovala posledních pár vysypaných tužek, když zavrzala branka. Michiyo zvedla hlavu "Baf" usmála se na pozdrav, když zbystřila Anteie. "Zdarec." "Koukej co jsem našla." podala mu oba dva lístečky. Antei si je od ní zval a při pohledu na ně nasadil dost podivný výraz. "Kdes to vzala?" zeptal se a podezřívavě si jí přeměřil pohledem. "Našla jsem je - ten jeden je ze dne, kdy se sem vloupali a ten druhý přiletěl před chvílí. Proč?" koukla na něj trochu poplašeně Michiyo. "Takhle už se pěknou dobu nepíše… popravdě to z poloviny ani nepřečtu." "Vážně?" Michiyo překvapeně vyskočila na nohy a nakoukla na lístečky. "Ty jo?" Antei se podíval na Michiyo a ta trochu zaraženě přikývla. "Píšu taky tak." Na to se zatvářil ještě podivněji. "To jako fakt? Kde si se učila psát?" protáhl nechápavě poslední větu. "No… doma no…" podrbala se Michiyo na hlavě a vzala si zpátky oba dva lístečky. "Spíš by mě zajímalo kdo to napsal… byť jsou to vzkazy dost jednoduchý, tak minimálně ten první byl docela podstatnej... Jinak bych si asi nevšimla, že nám někdo leze dovnitř." zamumlala Michiyo. Antei se zamračil. "Mě se to nelíbí… dávej pozor… jestli jsi je nenašla náhodou, ale někdo ti to poslal záměrně, tak by tě taky mohl sledovat - buď opatrná."
Michiyo zamyšleně přikývla a sehnula se pro tašku. "Asi to byla náhoda." prohlásila s úsměvem a zamířila ke dveřím.

"Popravdě jsem si spíš chtěla myslet, že to byla náhoda. Nechtělo se mi to řešit. Nový život se mi zamlouval a nechtěla jsem žádné problémy. Musím ale uznat že představa další záhady mě přitahovala jako magnet. Pozorovala jsem oblohu a čekala kdy uvidím další vzkaz… ale žádný se neobjevil…"

Byl pátek odpoledne a Michiyo, místo aby šla domu rovnou, ještě procházela cvičně okolí. Zcela náhodně si vybírala směry a jen matně tušila kudy vlastně jde. Nízké budovy postupně střídali vysoké a lidí přibývalo. Michiyo zahnula do boční uličky. Pohledem bloudila po omšelých nic neříkajících zdech a myšlenkami se toulala kdesi jinde. Najednou se proti ní zjevila rudovlasá dívká se známým obličejem. "Sora." usmála se Michiyo a z povzdálí jí pozorovala. Dívka si jí ale brzy všimla a očividně jí poznala. Přátelsky na ní zamávala a pak jí pokynula rukou ať jde blíž.
Michiyo jí měla v hlavě stále ještě spojenou se Sorou, kterou znala kdysi, takže neměla důvod jí nevěřit. Prostě popošla blíž a opřela se o zeď naproti. "Říkala jsem si jestli tě ještě někdy potkám, ale nesehnala jsem adresu." prohodila Sora a pak se podívala na mobil na hodiny. "Ty bydlíš někde tady?" koukla na ní zvědavě Michiyo a pak se rozhlédla kolem. "Ne, ne čekám na kamaráda... Chodí sem na brigádu." dodala na vysvětlenou.
V tom stejném okamžiku se nahoře otevřeli dveře a po úzkých kovových schodech dolu seběhl Naruto. "Už jsem si začínala myslet, že tě taky zarchivovali." houkla na něj Sora a poklepala na display telefonu. "Pardon… absolvoval jsem jen další přednášku na téma, že máme najít ještě někoho… je nás na to málo a dva lidi nám odešli." ušklíbl se otráveně a hodil si batoh na záda. "Měl jsem zůstat jen u toho vaření…" dodal a pak koukl na Michiyo. "Je hele - tebe ještě neznám - nazdar." usmál se. "Ahoj." přikývla Michiyo. Sora po ní koukla a pak prohodila. "Jdeme na nádraží. Půjdeš taky?" "Jestli nepřekážím, tak ráda." "Okej, v tom případě jdem, než sem naběhne šéf, že máme dodělat přepisy ještě nějakejch dalších papírů z doby krále klacka." zavelel Narutec a do obou jich strčil aby je popohnal pryč. "Můžu se zeptat… co vlastně děláš?" koukla na něj Michiyo. "Ale… takovou strašnou blbost. Kdysi jsem se naučil předreformní typ písma a teď v rámci brigád pomáhám s přepisem některejch starejch textů." pokrčil rameny za chůze. Michiyo zalovila v kapse a vytáhla z ní dva lístečky. "Myslíš něco takovýho?" Naruto na ně koukl a pak se na ní překvapeně vytřeštil oči. "Hej, ty je umíš taky?" Michiyo přikývla a zas je schovala do kapsy. "Počkej, hele a máš v pátek odpoledne něco? Fakt akutně sháníme někoho dalšího." Michiyo se se smíchem podrbala na nose a pak zavrtěla hlavou. "Nemám nic." "A nechtěla bys se přidat? Není to špatná brigáda."
Michiyo se zamyslela. "Jestli mi někdo píše ty vzkazy, tak by dost dobře mohl být odtamtud a navíc práce by se hodila…" napadlo jí. "Jestli můžu, tak ráda." Souhlasila nakonec s úsměvem. "Super, dík. Tak v pátek ve tři pod schodama."

"Náhoda hrála pro mě… Všechno se ubíralo dobře… Našla jsem si přátele… Naoko, Sora, Naruto a Touko… měla jsem domov a rodinu - Anteie… dostala jsem práci a mohla jsem být užitečná… možná jsem i získala vodítko k původu těch vzkazů… chodila jsem do školy… začala znovu trénovat… byla jsem šťastná - doopravdy šťastná… nic mi nechybělo… všichni byli tak hodní…
Zvykla jsem si na to… a s každým dalším dnem mi byli bližší… Nic ale netrvá věčně… a svět je plný překvapení, zvratů a změn… to bylo přece i na druhém vzkazu…"

Srpnová neděle

18. května 2011 v 19:07 | Matěj Vosík |  Matěj Vosík
Ten den se mi nedařilo už od rána. V šest zazvonil telefon poprvé a od té doby nepřestával. Ani jsem se pořádně nenasnídal, nesnáším cestování s prázdným žaludkem. Nemůžu se soustředit. Za celý den, jsem nic nestihl. Jedu domů. Už se na ně těším, ráno ještě spali. Ještě jednou doprava a pak rovně, na polňačku a k nám. Uf. Jak to, že se nesvítí? Co to má znamenat? Že by odjeli? Né, vždyť dnes má narozeniny. Nepřipadá v úvahu. To bude jistě nějaká neplecha… Už jen kufřík s dokumenty a jdu. Jak je možné, že je otevřeno? Co se to tady stalo?

Udělali tenkrát chybu, ano, jednu drobnou. Nepatrnou. A já je našel. Důvod neznám, ale vím kdo. Neexistuje jiná varianta, dvě místa. Ještě, že mám mapu. Ano, tady to bude. Sedím, a koukám, do tmy. Oči si musí zvyknout. Dveře se dají otevřít neslyšně. Krásná jasná lednová noc, měsíc v úplňku. Podmínky mám ideální. Sníh krásně křupe pod podrážkami, padají démanty. Příhodnější noc jsem si snad ani vybrat nemohl. Pod dubem jsem zaklekl a zadíval se. Ano, opravdu mají psa. Jak jej jen vylákat? Dobrá, nesmí se to odrážet. Klap. Nic nebylo slyšet, jen malý plamínek. Dobrá, teď ten zbytek. Branka je otevřená, jdu dovnitř. Zamčeno. Hm… To bude chvíli trvat… Ano, bude. Jsem uvnitř, teď jen, tady to je. No ano. Jen povolím závit. Teď rychle pryč. Ráno se kouknu na zprávy.

Vyšlo to. Teď ještě druhé místo. Srpnová neděle. Tentokrát si to vychutnám. Sedím na vyvýšeném místě. Povídala, že pojedou na výlet. Támhle jsou. Fouká a začíná pršet. Mělo až odpoledne. Zalézají pod stříšku. To je ono. To je ono. Klap. Je duha. Fouká docela příjemně. Krásná neděle, odpoledne pojedu i já. Tak Vás tam mám, plexisklo, to je ono… Nic nebylo slyšet. Jen malý plamínek. Mnoho malých plamínků…

Zaiaku-kan no tsubasa XV.

14. května 2011 v 11:10 | Mizakoe |  Zaiaku-kan no tsubasa
"Prvně jsem se pokoušela smířit se s tím, že umřel a pak s tím, že je zase zpátky. Otázka zněla co se dělo, a druhá proč se to dělo. Poslední dobou jsem získala klid na přemýšlení a tohle mě začalo zajímat. Už jen protože jsem cítila, že moje forma je jen přechodná a nehotová. Ostrá bolest na dvou místech na zádech mi stále připomínala, že to není tak dlouho co jsem zase dejme tomu člověk. Přicházela a odcházela a já nevěděla podle jakých zákonitostí. Stejně jako přicházel a odcházel chlad. Myslím že to souviselo s psychickým rozpoložením, ale těžko říct.
To byl hlavní důvod proč jsem měla trochu strach zvyknout si na nový život. I když líbil se mi. Cítila jsem se tu opravdu doma…"

Michiyo stála před branou na dvůr a vypadala, že dál už ani o krok. Antei jí donutil chodit do školy. Tohle byl už druhý den a když věděla co jí čeká, tak se jí tam k smrti nechtělo. "Vážně tam musím?" zkroušeně pohlédla na svůj doprovod. "Ano." přikývl Antei nesmlouvavě a Michiyo se váhavě vydala ke vchodu.
Nebyla to sice příliš velká škola, ale i tak se v ní člověk mohl snadno ztratit. Skoro na každou hodinu se přesouvali do jiné třídy a Michiyo měla co dělat aby to našla do konce přestávky. Co jí dělalo ale větší starost byla ta hromada lidí všude. Navíc měla špatný pocit i z většiny spolužáků.
Po chvíli hledání našla svojí třídu a sedla si do první lavice před katedrou. Seděla sama. Ostatní se bavili různě po skupinkách a jí nevěnovali pozornost. Michiyo si připravila věci a pak si sedla do kouta a jen tiše pozorovala místnost. Byla to úplně obyčejná třída se třemi řadami lavic, bílými stěnami, jednou obyčejnou tabulí a druhou takovou tou na promítání.
Složení třídy bylo celkem různorodé, i když někteří jedinci tam více či méně vyčnívali a to i s povinnými uniformami. Nejnápadnější byl asi kluk, s hlavou nabarvenou na jakousi modro-bílo-růžovou. Hned v závěsu byl nepřehlédnutelný chlapec drobnější postavy, který si četl, psal jednou rukou na mobilu smsku, při tom poslouchal empétrojku a druhou volnou rukou si na prstě točil učebnici. Co chvíli jí hodil do vzduchu a bez toho aniž by se na ní aspoň podíval jí okamžik na to nechal dopadnout zpět na prst a pokračoval v otáčkách.
Vlastně by se ta třída dala rozdělit na pár skupinek a zbylo by jen pár lidí co se nedají začlenit. Celkem jasný byl spolek holek vzadu. Pojmenování slepičárna by byl asi výstižný. Co chvíli některá z nich vytahovala zrcátko jen aby si zkontrolovala jestli jí někde náhodou neodstává vlas, či tak něco.
V druhém rohu se slezla banda kluků, která už od pohledu nevyhlížela nijak přátelsky. Všechno to byli takové ty oražené typy co si rádi hrají na drsňáky.
Zhruba ve středu třídy byla koncentrovaná druhá půlka kluků. Michiyo je víceméně zaškatulkovala do skupinky lidí se kterýma by se mohla pokusit časem mluvit. Na okraji jedné z těch lavic u nich tam seděl i ten klučina s točící se učebnicí. Chvíli ho pozorovala a pak se pohledem zaměřila na poslední skupinku.
Bylo to pár holek posedávajících na lavicích u okna. Vypadaly sympaticky. Hrály dohromady nějakou hru a očividně se u toho dobře bavily.
Jedna z nich jí k té skupince ale trochu neladila. Měla dlouhé kudrnaté slámově blonďaté vlasy svázané jakousi koženou čelenkou a na zápěstí měla hromadu pletených náramků a bužírek. Michiyo nedokázala říct proč jí k nim nepasuje. Byla prostě jiná, ale jiná v kladném slova smyslu.

"Ano, byla jiná… opravdu nevím v čem přesně… ale vybočovala… možná, že to bylo právě to co mi na ní bylo blízké, ale těžko říct."

Michiyo vyšla ven ze školní budovy. "A zítra zas…" napadlo jí otráveně a s pohledem zabodnutým do asfaltu zamířila pryč. Sníh venku břednul a všechno akorát tak čvachtalo. Přes den se opět oteplilo, ale protože přes noc byly vždy mrazy, tak z toho akorát všude vznikalo náledí.
"Do háje." ozval se dívčí hlas kousek od ní. Michiyo se ohlédla a zpozorovala jednu ze svých spolužaček - tu zvláštní. Stála na jedné noze a v ruce svírala sandál. "Mmm…" protáhla při pohledu na utržený pásek a sledovala pohupující se botu. "Můžu nějak pomoc?" zeptala se váhavě Michiyo. "To je dobrý." usmála se dívka naproti ní a zula si i druhou botu. "Prostě půjdu bosá…. Jinak ty si od nás ze třídy, že jo?" Michiyo se pousmála a přikývla. "Já jsem Naoko, jak se jmenuješ ty?" koukla na ní přátelsky. "Těší mě, já jsem Michiyo." uklonila se s úsměvem. Naoko se taky uklonila a pak si jí vesele přeměřila pohledem. "Jdeš taky na horní zastávku?" zeptala se a počkala až Michiyo přikývne.

"Od toho okamžiku jsem měla novou kamarádku a časem jsem zjistila, že je mi bližší než jsem si na začátku myslela. Naoko byla zajímavý člověk. Měla poněkud specifický smysl pro humor a libovala si v dvojsmyslech. Pořád se něčemu smála. Ale i přes to jak působila vesele… cítila jsem z ní ještě jednu stránku. Smutnou… utrápenou něčím co se stalo a nezmizelo… jako by jí zevnitř užíral ostrý zub viny - viny něčeho čeho se jí nepovedlo předejít."

Od nástupu do školy uplynul už měsíc. Michiyo s Naoko seděli na zastávce a čekali na autobus. "Dáš si?" nabídla Naoko čerstvě kuchlou čokoládu. Michiyo se jen usmála a zavrtěla hlavou. "Ehm, ne děkuju." "Vážně ne? Fakt si vem - všechno chutná líp, když se s někým rozdělíš." šoupla jí tabulku čokolády blíž pod nos. Michiyo se začala smát a rozpačitě si jednu kostičku vzala. "Děkuju moc." "Prosím tě nemáš zač - a vem si víc."
Polovinu cesty domu jezdily společně. Michiyo byla ráda… vlastně to bylo celkem štěstí… co si tak všimla, tak většina lidí dojížděla do školy odjinud. Michiyo na osmé stanici vystoupila a zamířila domu.

Zaiaku-kan no tsubasa XIV.

7. května 2011 v 8:32 | Mizakoe |  Zaiaku-kan no tsubasa
"Opravdu jsem dostala příležitost začít od znovu - sice bylo všechno jinak než jak jsem si představovala, ale to nebylo důležité. Žila jsem a měla naději, a ta je občas důležitější než skutečnost. Hodně věcí je pouze relativních, ale naděje je něco co vám umožní pokračovat ať už je skutečnost jakákoliv."

Antei Michiyo vážně nechal bydlet u něj. V podkroví bylo ještě něco co by se dalo nazvat půdou a tak mi tam zařídil pokoj. Bylo to útulné místo. Né zbytečně velké, ale ani ne malé. Strop tu byl skosený až úplně k zemi a pohodlně stát se dalo jen na ose ve středu od jednoho štítu k druhému. Pokoj měl dvě střešní okna na jih a jedno štítové na východ.
Michiyo byla moc ráda, že tu může zůstat, ale připadala si tu jak příživník a vyžírka. Z toho co uměla, nebylo moc věcí pro tuto dobu použitelných. Vlastně mohla jen pomáhat s úklidem a nebo dělat takzvaně podej přines.
Michiyo seděla schovaná v tělocvičně u stropu a potichu pozorovala probíhající trénink. Dvakrát týdně se tu scházel oddíl karatistů. Takže dvakrát týdně Michiyo trávila čas tím, že je potichu sledovala. Postupně se tam prostřídali nováčci, pak lidé co už do oddílu chodily déle a úplně nakonec karatisti trénující neřízené kumite. Na celý trénink dohlížel na pohled celkem nenápadný děda, ale Michiyo hned během prvního tréninku zjistila proč má takový respekt. Nebyl to člověk od kterého bystě chtěli dostat byť jen náznak úderu. Kdyby vás praštil doopravdy, tak by to byla pravděpodobně vaše poslední rána, protože to co měly být ruce, byla spíš kladiva.
Když trénink skončil, Michiyo počkala až všichni odejdou a pak slezla dolu a začala hledat ve skříni lavor a hadr aby mohla vytřít. "Oki ještě napustit vodu…" zamumlala a zamířila i se škopkem ven do tmy a po chvíli se vrátila zpátky. Už chtěla začít, když se pohledem zarazila u makiwary. "Hej to tu minule nebylo." koukla na to překvapeně a šla si to prohlídnout zblízka. Michiyo strčila rukou do slámy připevněné na prkně a to se trochu ohnulo dozadu. "Tohle už jsem hodně dlouho neviděla." usmála se a trochu couvla. Váhavě si to přeměřila pohledem a pak si stoupla do postoje a cvičně do toho kopla. Dřevo se slámou se nahnulo dozadu a pak se rychle vrátilo zpátky. "Juuu to se mi fakt líbí." Michiyo vesele zasvítili oči a zkusila to znovu. Tohle měli v doju taky, ale všechno to bylo tak strašně dávno…
Najednou jí něčí ruce uchopily za ramena. "Narovnej se." Michiyo se překvapeně otočila na Anteie. Vůbec ho neslyšela přicházet. "Nehrb se a zkus to znovu." vyzval jí a Michiyo se rozpačitě podívala zpět na makiwaru. "Ne tam ne - na mě." Antei se postavil naproti ní a rukama si připravil kryt. "A-ale…" zakoktal se a koukla na něj jak z jara. "No šup." houkl Antei a přísně se na ní podíval. "Já do lidí nemlátím." zamumlala výmluvně Michiyo. "Mě nic neuděláš, neboj a snaž se." trval na svém. Michiyo ještě chvíli váhala, ale nedovolila si neposlechnout. Kopla mawashigeri - jednoduchý boční kop - v tomhle případě na hlavu. Těsně před dopadem na dlaň připravenou v krytu ránu zpomalila. Jen do něj tak trochu šťouchla a pak se stáhla. "Ale no tak - pořádně." zamračil se Antei. "Eeem… pokusím se." zamumlala a stále ještě trochu vyplesknutě koukala kolem. Pak to zkusila znovu.
"Líp!" "Znovu!" "Pořádně! "Snaž se!" Michiyo kopala znovu a znovu a Antei jí systematicky opravoval nebo jí něco vytýkal. Po chvíli přikývl a stáhl ruce z krytu. "Tohle už bylo ono - dobrý." usmál se. Michiyo se taky váhavě pousmála a pak odběhla ke škopku s vodou.
Rychle uklidila v tělocvičně a nato se vypařila jak pára nad hrncem. Prohnala se po schodech nahoru a pak zapadla k sobě do podkroví. Během dalšího okamžiku prolezla střešním oknem a usadila se na střeše ve sněhu. Smutně se usmívala a přitom pozorovala krásně jasnou oblohu. Všechny myšlenky mizely kdesi v dáli a v hlavě se jí udělalo černé prázdno. Kolem se trochu oteplilo.
"Vážně je to jak kdysi… ach jo… nemůžu to prostě zapomenout a začít úplně nanovo?" napadlo jí chvíli před tím než se jí v hlavě rozlil známý pocit chaosu a černa. Prostě vypla a soustředila se jen na hvězdné nekonečno na obloze. Pak zaslechla šustot a těsně před ní přistál malý papírový lístek. "Podívej se dolu." stálo na něm. Michiyo se ještě v polonepřítomnosti podívala dolu. I ve tmě bylo vidět proti bílému sněhu jasně černý stín postavy… a o kousek dál další. Michiyo je chvíli pozorovala a pak se co nejpotišeji spustila oknem dovnitř. Proběhla potichu po schodech dolu zamířila k Anteiovi do pokoje. "Někdo je na zahradě - a myslím, že se chtějí dostat dovnitř." vysypala ze sebe a bez vysvětlení zase odběhla. Antei jí dostihl v obýváku kde akorát vyndávala nunchaky ze skříně. "Ať tě ani nenapadne tam líst - počkej tady a zavolej policii." prohlásil nesmlouvavě a pak zhasl všechna světla. V tom stejném okamžiku se dole ozvaly tiché kroky. Antei naznačil Michiyo ať zůstane na místě a neslyšně se vypravil nezvaným hostům naproti.
Antei prošel schodištěm dolu a zastavil se u dolních dveří do tělocvičny. Kužel světla bloudil po stěně. Uvnitř byly tři postavy. Jedna z nich akorát přehrabovala obsah skříně. Antei se schoval ve stínu a proplížil se dovnitř. Neslyšně se dostal až k jednomu z nich a nehlučně ho zbavil vědomí. Tělo nechal ležet ve stínu na zemi a sám se pustil za těmi dvěmi. Na chodbě se něco pohnulo. Antei zpozorněl. Vedle už ale bylo ticho a on musel prvně vyřídit tohle.
Lupiči se mezitím vydali zpět ke dveřím. Pár okamžiků na to jeden z nich ležel na zemi. Jeho druh ztuhl a překvapeně se podíval na nehybné tělo. Na to šáhl po noži v pouzdru na noze a i s baterkou se rozhlédl kolem sebe. Na okamžik se před ním objevila postava a pak ucítil tvrdou ránu do hlavy.
Místností se rozlehl tupý náraz dopadu bezvládného těla na zem. "To by bylo…" pomyslel si Antei a zamířil zpátky nahoru. "Michiyo?" zavolal. Nic. Neodpověděla. Chtěl na ní houknout ještě jednou, ale v zápětí ho někdo zezadu opatrně chytil přes pusu. Michiyo mu jen naznačila ať je zticha. "Někdo tu ještě je." špitla potichu a v zápětí zmizela ve tmě stejně rychle jako se objevila.
Ze vzdálenější místnosti se ozvalo zavrzání okna. Když Antei doběhl na místo, nikdo už tam nebyl. "Utekl." ozvala se potichu Michiyo. "A nepovedlo se mi zavolat policii - neumím s tou věcí zacházet." dodala. Antei přikývl. "Hlavně že už je to vyřízené… zavolám jim sám."
Michiyo zavřela okno a posadila se na zem. Pohledem sledovala Anteie. Chvíli telefonoval a pak sešel dolu. Zanedlouho po té se venku objevily modře houkající sirény. Michiyo potichu oknem sledovala jak odvádějí ty tři muže. V hlavě jí vyvstala vzpomínka na lísteček. "Kdo to poslal?" napadlo jí a vytáhla papírek z kapsy. Byl to ručně psaný vzkaz. Narychlo naškrábnutý, přesto ale čitelný a úhledný. Michiyo ho několikrát otočila v ruce a pak ho vrátila do kapsy.
V tom stejném momentě nahoře cvakly dveře. Antei došel až k oknu a podíval se taky ven. "Myslím, že chvíli potrvá než je napadne se zase vrátit." prohodil a koukl na zamyšlenou Michiyo. "Měla bys jít spát - je pozdě." pohladil jí po vlasech. Michiyo prvně couvla a překvapeně se na něj podívala a pak se usmála a přikývla. "Dobrou noc." zamávala a odběhla.