Duben 2011

Lovecká

26. dubna 2011 v 20:28 | Matěj Vosík |  Matěj Vosík
Je to jako zrno, proč mi alespoň jednou neřekla jako to doopravdy je? Proč mi alespoň jednou neřekla pravdu? Hlodá to jako krysa. Je to jako štěrk v téměř zacelené ráně, jako vřed. Rána co se nikdy nezacelí. Rána, která nutí člověka, aby se k ní neustále vracel, protože neustále bolí. Proč mi to jednou nevmetla do obličeje? Takhle je to nedůstojné. Jako když oběť zná vraha, ví, že dýka do zad pronikne každou vteřinou. Jenže tohle je horší. Když se vrah netrefí, buď již. Proč ale nemá sílu, aby své dílo dokončil? Jak by se mu dalo odpustit? Když bodnutí v zádech hnisá a bolí, když je v něm stále kus zlomené čepele. Bez naděje na rychlý konec, bez známky zlepšení. Vrací se to jako nádech po výdechu. Je to jako zkrat. Bez jakéhokoli odporu, bez známky činnosti uniká tolik energie. Jen aby se znovu oprášila nenávist a láska, které někde dřímou. Proč lidi trápí druhé? Proč se city nedají zabít a dorazit jednou pro vždy, ale důstojně jak by si zasloužily? Jak je tohle možné? Kde dříme v milujícím člověku tolik krutosti a arogance? Proč mě nutí pomalu lásku přetvářet v nenávist? Proč nevyjme z rány kus čepele, a nebo proč nebodne znovu? Bojí se? Ach, ano možná. Ale čeho? Není lepší vést ruku k jedinému milosrdnému úderu, než tvora nechat nedůstojně hynout? Není lepší cit dorazit jako trpící zvíře? Další šipku z kuše jen aby trápení tvora odsouzeného na smrt nebylo takové? V čem je cit jiný než zvíře? Pokud je raněný, žebrá a bojuje o život úplně stejně. Není lepší projevit trochu slitování a nabít znovu? Proč to lovec udělá a ona ne? Lovec má totiž srdce. Přijde mu lidštější střelit ještě jednou. Možná, že jen proto, aby nemusel pohlédnout zakrvácenému zvířeti do očí. Ano, lidé mají rádi divadlo a etiketu, a k čemu to když se z nich ztratila lidskost? Není to zase jen divadlo?

Zaiaku-kan no tsubasa XIII.

21. dubna 2011 v 13:59 | Mizakoe |  Zaiaku-kan no tsubasa
Michiyo si dotáhla stromek na hromadu a pak si těsně u skály začala odhrabávat rozbředlý sníh. "Hledá tě policie. Utekla jsi z nemocnice, proč?" zeptal se Antei a začal odhrabávat sníh z druhé strany. "Mmm… nelíbilo se mi tam…" zamumlala Michiyo a vzpomínkami se vrátila do toho zvláštního pokoje. Antei pokývl hlavou a zabodl stromek do země. "Ale bylo tam určitě teplo a doktoři jsou hodní, ne?" Michiyo se podívala na bosé nohy ve sněhu. "Bylo tam teplo a tady zima, ale už tu je taky teplo. A doktoři mě děsili… ten zkoumavý pohled… dívali se na mě jako na něco špatného…" "To je divný, mohli mít o tebe jen starost. A nebo to bylo tím, že jsi jim neřekla ani celé jméno a natož adresu nebo datum narození… Kolik ti vůbec je? Třináct?" tipnul si.
Michiyo se zamyslela. Když umřela tak jí bylo sedmnáct a fň. Doba kdy byla zmizelá se asi nepočítá… nebo aspoň takový údaj se nedá někomu vysvětlit takže… "Ne, ne… baj oko sedmnáct." Antei si jí přeměřil pohledem. "No přinejmenším na to nevypadáš… A odkud jsi?" Michiyo začala do země zavrtávat konec dalšího stromku. "Bydlela jsem tady kousek, ale to už je dávno." vymyslela po chvíli pravdivou a informačně bezpečnou odpověď. "Takže do školy chodíš do města?" pokračoval v otázkách. Michiyo zavrtěla hlavou a natáhla se pro další větev. "Aha, takže máš hotovou jen základku?" následoval další dotaz a Michiyo zase zavrtěla hlavou. Antei odložil stromek a pohledem se do ní zabodl. "Ty nemáš základní vzdělání? Do který třídy jsi chodila jako do poslední?" Michiyo se výmluvně usmála a podrbala se na hlavě. "Já do žádný takzvaný základky nikdy nechodila… ale nejsem nevzdělanec." dodala, když viděla jak se tváří. "To si trochu odporuje." namítl Antei a dal se znovu do stavění.
Michiyo začala proplétat větve, aby to lépe drželo u sebe a myšlenkami se vrátila o čtyři sta let dozadu. U Bogyo měli výuku a už před tím jí doma učili základy. Kdyby tenkrát všichni neumřeli tak měla za půl roku dělat závěrečné zkoušky. Tenkrát nebyly stejné školy jako dnes, a taky se tam učilo něco jiného. Ale to neznamenalo, že by měla být hloupá, jen protože se neučila to co se učí dnes.
V tichosti doposkládaly zbytek stromků vedle sebe až z toho vznikl jakýsi přístřešek opřený z jedné strany o skálu. "Jako bunkr na hraní je to dobrý, ale bydlet se v tom dát nebude." prohodil Antei. Michiyo si zalezla dovnitř a obhlídla vnitřní prostor. "Náhodou je to pěkný. A děkuju moc za pomoc. Ještě pár úprav a ani sem nepotáhne." usmála se a se zalíbením si prohlížela svůj nový domov. Antei si dřepl na bobek a nakoukl dovnitř. "Ty to tu nemáš na hraní, viď… Chceš v tom bydlet, je to tak?" Michiyo váhavě přikývla. "Není tu co jíst a je tu zima. Jak dlouho myslíš, že to takhle zvládneš? Takhle umřeš." zeptal se Antei a podíval se na ní. Michiyo radši pohledem uhnula někam jinam. Viděla, že má o ní opravdu starost. "Proč ti na tom záleží? O jednu malou ztřeštěnou holku víc nebo míň…" zamumlala zamyšleně Michiyo sama pro sebe a ani si neuvědomila, že to řekla nahlas. "Říká se, že když někdo někoho zachrání tak za něj má určitou zodpovědnost. Když tady zmrzneš, tak ti to vyjde stejně jako kdybychom se nepotkali a ti chlápci tě tam umlátili k smrti… Děti by se neměly nechávat umrznout na ulici." Antei pohladil Kageho, který se mezitím vmáčkl dovnitř a pak se znovu podíval na Michiyo. "Navíc mám dojem, že tě odněkud znám nebo jsem tě minimálně někde viděl. Jen si nemůžu vzpomenout kde." dodal ještě. Michiyo se zarazila v půli pohybu a překvapeně se na něj podívala.

"Zarazilo mě to. Nevěděla jsem jestli je možné aby si něco pamatoval ze života, který už dávno nežil, ale… něco hodně hluboko uvnitř mě doufalo, že ano. Byla jsem rozhodnutá se držet dál, právě abych nebudila staré vzpomínky a abych mohla nechat všechny pocity spát. Ale tohle mě dokonale zaskočilo. Byl to přesně ten impuls, který zažehl slabý plamínek naděje. Ovšem dostatečně silný aby se dal jen těžko přehlédnout.
Seděla jsem na zemi, dívala jsem se někam mimo a cítila jak se vrací chlad. Najednou mi byla zase zima…"

Michiyo si pažemi objala kolena a dýchla si teplý vzduch na ruce. "Je ti zima?" zeptal se Antei. Michiyo zamumlala něco jako že je to dobrý a vylezla ven. Stáhla si věci ze stromu a natáhla je na sebe. "Fuj to je vymrzlý." zamrmlala a promnula si rukáv. Pak se ohlédla zpátky na Anteie, ale pohledem se ztratila někde v neurčitu když jí hlavou proběhly další vzpomínky.
Dívala se kamsi před sebe. Tady všude dřív stály domy. V tomhle místě býval okraj vesnice. Občas tu hrála s lidmi z Bogyo hry. S oblibou všechny přesvědčovala aby s ní hráli na schovávanou… jeden z těch lidí tu teď stál před ní… všichni ostatní byli mrtví… všechno bylo pryč.
Michiyo se v obličeji objevil smutek. "Umřeli kvůli mojí neschopnosti…" vyvstalo jí v hlavě a zavřela oči. Naráz se jí zmocnily dva různé pocity. Na jednu stranu chtěla znovu utíkat a nezastavovat a na druhou zalézt někam do kouta, vybrečet se. Neudělala ale ani jedno. Spolkla všechny pocity a v hlavě si udělala klidné černo. Nechtěla vzpomínat.
"Co se děje?" vytrhla jí otázka ze zamyšlení. Krátce se podívala na Anteie a pak zavrtěla hlavou. "Ne, nic." Michiyo cítila jak se do ní zavrtává pohledem a radši koukala jinam. "Mám pro tebe návrh…" ozval se po chvíli ticha. "Nebudu tě nutit jít se přihlásit na policii, ale mám podmínku." Michiyo zpozorněla a podívala se na něj. "Jakou?" "Odstěhuješ se z týhle hromádky popadanejch stromů a začneš chodit do školy."
Nastala chvíle ticha. Michiyo se na něj vyplesknutě dívala a nebyla schopná nic říct.
"A-ale vždyť nemám kam jít. A nevím jak se přihlásit do školy. To nejde. To nemůžu. Nevím jak… To není svět, ve kterém bych uměla žít…" dodala potichu a zavrtěla hlavou. Antei se usmál a vzal jí za rameno. "Ale jdi. Můžeš bydlet aspoň prozatímně u mě - pomůžu ti."

Průvodkyně

16. dubna 2011 v 16:16 | Matěj Vosík |  Matěj Vosík
Svět se v takových chvílích zdá velmi podivný a malý. Z ocelově šedých mračen se počal sypat sníh, učinil tak bez předchozího varování a přestože nebyla zima. Po dopadu na zem vločky poněkud zprůhledněly a připomínaly hrubě broušené sklo. Když zavřu oči, vidím opět známou temně rudou skvrnu, která je již po dlouhá léta mnou jedinou společnicí. Miluji ji. Je mou jedinou jistotou, přicházela vždy s prvním sněhem. Nikdy však nezanechala jedinou stopu. Proč? Stejně náhle přicházela i odcházela, cítím její přítomnost ve dne v noci. Ačkoli je světloplachá a nehmotná, vídám ji a občas mohu ji nahmatat. Venku mraky stále shazovali ze svých beder váhu sněhu, tak jako jsem shazoval partnera při koshinage. Jí se však zbavit nemohu, je mou součástí. Tak nesnesitelná a tak všudypřítomná. Dopadá vždy najednou a nenechává se obelstít. Mohl bych se o to pokusit znovu. Ale proč? Jaký by to mělo smysl? Vždyť ji miluji. Jak bych jí jen mohl roztříštit lebku? Nemohu, není tu se mnou. Ztratila se! Ne, ne, ne, jen se schovává. Kde jsi? No, tak vylez? Na co ještě čekáš!? Bojíš se co? Opravdu, musí se bát, jinak by již přišla. Ze mne strach nikdy neměla, tak kde je? Opravdu, vrána usedla na nízký plůtek před chatou, ale nohy se jí smekly. Spadla jako zralá hrušeň. Jen rána nebyla slyšet. Za zběsilého tlukotu křídel padala směrem vzhůru. Padala jako opilá s nevěřícným výrazem a korálkovýma očima. Vypadala jako z plyše. Cvak. Ozval se hvizd. Vrána bude k večeři. Kapénky červené tekutiny vylétly a potřísnily čerstvý sníh. Proč to vlastně dělám, jídla mám dost? Nechám ji tam ležet. Beztak se nezkazí, maso se zde nikdy nekazilo rychle, pokud na ní vůbec nějaké bylo. Lišky zde nežily. Psi tudy nechodili. Vrána kreslila do sněhu červené linky. A tady jseš! Zase, schováváš se pod vránu, ale to Ti neprojde! Tumáš, zmizni! Vypadáš úplně stejně. Ne, tamtam byla větší. Škoda jen, že mě svázali. Dali si záležet, nemohl jsem ani křičet. Neměl jsem si jak ulevit. Koukej se, koukej se! Tak dívej se ty šmejde! No, co tak alespoň slyšíš! Posloucháš tu hudbu? Co, líbí se Ti? Co?! Nepodíval jsem se. Až pak. Ano, byla tam poprvé. A od té doby mne provází. Ach ano, tady je. Tady jsme se seznámili. Je mi z tebe špatně Ty svině! Koukej se! Jinak Tě zastřelím! Ale na to nebyl dost silný. Mrzlo. Bolest v zádech, v ledvinách. To je všechno? No, ne, není? Tak střel! Dělej! A byla tu znovu. Proč? Nepodíval jsem se. Pak bylo ticho. Strašné a nerušené ticho. Bolest ustala. Ne, jen se přesunula. Bylo ticho, ničivé, hluboké a bolestné. Nic neslyším. Zvědavost mi nedala. A oni tam leželi a pod nimi, byla ona. Ach ano, už tenkrát a pak zase v lese. Ano. A od té doby vždycky, když zavřu oči. Bylo to riskantní. Raději se s nikým nepřátelit. Je to příliš nebezpečné. Ublíží mu, když bude moci. Ach ano, vždycky tam potom byla. Stejně za to mohu já. Neměl jsem se s nimi přátelit. Ne, byla to má rodina. Ne, ona je má rodina. No, což dojdu si pro svou večeři. A pak, že se domácí mazlíčci nejedí. I příbuzní se dají sníst. Jen kdych mohl snít ji, ano, to je ono. Sním ji. Ale nezabiju. Budu jí trávit zaživa. Tak sem pojď má drahá. Jen peří? Kde jsi? Kde jsi? Klouže to. Opatrně, ať jí nenecháš samotnou. Ne, ne. Támhle je. A šipka byla přesná. Vycpu si tě a postavím do skříně. Už jen krok, ano, pojď sem drahá. Ještě nikdy jsem s vránou nesáňkoval…

Zaiaku-kan no tsubasa XII.

16. dubna 2011 v 8:50 | Mizakoe |  Zaiaku-kan no tsubasa
"Dalo by se říct, že děj věcí se dá zakreslit spirálou… Ano, sešláplou, elipsoidní spirálou. Všechno začíná ve středu - v počátku - a pak se postupně ubírá od středu pryč. Nebo aspoň si to myslím. Mám pocit jako by se věci opakovaly. Intervaly se prodlužují a děje sílí. To co na první ránu proběhlo jen nenápadně se brzy dostaví znovu v trochu nápadnější podobě, pak se to po pár letech zopakuje zas a pak zas… Všechno se jen stále dokola opakuje s čím dál tím větší intenzitou... Mám pocit, že se blížím k dalšímu cyklu… Možná, že právě proto se bojím."

Utíkat je občas nejjedonuší způsob jak se zbavit strachu. Je jedno čeho se bojíte. Prostě tomu utečete. Michiyo se bála opakování minulosti. Nevěděla, kde se ten strach vzal. Objevil se víceméně odnikud, ale byl tu a ona chtěla jen utéct.
Celou cestu běžela a zastavila až na okraji lesa. V krku jí štípal studený vzduch a už nemohla popadnout dech. Rukou se opřela o strom a ohlédla se k městu. "Neměla bych se tam už vracet… jestli je znova potkám, tak už bych asi nedokázala odejít…" zamumlala smutně. "Jsem tak hloupá." zavrtěla sama nad sebou hlavou a usmála se. "Bojím se vlastního stínu, i když by jen stačilo se usmát a začít znovu." Michiyo vkročila mezi stromy. V lese bylo krásné ticho a všude se třpytil nově napadlý sníh. "Začnu znovu a jinak…" rozhodla se při pohledu do té krásně klidné krajiny. "Nezáleží na tom jak dlouho mi to předsevzetí vydrží, ale chtěla bych si v údolí vybudovat nový domov a začít znovu žít… nemusím žít nutně stejným způsobem jako kdysi a nemusím žít ani tak jako lidé v této době…"
Michiyo se vrátila do údolí s klidem. Dál sice byla zima, dál se živila lišejníky a dál bydlela i iglú, ale našla v tom jakýsi smysl. Přežít dalo práci, ale každé ráno se budila s úsměvem a těšila se na nový den. Svět bez lidí je prázdný, ale zároveň klidný a člověka to přivádí do takového zvláštního stavu. Jako by se stával jen pozorovatelem… něčím co zároveň je a není…
Jednoho rána se Michiyo probudila bez pocitu chladu. V první chvíli jí to nedošlo, ale pak si uvědomila, že sníh studí nějak míň. Na zemi našla bílé pírko. Chvíli na něj rozespale mžourala a pak se s trhnutím posadila. Vystrašeně vzala sníh do ruky a ulehčeně si oddechla, když se ho opravdu dotkla. "Nezmizela jsem…" usmála se a pak vylezla ven před iglú. "Něco se zase děje… není mi zima…" Michiyo se chvíli koukala kolem a pak se potměšile usmála. "Ale tak proč ne." Zula si boty a převlíkla se do šatů, které nosila původně a pak se se smíchem rozběhla sněhem.
Slunce teprve pozvolna vycházelo a stromy se prodíraly slabé ranní paprsky. Michiyo se usadila na stromě a pozorovala míhající se stíny. Světla pozvolně přibývalo a slunce šplhalo po obloze. Michiyo sledovala čas a přitom nepřítomně bloudila v myšlenkách.
Ze zamyšlení jí vyrušili až dva známé hlasy. "No ty seš teda taky dobrák, jako popelnice a porodnice jsou dvě dost rozdílný slova… a místa jen tak mimochodem taky." "Tak jsem se přeřekla no, ty toho naděláš." ozval se odněkud smích. Michiyo se podívala ze stromu dolu. "Sora." usmála se potichu sama pro sebe při pohledu na červenovlasou dívku, která právě se napřahovala s rukou plnou sněhu na o něco nižšího chlapce. Michiyo je tiše sledovala ze stromu. Znala je oba. "Další… kolik lidí tu ještě potkám?" usmála se a lépe se schovala. "Přeřekla nepřeřekla… Říct, že jsme se narodili ve stejný popelnici místo porodnici... to ti teda fakt děkuju." Naruto nasadil uražený výraz a Sora mu plácla plnou hrst sněhu na hlavu. "Heej?!" vyjekl překvapeně a okamžitě si taky nahrábl sníh. "Jedeš! Ani to nezkoušej, ať tě to ani nenapadne." Sora začala se smíchem couvat a Naruto se k ní se záludným úsměvem blížil s obrovskou sněhovou koulí." "Povídám ne!" "Jak ty na mě tak já na tebe." ušklíbl se a rozplácl jí sníh úplně stejným způsobem na hlavě. "Ty si blbej, hodil jsi mi to za krk." reptala Sora na oko naštvaně a vybírala si z vlasů sníh. "No ti si stěžuj - tebe na hlavě aspoň hřejou vlasy. Já to mám ostříhaný tak nakrátko, že když mi tohle plácneš na palici, tak to zebe snad ještě hůř jak za krkem." Sora ze sebe přestala ometat sníh a podivně se na něj koukla. "Fakt?" "Tím jsem nechtěl říct, že to máš zkoušet." dodal Naruto, ale to už se Sora sápala znovu na sníh. Nečekal a začal zdrhat. "Narutec, vrať se! Tohle není fér! Víš, že s tím kotníkem nesmím běhat!"
Michiyo zůstala sedět na stromě a potichu se smála. Pozorovat je bylo opravdu zábavné. Překvapilo jí, že je vidí zrovna tady v lese, ale měla z toho radost. Z ničeho nic měla pocit, že se venku ochladilo. Natáhla se na větvi a zůstala tam tak ležet. Hlasy bylo slyšet ještě dlouho po tom co obě postavy zmizely mezi stromy. Pošťuchovali se s takovým zápalem, že by se po sluchu dali hledat snad i do vzdálenosti kilometru.
Ke konci prosince přišla obleva a sníh začal tát. Jezero zůstalo jakš tak zamrzlé, ale iglú se Michiyo pozvolna sesouvalo na hlavu. Skončilo to tím, že se musela vystěhovat. Byť jí ale poslední dobou zima byla jen občas, tak to byl nepříjemný stav.
Michiyo si dovlekla další vyvrácený stromek a hodila ho na hromadu k ostatním. "Tak aspoň k něčemu ten mokrej těžkej sníh je… Aspoň nemusím řešit, čím to kácet…" Chvíli si prohlížela svou stromkovou kořist a pak zamířila hledat další.
Našla ho celkem rychle a začala z něj odlamovat kořeny. "Pusť, pusť, pusť a spolupracuj." zaklínala stromek a snažila se ho nějak zpacifikovat. Najednou do ní ze zadu něco šťouchlo. Michiyo se ohlédla a než se nadala, tak ležela na zemi a černé chlupaté stvoření jí olizovalo obličej. "Oj, Kage… nazdar… taky tě ráda vidím, ale nějak si zase povyrost… no tak slez ze mě." snažila se vysvobodit, i když celkem marně. "Kage, fuj je to - sněžný trpaslíci se nejedí." ozvalo se a štěně si zklamaně sedlo do sněhu. "Já nejsem trpaslík." ohradila se Michiyo, otřela si obličej a koukla kolem. Antei pokýval hlavou a pak dodal směrem k vlčeti. "Sněhový cvoky taky nejez." "E-e-e-eeee?" protáhla Michiyo s totálně nechápavým výrazem. "Vždyť nic nedělám…" zamrmlala vyčítavě. "Máš nějaký srozumitelný vysvětlení, pro to co máš na sobě a kde máš boty?" zeptal se Antei a hodil klacek Kagemu. "No…boty jsou…" podrbala se na hlavě "Kde jsem je to jen nechala?… Hmm… Visej na stromě, spolu se zbytkem." vymyslela po chvíli vítězoslavně. Antei nadzdvihl jedno obočí a dlouze se na ní podíval. "Co?" pokrčila vymlouvavě Michiyo rameny. "Tobě není zima?" "Aktuálně ne." zavrtěla Michiyo hlavou. Antei koukl kolem a pak si přeměřil pohledem strom vedle Michiyo. "Co tady vůbec vyvádíš? Na podpal by ti stačilo i něco menšího. To už ti roztálo iglú?" "Hmm… sníh taje… všechno taje… nemáš sekeru?" zeptala se místo přímé odpovědi a začala znovu olamovat kořeny. "Co s tím chceš dělat?" vzal jí stromek z ruky a lehce tomu doodlomil zbytek kořenů. "Díky." Michiyo si od něj vzala strom zpátky a s pohledem upřeným do země zamířila zpátky k už nasbírané hromadě. Antei šel za ní. "Co myslíš, že vyřešíš tím, že se schováš do lesa?" Michiyo se smutně ohlédla a po chvíli se usmála. "To, že mi sněží na hlavu." Chvíli bylo ticho. Michiyo postupovala lesem zpátky a Kage zběsile pobíhal kolem, zatímco Antei mlčel.

Zaiaku-kan no tsubasa XI.

9. dubna 2011 v 9:13 | Mizakoe |  Zaiaku-kan no tsubasa
"Co to tu provádíš?" ozvalo se z ničeho nic za ní. Michiyo se zatvářila asi jako by na ní právě vychrtli kýbl vody a zaraženě se ohlédla. Antei se opíral o zeď a očividně se už delší dobu bavil tím, že sledoval její zoufalý zápas. "No… chtěla jsem to sundat." vyblekotala popleteně a marně přemýšlela, kdy přišel. "To mi došlo taky. Jak dlouho to na tý ruce máš?" zeptal se. Michiyo se podrbala na hlavě. "Myslím, že něco kolem dvou týdnů." "Za předpokladu, že to je.. tedy spíš asi byla sádra… tak co tak koukám, tak bych si dovolil podotknout, že se to zpravidla sundává po třech týdnech." Michiyo se na obličeji objevil nový a ještě vykolejenější výraz. Podívala se na ruku, na Anteie a pak znova na ruku. "Proč? Mě ta ruka strašně svrbí a ještě se s tím nedá nic dělat." Antei povytáhl jedno obočí a změřil si jí pohledem. "Protože sádra není na hraní, ale aby člověku dobře srostly kosti." Michiyo zpozorněla. Tahle informace jí zaujala. "Vážně?" zeptala se a zvědavě na něj koukla. Antei na ní vytřeštil oči a přemýšlel jestli to myslí vážně a nebo si z něj dělá srandu. "Hmm co s tou rukou vůbec máš?" Michiyo se na moment zamyslela. "Prý naštíplou." prohlásila. "Aha." přikývl Antei. "Co si vyváděla?" "Nic - utíkala." pokrčila rameny. "A hádám, že ti to uklouzlo na ledu…" poznamenal Antei a odešel do vedlejší místnosti. "Neuklouzlo." ohradila se Michiyo "Zas tak nešikovná nejsem. Jen mě srazilo auto." "Jo, to už chce notnou dávku šikovnosti strefit se zrovna pod jedoucí auto." ozvalo se pobaveně z kuchyně.
"Když už jsme u toho. Co si s tou sádrou páchala, že je v tak příšerným stavu?" dodal a vrátil se s miskou granulí pro Kageho, který se při pohledu na ně mohl zbláznit a hladově se mu pletl pod nohy. Michiyo si přeměřila ruku pohledem a zamyslela se, co za tu dobu tak dělala. "No… stavěla iglu, sbírala dřevo, mechy a lišejníky, rozdělávala oheň, přešívala boty a kuchala králíka." Antei se zarazil v půli pokládání misky a zatvářil se úplně stejně jako Kage, který nechápal, proč mu nechce dát snídani na zem. "Řekla jsem něco špatně?" zeptala se Michiyo nechápavě, když viděla jak se tváří. Antei dopoložil misku na podlahu a zabodl se do ní pohledem. "Co?" Michiyo z něj byla dokonale vykolejená. Tohle vždycky dělával, když se mu něco nezdálo. Zpravidla na to neodpovídal a pak přišel s nějakým tvrzením, o kterým nikdy netušila kde ho sebral, ale vždycky měl pravdu a Michiyo to celkem děsilo.
Antei se z ničeho nic sebral a beze slova odešel. "Už to zase začíná…" zamrmlala potichu a kecla si smutně na zem. Chvíli kroužila prstem po podlaze a pak se zvedla popošla směrem k místnosti, kde už Antei něco delší dobu lovil na jakési divné ploché obrazovce propojené s nějakými tlačítky s písmenky. Michiyo zaklepala a nakoukla dovnitř. "Chtěla jsem se zeptat… Můžu už domu? Ono je zamčeno a já nevím kde jsou klíče." Antei odvrátil zrak od monitoru notebooku. "Podívala jsi se dneska už z okna?" zeptal se a Michiyo přikývla. "Sněží no." "Já bych to nazval spíš sněhovou kalamitou, ale jak myslíš… Udivuje mě, že jde vůbec ještě elektřina a ty se v tom chceš jít zahrabat zpátky do iglú, který ti to stejně asi zasypalo." poznamenal jen tak mimochodem. Michiyo na něj vytřeštila oči. "Co-cože?" zakoktala se. "Nikdy jsem neřekla, že bydlím v iglú. Spousta dětí si přece v zimě staví iglú a taky tam nebydlí. Proč bych měla bydlet v iglú?" vychrlila na jeden nádech a dál se tvářila, jak kdyby jí něčím polil. "Hmm když v něm nebydlíš, tak proč tak vyvádíš?" prohodil a otočil se zpátky k monitoru. Michiyo párkrát otevřela a zase zavřela pusu a pak se znova nadechla, aby mu na to něco řekla. "Navíc… kolik dětí odmítá doprovodit domů, nemá kontakt na rodiče a kuchá králíky?" předběhl jí. Michiyo mlčela. Ani ve snu jí nenapadlo, že by si měla dávat pozor na to co říká. Měla ve zvyku odpovídat na otázky pravdivě, ale některý věci se prostě nahlas říct nedaly. "Jestli chceš tak můžu pokračovat… mám víc důvodů proč si to myslet." dodal Antei. Michiyo se trochu oklepala z počátečního šoku a zavrtěla hlavou. "Nežijeme v zemi eskymáků." "No jak myslíš… až se to venku uklidní, tak můžeš jít." Michiyo se trochu pousmála a přikývla. "Oki oki, děkuju."
Sněhová bouře venku řádila ještě celé dopoledne a kolem poledne ustala. Nenapáchala moc škod, jen všude přibyla hromada sněhových závějí, takže vozovka a chodníky absolutně zmizely. Michiyo akorát scházela dolu ze schodů, když se v proti ní vynořil jakýsi člověk. Na chvíli zaváhala jestli je to kluk nebo holka. Postava na sobě měla koženou bundu, černé kalhoty a přes hlavu přetaženou kapucu od mikiny. "Jeee nazdar zajetá!" ozvala se z ničeho nic. Michiyo se na ní překvapeně koukla. "Nebo jseš to ty? Ta holka co v tom mrazu pobíhala v šatech po městě a sundalo jí auto ne? Volala jsem sanitku…" "Eee jo." přikývla Michiyo a vybavil se jí mlhavý obličej, který viděla. Byl jí povědomý.
Podle mluvení to přece jen byla holka, ale jak měla ještě relativně nakrátko ostříhané špinavě blonďaté vlasy, tak člověk na první ránu opravdu váhal. "Hmm koukám, že dneska zase nalehko, ale oproti minule je to už lepší." usmívala se. "Hej Touko, co tu děláš? O prázdninách tréninky nejsou… ovšem v případě zájmu klikovat, klidně můžeš." ozval se Antei seshora ze schodů. Touko se zamyslela. "Jo aha… tak proto mě doma nikdo nevyhazoval do školy… To bude ono, dík, já jdu. Mějte se!" otočila se na patě a odpochodovala ze dveří jen aby ušla případnému posilování.
"Tak je to ona." usmála se Michiyo, když se utvrdila v tom koho právě náhodou potkala. "Co vy se znáte?" zeptal se Antei. "Tak bych to nenazvala." zavrtěla Michiyo hlavou. "Ještě jednou za všechno moc děkuju a ahoj." dodala dřív než se stihl zeptat na něco dalšího a vyběhla ze dveří.

"Touko jsem taky znala, byť je to všechno strašně dávno, tak některé věci se zapomenout nedají. S tou její chůzí ala rambo a nezničitelnou pokušitelskou vášní se splést nedá. Dokázala si udělat legraci snad úplně ze všeho.
Kdysi patřila ke stejnému oddílu a když jsem nastupovala, tak jsem jí tam potkávala téměř pořád. Vlastně byla to ona, kdo mě přivedl k Bógyo. Bohužel postupem času se tam objevovala spíš jen vzácně.
Touko byla sice mladší jak já a i o kousek nižší, ale i tak jsem jí měla tendenci brát jako starší a tu, která má pravdu. Ani nevím proč… Možná právě proto, jak mi změnila život… nebýt ní tak by k mnoha věcem nedošlo, byť nic z toho neudělala přímo úmyslně.
Běh věcí je vážně nepředvídatelný…"

Michiyo proběhla ulicí. "To je vážně zvláštní… poslední dobou potkávám čím dál tím víc lidí, se kterými jsem se kdysi znala… Všechno je to nelogický… Mám dojem, že mě to, že bych mohla mít zas přátele straší snad víc než vzpomínky na minulost… jsem divná." proběhlo jí hlavou a zastavila. Ohlédla se ulicí zpátky. "Proč se bojím, proč utíkám?" napadlo jí. Chvíli se pohledem upírala zpátky a pak se rozběhla pryč.

Zaiaku-kan no tsubasa X.

2. dubna 2011 v 20:07 | Mizakoe |  Zaiaku-kan no tsubasa
Druhý kumpán se pokusil sesbírat se ze země, ale než se mu to povedlo tak mu na zádech přistálo dlouhánovo tělo a on se opět složil k zemi.
Mladík se sklonil nad Michiyo. "Jsi v pořádku?" zeptal se. Ten hlas znala. Michiyo se podívala do té tváře nad ní a ztuhla. Nemohl to být on… prostě nemohl… a přesto byl úplně stejný. Byla to ta samá tvář, ten samý pronikavý pohled… hlas… pohyby… chování… Michiyo v hlavě ožili všechny vzpomínky z posledního dne a do očí jí vhrkly slzy. "Není to on… Antei je mrtvý…"
"Nebreč, už je to v pořádku… můžeš vstát?" zeptal se a podal jí ruku. Michiyo přikývla a začala se sbírat ze země. Žaludek měla jak na vodě a dělalo se jí špatně. Chvíli stála na místě a přemýšlela jestli při dalším pohybu zase neupadne. Pak se radši opřela o stěnu. "Bylo by dobrý zavolat vašim. Máš telefon domu?" Michiyo sklopila pohled a zavrtěla hlavou. No dobře, tak tě doprovodím domu. Kde bydlíš?" "Kousek za městem." zamumlala Michiyo. Mladík si jí změřil pohledem. "Tady je poblíž nějaká vesnice?" zeptal se překvapeně. "Už ne." zavrtěla Michiyo hlavou. "Jak už ne?" Michiyo na sobě ucítila jeho zkoumavý pohled. "Chtěla jsem říct, že ne, ale to je dobrý. Dojdu to sama." pokusila se to zamluvit a popošla dva kroky. Kdyby jí nechytil tak se znovu složila na zem. "V tomhle stavu sama nikam nedojdeš… můžu tě vzít jedině na policii nebo do nemocnice." Michiyo si vzpomněla na zkoumavé pohledy doktorů a vystrašeně zavrtěla hlavou. "Tak co s tebou mám dělat?" povzdechl si. "Utekla jsi z domu, nebo co se stalo?" Michiyo se sklopeným pohledem zavrtěla hlavou.
O nohu se jí otřelo něco chlupaťoučkého. Michiyo se podívala na štěně a pak si klekla, objala ho a rozplakala se. "Kde jsi ho našla?" zeptal se po chvíli. "Je tvůj?" koukla na něj uslzenýma očima Michiyo. "Jo je, právě jsem ho hledal, když jsem tu natrefil na tebe a ty týpky." přikývl a podrbal štěně mezi ušima. "Včera se mi zaběhl… hmm jak se vůbec jmenuješ?" koukl na ní. "Michiyo, a ty?" "Antei." odvětil. Michiyo se kousla do rtu a pohledem se zabodla do země. "Co se to děje…? Copak je to vážně on…? Jak to…?" Antei si všiml jejího výrazu. "Děje se něco?" Michiyo zavrtěla hlavou, ale mlčela. "Je pozdě… dneska přespíš u mě… nenapadá mě nic lepšího co s tebou…" prohodil Antei a pomohl jí na nohy. Michiyo se na něj překvapeně podívala. Prvně chtěla odporovat, ale jeho pohled jí zarazil a tak jen přikývla. "Emm, tak děkuju moc."
Antei bydlel v podkoroví malého doja na úplném okraji města. Důvod proč Michiyo tu ulici nenašla byl prostý - chyběla tam popisná cedule. Bylo to hezké místo s příjemnou atmosférou. Budova byla z velké části postavená v tradičním japonském stylu a Michiyo to připomínalo zmenšeninu místa, kam chodili ve vesnici trénovat. Venku bylo spoustu volného místa, v domě v přízemí tělocvična a nahoře obytné prostory.
"Na, vem si tohle. Je to sice velký, ale zato suchý." Antei jí podal tepláky a košili a začal rozkládat v obýváku futon. "Odmlouvání se nebere a koupelna je támhle." mávl rukou ke dveřím v chodbě ještě dřív než Michiyo stihla vůbec otevřít pusu. Jen na něj překvapeně vytřeštila oči, protože se akorát chystala namítnout, že to je dobrý a že nechce přidělávat další práci. "Em dobře, děkuju." vypadlo z ní po chvíli a zamířila do koupelny.
Michiyo se umyla, převlíkla a ručně si vyprala původní oblečení. Byla celkem rychle hotová. Klid, voda a teplo jí navíc udělalo dobře. Modřiny sice bolely, ale žaludek se uklidnil a ten šok pozvolna taky opadal. Když se vrátila do obýváku, tak už bylo zhasnuto a Antei byl pryč. Michiyo se natáhla na futon a zalezla pod deku. Ucítila jak se jí něco malého a teplého rozpláclo u nohou. Usmála se a stočila se do klubíčka, přičemž se rukou natáhla po štěněti. Kage jí přátelsky olízl ruku a pak se nechal drbat.
Zezdola bylo slyšet hluk. "Takže je v tělocvičně." napadlo Michiyo a pohledem zabrousila k oknu. Venku bylo jasno a jen se pozvolně zatahovalo. "Že by bouřka?… Možná, ale to je jedno… Zítra ráno odejdu a už zůstanu v údolí. Antei si mě stejně nepamatuje. Jsem pro něj stejně cizí, jako tahle doba pro mě… Všichni jsou už dávno pryč… a kdykoliv se může stát, že zase zmizím a pak bych opět jen mohla sledovat, jak lidi kolem mě časem umírají." Michiyo se zamračila na stop. "To už bych znova nezvládla… je lepší žít si v klidu sama, než každý ráno doufat, že si dá čas konečně říct a zastaví." zamrmlala mrzutě, "Viď Kage?" koukla na štěně, které se jí tou dobou pokoušelo sežrat roh deky. "No ty si teda povedený zvíře, bejt tebou tak si tu deku dám aspoň s kečupem."
Vlčeti byla chuť očividně ukradená a deku žvýkalo vesele dál, zatímco Michiyo s předstíraným spánkem poslouchala svist sílícího větru, zvedajícího se za okny. Někdy později v noci zaslechla cvaknout dveře a někoho projít do vedlejší místnosti.
Ráno se vzbudila dost brzo. Byla ještě tma, ale kolik bylo hodin netušila. Probudil jí nějaký hluk zvenku. Rozespale zamžourala z okna ven do tmy. "Neee… zasype mi to vchod." zakňučela při pohledu na sněhovou bouři, co řádila za okny a přetáhla si deku přes obličej. Kage na ní nechápavě upřel svá krásně modrá očíčka a též zakňučel. "Máš pravdu. Měla bych vstávat." zahuhlala po chvíli zpod deky a vyhrabala se ven. Došla se podívat do koupelny. Oblečení už měla suché a tak se převlíkla zpátky. Než se vrátila, tak se vlče rozvalilo doprostřed futonu s výrazem "to je ale príma pelíšek" a znovu usnulo. "Mrňous vstávej, musím to uklidit." šťouchla do něj Michiyo při návratu a pokusila se ho vystěhovat. Kage byl ovšem názoru, že se mu nikam nechce a tak hrál dál mrtvého brouka. "Zlobíš." Michiyo se usmála a prostě ho jednoduše sundala a futon složila.
Pak se podívala kolem a zamířila ke dveřím. Její pokus odplížit se ven skončil ještě dřív než začal - vchodové dveře byly zamčené. "To vypadá, že budu muset počkat na oficiální propuštění." napadlo jí a pohledem proletěla po místnosti. "Takže co teď?" Chvíli bezradně postávala na místě a pak si sedla vedle složeného futonu a začala opět likvidovat sádru, která tou dobou vypadala opravdu dost zuboženě. Byla vskutku všelijaká, jen né bílá. Vesměs byla taková zašedlá s hliněnými, zelenohnědými fleky a u zápěstí to mělo dokonce jakýsi červený odstín - aneb pozůstatek po pokusu zpracovat králíka. Strukturou už originál taky příliš nepřipomínala. To co původně bylo relativně hladké, teď připomínalo spíš jakési velké, tvrdé, ostré hrudky nalepená na kusech obvazů. Nejvíc byla sádra poničená na okrajích. Ač se Michiyo ale snažila sebevíc, tak se jí nedařila sundat a stále ještě v tom ani nemohla hýbat zápěstím.