Zaiaku-kan no tsubasa VIII.

19. března 2011 v 15:40 | Mizakoe |  Zaiaku-kan no tsubasa
Čas běží stále stejně. Rozdíl je jen v našem vnímání. Nicméně Michiyo měla dojem jak kdyby zpomalil aspoň ze sta na deset. V nemocnici bylo dobře. Měla tu teplo, jídlo a ještě si tu našla dobrou kamarádku. Sora byla vážně fajn, i když trochu jí děsilo, že by si na ní mohla zvyknout. Často měla dojem, že jí zná… že je to její bývalá skoro ségra z vesnice, ale… vždycky když jí to napadlo tak si začala umanutě opakovat, že je to hloupost a po chvíli tomu sama uvěřila.
Jediné co jí na nemocnici vážně děsilo byli ti lidé v bílém. Pořád se na něco vyptávali a něco zkoumali. Michiyo z toho neměla dobrý pocit. Nemohla jim říct kde bydlí, jaké je telefonní číslo na rodiče a ani datum narození. Řekla jim jen jméno a i z toho se vyklubal problém. Oficielně neexistovala. Překvapilo jí, že si vážně dali tu práci, aby si to našli.
Celé to korunoval rentgen. Při rentgenu žeber zkoušeli vzít i snímek páteře a okolí, aby měli jistotu, že nemá nic se zády, ale oblast kolem lopatek byla víceméně nerentgenovatelná z čímž se nějak doktoři odmítali smířit.
Asi po týdnu pustili Soru domů. Michiyo tam tedy zůstala sama. Zkoumavé pohledy doktorů, zkoušejících všelijaká podivná vyšetření jí děsily. Něco bylo jinak než by mělo být a ona jim to viděla vepsané ve tvářích, jako by poznali, že člověkem pouze byla. Bála se jich.
O den později se rozhodla odsud utéct. Počkala do tmy a pak vylezla oknem ven na parapet. Venku byla zima. Michiyo se opatrně natáhla a chytila se zdravou rukou za okenní římsu. Byla namrzlá, klouzalo to. Nedalo se ale nic jiného dělat. Chtěla odsud prostě pryč. Krok, druhý, třetí. Opatrně postupovala vpřed. Po metru okenní římsa končila a Michiyo se musela pustit. Koukla váhavě před sebe. Zhruba metr a půl od ní byl hromosvod. "Je daleko… ale zase po něm bych se mohla dostat až úplně dolu… musím tam doskočit… mmm podemnou jsou ještě dvě patra…" Michiyo koukla vystrašeně dolu pod sebe. Byla jí zima, ale sevření strachu bylo daleko ledovější než mráz venku. Chvíli přešlapovala nerozhodně na místě a pak skočila v před. Proletěla vzduchem a pravou rukou se chytila hromosvodu. Tělo setrvačností narazilo do tlustého drátu a pak zůstala viset pověšená za jednu ruku. Přála si se chytit ještě druhou, ale sádra jí znemožňovala víceméně všechen pohyb zápěstím. Navíc v jakémkoliv úchopu neměla vůbec sílu. Chvíli jen bezmocně visela na hromosvodu a pak se jí povedlo aspoň nohou nahmátnout příčník, spojující drát s domem. Michiyo se přikrčila, přehmátla si a spustila se o příčník níž. Pak další a další. Pomalu se dostávala dolu. Po chvíli nohou došlápla na zem a okamžitě zapadla až po kotníky do sněhu.
V nemocnici dostala černé tepláky a stejně barevnou mikunu. K tomu ještě zelené tričko a hnědé bačkory, ale to byla mizerná ochrana proti zimě a při došlapu na zem jí do bačkor okamžitě napadal vrchem sníh. Michiyo měla na sobě navlečené všechno svoje oblečení včetně šatů, které nasoukala do spodních vrstev, ale i tak jí byla zima. Chvíli postávala na místě a pak se rozběhla pryč.
"Tak a co teď?" napadlo jí, když už byla dostatečně daleko. Všechno bylo tak cizí, oproti jejímu dřívějšímu světu. Žilo se zde jinak a Michiyo nevěděla jak. "Nejbezpečnější bude odsud odejít… ano mohla bych se zkusit vrátit do údolí… Stejně nemám kam jinam jít…" usmála se a zamířila podel silnice pryč. Tak se možná přeci jen nakonec vrátí tak nějak domů…

"Několik následujících dnů pro mě bylo rozhodujících. Musela jsem se přizpůsobit a to dostatečně rychle. V údolí kam jsem se vrátila nebylo nic s čím bych mohla začít… vysoké staré stromy, obrovská kolmá skála tyčící se ještě daleko nad ně, malé jezero do kterého přitékaly dva potoky a závěje sněhu…
Neměla jsem vůbec nic co by mi nějak mohlo pomoc a ani pořádné oblečení. Popravdě jsem si myslela, že do rána umrznu. No… neumrzla jsem. Celou dobu jsem se snažila hýbat abych se aspoň trochu zahřála. Nejhorší to bylo asi s botami. Můžu pouze konstatovat fakt, že nic nepromoká ochotněji než bačkory a cesta do údolí byla plná sněhu. V lese už to pak bylo o něco lepší. Sněhu tam bylo míň a byl nějaký promrzlejší, takže se dalo jít po horní krustě a aspoň už jsem nezapadávala.
Na okraj údolí jsem se tehdy z hranice města dostala asi za půl hodiny a ještě další půl hodiny mi trvalo se dostat až ke skále.
Vlastně by se dalo říct, že jsem měla ohromné štěstí."

Michiyo si pohledem změřila sněhový převis nafoukaný u hrany skály. "To vypadá trochu jak iglú." zadrkotala zmrzle. Klela si do sněhu a zmrzlými prsty odhrábla sníh od otvoru. Pak se protáhla dovnitř. Překvapeně koukla kolem. Nacházela se v podlouhlém prostoru. Na šířku to sice nemělo málem ani metr, ale co do délky se to táhlo až kamsi do tmy. Hlavní zlepšení oproti venku byl výrazně teplejší vzduch. Michiyo chvíli seděla vevnitř a třela si prsty u rukou. "Měla bych zkusit sehnat dřevo a rozdělat oheň… pak by se tu dalo i jakštak vegetovat." napadlo jí a ne moc nadšeně se protáhla úzkým otvorem zase ven.
Za chvíli byla zpátky a už v rukou roztáčela dřívko podložené kůrou a jehličím. "No tak… prosím… chytni…" mumlala Michiyo zatímco se snažila rozdělat oheň. Zmrzlými prsty to šlo špatně, ale v momentě kdy máte na výběr buď to dokázat a nebo zmrznout se prostě musíte chtě nechtě snažit. Netrvalo dlouho a z jehličí se začalo opravdu slabě kouřit. "Juuu príma, tak to přece jen ještě umím." usmála se sama pro sebe a opatrně začala rozfoukávat oheň. Po chvíli ještě na moment vyběhla ven pro něco na podpal a pak si spokojeně zalezla do tepla v pseudo iglu.

"Dlouho jsem jen pozorovala plameny a nakonec jsem usnula… Druhý den mě dohnal krom zimy i druhý nepřítel a to hlad…
Dva dny jsem živořila na pojídání lišejníku a mechu. Popravdě to je to chuťově dost hnusné, ale hlad je hlad a u těchlech rostlin jsem měla z minulosti otestováno, že se neotrávím. Třetí den jsem potkala při sběru dřeva králíčka. Nevím co se mu stalo, ale jednu packu měl ošklivě pochroumanou. Jako by prolomenou opačným směrem a z rány mu tekla krev. Bezmocně ležel na zemi a zoufale sebou cukal.
Stála jsem pár metrů od něj a sledovala ho. Po chvíli jsem si sedla k němu do sněhu a rukou ho pohladila po hřbetě. Pak jsem zavřela oči a chytla ho za hlavu a těsně u krku. Chvíli jsem se nemohla vůbec pohnout a pak jsem se konečně rozhoupala a rychle jsem trhla rukou. Kosti zapraskaly, když se mu lámal vaz… Promiň mi to… Cítila jsem jak se ve mně rozlévá pocit lítosti, beznaděje a hořké chuti zoufalství… Do očí se mi nahrnuli slzy… nechtěla jsem ho zabít… ale stejně by umřel… navíc jsem měla hlad...
Dlouho jsem s brekem seděla nad mrtvolou zvířátka s pokušením ho alespoň pohřbít. To bezbranné, pomalu chladnoucí tělíčko mě dovádělo k šílenství. Nebyla jsem typ člověka, který by dokázal zabíjet a jen těžko jsem mohla překousnout to co jsem právě udělala.
Nakonec jsem se nějak tak sebrala a zamířila i s králíkem do tepla do pseudo iglú.
Vzpomínky na Ayu dostaly praktického významu. Vzpomněla jsem si jak stahovala a vydělávala kůže. Sice jsem místo nože měla jen zalomený kámen, ale i když to šlo jen obtížně tak to přeci jen šlo. Měla jsem díky tomu na chvíli vystaráno. Jídlo bylo… dokonce teplé… a kůži jsem využila na předělání bačkor. Už do nich neteklo, bylo v nich tepleji a taky byly o něco vyšší. Popravdě původní bačkory připomínaly jen okrajově."
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Komentáře

1 Tsuki-chan Tsuki-chan | Web | 2. dubna 2011 v 9:59 | Reagovat

jezis chudak zajacik T-T ja mam doma ako domace zviera zajka vsak vies xD tak ja to dost prezivam xD ale na jej mieste by som urobila to iste...idem si precitat dalsiu kapitolu :-)

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama