Březen 2011

Zaiaku-kan no tsubasa IX.

26. března 2011 v 18:57 | Mizakoe |  Zaiaku-kan no tsubasa
Michiyo seděla poblíž jezera a kamenem se pokoušela zlikvidovat sádru na levé ruce. "No tak, pojď dolu, pojď." domlouvala v myšlenkách tomu bílému nesmyslu a dál se snažila ho aspoň částečně rozmlátit. Ale nešlo to. Sádra měla na hřební části sice tvrdší plochu, ale zbytek nebyl dostatečně tvrdý, aby se do něj dalo mlátit. Michiyo to nakonec vzdala a místo toho se to pokusila rozdrolit.
Najednou se zarazila. Poblíž uslyšela nějaký šramot. Rozhlédla se kolem a pohledem se upřela do křoví. Najednou se před ní objevilo černé chlupaté stvoření. V zubech si neslo klacek a s blaženým výrazem poskakovalo ve sněhu. Michiyo vyplesknutě hleděla na malé vlčí štěně před sebou. Sice měla odjakživa hrůzu ze psů, ale vlk není pes, a tohle stvoření bylo ještě malé a neuvěřitelně roztomilé. Michiyo si dřepla na zem a natáhla před sebe ruku. Štěně se na ní zvědavě podívalo a pak poskočilo jejím směrem. Michiyo si všimla koženého obojku. "Takže je ochočené…" napadlo jí. Vlček upustil klacek a místo toho strčil celou hlavu do sněhu. "Pojď sem ty mrňous." usmála se a podrbala ho mezi ušima. Štěně zavrtělo ocasem a olízlo jí ruku. Michiyo se mu natáhla po obojku. "Tak ukaž, komu jsi se ztratil." zamumlala a nahmátla známku. Štěněti se to očividně nelíbilo a chňaplo jí po ruce. Drobnými, ostrými zoubky se jí zakouslo do prstu. Možná bylo malé, ale stisk mělo pořádný. "No tak, klid… neboj se." špitla chlácholivě a ani se nepohnula. Štěně na ní upřelo své modré oči. Po chvíli stisk povolil a štěně jí začalo s kňučením lízat ruku. "To je v pořádku." zamumlala Michiyo. Pohladila ho a pak mu rukou opět nahmátla známku. "To nejsi zdaleka… tahle čtvrť je úplně na okraji města… to by se i dalo najít…" zamumlala a pak se vesele usmála. "Tak Kage… těší mě, já jsem Michiyo." zvedla se a zamířila směrem k městu. "Tak pojď… do dvou hodin bude tma, tak ať to stihneme aspoň po cestě tam za světla." prohodila směrem k vlčkovi a štěně se za ní radostně rozběhlo.
Michiyo chodila ulicemi a za nic na světě to nemohla najít. Kage už dávno nemohl a tak ho nesla v ruce. Připozdívalo se. Provoz na ulicích slábl a lidí ubývalo. Zato tmy bylo čím dál tím víc. "Kde to jen může být… ach jo…" Michiyo se rozhlédla kolem. "Tudy už jsem ale jednou šla…" zamumlala při pohledu na křižovatku. Tentokrát zahnula na druhou stranu a dál četla názvy ulic. Po chvíli dostala nepříjemný pocit. Někdo šel za ní. Přidala do kroku a na další křižovatce rychle zahnula a rozběhla se pryč. Když doběhla na další roh, zastavila se a podívala se opatrně zpátky. Zahlédla vysokou postavu, rychle se pohybující podel zdi. Cítila jak sejí zmocňuje strach. Na patě se otočila a rozběhla se opět pryč. Na další křižovatce zahlédla druhou takovou postavu. "Tohle se mi nelíbí." zamumlala. Už nezastavovala a jen běžela pryč. Zabočila do užší uličky. Nesvítilo tu pouliční osvětlení a tak doufala, že se jí povede se schovat. Najednou se před ní objevila třetí postava. Přímo naproti ní se jen vyhoupla ze stínu. Michiyo potlačila výkřik a zůstala stát jak přimražená. Pak se na patě otočila s úmyslem utéct. Chtěla se vrátit uličkou zpátky. Něž se ale dostala nakonec, tak se na jejím konci objevily první dvě postavy. Michiyo jim neviděla do tváře. Rozpoznala jen jejich siluety oproti světlu pouličního osvětlení z vedlejší ulice. Postavila vlče na zem a zůstala stát uprostřed mezi přibližujícími se siluetami. Rukou nahmátla kus ledu a zvedla ho země. Byla to mizerná zbraň, ale lepší něco než nic.
Postavy došli až k ní. Byli to jacísi divně oháknutí výrostci. Všichni tři měli černé dlouhé kabáty a stejně hnusný úšklebek ve tváři. "Co pak maličká? Co tu děláš sama takhle v noci?" zeptal se s přehnaným zájmem nejvyšší z nich. Měl suchý chladný hlas, který jen podtrhoval jeho odporné vzezření. Michiyo zamaskovala všechen svůj strach a podívala se mu do tváře. "To je moje věc." odvětila s předstíraným klidem a zkusila mezi nimi projít. "Ale, ale taková neomalenost." Dlouhán jí chytil za rameno a smykl s ní ke zdi. "Takhle by jsi s námi neměla jednat… taková malá a už tak zkažená…" zašklebil se s úsměvem a jeho kumpáni se propukli v smích. "Víš… my by jsme od tebe něco chtěli." pokračoval škodolibě. "Mohli by jsme začít tím, že nám dáš mobil a peníze." "Nic takového s sebou nemám, je mi líto." opáčila Michiyo. "Nežli a dej to sem!" zasyčel a chytil jí pod krkem. Než stihla cokoliv udělat tak se mu Kage zakousl do lýtka. Dlouhán zaklel a nakop ho. Štěně ublíženě zakňučelo a zůstalo ležet u protější stěny. Michiyo rychle využila jeho nepozornosti a přetáhla ho kusem ledu. Dlouhán se zapotácel, ale nepolevil na pozornosti a tak se její druhé ráně vyhnul a přešel do protiútoku. Michiyo periferním viděním zahlédla boční kop mířící jí na hlavu a automaticky se to pokusila vykrýt levou rukou. Zapomněla, ale že jí má stále ještě v sádře a zlomenou. Kop tvrdě dopadl na kryt a do očí jí vhrkli slzy. Bolelo to. Útočník jí zkroutil zdravou ruku za zády a hodil s ní o zem. "Měla by jsi vědět, že nám se neodporuje…" ozvalo se tiše jen kousek od její tváře. Dlouhán si setřel rukou pramínek krve, z rány od ledu. Pak pustil Michiyo zkroucenou ruku a tvrdě jí nakopl.

"Bála jsem se. Slyšela jsem jak Kage nešťastně kňučí u protější stěny a já se snažila zoufale vymyslet co dělat. Byli větší, silnější… a navíc nebezpečnější. Ten kopanec do břicha bolel. Cítila jsem dopad další rány. Chtěla jsem se zvednout a bránit, ale než jsem se stihla vůbec pohnout, tak mě popadl za kapucu mikiny a zvedl. V příštím okamžiku jsem proletěla vzduchem a zády narazila do zdi. Byla tvrdá a studená a já se po ní jen svezla do sněhu na zemi. Viděla jsem, jak se ke mně blíží, zatímco ti druzí dva se jen zlomyslně pochechtávali. Napřahoval se k další ráně. Nemohla jsem se pohnout. Jen jsem zavřela oči a čekala až dopadne. Místo toho, ale ustal smích a rána nepřišla. Slyšela jsem jak něčí tělo dopadá na zem. Nechápala jsem co se stalo. Jeden z těch kumpánů ležel na dlažbě a nehýbal se, zatímco ten druhý spolu s dlouhánem koukali zmateně kolem. Koutkem oka jsem zahlédla rychlý stín. Bleskově se prohnal kolem a za běhu chytil druhého kumpána za kabát a ladným obloukem s ním smykl k zemi. Dlouhán se na něj pokusil zaútočit, ale mladík byl rychlejší a mrštně se ráně vyhnul. V hlavě se mi vybavila vzpomínka na můj poslední den života, před čtyři sta lety. Stín se pohyboval stejně jako Antei. Plynule vykryl další úder a pak dlouhánovi vrazil podrážkou boty facku a to s takovou samozřejmostí jako kdyby snad jen odháněl nepříjemný hmyz. Všechny ty pohyby mi byly známé."


Zaiaku-kan no tsubasa VIII.

19. března 2011 v 15:40 | Mizakoe |  Zaiaku-kan no tsubasa
Čas běží stále stejně. Rozdíl je jen v našem vnímání. Nicméně Michiyo měla dojem jak kdyby zpomalil aspoň ze sta na deset. V nemocnici bylo dobře. Měla tu teplo, jídlo a ještě si tu našla dobrou kamarádku. Sora byla vážně fajn, i když trochu jí děsilo, že by si na ní mohla zvyknout. Často měla dojem, že jí zná… že je to její bývalá skoro ségra z vesnice, ale… vždycky když jí to napadlo tak si začala umanutě opakovat, že je to hloupost a po chvíli tomu sama uvěřila.
Jediné co jí na nemocnici vážně děsilo byli ti lidé v bílém. Pořád se na něco vyptávali a něco zkoumali. Michiyo z toho neměla dobrý pocit. Nemohla jim říct kde bydlí, jaké je telefonní číslo na rodiče a ani datum narození. Řekla jim jen jméno a i z toho se vyklubal problém. Oficielně neexistovala. Překvapilo jí, že si vážně dali tu práci, aby si to našli.
Celé to korunoval rentgen. Při rentgenu žeber zkoušeli vzít i snímek páteře a okolí, aby měli jistotu, že nemá nic se zády, ale oblast kolem lopatek byla víceméně nerentgenovatelná z čímž se nějak doktoři odmítali smířit.
Asi po týdnu pustili Soru domů. Michiyo tam tedy zůstala sama. Zkoumavé pohledy doktorů, zkoušejících všelijaká podivná vyšetření jí děsily. Něco bylo jinak než by mělo být a ona jim to viděla vepsané ve tvářích, jako by poznali, že člověkem pouze byla. Bála se jich.
O den později se rozhodla odsud utéct. Počkala do tmy a pak vylezla oknem ven na parapet. Venku byla zima. Michiyo se opatrně natáhla a chytila se zdravou rukou za okenní římsu. Byla namrzlá, klouzalo to. Nedalo se ale nic jiného dělat. Chtěla odsud prostě pryč. Krok, druhý, třetí. Opatrně postupovala vpřed. Po metru okenní římsa končila a Michiyo se musela pustit. Koukla váhavě před sebe. Zhruba metr a půl od ní byl hromosvod. "Je daleko… ale zase po něm bych se mohla dostat až úplně dolu… musím tam doskočit… mmm podemnou jsou ještě dvě patra…" Michiyo koukla vystrašeně dolu pod sebe. Byla jí zima, ale sevření strachu bylo daleko ledovější než mráz venku. Chvíli přešlapovala nerozhodně na místě a pak skočila v před. Proletěla vzduchem a pravou rukou se chytila hromosvodu. Tělo setrvačností narazilo do tlustého drátu a pak zůstala viset pověšená za jednu ruku. Přála si se chytit ještě druhou, ale sádra jí znemožňovala víceméně všechen pohyb zápěstím. Navíc v jakémkoliv úchopu neměla vůbec sílu. Chvíli jen bezmocně visela na hromosvodu a pak se jí povedlo aspoň nohou nahmátnout příčník, spojující drát s domem. Michiyo se přikrčila, přehmátla si a spustila se o příčník níž. Pak další a další. Pomalu se dostávala dolu. Po chvíli nohou došlápla na zem a okamžitě zapadla až po kotníky do sněhu.
V nemocnici dostala černé tepláky a stejně barevnou mikunu. K tomu ještě zelené tričko a hnědé bačkory, ale to byla mizerná ochrana proti zimě a při došlapu na zem jí do bačkor okamžitě napadal vrchem sníh. Michiyo měla na sobě navlečené všechno svoje oblečení včetně šatů, které nasoukala do spodních vrstev, ale i tak jí byla zima. Chvíli postávala na místě a pak se rozběhla pryč.
"Tak a co teď?" napadlo jí, když už byla dostatečně daleko. Všechno bylo tak cizí, oproti jejímu dřívějšímu světu. Žilo se zde jinak a Michiyo nevěděla jak. "Nejbezpečnější bude odsud odejít… ano mohla bych se zkusit vrátit do údolí… Stejně nemám kam jinam jít…" usmála se a zamířila podel silnice pryč. Tak se možná přeci jen nakonec vrátí tak nějak domů…

"Několik následujících dnů pro mě bylo rozhodujících. Musela jsem se přizpůsobit a to dostatečně rychle. V údolí kam jsem se vrátila nebylo nic s čím bych mohla začít… vysoké staré stromy, obrovská kolmá skála tyčící se ještě daleko nad ně, malé jezero do kterého přitékaly dva potoky a závěje sněhu…
Neměla jsem vůbec nic co by mi nějak mohlo pomoc a ani pořádné oblečení. Popravdě jsem si myslela, že do rána umrznu. No… neumrzla jsem. Celou dobu jsem se snažila hýbat abych se aspoň trochu zahřála. Nejhorší to bylo asi s botami. Můžu pouze konstatovat fakt, že nic nepromoká ochotněji než bačkory a cesta do údolí byla plná sněhu. V lese už to pak bylo o něco lepší. Sněhu tam bylo míň a byl nějaký promrzlejší, takže se dalo jít po horní krustě a aspoň už jsem nezapadávala.
Na okraj údolí jsem se tehdy z hranice města dostala asi za půl hodiny a ještě další půl hodiny mi trvalo se dostat až ke skále.
Vlastně by se dalo říct, že jsem měla ohromné štěstí."

Michiyo si pohledem změřila sněhový převis nafoukaný u hrany skály. "To vypadá trochu jak iglú." zadrkotala zmrzle. Klela si do sněhu a zmrzlými prsty odhrábla sníh od otvoru. Pak se protáhla dovnitř. Překvapeně koukla kolem. Nacházela se v podlouhlém prostoru. Na šířku to sice nemělo málem ani metr, ale co do délky se to táhlo až kamsi do tmy. Hlavní zlepšení oproti venku byl výrazně teplejší vzduch. Michiyo chvíli seděla vevnitř a třela si prsty u rukou. "Měla bych zkusit sehnat dřevo a rozdělat oheň… pak by se tu dalo i jakštak vegetovat." napadlo jí a ne moc nadšeně se protáhla úzkým otvorem zase ven.
Za chvíli byla zpátky a už v rukou roztáčela dřívko podložené kůrou a jehličím. "No tak… prosím… chytni…" mumlala Michiyo zatímco se snažila rozdělat oheň. Zmrzlými prsty to šlo špatně, ale v momentě kdy máte na výběr buď to dokázat a nebo zmrznout se prostě musíte chtě nechtě snažit. Netrvalo dlouho a z jehličí se začalo opravdu slabě kouřit. "Juuu príma, tak to přece jen ještě umím." usmála se sama pro sebe a opatrně začala rozfoukávat oheň. Po chvíli ještě na moment vyběhla ven pro něco na podpal a pak si spokojeně zalezla do tepla v pseudo iglu.

"Dlouho jsem jen pozorovala plameny a nakonec jsem usnula… Druhý den mě dohnal krom zimy i druhý nepřítel a to hlad…
Dva dny jsem živořila na pojídání lišejníku a mechu. Popravdě to je to chuťově dost hnusné, ale hlad je hlad a u těchlech rostlin jsem měla z minulosti otestováno, že se neotrávím. Třetí den jsem potkala při sběru dřeva králíčka. Nevím co se mu stalo, ale jednu packu měl ošklivě pochroumanou. Jako by prolomenou opačným směrem a z rány mu tekla krev. Bezmocně ležel na zemi a zoufale sebou cukal.
Stála jsem pár metrů od něj a sledovala ho. Po chvíli jsem si sedla k němu do sněhu a rukou ho pohladila po hřbetě. Pak jsem zavřela oči a chytla ho za hlavu a těsně u krku. Chvíli jsem se nemohla vůbec pohnout a pak jsem se konečně rozhoupala a rychle jsem trhla rukou. Kosti zapraskaly, když se mu lámal vaz… Promiň mi to… Cítila jsem jak se ve mně rozlévá pocit lítosti, beznaděje a hořké chuti zoufalství… Do očí se mi nahrnuli slzy… nechtěla jsem ho zabít… ale stejně by umřel… navíc jsem měla hlad...
Dlouho jsem s brekem seděla nad mrtvolou zvířátka s pokušením ho alespoň pohřbít. To bezbranné, pomalu chladnoucí tělíčko mě dovádělo k šílenství. Nebyla jsem typ člověka, který by dokázal zabíjet a jen těžko jsem mohla překousnout to co jsem právě udělala.
Nakonec jsem se nějak tak sebrala a zamířila i s králíkem do tepla do pseudo iglú.
Vzpomínky na Ayu dostaly praktického významu. Vzpomněla jsem si jak stahovala a vydělávala kůže. Sice jsem místo nože měla jen zalomený kámen, ale i když to šlo jen obtížně tak to přeci jen šlo. Měla jsem díky tomu na chvíli vystaráno. Jídlo bylo… dokonce teplé… a kůži jsem využila na předělání bačkor. Už do nich neteklo, bylo v nich tepleji a taky byly o něco vyšší. Popravdě původní bačkory připomínaly jen okrajově."

Zaiaku-kan no tsubasa VII.

11. března 2011 v 19:36 | Mizakoe |  Zaiaku-kan no tsubasa
Michiyo se zřekla toho zbytku, kterým připomínala člověka - sama sebe i svých pocitů. Chtěla jen zapomenout… Nešlo to… a tak udělala něco jiného. Uzavřela všechno hluboko do sebe. Už nebyla smutná… ale nebyla ani veselá… Jen tiše procházela krajinou a pozorovala okolí.
Občas s něčím pomohla náhodnému člověku, ale většinu času byla netečná. Viděla, jak lidé mění dřevo za jakýsi tvrdý šedý materiál, jak místo svíček používají podivné skleněné baňky, jak místo vlastních nohou spoléhají na smrduté hlučné čtyřkolé věci. Tomu co tvořili říkali města. Michiyo je neměla ráda, ale i tak občas na okraj některého z nich zašla. Čistě jen proto, že to byla jediná věc podle, které se dal ještě měřit čas… I když to byl údaj k ničemu, Michiyo sledovala aspoň to.
Venku se setmělo. Z nebe se snášely drobné sněhové vločky. Michiyo procházela ulicí a pozorovala malá barevná světýlka co si lidé věšeli za okna. Vždycky to tak na začátku zimy dělali… Na chodníku naproti ní se zpoza rohu vynořila skupinka lidí. Michiyo jim nevěnovala pozornost. Jak se přibližovali Michiyo uslyšela něco známého. Překvapeně zastavila a upřela na ně oči. Ten hlas znala. Na ulici byla přílišná tma, ale nemusela vidět aby zjistila čí ten hlas je. Jedna z postav jí byla povědomá. "Antei…" napadlo jí "Ne to nemůže být on… to je hloupost… Je něco kolem čtyř století mrtvý… je to jen někdo hodně podobný." Michiyo stála a nespouštěla z blížících se postav oči. Asi o hlavu vyšší mladík jak ona se ohlédl jejím směrem. Michiyo zůstala stát jak opařená. V kratičkém zlomku sekundy se jí v hlavě promítly obrazy z jejího původního života. "Nemůže to být… nemůže…" Nechápala to. Ten člověk před ní… měl úplně stejný pohled… a ne jen pohled… Michiyo vyděšeně ucouvla. "Je to halucinace! Není tady!"
Mladík před ní zavrtěl hlavou jako by chtěl vyhnat nějakou vidinu s pak se zapojil zpět do hovoru. Michiyo ho chvíli šokovaně sledovala pohledem a pak se křikem rozběhla pryč. "Není to Antei, nemůže to být Antei. Ten je mrtvý. Je pryč. Pryč!"

"Prchala jsem pryč. Vyděšeně jsem se řítila ulicí. Nevím, čeho jsem se tak bála, ale byla jsem opravdu vyděšená. Jako bych prchala před vlastním stínem - mlhavým oparem vzpomínek co tak prudce ožil.
Studený vzduch mě šípal v krku. Musela jsem zastavit. Uštvaně jsem oddechovala a držela se rukou kolem krku. Sníh mě studil do bosých nohou a šaty profukovaly. Byla mi zima a třásla jsem se. Kdy naposledy mi byla zima? Nevzpomínám si. Pak mě oslnilo světlo. Ozvalo se troubení a skřípání brzd. V příštím okamžiku jsem ucítila náraz a zatmělo se mi před očima."

Vyděšený řidič vyběhl z auta. "Vždyť jsem jel pomalu. Do poslední chvíle tam nikdo nebyl… A není ani teď…" dodal překvapeně sám pro sebe. Ještě jednou auto oběhl kolem dokola a když nic neobjevil tak znovu nastoupil a odjel.
Michiyo se probrala o něco později. Už jí nebyla zima ale strašně jí bolela hlava, břicho a levá ruka. Odplazila se pryč ze silnice a zůstala ležet na čerstvě napadaném sněhu u zdi domu. "Co to bylo? Co to všechno bylo?" Michiyo se na sněhu stočila do klubíčka. "Kdo to byl? A jak to, že do mě narazilo to auto?" nechápala to.
Po chvíli se jí zmocnilo teplo a chlad současně. Země strašně studila a oblečení sáklo vodou. Zároveň cítila jak jí po hlavě stéká něco teplého. Pravou rukou se dotkla hlavy. "Krev." zamumlala překvapeně a pak se rozhlédla po prázdné ulici.

"Byla mi zima… pořádná zima… Nebo aspoň si to myslím… strašně mě z toho pálilo celé tělo… Chtělo se mi spát… Pamatuji si drobné bílé vločky snášející se z temného nebe… Ulice byla úplně prázdná. Bylo ticho…
Nevím jak dlouho jsem tam ležela, moje vzpomínky na to jsou nejasné… Vzpomínám si na nějaký obličej. Nevím jestli to byla dívka nebo chlapec, ale každopádně na mě ta osoba mluvila. Slyšela jsem co říká, ale nebyla jsem schopná jakkoliv zareagovat. Vlastně jsem si nebyla schopná ani cokoliv myslet. Napadlo mě jen, že ten obličej znám…
Je zvláštní, že čím je člověku hůř, tím se mu zdá čas delší... V jeden moment jsem měla dojem, že slyším houkat nějakou sirénu. Bolela mě hlava. Chtěla jsem aby zmlkla, ale ona jen vytrvale kvílela a nabírala na hlasitosti.
Všechny další vzpomínky jsou ještě jednolitější, jak takhle. V podstatě se skládají jen ze směsice rozmazaných obličejů a spousty bílé barvy. Dál už nic..."

Michiyo otevřela oči. "Bílá obloha… ne, to je hloupost… je to strop." proběhlo jí pomalu hlavou. "Je tu teplo a měkko… a taky je tu strop… počkat… STROP?!" došlo jí a s trhnutím se posadila. Překvapeně se podívala kolem. Seděla na posteli v místnosti obdelníkového půdorysu. Strop bílý, stěny žluto-oranžové a podlaha červená. Bylo tam několik dřevěných skříní a u protější zdi stála další postel. Michiyo chvíli ostřila pohledem. Na protější posteli ležela dívka s červenými vlasy a přibližně stejně stará.
Michiyo se zvedla z postele a přešla k oknu. "Bolej mě žebra, bolí mě hlava a nelíbí se mi ta bílá věc na ruce…" koukla na cosi tvrdého do čeho jí zalili levou ruku.
"Měla by jsi si lehnout." ozval se hlas od protější stěny. Michiyo se otočila na rudovlasou dívku a automaticky se představou zeptala proč. Ta ale nezareagovala. Michiyo zkusila jinou otázku ale taky nic. Pak se dlouze zamyslela a po delší pauze ze sebe vysoukala "Co je to?" a ukázala na tu bílou věc na ruce a zároveň jí došlo jak strašně dlouhou dobu nic neřekla. Měla vůbec problém ty slova jen seskládat a vyslovit. Ptát se představami bylo daleko snazší.
Dívka na ní překvapeně vytřeštila oči. "Sádra - máš naštíplou kost." Michiyo na ní chvíli zamyšleně koukala a pak si sedla zpět na postel a pokývala hlavou. "Doktor taky říkal, že máš otřes mozku a naražený žebra." dodala rudovláska. Michiyo na ní koukla a po chvíli přemýšlení ze sebe vysoukala. "Jméno?" a ukázala na ní prstem. "Sora. A tvoje je?" Michiyo si jí překvapeně změřila pohledem a pak se podrbala na hlavě. "Jméno? Jak mi to vlastně říkali?" napadlo jí a zamyšleně koukala do stropu. Sora se pobaveně usmála. "Ty jsi se do tý hlavy praštila pořádně koukám… Jestli si nemůžeš vzpomenout, nevadí." Michiyo se zamračila na zeď a dál přemýšlela. "Michiyo." prohlásila po chvíli vítězoslavně a usmála se. "Těší mě." přikývla vesele Sora a Michiyo beze slova s úklonou přikývla.

"Vrátit se takhle náhle zpět do reality, byl pro mě stejný šok jako tehdy zemřít. Všechno mi bylo cizí. Dlouho mi trvalo než jsem si vůbec navykla znovu mluvit normálním způsobem. Do toho dne jsem povětšinou jen poslouchala, ale když jsem teď nereagovala na otázky, tak to působilo divně. Další změnou se pro mě staly i obyčejné věci typu něco vzít a dát jinam. Najednou to postaru prostě nešlo.
Největší změnou pro mě byly ale nové vjemy. Něco jako zimu nebo hlad jsem do té doby necítila několik století. S jedením byl obzvlášť problém. Byla jsem tak odnaučení cokoliv jíst, že moje tělo to už snad ani neumělo. Ze začátku mi po jídle bylo vážně špatně…"

Zaiaku-kan no tsubasa VI.

4. března 2011 v 18:06 | Mizakoe |  Zaiaku-kan no tsubasa
"Strašně moc bych chtěla něco udělat. Místo toho jsem jen mohla pozorovat jak pomalu umírá. Bylo mi z toho nanic… Goro měl několik vážných zranění a vnitřně krvácel. Obdivovala, jsem, že měl vůbec sílu se ještě zvednout a zabít toho muže co teď ležel jen kousek od nás. Životy lidí jsou tak strašně pomíjivé… Viděla jsem jak Goro přemáhá bolest a jen hladí plakající Ayu krčící se mu v náručí. Pak se mu obličej zkroutil bolestí. Dostal křeč… Ayu něco vykřikla. Neslyšela jsem jí. Viděla jsem jen jak se sesunul ke straně. Všechno bylo němé. Párkrát sebou křečovitě trhl. Ayu klečela vedle něj a držela ho za ruku. Celá se třásla a z očí jí tekly potoky slz. Tehdy Goro vydechl naposledy.
Ucítila jsem v krku knedlík a pak mi něco mokrého steklo po tváři. Plakala jsem. Plakala jsem za ztracenou část rodiny."

Ayu ještě několik hodin brečela nad tělem svého opatrovníka. Michiyo klečela vedle ní a po tvářích jí pomalu stékaly slzy. Stará bolest se obnovila. Živě si vybavila Anteie a pak i svůj příchod do vesnice. "Proč všichni nakonec zemřou?" zamumlala nepřítomně.
Setmělo se a přišla noc. Michiyo se sebrala o něco dřív než Ayu a pokusila jí pomocí předávání představ aspoň trochu utěšit. Po chvíli holčička opravdu přestala plakat a jen smutně koukala někam do neurčita. "Měli by jsme ho pohřbít." řekla v duchu Michiyo a Ayu nešťastně přikývla. Dali se do práce…
Po dvou hodinách tělo spočinulo v poklidu pod zemí a místo smrti připomínal jen dřevěný kvádr zakopaný nastojato do země s trochu seřízlým vrškem do čtyřhrané stříšky. Ayu ještě do trámku dovyryla ve znacích "Goro" a pak poodstoupila stranou. Chvíli se pohledem upírala k náhrobku a pak se uklonila. Nato se otočila a zamířila pryč. Nedošla moc daleko. Po chvíli se znovu rozplakala a zůstala stát na místě. Michiyo se na ní soucitně podívala. Dokázala si představit jak se cítí, ale nevěděla jak by jí mohla pomoc. "Zemřel v klidu. Dokázal to co si přál - ochránit tě a zajistit abys žila. Byla to dobrá smrt… I když chybět nám bude oběma…" vyslovila Michiyo myšlenku a pokusila se představou pohladit uplakanou Ayu po tváři.

"Tohle změnilo život, nám oběma. Dovedla jsem jí zpátky domů, ale životem se protloukala od té doby jen obtížně. Byla ještě moc malá na to, aby dokázal žít sama. Musely jsme se halt snažit.
Vím, že to ode mě bude znít asi dost hrozně, ale Gorova smrt přinesla v mém životě i pozitivní změnu - a to byla komunikace. Mohla jsem konečně mluvit a byť jsem vlastní myšlenky držela radši v sobě, dělalo mi radost, když jsem mohla aspoň čas od času Ayu něco říct. Myslím, že mé existenci nerozuměla a ani nevěděla jestli mě opravdu slyší a nebo se jí to jen zdá, ale myslím, že jí to nevadilo."

Čas se dal znovu do pohybu. Zatímco Ayu postupně dospívala, Michiyo setrvávala stále stejná. Všechno se to přibližovalo pomalu a nenápadně.
Jednoho dne se Ayu provdala a odstěhovala. Michiyo šla s ní. Ayu byla šťastná a Michiyo hlídala, aby jí to nic nekazilo. Staly se z nich velice dobré kamarádky, i když jejich přátelství bylo poněkud neobvyklé.
Ayu povídala a Michiyo poslouchala. Jen vyjímečně jí na to něco řekla, ale jim to tak vyhovovalo. Michiyo se jí nikdy na nic nezeptala… nikdy po ní nechtěla osobní názor… a už vůbec s ní nemluvila o ostatních lidech… když jí něco zajímalo, tak buď počkala až jí to Ayu řekne sama a nebo se to pokusila zjistit nějak jinak.
Jak šel čas, do rodiny přibyly děti. Ayu měla dvojčata kluky a Michiyo někoho dalšího na opatrování, ale nikdo už jí k srdci nepřirostl tak jako kdysi ta malá holčička, kterou nějakým zázrakem zachytila při pádu ze skály.

"Jestli je něco nezadržitelné… jestli je něco proti čemu se lidé nemůžou bránit… a něco co může věci libovolně mazat… je to čas… nic není trvalé, nic není stálé… všechno dříve či později skončí… otázkou jen zůstává kdy si to uvědomíme a co s tím uděláme…"

Ano čas opravdu běžel. Michiyo seděla v koutě ložnice. Už bylo ráno, ale Ayu ještě spala. Michiyo jí z povzdálí pozorovala… Kolik let už to vlastně bylo od jejich prvního setkání? Nevěděla… ale Ayu za tu dobu už zešedivěly vlasy a její děti tou dobou už měli vlastní.
Sluníčko postupně stoupalo po obloze. Michiyo se zvedla a přešla k posteli. Podívala se do babiččiny klidné tváře… spala… ale bez dechu a už napořád…

"Je pryč… Už se nevrátí… už nikdy se nevrátí… jen jsem tam stála, koukala do prázdna a cítila cosi mokrého na tvářích. Ten fakt, že je mrtvá mě zasáhl natolik, že jsem nebyla schopná vůbec ničeho. Věděla jsem že to jednou přijde ale stejně… Nemohla jsem se pohnout, nemohla jsem ani myslet. V hlavě jsem měla úplně černo… pouze jsem cítila obrovskou bolest.
Když jsem se byla schopná znovu pohnout, tak jsem se rozbrečela nanovo a tentokrát pořádně. Neměla jsem důvod tu dýl zůstávat a tak sem se rozběhla pryč. Nevěděla jsem kam běžím, ani proč běžím… na cestu jsem málem neviděla… jen jsem chtěla pryč.
Toho dne se věci opět změnily. Pochopila jsem, že všichni kolem časem umřou. Bolelo to… Jediný způsob jak o nikoho nepřijít je nikoho nemít… Takhle řečeno to zní asi dost hrozně… ale já to tak vážně cítila… a tak jsem běžela…"