Zaiaku-kan no tsubasa V.

26. února 2011 v 11:58 | Mizakoe |  Zaiaku-kan no tsubasa
Přišla zima a pak jaro. Michiyo už byla na svojí novou skoro rodinu zvyklá, jak kdyby s nimi byla odjakživa. Naučila se využívat toho co se naučila a hlídala je, aby se jim nic zlého nestalo. Její život získal smysl. Mohla být užitečná, mohla je chránit.
Jediné co Michiyo scházelo byl někdo jako ona. Často si připadala sama. Bylo jedno kolik lidí bylo kolem ní. Nezáleželo na tom co se kolem ní dělo. Vždycky to bylo stejné… bavili se mezi sebou a ona mohla jen poslouchat.
Čas běžel… Ayu postupně vyrůstala. Když jí bylo jedenáct, věci se daly znovu do pohybu. Goro odešel na začátku léta do lesů, kvůli lovu a Ayu vzal s sebou. V lese měli malý tábor a úkryt na kůže a maso. Zatímco Goro hledal další kořist, Ayu byla v táboře a připravovala věci na další den, či se učila vydělávat kůže.
Přišel večer. Goro se zpozdil. Ayu už měla přes hodinu večeři hotovou, ale on nikde a tak se mu vydala naproti a Michiyo šla s ní. Ayu přibližně znala trasu, kterou se každý den vydával a tak jí vzala protisměrně. Zhruba po dvaceti minutách Ayu zaslechla nějaké hlasy. Popošla ještě o kus dál. Najednou se zarazila a zkameněla hrůzou Pár metrů od ní na zemi ležel polomrtvý člověk se zkrvavenou tváří a nad ním se skláněli dva muži. Opodál stál ještě jeden, který s nezájmem upíral oči k obloze.
"Víme, že žije s tebou, Goro… tak kdepak je?" usmál se úlisně jeden z mužů. Měl od pohledu nesympatický kostnatý obličej a v kombinaci s dlouhými černými vlasy vypadal ještě hůř. Goro mlčel. "Tak mluv!" zařval vztekle druhý muž s obtloustlým obličejem. "Zabili jste už mnoho lidí… včetně její rodiny… ale jí už zabít nemůžete - není se mnou."
Michiyo stála těsně za zkamenělou Ayu a do očí se jí drali slzy. Věděla, že zemře. Takové krve… i kdyby ho nedorazili… "Nevím co mám dělat… nevím… nevím…" rukou si zakryla ústa a jen zděšeně sledovala hrůznou scénu před sebou. "Goro!" dětský výkřik se rozlehl lesem a Ayu se vrhla vpřed. V ruce křečovitě svírala klacek a řítila se směrem k mužům. Dobře oblečený muž co stál až do té doby u stromu jí probodl pohledem a v příštím okamžiku Ayu visela ve vzduchu. Muž jí držel za kimono těsně za krkem.
"Nechte je být!!" vřískla vztekle Michiyo v duchu a všichni přítomní sebou cukli. "Slyšeli mě..." napadlo jí. "Můžu jim představou říct co chci…" Michiyo ztvrdl obličej. Zaměřila myšlenky na Ayu. "Slyšíš mě?" zeptala se jí v duchu. Holčička, visící stále ještě ve vzduchu se zmateně rozhlédla kolem. Slyšela dívčí hlas, ale nikdo další tu nebyl. "Ayu, poslouchej mě. Vím, že mě slyšíš. Chci vám pomoct, jestli mě slyšíš dej mi nějak najevo, že rozumíš." Ayu přikývla. "Slyším tě." "Nikdo se tě na nic neptal skrčku." ozval se muž nad ní a hodil s ní o zem. "Ayu, půjč mi svoje tělo, pomůžu ti." Michiyo nevěděla, jestli dokáže udělat to co říká, ale věřila tomu. Holčička upírala svůj překvapený pohled do země a pak se podívala někam do prostoru před sebou. "Co mám udělat?" zeptala se po chvíli ticha. "Jen mi dovol řídit tvoje pohyby - buď já. Bez tvého souhlasu to nepůjde." "Jsem tvoje." zamumlala Ayu. "S kým to mluvíš?" zasyčel na ní podrážděně muž co s ní před tím hodil o zem a přistoupil k ní o krok blíž.
Ayu neodpověděla. V momentě kdy souhlasila, tak se Michiyo ujala jejího těla. Nechala jí její mysl, ale zároveň do ní soustředila i všechny své myšlenky. Michiyo zkusila pohnout rukou. Šlo to…
Ayu-Michiyo zabodla pohled do muže před sebou. Nato se vymrštila do vzduchu a za letu udeřila muže pěstí těsně pod žebra. Ten jen zavrávoral a překvapeně se na ní podíval. Ayu cítila jak se její tělo samo hýbe. Věděla co dělá, ale nedělala to ona. Hlavu měla plnou různých cizích myšlenek. Cítila jak jí něco ovládá.
Michiyo si vybavila všechno co jí kdy učili a rychle vyhodnocovala situaci. Buď zabije ona je a nebo Ayu zemře. Tak jako tak bude mít na svědomí další životy.
Muži co před tím vyslýchali Gora se teď zvědavě podívali na dívenku před nimi. Nepřikládali jí žádnou důležitost. Sice to dítě nějak praštilo jejich šéfa, ale přeci jen to byla malá holka.
Goro unaveně upíral oči k Ayu a nepoznával jí. Celý život jí vychovával, ale to co viděl… to jí v životě neučil.
Holčička proběhla rychle kolem. Muž se na ní stále díval. Zmizela v lese. Slyšel kroky míhající se křovím, ale zmizela mu výhledu. "Ayu… já je zabiju." "Dělej co chceš - jen zachraň Gora." "To nevím jestli dokážu… je na tom špatně… ale pokud je nezabiju, tak zemřete oba… to stejné platí pokavaď se rozhodneš změnit nějaké mé rozhodnutí… můžeme vyhrát jen když mě necháš abych udělala vše co považuji za nutné - musíš mi věřit." Michiyo cítila, že s ní souhlasí.
Ayu-Michiyo se vyřítila z koruny jednoho stromu a v ruce svírala kámen. Změnila zaměření svého útoku a vrhla se na tlustého muže vedle Gora. Ten útok vůbec nečekal a tak jen překvapeně pozoroval malé tělo letící k němu vzduchem. Kámen bleskurychle prosvištěl kolem a ruka s kamenem tvrdě dopadla na lebku. Kosti zapraskaly. Můž se sesunul k zemi a ta začala sáknout temně rudou tekutinou. Ayu vykřikla a zakryla si rukama obličej. "Neboj se - věř mi. Pro mě to taky není jednoduché." Ayu po tváři stekla slza a pak se znovu podvolila Michiyo. Ta okamžitě skočila po zbrani mrtvého muže. Vytrhla mu pouzdro s katanou a tasila. S mečem v pravé a s pochvou v levé ruce proběhla kolem a pak se na chvíli zastavila. Pohlédla před sebe. Oba muži tasili. Stáli na místě připraveni k útoku. Ayu-Michiyo cítila, že už jí začali brát vážně.
Kostnato-obličejec se úlisně usmál a zaútočil. Ostří zazvonilo vzduchem. Ayu-Michiyo to vykryla katanou a rozmáchla se na něj pouzdrem. Zablokoval jí útok kopem levé nohy a volnou rukou se po ní ohnal. Ayu-Michiyo nestihla úplně uhnout. Ruka jí praštila do pravého okraje žeber. Odskočila dozadu. Za sebou ucítila pohyb. Zaútočil na ní i druhý muž. Shýbla se právě včas, aby ostří jen prosvištělo těsně nad ní. Ještě v předklonu vykopla jednou nohou nahoru. A muž dostal zásah patou přímo zespoda do brady. Ayu-Michiyo se rychle otočila a než kdokoliv z nich stihl něco udělat tak ho sekla katanou do břicha. Z rány vystříkla krev a muž se složil k zemi. Kostnato-obličejec nenávistně zavyl a rozehnal se po ní znovu mečem. "Chcípni ty vyšinutý děcko!" Právě jeho výkřik byla jediná věc, která ji upozornila, že znovu útočí. Ayu-Michiyo stihla už jen padnout rychle k zemi a odkulit se stranou. Muž byl rychlejší než se zdál. Zašlápl do země ostří její katany a ona jí musela pustit. Znovu se po ní ohnal a Ayu-Michiyo ránu vykryla pouzdrem. To však ránu nevydrželo a prasklo. Muž skopl Ayu-Michiyo k zemi a přiložil jí ostří ke krku. "Mám tě." ušklíbl se. "Nedokázala jsem to… zemře…" napadlo Michiyo.
Pak se stalo ale něco nečekaného. Muži se v očích objevila zničehonic bolest a překvapení. Zalapal po vzduchu a podíval se na ostří katany čnijící mu z břicha. V příštím okamžiku se skácel k zemi. V ten stejný okamžik Michiyo opustila Ayuinino tělo. Holčička se překvapeně podívala na osobu před sebou a pak se vrhla Gorovi do náruče a rozplakala se. Goro se posadil na zem a stáhl si jí na klín. "Neplač už je dobře." Ayuinina modrá očka se na něj smutně podívala. "Říká, že si myslí, že umřeš." Goro vážně přikývl. "Nevím sice kdo ti to řekl, ale obávám se, že má pravdu." Ayu se znovu rozplakala.

 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Komentáře

1 P3P P3P | Web | 7. května 2011 v 20:49 | Reagovat

nie len ona sa rozplakala .. v poslednej dobe mam plačúcu náladu :(

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama