Únor 2011

Zaiaku-kan no tsubasa V.

26. února 2011 v 11:58 | Mizakoe |  Zaiaku-kan no tsubasa
Přišla zima a pak jaro. Michiyo už byla na svojí novou skoro rodinu zvyklá, jak kdyby s nimi byla odjakživa. Naučila se využívat toho co se naučila a hlídala je, aby se jim nic zlého nestalo. Její život získal smysl. Mohla být užitečná, mohla je chránit.
Jediné co Michiyo scházelo byl někdo jako ona. Často si připadala sama. Bylo jedno kolik lidí bylo kolem ní. Nezáleželo na tom co se kolem ní dělo. Vždycky to bylo stejné… bavili se mezi sebou a ona mohla jen poslouchat.
Čas běžel… Ayu postupně vyrůstala. Když jí bylo jedenáct, věci se daly znovu do pohybu. Goro odešel na začátku léta do lesů, kvůli lovu a Ayu vzal s sebou. V lese měli malý tábor a úkryt na kůže a maso. Zatímco Goro hledal další kořist, Ayu byla v táboře a připravovala věci na další den, či se učila vydělávat kůže.
Přišel večer. Goro se zpozdil. Ayu už měla přes hodinu večeři hotovou, ale on nikde a tak se mu vydala naproti a Michiyo šla s ní. Ayu přibližně znala trasu, kterou se každý den vydával a tak jí vzala protisměrně. Zhruba po dvaceti minutách Ayu zaslechla nějaké hlasy. Popošla ještě o kus dál. Najednou se zarazila a zkameněla hrůzou Pár metrů od ní na zemi ležel polomrtvý člověk se zkrvavenou tváří a nad ním se skláněli dva muži. Opodál stál ještě jeden, který s nezájmem upíral oči k obloze.
"Víme, že žije s tebou, Goro… tak kdepak je?" usmál se úlisně jeden z mužů. Měl od pohledu nesympatický kostnatý obličej a v kombinaci s dlouhými černými vlasy vypadal ještě hůř. Goro mlčel. "Tak mluv!" zařval vztekle druhý muž s obtloustlým obličejem. "Zabili jste už mnoho lidí… včetně její rodiny… ale jí už zabít nemůžete - není se mnou."
Michiyo stála těsně za zkamenělou Ayu a do očí se jí drali slzy. Věděla, že zemře. Takové krve… i kdyby ho nedorazili… "Nevím co mám dělat… nevím… nevím…" rukou si zakryla ústa a jen zděšeně sledovala hrůznou scénu před sebou. "Goro!" dětský výkřik se rozlehl lesem a Ayu se vrhla vpřed. V ruce křečovitě svírala klacek a řítila se směrem k mužům. Dobře oblečený muž co stál až do té doby u stromu jí probodl pohledem a v příštím okamžiku Ayu visela ve vzduchu. Muž jí držel za kimono těsně za krkem.
"Nechte je být!!" vřískla vztekle Michiyo v duchu a všichni přítomní sebou cukli. "Slyšeli mě..." napadlo jí. "Můžu jim představou říct co chci…" Michiyo ztvrdl obličej. Zaměřila myšlenky na Ayu. "Slyšíš mě?" zeptala se jí v duchu. Holčička, visící stále ještě ve vzduchu se zmateně rozhlédla kolem. Slyšela dívčí hlas, ale nikdo další tu nebyl. "Ayu, poslouchej mě. Vím, že mě slyšíš. Chci vám pomoct, jestli mě slyšíš dej mi nějak najevo, že rozumíš." Ayu přikývla. "Slyším tě." "Nikdo se tě na nic neptal skrčku." ozval se muž nad ní a hodil s ní o zem. "Ayu, půjč mi svoje tělo, pomůžu ti." Michiyo nevěděla, jestli dokáže udělat to co říká, ale věřila tomu. Holčička upírala svůj překvapený pohled do země a pak se podívala někam do prostoru před sebou. "Co mám udělat?" zeptala se po chvíli ticha. "Jen mi dovol řídit tvoje pohyby - buď já. Bez tvého souhlasu to nepůjde." "Jsem tvoje." zamumlala Ayu. "S kým to mluvíš?" zasyčel na ní podrážděně muž co s ní před tím hodil o zem a přistoupil k ní o krok blíž.
Ayu neodpověděla. V momentě kdy souhlasila, tak se Michiyo ujala jejího těla. Nechala jí její mysl, ale zároveň do ní soustředila i všechny své myšlenky. Michiyo zkusila pohnout rukou. Šlo to…
Ayu-Michiyo zabodla pohled do muže před sebou. Nato se vymrštila do vzduchu a za letu udeřila muže pěstí těsně pod žebra. Ten jen zavrávoral a překvapeně se na ní podíval. Ayu cítila jak se její tělo samo hýbe. Věděla co dělá, ale nedělala to ona. Hlavu měla plnou různých cizích myšlenek. Cítila jak jí něco ovládá.
Michiyo si vybavila všechno co jí kdy učili a rychle vyhodnocovala situaci. Buď zabije ona je a nebo Ayu zemře. Tak jako tak bude mít na svědomí další životy.
Muži co před tím vyslýchali Gora se teď zvědavě podívali na dívenku před nimi. Nepřikládali jí žádnou důležitost. Sice to dítě nějak praštilo jejich šéfa, ale přeci jen to byla malá holka.
Goro unaveně upíral oči k Ayu a nepoznával jí. Celý život jí vychovával, ale to co viděl… to jí v životě neučil.
Holčička proběhla rychle kolem. Muž se na ní stále díval. Zmizela v lese. Slyšel kroky míhající se křovím, ale zmizela mu výhledu. "Ayu… já je zabiju." "Dělej co chceš - jen zachraň Gora." "To nevím jestli dokážu… je na tom špatně… ale pokud je nezabiju, tak zemřete oba… to stejné platí pokavaď se rozhodneš změnit nějaké mé rozhodnutí… můžeme vyhrát jen když mě necháš abych udělala vše co považuji za nutné - musíš mi věřit." Michiyo cítila, že s ní souhlasí.
Ayu-Michiyo se vyřítila z koruny jednoho stromu a v ruce svírala kámen. Změnila zaměření svého útoku a vrhla se na tlustého muže vedle Gora. Ten útok vůbec nečekal a tak jen překvapeně pozoroval malé tělo letící k němu vzduchem. Kámen bleskurychle prosvištěl kolem a ruka s kamenem tvrdě dopadla na lebku. Kosti zapraskaly. Můž se sesunul k zemi a ta začala sáknout temně rudou tekutinou. Ayu vykřikla a zakryla si rukama obličej. "Neboj se - věř mi. Pro mě to taky není jednoduché." Ayu po tváři stekla slza a pak se znovu podvolila Michiyo. Ta okamžitě skočila po zbrani mrtvého muže. Vytrhla mu pouzdro s katanou a tasila. S mečem v pravé a s pochvou v levé ruce proběhla kolem a pak se na chvíli zastavila. Pohlédla před sebe. Oba muži tasili. Stáli na místě připraveni k útoku. Ayu-Michiyo cítila, že už jí začali brát vážně.
Kostnato-obličejec se úlisně usmál a zaútočil. Ostří zazvonilo vzduchem. Ayu-Michiyo to vykryla katanou a rozmáchla se na něj pouzdrem. Zablokoval jí útok kopem levé nohy a volnou rukou se po ní ohnal. Ayu-Michiyo nestihla úplně uhnout. Ruka jí praštila do pravého okraje žeber. Odskočila dozadu. Za sebou ucítila pohyb. Zaútočil na ní i druhý muž. Shýbla se právě včas, aby ostří jen prosvištělo těsně nad ní. Ještě v předklonu vykopla jednou nohou nahoru. A muž dostal zásah patou přímo zespoda do brady. Ayu-Michiyo se rychle otočila a než kdokoliv z nich stihl něco udělat tak ho sekla katanou do břicha. Z rány vystříkla krev a muž se složil k zemi. Kostnato-obličejec nenávistně zavyl a rozehnal se po ní znovu mečem. "Chcípni ty vyšinutý děcko!" Právě jeho výkřik byla jediná věc, která ji upozornila, že znovu útočí. Ayu-Michiyo stihla už jen padnout rychle k zemi a odkulit se stranou. Muž byl rychlejší než se zdál. Zašlápl do země ostří její katany a ona jí musela pustit. Znovu se po ní ohnal a Ayu-Michiyo ránu vykryla pouzdrem. To však ránu nevydrželo a prasklo. Muž skopl Ayu-Michiyo k zemi a přiložil jí ostří ke krku. "Mám tě." ušklíbl se. "Nedokázala jsem to… zemře…" napadlo Michiyo.
Pak se stalo ale něco nečekaného. Muži se v očích objevila zničehonic bolest a překvapení. Zalapal po vzduchu a podíval se na ostří katany čnijící mu z břicha. V příštím okamžiku se skácel k zemi. V ten stejný okamžik Michiyo opustila Ayuinino tělo. Holčička se překvapeně podívala na osobu před sebou a pak se vrhla Gorovi do náruče a rozplakala se. Goro se posadil na zem a stáhl si jí na klín. "Neplač už je dobře." Ayuinina modrá očka se na něj smutně podívala. "Říká, že si myslí, že umřeš." Goro vážně přikývl. "Nevím sice kdo ti to řekl, ale obávám se, že má pravdu." Ayu se znovu rozplakala.


Zaikaku-kan no tsubasa IV.

18. února 2011 v 21:07 | Mizakoe |  Zaiaku-kan no tsubasa
Michiyo po chvíli došla za dětmi k potoku. V momentě kdy tam přišla tak už žádná zvířátka nelovily a místo toho na sebe se zápalem lily vodu. Byl sice už podzim, ale zatím bylo teplo a tak to ničemu nevadilo.
Usadila se na břehu s pohledem upřeným k vodě a nechala myšlenky volně se rozutéct. Na tváři se jí na chvíli objevil úsměv, když si vzpomněla jak se Antei tvářil, že jí hodí do vody a ona se ho držela jak klíště, jen aby nezahučela dolu do té hluboké mokré věci pod sebou. Ta radost a pocit bezstarostnosti, který tehdy měla… Michiyo opět posmutněla. "Antei je mrtvý… mojí vinou…" proběhlo jí hlavou a natáhla se na zem na břicho. Oči upřela na větvičku před sebou. "Dřív bych jí teď vzala do ruky, přelomila a půl jí hodila do potoka a půl zabodla do země…" napadlo jí a pak si představila jak větvičku bere do ruky a láme v půli. V tom stejném okamžiku větvička v půli praskla. Michiyo se s trhnutím posadila a vyjeveně na ní vytřeštila oči. "Juuuu" usmála se a představila si jak se větývka láme ještě o kus dál a ona opravdu praskla. Michiyo se najednou zmocnila šílená radost. Koukla kolem a představila si, že rukou plácla do vody. V potoce to jen šplouchlo a voda se zavlnila kolem. "To je skvělý! Proč jsem na tohle jen nepřišla dřív?" Koukla kolem a zamyslela se. "Otestuji to."
Poodešla dál od potoka a vrátila se k srovnanému dřevu. Představou si sundala jedno polínko na zem a pak na něj upřela pohled. "Takže dejme tomu, že bych ho chtěla rozseknout v půli…" Michiyo si představila jak se polínko rozpadá na dvě části, ale nic se nestalo. Zamyšleně koukla kolem a pak zkusila jinou představu. Představila si jak bere do ruky sekerku a štípe polínko vejpůl. Dřívko se v tu chvíli rozpadlo. "To vypadá, že můžu provést jen to, co vím, jak se dělá a musím k tomu mít kompletní představu." napadlo jí.

"A měla jsem pravdu. Časem jsem zjistila, že řídit věci představami je jednoduší než se zdá, jen to chce přesně vědět co chci udělat. Například jsem mohla třeba ten špalíček vzít a kus ho ukrouhnout nožem, ale kdybych z něj chtěla něco vyřezat tak jsem si musela k tomu v rukách vybavit přesně ten pocit jak to mám uchopit a říznout do toho. No… přiznávám dobrovolně… vyřezávat jsem neuměla ani normálně a takhle to nebylo o nic lepší… možná tak něco vyškrábat do kůry… ale ne nic se dřevem. Každopádně to byl motivující poznatek a od toho okamžiku jsem se začala učit využívat možností, jaké mi přinesly všechny ty změny."

Venku začalo postupně opadávat listí, když Michiyo vyrazila do údolí. Po cestě sešla z cesty a zamířila vzhůru do kopce. Po půlhodině se vydrápala zdárně nahoru a došla na okraj skály. "Mají ptáci křídla? Mají… Létají ptáci? Létají… Mám křídla? Mám… Lítám? Ne -
chodím pěšky. Chybička se vloudila… asi je na čase to zkusit napravit." Michiyo nakoukla přes okraj dolu a nasucho polkla. Z výšek strach neměla, ale nápad, že by odtud mohla skočit, jen aby zkusila, jestli může létat s tím, že ani nevěděla jak se to dělá… no nebyla to zrovna vábná představa. "Přece se nebudu bát… stejně se mi nemůže nic stát." začala se v duchu přesvědčovat s pohledem zabodnutým dolu. "Hmm třeba to s rozběhem půjde líp." otočila se. Poodešla pár kroků a rozeběhla. Krok, dva, tři, okraj se přiblížil a Michiyo se zase na poslední chvíli zastavila. "Nedokážu to." zakňourala a opět se vzdálila od okraje, aby se nemusela koukat dolu. "Heee… já jsem fakt neschopná existence. Čeho se vlastně bojím?" otráveně se zabodla pohledem k šedé obloze. Chvíli přecházela po skalnaté ploše tam a zpátky a pak se přišourala znovu k okraji. Dřepla si na bobek a jednu nohu složila pod sebe jak kdyby si chtěla kleknout. Rukama se zapřela na úplné hraně a naklonila se přes okraj. Pohledem se upřela do toho prázdna pod sebou a pak zvedla obličej. "Poletím!" rozhodlo se něco uvnitř ní. Michiyo se vymrštila přímo vpřed vodorovně se zemí. Okamžik na to se jí zmocnil pocit, že na něco zapomněla.

"No… ptáci lítají s roztaženýma křídlama. Možná bych mohla začít tím, že zužitkuji aspoň tento základní poznatek a nebudu se pokoušet zavádět nějaký novoty. Přinejmenším na začátek by to nebylo na škodu…
Jo nevěřili byste mi jak dlouho člověku trvá tohle vymyslet. Myslím, že můj zvrácený smysl pro humor není v takovýhlech situacích ideální. Ale co jinýho si můžu myslet v momentě kdy mi dojde, že jsem zapomněla prostě jen roztáhnout křídla. Ukažte mi jediný opeřený stvoření, který se pokusí lítat bez křídel. Hádám, že jsem první.
No takže když už jsem tedy zjistila kde je problém, tak bylo na čase ho začít řešit. A tady vyplul na povrch další problém. Křídla jsem nikdy před tím k ničemu nepoužívala… takže něco jako koordinace pohybu… trochu to vázlo.
Řekněme ale že rychle se přibližující zem člověka přeci jen motivuje něco začít dělat. Takže v momentě kdy jsem přestala poděšeně hypnotizovat zem a začala jsem se o něco snažit tak už jsem byla na cestě k úspěchu. Zhruba v polovině pádu ze skály jsem nějak přiměla ty opeřené věci na zádech přijmout vzor ptáků a otevřít se. A tak se můj neřízený pád změnil v střemhlavý let. Takže už jsem letěla… to je dobrý začátek… jediná chybička byl směr letu…"

Řítila se přímo dolu a s děsem v očích se snažila vymyslet co s tím má asi dělat. Na všechno bylo příliš málo času a koruny stromů se neúprosně blížily. Michiyo se povedlo nějakým zázrakem srovnat dráhu letu a dál plachtila vodorovně se zemí. Křečovitá hrůza jí konečně opustila a srdcem se ji na moment rozlila hřejivá úleva. "Já letím!"
Vítr jí jemně cuchal vlasy a klouzal po tvářích a křídlech. Byl to úžasný pocit. Michiyo opatrně párkrát mávla křídli a troch nabrala výšku. Let měl v sobě nějaké zvláštní kouzlo. Svět z ptačí perspektivy byl něčím vzdálený tomu běžnému. Uklidňovalo to… jako by se problémy odpařily… Michiyo stočila křídla trochu ke straně a v náklonu začala klouzat po spirálovitých smyčkách vzhůru k obloze. "To je neuvěřitelný… já vážně letím." na tváři se jí rozlil blažený úsměv.
Po chvíli jí z toho ale rozbolely záda. Michiyo pohledem vyhledala nejbližší rovně vypadající místo a začala plachtit dolu. Když se přiblížila těsně nad zem, natáhla jednu nohu hodně před sebe a naposledy mávla křídly. Došlápla na vlhkou lesní půdu a v příštím okamžiku ztratila rovnováhu a rozplácla se na zemi. Bylo jí to ale jedno… usmívala se… mohla létat.

Zaikaku-kan no tsubasa III.

12. února 2011 v 10:31 | Mizakoe |  Zaiaku-kan no tsubasa
Na kopci se ozval tichý smích a po chvíli ke srázu přiběhla malá holčička. "Ayu, dál už nechoď."
ozval se klidný mužský hlas o kus dál a holčička se zastavila. Měla krásně modré oči a černé rovné vlasy. Mohlo jí být něco maximálně kolem pěti let. Popadla do ruky kamínky a začala je skládat na zemi. Muž vyšel z lesa. Postavil se nad ní a sledoval co dělá. Stejně jako Ayu měl černé vlasy, ale už trochu prošedlé. Povoláním pravděpodobně lovec zvěře.
Michiyo stála a nehýbala se. Oni jí neviděli a ona byla tak zamyšlená, že je nezaregistrovala. Muž se vrátil zpět pod stromy a rozdělal oheň zatímco Ayu pobíhala po skále.
Přišel večer a padla tma. Muž opékal na ohni čerstvě staženého králíka zatímco holčička hledala další kamínky. Došla až na úplný konec srázu, naklonila se a podívala se dolu. Zamotala se jí hlava a přepadla dolu.
Michiyo se zaostřila pohledem. Ze skály přímo před ní padalo malé dítě. Oči se jí rozšířili překvapením. "Ayu!!!" vykřikl zděšeně muž v momentě kdy se okolím rozlehl zoufalý křik.
Všechno bylo pomalé. Kolem Michiyo vzduchem proletělo bílé pírko. Jako by se najednou probrala z transu a uvědomila si naráz všechny ty roky… ten čas co strávila sledováním krajiny… cítila něco divného na zádech a při pohledu dolu na zem zjistila že její oblečení úplně zbělalo a rozhodně už nevypadalo tak jako původně. Vypadalo to spíš jako hodně volné šaty. Pak se pohledem upřela zpět k padajícímu tělu. Ten zoufalý křik jí pronikl až do morku kostí. "Umře…" napadlo jí. "Nechci aby umřela… Proč by měla umřít?… Taková malá…" Michiyo bezmyšlenkovitě skočila.
Vyděšená modrá očka sledovala rychle se míhající skálu a vzdalující se vrchol srázu. Ayu nebyla schopná vůbec žádné souvislé myšlenky nebo pohybu. Prostě jen padala a křičela. Poslední co měla vidět byla noční obloha.
Najednou Ayu ucítila teplejší vzduch. Jako by jí něčí ruce uchopili a zpomalili její pád. Na okamžik před sebou zahlédla dívčí obličej a pak ztratila vědomí.
Lovec okamžitě začal slézat skálu dolu. Když se dostal na pevnou zem s překvapením a obrovskou úlevou našel spící Ayu v trávě. Holčička byla úplně v pořádku - jenom spala a v ruce svírala bílé pírko.
Michiyo stála opodál a pozorovala je. Lovec objal Ayu a ulehčeně se rozplakal. Holčička otevřela oči a podívala se na něj. "Kde je?" zeptala se. "Kdo? nechápavě se na ní podíval. "Ta dívka co letěla." zamumlala ospale. Lovec se na ní překvapeně podíval a pak jí pohladil po vlasech. "Nikdo tu není." Ayu se k němu schoulila do náruče a v ruce sevřela pírko. "Měla krásná bílá křídla…" špitla a pak znovu zavřela oči.

"Chvíli mi tenkrát trvalo než mi došlo co se stalo. Nevím kolikrát jsem viděla napadnout a roztát sníh… ale krajina se za tu dobu dost změnila a na spáleništi teď rostly statné stromy a po popelu ani památka…
Krajina nebylo jediné co se změnilo. Tenkrát jsem si uvědomila, že já též… Ty rány na zádech… nebylo to zranění, ani nemoc… Bylo to něco co mi umožnilo začít nový život… Křik té dívenky mě tenkrát probral zpět k životu. Nechápala jsem jak k tomu došlo. Jak to, že mám křídla, jak to, že moje ninja uniforma se změnila v bílé šaty. A už vůbec ne jak se mi povedlo jí chytit, když padala dolu… ale přiměla mě znovu žít. Když se druhého dne vydali znovu na cestu, šla jsem s nimi, protože jsem měla pocit, že by moje existence mohla získat nový smysl…"

Můž se jmenoval Goro. Ayu byla dcera jeho dlouholetého přítele, který se zapletl s překupníky. Jednoho dne přišli k nim domu a zabili jeho ženu a další dvě děti. Ayu se zachránila, protože tou dobou byla s otcem na tržišti. Když zjistil co se stalo, požádal Gora aby Ayu odvedl a od té doby byli na cestě.
Ayu v té době byla naštěstí dostatečně malá, aby si to moc nepamatovala a její opatrovník byť před ní nic netajil, tak zároveň dbal o to, aby minulost zůstala minulostí a ona mohla žít normální život.
Michiyo si oba dva zamilovala. Sledovala je na každém kroku ať šli kam šli. Půl roku od okamžiku kdy je potkala prvně se usadili ve vesnici nedaleko údolí.
                           Ayu rovnala polínka do vysokých sloupků a Michiyo seděla na špalku opodál a pozorovala jí. "Přála bych si být aspoň trošku nápomocná a moc jí s tím pomoc. Ale byť se můžu toho dřeva dotknout tak už ho nemůžu kamkoliv přemístit… Nedělat nic je sice pěkný… ale je to pořádně k ničemu a do nekonečna je to k nevydržení…"
Z myšlenek jí vytrhl dívčí hlas. "Ayu, půjdeš s námi chytat ráčky k potoku?" ozvalo se. Ayu s rukou na půl cestě k dalšímu polínku na ní nadšeně koukla a pak radostně vyskočila a zatleskala. Jak se ale rychle zvedla tak drkla do srovnaných polínek. Michiyo zahlédla jak se celá hromada pořádně nahnula a Ayu si zakryla rukama hlavu. Nějak jí v hlavě vyvstala představa, jak se dřevo vrací zpět na své místo, místo toho aby se zřítilo na Ayu a nestačila se divit když okamžik na to se dřevo ve vzduchu zachytilo úplně stejně jako v její představě a vychýlený sloupek se zhoupl zpět na své místo a zůstal stát. "Náhoda je blbec…" zamumlala Michiyo a podezřívavě si změřila dříví pohledem. "Myslela jsem si, že to spadne… fakt se to vychýlilo o dost."
Nebyla jediná kdo na to tak blbě koukal. Ayu i její zrzavá o dva roky starší kamarádka Neru na to koukali stejně překvapeně. "Koukám, že jsi to srovnala fakt dobře, že se ti to po tomhle nesesypalo." usmála se Neru. "Asi jsem měla štěstí…" Ayu se podrbala na hlavě a pokrčila rameny. Vzápětí jí Neru popadla za ruku a obě odběhly k potoku.

"Jo… nedalo mi to… tím čím jsem se stala to tou dobou už bylo nějaký ty roky určitě… Po pravdě jsem to nepočítala, ale myslím že když budu tvrdit, že je to v řádu desítek, tak se moc nespletu… soudě podle výšky lesa v údolí určitě. Nemohla jsem být navždy sklíčená a netečná… Nezapomněla jsem na to co se stalo a stále mě to mrzelo, ale už jsem se byla schopná zaměřit i zpět na přítomnost.
Tahle příhoda se dřevem mi celkem nasadila brouka do hlavy. Původně jsem si myslela, že je to náhoda, ale pak mě napadlo zkusit, zda-li to není jinak."

Zaikaku-kan no tsubasa II.

4. února 2011 v 18:09 | Mizakoe |  Zaiaku-kan no tsubasa
"Ano, někdy tehdy jsem zemřela taky... Vzpomínám si jak jsem se ho pokoušela udržet aby nespadl, ale v příštím okamžiku jsme se na zemi složili oba. To zděšení při pohledu do jeho mrtvých očí mě neopustilo dodnes... Tehdy jsem všechno zkazila. Nedokázala jsem vůbec nic udělat. Zemřel mojí vinou. Kvůli mně bylo vyzrazeno, kde se naše vesnice nalézá a kvůli mně jsme se oba dostali do téhle situace... Dala bych cokoliv, za to abych mohla vrátit čas… on neměl zemřít…
Když nad tím tak s odstupem času přemýšlím, tak bych měla spíš říct, že tenkrát se mi tak nějak ta moje smrt nevydařila. Nikdy se mi nic nedařilo, ale že nebudu umět ani umřít… tak to mě opravdu nikdy nenapadlo…
Byla bych radši mrtvá. Moje nynější existence je absolutně nicotná a bezpředmětná. Lidé mě nevidí ani neslyší. Můžu se jen věčně sžírat pocitem viny..."

Michiyo zůstala zničeně klečet u dvou mrtvých těl. Viděla sebe a Anteie ležet na zemi na tatami nasáklou krví. Nevydala ani hlásku, jen se jí z očí spouštěli potoky slz. Jeden ze samurajů odtrhl mrtvá těla od sebe. "Nesahej na něj!!!" vykřikla a vrhla se na něj. On jí ale očividně neslyšel. Její ruce jen prošli skrz něj. Michiyo se zarazila. Znovu se podívala na těla na zemi a pak na vlastní ruce. "Ááááááááá…." Tělem se jí rozlil nový pocit - pocit absolutní bezmocnosti. Je konec… udělalo se jí černo před očima a omdlela.
Když se znovu probrala byli už všichni pryč. Nevěděla jak dlouho byla v bezvědomí. Michiyo vyšla nahoru po schodech a pak do další místnosti. Všichni byli pryč. Na stěně zahlédla přišpendlený plánek. "To je cesta do vesnice." uvědomila si a s hrůzou si vzpomněla na rozhovor jehož byla svědkem. Pohlédla z okna. Šeřilo se. Brzy bude noc. "Ne to ne…" z očí se jí zpustil nový příval slz a vyběhla ven. Musí do vesnice. Musí něco udělat.
Cesta byla dlouhá. Celou dobu běžela i když nevěděla jak. Utíkala ze setrvačnosti. Někdy po cestě musela ztratit boty. Michiyo si toho ale nevšimla. Byla příliš vyděšená a příliš unavená na to, aby ještě cítila něco takového jako ostré kamínky na cestě. Noc houstla a cesta ubíhala jen pomalu. Mezi vesnicí, kde zemřela a jejím domovem byly menší hory pokryté lesem a dostat se z jednoho místa na druhé bylo poměrně obtížné. Když se dostala do končin, které už jí byly trochu známější, akorát svítalo. Vzduchem byl cítit kouř… přišla pozdě… Nad lesem bylo vidět rudou záři. Michiyo na chvíli zastavila a naprázdno polkla. Chvíli zvažovala, že se otočí a poběží pryč. Ale poslední střípky naděje jí přeci jen neopouštěly a tak se rozběhla směrem k vesnici. V momentě, kdy se dostala na její hranice, tak ale byly rázem i ty tam. Vesnice byla celá v plamenech. Michiyo bez rozmýšlení vběhla mezi domy. "Pozabíjeli je víceméně ve spánku…" špitla zhrozeně při pohledu na černé ohořelé kostry. Pomalu procházela hořícími domy. Všichni byli mrtví. Bylo to spíš jak špatný sen, nebo spíš noční můra…

"Ano, bylo to jako sen… procházela jsem hořícími budovami a plameny mě nepálily… ohořelé trámy se trhaly ze stropů a zasypávaly ohořelá těla, ale mě se ani nedotkly… Ze začátku jsem byla vyděšená a sklíčená… pak ale strach vystřídala melancholie… nevnímala jsem co cítím… pouze jsem viděla hořící budovy a nerozuměla tomu co vidím… Vycházející slunce tomu dodávalo zvláštní atmosféru… tmavě modrá obloha na které ještě slabě zářily hvězdy a jasný rudý pruh na východě… vše ponořené v silném oblaku dýmu…"

Michiyo se zastavila na náměstí uprostřed vesnice. Tedy spíš na něčem kde dřív bylo náměstí. Teď tu ležely už jen hromádky černé zuhelnatělé hmoty a okolo dohořívali ostatní domy. Dřív měla na okraji vesnice domov, ale tohle místo… tohle spáleniště… už jí tu nic nedrželo… Otočila se a zamířila pryč. Na okraji vesnice se ještě naposledy otočila pak utekla. "Všechno je to moje vina…"

"Zkuste si představit, že by jste přišli úplně o všechno… nepůjde to… Ať si představíte cokoliv, nikdy to nebude jako realita - ta je mnohem horší… Bolest, která sžírá duši… Pocit marnosti pronásledující vás ve dne v noci… Ať jsem byla původně kdokoliv… Nyní jsem byla nikdo… Neuměla jsem se s tím srovnat. Dokázala jsem jen dlouhé hodiny někde nehnutě sedět a brečet… Zlomilo mě to…
Když vás něco ale příliš dlouho bolí, naučíte se to nevnímat. Víte o tom a v momentě, kdy se na to zaměříte, tak to bleskurychle ožije, ale ten pocit se dá trochu zredukovat, uzavřít do sebe a uzamknout někde hluboko. Jestli se dobře pamatuji, tak o mě dřív říkali, že jsem takový malý veselý a střelený stvoření… dřív…"

Kus světle šedé látky, vzdáleně připomínající kimono visel na stromě. Michiyo seděla na břehu potoka a snažila se si ze zad smýt krev. Poslední dobou se jí na zádech zhruba v oblasti lopatek čím dál tím častěji bez vysvětlení otevírali dvě podlouhlé rány. Pálilo to, ale ať dělala cokoliv, nemohla se toho zbavit.
Její život se dost změnil a spoustě věcí kolem nerozuměla. I když většinu ani nezkoušela řešit. To, že už několik měsíců nic nejedla ani nepila, to že ani když už se objevoval první sníh jí nebyla zima a i to, že vlastně umřela nějak divně… bylo jí to jedno. Děli se s ní věci, které se nedali vysvětlit. Bez toho aniž by jí to fyzicky nějak změnilo ztratila většinu svojí váhy, občas krvácela ze zad a sem tam se jí z ničeho nic zmocňovali podivné pocity.
Michiyo se zvedla od díry v ledu. Rukou se natáhla po oblečení a stáhla ho z větve. Dřív černá uniforma přizpůsobené pro tichý a nenápadný pohyb zšedla a připomínala spíš něco jako šaty. Chvíli látku hypnotizovala pohledem jako by nad něčím přemýšlela a pak si to natáhla zpátky na sebe. Podívala se zpět na díru v ledě a pak vyrazila proti proudu.
                Po pár hodinách došla na vrcholek kopce. Přešla po skalnaté ploše na druhou stranu a podívala se do krajiny před sebou. Ostrý sráz na údolím nabízel dokonalý přehled o krajině tam hluboko dole. Zvedl se slabý vítr a rozcuchal Michiyo vlasy. Ta jen nehnutě stála a upírala pohled dolu do údolí. Ten pohled jí byl povědomý… po čtyřech měsících bezcílného bloumání došla tam odkud vyšla.
Z nebe se začali snášet sněhové vločky a dopadat na zčernalou půdu dole pod ní. Michiyo upírala pohled dolů. Jediné co se pohybovalo byly záhyby látky a vlasy poletující ve větru. Stála tam dlouho. Opravdu velmi dlouho.
Krajinu pokryl sníh. Pak odtál a odkryl spousty zuhelnatělých trámů. Po čase na nich začaly klíčit malé zelené rostlinky. Pomalu rostly, vykvétaly a zase uvadaly. Okolní listí zežloutlo, zčervenalo, zhnědlo, seschlo a opadalo. Napadl nový sníh. Čas běžel. Michiyo tiše sledovala údolí a pod ní rostl nový les. Roční období se střídala a krajina se měnila.