Leden 2011

Zaikaku-kan no tsubasa I.

29. ledna 2011 v 9:28 | Mizakoe |  Zaiaku-kan no tsubasa
"Vzpomínám si na časy kdy jsem nebyla taková. Na časy kdy jsem měla rodinu… přátelé… domov… kdy jsem byla šťastná… opravdu šťastná. Stejně jako si pamatuji den kdy jsem zemřela. Tehdy jsem si neuvědomovala co se děje… tehdy jsem nevěděla, že je to naposledy co mi bije srdce…"

Ulicí se mihl stín. Rychle proběhl mezi domy a okamžitě zmizel za rohem. Drobná dívčí postava se schoulila v rohu a nakoukla štěrbinou v okenici. Neměla tu by tu být… ne tady… ne sama… Hnědozelené oči upírala dovnitř a napínala sluch. Vevnitř byli nějací muži a o něčem tiše konverzovali. Michiyo se potichu stáhla dolu a v příštím okamžiku se vymrštila tiše vzhůru a vyhoupla se na střechu. Černé uplé kimono ani nezašustilo. Ninja uniformy konec konců přeci jen měly nějaký smysl. "Musím zjistit jaké mají plány. Antei mi sice zakázal sem chodit, ale… byla to moje vina, že našli ten svitek." proběhlo jí hlavou. Rychle si svázala hnědé trochu vlnité vlasy do culíku. Běžně je nosila rozpuštěné, ale v momentě kdy potřebovala stoprocentní přehled, tak věci typu půl obličeje schovaného za odrostlou ofinou a nebo něco dlouhého až po konec lopatek vlajícího ve větru krajně nepříjemné.
Michiyo přeběhla k oknu a protáhla se jím dovnitř. "Jestli ho tu někde nechali, tak ho dostanu zpátky." rozhlédla se kolem a očima pátrala po čemkoliv co by připomínalo svitek. V místnosti byla ale tma. S těží se dala rozeznat skříň po její levé ruce, natož hledat kus papíru. Michiyo potichu obhlédla celou místnost a pak prošla do sousedního pokoje. Byla v něm úplně stejná tma jak vedle. "Takhle nic nenajdu…" svěsila nešťastně ramena. V příštím okamžiku ale zpozorněla. Zaslechla kroky. Někdo šel po schodech nahoru. Michiyo se střelhbitě schovala do nejzašího rohu místnosti za jakousi bednu. Do místnosti vstoupila skupinka mužů. Dle uniforem to museli být místní samurajové. Tělo jí sevřela hrůza. Jestli jí najdou je po ní. Tohle byla cizí vesnice, cizí samurajové a ona cizí zvěd. Devět dospělých mužů a jedna malá holka…
Michiyo bylo sedmnáct, ale vypadala mladší a chovala se jako mladší. K výzvědnému uskupení se dostala víceméně jen zcela náhodou a omylem díky své zálibě v nejrůznějších schovávačkách a nenápadnosti.
Jeden ze samurajů - ten co měl jako jediný místo katany kopí - vytáhl ze záhybu kimona jakýsi plánek a rozložil ho na zem. "Tady tudy by to bylo podle mne nejlepší. Cesta je zde nejschůdnější a zároveň přijdeme z druhé strany než by nás čekali." Michiyo ani nedutala a jen poslouchala. "Nebylo by lepší vzít to přes průsmyk Aojigu?"zeptal se někdo na koho neviděla. "Ten nápad se mi nelíbí. Když mi doneseš podrobnější plán, tak ti ukážu proč." Oslovená osoba pravděpodobně jen přikývla, protože Michiyo neslyšela žádnou odpověď, jen si uvědomila, že se ten člověk blíží směrem k jejímu úkrytu. Namáčkla se co nejvíc do kouta. Víko krabice za kterou se schovávala zavrzalo a pak se postava zase vzdálila.
Čas se odporně vlekl… minuta… tři… deset… Muži stále diskutovali a Michiyo pomalu docházelo čeho se stala svědkem. "Musím se odtud dostat... Tohle se nesmí stát..." před očima se jí zjevila její vesnice, její domov, její přátele a příbuzní. Pak se jí v hlavě zhmotnila představa její mladší sestřičky. "Michiyo…" zamumlala a z úst jí vytekl pramínek krve. Na to se bezvládně složila na zem. Michiyo zavřela oči a vyhnala si z hlavy tu odpornou vidinu. "Ne nenechám je zemřít. Když je varuju, tak můžeme aspoň utéct."
Její myšlenky vyrušili nové blížící se kroky. Znovu se stáhla co nejvíce do stínu. Člověk nad ní si otevřel bednu a začal se v ní přehrabovat. Víko kterým se zavírala omylem shodil a ono dopadlo na zem těsně před Michiyo. Ztuhla. Nasucho polkla a přimkla se co nejblíže ke stěně. V zorném poli se jí zjevila hnědá nohavice hakamy. Muž se shýbl a natáhl se pro víko. S nataženou rukou k zemi se zarazil. Jeho pohled uhnul stranou. Michiyo zahlédla v těch černých očích před sebou nejprve překvapení a pak zlost. Samuraj se napřáhl. Chtěl jí uhodit. Michiyo ani nepřemýšlela co dělá. Našli jí a ona musela zmizet. Nevěděla jak, ale v příštím okamžiku její chodidlo zasáhlo mužův obličej. Bedna se překotila. Zasažený samuraj narazil do zdi a vyrazil si dech. Michiyo se vymrštila na nohy a pohlédla na samuraje, kteří před tím seděli kolem plánku. Teď jich sedm stálo s rukou na rukojeti katany. Ten s kopím si jí změřil pohledem. "Zabijte jí." prohlásil klidně. Nejbližší samuraj tasil. Michiyo na nic nečekala. Jediná její možná spása byly dveře na druhé straně. Ostří prosvištělo vzduchem. Michiyo se vyhnula. Rukou si šáhla za záda a vytasila dýku. Ostří katany se vracelo. Ránu se jí povedlo v poslední chvíli vykrýt a pak muži podkopla nohy. Rozběhla se ke dveřím. To už se na ní ale sesypalo dalších šest samrajů až na toho co doteď seděl u plánku. Cesta ke dveří byla zablokována. Michiyo změnila trasu. Proběhla kolem zdi. Zaútočila na světlovlasého muže před sebou. Naznačila, že mu chce podkopnout nohy, ale místo toho mu kopla boční kop na hlavu. Byl ale rychlejší jak ona. Jeho ruka se jí sevřela kolem kotníku jako kleště. V příštím okamžiku cítila jak letí vzduchem. Muž s ní hodil o stěnu. Michiyo se začala dusit. Náraz do stěny jí vyrazil dech. Viděla jak se k ní blíží, ale nemohla nic dělat. Nemohla se pohnout… nadechnout…
ani vykřiknout když viděla blížící se ostří katany.
Dřív než viděla co se děje to slyšela. Místností zazvonil zvuk kovu a samuraj který jí chtěl zbít ležel v louži krve na zemi. U protější stěny se mihl černý stín. Michiyo poznala Anteie. Hnědovlasý mladík v černém s dýkou v ruce se vyřítil vpřed. Jako blesk se prořítil místností. Samurajové na něj zaútočili naraz. Michiyo ani přesně neviděla co se stalo. Ale nějakým pro ní záhadným způsobem se jeden z mužů rázem ocitl na zemi a druhý jak dominová kostka narazil do ostatních.
Antei mezi nimi proběhl přímo k Michiyo, která se tou dobou ještě stále marně pokoušela znovu nabrat dech. Rychlým pohybem jí praštil do zad. Michiyo se rozkašlala a konečně se jí povedlo nadechnout. Ještě než se stihla rozkoukat, tak jí popadl za zápěstí a rozběhl se s ní ke dveřím. Michiyo matně slyšela kroky za sebou. Před očima se jí dělalo chvílemi černo. Zpomalovala. Antei se na ní ohlédl. Všiml si rudé skvrny Michiyo ve vlasech. Oba za běhu zabočili stranou do příhodného tmavého koutu. "Sedni si." sykl na ní potichu a Michiyo poslechla. Antei se rukou opatrně dotkl rány na její hlavě. "Očividně s tebou o tu zeď hodil kvalitně." zamumlal rozmrzele. "Říkal jsem ti, že sem nemáš chodit. A už vůbec ne sama." Michiyo sklopila pohled. "Odpusť mi to, chtěla jsem to napravit." špitla tiše. "To je teď jedno - o tom si povíme doma. Momentálně je důležitější jak se odtud dostat, ale tímhle jsi mi pořádně nahnala strach." "Antei?" podívala se na něj. "Zítra v noci chtějí zaútočit na naší vesnici. Dešifrovali ten svitek - vědí kde jsme." Anteiovy ostře řezané rysy ztuhly. "Musíš jít napřed a varovat je." dodala. Antei se jí podíval do očí. "Teď mě dobře poslouchej. Nikdy se přátelé neopouští a už vůbec ne v takovýmhle stavu. Dostaneme se odtud oba. Jasný?" Michiyo uhnula pohledem. Jen cítila jak se na ní upírají jeho bystré hnědé oči. "Oba to nedokážeme - zdržuju tě." "Já jsem se tě nanic neptal. Nenechám tě tu." zamumlal rozhodně a přikrčil se víc do stínu.
Místností se rozlehly spěšné kroky. Někdo to tu prohledával a nebyl sám. "Zůstaň tu a nehýbej se." uslyšela Michiyo tichý hlas vedle sebe a pak Antei zmizel v dalším stínu. Ozval se dutý náraz těla na zem a pak zvuk řinčícího kovu. Michiyo se dělalo čím dál tím víc černo před očima a motala se jí hlava. Slyšela další tělo dopadnout na zem. Zvuk ostří jí uklidňoval. Dokud se bojovalo znamenalo to, že ti co padnou k zemi jsou nepřátelé a ne Antei. "Celé je to moje vina… nedokázala jsem ubránit svitek a pak ještě zatáhnu Anteie do tohohle… kdybych poslechla rozkazy tak bychom tu teď nemuseli být."
Do místnosti naběhli další lidé. Michiyo je jen slyšela. Pak si uvědomila, že se někdo blíží. Matně viděla postavu nad sebou. Rukou sevřela dýku a postavila se. Automaticky zablokovala ostří katany. Rána útočníka nebyla nijak zvlášť silná, ale Michiyo se motala hlava a tak jí to odhodilo pěkný kus dozadu a tvrdě přistála na zemi. Postava se s napřaženým mečem rozběhla jejím směrem. Antei odkopl útočníka se kterým sám v té chvíli bojoval a zaútočil na postavu, blížící se k Michiyo. Tím ho vykolejil a přinutil ho se stáhnout. Michiyo se vyškrábala pracně zpátky na nohy a postavila se zády k Anteiovi.
Mužů v samurajských uniformách se vyrojilo v místnosti celkem dost. Byli tu původní pronásledovatelé plus čtyři nové tváře. Obklíčili je a zaútočili. Anteiovi se povedlo vyrazit jednomu ze samurajů zbraň z ruky a dalšímu zlomit zápěstí, ale Michiyo se už sotva bránila a vypadala jako že každou chvílí ztratí vědomí. Zavrávorala. Antei jí levou rukou podepřel a odrazil blížící se útok. V tom ale ucítil palčivou bolest v útrobách. Samuraj s kopím na něj zaútočil zezadu a probodl ho.
Michiyo oněměla hrůzou. Antei ztratil vládu nad tělem a upustil dýku.

Zaikaku-kan no tsubasa - info

28. ledna 2011 v 21:18 | Mizakoe |  Zaiaku-kan no tsubasa
罪悪感の翼    

Zaiaku-kan no tsubasa neboli Křídla viny - to je název nové povídky vyprávějící příběh "nepovedené" smrti. Co vlastně znamená zemřít? Skončí všichni stejně a nebo smrt značí pokaždé něco jiného? Tak jako tak, zemřít znamená povětšinou pro ostatní po fyzické stránce zmizet. Ale konec všeho je vždy začátek něčeho dalšího. Jen se s tím občas neumíme vypořádat.
Zaiaku-kan no tsubasa vypráví o smrti, pokusech vyrovnat se s vlastním životem a snaze sebrat sílu a začít znovu. Ale čas neúprosně běží a tak se občas věci co před nás jeho tok připlavil změní přímo před našima očima ještě k něčemu daleko absurdnějšímu.

To by byl tak tématický nástin… rovnou měním i desing blogu. Je to dosti vyšablonkovaný, takže je z toho poznat z kterých obrázků jsem si vzala vzor =o). Myslím, že k tomu můžu poznamenat jen jedno - jedna z postav se tam objeví už na začátku, ale druhá až výrazně později =oD takže jen aby nedošlo k záměně v rámci toho obrázku xD

No tak snad se to bude aspoň trošku líbit ^^

Tak se po sto letech zase hlásím

27. ledna 2011 v 21:23 | Mizakoe |  Obecně
Tak hádám, že to že tu nic za poslední uherský rok nového nepřibylo jste si asi určitě všimli xD… takže… přiznávám bez mučení…. Škola je příšernej požerák času… Nicméně Bobesh se rozhodl Řev elementů nedopisovat (místo toho píše něco jiného a netuším jestli to sem smím nebo nesmím dát - xD nebylo mi sděleno)…. Každopádně taky píšu novou povídku a v dohledné době jí sem pravděpodobně postupně hodím, byť jsem původně myslela, že jí uveřejňovat nebudu. A když už jsem u těch změn =oD …. Tak bych si k tomu mohla udělat nějaký nový desing - ať mi to k tomu tématicky ladí xD… Podrobnosti dopíšu časem ^^