Prosinec 2010

Úsměv kostí

18. prosince 2010 v 8:36 | Mizakoe |  Jednorázovky
Není podstatné kdy se toto odehrálo. Nemusíte znát ani místo ani čas a nemusíte to ani chápat, prostě se to jen stalo a sama tomu nerozumím. Nechtějte po mě tedy prosím vysvětlení…

Celé to začalo jednoho horkého odpoledne hluboko v lese. Byla to taková suchá travnatá džungle s vysokými stromy. Bylo to divné místo. Slunce pařilo chudými korunami stromů. A jediné živé bytosti k vidění byli občasní drobní pěvci… ale nezpívali.
Nebyla jsem tu sama. Byla tu taková pestrá skupinka. Nikoho z těch lidí jsem ale neznala. Byl tu o něco mladší kluk, baj oko tak čtrnáctiletý. Blonďák, vytáhlej, hubenej, v bílomodrým tričku s lodičkama a modrejch kostičkovanejch třičtvrťákách. Pak tu byl nějaký starší pán. Byl snědší pleti a měl černé vousy. Dál tu byla holka o něco starší jak já. Zrzavá a od pohledu takříkajíc holka holčičí. Ale nemá cenu všechny popisovat. Stačí jen říct, že nás tu bylo kolem dvanácti. Byli jsme různého stáří, různé národnosti a rozličných zájmů. Spojovalo nás jediné - všichni jsme se nějak ocitli v tomhle trnitém, křovím zarostlém lese.
Celé tohle místo se mi nelíbilo. Nebo né že by se mi opticky nelíbilo, ale měla jsem z něj špatný pocit. Něco tu bylo špatně. Často jsem nacházela kosti - spoustu kostí - a většina z nich byla upravená. Byly do nich vyřezány nejrůznější obličeje nebo masky a ještě na nich byly zvýrazněné určité rysy červeně. Byla to pečlivě odvedená práce a opravdu umělecky vydařená, ale… jak to že jich je tak moc? A čí kosti to vlastně jsou…
Nedaleko se ozvaly kroky, dopad hole na něco tvrdého a pak se něco neforemného skácelo k zemi. Nevěděla jsem odkud se to ozvalo, ale vyděsilo mě to. Vlastně ani nevím jestli jsem si byla jistá tím co jsem slyšela, ale to neubíralo té hrůze co se mě zmocnila na síle. Celý ten les měl takovou divnou atmosféru. Smrdělo to tu něčím zlým. Něčím co zabíjelo živé tvory a vyřezávalo si z kostí.
Ostatní to cítili asi stejně. Všichni jsem se naráz rozběhli. Jak splašená jsem uháněla pryč. Trnité křoví mě chytalo za oblečení a zpomalovalo mě. Rozhodla jsem se schovat.
Moc dlouho jsem neváhala a po zběžném obhlídnutí okolí jsem vylezla na statný listnatý strom. Několik metrů nad zemí byla ve větvích naházená sláma a suchá tráva. Překvapilo mě to, ale brala jsem to jako dobrou schovávačku. Přikrčila jsem se na větvi a pátravě se rozhlížela po okolí. Nic jsem ale neviděla. Trochu mě to uklidnilo.
Najednou se za mnou ozval šustot. "Strašně to bolí." ozval se z trávy tichý lidský hlas. Tu prostou větu pronesl s takovou bolestí a utrpením, že mi na těle naběhla husí kůže a po zádech přeběhl chlad. Stála jsem šokovaně na místě a nebyla jsem se schopná pohnout. Byl tam zahrabaný člověk. To zjištění mnou otřáslo. "Strašně to bolí." zaúpěl znovu. "tak strašně moc to bolí… můj žaludek… to bolí." šeptal a mě jímala hrůza. Nerozuměla jsem tomu, čeho jsem se právě stala svědkem a ani jsem tomu rozumět nechtěla. "Bolí to." zamumlal o kousek dál další hlas. Byli tu dva. "Žaludek… on mi ho přesunul… všechno vevnitř mě přesunul… cítím krev…"
V té slámě byli dva umírající lidé. Slyšela jsem jak šeptají, že zemřou a že proto už se ho nebojí. To co se stane už nebude bolet a že tedy není důvod se bát. "On se vrátí." To bylo poslední čemu jsem rozuměla, než mě hrůza schvátila natolik, že jsem přestala myslet a skočila jsem ze stromu dolu. Dopad byl tvrdý, přece jen jsem byla dost vysoko. Bylo mi to ale jedno. Ani nevím jestli to bolelo nebo ne. Slepá strachy jsem se řítila pryč. Nevěděla jsem co dělat a netušila kam běžet. Cítila jsem jen chladné sevření strachu a celá jsem se třásla chladem, byť slunce stálo akorát nad hlavou a opíralo se paprsky o zem.
Došel mi dech a musela jsem zastavit. Podepřela jsem se rukama o kolena a v předklonu jsem se pokoušela znovu lapit vzduch. Nemohla jsem se uklidnit. Cítila jsem jak mi po tvářích nekontrolovatelně tečou slzy a jak se stále celá třesu.
Najednou se mě zmocnila zlá předtucha. Něco se blížilo. Polila mě nová vlna hrůzy a znovu jsem se rozběhla. Chtěla jsem pryč. Strašně moc jsem chtěla se odtud dostat pryč. Vyběhla jsem z lesa a octla se na něčem co připomínalo louku. Prostor odnikud nikam. Na obzoru téměř nic a všude rostla tráva… ale byla suchá… Bylo mi to jedno. Nezastavovala jsem. Pak jsem z ničeho nic uklouzla. Rozplácla jsem se na látce nasáklé něčím červeným. Chtěla jsem křičet, ale hlas se mi zadrhl. Překotně jsem se sesbírala a běžela dál. Nohy se mi pletly a už jsem nemohla. Vpřed mě hnala jen čirá hrůza z toho všeho.
Pak jsem si všimla budovy. Byla vysoká, hranatá, z plechu a vypadala jak hangár. Bylo mi fuk co to je. Rozběhla jsem se k ní, protože mi dodávala naději, že třeba se schovám a že tam potkám někoho známého. Nebylo to pravděpodobné, ale já byla zoufalá a prahla po čemkoliv co by mi poskytlo úkryt, klid a ochranu.
Vřítila jsem se dovnitř. Byl to obrovský opuštěný prostor. Okna byla jen na jedné zdi vysoko u stropu a vevnitř tím pádem bylo šero, byť tam svítilo pár žárovek. U další zdi bylo něco co připomínalo obří žebřiny. Rozhodla jsem se po nich vylézt nahoru a z nich přelézt na to obrovské potrubí, tažené pod stropem. Usadila jsem se až u zdí naproti zdi se žebřinami. To znamená u zdi nade dveřmi. Všimla jsem si zavěšených prken a stébel trávy zachytaných všude možně na potrubí.
Mojí pozornost však upoutalo něco jiného. Kousek ode mne ležela kost. Vyřezávaná maska, s dvěmi červenými pruhy na pravé tváři, se na mě škodolibě usmívala. Dívala jsem se na ní a nebyla schopná odtrhnout zrak.
Dveře dole se rozrazili dokořán a dovnitř pronikl na chvíli sluneční svit, než se zase se skřípotem zabouchly. Dole stála postava. Přišel. Byl to on. Hleděl přímo na mě, věděl, že tu jsem. Zabije mě. Ublíží mi. To co udělá bude bolet - moc bolet.
Ten člověk dole… měla jsem pocit jako bych ho znala. Pocítila jsem úlevu a na tváři se mi rozlil slabý úsměv. Věděla jsem, že mě zabije, ale bylo mi to jedno. Nebála jsem se. Nechtěla jsem utíkat - chtěla jsem zůstat. Nevím jak je to možné. Byla jsem prostě ráda, že ho vidím a chtěla jen obejmout. Na tom co bude následovat mi nezáleželo.
Moje tělo už nemělo vůli se hýbat. Viděla jsem jak se blíží. Seděla jsem na místě a čekala až přijde. Věděla jsem, že přijde, že si jde pro mě. Že konec všeho se blíží… a chtěla jsem obejmout.