Myšlenka

8. listopadu 2010 v 15:27 | Mizakoe |  Jednorázovky
"Nyan nyan, nyan nyan. Ni hao nyan." křach. Ruka mi zcela automaticky prosvištěla vzduchem a zamačkla řvoucí mobil. Vzala jsem ho do ruky a koukla na displej. "Sobota 6.11.2010
6:27… budíku bláznivej, to se nemůžeš aspoň na víkend sám vypnout?" zamumlala jsem otráveně a rozespale jsem se otočila na druhou stranu.
Někdy se člověk vzbudí a prostě jenom cítí, že je něco jinak, než by mělo být. Přesně tenhle pocit jsem měla, když jsem dnes ráno otevřela oči. Počasí normální, věci na svém místě, ale… přeci jen se to ráno nějak lišilo od těch předchozích sedm a šedesáti co už uplynuly od začátku školního roku.
Chvíli jsem se tím zvláštním pocitem zaobírala. Tedy přesně do okamžiku než se místností znovu ozvalo "Nyan nyan." "Opakovaný vyzvánění." zaúpěla jsem a v příštím okamžiku jsem donutila to nelidské zařízení co odmítalo respektovat, že chci ještě spát, zmlknout.

"Mmm za dvacet minut sedm… je víkend! Víkend!" brblala jsem a zároveň jsem s definitivní platností vypínala budík. "Oki oki, vstávám… přece se tu nebudu jen tak válet." vymyslela jsem po chvíli hypnotizování stropu a vyhrabala jsem se z postele. Víceméně popaměti jsem vytáhla něco na sebe a převlíkla se. Vždycky po ránu mi byla zima… dneska taky… ale nějak jsem byla stále ještě částečně zaměstnána tím zvláštním pocitem a tak jsem to moc nevnímala. Nějak tak automaticky jsem zamířila do vedlejší místnosti. Moje mladší ségra už byla vzhůru. Pravděpodobně koukala na nějaké anime - nevím - myslím si to. Původně jsem se chtěla jít najíst, ale místo toho jsem jen bezcílně bloumala po domě a lámala si hlavu tím zvláštním pocitem, kterého jsem se nemohla zbavit. Bylo to něco jako očekávání, ale zároveň i strach a zmatek. Čím víc jsem nad tím přemýšlela, tím míň jsem to chápala, a tím víc jsem se ztrácela ve svých vlastních myšlenkách.
Z transu mě vytrhl až Janin hlas. "Jak dlouho tu takhle ještě hodláš stát? Kdybys byla té lásky a uhla, tak bych docela nasypala Kikině granule. To zvíře má určitě hlad." "Ohayo." pozdravila jsem a ještě trochu mimo jsem uhnula od dveří s pohledem upřeným někam do neurčita. Slyšela jsem jak klíč zajel do zámku u dveří. Dvakrát zachřestila západka a pak Jana vzala za kliku. "Co to…." nedokončila jsem větu a jen jsem poslouchala. Vzduchem se nesl takový divný dunivý zvuk, ale tišší než by jeden čekal. Nedalo mi to a vyšla jsem bosky na zahradu. Nechápala jsem to. "Co je to za zvuk?" to bylo jediné co mě zajímalo. Pohledem jsem se zastavila na ulici. Dva lidé stáli nad psem a snažili se ho uklidnit, ale zvíře se jen zoufale vzpouzelo na vodítku. Dunění trochu změnilo frekvenci a malinko zesílilo. Muž se ženou se zarazili a zaposlouchali se. "Takže se mi to nezdá, slyší to taky." proběhlo mi hlavou a vyšla jsem na ulici. Zvuk opět nabral na intenzitě. Okna domů se otevírala a lidé vycházeli před ven. Něco se dělo. Připadala jsem si jako cizí pozorovatel, sledující neexistující výjev. Lidé se nechápavě rozhlíželi kolem. Pes na vodítku se vytrhl ženě z ruky a s panickým strachem v očích se rozeběhl k lesu. To tiché dunění se ve zlomku sekundy změnilo v hromový řev a v dalším okamžiku se nám nad hlavami objevila divná neforemná věc. Bylo to obrovské, šedivé a těžko definovatelné. "To je… UFO?" pomalu mi docházela tahle skutečnost a nebyla jsem schopná se pohledem odtrhnout od té masy šedavé hmoty ve vzduchu. Když jsem strávila tuhle absurdní myšlenku tak mi došlo, že vlastně vůbec netuším co mám dělat.
Velká šedá věc začala dle mého úsudku přistávat. Dosedla na zem jen pár ulic od nás, ale dostatečně daleko aby nebyla vidět.
Řev s jakým ta věc přistála dokonale vzbudil pravděpodobně úplně všechny v okruhu od nevidím do nevidím. Najednou jsem odtud chtěla strašně moc pryč. Otočila jsem se na patě a běžela jsem domu. Když jsem vtrhla dovnitř, Martin akorát konstatoval fakt, že mu nejede internet a Jana do toho kecala něco na téma ať s tím dá pokoj a radši jí řekne co provedl s televizí, že má ze všech kanálů jen zrnitou a nekoukatelnou hrůzu. Rodiče něco potichu řešili o místnost vedle.
Venku se ozvala poplašná siréna. Viděla jsem jak rodiče zbledli. "Dělejte do krytu." Mamka popadla Janu za ruku a zamířila ke dveřím. "My tu máme někde kryt?" koukla jsem na ní překvapeně. Přikývla. "Ano, obecní." "Ale jak to? Já o žádným nevím." nechápala jsem. "Prosímtě to teď neřeš a dělej!" okřikla mě.
Zmlkla jsem. Celá rodina se nasáčkovala do předsíně. Po předchozí zkušenosti s teplotou ovzduší jsem ještě vyběhla nahoru do pokoje pro mikinu. Během minuty jsem byla zpátky, ale v předsíni už nikdo nebyl. Spěšně jsem se obula a vyběhla na ulici. Byli pryč - všichni byli pryč. Nikde ani noha. Odněkud se zničehonic ozval hysterický jekot a pak všechny zvuky utichly. Cítila jsem jak se mi sevřel žaludek… jako by se čas na okamžik zastavil. Několik sekund jsem tam jen tak stála, neschopná jakéhokoliv pohybu. "Musím se jít schovat." došlo mi ve chvíli kdy jsem uslyšela výstřel a rozběhla jsem se pryč.
                                    Teď sedím schovaná v kůlně a čekám, i když nevím na co. Nevím kde jsou ostatní a ostatní nevědí, kde jsem já. Jsem sama. Jediné co tu je, je pár lopat, hrábí a můj bambusový luk a šípy, spolu s něčím co měl být původně meč.. "Vypadá to spíš jak oloupaný klacek… hmm meč… k čemu vlastně?" napadá mě tak. Strnula jsem. Mám pocit, že někdo, nebo něco obchází okolo, blíží se. Všude kolem je absolutní ticho. Děsí mě to. Vlastně bylo lepší když se odněkud ozval aspoň nějaký křik, takhle je tu děsivě mrtvo. Vážně se bojím. Můžu jen s rostoucí hrůzou poslouchat to tiché šupání, ten odporný plíživý zvuk, který mi nahání husí kůži. Na dveře padl stín. Není kam utéct, jsem v pasti.
"Nyan nyan,…" hlavou se mi rozlehl povědomý zvuk. Otevírám oči a s ulehčením hledím na dřevěný strop svého pokoje. Právě mi zvoní budík. Po hmatu ho zamáčknu a vylezu z postele. "Zajímavé…" mobil píše neděle 7.11.2010 6:27. Nějak si nevybavuji co jsem dělala v sobotu, ale neřeším to. V hlavě mám jedinou myšlenku. "Byl to jen sen, hloupý sen…"
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Komentáře

1 Tsuki-chan Tsuki-chan | Web | 12. listopadu 2010 v 16:56 | Reagovat

tak to bolo zaujimave ale bol to naozaj len sen? xD skvele :-)

2 Tsuki-chan Tsuki-chan | Web | 11. prosince 2010 v 0:59 | Reagovat

Po dlhom case pokracovanie Bad Apple!!
http://tsuki-chan.blog.cz/1012/bad-apple-10-kapitola

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama