Kapitola 69.

1. listopadu 2010 v 11:11 | Mizakoe |  FanFiction - Kako no Kage
Bitva byla dobojována. Obě strany se pustili do ošetřování zraněných a sklízení následků. Bylo rozhodnuto, že zajatí hikage smějí odejít a vrátit se někam směrem do původní vlasti a aby se zabránilo jakémukoliv pokusu o návrat, tak na ně bylo uvaleno kidó znemožňující jim průchod bariérou kolem Seireitei. Koiova odtržená skupina směla zůstat na pozemcích Seireitei a nebo taky odejít. To bylo čistě na nich, ale zatím přinejmenším prozatimně setrvávali.
Ve Společenstvu nastal opět klid a život se vrátil do normálu… tedy skoro.
Kapitán Kuchiki sledoval pohledem Renjiho, jak bezduše kouká někam do neurčita. Pak jeho pozornost upoutala černá postava pozvolna se objevující kousek od něj. Byakuya pokynul na pozdrav Koiovi a pak zamířil na kapitánskou schůzi. Koi místo toho popošel k Renjimu a posadil se vedle něj. Bylo to už čtrnáct dní od konce bitvy a Renji se choval čím dál tím zarputileji. "Nešel by jsi se se mnou projít?" zeptal se ho z ničeho nic stín a přiměl ho se zvednout ještě dřív než stačil Renji aspoň přikývnout.
Obě postavy vyrazily směrem k lesu a pryč od té spleti budov. Asi po půlhodině chůze Koi znovu promluvil. "Měl by jsi se sebrat… tohle nejde." Reni mlčel. "Zničíš akorát sám sebe a truchlení Mizako zpátky nevrátí… Přesně tohle by nechtěla." Renji se zastavil s pohledem upřeným do země. "Nebyl jsem jí schopný vůbec nijak pomoct. Umřela a já nic neudělal." Koi se taky zastavil a vážně se na něj podíval. "Nemohl jsi udělat vůbec nic. Věř mi." Renji jako by ho neposlouchal. Němě si prohlížel krajinu kolem. "Takhle cesta vede směrem ke srázu… vždycky když zmizela, tak jsem jí pak našel tam…" zamumlal polohlasně. "Přál bych si aby se nikdy nevrátila z Reálného světa…. Byla sice pryč, ale aspoň žila." Koi se malinko pousmál a pak zamířil dál. Renji šel za ním. "Kam vlastně jdeme?" "Řekněme, že jsem někoho přinutil něco slíbit, ale došel jsem k závěru, že to nebylo nejlepší řešení. Takže tu osobu musím toho slibu zase zbavit." Renji si změřil Koie nechápavým pohledema v obličeji se mu zjevila vedle smutku i zvědavost.
Koi opravdu mířil ke srázu. Už z dálky bylo vidět dívku s fialovými vlasy sedící pod stromem. Byla to Midori. "Tu jsem naposledy viděl když umřela Mizako…" proběhlo Renjimu hlavou a smutně se usmál. Oba došli až ke stromu a tam se teprv zastavili. Koi se posadil vedle Midori a oba se podívali se záhadným úsměvem na Renjiho. "Proč jsme tady?" zeptal se, ale ani jeden mu neodpověděl. V zápětí se Renjiho zmocnil divný pocit a pak ucítil jak mu někdo zezadu zakryl oči. Ta osoba byla minimálně o hlavu nižší jak on. Chytil jí za ruce a stáhl je s očí. Zároveň se otočil, ale za ním nikdo nestál. Chtěl se podívat zpátky na Koie, ale jeho oči nedošli tak daleko. Pohledem se zarazil na usměvavém obličeji před sebou. Chvíli ohromeně hleděl na hnědovlasou dívku před sebou a pak jí beze slova objal. Mizakoe zavřela oči a schoulil se k němu. "Myslela jsem si, že už tě neuvidím." špitla tiše. "Já zas, že jsi mrtvá... Co se stalo? Vždyť jsem tě viděl. Opravdu jsi umřela - viděl jsem to - rozplynula jsi se." Mizakoe chvíli nerozhodně mlčel než znovu promluvila. "Když zemře shinigami, rozpadne se na duševní částice, když zemře hikage, rozpadne se na prach. Jejich tělo se objeví a pak rozpadne na částečky… Seishinové umírají stejně." Renji se na ni překvapeně podíval a před očima se mu objevil obrázek jejího postupně mizejícího těla. "Ale… proč to všechno?" "Aby si všichni mysleli, že jsem mrtvá - musela jsem zemřít věrohodně a málo kdo ví jak to vlastně vypadá, když seishin zemře… promiň… musela jsem slíbit, že to nikomu neřeknu a už se nevrátím." Renji se usmál a aniž by jí pustil tak jí pohladil po vlasech. "Ani nevíš, jak jsem rád že jsi v pořádku." Mizakoe se taky usmála a pohledem zaběhla ke stromu. "To je zásluha Midori. V momentě kdy jsem tam zmizela, tak jsem na tom byla opravdu špatně, ale vyléčila mě a…" Mizakoe se na tváři objevil záludný úsměv "podívej co jsem se naučila." V okamžik kdy to dořekla, tak na chvíli zmizela, aby jím mohla proběhnout a zlomek sekundy na to skočila přes okraj skály. "Mizako!" Renji se vyděšeně podíval směrem, kde přeskočila hranici kmene. Ještě než stihl doběhnout ke skále, tak byla Mizakoe zpátky. Vznášela se kousek nad zemí a usmívala se od ucha k uchu. "Tohle už nikdy, ale opravdu nikdy nedělej." kouknul na ní přísně a vzápětí se rozesmál.
Mizakoe byla šťastná. Dívala se na Renjiho usmívající obličej a přála si, aby se s ním mohla vrátit do Seireitei a jako postaru žít normální život. Věděla ale, že tohle přání se jí nesplní a tak jen přistála na zemi těsně vedle Renjiho a znovu ho objala. "Víš… původně jsem měla odejít, bez toho aby někdo věděl, že jsem přežila. Věděli by to jen Koi a Midori… Všichni hikage zítra hromadně odchází a…" Mizakoe se zarazila a smutně svěsila ramena. "A?" změřil si jí Renji zkoumavým pohledem. "Centrála čtyřicet šest ten rozsudek přece nezrušila…" "Takže chceš jít s nimi?" Mizakoe zavrtěla hlavou. "Nechci… ale slíbila jsem to…. Slíbila jsem, že rádoby umřu, zmizím a už se neobjevím… Neměl jsi se dozvědět, že jsem to přežila, ale…" "Od toho jsme upustili, po tom co jsem viděl co to s tebou dělá." dokončil větu Koi. "Mizakoe mezi vámi už nemá místo a chci aby šla s námi… hikage a seishinové jsou si vážně podobnější než se zdá… zapadne dobře." "A nejdeme daleko. Budeme v horách asi jen týden cesty od hranice Seireitei. Takže s trochou štěstí se ještě uvidíme." dodala Midori. Renjiho zvážněl. "A co kdybych šel s váma?" Koi zavrtěl hlavou. "S pohledem do budoucna bude lepší, když se bude věřit, že Mizako je mrtvá. To, že ta radikální skupina hikage se vzdala a odešla dost souvisí s tím, že si myslí, že je po ní… Myslím, že by se našli jedinci, kterým by mohl být tenhle fakt podezřelý a nechci, aby vznikl nějaký další konflikt." Renji se smutně podíval na Mizakoe, která měla obličej schovaný za závojem vlasů. "Koi?" zeptala se po chvíli ticha. Stín se na ní otočil a zkoumavě si prohlídl její obličej. Mizakoe se zamyšleně upírala pohledem do dálky a v očích se jí zračilo odhodlání. "Myslím, že bych tu byla schopná zůstat bez toho aby se o mě vědělo… Kdybych dokázala neexistovat… směla bych tu zůstat?" Koi věděl jak to myslí. Chvíli váhal a pak přikývl. "Můžeš… ale uvědom si co to pro tebe znamená." Mizakoe se usmála a přikývla. "Vím to moc dobře… to zvládnu… děkuju." "O co jde?" chtěl vědět Renji. "To bude jednoduší když zjistíš sám, než když ti to budeme vysvětlovat."
Koi přikývl hlavou. "Myslím, že je čas se rozloučit… Kdybys došla k tomu, že to už nejde, tak u nás jsi kdykoliv vítáná." Mizakoe vděčně přikývla. "Děkuju moc." Midori s úsměvem prošla kolem nich. "Tak se tu mějte.. a snad se ještě uvidíme." "Určitě." Mizakoe už jen zahlédla záblesk zářivě zelených očí a v příštím okamžiku se Midori vypařila na místě. Koi jim rukou pokynul na pozdrav. Pak se otočíl a s následujícím krokem zmizel též.
"Vrátíme se?" zeptala se Mizakoe a koukla na Renjiho. "No měli by jsme, ale doteď jsi mi neřekla co chceš dělat." Mizakoe se podrbala na hlavě. "No já tomu říkám neexistovat… prostě zmizím… neuvidíš mě a nebudeš vědět, kde jsem a jestli tam vůbec jsem… ale když promluvím tak mě uslyšíš. Budu jako duch z pohádek co se vypráví v reálném světě." Renji zamyšleně přikývl. "Dobře, ale mám na tebe jednu prosbu… dej mi vždycky nějak vědět jestli tam zrovna jsi nebo ne." "To můžu." přikývla, pak se podívala k vynořujícímu se obrysu budov v dáli a okamžik na to zmizela.

Renji a kapitán Kuchiki seděli v kanceláři a vypisovali hlášení. Byakuya se nemohl zbavit dojmu, že se jeho podkapitán chová divně a celou dobu ho pozoroval. Renji chodil trénovat sám, papíry radši taky vypisoval sám… Všude chodil sám a nebo občas ho viděl s dvojčatama ze čtvrté, jak míří někam pryč do lesa. Čas od času viděl Renjiho, jak jde po chodbě a povídá si sám se sebou a nebo se třeba začne z ničeho nic smát. Chvíli mu to dělalo trochu starosti, ale po čase si na jeho zvláštní chování zvykl a dál to neřešil… Renji vypadal spokojeně.
Místností se prohnal slabý závan větru i když bylo zavřené okno a Kuchiki zpozoroval jak se Renji usmál. Mizakoe seděla na skříni. Věděla, že jí nevidí. Byakuya se zvedl a zamířil pryč. "Jdu to odevzdat. Vrať prosímtě ty šanony do polic." Renji přikývl a sledoval jak se za kapitánem zasunuli dveře. Ještě něž stihl vůbec něco udělat, tak se první šanon zvedl sám od sebe do vzduchu a přistál na polici. "Tohle by jsi neměla dělat… lítající šanony by se mi špatně vysvětlovali." ušklíbl se pobaveně a sledoval další letící šanon. "Nestěžuj si a pojď." ozvalo se těsně vedle něj a cítil jak mu Mizako trochu rozcuchala vlasy na hlavě. "Hej tohle není fér, počkej až tě najdu." "To zní, že dneska se neobjevím ani na večeři." Renji zavrtěl pobaveně hlavou. "Ať tě to ani nenapadne ty zlobidlo." Slyšel jak se Mizakoe potichu hihňala a pak zamířil ke dveřím. Jestli se nemýlím, tak dneska jdem se Sawatari hrát na schovku - upozorňuju tě, že bejt při schovávání zmizelá nesmíš. Takže tu odvetu čekej dřív než na večeři."
Byl to zvláštní život, ale Mizakoe si na něj rychle zvykla. Pořád se držela poblíž Renjiho a když něco dělal, tak nenápadně pomáhala. Objevovala se jen když byli buď někde daleko v lese a nebo u Renjiho doma, kam se víceméně trvale přestěhovala. Pokoj co měla přidělený, když přišla do Seireitei prvně totiž byl vedením označen jako momentálně nikým neobývaný a tak se počítalo s tím, že až přijde nábor nováčků, tak tam zas někoho ubytujou. V celém společenství o ní věděli jen tři lidé - Renji, Yumi a Haku. Sem tam jí sice mrzelo, že si s nikým dalším promluvit nemůže, ale na druhou stranu si to vynahrazovala tím, že jen seděla a poslouchala povídání ostatních. Byla spokojená… volná… a konečně se stala tím čím měla… Byla seishin… byla duch.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Komentáře

1 funnybleach funnybleach | Web | 1. listopadu 2010 v 17:58 | Reagovat

nádherný koniec.. mk tomu článku nad tým.. no ak by si niečo ešte písala bola by som neuveritleľne rada :D

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama