Listopad 2010

Myšlenka

8. listopadu 2010 v 15:27 | Mizakoe |  Sousední vesmír
"Nyan nyan, nyan nyan. Ni hao nyan." křach. Ruka mi zcela automaticky prosvištěla vzduchem a zamačkla řvoucí mobil. Vzala jsem ho do ruky a koukla na displej. "Sobota 6.11.2010
6:27… budíku bláznivej, to se nemůžeš aspoň na víkend sám vypnout?" zamumlala jsem otráveně a rozespale jsem se otočila na druhou stranu.
Někdy se člověk vzbudí a prostě jenom cítí, že je něco jinak, než by mělo být. Přesně tenhle pocit jsem měla, když jsem dnes ráno otevřela oči. Počasí normální, věci na svém místě, ale… přeci jen se to ráno nějak lišilo od těch předchozích sedm a šedesáti co už uplynuly od začátku školního roku.
Chvíli jsem se tím zvláštním pocitem zaobírala. Tedy přesně do okamžiku než se místností znovu ozvalo "Nyan nyan." "Opakovaný vyzvánění." zaúpěla jsem a v příštím okamžiku jsem donutila to nelidské zařízení co odmítalo respektovat, že chci ještě spát, zmlknout.

"Mmm za dvacet minut sedm… je víkend! Víkend!" brblala jsem a zároveň jsem s definitivní platností vypínala budík. "Oki oki, vstávám… přece se tu nebudu jen tak válet." vymyslela jsem po chvíli hypnotizování stropu a vyhrabala jsem se z postele. Víceméně popaměti jsem vytáhla něco na sebe a převlíkla se. Vždycky po ránu mi byla zima… dneska taky… ale nějak jsem byla stále ještě částečně zaměstnána tím zvláštním pocitem a tak jsem to moc nevnímala. Nějak tak automaticky jsem zamířila do vedlejší místnosti. Moje mladší ségra už byla vzhůru. Pravděpodobně koukala na nějaké anime - nevím - myslím si to. Původně jsem se chtěla jít najíst, ale místo toho jsem jen bezcílně bloumala po domě a lámala si hlavu tím zvláštním pocitem, kterého jsem se nemohla zbavit. Bylo to něco jako očekávání, ale zároveň i strach a zmatek. Čím víc jsem nad tím přemýšlela, tím míň jsem to chápala, a tím víc jsem se ztrácela ve svých vlastních myšlenkách.
Z transu mě vytrhl až Janin hlas. "Jak dlouho tu takhle ještě hodláš stát? Kdybys byla té lásky a uhla, tak bych docela nasypala Kikině granule. To zvíře má určitě hlad." "Ohayo." pozdravila jsem a ještě trochu mimo jsem uhnula od dveří s pohledem upřeným někam do neurčita. Slyšela jsem jak klíč zajel do zámku u dveří. Dvakrát zachřestila západka a pak Jana vzala za kliku. "Co to…." nedokončila jsem větu a jen jsem poslouchala. Vzduchem se nesl takový divný dunivý zvuk, ale tišší než by jeden čekal. Nedalo mi to a vyšla jsem bosky na zahradu. Nechápala jsem to. "Co je to za zvuk?" to bylo jediné co mě zajímalo. Pohledem jsem se zastavila na ulici. Dva lidé stáli nad psem a snažili se ho uklidnit, ale zvíře se jen zoufale vzpouzelo na vodítku. Dunění trochu změnilo frekvenci a malinko zesílilo. Muž se ženou se zarazili a zaposlouchali se. "Takže se mi to nezdá, slyší to taky." proběhlo mi hlavou a vyšla jsem na ulici. Zvuk opět nabral na intenzitě. Okna domů se otevírala a lidé vycházeli před ven. Něco se dělo. Připadala jsem si jako cizí pozorovatel, sledující neexistující výjev. Lidé se nechápavě rozhlíželi kolem. Pes na vodítku se vytrhl ženě z ruky a s panickým strachem v očích se rozeběhl k lesu. To tiché dunění se ve zlomku sekundy změnilo v hromový řev a v dalším okamžiku se nám nad hlavami objevila divná neforemná věc. Bylo to obrovské, šedivé a těžko definovatelné. "To je… UFO?" pomalu mi docházela tahle skutečnost a nebyla jsem schopná se pohledem odtrhnout od té masy šedavé hmoty ve vzduchu. Když jsem strávila tuhle absurdní myšlenku tak mi došlo, že vlastně vůbec netuším co mám dělat.
Velká šedá věc začala dle mého úsudku přistávat. Dosedla na zem jen pár ulic od nás, ale dostatečně daleko aby nebyla vidět.
Řev s jakým ta věc přistála dokonale vzbudil pravděpodobně úplně všechny v okruhu od nevidím do nevidím. Najednou jsem odtud chtěla strašně moc pryč. Otočila jsem se na patě a běžela jsem domu. Když jsem vtrhla dovnitř, Martin akorát konstatoval fakt, že mu nejede internet a Jana do toho kecala něco na téma ať s tím dá pokoj a radši jí řekne co provedl s televizí, že má ze všech kanálů jen zrnitou a nekoukatelnou hrůzu. Rodiče něco potichu řešili o místnost vedle.
Venku se ozvala poplašná siréna. Viděla jsem jak rodiče zbledli. "Dělejte do krytu." Mamka popadla Janu za ruku a zamířila ke dveřím. "My tu máme někde kryt?" koukla jsem na ní překvapeně. Přikývla. "Ano, obecní." "Ale jak to? Já o žádným nevím." nechápala jsem. "Prosímtě to teď neřeš a dělej!" okřikla mě.
Zmlkla jsem. Celá rodina se nasáčkovala do předsíně. Po předchozí zkušenosti s teplotou ovzduší jsem ještě vyběhla nahoru do pokoje pro mikinu. Během minuty jsem byla zpátky, ale v předsíni už nikdo nebyl. Spěšně jsem se obula a vyběhla na ulici. Byli pryč - všichni byli pryč. Nikde ani noha. Odněkud se zničehonic ozval hysterický jekot a pak všechny zvuky utichly. Cítila jsem jak se mi sevřel žaludek… jako by se čas na okamžik zastavil. Několik sekund jsem tam jen tak stála, neschopná jakéhokoliv pohybu. "Musím se jít schovat." došlo mi ve chvíli kdy jsem uslyšela výstřel a rozběhla jsem se pryč.
Teď sedím schovaná v kůlně a čekám, i když nevím na co. Nevím kde jsou ostatní a ostatní nevědí, kde jsem já. Jsem sama. Jediné co tu je, je pár lopat, hrábí a můj bambusový luk a šípy, spolu s něčím co měl být původně meč.. "Vypadá to spíš jak oloupaný klacek… hmm meč… k čemu vlastně?" napadá mě tak. Strnula jsem. Mám pocit, že někdo, nebo něco obchází okolo, blíží se. Všude kolem je absolutní ticho. Děsí mě to. Vlastně bylo lepší když se odněkud ozval aspoň nějaký křik, takhle je tu děsivě mrtvo. Vážně se bojím. Můžu jen s rostoucí hrůzou poslouchat to tiché šupání, ten odporný plíživý zvuk, který mi nahání husí kůži. Na dveře padl stín. Není kam utéct, jsem v pasti.
"Nyan nyan,…" hlavou se mi rozlehl povědomý zvuk. Otevírám oči a s ulehčením hledím na dřevěný strop svého pokoje. Právě mi zvoní budík. Po hmatu ho zamáčknu a vylezu z postele. "Zajímavé…" mobil píše neděle 7.11.2010 6:27. Nějak si nevybavuji co jsem dělala v sobotu, ale neřeším to. V hlavě mám jedinou myšlenku. "Byl to jen sen, hloupý sen…"

Kako No Kage

1. listopadu 2010 v 11:12 | Mizakoe |  Obecně
Tak 69. kapitola se tímto oficielně stává kapitolou poslední. Myslím, že už není kam pokračovat a  jak to zkončilo je jasné. Doufám, že jsem tam nenasekala příliš mnoho chyb, jako že vím, že jich tam bylo teda bohatě a taky, že to nebylo chaotické a mělo to aspoň trochu hlavu a patu.
Těm co to přežili celé se omlouvám za případné nervové otřesy, způsobené mojí češtinou a děkuju za přečtění. Snad jsem nebyla příliš otravná a aspoň trochu se to líbilo.
Já teď už jen budu muset vymyslet co budu páchat teďka... času je sice neuvěřitelně málo, ale to psaní mi chybí. Buď časem vymyslím jak napsat druhý díl a nebo zkusím napsat něco novýho... ale jak se znám... potrvá to dlouho...


Hmm a takový blbosti nakonec...


Renji a Mizakoe a pod tím cosplay Mizakoe


Mizakoe cosplay

Kapitola 69.

1. listopadu 2010 v 11:11 | Mizakoe |  FanFiction - Kako no Kage
Bitva byla dobojována. Obě strany se pustili do ošetřování zraněných a sklízení následků. Bylo rozhodnuto, že zajatí hikage smějí odejít a vrátit se někam směrem do původní vlasti a aby se zabránilo jakémukoliv pokusu o návrat, tak na ně bylo uvaleno kidó znemožňující jim průchod bariérou kolem Seireitei. Koiova odtržená skupina směla zůstat na pozemcích Seireitei a nebo taky odejít. To bylo čistě na nich, ale zatím přinejmenším prozatimně setrvávali.
Ve Společenstvu nastal opět klid a život se vrátil do normálu… tedy skoro.
Kapitán Kuchiki sledoval pohledem Renjiho, jak bezduše kouká někam do neurčita. Pak jeho pozornost upoutala černá postava pozvolna se objevující kousek od něj. Byakuya pokynul na pozdrav Koiovi a pak zamířil na kapitánskou schůzi. Koi místo toho popošel k Renjimu a posadil se vedle něj. Bylo to už čtrnáct dní od konce bitvy a Renji se choval čím dál tím zarputileji. "Nešel by jsi se se mnou projít?" zeptal se ho z ničeho nic stín a přiměl ho se zvednout ještě dřív než stačil Renji aspoň přikývnout.
Obě postavy vyrazily směrem k lesu a pryč od té spleti budov. Asi po půlhodině chůze Koi znovu promluvil. "Měl by jsi se sebrat… tohle nejde." Reni mlčel. "Zničíš akorát sám sebe a truchlení Mizako zpátky nevrátí… Přesně tohle by nechtěla." Renji se zastavil s pohledem upřeným do země. "Nebyl jsem jí schopný vůbec nijak pomoct. Umřela a já nic neudělal." Koi se taky zastavil a vážně se na něj podíval. "Nemohl jsi udělat vůbec nic. Věř mi." Renji jako by ho neposlouchal. Němě si prohlížel krajinu kolem. "Takhle cesta vede směrem ke srázu… vždycky když zmizela, tak jsem jí pak našel tam…" zamumlal polohlasně. "Přál bych si aby se nikdy nevrátila z Reálného světa…. Byla sice pryč, ale aspoň žila." Koi se malinko pousmál a pak zamířil dál. Renji šel za ním. "Kam vlastně jdeme?" "Řekněme, že jsem někoho přinutil něco slíbit, ale došel jsem k závěru, že to nebylo nejlepší řešení. Takže tu osobu musím toho slibu zase zbavit." Renji si změřil Koie nechápavým pohledema v obličeji se mu zjevila vedle smutku i zvědavost.
Koi opravdu mířil ke srázu. Už z dálky bylo vidět dívku s fialovými vlasy sedící pod stromem. Byla to Midori. "Tu jsem naposledy viděl když umřela Mizako…" proběhlo Renjimu hlavou a smutně se usmál. Oba došli až ke stromu a tam se teprv zastavili. Koi se posadil vedle Midori a oba se podívali se záhadným úsměvem na Renjiho. "Proč jsme tady?" zeptal se, ale ani jeden mu neodpověděl. V zápětí se Renjiho zmocnil divný pocit a pak ucítil jak mu někdo zezadu zakryl oči. Ta osoba byla minimálně o hlavu nižší jak on. Chytil jí za ruce a stáhl je s očí. Zároveň se otočil, ale za ním nikdo nestál. Chtěl se podívat zpátky na Koie, ale jeho oči nedošli tak daleko. Pohledem se zarazil na usměvavém obličeji před sebou. Chvíli ohromeně hleděl na hnědovlasou dívku před sebou a pak jí beze slova objal. Mizakoe zavřela oči a schoulil se k němu. "Myslela jsem si, že už tě neuvidím." špitla tiše. "Já zas, že jsi mrtvá... Co se stalo? Vždyť jsem tě viděl. Opravdu jsi umřela - viděl jsem to - rozplynula jsi se." Mizakoe chvíli nerozhodně mlčel než znovu promluvila. "Když zemře shinigami, rozpadne se na duševní částice, když zemře hikage, rozpadne se na prach. Jejich tělo se objeví a pak rozpadne na částečky… Seishinové umírají stejně." Renji se na ni překvapeně podíval a před očima se mu objevil obrázek jejího postupně mizejícího těla. "Ale… proč to všechno?" "Aby si všichni mysleli, že jsem mrtvá - musela jsem zemřít věrohodně a málo kdo ví jak to vlastně vypadá, když seishin zemře… promiň… musela jsem slíbit, že to nikomu neřeknu a už se nevrátím." Renji se usmál a aniž by jí pustil tak jí pohladil po vlasech. "Ani nevíš, jak jsem rád že jsi v pořádku." Mizakoe se taky usmála a pohledem zaběhla ke stromu. "To je zásluha Midori. V momentě kdy jsem tam zmizela, tak jsem na tom byla opravdu špatně, ale vyléčila mě a…" Mizakoe se na tváři objevil záludný úsměv "podívej co jsem se naučila." V okamžik kdy to dořekla, tak na chvíli zmizela, aby jím mohla proběhnout a zlomek sekundy na to skočila přes okraj skály. "Mizako!" Renji se vyděšeně podíval směrem, kde přeskočila hranici kmene. Ještě než stihl doběhnout ke skále, tak byla Mizakoe zpátky. Vznášela se kousek nad zemí a usmívala se od ucha k uchu. "Tohle už nikdy, ale opravdu nikdy nedělej." kouknul na ní přísně a vzápětí se rozesmál.
Mizakoe byla šťastná. Dívala se na Renjiho usmívající obličej a přála si, aby se s ním mohla vrátit do Seireitei a jako postaru žít normální život. Věděla ale, že tohle přání se jí nesplní a tak jen přistála na zemi těsně vedle Renjiho a znovu ho objala. "Víš… původně jsem měla odejít, bez toho aby někdo věděl, že jsem přežila. Věděli by to jen Koi a Midori… Všichni hikage zítra hromadně odchází a…" Mizakoe se zarazila a smutně svěsila ramena. "A?" změřil si jí Renji zkoumavým pohledem. "Centrála čtyřicet šest ten rozsudek přece nezrušila…" "Takže chceš jít s nimi?" Mizakoe zavrtěla hlavou. "Nechci… ale slíbila jsem to…. Slíbila jsem, že rádoby umřu, zmizím a už se neobjevím… Neměl jsi se dozvědět, že jsem to přežila, ale…" "Od toho jsme upustili, po tom co jsem viděl co to s tebou dělá." dokončil větu Koi. "Mizakoe mezi vámi už nemá místo a chci aby šla s námi… hikage a seishinové jsou si vážně podobnější než se zdá… zapadne dobře." "A nejdeme daleko. Budeme v horách asi jen týden cesty od hranice Seireitei. Takže s trochou štěstí se ještě uvidíme." dodala Midori. Renjiho zvážněl. "A co kdybych šel s váma?" Koi zavrtěl hlavou. "S pohledem do budoucna bude lepší, když se bude věřit, že Mizako je mrtvá. To, že ta radikální skupina hikage se vzdala a odešla dost souvisí s tím, že si myslí, že je po ní… Myslím, že by se našli jedinci, kterým by mohl být tenhle fakt podezřelý a nechci, aby vznikl nějaký další konflikt." Renji se smutně podíval na Mizakoe, která měla obličej schovaný za závojem vlasů. "Koi?" zeptala se po chvíli ticha. Stín se na ní otočil a zkoumavě si prohlídl její obličej. Mizakoe se zamyšleně upírala pohledem do dálky a v očích se jí zračilo odhodlání. "Myslím, že bych tu byla schopná zůstat bez toho aby se o mě vědělo… Kdybych dokázala neexistovat… směla bych tu zůstat?" Koi věděl jak to myslí. Chvíli váhal a pak přikývl. "Můžeš… ale uvědom si co to pro tebe znamená." Mizakoe se usmála a přikývla. "Vím to moc dobře… to zvládnu… děkuju." "O co jde?" chtěl vědět Renji. "To bude jednoduší když zjistíš sám, než když ti to budeme vysvětlovat."
Koi přikývl hlavou. "Myslím, že je čas se rozloučit… Kdybys došla k tomu, že to už nejde, tak u nás jsi kdykoliv vítáná." Mizakoe vděčně přikývla. "Děkuju moc." Midori s úsměvem prošla kolem nich. "Tak se tu mějte.. a snad se ještě uvidíme." "Určitě." Mizakoe už jen zahlédla záblesk zářivě zelených očí a v příštím okamžiku se Midori vypařila na místě. Koi jim rukou pokynul na pozdrav. Pak se otočíl a s následujícím krokem zmizel též.
"Vrátíme se?" zeptala se Mizakoe a koukla na Renjiho. "No měli by jsme, ale doteď jsi mi neřekla co chceš dělat." Mizakoe se podrbala na hlavě. "No já tomu říkám neexistovat… prostě zmizím… neuvidíš mě a nebudeš vědět, kde jsem a jestli tam vůbec jsem… ale když promluvím tak mě uslyšíš. Budu jako duch z pohádek co se vypráví v reálném světě." Renji zamyšleně přikývl. "Dobře, ale mám na tebe jednu prosbu… dej mi vždycky nějak vědět jestli tam zrovna jsi nebo ne." "To můžu." přikývla, pak se podívala k vynořujícímu se obrysu budov v dáli a okamžik na to zmizela.

Renji a kapitán Kuchiki seděli v kanceláři a vypisovali hlášení. Byakuya se nemohl zbavit dojmu, že se jeho podkapitán chová divně a celou dobu ho pozoroval. Renji chodil trénovat sám, papíry radši taky vypisoval sám… Všude chodil sám a nebo občas ho viděl s dvojčatama ze čtvrté, jak míří někam pryč do lesa. Čas od času viděl Renjiho, jak jde po chodbě a povídá si sám se sebou a nebo se třeba začne z ničeho nic smát. Chvíli mu to dělalo trochu starosti, ale po čase si na jeho zvláštní chování zvykl a dál to neřešil… Renji vypadal spokojeně.
Místností se prohnal slabý závan větru i když bylo zavřené okno a Kuchiki zpozoroval jak se Renji usmál. Mizakoe seděla na skříni. Věděla, že jí nevidí. Byakuya se zvedl a zamířil pryč. "Jdu to odevzdat. Vrať prosímtě ty šanony do polic." Renji přikývl a sledoval jak se za kapitánem zasunuli dveře. Ještě něž stihl vůbec něco udělat, tak se první šanon zvedl sám od sebe do vzduchu a přistál na polici. "Tohle by jsi neměla dělat… lítající šanony by se mi špatně vysvětlovali." ušklíbl se pobaveně a sledoval další letící šanon. "Nestěžuj si a pojď." ozvalo se těsně vedle něj a cítil jak mu Mizako trochu rozcuchala vlasy na hlavě. "Hej tohle není fér, počkej až tě najdu." "To zní, že dneska se neobjevím ani na večeři." Renji zavrtěl pobaveně hlavou. "Ať tě to ani nenapadne ty zlobidlo." Slyšel jak se Mizakoe potichu hihňala a pak zamířil ke dveřím. Jestli se nemýlím, tak dneska jdem se Sawatari hrát na schovku - upozorňuju tě, že bejt při schovávání zmizelá nesmíš. Takže tu odvetu čekej dřív než na večeři."
Byl to zvláštní život, ale Mizakoe si na něj rychle zvykla. Pořád se držela poblíž Renjiho a když něco dělal, tak nenápadně pomáhala. Objevovala se jen když byli buď někde daleko v lese a nebo u Renjiho doma, kam se víceméně trvale přestěhovala. Pokoj co měla přidělený, když přišla do Seireitei prvně totiž byl vedením označen jako momentálně nikým neobývaný a tak se počítalo s tím, že až přijde nábor nováčků, tak tam zas někoho ubytujou. V celém společenství o ní věděli jen tři lidé - Renji, Yumi a Haku. Sem tam jí sice mrzelo, že si s nikým dalším promluvit nemůže, ale na druhou stranu si to vynahrazovala tím, že jen seděla a poslouchala povídání ostatních. Byla spokojená… volná… a konečně se stala tím čím měla… Byla seishin… byla duch.