Řev elementů - 6.

22. října 2010 v 5:12 | Bobesh
Ruikata se rozkročila. Oděná jen v šatech kousek pod kolena a bez rukávů fialové barvy, které i ve tmě výborně ladily s její černou kůží vypadala stejně nebezpečně jako puma připravená ke skoku. Svaly na jejích rukou neubíraly nic na její ženskosti, a hladce oholené nohy končící v jemném, travnatém porostu budily pocit rychlosti a síly. Černé vlasy bez jakýchkoliv známek šedin se v měsíčním světle leskly, obličej měla stažený do dokonalé, bezcitné ebenové masky s výraznými, rudě červenými rty.
" Niyoso, Tvoje napadení
Gardenem dost pravděpodobně nebyla náhoda." Její hlas byl stejně neurčitý a tvrdý, stejně jako grimasa v jejím obličeji, zpocený mladík ale i tak cítil z jejího hlasu mírnou nervozitu. "Nedávno se ztratilo osm členů bílého trnu a máme informace, které tvrdí, že i ostatní země zvyšují svou obrannou pohotovost."
"Kdo by něco takového dokázal udělat? Nikdo není tak mocný aby proti sobě poštval všechny trny!" Niyoso neúmyslně popustil uzdu svému sebeovládání a v jeho hlase se objevila stopa nevyrovnanosti.
"To není všechno." Přes obličej ebenové ženy přeběhl stín strachu. "Mizí všichni s nějakým abnormálním nadáním. Lidé jako Ty." Pohlédla mu pevně do očí, její oči prozrazovaly vnitřní boj. "Do teď jsme si mysleli že o Tobě neví, Ni. To se změnilo." Žena s černou kůží se zhluboka nadechla. "Nevíme proč, ale je jisté že po tobě jdou a důležité teď je, abys…"
"A vědět to ani nemusíš, hmyze." Suchý, skřípavý hlas se roznesl krajinou, kterou právě osvětlily první sluneční paprsky, které vyhlédly za obzorem.
Niyoso se rychle otočil, Ruikatě však jen poklesla ramena. Opodál stála nádherná žena. Plné rty korunovaly souměrný obličej, ze kterého jako drahé kameny zářily tmavě modré oči. Velký výstřih ve sněhobílé halence a upnuté kalhoty kolem nádherně zaoblených hýždí i ve vyhrocené situaci zrychlily Niyosův dech. Stála uvolněně, neměla žádnou viditelnou zbraň a ve tváři měla nádherný úsměv, odhalující bezchybný chrup.
Ruikatin hlas výrazně posmutněl "Bála jsem se, že nás najdete moc rychle. Ale že zrovna ty, to jsem netušila." Ebenová žena sevřela ruku v pěst. "Přála bych si říct, že tě zase ráda vidím, Mizune."
Okolím proběhl závan ledového větru. "Přišla jsem si pro něj." Nově příchozí kývla směrem k Niyosovi, který sebou nechtěně trhl. "Budeš dělat problémy?"
Ruikata se konečně otočila. Otevřela své zelené oči, nyní plné odhodlání. Vzduch mezi oběma ženami začal vřít neviděnou energií a krajinou prolétl další závan chladného jarního vánku. Odpověď byla zřejmá.


Ruikata srazila dlaně k sobě a rychle je prostřídala ve znacích. Niyoso nestihl zaregistrovat ani jediný a jen s údivem sledoval, jak se před ním a ebenovou válečnicí zvedla ohnivá stěna. Podívala se mu pevně do očí a mladý muž ucítil ledové zamrazení v páteři, následovanou prudkou bolestí v pravém oku.
"AAAAAAAAAAAARHG!!!!!!" Ruikata se otočila od bezvládného těla svého společníka. Potlačila osten lítosti, který ji bodnul v podbřišku a očima se vrátila k ohnivé bariéře.
Uprostřed žáru se objevila pomalu kráčející silueta, kterou doprovázelo praskání dřeva z okolních zapálených stromů a rytmický tleskot dlaní. "Zajímavé. Nemyslela jsem že ho vyřadíš z boje sama, ale jen si mi tím zkrátila nepříjemnou povinnost. Ale hádám žes to neudělala z přátelství." Tichý, chraptivý hlas nahradil pevný tón. "Co zamýšlíš?"
Černá bojovnice se nezdržovala s odpovědí. Srazila k sobě ruce s nataženými prsty směřujícími k zemi. "Zemní vězení, Barrikun!" Sametový hlas se rozlehl krajem a lesní půda zasténala bolestí. Ozval se ohlušující praskot, jak si něco razilo cestu pevnými kořeny okolních stromů a Ruikata s námahou držela dlaně u sebe. Usilovně se soustředila na sílu ve svém nitru a dodávala své technice nezbytnou energii.
Náhle se strom nalevo od ženy v plamenech, vznícený ohnivou stěnou, vyvrátil z kořenů a na jeho místě ze země vyrašila velká kamenná deska, výškou přesahující dva vysoké muže. Silueta kráčející v ohni se zastavila. Napravo si zemí prodral cestu další blok pevné horniny.
Mizune v ohni pochopila co se děje. Její nepříjemný hlas byl slyšet i v nářku lesního porostu spojeného s otřesem zemí. "Zbytečné." Pozvedla ruce a z praskliny v půdě před ní vytryskl mocný gejzír podzemní vody, který měl na svém vrcholu podobu dračí hlavy s červenýma, žhnoucíma očima. V tlamě držel vyrvaný kamenný blok, který přímo před vyděšenou Ruikatou rozdrtil pevnými čelistmi. Hned potom ztratil svou podobu a rozlil se kolem své paní, aby uhasil okolní plameny.
Ebenová válečnice konečně rozpojila své dlaně. Rty se jí třásly a dříve pevné, zelené oči jakoby ztratily onu zářivost a jas. Neschopna pohybu pozorovala svého nepřítele, který se k ní pomalu blížil.
Poničenou lesní krajinou proběhl závan chladného vánku a vrcholky stromů ozářily první sluneční paprsky budoucího dne. Kráčející žena se zastavila. Něco nebylo v pořádku. Pozorně se zadívala směrem k Ruikatě a zornice se jí rozšířily pochopením. Pohlédla vpravo ale už bylo pozdě. Černá pěst zasáhla tvrdě spánek Nadané ženy, se kterou síla nárazu hodila tři sáhy doleva.
Podobizna ebenové krásky popraskala a rozpadla se v kamenný prach. Ruikata pohlédla na těžce se zvedající Mizune. "Vážně sis myslela, že mě dostaneš tak lacině?" Její tón překypoval opovržením a zelené oči žhnuly vnitřním hněvem.
Její sokyně se těžce zvedla ze zablácené země a reflexivně se pokusila oprášit si svou bílou košili, čímž ještě víc rozetřela bláto po tkanině. Nečekaně se na jejích plných rtech rozhostil úsměv, kterým odhalila bílé, dokonalé zuby. "Výborně, dokonce jsi se přemístila tak daleko, aby tě nezasáhla voda z mého drahého mazlíčka. Nic míň bych ani neměla čekat, od své starší, nevlastní sestřičky, že ne?" Tvrdá slova se zaryla přímo do neviditelné rány v nitru vysoké bojovnice, která ale okamžitě potlačila jakékoli pocity lítosti.
"S tou kurvou, co byla tvoje matka spalo tolik chlapů, že si nikdy nebudeš dost jistá, kdo je tvým otcem, Mizune." Ruikata mluvila klidně a nedávala najevo žádné známky pochyb. "Teď to ukončíme." Zabodla zrak do krásky naproti sobě, zelené oči nenesly jakoukoli známku slabosti.
Modrooká žena mávla rukou a okolní voda se vznesla do vzduchu. Ebenová válečnice spojila dlaně ve znaku a cítila jak jí naplňuje žár. Zhluboka se nadechla a spolu s výdechem z jejích rtů vyšlehly mocné plameny rychle se blížící k ženě s nádhernou, kaštanovou hřívou. Viděla jak žár zahalil naproti stojící ženu a utnula svou techniku. Padla na jedno koleno a zhluboka oddechovala. Cítila se vyčerpaná a hlava jí nepříjemně bolela po obrovském duševním vyčerpání. Pohlédla na směrem k hořící postavě, která se s křikem zřítila k zemi, ve snaze uhasit nemilosrdné plameny spalující její tělo.
Ruikata náhle na krku ucítila chladivý dotyk oceli a ztuhla. Osten strachu jí protrhl útroby a mimoděk se zatřásla. Suchý hlas nepříjemně zašeptal: "I já umím používat náhradu, sestřičko."
Mizune chtěla už potáhnout nožem, když se za jejími zády ozval mužský hlas. "Ne tak rychle, Nadaná."

Žena se odvrátila od své oběti a její zrak přitáhly mladíkovy oči. Dříve hnědou barvu nahradila černá kontrastující s okolním bělmem. Nejimpozantnější ovšem nebyla barva, ale ornament zasazený v čočce v podobě
dvou třícípých hvězd, otočených jedna k druhé vzhůru nohama, černá se stříbrným lemováním překrývala střed druhé, barvy měsíčního světla. Uprostřed toho celku byla zornice zářivě bílé barvy, doplňující dokonalý celek.
Niyosův hlas ztvrdl. "Teď si zatancujeme."
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama