Řev elementů - 5.

17. října 2010 v 13:27 | Bobesh |  Řev elementů
Koruny seschlých, opadaných dubů se komíhaly ve větru, zatímco ohnivá koule na nebi nemilosrdně spalovala vyschlou, železitě zbarvenou trávu. Mýtina uprostřed
lesa byla mrtvá, stejně jako bílý kámen uprostřed.
            Vysoký muž, oděný v modrém, až na zem dlouhém hábitu si toho ale ani nevšiml. Byl ztracený ve svých vlastním myšlenkách. Najednou se zastavil, a nenadálý závan suchého větru zatančil se světlými vlasy, které vyčuhovaly zpod širokého, slaměného klobouku, který mu polovinu obličeje.
            "Dobrý den, Mistře Mizune." Měl šeptavý, lehce chrchlavý hlas. "Přesně podle plánu, nechal jsem Niyosa utéci, a Vaše lest měla úspěch. Jeho schopnosti byly…zajímavé."
            Přímo za ním se jakoby odnikud objevila druhá, ženská postava. Stála uvolněně opřená o strom a přísně si měřila nově příchozího muže.

Měla na sobě přiléhavé kalhoty, která dávaly vyniknout jejím pěkně zaobleným hýždím a bílou, sametovou halenku, laškovně nedopnutou právě tak, aby odhalovala správný tvar i velikost dalších ženských vnadů.
Dlouhé, kaštanové vlasy se světle mohrými pruhy nosila rozpuštěné kolem krásného, mladě vyhlížejícího obličeje s výraznými, plnými rty a tmavě modrýma očima.
"Černé oko?" zeptala se. Vysoký muž se neznatelně zachvěl, ostatně jako pokaždé, když ji slyšel. Přestože Mizune ještě nedosáhla třicítky, její hlas byl suchý a chraptivý, zničený častými záněty hrtanu a horních dýchajících cest.
           
"Vyvinul novou techniku které říká Temný měsíc. Je vlastně založená na stejném principu jako Pustota, ale silnější. Zároveň ho ale víc vyčerpává." Mužovy ústa se na oholené tváři roztáhly do úsměvu a odhalila sněhově bílé zuby. "Bylo těžké ho nezabít, když mi tam omdlel."
            Žena na sobě nedávala znát žádné emoce, ale v očích se jí nepatrně zablesklo. "A druhá Ochrana?"
            "Ne, pořád ji ještě neobjevil." " Zahnal jsem ho poměrně dost do kouta, kdy nemohl riskovat."
            "Dobře. Můj informátor v Trnu říká, že nikdo ještě neví o jeho pravém původu, ani pravdu o síle jeho Daru. Teď se ztrať, než mě začne tvoje hnusná přítomnost obtěžovat." Potom se mlsně usmála, olízla si horní ret a její oči se zůžily do tenkých, modrých linek. "Nechceš přece doopravdy umřít, že? Gardene."
           
            Srpek měsíce poklidně shlížel na své dvojče, každodenně se objevujícím na jezírce poblíž Niyosova domu. Sova poklidně sedící na smrku odhoukala půlnoc a teplý, jarní větřík se pomazlil se stébly trávy na nedaleké louce.
Niyoso však neměl klid. Ruikata po něm už poněkolikáté vyžadovala naprosté soustředění, které čas od času podpořila mírným štouchancem boty do Niyosovy nahé hrudi.
"Dvěstě třicet sedm. Kolik je kolem ptáků?" Ruikatin hlas měl dokumentovat předstíraný nezájem, který mladého muže ještě víc vytáčel.
"Osm, samí noční pěvci" Zasípěl Niyoso a udělal další klik nad zapálenou svíčkou zasazenou v zemi, jejíž záře byla dostatečně tlumená mělkou jamkou, a proto ani tolik nenarušovala noční harmonii.
"Devět, zapomněl jsi na mladé ptáčátko v hnízdě na smrku na severozápadě!" Hlas ruikaty nebyl nijak hrozivý, ale plamínek výrazně zesílil a Niyoso sykl bolestí. "Pokračujeme dvěstě třicet osm. Je tohle typicky jehličnatý les?"
"Aaaaaano" Niyoso spíš silou vůle než svalů vytáhl své tělo z dosahu sálajícího plamene.
Ruce ho po několika týdnech tvrdého fyzického tréningu pálily a cítil, jako by mu v nich místo krve kolovala rtuť, vnímal kyselinu mléčnou která mu způsobovala příšernou bolest a ani obě plíce nedokázaly splatit velký kyslíkový dluh, vzniklý nadměrnou námahou.
"Špatně, dvě míle jihozápadně je sazenička dubu." Plamen pohasl a Niyoso se s úlevou zřítil na zem. Vůbec mu nevadilo že svůj obličej zabořil do lesní půdy, zvlhlé po nedávném dešti.
Instinkty ho nevarovaly. Kopanec špičatou botou ho vyhodil vzhůru a v letu očil na záda. Ztěžka vydechl, překvapen náhlou změnou Ruikatina chování..
"Vstávej!" Ruikata hovořila se svým typickým, pohrdavým akcentem, a v očích se jí zračila hrozba. Ni potlačil vzrůstající vztek. Moc dobře věděl že na ní ještě nemá, ještě ne.
Se sebezapřením se vydrápal na nohy, při narovnávání oprášil svoje jelenicové kalhoty, které dostály kvalitou pánovi lesa a ani po náročném výcviku na sobě neměly jedinou díru. Totéž nemohl říct o svém tílku a botech, obojí už musel dávno vyhodit . Mohutné prsní svaly se dmuly mocnýmy nádechy, a vyrýsované břicho se ještě pořád mírně chvělo. Byl mírně schrbený, nechávaje odpočinout probolavělým ramenům a zádům, paže spuštěné podél těla, mírně pokrčené, jak se biceps a triceps nabíraly na objemu a podle přirozenosti se zkracovaly..
Vlasy měl rozcuchané a mastné, o dost delší než když jedna s Mistrem Akumou. Jediné co se nezměnilo byly jeho oči. Hnědé duhovky s zeleným nádechem a výrazné zornice skrývaly nepolevůjící vůli, vzdor, mírnou aroganci a hluboký vnitřní klid, který mu alespoň omezenou vládu nad svými mládím rozbouřenými emocemi.
Ženský
hlas s výrazným akcentem nabíral na síle, jahodově červený rty a bílé zuby silně kontrastovaly s ebenovou pokožkou a bez nejmenší chybičky ve výslovnosti formovaly každé slovo."Ty idiote! Ty nejsi shcopnej ani minimálního soustředění, nechápu jak jsi to mohl dotáhnout na člena trnu!!" Potom se Ruikata znenadání uklidnila, zhluboka nadechla a pomalu vydechla.
"Tohle nemá cenu." Zelené oči se zaleskly jako oči kočky, která se právě odhodlala chytit myš. "Je na čase Ti říct, proč tohle všechno děláme."
Niyoso mimoděk zavřel pravé oko, ale ani to ho neuchránilo před proudem emocí, které náhle začal vnímat. Ruikatiných emocí.
 

1 člověk ohodnotil tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama