Říjen 2010

Řev elementů - 8.

30. října 2010 v 7:32 | Bobesh |  Řev elementů
"Tak začneme." Řekl hnědovlasý muž. Všiml si, jak je Mizunina energie rozprostřená po okolní půdě a rozeběhl se na nejsušší místo. Nadaná pozvedla ruce a voda se prodrala z pórů v zemi, vylétla do vzduchu a silou gravitace a začala sprchávat zpátky na zem.     
"Nemůžu se nechat namočit." Uvědomil si Niyoso. "Zdá se být silnější než Garden, do kontaktu s vodou mě nesmí dostat. Srazil k sobě dlaně a poskládal rychle několik nutných znaků. Potom se zastavil, zaklonil svou hlavu a přímo nad sebe vydechl plamenný sloup, který rychle odpařoval padající kapky.
Nadaná žena mávla rukama a voda, ještě před chvílí v podobě lehkého deště
se zastavila a spojila se do velké podobizny vodního draka. Niyoso rychle obrátil proud plamenů přímo na vzniklou příšeru, která se však neodvratně blížila i přes ohromný žár. Vzniklá vodní pára rychle stoupala vzduchem, a Mizune na krátký okamžik ztratila Niyosa z dohledu.
Krásná žena viděla, jak mladík zoufale bojuje, ale bylo jí jasné, že dlouho už nevydrží. Sama pro sebe se pousmála. Jejího mazlíčka nezastaví žádný oheň na světě, ani žádná jiná překážka. Je dokonalý.

Pak ale uslyšela křupnutí větvičky přímo za ní. Na patě se otočila právě včas, aby se vyhnula ebenově zbarvené pěsti, která ji lízla kaštanovou hřívu. Pohlédla do zelených očí Ruikaty a na okamžik v úleku ztratila soustředění. Tekutý drak ztratil tvar a voda neškodně dopadla na zem.
Mizune si uvědomila co se děje. Podrážděně mávla rukou a podobizna černé válečnice zprůhledněla a roztekla se nasytit kořeny mladých stromů. Mladá žena se obrátila zpátky a všimla si rychle se přibližující ruky. Chytla ji a reflexivně se pokrčila před obloukovým kopem letícím z pravé strany. Niyoso jí bez potíží ruku vytrhl a navázal na přímé mae gery. Mizune ho zablokovala dvojitým krytem a pokusila se podtrhnout mladíkovy nohy. Vysoký válečník se tam ani nepodíval a bleskově nadskočil. Žena pochopila že vyhrála. Odrazila se a zaútočila spodním hákem na vzduchem letícího Niyosa. Neměl kam uhnout a tak oběma rukama rychle vykryl, čímž si ovšem zabránil ve výhledu.
To však Nadaná očekávala a druhou rukou, ve které se jí okamžitě objevila dýka stvořená z vody zaútočila na mladíkův podbřišek. Než dýka zasáhla cíl, Niyoso jí ruku bez problému zachytil a pevně stiskl.
"Cože?" Mizune cítila jak ztrácí půdu pod nohama. "Tohle jsi nemohl vidět! Je tisíc způsobů jak jsem mohla zaútočit, když jsi měl zakrytý výhled! Jak?"
Vysoký mladík se usmál a rychlým pohybem jí ruku zkroutil do strany. "Nepodceňuj tyhle oči, Nadaná!" Cítil její nestabilitu, její nadcházející histerii, její strach.
Štíhlá žena sykla bolestí. Rychle si do druhé ruky vytvořila další nůž a pokusila se ho zabodnout do Niyosovy nohy. To však mladý válečník čekal a rychle ukročil stranou, bez toho, aby pustil Mizuninu ruku. Nadaná nepředpokládala že se vyhne a poroučela se tváří do bahna.
"Ty hajzle." Zasípala a vyplivla bláto z úst. "Kdybych s tebou bojovala v plný síle, nikdy bys mě takhle nedostal!" Její hlas překypoval potlačovaným hněvem a Niyoso jasně cítil její zoufalství a bolest.
"To máš pravdu." Odvětil klidně. "Kdybys nebyla vyčerpaná z boje s Ruikatou, nikdy bych Tě neporazil. Ovšem.." Jeho hlas ztvrdl. "To na výsledku nic nemění."
Lesní krajinou se ozval zvuk lámané kosti, a ranní pěvci na chvíli ztichli, aby vzdali úctu mrtvým.

Mladý válečník pustil bezvládné tělo a rychle přešel k Ruikatě. Viděl, jak její energie dál koluje po těle a všiml si rytmicky se zvedajícího hrudníku. Sám pro sebe se usmál a ulehčené vydechl.
Náhle to však ucítil. Nebyl to zvuk, spíš pocit že něco není v pořádku. Otočil se zpátky k Mizuninu tělu, Nadanou však nespatřil. Viděl kolující mízu ve stromech, cítil přítomnost několika mladých opeřenců, zpívající ranní píseň, jasně vnímal Ruikatin sílící puls, ale žena s kaštanovými vlasy byla pryč.


Niyoso v polospánku mávl rukou, aby zahnal nepříjemný hmyz, toužící po jeho krvi. Pak ho to napadlo. "Jak jsem vlastně usnul?"Otočil se na bok a otevřel oči. Zmocnila se ho panika, uvědomil si, že nic nevidí. "Kurva drát co to ksakru…." Pomyslel si a instinktivně si přiložil ruku na oči. Nahmatal vlhký pruh jemné tkaniny a polila ho horká lázeň úlevy. Zastrčil prsty pod látku a pokusil se ji strhnout, ale zastavil ho velitelský hlas Ruikaty.
"To nedělej, ještě jsi moc slabý."
"Kde to jsem a co se děje?" Niyoso vycítil napětí v Ruikatině hlasu a stáhl ruku zpátky.¨
Dlouho bylo ticho a mladý muž slyšel jen cvrlikání nedaleko usazeného pěvce. Odtušil, že je někde venku, možná pořád na místě, kde bojovali. Pod sebou cítil deku položenou na nepříliš rovné glejové lesní půdě a ve vzduchu zachytil vznášející se vlhkost ranní rosy.
Ebenová válečnice konečně promluvila. "Co všechno si pamatuješ, Ni?"
"Hm…..bojovali jsme a Mizunino tělo zmizelo….pak už asi nic."
Ruikatě se vlhce zalesklo v očích. "Dobře, poslouchej…"



O dva až tři roky později

Černé mraky byly stejně přívětivé jako unavená děvka a sem tam se objevující klikaté blesky osvětlovaly nedávno posečenou louku pod sebou. Hustá síť padající vody stékala muži po vlasech na promočenou košili, která se
pohupovala v silném větru, někdy se přitiskla na jeho tělo a odkryla jeho správně vyrýsovanou, svalnatou postavu.
Muž stál klidně a zdánlivě ho nezajímala nepřízeň počasí, ruce složené na prsou a s přivřenýma očima se snažil proniknout hustým deštěm. Konečně se jeho oči přizpůsobily podvečernímu šeru a zahlédl tři siluety postav blížících se k němu. Na jeho tváři se poprvé se poprvé objevila známka emoce, ale svůj pohrdlivý úšklebek rychle schoval za kamennou masku pokerového hráče.

"Čili tři přede mnou, to znamená minimálně pět v záloze za mnou a po dvou lidech po stranách. To je nejmíň dvanáct." Pomyslel si. Automaticky sáhl pravou rukou za pravé rameno a nahmatal promočenou kůži omotanou kolem rukojeti jeho katany. Pak ji ale stáhl a uvolnil svoje náhle napjaté, mírně pokrčené nohy, které se automaticky připravily k výpadu. "Klid, nesmím bejt moc hrr, jinak budu chybovat. To by mohl bejt fakt problém, kdyby…." Myšlenku nedokončil, jeho vlastní šestý smysl ho včas varoval. Vycítil, že několik postav se vynořilo ze závěsu lijáku za ním. "Jedna, dva, tři, čtyři…..čtyři, ne počkat….pět." Napočítal mladý muž.
Automaticky pootočil hlavu doleva, aby periferně zahlédl jak jsou blízko. V jeho hnědých očích se odrazil blesk, který prosvítil okolní krajinu a mírně pootočil stojnou nohu, aby zlepšil svou pohyblivost na podmáčeném terénu.
Siluety se zastavily asi pět metrů od něj a ze stran ho obklopily další čtyři postavy. Mladý muž jednoho poznal podle chůze, je to ten, který ho včera celý den sledoval ve městě.
"Tohle budu muset brát vážně" pronesl Niyoso polohlasem a uvolnil první
poutko náramku na pravé ruce.

Kapitola 68.

28. října 2010 v 8:08 | Mizakoe |  FanFiction - Kako no Kage

Na straně hikage se začal rozléhat jakýsi bojový pokřik a pak v jeden moment jako by se vzduchem prohnal popelavý mrak a postavy zmizeli. Byla cítit energie
rychle se blížící k shinigami. Připravili se na náraz. Odněkud se zformovala protisměrná vlna a kus energie se zastavil vysoko ve vzduchu. Zbytek narazil do shinigami.
Renji okamžitě ucítil jak se do něj něco snaží natlačit. Byl to stejný pocit jak když mu Koi předvedl co dělají, ale útočníkovi to nešlo. Renji se ušklíbl při vzpomínce jak ho Hisagi chytil ve skladu, když roznášel příměs do jídla. "Tohle nebude fungovat." prohlásil škodolibě. Uslyšel překvapené zasyčení a pak se před ním objevila černá postava v plášti. "Chcípni." zašeptal hikage a zaútočil. Renji ho ale nenechal ani napřáhnout se dýkou a v příštím okamžiku už na zem padalo nehybné tělo.
Hodně hikage se celkem rychle zase zhmotnila vyvedená z míry počátečním neúspěchem. Bojištěm se rozlehl šílený smích. Kolem Zarakiho se objevil hlouček hikage. "Tak pojďte pojďte!" pořvával. První hikage zmizel a pak se objevil až těsně u něj, ale Zarakiho jen odpálkoval tvrdým úderem rukojeti do obličeje. Hikage se rozlétli kolem něj a zkusili zaútočit současně.
Yachiru která to sledovala z povzdálí jen vesele tleskala a povzbuzovala ho neustálým "Ken-chan!"
Jeden ze starších hikage zaútočil na Kurotsuchiho. Zmizel a Mayuri jen ucítil jen tlak nějaké energie. Po chvíli se mu přestala hýbat levá ruka. Tlak zmizel. Kurotsuchi se s nezájmem podíval na hikageho, který se zhmotnil naproti němu. "Tak přeci jen to jde…" ušklíbl se.
Mayuri na něj chvíli civěl a pak se zašklebil. "Jo.. ale na mě ti to nepomůže."
Bojovalo se… vzduch se plnil popelem a země sákla krví. Pozemní boje byly kupodivu celkem vyrovnané a to co se dělo nahoře…
Renji se podíval na oblohu. Nevěděl co si má o tom co vidí myslet… jen doufal, že je Mizakoe v pořádku. Čas od času se na obloze najednou objevila černá postava. Okamžitě začala padat k zemi a než dopadla, tak se změnila na popel. Nad bojištěm se táhla černá mlhavá masa energie a místy v ní bylo vidět jasně modré záblesky.
"Soustředit, musím se soustředit." Modře světélkující přízrak proletěl vzduchem a zmizel. Ozval se tichý zvuk oceli protínající vzduch a v příštím okamžiku se na obloze objevilo bezvládné tělo v černé kápi. Okamžik padalo směrem k zemi a pak se rozpadlo na popel. "Další" špitla tiše Mizakoe a připravila se k útoku. Zmizela. Chvíli na to proti sobě ucítila dalšího hikage. Neviděla ho. Stejně jako ona i on aktuálně nebyl nic víc než vzduch nasycený energií. Mizakoe se částečně objevila. Levým ramenem se jí rozlila tupá bolest - hikage se pokoušel zničit jí zevnitř. Mizakoe intinktivně švihla zanpakuto a vypustila slabou zvukovou vlnu. Okamžik počkala a když se odraz zvuku vracel, tak zmizela na stejnou úroveň jak hikage. V momentě, kdy byli oba skoro zmizelí na úrovni aby mohli bojovat, tak hikage musel opustit její tělo. Mizakoe toho využila a na poslední chvíli zmizela úplně. Zvuk už vykonal své - hikage znehybněl. Pak se jeho tělo náhle plně zhmotnilo a začalo klesat k zemi.
Mizakoe se podívala kolem. "Koi měl pravdu. Takhle to nepůjde… je jich příliš…" Její pohled spočinul na šedém oblaku který se mihl kousek od ní. Pak za sebou uslyšela hlas. "Mizako?" Byl to Koi. Poznala ho. "Ano?" zeptala se a bylo cítit, že není úplně ve své kůži. "Vím, že jsem říkal, že je to krajní řešení, ale myslím, že to bude menší zlo než tohle." ozval se za ní. Mizakoe se ohlédla přes rameno. Koi byl dostatečně zhmotňený, aby mu bylo vidět do tváře. Byl vážný a jeho obličej prozrazoval odhodlání. Mizakoe uhnula pohledem a shlédla dolu na zem. Viděla Renjiho. Na rameni měl krvavý šrám a akorát se napřahoval, aby odrazil útok. "Mám jim to říct já a nebo tam někoho pošleš?" zeptala se s pohledem upřeným k zemi. Koi se podíval stejným směrem. "Už jsem tam poslal Midori. Věděl jsem…" Koi prudce zmizel a Mizakoe okamžik na to taky. Někdo byl na stejném místě jak oni. Ve vzduchu se objevil kus černé ruky. Koi nezaváhal a objevil se. Útočník se okamžitě chopil příležitosti a zaútočil zevnitř. Jakmile ho měl Koi celého v sobě, začal se opět zhmotňovat. Hikage mu nestihl nic zničit a místo toho se musel objevit ve stejné fázi zmizení jako Koi. V tom stejném okamžiku mu černé ostří vniklo do útrob. Ještě dřív než se hikageho tělo začalo rozpadat uslyšela Mizakoe znovu Koiuv hlas. "Sundej jich co nejvíc. Jakmile se dostaneme do přesily, tak je zkusím přimět se vzdát a když to nepůjde tak to halt doděláme my… a nezapomeň co jsi mi slíbila."
"Ryujin Jakka." Ozvalo se dole a na stráni se začal šířit oheň. Midori stála vedle vrchního kapitána Yamamota a upírala oči na jeho zanpakuto, ze kterého šlehali plameny. Kompletně se zhmotnila a couvla trochu do zákrytu. Bylo vidět, že se bojí ohně.
Nebyla jediná. Oheň se šířil neuvěřitelně rychle a plameny šlehali do obrovské výšky. Všichni hikage se jako na povel začali objevovat. Šedá obloha od ohně chytila rudý nádech a vzduch naplil kouř a spousty vznášejících se temných postav. Midori zvedla pohled k modře světélkujícímu bodu, letícímu rychle vzhůru. "V momentě, kdy zmizíme se z nás stane nic. Ale protože úplné nic neexistuje, tak se vlastně spíš změníme na vzduch. A je spousta plynů co hoří. Atomy kyslíku jež se stanou našimi těly nesmí vzplanout, jinak zemřeme. Nezapomeň že to platí i pro tebe Mizako…"
Plameny stoupaly. Mizakoe to přimělo se taky objevit úplně. Nabírala výšku.
Koiova skupina se rozprchla v širokém kruhu okolo ní. Za nimi byly plameny a před nimi hikage.
Mizakoe už nemusela dál čekat. "Utau." špitla a její zanpakuto okamžik na to zazářil a zmodral. Ostří hbitě proťalo vzduch. Okolím se rozlehl zvláštní zvuk. Zanpakuto i Mizakoe křičeli.
Hikage se snažili vyhnout ohni a vůbec je nenapadlo, že je to lest. Pozdě jim došlo, že nepřátelé změnili taktiku. Ve stejný okamžik, kdy Mizakoe vypustila zvukovou vlnu, tak Yamamoto částečně stáhl plameny. Tím umožnil Koiově skupině, která předem věděla co se bude dít, dostat se mimo dosah. Vzduch se sytil popel rozpadajících se těl. Hikage buď roztrhal zvuk a nebo pohltili Yamamotovi plameny. Jen menší skupině se podařilo dostat se mimo nebezpečí.
Mizakoe křičela dlouho. V momentě kdy si zvuk prorážel cestu, jako by se čas zastavil. Nesčetně pohledů se upřelo k zářícímu bodu na obloze. Bylo to jako píseň smrti. Krásné a strašlivé zároveň. Zvuk pozvolna slábl stejně jako záře. Pak najednou utichl a Mizakoe zmizela v oblaku popela. Najednou bylo až moc ticho. Nikdo nebojoval. Koiova skupina obklíčila to co zbylo s hikage, kteří už se stejnak k ničemu neměli a Yamamoto změnil svoje zanpakuto zpět do podoby hole. V ten stejný okamžik zmizely i zbytky plamenů. Renji si všiml jak se něco řítí vzduchem dolu. "Ať se pletu…" zamumlal. Přes postupně mizející spršky popelu bylo špatně vidět co to je, ale on tušil. Okamžitě se pomocí bleskového kroku přesunul blíž a pak vzhůru. Při dalším shumpo už zachytil do náruče drobnou postavu v potrhaném a krvavém kimonu. "Mizako?!" Renji se na ni zděšeně podíval a dalším bleskovým krokem se přesunul zpět na zem. Cítil jak se mu opřela o rameno. Celá se chvěla a mělce dýchala. Opatrně jí položil na zem a rukou jí podepřel záda. "Proč jsi se nevyhla?" vysoukal ze sebe otřeseně. Mizakoe pootevřela oči a smutně se usmála. "Ozvěna… ona… ona se vrátila dřív… dřív než jsem dokončila útok…" zamumlala tiše. Pohledem přejela po okolí a pak se podívala zpátky na Renjiho. "No tak… nemrač se." Mizakoe se slabě usmála a pohladila ho po tváři. Jeho zničený pohled jí bolel. Díval se na ní tak strašně smutně… Nechtěla… ale neuměla tomu zabránit… cítila jak se jí do očí derou slzy. Pak se jí zmocnil zvláštní pocit a všimla si Renjiho šokovaného výrazu. "Mizako, ty mizíš…"
Kousek od nich se objevil Koi s Midori. "Umírá." Renji sebou při tom slově trhl a obrátil se na Koie. "Ne… to přece…" ale nic dalšího ze sebe už Renji nedostal. "Podívej se na ní… za chvíli bude už pryč. Renji se podíval na blednoucí Mizakoe a objal jí. "Nic z tohohle se nemělo stát."
Mezi shinigami co se mezitím začali slízat kolem se davem procpala Yumi a v ruce svírala dopis od Koie a přes záda měla přehozený jakýsi vak. "Udělali jsme to! Máme to! Proč jsi nám neřekl rovnou, že se připojíte taky a že to je návod na léky pro jak vaše tak naše zraněné? A hlavně… proč jsi mi nedovolil přečíst to dřív? Poslal jsi tam Mizakoe naschvál, že jo? Věděl jsi že se… že se…" Yumi už taky ujížděli nervy a na chvíli se jí zasekl hlas. "Po chvíli ticha ze sebe vysoukala. "Bude to fungovat i na ní?" Koi zavrtěl hlavou. "Nemůžeme dělat vůbec nic…" na chvíli se odmlčel a pak dodal. "Věděla do čeho jde… Tohle nemohlo skončit jinak."
Renji nespouštěl oči z Mizako. Viděl jen jak mu pozvolna mizí v náručí a nemohl s tím vůbec nic dělat. Po tvářích mu tekly slzy, ale jemu to bylo úplně jedno. Připadal si jak v nějakém snu. Nebyl schopný vůbec ničeho a jen matně vnímal co se děje kolem. "Pro-sím,… nezlob… se na… mě." ozvala se tiše Mizako. To bylo naposledy co jí slyšel… naposledy co jí viděl… Mizakoe se rozplynula ve vzduchu a nezbylo po ní vůbec nic. Jako by nikdy neexistovala. Renji zůstal upřeně zírat před sebe.
Ve stejný okamžik kdy zmizela Mizakoe, zmizela někam pryč i Midori a na místě krom bandy přihlížejících shinigami zůstala jen Yumi, Koi
a Renji. Až na Yumi, která brečela bylo ticho. Rukou se snažila utřít si všechny slzy a aspoň trochu se uklidnit, ale nešlo to. "Ne… ne, ne… ne…" opakovala vzlykavě a pohledem se upírala na paralizovaného Renjiho. Koi popošel k Renjimu a vzal ho kolem ramen, tak aby ho přiměl se postavit. "Je pryč - je mi to líto." Renji se na něj podíval. Né zle - jen zdrceně. "Věděl jsi, že zemře…" zamumlal polohlasně. Koi tiše přikývl a pak zamířil pryč. Ještě jednou se ohlédl a pak zmizel.

Řev elementů - 7.

24. října 2010 v 10:56 | Bobesh |  Řev elementů
"Ty blbče! Nepochopil jsi, že máš zdrhat, jakmile se probereš? Teď už jsi měl bejt dávno pryč!" Hlas ebenové ženy nesl známky zděšení. "Do prdele, bylo tohle snad zbytečný???"
"Ne, nebylo." Odvětil Niyoso klidně. "Jakmile jsi pomocí své techniky vstřebala mou ochranu do sebe, zapečetila jsi s ní asi devadesát procent své energie. Už od začátku to byl nerovnej boj, ve kterým jsi chtěla docílit toho, aby Mizune použila techniku vodní podobizny, a spoléhala jsi na to, že když tu samou techniku se svým elementem použiješ i Ty, tak mi tyhle oči pomůžou jí pochopit, a já s její pomocí pak uteču. Ale…" ve zvláštních očích vysokého mladíka se zaleskly sluneční paprsky. "Já…"
"Hm, už to chápu." Suchý hlas přerušil mladíkova slova. Nádherná bruneta se svůdně usmívala na mladého bojovníka, a měřila si jeho atletickou postavu mnohoznačným pohledem. Pak její rysy ztvrdly a z očí byly náhle opět krystaly kyanitu. "Říkala jsem si, žes byla silnější, sestřičko. Teď už mě nezajímáš." Mizune chytla černou válečnici pod krkem a bez jakékoli známky námahy s ní hodila několik metrů do strany. Ruikatino tělo se zastavilo o nedaleký vyvrácený strom, a ebenová válečnice tam zůstala ležet tváří k zemi.
Na tváři modrooké ženy se rozlil zářivý úsměv. "Nechtěl jsi tancovat, mladíku?"
Náhle ztuhla. "Co to ksakru…" Její zrak k sobě neúprosně připoutaly Niyosovy oči. Najednou se cítila úplně nahá, neschopná skrýt jakékoli pocity nebo myšlenky sama v sobě, jakoby jí ten zvláštní pohled prohlédl skrz na skrz. Připadala si průhledná a slabá a pak si všimla, že ranní nebe zrudlo.
Vysoký mladík jí dál pozoroval a ona nebyla schopná odvrátit pohled od těch hvězd uprostřed jeho očí. Pak to uslyšela. Zlověstný šelest přímo za jejími zády. Chtěla se pohnout, padnout k zemi, ale nohy jí vypověděly poslušnost. Chtěla křičet, ale i hlas se odmítl podřídit její vůli. Neodvratně očekávala smrt.
Niyoso soustředil energii do svého pravého oka a snažil se vyvolat techniku temného měsíce. Pak to ale přišlo. Ohromná bolest v podobě černého trnu mu pronikla až do mozku, reflexivně přitiskl svou ruku na pravé oko a ucítil, jak z něj pomalu proudí teplá krev. Bolestí se mu podlomila kolena a svým zdravým okem viděl, jak se Mizune probrala z ochromení právě včas, aby se ladně vyhnula letící šipce.
Mizune překvapeně pohlédla na Niyosa. V zápětí se jí v očích objevil záblesk pochopení. "Hm…..používání té schopnosti přes ochranu si vybírá daň, že, mladíku? Její hlas zněl pobaveně a uvolněně. Pak se prudce otočila a mávnutím ruky uvolnila energii. Voda, ležící na přesycené lesní půdě se zvedla do vzduchu, a v podobě běžícího tygra se zakousla do nedaleko stojící podobizny Niyosa. Ta se ihned po zásahu změnila ve vodu, která se rozlila po okolí. "Tohle už nezkoušej, to bychom nebyli kamarádi, ano?" Naoko starostlivě prohlásila Mizune. "Ale máš opravdu zvláštní oči, mladíku." Překrásná žena se podívala na opravdového Niyosa a mlsně si olízla horní ret. "Opravdu zvláštní oči."
            Mladý muž vstal. Nechal oko zavřené a pravou dlaní setřel krev, která z něj vytekla. "Temný měsíc nemůžu použít, technika ohnivého dechu nebude mít na uživatelku vody efekt, a s vodním sloupem to taky pěkně proseru." Na čele mladého muže se objevily vrásky. Otřel si ruku od krve do kalhot a pohybem uvolnil ramena. I jedním okem viděl ohromnou energii vysoké krásky a vnímal její emoce. Byla uvolněná, sebejistá a jakýmsi pokřiveným způsobem i vzrušená. Chtěla ho, chtěla ty oči, chtěla jeho tělo. A Niyoso věděl, že si to hodlá vzít.
Potom se podíval na ležící Ruikatu. "Její energie slábne." Pomyslel si. "Musím rychle něco vymyslet, nebo zemře." Otevřel pravé oko a potlačil pulsující bolest. "Před tím si mě nenechala domluvit, Nadaná." Pevně ji pohlédl do očí a sevřel ruce v pěst. "Já se nikdy nehodlám vzdát!"



Mizune si dala ruce v bok a mlsně si změřila Niyosovu postavu. "Jsi silný. Máš krásné tělo, ale oba cítíme že jsi příliš mladý na to, abys mě porazil." Zasípala nádherná žena. Její hlas bodal jako tisíc ledových jehel a Niyoso sebou nechtěně trhl. "Když se mnou půjdeš dobrovolně, nechám Ruikatu žít."
"Asi jsi mi nerozuměla nadaná." Niyoso nepřestával hledět do jejích očí. Přímo materiálně cítil, jak je jí jeho pohled nepříjemný. "Pro ty méně obdařené to ještě jednou vysvětlím." Ucítil, jak modrookou ženou před ním projel záchvěv vzteku, který se projevil aběhnutím žíly na jejím sněhobílém krku. "Ruikata obětovala svůj život pro to, čemu věřila, a teď leží tváří v bahně.
Je to můj mistr a má mou obrovskou úctu a mě je jedno, kolikrát budu muset zemřít, aby ona mohla žít. Ale já odmítám odejít na věčnost, dokud tohle nedokončím." Niyosovii ztvrdly rysy. Netušil, jestli to bude schopen dodržet, ale věděl, že proto udělá vše, co bude v jeho silách.
Vzduchem se zatetelila energie, jak Mizune
koncentrovala svou vůli do vodou přesycené lesní půdy. "Pak to půjde po zlém." Nadaná vypadala nádherně a majestátně i v zašpiněném oblečení. Stála rovně, ve tváři nadřazený výraz a kamenné pomněnkové oči sledovaly mladého bojovníka. Někde v boji se jí z kdysi bílé košile utrhl knoflík, a tak její dekolt odhaloval pohled lákavý pro všechny mladé muže. Byla velmi štíhlá a její úzký pas ladně přecházel v krásně zaoblené boky, ze kterých se vinuly snad nekonečné nohy.
To však Niyoso nevnímal. Cítil jak žena proti němu koncentruje svou vůli do okolí, a pochopil, že už nemá čas. Naposledy starostlivě pohlédl k Ruikatě, a naplno se začal věnovat svému nepříteli.

Řev elementů - 6.

22. října 2010 v 5:12 | Bobesh
Ruikata se rozkročila. Oděná jen v šatech kousek pod kolena a bez rukávů fialové barvy, které i ve tmě výborně ladily s její černou kůží vypadala stejně nebezpečně jako puma připravená ke skoku. Svaly na jejích rukou neubíraly nic na její ženskosti, a hladce oholené nohy končící v jemném, travnatém porostu budily pocit rychlosti a síly. Černé vlasy bez jakýchkoliv známek šedin se v měsíčním světle leskly, obličej měla stažený do dokonalé, bezcitné ebenové masky s výraznými, rudě červenými rty.
" Niyoso, Tvoje napadení
Gardenem dost pravděpodobně nebyla náhoda." Její hlas byl stejně neurčitý a tvrdý, stejně jako grimasa v jejím obličeji, zpocený mladík ale i tak cítil z jejího hlasu mírnou nervozitu. "Nedávno se ztratilo osm členů bílého trnu a máme informace, které tvrdí, že i ostatní země zvyšují svou obrannou pohotovost."
"Kdo by něco takového dokázal udělat? Nikdo není tak mocný aby proti sobě poštval všechny trny!" Niyoso neúmyslně popustil uzdu svému sebeovládání a v jeho hlase se objevila stopa nevyrovnanosti.
"To není všechno." Přes obličej ebenové ženy přeběhl stín strachu. "Mizí všichni s nějakým abnormálním nadáním. Lidé jako Ty." Pohlédla mu pevně do očí, její oči prozrazovaly vnitřní boj. "Do teď jsme si mysleli že o Tobě neví, Ni. To se změnilo." Žena s černou kůží se zhluboka nadechla. "Nevíme proč, ale je jisté že po tobě jdou a důležité teď je, abys…"
"A vědět to ani nemusíš, hmyze." Suchý, skřípavý hlas se roznesl krajinou, kterou právě osvětlily první sluneční paprsky, které vyhlédly za obzorem.
Niyoso se rychle otočil, Ruikatě však jen poklesla ramena. Opodál stála nádherná žena. Plné rty korunovaly souměrný obličej, ze kterého jako drahé kameny zářily tmavě modré oči. Velký výstřih ve sněhobílé halence a upnuté kalhoty kolem nádherně zaoblených hýždí i ve vyhrocené situaci zrychlily Niyosův dech. Stála uvolněně, neměla žádnou viditelnou zbraň a ve tváři měla nádherný úsměv, odhalující bezchybný chrup.
Ruikatin hlas výrazně posmutněl "Bála jsem se, že nás najdete moc rychle. Ale že zrovna ty, to jsem netušila." Ebenová žena sevřela ruku v pěst. "Přála bych si říct, že tě zase ráda vidím, Mizune."
Okolím proběhl závan ledového větru. "Přišla jsem si pro něj." Nově příchozí kývla směrem k Niyosovi, který sebou nechtěně trhl. "Budeš dělat problémy?"
Ruikata se konečně otočila. Otevřela své zelené oči, nyní plné odhodlání. Vzduch mezi oběma ženami začal vřít neviděnou energií a krajinou prolétl další závan chladného jarního vánku. Odpověď byla zřejmá.


Ruikata srazila dlaně k sobě a rychle je prostřídala ve znacích. Niyoso nestihl zaregistrovat ani jediný a jen s údivem sledoval, jak se před ním a ebenovou válečnicí zvedla ohnivá stěna. Podívala se mu pevně do očí a mladý muž ucítil ledové zamrazení v páteři, následovanou prudkou bolestí v pravém oku.
"AAAAAAAAAAAARHG!!!!!!" Ruikata se otočila od bezvládného těla svého společníka. Potlačila osten lítosti, který ji bodnul v podbřišku a očima se vrátila k ohnivé bariéře.
Uprostřed žáru se objevila pomalu kráčející silueta, kterou doprovázelo praskání dřeva z okolních zapálených stromů a rytmický tleskot dlaní. "Zajímavé. Nemyslela jsem že ho vyřadíš z boje sama, ale jen si mi tím zkrátila nepříjemnou povinnost. Ale hádám žes to neudělala z přátelství." Tichý, chraptivý hlas nahradil pevný tón. "Co zamýšlíš?"
Černá bojovnice se nezdržovala s odpovědí. Srazila k sobě ruce s nataženými prsty směřujícími k zemi. "Zemní vězení, Barrikun!" Sametový hlas se rozlehl krajem a lesní půda zasténala bolestí. Ozval se ohlušující praskot, jak si něco razilo cestu pevnými kořeny okolních stromů a Ruikata s námahou držela dlaně u sebe. Usilovně se soustředila na sílu ve svém nitru a dodávala své technice nezbytnou energii.
Náhle se strom nalevo od ženy v plamenech, vznícený ohnivou stěnou, vyvrátil z kořenů a na jeho místě ze země vyrašila velká kamenná deska, výškou přesahující dva vysoké muže. Silueta kráčející v ohni se zastavila. Napravo si zemí prodral cestu další blok pevné horniny.
Mizune v ohni pochopila co se děje. Její nepříjemný hlas byl slyšet i v nářku lesního porostu spojeného s otřesem zemí. "Zbytečné." Pozvedla ruce a z praskliny v půdě před ní vytryskl mocný gejzír podzemní vody, který měl na svém vrcholu podobu dračí hlavy s červenýma, žhnoucíma očima. V tlamě držel vyrvaný kamenný blok, který přímo před vyděšenou Ruikatou rozdrtil pevnými čelistmi. Hned potom ztratil svou podobu a rozlil se kolem své paní, aby uhasil okolní plameny.
Ebenová válečnice konečně rozpojila své dlaně. Rty se jí třásly a dříve pevné, zelené oči jakoby ztratily onu zářivost a jas. Neschopna pohybu pozorovala svého nepřítele, který se k ní pomalu blížil.
Poničenou lesní krajinou proběhl závan chladného vánku a vrcholky stromů ozářily první sluneční paprsky budoucího dne. Kráčející žena se zastavila. Něco nebylo v pořádku. Pozorně se zadívala směrem k Ruikatě a zornice se jí rozšířily pochopením. Pohlédla vpravo ale už bylo pozdě. Černá pěst zasáhla tvrdě spánek Nadané ženy, se kterou síla nárazu hodila tři sáhy doleva.
Podobizna ebenové krásky popraskala a rozpadla se v kamenný prach. Ruikata pohlédla na těžce se zvedající Mizune. "Vážně sis myslela, že mě dostaneš tak lacině?" Její tón překypoval opovržením a zelené oči žhnuly vnitřním hněvem.
Její sokyně se těžce zvedla ze zablácené země a reflexivně se pokusila oprášit si svou bílou košili, čímž ještě víc rozetřela bláto po tkanině. Nečekaně se na jejích plných rtech rozhostil úsměv, kterým odhalila bílé, dokonalé zuby. "Výborně, dokonce jsi se přemístila tak daleko, aby tě nezasáhla voda z mého drahého mazlíčka. Nic míň bych ani neměla čekat, od své starší, nevlastní sestřičky, že ne?" Tvrdá slova se zaryla přímo do neviditelné rány v nitru vysoké bojovnice, která ale okamžitě potlačila jakékoli pocity lítosti.
"S tou kurvou, co byla tvoje matka spalo tolik chlapů, že si nikdy nebudeš dost jistá, kdo je tvým otcem, Mizune." Ruikata mluvila klidně a nedávala najevo žádné známky pochyb. "Teď to ukončíme." Zabodla zrak do krásky naproti sobě, zelené oči nenesly jakoukoli známku slabosti.
Modrooká žena mávla rukou a okolní voda se vznesla do vzduchu. Ebenová válečnice spojila dlaně ve znaku a cítila jak jí naplňuje žár. Zhluboka se nadechla a spolu s výdechem z jejích rtů vyšlehly mocné plameny rychle se blížící k ženě s nádhernou, kaštanovou hřívou. Viděla jak žár zahalil naproti stojící ženu a utnula svou techniku. Padla na jedno koleno a zhluboka oddechovala. Cítila se vyčerpaná a hlava jí nepříjemně bolela po obrovském duševním vyčerpání. Pohlédla na směrem k hořící postavě, která se s křikem zřítila k zemi, ve snaze uhasit nemilosrdné plameny spalující její tělo.
Ruikata náhle na krku ucítila chladivý dotyk oceli a ztuhla. Osten strachu jí protrhl útroby a mimoděk se zatřásla. Suchý hlas nepříjemně zašeptal: "I já umím používat náhradu, sestřičko."
Mizune chtěla už potáhnout nožem, když se za jejími zády ozval mužský hlas. "Ne tak rychle, Nadaná."

Žena se odvrátila od své oběti a její zrak přitáhly mladíkovy oči. Dříve hnědou barvu nahradila černá kontrastující s okolním bělmem. Nejimpozantnější ovšem nebyla barva, ale ornament zasazený v čočce v podobě
dvou třícípých hvězd, otočených jedna k druhé vzhůru nohama, černá se stříbrným lemováním překrývala střed druhé, barvy měsíčního světla. Uprostřed toho celku byla zornice zářivě bílé barvy, doplňující dokonalý celek.
Niyosův hlas ztvrdl. "Teď si zatancujeme."

Kapitola 67.

19. října 2010 v 15:08 | Mizakoe |  FanFiction - Kako no Kage
Už od rána bylo v chování všech shinigami cítit napětí. Nikdo neměl nikde chvíli stání. Čas jako by se najednou hrozivě vlekl. Nervozita byla znatelná. Bitva se blížila a byť informace o hikage rozšířené už nějakou dobu byly… většina shinigami ještě ani živého hikageho neviděli. Vlastně se vědělo pouze místo a čas. Nakolik je nepřítel silný či slabí byla otázka… celá bitva byla plánovaná spíš jako improvizace, byť jednotlivé divize si připravily určité strategie.
      Jediná jednotka, která se boje přímo neúčastnila byla čtvrtá divize. Její členové neměli za úkol bojovat, ale postarat se ty, kteří už boje nebudou schopní. Renji se nestačil divit, když vstoupil dovnitř. Tiché a klidné chodby čtvrté divize najednou byly plné zdánlivě chaoticky pobíhajících lidí a šumu. Renji bez dlouhého přemýšlení zamířil do laboratoří. Prodral se houfem lidí a na první křižovatce zahnul doprava… Ocitl se v uší chodbě se špatným osvětlení. Shinigami tu bylo výrazně méně a hluk z hlavní chodby sem doléhal jen tlumeně. "Renji?" ozval se za ním dívčí hlas. Otočil se a podíval se na překvapenou Yumi. "Co tu děláš? Copak vaše divize nemá přípravná cvičení?" zeptala se a hlavu přitom nechápavě naklonila mírně do strany. "Máme, ale potřebuju se tě zeptat jestli nevíš kde je Mizako." "Jak kde? U tebe ne?" Yumininy šedomodré oči si překvapeně prohlídly Renjiho od hlavy až po paty asi jako by přemítala jestli si z ni nedělá legraci. "Fajn tvojí odpověď beru jako že tady nebyla…" Renji pokývl hlavou a zamířil zpátky do toho blázince na hlavní chodbě. Yumi se za ním jen zůstala zaraženě houpat na patách.

Posledních pár hodin zmizelo. Přípravy končily. Zamračená obloha se klenula nad postavami v černých uniformách řadících se podle přesné strategie podel jednoho okraje velké planiny. Členové druhé jednotky se kryli ve stínů krajních stromů. Kapitánka Soi Fong vyslala pekelnou můru se správou pro podkapitánku Hinamori. Pátá divize se totiž též maskovala u okraje. Zatímco shinigami z dvojky byli skrytá záloha, pátá jednotka se specializovala na rychlý přenos zpráv. Nemohli si dovolit zanedbat šíření informací v průběhu boje. Zato členové jedenácté divize zamířili rovnou na volný plac. Zaraki se protáhl a ohlédl se na svoje podřízené. "Viděl bych to asi takhle…" prohlásil "… nebudu vám radit podle čeho máte bojovat… je to vaše věc… ale mám pro vás doporučení - nepleťte se mi do cesty. Nebudu se zdržovat tím, že budu řešit kdo je a není nepřítel."
Hitsugaya se podíval směrem k Zarakimu. "To je normální ignorant." zamumlal. Yachiru, která stála opodál a akorát si hledala místo odkud by měla dobrý výhled se na něj šťastně usmála. "Už dlouho jsem Keníčka neviděla takhle natěšeného." "Už dlouho jsem někoho neviděl takhle kašlat na jakékoliv kapitánské povinnosti." Oponoval a pár gesty nasměroval členy svojí jednotky správným směrem.
Všichni se připravili rychle. Třináctá jednotka připravovala kidó pasti, dvanáctka si přivezla hromadu zvláštních věcí a přístrojů. Členové jedenácté až šesté divize zaujali bojové formace a trojka se připravila jako posila pro boj i pomoc čtvrté divizi. Zhruba uprostřed této linie byla seřazená první jednotka a v jejím čele stál vrchní kapitán Yamamoto. Ruce měl klidně založené na holi a dlouhé bílé vousy mu klidně vlály ve větru. Beze slova sledoval jak se na protější straně pozvolna objevují tmavé postavy v kápích. Bylo těžké odhadnout kolik jich je… ale bylo jich dost. Yamamoto hádal, že hikage je tak aspoň o třetinu víc Tmavé stíny se bez nějaké viditelné a smyslné formace seřadili naproti. Vrchní kapitán je zkoumal pohledem a pokoušel se určit jejich velitele, ale všichni byli stejní…
Nebe se zatahovalo čím dál tím víc. Obě armády stály proti sobě a chystali se k útoku. Bylo ticho… čas jako by to tom dlouhém spěchu najednou zastavil.
Poblíž formace šesté divize se něco mihlo a pár shinigami si toho všimlo. Vypadalo to asi jako kdyby se tam na chvíli zhmotnila postava dívky a v příštím okamžiku zase zmizela. A o kus dál se objevila zase, ale tentokrát ne jen na zlomek sekundy ale na o malinko delší okamžik. Její drobná nenápadná postava neslyšně procházela mezi shinigami. Postupovala směrem do volného prostoru na louku. Když byla asi tak třicet metrů od shinigami, tak se zastavila a objevila se úplně.
Mizakoeiny svítivě modré oči se ohlédly dozadu na shinigami a pak se zabodly do dálky před ní. Hikage vytasily dýky, ale nezaútočili. Čekali co se bude dít. Mizako chvíli nerozhodně mlčela a pak promluvila a i když použila svůj změněný hlas, aby jí bylo lépe slyšet, tak mluvila zcela srozumitelně. "Jsem ráda, že jste se rozhodli to ukončit čestně, ale…" na chvíli se odmlčela "… nemusíte bojovat. Můžete se vrátit domů. Tahle bitva nic nezmění. Možná dobře… zemřu, ale taky spousta dalších z obou stran. Za to přece ani jedný ze stran nestojím ne?… Prosím… odejděte."
V centru pravého křídla hikage se strhla debata. Mizakoe poznala hlas Koie. "Půjdeme domů! To co tu děláme není správné. Všichni to víte. Ten spor už dávno vyšuměl a ta seishinka natož shinigami už s tím nemají nic společného." Asi pětina hikage se k němu přidala okamžitě a pár dalších se váhavě připojilo.
Waru se pomalu otočil na Koie. "Od tebe bych vzpouru nečekal." zasyčel nepřátelsky. "Měl jsem tě za svého budoucího nástupce!" Koi na něj pohlédl a stáhl si kápi z hlavy. "Já vím," přikývl " ale pokud hodláte zde setrvat a zaútočit… tak vás nepodpoříme." Waru přejel pohledem po hikage co se začali stavět stranou. "Jestli teď nepůjdete s námi, tak se tím stavíte na stranu nepřátel a tudíž zemřete s nimi." Jeho zlostný téměř vražedný pohled se zavrtával do Koie, ale ten se jen usmál a pak zahodil kápi i s pláštěm. Jeho příkladu následovala celá skoro čtvrtina hikage.
Černé postavy zamířili k shinigamské linii. Všichni měli na sobě lehké tmavě hnědé kožené brnění… nebo spíš něco na způsob kimona s koženými chrániči.
Když se skupina přiblížila, nejbližší shinigami vytasili zanpakuto, ale nezaútočili. Koi a jeho skupina došla k první divizi. Tam se seřadila a svorně se uklonila před vrchním kapitánem Yamamotem. První se narovnal Koi a podíval se na starého muže před sebou. "Prosím dovolte nám být vašimi spojenci a bojovat spolu s vámi." Yamamoto se na něj dlouze podíval a pak přikývl. "Nemám důvod vaší nabídku nepřijmout." Koi se usmál a znovu se uklonil. "Děkujeme." Nato se otočil a zamířil k Mizakoe.
"Jsi připravená?" zeptal se a ona nejistě přikývla. "Tak dobře, neřekla jsi mu doufám nic, že ne?" Mizakoe zajela pohledem směrem k Renjimu. Spolu se svou jednotkou byl o značný kus dál, ale i tak ho snadno v tom davu našla. Díval se jejím směrem. Mizakoe radši uhnula pohledem a opět přikývla. "Nic neví." "Tak hodně štěstí." zamumlal Koi a celá jeho skupina naráz zmizela. Mizakoe ještě pohledem vyhledala známé tváře a pár vteřin na to se taky rozplynula ve vzduchu.

Řev elementů - 5.

17. října 2010 v 13:27 | Bobesh |  Řev elementů
Koruny seschlých, opadaných dubů se komíhaly ve větru, zatímco ohnivá koule na nebi nemilosrdně spalovala vyschlou, železitě zbarvenou trávu. Mýtina uprostřed
lesa byla mrtvá, stejně jako bílý kámen uprostřed.
            Vysoký muž, oděný v modrém, až na zem dlouhém hábitu si toho ale ani nevšiml. Byl ztracený ve svých vlastním myšlenkách. Najednou se zastavil, a nenadálý závan suchého větru zatančil se světlými vlasy, které vyčuhovaly zpod širokého, slaměného klobouku, který mu polovinu obličeje.
            "Dobrý den, Mistře Mizune." Měl šeptavý, lehce chrchlavý hlas. "Přesně podle plánu, nechal jsem Niyosa utéci, a Vaše lest měla úspěch. Jeho schopnosti byly…zajímavé."
            Přímo za ním se jakoby odnikud objevila druhá, ženská postava. Stála uvolněně opřená o strom a přísně si měřila nově příchozího muže.

Měla na sobě přiléhavé kalhoty, která dávaly vyniknout jejím pěkně zaobleným hýždím a bílou, sametovou halenku, laškovně nedopnutou právě tak, aby odhalovala správný tvar i velikost dalších ženských vnadů.
Dlouhé, kaštanové vlasy se světle mohrými pruhy nosila rozpuštěné kolem krásného, mladě vyhlížejícího obličeje s výraznými, plnými rty a tmavě modrýma očima.
"Černé oko?" zeptala se. Vysoký muž se neznatelně zachvěl, ostatně jako pokaždé, když ji slyšel. Přestože Mizune ještě nedosáhla třicítky, její hlas byl suchý a chraptivý, zničený častými záněty hrtanu a horních dýchajících cest.
           
"Vyvinul novou techniku které říká Temný měsíc. Je vlastně založená na stejném principu jako Pustota, ale silnější. Zároveň ho ale víc vyčerpává." Mužovy ústa se na oholené tváři roztáhly do úsměvu a odhalila sněhově bílé zuby. "Bylo těžké ho nezabít, když mi tam omdlel."
            Žena na sobě nedávala znát žádné emoce, ale v očích se jí nepatrně zablesklo. "A druhá Ochrana?"
            "Ne, pořád ji ještě neobjevil." " Zahnal jsem ho poměrně dost do kouta, kdy nemohl riskovat."
            "Dobře. Můj informátor v Trnu říká, že nikdo ještě neví o jeho pravém původu, ani pravdu o síle jeho Daru. Teď se ztrať, než mě začne tvoje hnusná přítomnost obtěžovat." Potom se mlsně usmála, olízla si horní ret a její oči se zůžily do tenkých, modrých linek. "Nechceš přece doopravdy umřít, že? Gardene."
           
            Srpek měsíce poklidně shlížel na své dvojče, každodenně se objevujícím na jezírce poblíž Niyosova domu. Sova poklidně sedící na smrku odhoukala půlnoc a teplý, jarní větřík se pomazlil se stébly trávy na nedaleké louce.
Niyoso však neměl klid. Ruikata po něm už poněkolikáté vyžadovala naprosté soustředění, které čas od času podpořila mírným štouchancem boty do Niyosovy nahé hrudi.
"Dvěstě třicet sedm. Kolik je kolem ptáků?" Ruikatin hlas měl dokumentovat předstíraný nezájem, který mladého muže ještě víc vytáčel.
"Osm, samí noční pěvci" Zasípěl Niyoso a udělal další klik nad zapálenou svíčkou zasazenou v zemi, jejíž záře byla dostatečně tlumená mělkou jamkou, a proto ani tolik nenarušovala noční harmonii.
"Devět, zapomněl jsi na mladé ptáčátko v hnízdě na smrku na severozápadě!" Hlas ruikaty nebyl nijak hrozivý, ale plamínek výrazně zesílil a Niyoso sykl bolestí. "Pokračujeme dvěstě třicet osm. Je tohle typicky jehličnatý les?"
"Aaaaaano" Niyoso spíš silou vůle než svalů vytáhl své tělo z dosahu sálajícího plamene.
Ruce ho po několika týdnech tvrdého fyzického tréningu pálily a cítil, jako by mu v nich místo krve kolovala rtuť, vnímal kyselinu mléčnou která mu způsobovala příšernou bolest a ani obě plíce nedokázaly splatit velký kyslíkový dluh, vzniklý nadměrnou námahou.
"Špatně, dvě míle jihozápadně je sazenička dubu." Plamen pohasl a Niyoso se s úlevou zřítil na zem. Vůbec mu nevadilo že svůj obličej zabořil do lesní půdy, zvlhlé po nedávném dešti.
Instinkty ho nevarovaly. Kopanec špičatou botou ho vyhodil vzhůru a v letu očil na záda. Ztěžka vydechl, překvapen náhlou změnou Ruikatina chování..
"Vstávej!" Ruikata hovořila se svým typickým, pohrdavým akcentem, a v očích se jí zračila hrozba. Ni potlačil vzrůstající vztek. Moc dobře věděl že na ní ještě nemá, ještě ne.
Se sebezapřením se vydrápal na nohy, při narovnávání oprášil svoje jelenicové kalhoty, které dostály kvalitou pánovi lesa a ani po náročném výcviku na sobě neměly jedinou díru. Totéž nemohl říct o svém tílku a botech, obojí už musel dávno vyhodit . Mohutné prsní svaly se dmuly mocnýmy nádechy, a vyrýsované břicho se ještě pořád mírně chvělo. Byl mírně schrbený, nechávaje odpočinout probolavělým ramenům a zádům, paže spuštěné podél těla, mírně pokrčené, jak se biceps a triceps nabíraly na objemu a podle přirozenosti se zkracovaly..
Vlasy měl rozcuchané a mastné, o dost delší než když jedna s Mistrem Akumou. Jediné co se nezměnilo byly jeho oči. Hnědé duhovky s zeleným nádechem a výrazné zornice skrývaly nepolevůjící vůli, vzdor, mírnou aroganci a hluboký vnitřní klid, který mu alespoň omezenou vládu nad svými mládím rozbouřenými emocemi.
Ženský
hlas s výrazným akcentem nabíral na síle, jahodově červený rty a bílé zuby silně kontrastovaly s ebenovou pokožkou a bez nejmenší chybičky ve výslovnosti formovaly každé slovo."Ty idiote! Ty nejsi shcopnej ani minimálního soustředění, nechápu jak jsi to mohl dotáhnout na člena trnu!!" Potom se Ruikata znenadání uklidnila, zhluboka nadechla a pomalu vydechla.
"Tohle nemá cenu." Zelené oči se zaleskly jako oči kočky, která se právě odhodlala chytit myš. "Je na čase Ti říct, proč tohle všechno děláme."
Niyoso mimoděk zavřel pravé oko, ale ani to ho neuchránilo před proudem emocí, které náhle začal vnímat. Ruikatiných emocí.