Září 2010

Kapitola 66.

1. září 2010 v 10:38 | Mizakoe |  FanFiction - Kako no Kage
Přípravy začali. Hikage se postupně přesouvali do místa srazu a shinigami ještě na poslední chvíli trénovali a nacvičovali všechno na co si vzpomněli.
Yumi seděla v laboratoři čtvrté divize a mixovala další směs podle Koiova receptu. "Mě to nebaví… já už se chci kouknout do toho dopisu…" "Ať tě to ani nenapadne - udělej to a schoří. Pak se to nedozvíme nikdy." konstatoval za dnešek už asi po desáté Haku a taky se věnoval své směsi. "Ale není to od něj fér," protestovala Yumi "jak máme vědět jestli to co děláme je vůbec správné když ani netušíme co to vlastně děláme." Haku zvedl pohled od práce a podíval se na sestru. "Tu mu nevěříš…?" Yumi se pohledem upřela do té břečky v mističce a potichu zamumlala. "Je to hikage… co když se ukáže, že ve skutečnosti je to špeh a tohle všechno nás nakonec všechny zabije. Napadlo tě, že možná my budeme mít na rukou krev našich přátel?" Haku si povzdechl a chvíli mlčel. "Víš Yumi… taky mě to napadlo, ale věřím Renjimu a ten Koiovi věří. Uznávám, že ho v podstatě neznáme, ale to, že je to stín neznamená, že musí být nutně zlý." Haku rukou nabral trochu směsi z mističky a zblízka se na ní zahleděl. "Možná, že jsme naletěli a potom ano, potom budeme spolupachateli, byť z nevědomosti. Ale třeba to Koi myslel vážně a pak nám to co děláme pomůže." Yumi pokrčila rameny. "Já tomu prostě nerozumím. Vždyť se nám pokouší pomoct zabít jeho vlastní lidi. Takže on a Midori buď bojovat nebudou a nebo pokud je k tomu jejich vedení donutí, tak ale to znamená, že je někdo od nás pravděpodobně zabije… teda pokud nebudeme o tolik slabší, aby nás zlikvidovali." "Myslím si, že Koi s Midori a možná ještě s někým odejdou ještě před bitvou. Možná je to dopis na rozloučení." Pronesl polohlasně Haku a nespouštěl oči ze směsi. "Oni se chtějí vrátit domů…"

Renji pozoroval Mizakoe sedící na parapetu a hledící na zataženou oblohu. Od doby co mluvila s Koiem se mu její chování nelíbilo. Něco se stalo, ale nevěděl co. Mizakoe chodila po domě permanentně zamyšlená a dlouhé hodiny netečně hleděla z okna. Málo kdy něco řekla. Vždycky když se na ní Renji podíval, tak se pokoušela usmát. Ale… ať se snažila sebevíc, stále to byl úsměv z donucení… a plný smutku. Jako by říkala promiň….
Na okenní tabuli zvenčí dopadly první kapky deště. Mizakoe se opatrně rukou dotkla skla a sklopila pohled. Před očima se jí objevil Koiuv přísný pohled. "Nesmíš to nikomu říct, rozumíš?" "Ani Renjimu?" "Tomu obzvlášť ne." Slova se jí hlavou rozléhala jak ozvěna. Mizakoe si skousla spodní ret hlavu si položila na kolena. "Nesmím." zamumlala neslyšně.
Ucítila jak jí něčí ruka chytila kolem ramen. Mizakoe se podívala na Renjiho a pak se o něj váhavě opřela. Věděla, že už se na nic nezeptá a byla ráda. Stejně jako byla ráda, že je tu s ní. Ani jeden z nich nepromluvil a jen tiše sledovali kapky dopadající na okno.
Jak rychle uběhly dny od jejich posledního setkání s Koiem. Kolik schůzek od té doby proběhlo v první divizi a kolik dalších návrhů bylo zamítnuto. Hodně… a přesto ta doba uběhla jako voda. Stejně jako kapky dopadající na okno, sklouzávali na zem a vsakovali se do půdy, stejně tak nenávratně zmizelo těch pár posledních dní. Posledních čtyřiadvacet hodin do začátku…
Mizakoe se natočila k Renjimu a objala ho. "Měl by jsi už jít… je nejvyšší čas roznést ten popel, aby byla jistota, že se to zítra vyskytne ve všem." Renji přikývl. "Máš pravdu. Tak já jdu na to. Brzy budu zpátky." usmál se, trochu jí rozcuchal vlasy a zamířil ke dveřím. Mizakoe se usmála a dívala se za ním ke dveřím. Dveře zacvakli a ona zůstala sama. Roztřeseně se na ně podívala a konečně dala průchod emocím. Věděla, že teď se musí do Koiova plánu zapojit i ona a byť to věděla předem, tak cítila jak se jí v krku dělá knedlík. Ač nechtěla tak se neubránila slzám. "Promiň Renji… sbohem…"

Renji pracoval rychle a přesně. Dostat se do skladu. Najít věci přichystané na další den. Přidat popel a vypadnout. Dával si pozor, aby si ho nikdo neviděl. Ve skladu deváté jednotky se však zarazil. Uslyšel kroky někde poblíž. Spěšně se přikrčil za velkou dřevěnou krabicí, ale už si nevšiml hromady plechovek postavených vedle a jak o ně zavadil tak se s lomozem zřítili a rozkutálely všude kolem. Kroky se zastavily a neomylně zamířili směrem k němu a tak Renji aspoň urychleně zamaskoval vak od Koie. "Abarai? Co tu dělá?" změřil si ho překvapeným pohledem Hisagi. "Eee… no… já…" začal si narychlo něco vymýšlet Renji, ale Hisagiho předběhl. "Co si zase provedl, že ti v tvý divizy nedají ani najíst a ty se pak musíš v noci plížit po skladech?" ušklíbl se pobaveně. "No… to by bylo složitý." zamumlal Renji. Hisagi se jen rozesmál a zamířil ke dveřím. "Fajn, vem si co chceš, ale ukliď tu ten bordel." Renji si ulehčeně oddechl když za ním zaklaply vrata a rychle posbíral rozsypané piksly. "Tohle bylo těsný."
Během další hodiny doběhl zbylé sklady a všechna místa, kde si myslel že se dá sehnat něco k jídlu a všude přidal trochu popelu. Pak zamířil zpátky s prázdným vakem.
Renji vstoupil dovnitř. "Jsem doma!" Čekal, že se odněkud ozve Mizakoe, ale všude bylo ticho. "Halo, jsi tu?" zeptal se do prázdna. Pak usoudil, že asi usnula a zamířil k ní do pokoje. Dveře byly otevřené a pokoj prázdný. Renji urychleně oběhl zbytek domu. Nic. Mizakoe byla pryč.

Řev elementů - 4.

1. září 2010 v 10:27 | Bobesh |  Řev elementů
            Už zdálky se mu něco nezdálo. Osamělý dřevěný domek uprostřed lesa nebyl nijak nápadný. Posuvné dveře, okna vyplněná skleněnými tabulemi a plochá střecha nedodávala stavbě žádný zvláštní vzhled. I tak se tu něco nehrálo. Niyoso nevěděl jak, možná lehký závan cizí vůně, možná jen lehký šramot…..ale cítil, že tu není sám. Ještě před chvílí čisté nebe se pokrylo temnými mraky, které zakryly jak hvězdy, tak dokonce stříbrný kotouč měsíce.
Sáhl si rukou do pouzdra na noze a vytál vrhací nůž. Automatickým pohozením v dlani překontroloval vyvážení. I přes spokojenost se zamračil. "Ať je to kdo chce, nesmím chybovat." Pocítil mírné vzrušení a strach. Ovládl své emoce a připravil se. Věděl, jak je důležité aby to bylo rychlé a čisté.
"Kdybych použil Černé oko, nepřítel by mohl vycítit použití techniky a ztratil bych výhodu. Musím to zkusit po sluchu." Vytlačil všechen vzduch z plic a chvíli tak setrval. Už nemyslel na nic, jen na cíl.
Hodil nůž do okna, kde zahlédl mihnoucí se stín, objevený stříbrným paprskem, který pronikl hustou sítí mraků. Ještě než se ozvalo tříštění skla, byl Niyoso u dveří, a prudkým pohybem je otevřel.
Tupá bolest
na solaru ho zvedla do vzduchu a odhodila několik kroků dozadu. Dopadl tvrdě na záda a vyrazil si dech. "Co to ksakru….." zasípal.
Vzpamatoval se a vyskočil na nohy a před ním stál onen nezvaný host. Ani fialové, do půli stehen dlouhé šaty nezakryly ženské křivky, které spolu s havraními vlasy udeřily Niyosovy smysly jako první. Žena stála rozkročena, s rukama v bok ve vyzývavém postoji, nijak výrazné, kakaové paže skrývaly obrovskou sílu. Byla velmi krásná, pyšnila se žensky souměrným obličejem s tmavou pletí,
kolem zelených očí měla jen několik nepatrných vrásek, rty zkroucené v pohrdavém úšklebku.
Bosýma nohama netrpělivě přešlápla
"Tak tohle bylo všechno?" Měla hrdelní, svůdný hlas a i na dálku Niyoso zachytil výrazný parfém, vonící po angreštech a citronech. Niyoso rychle vstal. Ovládl svoje rozzuřené emoce a donutil se dýchat pomaleji. "Kdo sakra jsi?"
"Momentálně Tvůj soupeř, ty malej chudinko. Nechceš utéct k mamince pod sukni?" Ve hlasu jí zazněl výrazný odér ironie.
Niyoso už na nic nečekal. Rozeběhl se směrem k ní. "Nadaná není, to by nepoužívala Karate do, ale rovnou techniky ki. Uvidíme co v ní je." Usmál se.
Přední direkt pravou rukou byl jen fintou pro kop mawashi gery. Byla velmi hbitá a bez potíží uskočila stranou. Niyoso navázal podmetem z otočky. Žena nadskočila, Niyoso se dostal pod ní. Usmál se, věděl, že vyhrál. Ve vzduchu se nemohla vyhnout přesně mířenému kunaiy, který si vytáhl z pouzdra na noze. Na nic nečekal, a hodil.
Žena nad ním ale náhle zmizela. Kunai proletěl prázdným prostorem a dopadl někam do lesa. Niyoso chtěl vyskočit na nohy, ale centimetr před obličejem si všiml paty, mířící mu na nos.
"To není možné. Jak se tam dostala…" Myšlenky se mu rozeběhly všemi směry. Tohle ještě
nikdy neviděl. "Něco tak rychlého….." Žena stáhla nohu a poodešla dál. Niyoso vyskočil na nohy, připraven se bránit, přestože pochopil, že jeho soupeřka je daleko za jeho možnostmi.
"Jsi poměrně rychlý a nápaditý…ale pořád příliš mladý a nezkušený. Jmenuji se Ruikata. Akuma mi říkal, že jsi porazil nadaného….je to pravda?" Zeptala se naprosto nezúčastněně.
            "C…cože? Tebe poslal Mistr Akuma?" Niyoso cítil jak ztrácí půdu pod nohama. "Kdo k čertu jsi? A proč mě do prdele mlátíš?"
            "Protože ses nechal, blbečku." Na Tváři se jí rozlil široký úsměv a odhalila bílé, rovné zuby bez jediné vady. "Akuma říkal, že bys měl bejt lepší. Myslím, že na tom zapracujeme. Mám z Tebe konečně udělat bojovníka, kterej si bude moct říkat člen Bílého Trnu!"
            "Moment. Pokud víš, že jsem člen Bílého Trnu i to, že jsem porazil nadaného, to jasně prokazuje, že Tě mistr Akuma poslal. Ale pořád nechápu, co tady děláš. Měl za mnou poslat léčitele." Niyoso se tvářil klidně, ale cítil, jak s ním uvnitř cloumá vtek.
            Ruikata se nepřestávala usmívat. Vypadala jako šelma připravená ke skoku, co ještě naposledy přeměřuje kořist. "Jak jistě víš, před dvěma lety byla odstraněna organizace zvaná Baika. Měla za účel zničit obranný systém států, kterému se říká Trnová hrazda, jinými slovy, odstranit z každého z dvanácti státu minimálně tři z pěti trnů, obranných organizací, který chrání stát před agresí. K její destrukci se spojily síly všech šedesáti Trnů, avšak přestože byl útok úspěšný, přeživší ze všech států mohly donést zprávy o síle a specializacích ostatních trnů, a to by mohlo narušit mír mezi zeměmi. Plus, nedávný útok na Tebe by mohl být známkou toho, že někdo jiný než lidé z bílého Trnu Akátové země ví, kdo jsi."
            "A Mistr se bojí další války…..a pro její zabránění chce, aby celá Akátová Země zvětšila svou bojeschopnost." Navázal Niyoso.
            "Přesně. Proto bylo rozhodnuto, že se Bílí rozdělí do malých skupinek, v rámci zefektivnění našich misí. Byla jsem přiřazena k Tobě a pověřena zlepšit
Tvoje bojové schopnosti, dokud nedostaneme další práci."
            "Takže jsi moje učitelka?" Niyoso vložil do hlasu peprnou dávku ironie a jízlivosti.
            Žena se otočila zády. "Začneme?"