Březen 2010

Kapitola 61.

14. března 2010 v 9:32 | Mizakoe |  FanFiction - Kako no Kage
Renji opět seděl nahoře na srázu a čekal až se ještě trochu setmí. Každý druhý den měl totiž sraz s Koiem. Tentokrát s ním byla i dvojčata Sawatari. Začínalo jaro a i s ním se i prodlužoval den, proto se postupně scházeli čím dál tím později. Slunce zapadlo a chvíli na to se na obzoru vynořily dvě zakuklené postavy. Yumi trošku znejistěla. "Nemluvil si jen o jednom hikage?" "Jo, ale stejně jako jsem já dneska vzal vás, tak Koi říkal, že taky sebou někoho vezme." přikývl Renji. Yumi pokukovala směrem odkud se blížili. Bylo na ní vidět, že se trochu bojí. "No tak ségra - klid." vzal jí kolem ramen Haku. "Když je Renji doteď celej, tak není důvod na tom aby se něco měnilo." Yumi přikývla a trochu se uklidnila.
Hikage došli na místo, posadili se a stáhli si kápě. Chvíli se na sebe někteří z nich trochu nedůvěřivě dívali, ale po chvíli se atmosféra uvolnila. Koi s sebou dovedl ještě Midori. Ta sice ze začátku působila tiše, ale celkem rychle mezi ostatní zapadla a zapojila se do debaty. Brzy se ukázalo, že myslet si o ní že je nějak tichá je naopak zcela naivní.

Mizakoe se dostala branou někam na hodně vzdálený konec Rukongaie. Aby na sebe nestrhávala přílišnou pozornost tak si brzo musela sehnat aspoň plášť, protože shinigami v téhle části Rukongaie byli spíš vzácní. Byla dost daleko od nejbližší brány do Seireitei, nemluvě o tom, že věděla, že branou stejně nebude moci jít. V Rukongai se moc nezdržela. Rozhodla se, že půjde zpátky lesem. Bylo to přeci jen asi jistější. Šlo se jí poměrně dobře. S každým dnem se oteplovalo a po sněhu už brzo nezbylo ani památky.
Mizakoe neměla žádný konkrétní plán. Věděla jen, že čím dřív se jí povede se dostat zpátky, tím líp. Stejně jako věděla, že asi bude muset najít to místo se zborcenou zdí, kvůli slabší vrstvě bariéry.

V Seireitei bylo již k večeru. Byla polovina dubna. Pozdní sluníčko ještě hřálo a ozařovalo kvetoucí stromy. Na louce pod lesem se akorát dobojovalo. Renji a kapitán Kuchiki ukončili trénink a odvolali bankai. "Tohle byl dobrý souboj." pochválil si to spokojeně Renji a zasunul zanpakuto do pouzdra. Kapitán Kuchiki souhlasně přikývl. "Pro dnešek už ale konec. Večer je další schůze." Renji pokývl hlavou na srozuměnou a kapitán zamířil pryč. "Tak co budu dělat teď…" zamumlal Renji a protáhl se. "Hmm Koi s Midori dneska nemůžou a dvojčata maj už něco naplánovanýho…" zamyslel se a pak se usmál. "Tak půjdu na sráz." a zamířil pryč.
Chvíli šel ze svahu dolu a pak paralelně se vzdáleným okrajem lesa pokračoval dál. V půli cesty se ale zarazil. Ucítil slabé reiatsu. Ten koho cítil ho asi částečně skrýval. Reiatsu bylo zvláštní a jemu povědomé, i když né úplně. Renji se rozhlédl kolem a při pohledu k lesu strnul. Z hustého porostu stromů se vynořila postava s kapucí a v dlouhém plášti. Renji okamžitě šáhnul po rukojeti zanpakuto. "Hikage." zavrčel zlostně. Postava se otočila jeho směrem. Stála proti slunci a bylo jí vidět jen matně. "Sakra tohle není ani Koi ani Midori. Jestli je to nějak z těch fanatickejch…" nedořekl větu a oči se mu rozšířili překvapením. Tohle nebylo reiatsu hikage a shinigamské, hollowské a ani žádné jiné. Přes to mu ale bylo z části povědomé. Reni tam zůstal stát jak opařený.
Mizakoe se seshora dívala na postavu dole. "… Renji…" zamumlala tiše a stáhla si kápi. "Bratříčku!" křikla a rozběhla se ze svahu dolu. Renji se probral z počátečního překvapení, usmál se a rozběhl se jí do svahu naproti. Za běhu jí chytil kolem pasu, zvedl jí do vzduchu a jak s malou s ní zatočil nad hlavou. Mizakoe se trošku lekla a pak se začala smát. Nechala ruce natažené do vzduchu a jen se se smíchem koukala dolu. Renji jí postavil zpátky na zem a objal jí. Mizakoe se k němu přitulila a oba dva tam tak zůstali stát. Po chvíli Renji ucítil jak mu na hrudi vlhne kimono. Vzal Mizakoe za bradu a podíval se na ní. Ta se jen šťastně usmívala a z očí jí tekly slzy. "Ale no tak - nebreč." usmál se na ní Renji a otřel jí slzy. "Promiň bráško." zamumlala trochu rozpačitě a zabořila mu obličej zpátky do kimona. Renji se dál usmíval a Mizakoe už se nezmohla vůbec na nic. Byla šťastná. Konečně doma a s bráškou. Všechny ty pocity co na ní naráz dolehly způsobily, že Mizakoe nevěděla jestli se má smát a nebo brečet a tak to neúmyslně nakombinovala - brečela štěstím.
Renji se posadil na zem a stáhl Mizakoe s sebou k sobě na klín. Začalo se připozdívat, slunce zapadlo a pomalu nastávala tma. "Neměla jsi se vracet." zamumlal polohlasně Renji a pohladil Mizakoe po vlasech. "Musela jsem." "Byla to past - zabijí tě." Mizakoe se na něj podívala a usmála se. "Já vím, ale když to vezmu do důsledku… můj život není důležitý. Chci jen aby kvůli mně už nikdo další nezemřel. Navíc žít někde sama schovaná… Ani netušíš jak moc se mi stýskalo." dodala potichu a podívala se na oblohu. "Ale vím. Chyběla jsi mi… Jak jsi vůbec zjistila co se děje?" Mizakoe se usmívala. "Od Rukii, ale jestli to chceš vědět celý tak to tu budeme sedět hodně dlouho." "To nevadí - jen povídej." Mizakoe se opřela o Renjiho a s pohledem upřeným na tmavou oblohu začala vyprávět všechno hezky od začátku - od chvíle kdy odešla.
Na nebi se objevovalo čím dál tím víc hvězd a Mizakoe vyprávěla. Postupně začal její hlas zpomalovat a slábnout. Někdy chviličku po té co se dějově dostala zpět do Společenství duší její hlas utichl úplně. Renji slyšel už jen její tichý pravidelný dech - usnula.
Opatrně se zvedl aby jí nevzbudil, vzal do náruče a zamířil s ní k sobě domu. Jen doufal, že nikoho cestou nepotká.
Když se Mizakoe vzbudila, tak se mírně lekla. Přeci jen se probudila na jiném místě než si pamatovala, že byla naposled. "Tady to znám… vždyť tady jsem bydlela… tohle je u Renjiho doma." zamumlala potichu a rozhlédla se kolem. Bylo ještě dost brzy ráno a trošku šero. Mizakoe potichu vstala a vyšla z pokoje. Za dveřmi našla jednu ze svých bývalých shinigami uniforem. Ležela čistá a složená za dveřmi. Mizakoe jí zvedla a zamířila do koupeny. Obě kimona položila na podlahu - jak svoje potrhané tak i to druhé nové a vlezla si do sprchy. Klekla si v ní na zem a pustila na sebe vodu. Malým oknem do místnosti vniklo prvních pár slunečních paprsků. Třpytili se ve vodě dopadající s šumem na podlahu. "Blíží se to… brzy bude konec." Mizakoe zaklonila hlavu a podívala se do zářící vody. "S pomocí shinigami moc počítat nemůžu - proti hikage nemají šanci. Já sama taky nemůžu vyhrát, ale budu bojovat." usmála se a pak vstala.
Renji se vzbudil a překvapeně se koukl na Mizakoe sedící na skříni. "Brý ráno. Ty už jsi vzhůru?" Mizakoe s úsměve přikývla. "Dneska budu mít hodně práce… tak bych měla brzo vyrazit." Renji se posadil "Co chceš dělat?" "No… mám takový dojem, že nic tak převratnýho ne… jen potřebuju obhlídnout kam by se dali vylákat všichni hikage naraz a pak ještě vymyslet jak je tam dostat." pokrčila rameny a usmála se takovým tím způsobem já nic já muzikant. Renji se zamyslel. "Myslím, že možná bych věděl o někom kdo by nám mohl pomoct." "Mmm?" koukla zvědavě Mizakoe. Renji se taky usmál. "To uvidíš večer, ale myslím, že by bylo dobré to zařídit dopředu. Ještě není úplně den tak já půjdu zjistit co se dá udělat, ale ty tu počkej." Mizakoe poslušně přikývla a pak se už jen podívala za odcházejícím Renjim.