Kapitola 58.

13. února 2010 v 18:32 | Mizakoe |  FanFiction - Kako no Kage
Mizakoe se postupně dostávala spíš do stavu melanchonického přemítání, než že by se nějak výrazně soustředila na ten kámen. Defakto si ani pořádně neuvědomovala co dělá. Byla unavená… Měla ale úkol - zjistit co je uvnitř. Koukala do tmy před sebou. Věděla, že tam někde před ní v té tmě jsou její ruce a v nich ten kámen, ale neviděla ho. Jen ho cítila. Napůl přemítala nad kamenem a napůl se brouzdala myšlenkami v minulosti. Pak dostala nápad. Mizakoe se postavila a trošku se pousmála. "Je to asi hloupé a neměla bych to dělat… ale… třeba by to pomohlo." zamumlala a zavřela oči. Pak vystoupila z gigaie. Její umělé tělo se jen s tlumenou ránou bezvládně složilo na zem. Mizakoe otevřela oči. Byly zářivě světle modré. Cítila jak jí kámen těžkne v rukou. Položila ho tedy na zem a sehla se k němu. Rukou přejela po jeho hladkém povrchu a ten na chvíli slabě zazářil. Mizakoe se usmívala. Pohled se jí začal ubírat čím dál tím víc do neurčita a její postava začínala slabě zářit spolu s kamenem a blednout. To co se dělo vnímala jen z části. Jen matně si uvědomovala, že se tomu nesmí poddat, ale bylo to o něco silnější než ona. Ta bariéra co jí bránila se dostat vědomím do kamene slábla. Ta věc uvnitř byla skleněná… né nebyla to jen jedna věc… bylo jich víc. Mizakoe tiše něco zamumlala a pak opět rukou přejela po povrchu kamene… necítila ho… v obličeji se jí objevil zvláštní výraz. Bála se a přitom byla šťastná. Rukou se ponořila do kamene - jako by tam ani nebyl. "Musím se vrátit - nesmím se jen tak rozplynout." problesklo jí náhle hlavou. "Ale prvně chci to co je uvnitř." Mizakoe se zamračila. "No tak… objev se!" přikázala si v duchu. Všechnu svojí energii soustředila do konečků prstů ruky zanořené v kameni. Na zlomek sekundy ucítila kluzký povrch skla a pak zas nic. "Nesmí se mi zhmotnit ta část ruky co prochází stěnou toho kamene, ale kdyby se mi povedlo aby se objevily prsty, tak bych možná mohla vytáhnout ty kuličky. Ještě usilovněji se zaměřila svým vědomím na kámen a na to co bylo v něm a pak znovu ucítila sklo. Mizakoe sevřela skleněnky do dlaně. "Jak je teď ale dostanu skrz kámen?" napadlo jí. Čelo se jí svraštilo přemýšlením. Musí rychle. Tohle stojí příliš mnoho energie. "Zkusím je zmizet tak jako mizím já - třeba to půjde." zadoufala a přesunula energii z ruky do kuliček. Nato škubla rychle rukou k sobě a vytáhla jí ze zářícího kamene. Skleněnky se rozletěli po místnosti a Mizakoe se už jen unaveně vrátila ke svému gigai. "Nejsem schopná za normálních podmínek se sama vrátit." zamumlala a pak se sesunula k zemi do míst kde byl její gigai a zmizela v něm. Zůstala tam vyčerpaně ležet s pohledem upřeným do tmy.

Čas se dal opět do pohybu a život běžel dál. Dny nenávratně míjely a vše se pozvolna měnilo. Yumi a Haku se dostali na vyšší místa, Renji začal častěji trénovat… Hikage dál napadali shinigami, i když v jádru jejich společnosti začala sílit nová skupina… v Karakuře znovu začala škola… a v Uraharově krámě se tvrdě trénovalo…
"Dělej běž! Trochu víc si věř a nezastavuj pořád! A taky se soustřeď!" pořvávala soustavně Yoruichi na Mizakoe a ta dál běžela jakou si podivnou překážkovou dráhou. "Doleva." zamumlala Mizakoe a uhnula stranou. "Doprava a dolu." podskočila díru ve zdi. "Nahoru a rovně…" dál si mumlala komentáře k tomu co vlastně dělá a běžela rychle vřed. "Skrz!" křikla a rozeběhla se ještě o něco rychleji aby nemohla na poslední chvíli zastavit. Rukama si jen reflexivně zakryla obličej a pak bleskurychle zprůhledněla a zmizela ve zdi. Během okamžiku se dostala na druhou stranu. Kousek před ní se objevila nová překážka. "Musím se zas objevit." Mizakoe usměrnila reiatsu a opravdu se jí povedlo se opět zhmotnit.
Proběhla poslední úsek tratě a pak se zastavila před Yoruichi. "Tak kolik?" koukla na ní zvědavě a taky trochu uštvaně zářivě modrýma očima. Yoruichi se podívala na stopky a usmála se. "Čtyřicet osm sekund - to je skoro o deset sekund lepši jak minule." "Jaj!" Mizakoe se nadšeně usmála a zatleskala rukama. "Takže už začnem trénovat i něco jinýho?" "No… jak se to vezme. Něco jinýho jo, ale asi se ti to nebude líbit." Yoruichi se nebezpečně usmála a Mizakoe jen na prázdno polkla. "A jéje."

Ichigo seděl u stolu a psal si domácí úkol. Co chvíli se mu za zády ozvalo "Píp píp - píp píp." Ichigo hodil podrážděný pohled na skříň a houkl na Ruki. "Můžeš mi říct co to tam vyvádíš?" "Nic!" křikla na něj nazpátek, přes zavřené dveře skříně. Po chvíli jí zase zapískal komunikátor. "Hele vypni si u toho zvuk. Já se tu snažím myslet." "Já nevím jak." "Tak toho nech." "Tohle je důležitý!" Ichigo se otráveně zvedl ze židle a nakoukl k ní do skříně. "Co tu máš tak důležitýho?" Rukia dál něco ťukala do mobilu a ani se na něj nepodívala. "Ve Společenství se něco děje…" zamumlala. "Mmm co?" "Já nevím… ale brácha mi napsal ať tu zůstanu dýl a hned tak se nevracím - zjednodušeně řečeno… Vždycky mu, ale vadilo když jsem tu byla moc dlouho. Něco se tam muselo stát. Asi bych se tam měla jít podívat." "Ať tě to ani nenapadne. Když napsal, že tu máš zůstat tak tu hezky zůstaň." "Heee? Ale mě to zajímá!" "Tak se ho zeptej ne?" "No jo pořád…" zamrmlala a zase něco naťukala do komunikátoru.

Na zemi se seskupil šedý popel. Chvíli tam jen tak ležel a pak se začal zvedat do vzduchu. Ve stínu lesa se začala zhmotňovat shrbená postava.
Renji se zarazil opodál a schoval se za kmen stromu. "Co tu sakra dělá? A co to vlastně teďka udělal?" zamumlal podrážděně a potichu se vydal za hikagem do lesa.
Potichu se nořili čím dál tím víc do tmy. Po nějaký době se hikage zastavil pod skalním převisem asi u dalších deseti postav. Renji se schoval opodál a jen je potichu sledoval.
"Tak jak to vypadá? Už jsou nějaké zprávy?" "Jsou příliš opatrní a nevím jestli se nějaké informace dostali ven." "Dřív nebo později k tomu dojde a jakmile to bude jednou venku, tak se to rozšíří rychle. Nebojím se toho, že by se to nedozvěděla." Jeden z nich se uchechtl. "Jednoho dne se naše cesty opět zkříží a až k tomu dojde tak to bude poslední setkání. Ten den se zapíše do dějin."
Renji se zarazil. "O čem to mluví?" Pak se zarazil. Na rameni ucítil dotek něčí ruky. Prudce se otočil a vytasil zanpakuto. Za ním však nikdo nestál. Díval se jen do hlouby potemnělého lesa. Opět ho někdo zezadu chytil a tentokrát mu jednou rukou zakryl ústa a druhou mu chytil ruku ve které držel katanu. "Potichu pojď za mnou a neudělej žádnou hloupost." zasyčel mu kdosi do ucha a pak ho opět pustil. Renji se znovu otočil, ale nikdo tam nestál. Renji se zamračil a pevněji sevřel zanpakuto. "Až se dematerilizují tak tě tu najdou i kdyby si se sebelíp schoval. Pojď dokud ještě můžeš."
Renji věděl že nemá na výběr. Ať to slyšel kohokoliv tak si uvědomoval, že momentálně není v situaci kdyby si mohl vybrat. Když neposlechne tak ho dotyčný může klidně zabít a nebo způsobit hluk a upoutat pozornost těch hikage, které sledoval. "Jestli na mě přijdou, tak je asi po mě. Doteď se nepřišlo na to jak zabíjí… Budu muset jít." Renji uklidil tiše zanpakuto a pak přikývl.
"Běž za ním." zasyčel mu znovu kdosi do ucha a pak se před ním zvedl ze země černý kámen a klinkavě zamířil pryč. Renji se neochotně vydal za tím podivným šutrem. "Tohle se mi nelíbí… tenhle přízvuk znám…" běželo mu hlavou a v hlavě mu vyvstal obraz zakuklené postavy. "Jestli ale patří k nim, tak proč mě nezabil?" Renjimu ztvrdl výraz, ale dál pokračoval za kamenem.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Komentáře

1 Yamiru Misagiri - SBéééčko Yamiru Misagiri - SBéééčko | Web | 15. února 2010 v 19:30 | Reagovat

kdy bude další ? X)

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama