Únor 2010

Kapitola 60.

26. února 2010 v 17:47 | Mizakoe |  FanFiction - Kako no Kage
Mizakoe opět byla ve sklepě a gigai měla odložený kousek stranou. Zářivě modrýma očima se upírala na Yoruichi a přitom jednu ruku měla strčenou skrz zeď. Yoruichi seděla nahoře na zdi a v ruce držela pytlík kuliček. Zalovila v něm rukou a hrst si jich nahrábla a pak je pustila dolu. Mizakoe se pohledem zabodla do padajících kuliček a v mžiku druhou ruku pochytala skleněné kuličky, zatímco kovové nechala propadnout rukou a dopadnout na zem. Yoruichi se nahoře zamyslela. "Tohle už je otrava… zkusíme zas něco trošku jinýho. Když je vidíš, tak je to pro tebe už příliš snadný. Zůstaň stát kde jsi a jen je chytej tou rukou co máš skrz zeď - ale zas jen ty skleněný." Mizakoe přikývla a zavřela oči. Slyšela jak si Yoruichi nahrábla několik kuliček a pustila je. Padaly dólu. Skleněná, skleněná, kovová a ještě jedna skleněná. Mizakoe zachytila skleněné kuličky a kovovou nechala opět propadnout rukou skrz. "Heee to je vážně nuda." zamrmlala Yoruichi. "Tak tohle taky ne." Mizakoe se usmála. "Věděla, že ač Yoruichi brble, tak že je to dobře. To, že je to nuda byla jen známka toho o kolik se zlepšila. Yoruichi jela učení podle nějakých knih co si donesla od ní z vesnice a opravdu to tak fungovalo. Mizakoe už byla schopná i vegetovat bez gigaie, i když stále to bylo asi ještě bezpečnější a tak ho stejnak nosila.
Yoruichi seskočila ze zdi. "Fajn fajn, přesvědčila jsi mě. Trénink boje už taky začnem bez gigaie a tohle už budem trénovat míň - jen jako opáčko." Mizakoe se usmála ještě víc a přikývla. "No moc se neusmívej. Však on tě ten humor přejde." Ušklíbla se nebezpečně Yoruichi, ale Mizakoe se jen dál usmívala.
V následujících dnech Mizakoe přestala chodit do školy. Ráno začala standartní mizející rozcvičkou a pak bojem s Yoruichi. Postupně díky tomu začala zvládat shikai. Při boji se držela při smyslech a hlavně byla schopná regulovat sílu zvukových vln co vytvářela. Prvně intenzitu, pak frekvenci a výsledně i směr. Nakonec se Mizakoe začala učit i jak tyhle techniky použít bez zanpakuto. Výsledky se dostavovaly rychle. Asi po čtrnácti dnech kompletně zvládla shikai i všechno co se ho týkalo a přešli na ban-kai. Mizakoe musela začít trénovat sama. Začínala být okolí příliš nebezpečná. Při ban-kai se totiž při vědomí držela jen vzácně. Síla kterou se učila ovládat byla natolik odlišná od té shinigamské, že z toho šel až trochu strach. Ta síla začala Mizakoe měnit. Pomalu, ale přece.
Mizakoe seděla na střeše, když si všimla, že se blíží Rukia. Zamávala jí a pak se spustila po hromosvodu dolu. "Tebe už jsem pořádně dlouho neviděla." Rukia se usmála. "No to když nechodíš do školy tak se pak nediv. Co s tebou bylo tak dlouho?" Mizakoe se podrbala na nose. "No… nic, ale trénovala jsem. Přišla jsem o něco zajímavýho?" Rukia zavrtěla hlavou. "Jako jestli ve škole o něco zajímavýho… tak to ani omylem." "A jinak?" Rukia trochu zvážněla. "Ve společenství se něco děje. Bratr nechce abych se vracela. Nenapsal mi žádné podrobnosti, ale vypadá to, že je tam je tam ničí jacísi neviditelní nepřátelé. Nebo teda jen někdy neviditelní."
Mizakoe tam zůstala stát jak opařená. "Mizející nepřátelé…" zamumlala tiše a pohledem zaostřeným někam do nekonečna. V hlavě jí začali vyvstávat různé obrazy. Změt neostrých a rozmazaných výjevů jí doslova kmitali před očima. Yumi… Haku… a bratříček… "Můžou umřít. Oni je můžou zabít… to kvůli mně tam přišli… hikage…" Mizakoe se v hlavě vynořil krátký záběr na Seireitei, rychlý průlet lesem a horami. Pak chajda jejího dědy a nakonec vesnice kde se narodila. "Co když to dopadne stejně? Proč by měl kvůli mně zas někdo přijít o život? A kolika lidem už stihli ublížit? Kdyby mě tenkrát zabili… kolik životů by bylo ušetřeno? Proč si vůbec vylívají vztek na nich? … Chtějí mě tam nalákat…" Mizakoe sevřela ruce v pěst. Celá se roztřásla. Do očí se jí drali slzy. "To já můžu za jejich smrt." špitla tiše a sklopila pohled.
Rukia na ní nechápavě koukala. Nevěděla defakto nic o tom co se stalo a co se děje. Neviděla co se odehrává Mizakoe v hlavě a ani vidět nemohla.
Mizakoe se nebezpečně modře zaleskly oči. Zvedla svůj pohled a z novým výrazem ve tváři se podívala před sebe. Po tváři jí stekla slza a pak její pohled ztvrdl. Rukia se na ní starostlivě podívala. "Jsi v pořádku?" zeptala se opatrně. "Znova už se to nestane… už ne… já už nebudu jen přihlížet…" mumlala s pohledem upřeným jinam spíš jen sama pro sebe a pak zamířila pryč. Rukia za ní jen nechápavě koukala a pak zamířila k Uraharovi do obchodu.
Mizakoe došla do sklepa kde trénovali. Zhasnula světla a sundala si gigai. "Možná bych to mohla zastavit. I kdybych s nimi prohrála… tak pokud zemřu tak bude klid. Nikdo další pak už nebude muset umřít. Navíc pokud vyhraju tak stejně mi ještě dluží popravu. Stejně ale chci bojovat." Vytasila zanpakuto a soustředila reiatsu. Mizakoe se rozhlédla po místnosti. "Možná, že je to naposledy co tu budu trénovat." napadlo jí a pak už se zaměřila na trénink. "Ban-kai." křikla a zmizela na místě.
Yoruichi se podívala na třesoucí se hladinu jejího čaje. Celá místnost se chvěla. Yoruichi se zvedla a přešla o místnost vedle. Zvedla dekl na podlaze slezla po žebříku o místnost níž. Tam byly otřesy výrazně ještě silnější. Yoruichi opatrně odmontovala další dekl a zvedla ho. Tlaková vlna jí při odendání odhodila o něco dozadu. "Co to tam ta holka vyvádí?" Yoruichi slezla o kousek do místnosti, ale přes to zůstávala ještě asi dvacet metrů nad zemí. Rozhlédla se kolem. Všude byla tma. Okolí bylo prosáklé duševní energií a místností se rozléhali zvláštní zvuky. Ve výšce několika metrů nad zemí na chvíli zazářil modře světélkující obrys postavy. Ozval se výkřik a krásný zhoubný zvuk zničil blížící se cvičný terč. Postava se objevila o kousíček dál a s novou dávkou zuřivosti si to zamířila k dalšímu terči. Yoruichi viděla jak postava mizí ve skále a v zápětí už jen uslyšela strašnou ránu a zvuk sypajcího se kamení. Odněkud ze tmy se ozval opět ten zvláštní hlas a pak následovně se podle zvuku sesuly všechny zbylé terče na zem. Postava se objevila na zemi. Chvíli se rukou opírala o zem a pak se sesunula k zemi a zmizela opět ve tmě.
Mizakoe se opět dostala ke smyslům. Pohledem se zabodla do tmy před sebou a posadila se. Chvíli tam jen tak seděla a pak se zvedla a zamířila k sobě do pokoje. Po cestě se ještě podívala z okna. Venku se stmívalo jinak tam bylo hezky. Sníh už pozvolna tál a zima končila. Mizakoe v pokoji odložila svůj gigai do kouta uklidila. Když měla hotovo, tak si z bloku vytrhla kus papíru a napsala na něj krátký vzkaz. Pak si vzala zanpakuto a zamířila ven. Na schodech potkala Yoruichi, která se na ní jen překvapeně podívala. Mizakoe nic neřekla jen se smutně usmála a pak pokračovala dál. Před obchodem ještě potkala Uraharu, který tam zrovna něco uklízel. Na chvíli toho nechal a jen se za ní díval. Věděl, že odchází a že jim nic nechce říct záměrně. Chvíli na to ven vyběhla Yoruichi se vzkazem v ruce a chtěla běžet za Mizakoe, ale Urahara jí jen chytil za ruku. "Nech jí. Je to její rozhodnutí a my nemáme právo jí v tom bránit. Už to není ta malá bezbranná holka co jsi sem na začátku zimy přivedla. Ona to zvládne." Yoruichi zůstala stát na místě a přikývla.
Mizakoe šla směrem k lesu. Venku se stmívalo čím dál tím víc a na nebi už byly vidět první hvězdy. Brzy došla ke svému oblíbenému jezeru. Sněhu tu už bylo minimum a led už roztál. Mizakoe se podívala na tu černou lesknoucí se plochu zrcadlící hvězdy a pak se rozhlédla kolem. Její oči říkali "sbohem". Vytasila zanpakuto a soustředila do jeho ostří duševní energii. Sklopila ostří a natáhla ho před sebe. Nato jím pootočila jako by to byl klíč a ve vzduchu před ní se zhmotnila brána do Společenství duší. Mizakoe se usmála. Někdo by řekl, že si jde pro skoro jistou smrt, ale ona to viděla jinak. "Vracím se domů… za bratříčkem." Vkročila dovnitř a brána se za ní zase uzavřela.


Kapitola 59.

20. února 2010 v 14:55 | Mizakoe |  FanFiction - Kako no Kage
Stmívalo se čím dál tím víc a brzy padla úplná tma. V lese byl navíc stín a i když kámen se před ním teď držel blíž tak ho stejnak sotva viděl. Skoro permanentně mu do obličeje lezly nejrůznější větve a pořád do něčeho vrážel. Pak najednou kámen vyletěl ven z lesa a zastavil se. Chvíli tam jen tak visel a pak spadl zpátky k zemi. Renji se rozhlédl kolem. Nacházeli se na dohled od srázu kam chodila Mizakoe. "Proč jsme tady?" zeptal se. "Protože tady teď nikdo poblíž není." "Chceš mě zabít?" "Nemyslíš, že kdybych tě chtěl zabít tak by jsi byl už aspoň stokrát po smrti?" "V tom případě proč se neukážeš?" "Už tě sleduju dýl a vím, že hikage moc v lásce nemáš… i když to tady asi nikdo… a mě se nechce se s tebou mlátit. Renji se trochu zarazil, ale nic neřekl. Po chvíli ticha se před ním objevila zakuklená postava. "Myslím, že bych se měl představit. Jmenuji se Koi." otočil se na něj hikage a stáhl si kápi. "Já jsem Abarai Renji." Koi přikývl. "Já vím - těší mě." Renji byl z té osoby před sebou čím dál tím zaraženější. Za normálních okolností by neváhal a asi by se ho pokusil zabít, ale tenhle byl jiný než ostatní. Renji se mu díval do jeho zlatavých očí. Pohled měl taky jiný než ti hikage, se kterými se do té doby setkal. Něčím mu silně připomínal Mizakoe když byla mimo. Možná že právě i to byl důvod proč mu aspoň trochu začal věřit. "Proč si je nenechal aby mě chytili?" Koi se posadil na zem. "Nemám rád zabíjení a hlavně jak už jsem řekl, sleduju tě už dýl a chtěl jsem si promluvit." Renji přikývl a taky se posadil. "O čem?" "O té seishince." "Jestli si myslíš, že ti řeknu kde je, aby jí pak ti tví kamarádíčkové mohli zabít tak to se pleteš a navíc to ani sám nevím." zavrčel podrážděně. "Ne to ne. Popravdě je mi upřímně jedno kde teď je. Spíš se snažím pochopit… Jak jsem si zjistil, tak moje strana i tvoje strana se jí snaží zabít. Už dávno jsem zjistil, že ty jsi zrovna jeden z těch co jsou proti a tak mě napadlo, že by mohlo být zajímavé si s tebou promluvit. Hikage jí chtějí zabít kvůli jednomu už pořádně starému historickému incidentu a shinigami kvůli tomu, že ona není shinigami a přes to sem přišla a ještě dovedla nás. Mě by zajímalo, proč ty jsi na její straně a proč je kvůli jedné holce takový povyk když vlastně zabíjet někoho jen protože je něco jiného než ostatní je blbost a zabíjet kvůli něčemu co se stalo už před tisíci let je taky blbost. Renji se zadíval do tmy před sebou. "Nevím co se kdy v historii stalo , že se vaše dvě rasy tak nesnáší, ale důvod proč jí chtějí zabít našinci se mi taky zdá nesmyslný. To je jeden z důvodů proč jsem na její straně. Navíc jsem jí znal dost dobře už před tím než se tohle provalilo… trénoval jsem jí a trávili jsme spolu dost času. Po tom incidentu v laboratoři jsem se o ní pak i nějakou dobu staral, protože se zmenšila a ona mě měla od tý doby za bratra…" Koi přikývl. "Chápu, takže je to defakto tvoje ségra." Renji se podrbal na hlavě. "No tak bych to nenazval, ale to je teď už jedno."
Renji se zamyšleně koukl na hikageho. "Taky bych měl otázku… Co sledujete tím že napadáte shinigami?" "Nějaká z těch hlav nahoře vymyslela takový dost šílený plán… v podstatě jde o to, že analyzovali chování tý Mizakoe, nebo jak se jmenuje… přičti k tomu, že si myslí, že ať je kde je, tak že se určitě může nějak dovědět co se aspoň tak matně tady děje a dej si to dohromady." Renji se na něj šokovaně podíval. "Počkej… chceš říct, že celý je to past a my jsme návnada?" Koi přikývl. "Shinigami byli v minulosti v tom konfliktu taky okrajově zataženi a ti starší z nás jsou stále nasáklí zlem. Obecně nejsme dobrá rasa, ale jsou mezi námi i výjmky a s každou další generací je jich víc. Ale… oni si prostě dali dvě a dvě dohromady a došli k závěru, že když to zjistí, takže se vrátí a i když jim shinigami obecně zas tak nevadí, tak je jim jedno kolik životů ještě zmaří. Tu poslední seishinskou vesnici vyvraždili ještě když jsem byl dítě. Až později zjistili že jeden seishin to přežil… je to jako nemoc. Prostě se jen ženou zatím aby jí taky zabili." "To je vážně mimo moje chápání…" Koi se na něj smutně podíval. "Většina hikage je tím přímo posedlých… jsou to normální fanatici. Tenkrát v té vesnici… hikage proti seishinům za normálních podmínek nemají moc šancí, ale když zabráníme seishinovi použít jeho síly, tak je už pak výrazně jednoduší ho zabít. Je to jako kdyby se chtěla měřit obyčejná duše s shinigamim. V momentě kdy shinigami přijde o zanpakuto, tak má ta obyčejná duše také mnohem více šancí. Tenkrát je otrávili - přes noc přidali cosi do vody - něco co seishinum zabránilo v jakémkoliv použití jejich schopností a pak na je tam vybili. To co nezničili oni to pak dodělali hollow, které tam přivedli." "Takže proto to přežila jen ona…" zamumlal zamyšleně Renji. Koi se na něj podíval. "Ty víš jak se jí tomu povedlo uniknout?" Renji přikývl. "Tuším… ten den už od rána nebyla ve vesnici - to znamená, že se toho asi nenapila a hlavně pak když přišla tak tam byli už jen hollow. Ti jsou sice nebezpeční, ale většina jich je poměrně hloupá." Koi přikývl. "Těm se při troše štěstí utéct dá. Z toho co jsem slyšel já, tak zas vím, že kdyby jí tenkrát vycvičili, tak že by byla touhle dobou až nebezpečně silná. Její druh schopností je poměrně v tomhle směru opravdu neuvěřitelný, i když zároveň i jí nebezpečný. Je jen zvláštní, že se to na ní moc neprojevilo. Je to ale dobře - myslím, že by jí to zabilo."
Renji se na něj zvědavě podíval. "Co jsou vlastně seishinové zač?" Koi se natáhl pro suchou větev a začal jí systematicky likvidovat. "No nevím jak bych to mohl přesněji vysvětlit, ale… asi něco jako mutace mezi shinigami a hikage. Na jednu stranu nejsou hmotné podstaty, takže můžou dle libosti zmizet. Taky mají podobné oči jak my. Na druhou stranu za normálních okolností se spíš častěji drží v normální formě a mají zanpakuto jako shinigami. Jejich zanpakuto, ale nemá duši tak jako ta shinigamská. Nebo tak trochu má, ale nesídlí v zanpakuto, ale je jejich součástí. Poměrně často to u nich vede k rozdvojení osobnosti. Vlastně ani nemusí mít katanu. Je to jen věc do které jsou schopni přenést své schopnosti a pak je z ní opět stáhnout. I když na jejich mečích je třeba poznat když jsou nemocní a tak. Je to poměrně komplikovaný a hlavně já nejsem seishin, ale hikage a tak tomu úplně nerozumím." Renji se na něj překvapeně podíval. "Zní to zajímavě, ale představa, že takovejch bylo víc… nechtěl bych si někoho takovýho naštvat." "Ani se nedivím." usmál se Koi.
Renji si uškubl stéblo trávy a postupně ho začal loupat. "Je to takový zvláštní s tebou mluvit… A to co se dozvídám je asi ještě podivnější. Hele řekni mi - jak zabíjíte? To co jste napáchali na našich lidech je úplně neuvěřitelný." Koi se zamračil a vážně se na něj podíval. "To se blbě vysvětluje, ale… mohl bych ti to předvést… nemyslím tím, že bych tě chtěl zabít, to ne, ale tou stejnou metodou se nemusí nutně toho druhého zabít." Renji přikývl. "Dobře." Koi také přikývl a vzápětí se během zlomku sekundy rozsypal na hromádku popela a zmizel. Nezbylo tam po něm vůbec nic. Jako by nikdy neexistoval. Okamžik na to Renji ucítil prudkou bolest v levém zápěstí a překvapeně se na něj podíval. Nic na něm ale vidět nebylo. "Už to chápeš?" ozvalo se někde těsně u něj. "No asi né úplně." "Zmizím. Pak proniknu do tvojí ruky a částečně se místy objevím. Když se to neumí, tak je sice určitá šance, že zemře i útočník, ale v případě, že útočník tuto techniku plně ovládá, tak nepřítele doslova zevnitř roztrhá na kousíčky." Renji nasucho polkl. "To je dost strašný. Dá se proti tomu nějak bránit?" Koi se objevil kousek od něj. "Nějak by to jít asi mělo, ale popravdě netuším jak…"
Debatovali tam ještě dlouho. Výsledně ale nakonec začalo svítat. Ač Koi patřil k hikage co byli úplně jiní než jejich valná část, tak přece jen to byl stín. S přicházejícím světlem se vrátil zpátky do hloubi lesa a to s ještě silnějším přesvědčením než původně. Renji se taky vrátil na stanoviště šesté jednotky, ale brzo zamířil domu. Chtělo se mu spát a musel si aspoň trochu srovnat všechno co se dozvěděl, nýbrž s Koiem prokecali celou noc a navzájem si vysvětlili některé věci o kterých do té doby neměli ani jeden ponětí.
Renji sebou doma praštil rovnou do postele a podíval na fotku Mizakoe co ukořistil v archivním šanonu. "Čím víc toho o tobě zjistím, tím víc mi toho vrtá hlavou." zamumlal a pak okamžitě usnul.

Kapitola 58.

13. února 2010 v 18:32 | Mizakoe |  FanFiction - Kako no Kage
Mizakoe se postupně dostávala spíš do stavu melanchonického přemítání, než že by se nějak výrazně soustředila na ten kámen. Defakto si ani pořádně neuvědomovala co dělá. Byla unavená… Měla ale úkol - zjistit co je uvnitř. Koukala do tmy před sebou. Věděla, že tam někde před ní v té tmě jsou její ruce a v nich ten kámen, ale neviděla ho. Jen ho cítila. Napůl přemítala nad kamenem a napůl se brouzdala myšlenkami v minulosti. Pak dostala nápad. Mizakoe se postavila a trošku se pousmála. "Je to asi hloupé a neměla bych to dělat… ale… třeba by to pomohlo." zamumlala a zavřela oči. Pak vystoupila z gigaie. Její umělé tělo se jen s tlumenou ránou bezvládně složilo na zem. Mizakoe otevřela oči. Byly zářivě světle modré. Cítila jak jí kámen těžkne v rukou. Položila ho tedy na zem a sehla se k němu. Rukou přejela po jeho hladkém povrchu a ten na chvíli slabě zazářil. Mizakoe se usmívala. Pohled se jí začal ubírat čím dál tím víc do neurčita a její postava začínala slabě zářit spolu s kamenem a blednout. To co se dělo vnímala jen z části. Jen matně si uvědomovala, že se tomu nesmí poddat, ale bylo to o něco silnější než ona. Ta bariéra co jí bránila se dostat vědomím do kamene slábla. Ta věc uvnitř byla skleněná… né nebyla to jen jedna věc… bylo jich víc. Mizakoe tiše něco zamumlala a pak opět rukou přejela po povrchu kamene… necítila ho… v obličeji se jí objevil zvláštní výraz. Bála se a přitom byla šťastná. Rukou se ponořila do kamene - jako by tam ani nebyl. "Musím se vrátit - nesmím se jen tak rozplynout." problesklo jí náhle hlavou. "Ale prvně chci to co je uvnitř." Mizakoe se zamračila. "No tak… objev se!" přikázala si v duchu. Všechnu svojí energii soustředila do konečků prstů ruky zanořené v kameni. Na zlomek sekundy ucítila kluzký povrch skla a pak zas nic. "Nesmí se mi zhmotnit ta část ruky co prochází stěnou toho kamene, ale kdyby se mi povedlo aby se objevily prsty, tak bych možná mohla vytáhnout ty kuličky. Ještě usilovněji se zaměřila svým vědomím na kámen a na to co bylo v něm a pak znovu ucítila sklo. Mizakoe sevřela skleněnky do dlaně. "Jak je teď ale dostanu skrz kámen?" napadlo jí. Čelo se jí svraštilo přemýšlením. Musí rychle. Tohle stojí příliš mnoho energie. "Zkusím je zmizet tak jako mizím já - třeba to půjde." zadoufala a přesunula energii z ruky do kuliček. Nato škubla rychle rukou k sobě a vytáhla jí ze zářícího kamene. Skleněnky se rozletěli po místnosti a Mizakoe se už jen unaveně vrátila ke svému gigai. "Nejsem schopná za normálních podmínek se sama vrátit." zamumlala a pak se sesunula k zemi do míst kde byl její gigai a zmizela v něm. Zůstala tam vyčerpaně ležet s pohledem upřeným do tmy.

Čas se dal opět do pohybu a život běžel dál. Dny nenávratně míjely a vše se pozvolna měnilo. Yumi a Haku se dostali na vyšší místa, Renji začal častěji trénovat… Hikage dál napadali shinigami, i když v jádru jejich společnosti začala sílit nová skupina… v Karakuře znovu začala škola… a v Uraharově krámě se tvrdě trénovalo…
"Dělej běž! Trochu víc si věř a nezastavuj pořád! A taky se soustřeď!" pořvávala soustavně Yoruichi na Mizakoe a ta dál běžela jakou si podivnou překážkovou dráhou. "Doleva." zamumlala Mizakoe a uhnula stranou. "Doprava a dolu." podskočila díru ve zdi. "Nahoru a rovně…" dál si mumlala komentáře k tomu co vlastně dělá a běžela rychle vřed. "Skrz!" křikla a rozeběhla se ještě o něco rychleji aby nemohla na poslední chvíli zastavit. Rukama si jen reflexivně zakryla obličej a pak bleskurychle zprůhledněla a zmizela ve zdi. Během okamžiku se dostala na druhou stranu. Kousek před ní se objevila nová překážka. "Musím se zas objevit." Mizakoe usměrnila reiatsu a opravdu se jí povedlo se opět zhmotnit.
Proběhla poslední úsek tratě a pak se zastavila před Yoruichi. "Tak kolik?" koukla na ní zvědavě a taky trochu uštvaně zářivě modrýma očima. Yoruichi se podívala na stopky a usmála se. "Čtyřicet osm sekund - to je skoro o deset sekund lepši jak minule." "Jaj!" Mizakoe se nadšeně usmála a zatleskala rukama. "Takže už začnem trénovat i něco jinýho?" "No… jak se to vezme. Něco jinýho jo, ale asi se ti to nebude líbit." Yoruichi se nebezpečně usmála a Mizakoe jen na prázdno polkla. "A jéje."

Ichigo seděl u stolu a psal si domácí úkol. Co chvíli se mu za zády ozvalo "Píp píp - píp píp." Ichigo hodil podrážděný pohled na skříň a houkl na Ruki. "Můžeš mi říct co to tam vyvádíš?" "Nic!" křikla na něj nazpátek, přes zavřené dveře skříně. Po chvíli jí zase zapískal komunikátor. "Hele vypni si u toho zvuk. Já se tu snažím myslet." "Já nevím jak." "Tak toho nech." "Tohle je důležitý!" Ichigo se otráveně zvedl ze židle a nakoukl k ní do skříně. "Co tu máš tak důležitýho?" Rukia dál něco ťukala do mobilu a ani se na něj nepodívala. "Ve Společenství se něco děje…" zamumlala. "Mmm co?" "Já nevím… ale brácha mi napsal ať tu zůstanu dýl a hned tak se nevracím - zjednodušeně řečeno… Vždycky mu, ale vadilo když jsem tu byla moc dlouho. Něco se tam muselo stát. Asi bych se tam měla jít podívat." "Ať tě to ani nenapadne. Když napsal, že tu máš zůstat tak tu hezky zůstaň." "Heee? Ale mě to zajímá!" "Tak se ho zeptej ne?" "No jo pořád…" zamrmlala a zase něco naťukala do komunikátoru.

Na zemi se seskupil šedý popel. Chvíli tam jen tak ležel a pak se začal zvedat do vzduchu. Ve stínu lesa se začala zhmotňovat shrbená postava.
Renji se zarazil opodál a schoval se za kmen stromu. "Co tu sakra dělá? A co to vlastně teďka udělal?" zamumlal podrážděně a potichu se vydal za hikagem do lesa.
Potichu se nořili čím dál tím víc do tmy. Po nějaký době se hikage zastavil pod skalním převisem asi u dalších deseti postav. Renji se schoval opodál a jen je potichu sledoval.
"Tak jak to vypadá? Už jsou nějaké zprávy?" "Jsou příliš opatrní a nevím jestli se nějaké informace dostali ven." "Dřív nebo později k tomu dojde a jakmile to bude jednou venku, tak se to rozšíří rychle. Nebojím se toho, že by se to nedozvěděla." Jeden z nich se uchechtl. "Jednoho dne se naše cesty opět zkříží a až k tomu dojde tak to bude poslední setkání. Ten den se zapíše do dějin."
Renji se zarazil. "O čem to mluví?" Pak se zarazil. Na rameni ucítil dotek něčí ruky. Prudce se otočil a vytasil zanpakuto. Za ním však nikdo nestál. Díval se jen do hlouby potemnělého lesa. Opět ho někdo zezadu chytil a tentokrát mu jednou rukou zakryl ústa a druhou mu chytil ruku ve které držel katanu. "Potichu pojď za mnou a neudělej žádnou hloupost." zasyčel mu kdosi do ucha a pak ho opět pustil. Renji se znovu otočil, ale nikdo tam nestál. Renji se zamračil a pevněji sevřel zanpakuto. "Až se dematerilizují tak tě tu najdou i kdyby si se sebelíp schoval. Pojď dokud ještě můžeš."
Renji věděl že nemá na výběr. Ať to slyšel kohokoliv tak si uvědomoval, že momentálně není v situaci kdyby si mohl vybrat. Když neposlechne tak ho dotyčný může klidně zabít a nebo způsobit hluk a upoutat pozornost těch hikage, které sledoval. "Jestli na mě přijdou, tak je asi po mě. Doteď se nepřišlo na to jak zabíjí… Budu muset jít." Renji uklidil tiše zanpakuto a pak přikývl.
"Běž za ním." zasyčel mu znovu kdosi do ucha a pak se před ním zvedl ze země černý kámen a klinkavě zamířil pryč. Renji se neochotně vydal za tím podivným šutrem. "Tohle se mi nelíbí… tenhle přízvuk znám…" běželo mu hlavou a v hlavě mu vyvstal obraz zakuklené postavy. "Jestli ale patří k nim, tak proč mě nezabil?" Renjimu ztvrdl výraz, ale dál pokračoval za kamenem.

Kapitola 57.

1. února 2010 v 20:30 | Mizakoe |  FanFiction - Kako no Kage
Po příchodu Mizakoe zamířila k sobě do pokoje a Rukia po chvíli váhání za ní. "Můžu?" nakoukla dovnitř. "Jo jo, klidně." ozvalo se odněkud seshora a chvíli na to Mizakoe seskočila ze stropního trámu na zem. "Měla bych ti vrátit tohle." podala jí Rukia blok. "Děkuju, už jsem se bála, že jsem ho ztratila." usmála se a i s blokem si sedla na okraj postele. Pak si z něj vytáhla několik z jejích oblíbených obrázků a spokojeně se na ně usmála. Rukia si sedla vedle ní a nakoukla jí přes rameno. "Takže vážně jsi ze Seireitei?" "No chvíli jsem tam žila… ale… už se tam nemůžu vrátit… nikdy…" dodala sklíčeně. "Proč?" "Copak jsi neviděla co se se mnou stalo? Já nejsem jako ty - já nejsem shinigami. Jestli mě chytí, tak mě popraví." Na chvíli nastalo ticho. Ani jedna z nich nevěděla jestli je lepší mlčet a nebo se pokoušet k tomu ještě něco říct.
"Taky jsem měla být popravena." řekla po chvíli Rukia a podívala se na Mizakoe. Ta se trochu zarazila a pohled jí opětovala. "Ty? Za co?" "Protože jsem předala svojí sílu člověku. Proto je z Ichiga taky shinigami. Ichigo mě pak ale před popravou zachránil a vzhledem k vývoji situace mě pak zprostili trestu." "Nevím, jestli existuje způsob jak bych je mohla přimět, aby změnili svoje rozhodnutí." zamumlala smutně Mizakoe a plácla sebou po zádech do postele. "Třeba se časem něco najde. A tak mě napadá… Renji je tvůj bratr?" "No… nejsme příbuzní…" "Tak proč mu teda říkáš bratříčku?" "Já…" Mizakoe se zabodla pohledem někam na druhou stranu "vždycky na mě byl hodný, asi až moc. Nebýt jeho, tak bych už byla několikrát po smrti. Ale… je dobře, že jsem teď pryč. I když mi moc chybí… aspoň vím, že si kvůli mně už nic neudělá. Posledně kvůli mně málem umřel." Rukia se trochu pousmála. "Určitě mu na tobě hodně záleželo." "Mám ho moc ráda, ale sem tam něčemu nerozumím." "Jako třeba?" "Já mu sice bratříčku říkám často, ale on mě sestřičko neřekl nikdy… navíc řekl, že by z něj nikdy nebyl správnej starší brácha. Vážně tomu nerozumím… proč? Jak to myslel?" Rukia se usmála ještě o něco víc. "Hádám, že jsi se ho na to ptala a on ti na to neodpověděl, co?" Mizakoe přikývla. "Jak to víš?" "Znám ho…" vyrůstali jsme spolu v Rukongai a pak společně nastoupili na akademii, takže prostě jsem sem tam schopná odhadnout co se mu asi tak honí v hlavě." Mizakoe se na ní zvědavě podívala. "Takže víš jak to myslel?" "No… mám takové tušení." usmívala se dál Rukia. "Jaké?" "Pokud ti to neřekl on, tak určitě chce, abys na to přišla sama, takže bych ti to neměla říct. Navíc je to jen můj odhad a né fakt." "No dobře… máš pravdu." Mizakoe se natáhla pro blok a zamyšleně si z něj vytáhla Renjiho obrázek. "Tak že by mu víc vyhovovalo být dvojče a nebo spíš mladší brácha?" zamumlala si sama pro sebe. Rukia pobaveně zavrtěla hlavou, ale Mizakoe si toho ani nevšimla. Byla příliš zaměstnaná vlastními myšlenkami.
Po chvíli se ozvalo zaklepání a dovnitř vstoupila Yoruichi. "Tak co? Už jsi v pohodě?" koukla na Mizakoe a ta jen s úsměvem přikývla. "Jo, jo." "Tak pojď. Něco zkusíme - i když pro začátek si zkusíš udělat takovou malou přípravu." Mizakoe opět přikývla a seskočila z postele. Pak obě zamířili pryč.
Yoruichi zavedla Mizakoe do tmavé místnosti. Nebylo v ní vidět absolutně nic. Yoruichi si z kapsy vytáhla speciální brýle, aby viděla i v naprosté tmě a nasadila si je. Pak vzala Mizakoe za ruku a odvedla jí dál do místnosti. "Na, vem si tohle." vložila jí do dlaně oválný studený předmět. Tvarem to trochu připomínalo vejce, ale bylo to výrazně větší. "Co je to?" zeptala se Mizakoe. "Musíš se naučit pořádně soustředit a tohle ti s tím pomůže." "A musí u toho být taková tma?" "To je naschvál. Musíš zvládnout vidět ušima. Pokoušela jsem se analyzovat tvoje schopnosti a tohle by jsi měla zvládnout." Mizakoe nejistě přikývla. "Takže co přesně mám dělat?" "Jen se pořádně soustřeď na ten kámen." "Tak dobře." Mizakoe zavřela oči a zaměřila se na předmět ve svých rukách. Místností proplul závan čerstvého vzduchu a v dalších pár sekundách Mizakoe nechala svoje reiatsu prostoupit kamenem. "Co mi o něm můžeš říct?" zeptala se jí Yoruichi. "Je… dutý…" zamumlala Mizakoe a dál se soustředila na kámen. Tou dobou už vnímala celou místnost. Věděla, že stojí zhruba uprostřed oválné místnosti a že na druhém konci jsou další dveře. Chvíli ještě zkoumala místnost a pak si najednou uvědomila ještě něco. "Něco v něm je! Ale co?" Mizakeo se ještě víc zaměřila na kámen a ten začal spolu s ní jemně zářit. Ač se ale snažila sebevíc tak se jí nedařilo proniknout vědomím do kamene. Něco jí drželo zpátky. Zřetelně cítila jakousi bariéru co jí odmítala pustit skrz. Mizakoe otevřela oči a podívala se na kámen. Místo toho jen spatřila spousty světla a oslepující záři. Lekla se a upustila kámen. Záře zmizela a ona už jen znovu stála uprostřed tmy. Byla zmatená. Zůstala jen stát na místě a nebyla se schopná pohnout. "To bude tvůj první domácí úkol." ozvalo se za ní a ucítila jak jí Yoruichi do rukou opět vkládá ten zvláštní kámen. "Ale nezkoušej to nikde jinde… jen tady, ano?" Mizakoe přikývla a pak se posadila na zem. Potom uslyšela už jen vzdalující se kroky. Vrzly dveře a pak nastalo ticho.
Mizakoe dlouho tiše seděla. Přemýšlela a ani nevěděla o čem.

Tmavá postava zamířila zpět do lesa. Dnešek byl dlouhý a únavný. Sledování shinigami ho nebavilo. Celý ten plán se mu zdál divný… dokonce ani nevěděl proč to všechno vlastně dělá… pomsta… všechno bylo skryté v historii. Má ale tak dávná historie ještě cenu? Co se změní tím, že zabijí tu holku? Jako by to nebylo jedno… Došel na břeh potoka a sundal si kapucu. Podíval se do ledového odrazu vodní hladiny - sám sobě do očí. "Nechce se mi jí zabíjet. Chci se vrátit zpátky…" v hlavě mu vyvstal obraz zasněžených lesem porostlých hor.
Byl to jeden z těch mladých stínů. Na rozdíl od ostatních měl na svět jiný pohled a pokud je ta seishinka opravdu v podstatě jako oni tak proč by jí měl zabíjet?
To že byl mladý na něm bylo i vidět. Měl delší střapaté a temně modré vlasy a ještě nevypadal jak chodící zlý sen, né-li mrtvola. I když měl kůži sytě černou tak ještě docela by se dalo říct, že připomínal člověka.
Chvíli tam ještě postával a pak se za ním vynořila druhá postava. Byla aspoň o hlavu menší a drobnější. "Midori, co tu děláš?" druhý hikage si stáhnul kápi a usmál se. Byla to dívka. Byla pravděpodobně ještě o malinko mladší jak první hikage. Měla dlouhé rovné fialové vlasy a zářivě světle zelené oči. "No tak Koi - nevrč." Natáhla se k němu a rozcuchala mu vlasy ještě o trochu víc. Koi se usmál a vzal jí za ruku. Midori se dál usmívala a opřela se mu o rameno. "Tak jak bylo dneska?" "Šlo to, ale myslím, že to co děláme je špatné." Midori přikývla. "Taky si to myslím… myslím, že tenhle názor nás má víc. Ale starší jsou v tomhle jak umanutí." Koi se dál upíral svýma medově zlatýma očima do ledu. "Připadá mi, jako by byl celý svět založený jen na předsudcích. Ta nelogičnost některých věcí je tak ubíjející až je to neuvěřitelný…."
Midori se po chvíli posadila do sněhu a podívala se na zatahující se oblohu. "Zabíjení je snadné… primitivní… proč tedy věci řešíme tím, že zabijeme ty co nás třeba ani nevidí a to ještě tak, že nemají nejmenší šanci se bránit? Jsme snad primitivové?" Koi se na ní vážně podíval. "Máš pravdu… to co se mezi naší rasou a seishiny stalo zašlo příliš daleko, ale jen kvůli tomu abychom jí mohli zabít… zabíjet ty co s tím nemají téměř co dočinění? Starší říkají, že jí musíme zabít… že až bude pomsta vykonána tak znovu nastane spravedlnost. Ale myslím si, že hnát všechny za tím, aby zabili jakousi seishinku, co se ani nechová jak seishin, je absolutně bezpředmětné a nesmyslné. Navíc… proč mám řešit něco co se stalo tak dávno? Byla to chyba, ale i naše chyba."
Midori přikývla. "Já vím, ale to starší nepřipustí. Těch co si uvědomují celou pravdu je málo."
Mraky na obloze ještě zhoustly a začalo sněžit.