Kapitola 54.

13. prosince 2009 v 20:27 | Mizakoe |  FanFiction - Kako no Kage
Celé dopoledne se strašně vleklo. Když konečně ve dvě hodiny skončila škola tak si všichni zabalili a vyhrnuli se ven. Mizakoe na nic nečekala a okamžitě zamířila spěšně domů. První problém nastal když došla k semaforu. "Ale ne… už zas tohle místo…" zamumlala otráveně a začala si dotahovat popruhy na tašce. "Nehodláš po tom zas lézt na druhou stranu, že ne?" ozvalo se za ní. Mizakoe ztuhla a ohlédla se. Za sebou uviděla Ichiga a Rukiu. "No… já… já ale musím na druhou stranu." Ichigo povytáhl nechápavě jedno obočí a změřil si jí pohledem. "Ty máš nějakou speciální averzi vůči přechodům pro chodce?" Mizakoe se na něj podívala asi jako kdyby na ní mluvil bangladéšsky a pak pokrčila rameny. "Já nevím - asi ne." "Tak proč ho nepoužiješ?" Mizakoe se zatvářila ještě nechápavěji a ukázala na pruhy na silnici. "Protože přes něj permanentně jezdí ty divný věci a na mapě mám napsaný, že na druhou stranu se dostanu pomocí semaforu." Ichigo protočil oči v sloup. "No to taky že jo." a zmáčknul tlačítko na semaforu. Mizakoe chvíli nechápala co dělá a pak se najednou auta zastavila a na druhé straně se rozsvítil zelený panáček. "Tak jdeme." Ichigo s Rukiou vyrazili na druhou stranu a Mizakoe za nimi. Rukia se na ní ohlédla. "Ty údajný divný věci jsou jen tak mimochodem auta." Mizakoe přikývla a ještě jednou se podívala na tu řadu obřích plechovek, které konečně díky tomu červenému světýlku nahoře stály.
Chvíli po tom co došli na druhou stranu se na semaforu rozsvítila opět zelená a auta se dala do pohybu. Mizakoe na to jen nechápavě koukala. Rukia si jí změřila zkoumavým pohledem. "Odkud vlastně jsi?" Mizakoe sebou trhla. "No… bydlela jsem hodně daleko odsud v jedný malý vesnici." "A to jste tam neměli auta?" "Ne, neměli." zavrtěla Mizakoe hlavou. "To je celkem divný v týhle době. Proč jste se přestěhovali a kde vlastně bydlíš teď?" Mizakoe se na chvíli zabodla pohledem do země. "To je složitý… ale teď bydlím… no u známejch tady kousek." "Aha."
Po chvíli došli na další křižovatku, i když už s normálním provozem. Mizakoe nakoukla do mapy. "Já už půjdu jinudy, zatím ahoj." "Zítra." Mizakoe přikývla a zamířila pryč. Rukia si něco začala psát do komunikátoru. "Některý lidi se chovají ještě podivnějc, než shinigami poprvý v tomhle světě…." "Jo to máš pravdu." přikývl Ichigo.
Mizakoe došla zpátky do Uraharova obchodu. "Jsem zpátky!" houkla do prázdna a vstoupila dovnitř. Nato se zula a zamířila do pokoje. Na chvíli vytáhla učebnice a ještě jednou si přečetla co dneska dělali a pak to zas uklidila. Přesunula se na parapet od okna a začala si kreslit. Postupně dokreslila další část Renjiho obrázku a pak jí z práce vyrušilo zaklepání. "Dále." zavolala a zároveň rychle zaklapla blok a odložila ho mezi učebnice. Dovnitř vstoupil Uraha. "Máš čas? Jestli ano, tak pojď se mnou." Mizakoe beze slova slezla z parapetu. Oba vyšli ven z místnosti. Urahara došel ke krytu na podlaze a odklopil ho. "Proč jdeme do sklepa?" "Došel jsem k závěru, že než Yoruici něco zjistí tak to potrvá. Takže by to chtělo aspoň normální trénink." Mizakoe přikývla a začala lézt po žebříku dolů.

Yoruichi byla už delší dobu pryč. Všude ležely závěje sněhu. Dostala se do krajiny vysokých hor, strmých skal a hustého lesa. Yoruichi akorát zabalila rozdělané tábořiště a s úsvitem se chystala na další cestu. S prvními slunečními paprsky už mířila dále do hor. Kolem poledne došla k horskému jezeru. "Blíži se konec. Je to už někde tady." zamumlala při pohledu do mapy a pak vykročila na led. Jezero bylo obrovské a sem tam na něm byl malý ostrůvek. Na druhou stranu se dostala až po dvou hodinách. Pak už jen pokračovala kousek lesem než dorazila na vysoký sklaní sráz. Yoruichi se podívala dolu do údolí. Pod ní se rozléhaly zasněžené zbytky dříve celkem velké vesnice. I z té dálky bylo jasně poznat, že lidé co tu dřív žili byli jiní. Stavby byly původně rozmístěny pravděpodobně s nějakým záměrem, ale Yoruichi tomu úplně nerozuměla. I styl staveb byl jiný. Nebyla to ta typická horská vesnička kterou čekala. Byl to kus padlé a nepochopené civilizace. Byl to kus jiného světa.
Yoruichi ještě chvíli nehnutě stála na vrcholu skály a pak se pomalu vydala dolu do údolí.

Mizakoe si postupně zvykala na její nový způsob života. Každé ráno chodila do školy, odpoledne cvičila ve sklepě a čas mezitím trávila po svém. Ve třídě s nikým moc nemluvila a radši se tomu i vyhýbala. Spíše hodně času trávila kreslením a přes zimu si našla ještě jeden druh zábavy.
Byl večer. Venku už byla tma, ale Mizakoe si to místo domu mířila lesem zase pryč od města. Sněhu bylo skoro nad kolena, ale už tu měla prošlapanou pěšinu. Byla jasná noc. Plná hvězd, i když měsíc nebylo vidět. Mizakoe došla na své oblíbené místo. Odložila tašku na zem a posadila se. Pohledem přejela po lesklé zamrzlé ploše. Chvíli se tím pohledem kochala a pak se začala zouvat. Z tašky vytáhla brusle a nazula si je místo toho. Postavila se na led. Na tváři se jí rozlil úsměv a pak se rozjela rychle přes jezero. Bylo to jako kdyby jen letěla přes tu lesknoucí se plochu. Líbilo se jí s jakou rychlostí se dostala z místa na místo. Během chvíle byla na druhém břehu. Těsně u okraje to zasekla a rozjela se zpátky. V plné rychlosti to otočila a dál pokračovala pozadu. Chvíli se takhle rozjížděla a pak se bavila tím že se vždycky rozjela, skočila několik jednoduchých otoček a tak podobně. Zatím co jen tak jezdila kolem dokola tak se jí hlavou honilo všechno možné. Bruslení bylo celkem ideální na to aby si srovnala myšlenky v hlavě. Ale nejčastěji přece jen vzpomínala na Seireitei.
 

1 člověk ohodnotil tento článek.

Komentáře

1 Ayako Ayako | Web | 22. prosince 2009 v 16:52 | Reagovat

Řada obřých plechovek, to se povedlo xD A snaď se Mizako povede vrátit se do Soul Society co nejdřív

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama