Prosinec 2009

Kapitola 55.

29. prosince 2009 v 18:18 | Mizakoe |  FanFiction - Kako no Kage
"Aaaaa to studí! Jen počkej, já ti dám!" křikla Yumi za svým bratrem a hodila po něm hrst sněhu. "Vedle, vedle." smál se Haku a pobíhal u toho kolem ní. Yumi si nabrala další hrst sněhu a rozběhla se s ní za ním. Obě dvojčata letěli jak splašený strání dolu, házeli po sobě sníh a při tom na sebe porůznu pořvávali výhružky.
Haku oběhl sněhový val a najednou se prudce zastavil. Yumi, která to nečekala do něj už jen vrazila a oba zahučeli do sněhu. Právě v čas aby si jich procházející procesí nevšimlo. Yumi se přikrčila hlouběji do sněhu a jen opatrně vykoukla. Zástup všech kapitánů a nějakých pro ní cizích lidí právě vstupoval do zamaskovaného vchodu do podzemí. "Co se to děje?" "Já nevím. O tomhle jsem ještě neslyšel." zamumlal Haku v odpověď.
Tiše počkali než zástup zmizí a pak se nenápadně vytratili.

Dveře zaklapli a všichni přítomní se posadili kolem dlouhého stolu. "Za dnešní noc byly zpozorovány další útoky. Ne všechny sice byly vražedné, ale to nemění nic na tom, že situace začíná být více jak kritická." Na chvíli se rozhostilo ticho. Jedna z přítomných postav se postavila a pak pohledem přejela po ostatních účastnících zasedání. "Už je potvrzeno, že ty útoky mají na svědomí hikage. Není však objasněn důvod útoků a ani technika zabíjení." "Není ani žádná teorie? Vždyť původně proti nám nebyli… co se stalo tak zásadního, že jsme si je znepřátelili natolik, že začali vraždit?" rozhodil tázavě kapitán Ukitake rukama. Kyoraku si posunul klobouk víc do čela a prohodil směrem k ostatním. "A není možný, že se tím snaží něco vyprovokovat? A když už jsme u toho… Co je myšleno tou technikou zabíjení?" Unohana se podívala do archu papírů co měla sebou. "Všechny oběti zemřeli na následky zlých vnitřních zranění. Kvůli rychlému rozkladu na duševní částice se toho bohužel moc neví, ale z toho co se povedlo zjistit… Je to jak kdyby je něco roztrhalo zevnitř… to co páchají je opravdu odporné." "A nějaká vnější zranění?" "Žádná." Opět nastalo ticho. Všichni přítomní na sebe jen mlčky pohlédli. Ve vzduchu vysela jen jedna otázka. "Co jsou ti hikage pro všechno na světě vlastně za monstra?"

Mizakoe šla ulicí a zároveň si kreslila. Trochu jí z toho omrzaly prsty, ale nevadilo jí to. Prostě se jen potřebovala nějak zabavit a Urahara v obchodě páchal cosi neuvěřitelně hlučného, tak se rozhodla, že se projde. Ve škole momentálně měli prázdniny a toho volného času najednou bylo moc. Tréninky teď měla sice častěji, ale zůstávala při nich v gigai, protože jakmile ho opustila tak začala okamžitě mizet a to ještě výrazně víc jak původně. Mělo to ale i výhodu. Zvykla si na něj díky tomu celkem dobře a už jí ani nijak nepřekážel.
Mizakoe zahnula za roh ulice a odgumovala nepovedený kousek budovy kasáren šesté divize. Najednou dostala divný, ale známý pocit. Něco se blížilo. Mizakoe se rozhlédla kolem, ale nikde nic neviděla. Na moment zavřela oči a zaposlouchala se. Pak je prudce otevřela a otočila se. V ulici před ní se okamžik na to objevil hollow. Hollow se stihl rozkoukat rychleji než ona a bez váhání na ní s řevem zaútočil.
Rukii v kapse začal zběsile pískat komunikátor. "Ichigo, dělej. Objevil se nový hollow." křikla a rozběhla se ulicí pryč.
Mizakoe vypadl z ruky blok a obrázky se rozsypaly po ulici. Hollow se naštěstí úplně netrefil a tak měla jen natržený rukáv a trochu jí tekla krev. Obluda před ní se připravila k dalšímu útoku. Mizakoe teď už ale hbitě uhnula, sepnula ruce a něco zamumlala. Pak na něj namířila dlaně a z ruky jí vyletěla velká plamená koule a zásáhla hollouwa přímo mezi oči. Ten už jen naposledy zařval a začal se rozpadat na duševní částice.
Rukia se zarazila. "Zmizel." zamumlala, ale protože už byli skoro na místě tak tam stejnak už došli. Jediné co tam našli byla však jejich trochu víc výstředně se chovající spolužačka klečící na zemi a sbírající rozlítané papíry.
Mizakoe si všimla Rukii a Ichiga na rohu ulice. Nenápadně zamaskovala roztržený a trochu krvavý rukáv a začala sbírat rychleji, ale obrázků měla hodně a vítr je rozfoukal všude možně. Rukia k ní došla a podívala se na ní. "Ahoj, neviděla jsi tu před chvílí něco div…" větu už nedokončila a jen zůstala němě zírat na obrázek ležící přímo jí u nohou. Mizakoe si toho všimla a rychle schoval obrázek do bloku. Spěšně sesbírala i zbylé výkresy a postavila se. Opatrně se podívala na Rukiu. Ten kamenný pohled jí vyděsil. Rukia si jí změřila od hlavy k patě. "Podle čeho jsi to kreslila?" "Já… no jen tak… prostě si jen čmářu nesmysly." vysoukala ze sebe Mizakoe a uhnula pohledem. Rukia udělala něco co Mizakoe nečekala. Natáhla se k ní a vytrhla jí blok z ruky. Tím zároveň ale i odmaskovala ránu od hollouwa. Rukia otevřela blok a začala jím listovat. Po chvíli vytáhla obrázek Renjiho a zamávala jím Mizakoe před obličejem. "Odkud ho znáš?" Mizakoe tam stála jak opařená a nic neříkala. "Tak odkud?!" Rukia zvýšila hlas. Mizakoe byla bledá jak stěna. "N-ne-neznám. Jen jsem si kreslila." "Nelži!" okřikla jí. Mizakoe se na ní podívala. "Prosím vrať mi to." špitla potichu. Bylo z ní cítit, že se bojí. "Prvně mi řekni odkud ho znáš. Odkud znáš všechno to co tam máš nakreslený." "Neznám, neznám, neznám! Jen jsem si kreslila." křikla zoufale a měla co dělat aby nezačala brečet zoufalstvím. "Přestaň už konečně lhát!" zařvala na ní Rukia a Mizakoe jen vyděšeně o krok ucouvla. "Ten rukáv jsi si taky určitě roztrhla sama, že?" zeptala se Rukia s notnou dávkou ironie v hlasu.
Ichigo se podíval na Rukiu. "Nech toho. Tohle je úplně zbytečný." "Ne, tohle nemůžeme jen tak nechat. Bůhví co je zač." "To se dá zjistit i jinak. Půjč mi je." Rukia přikývla a zalovila v kapse. Vytáhla z ní pár červených rukavic bez prstů s lebkou v modrém plameni na hřbetu a podala je Ichigovi. Mizakoe chvíli nechápala co se děje, ale když si Ichigo nasadil rukavice a ona si všimla toho znaku, tak jí došlo co se chystá udělat. Zbledla ještě o něco víc i když dalo se jen těžko uvěřit že to ještě jde. Ichigo se na ní podíval. "Ne, nechte mě. Prosím…"špitla potichu, ale nebyla se schopná pohnout. Do očí se jí nahrnuli slzy a potichu se rozbrečela. "… prosím…" V příštím okamžiku už jen ucítila náraz do břicha a pak dopad na asfaltovou cestu, ale dobré dva metry od svého gigaie.

Vánoční koledy - ale jaksi jinak

23. prosince 2009 v 13:28 | Mizakoe |  Obecně
Nedá se říct, že bych měla Vánoce nějak zvlášť ráda… ale nevadí mi. Nejlepší je vždycky asi to volno a zamrzlý rybník (ten se zatím nekoná). Letos jsem ale celkem zásadně změnila názor na vánoční koledy. Ač jsem je vždycky měla za něco, co je prostě už oposlouchané a hraje se to pouze protože to k Vánocům patří, tak letos jsem byla i já ten, kdo to pouští dobrovolně.
Nebyla bych to ale já kdyby ty koledy byly "normální". Přiznávám barvu dobrovolně - česky opravdu nejsou. Aneb prolezla jsem youtube a vyštrachala něco, co mě ani nenapadlo že existuje. Jestli vás napadá japonština, tak hádáte zcela správně xD. Letos jsem se dala na japonské koledy a výborně se u toho bavím. Aneb pokud rolničky tak ode mě uslyšíte už jen "…. Jinguru beru Jinguru beru. Suzu ga naru…" a tak podobně.
Vřele doporučuji si nějaké z těch videí pustit a přeju krásné Vánoce =o)




Ayako

23. prosince 2009 v 9:32 | Mizakoe |  Spřátelené blogy
Tak po dlouhé době mám další SB.
Děkuju moc za sprátelení Ayako =o) arigató


PS: doufám že se bude diplomek aspoň trochu líbit










Tady ten jsem dostala od Ayako =oD děkuju moc - arigató gozaimas


Pro Tsuki-chan

19. prosince 2009 v 14:34 | Mizakoe |  Spřátelené blogy
Přeju všechno nejlepší k narozeninám - nebo jak říkám častěji... "Otanjou-bi Omedetou Gozaimasu"
Tak hodně zdaru ve škole a užij si blížící se prázdniny.... a snad i doma to bude oki

tady kousek níž máš překvápko k narozeninám tak snad se bude líbit =o)


Kapitola 54.

13. prosince 2009 v 20:27 | Mizakoe |  FanFiction - Kako no Kage
Celé dopoledne se strašně vleklo. Když konečně ve dvě hodiny skončila škola tak si všichni zabalili a vyhrnuli se ven. Mizakoe na nic nečekala a okamžitě zamířila spěšně domů. První problém nastal když došla k semaforu. "Ale ne… už zas tohle místo…" zamumlala otráveně a začala si dotahovat popruhy na tašce. "Nehodláš po tom zas lézt na druhou stranu, že ne?" ozvalo se za ní. Mizakoe ztuhla a ohlédla se. Za sebou uviděla Ichiga a Rukiu. "No… já… já ale musím na druhou stranu." Ichigo povytáhl nechápavě jedno obočí a změřil si jí pohledem. "Ty máš nějakou speciální averzi vůči přechodům pro chodce?" Mizakoe se na něj podívala asi jako kdyby na ní mluvil bangladéšsky a pak pokrčila rameny. "Já nevím - asi ne." "Tak proč ho nepoužiješ?" Mizakoe se zatvářila ještě nechápavěji a ukázala na pruhy na silnici. "Protože přes něj permanentně jezdí ty divný věci a na mapě mám napsaný, že na druhou stranu se dostanu pomocí semaforu." Ichigo protočil oči v sloup. "No to taky že jo." a zmáčknul tlačítko na semaforu. Mizakoe chvíli nechápala co dělá a pak se najednou auta zastavila a na druhé straně se rozsvítil zelený panáček. "Tak jdeme." Ichigo s Rukiou vyrazili na druhou stranu a Mizakoe za nimi. Rukia se na ní ohlédla. "Ty údajný divný věci jsou jen tak mimochodem auta." Mizakoe přikývla a ještě jednou se podívala na tu řadu obřích plechovek, které konečně díky tomu červenému světýlku nahoře stály.
Chvíli po tom co došli na druhou stranu se na semaforu rozsvítila opět zelená a auta se dala do pohybu. Mizakoe na to jen nechápavě koukala. Rukia si jí změřila zkoumavým pohledem. "Odkud vlastně jsi?" Mizakoe sebou trhla. "No… bydlela jsem hodně daleko odsud v jedný malý vesnici." "A to jste tam neměli auta?" "Ne, neměli." zavrtěla Mizakoe hlavou. "To je celkem divný v týhle době. Proč jste se přestěhovali a kde vlastně bydlíš teď?" Mizakoe se na chvíli zabodla pohledem do země. "To je složitý… ale teď bydlím… no u známejch tady kousek." "Aha."
Po chvíli došli na další křižovatku, i když už s normálním provozem. Mizakoe nakoukla do mapy. "Já už půjdu jinudy, zatím ahoj." "Zítra." Mizakoe přikývla a zamířila pryč. Rukia si něco začala psát do komunikátoru. "Některý lidi se chovají ještě podivnějc, než shinigami poprvý v tomhle světě…." "Jo to máš pravdu." přikývl Ichigo.
Mizakoe došla zpátky do Uraharova obchodu. "Jsem zpátky!" houkla do prázdna a vstoupila dovnitř. Nato se zula a zamířila do pokoje. Na chvíli vytáhla učebnice a ještě jednou si přečetla co dneska dělali a pak to zas uklidila. Přesunula se na parapet od okna a začala si kreslit. Postupně dokreslila další část Renjiho obrázku a pak jí z práce vyrušilo zaklepání. "Dále." zavolala a zároveň rychle zaklapla blok a odložila ho mezi učebnice. Dovnitř vstoupil Uraha. "Máš čas? Jestli ano, tak pojď se mnou." Mizakoe beze slova slezla z parapetu. Oba vyšli ven z místnosti. Urahara došel ke krytu na podlaze a odklopil ho. "Proč jdeme do sklepa?" "Došel jsem k závěru, že než Yoruici něco zjistí tak to potrvá. Takže by to chtělo aspoň normální trénink." Mizakoe přikývla a začala lézt po žebříku dolů.

Yoruichi byla už delší dobu pryč. Všude ležely závěje sněhu. Dostala se do krajiny vysokých hor, strmých skal a hustého lesa. Yoruichi akorát zabalila rozdělané tábořiště a s úsvitem se chystala na další cestu. S prvními slunečními paprsky už mířila dále do hor. Kolem poledne došla k horskému jezeru. "Blíži se konec. Je to už někde tady." zamumlala při pohledu do mapy a pak vykročila na led. Jezero bylo obrovské a sem tam na něm byl malý ostrůvek. Na druhou stranu se dostala až po dvou hodinách. Pak už jen pokračovala kousek lesem než dorazila na vysoký sklaní sráz. Yoruichi se podívala dolu do údolí. Pod ní se rozléhaly zasněžené zbytky dříve celkem velké vesnice. I z té dálky bylo jasně poznat, že lidé co tu dřív žili byli jiní. Stavby byly původně rozmístěny pravděpodobně s nějakým záměrem, ale Yoruichi tomu úplně nerozuměla. I styl staveb byl jiný. Nebyla to ta typická horská vesnička kterou čekala. Byl to kus padlé a nepochopené civilizace. Byl to kus jiného světa.
Yoruichi ještě chvíli nehnutě stála na vrcholu skály a pak se pomalu vydala dolu do údolí.

Mizakoe si postupně zvykala na její nový způsob života. Každé ráno chodila do školy, odpoledne cvičila ve sklepě a čas mezitím trávila po svém. Ve třídě s nikým moc nemluvila a radši se tomu i vyhýbala. Spíše hodně času trávila kreslením a přes zimu si našla ještě jeden druh zábavy.
Byl večer. Venku už byla tma, ale Mizakoe si to místo domu mířila lesem zase pryč od města. Sněhu bylo skoro nad kolena, ale už tu měla prošlapanou pěšinu. Byla jasná noc. Plná hvězd, i když měsíc nebylo vidět. Mizakoe došla na své oblíbené místo. Odložila tašku na zem a posadila se. Pohledem přejela po lesklé zamrzlé ploše. Chvíli se tím pohledem kochala a pak se začala zouvat. Z tašky vytáhla brusle a nazula si je místo toho. Postavila se na led. Na tváři se jí rozlil úsměv a pak se rozjela rychle přes jezero. Bylo to jako kdyby jen letěla přes tu lesknoucí se plochu. Líbilo se jí s jakou rychlostí se dostala z místa na místo. Během chvíle byla na druhém břehu. Těsně u okraje to zasekla a rozjela se zpátky. V plné rychlosti to otočila a dál pokračovala pozadu. Chvíli se takhle rozjížděla a pak se bavila tím že se vždycky rozjela, skočila několik jednoduchých otoček a tak podobně. Zatím co jen tak jezdila kolem dokola tak se jí hlavou honilo všechno možné. Bruslení bylo celkem ideální na to aby si srovnala myšlenky v hlavě. Ale nejčastěji přece jen vzpomínala na Seireitei.