Kapitola 51.

27. října 2009 v 13:14 | Mizakoe |  FanFiction - Kako no Kage
Mizakoe zůstala zaraženě sedět nad dodělanou mapou a jen upřeně hleděla do prázdna. Před očima se jí promítl celý její život, včetně toho o čem si myslela, že si už nepamatuje.
Viděla skupinku o něco starších dětí hrajících si ve vysoké trávě. Sama seděla nedaleko nich na velkém kameni a hrála si s malou dřevěnou píšťalkou. Po chvíli k nim doběhla o něco starší dívka s uhlově černými vlasy a s jasně zelenýma očima. Něco dětem rázně nakázala a ty se okamžitě sebrali a utíkali zpátky domů. Mizakoe se za nimi podívala a pak si všimla jak se obloha najednou začala rychle zatahovat. Ale takovým divným a nepřirozeným způsobem. Mizakoe zůstala zaraženě hledět na oblohu a na ta černá mračna co se přiřítila jako by odnikud. Najednou se ochladilo. Píšťalka jí vypadla z ruky a tichým cinknutím dopadla na zem. Černovláska doběhla k Mizakoe, sundala jí z kamene a postavila jí na zem. "Tady nemůžeš zůstat. Běž co nejrychleji domů ano?" "Co se to děje?" zeptala se a ukázala na oblohu. "Na to jsi ještě moc malá. Prostě jen poslechni a běž." Mizakoe přikývla a sehnula se na zem pro píšťalku. Ze země jí už ale nesebrala. Zarazila se uprostřed pohybu, když se z lesa vynořila nějaká obrovská obluda - hollow. "Dělej mrňous běž!" křikla na ní dívka a Mizakoe si všimla jak jí oči zežloutly a nebezpečně se zablýskly. Setmělo se ještě o něco víc a ona už jen utíkala co nejrychleji pryč. Pak zaslechla pronikavé zahřmění a otočila se.V místech kde před tím viděla hollowa se mihl blesk a místo podpálil. Zvláštní na tom blesku však bylo to, že směřoval od země k nebi……..
Vzpomínala si na výraz všech z vesnice když probíhala kolem. Všichni byli strašně nervózní a ve vzduchu bylo cítit napětí. Koutkem oka zahlédla jak se na náměstí před knihovnou shlukoval dav postav s černými plášti a naproti nim stáli lidé od nich z vesnice. Mizakoe se jim oblokem vyhnula. Cítila z nich nebezpečí. Na obou stranách se to blýskalo zářivě barevnýma očima a sem tam někdo začínal jemně zářit a jakoby mizet. I některé z těch zakuklených postav vypadaly že mizí. Mizakoe to nechápala. Ještě nikdy neviděla nic podobného. Sem tam sice viděla jak někomu oči změnili barvu, ale to bylo zcela běžné… nic z toho dalšího co se dělo ne. "Kdo jsou ti lidé v kápích?"…….
Když dobíhala domu, tak maminka už čekala venku a jakmile přiběhla tak jí vzala dovnitř. Zamkla dveře a zavřela okenice na oknech. "Mamí, co se děje?" "Hlavně klid, to nic." vzala Mizakoe do náruče a posadila si jí na klín. Mizakoe se přitiskla k mamince. Z venku bylo slyšet hluk a byly cítit otřesy. Vzduch byl plný duševní energie. Něco se dělo. Ozvalo se zabouchání na dveře. "Počkej chvíli." Její maminka se zvedla a došla se podívat ke dveřím. Odemkla a nakoukla ven. Mizakoe zaslechla jen tichý šepot. "Mizumi, na náměstí se začalo bojovat. Prohlásili, že pokud se jim nehodláme podřídit, tak že nás zničí, ale zatím to vypadá dobře… Vyhráváme a ani nemáme žádné ztráty. Stíny jsou slabé." "Stejně se bojím. Oni nebudou hrát podle pravidel. Neměli by jsme se nechat ukolébat tím, že jsme silnější. V případě že by vymysleli nějakou lest, tak by jsme mohli mít problémy." "Já vím."…….
Mizakoe se v hlavě vynořili ještě spousty dalších vzpomínek, ale tahle byla jedna z nejživějších. Vůbec nechápala kde se to najednou u ní v hlavě vzalo. Ale i na první pohled nezajímavá fakta z byť třeba jen z této vzpomínky byla důležitá. Konečně znala cestu domů… konečně si vzpomínala na místo svého původu… svojí rodinu… vzpomínala si na všechny co byli jako ona. "Byla tam škola… a měli jsme knihovnu…"zamumlala polohlasně. "Třeba by se dalo ještě něco najít… něco zjistit… možná, že by se všechny ty problémy ještě dali vyřešit a jednou pro vždy s tím vším skončit." Mizakoe ještě dokreslila mapu i když to byli spíš už jen estetické úpravy a pak papíry navzájem slepila do jednoho celku. Celé svoje dílo pak vzala a připevnila na zeď. Pak přešla na druhý konec pokoje a sedla si na okenní parapet, s pohledem upřeným směrem k mapě. "Je to daleko, ale i kdybych tam došla… zbylo z té vesnice vůbec ještě něco? ... Je to tak dávno… a navíc… vím já co by to se mnou udělalo? Kolik vzpomínek vyvolalo jen dokončení té mapy… Co všechno mi ještě tají má vlastní hlava? Jaké by to asi bylo, kdyby tenkrát nepřišli hikage? Jaká bych teď byla a jaký by byl můj život? Mám v hlavě příliš mnoho myšlenek." Mizakoe se chytla za hlavu stočila se na zemi do klubíčka. "Neměla bych na to myslet. Všechno už je to minulost a ať udělám cokoliv tak do Seireitei už se stejnak nikdy nebudu moc vrátit."

Ve Společenství duší byla noc… Temná postava se vynořila z lesa a zamířila k Seireitei. Zvedl se vítr. Plášť postavy tiše zavlál. Přihnali se mraky a zakryly měsíc. Nastala tma…
Dva shinigami stáli u brány a jako každý večer drželi hlídku. "Za chvíli by měla dorazit druhá hlídka a měli by nás vystřídat. Začínám být ospalý." "Nestěžuj si a dávej radši pozor. Něco špatného visí ve vzduchu." "Prosím tě nesýčkuj, co by se tak asi mohlo stát? Je to stejně nudná noc jako jakákoliv jiná."
Opodál nich se něco pohnulo. "Kdo je tam?" Nic, žádná odpověď… "Nikdo tam není. Klid to byl jen vítr." "Mě se to nelíbí." "Asi seš přetaženej, už jsme tu moc dlouho…. Hmm kde ta druhá hlídka je? Už tu měli být…."
Někde před nimi ve tmě se opět ozvalo tiché zašustění. Oba dva shinigami se podívali tím směrem, ale nic neviděli. Po chvíli do světla pochodní vstoupila vysoká zakuklená postava. "Stůjte, dál už nesmíte." nakázal jeden z shinigami, ale z jeho hlasu byla znát nervozita. Hikage otočil svou tvář jeho směrem, ale přes kápi mu nebylo vidět do obličeje. Shinigami se natáhl pro svou zanpakuto. "Už ani krok, nemáte oprávnění ke vstupu!" Postava spustila plášť na zem a pak se sesypala a zmizela jako hromádka popela. Jediné co po ní zbylo byl její plášť. Shinigami o krok ustoupili a zděšeně se podívali k místu, kde ještě před chvílí stál vetřelec. Náhle zavanul vítr a pochodně v držácích na stěně naráz zhasly. Ozvalo se tiché zastenání a tupá rána jak se tělo sesunulo na zem. "Kaoru, co se děje?" křikl zbylý shinigami, ale jeho společník mu už neodpověděl. Pak ve svých útrobách pocítil strašnou bolest. Měl pocit jako by ho něco zevnitř trhalo na kusy. Marně zalapal po dechu a pak se skácel k zemi.
Když o pár minut později dorazila na místo druhá hlídka jediné co našli byl černý plášť a mizející těla jejich společníků.
 

1 člověk ohodnotil tento článek.

Komentáře

1 SoraYamanaka ~ SB SoraYamanaka ~ SB | E-mail | Web | 30. října 2009 v 16:13 | Reagovat

No není co dodat s tou větou jsi mě dostala do kolen holka ... však víš a těším se na pokráčkooo ;o)

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama