Kapitola 50.

24. října 2009 v 18:07 | Mizakoe |  FanFiction - Kako no Kage
Yumi zamžourala do světla lampy vedle její postele a chytla se jednou rukou za žebra. "Au." sykla a pokusila se posadit. "Zůstaň ležet, žebra máš sice celý, ale pořádně naražený." Yumi koukla za hlasem. Haku se na ní trochu usmál a přesedl si na židli u její postele. "Jak je ti?" "Jde to, ale mám pocit jak kdyby na mě šlápl kůň." "Ani se ti nedivím, ale hlavně že to není nic vážnějšího. Z tohohle se brzo vyležíš." Yumi se taky trochu pousmála a přikývla.
Dveře se otevřely a dovnitř potichu vstoupil Renji. "Nic už jsem tam nenašel. Budeme muset počkat až se pro… Jé ty už jsi vzhůru." "Jo, jo - před chvílí jsem se probrala. Co jsi kde hledal?" koukla na něj zvědavě Yumi. "Byl jsem se podívat znova do toho lesa, protože jsem chtěl zjistit co se stalo, ale myslím, že bude jednoduší se tě zeptat." Yumi trošku posmutněla a přikývla. "Mám takový dojem, že nejsme jediní kdo si myslí, že se Mizako jednoho dne vrátí." Renji se na ní trochu zaraženě podíval. "Chceš říct že tě napadli hikage?" Yumi přikývla a Haku s Renjim na ní zůstali jen němě zírat. "Ale… proč by to dělali? Vždyť na shinigami přece neútočí ne?" probral se trochu z překvapení Haku. "Já nevím…. Možná se změnil jejich přístup. Nebo to bylo možná proto, že znám Mizako. Vážně nevím. Akorát když jsem si na ní vzpomněla a kecla jsem jen tak sama pro sebe, že nechápu proč tolik času trávila v lese, tak se odněkud ozval ten jejich syčivý hlas. Nedošlo mi, že by to mohl být hikage. Když jsem si uvědomila, že je něco špatně, tak už bylo pozdě." Renji se podíval na Yumi a po chvíli ticha se zeptal. "Co se tam stalo." "Já…. pozadu jsem do jednoho z nich vrazila. Strašně jsem se vyděsila a začala jsem křičet. Vůbec ho to nevyvedlo z míry. Jen mě vzal a hodil se mnou o strom. Vyrazilo mi to dech a zůstala jsem tam ležet. Bála jsem se, ale nemohla jsem utéct. Pomalu ke mně došel a zeptal se mě kam odešla Mizako…. nebo teda on použil její příjmení, takže Mizuki. Já jsem měla vyražený dech. Nemohla jsem mu odpovědět, ale myslím že na mě bylo vidět, že nic nevím. Měla jsem trochu pocit, že se usmívá. Pak už si jen pamatuju tupý náraz do hlavy a tmu."

Mizakoe uslyšela nějaké hlasy. Prvně je vnímala jen matně a vzdáleně, ale postupně jim začínala rozumět. "Myslím že takhle už by to mělo být bez problémů. Přinejmenším znovu nezmizí." Chtěla otevřít oči a posadit se, ale najednou si připadala strašně těžká. "Myslím že se probírá… Mizako jak je ti?" Mizakoe v tom hlase poznala Yoruichi. Chvíli ze sebe nemohla nic dostat, ale nakonec se jí přece jen povedlo ze sebe něco málo vysoukat. "Proč… se nemůžu pohnou….??" "Klid, to je v pořádku." Yoruichi se posadila vedle ní na postel a pomohla jí se posadit. Mizakoe se povedly otevřít oči a rozhlédnout se kolem. "Co…. co je to se mnou? Připadám si najednou hrozně těžká." Urahara si jí zamyšleně změřil pohledem. "To bude tím gigaiem, ale ono si časem zvykneš. Bohužel se nám ze začátku nedařilo přinutit tě, abys ho přijala, ale myslím že po těch posledních úpravách by to už mělo být všechno v pořádku. Zmizet by jsi z něj neměla a z velké části potlačí tvoje reiatsu. Zjednodušeně řečeno… pokud tě potká nějaký shinigami, tak by mu nemělo dojít, že nejsi jen obyčejný člověk." "Co znamená to nemělo?" "To znamená, že když se na tebe zaměří, tak mu to s velkou pravděpodobností dojde. Část reiatsu jsem ti totiž nechal, pro případ, že by jsi potřebovala použít kidó nebo tak něco." "Aha." přikývl Mizakoe.
Na chvíli se jí jemně zamlžil pohled a podívala se zasněně z okna. "Děje se něco?" koukla na ní Yoruichi. "Ne nic… já… jen když jsem se probírala, tak už jsem si skoro myslela, že jsem zase u nás na čtvrtý…" "Tobě se asi pořádně stýská co?" Mizakoe uhnula pohledem a pokusila se si nenápadně setřít slzy. "Moc…" "Ale no tak klid." Yoruichi jí vzala kolem ramen a usmála se na ní. "Uvidíš, že si tu zvykneš a až ti bude líp, tak zkusíme vymyslet nějaký způsob aby jsi přestala jen tak mizet i bez toho gigaie. Navíc…" Yoruichi se trošku záludně ušklíbla a změřila si Mizakoe pohledem. "… právě jsem vymyslela jak ti pomoct, abys si tu zvykla snáž." "A to..?" zeptala se zvědavě Mizakoe. "Hmm to uvidíš… to bude překvapení. Mě by spíš teď zajímalo co je tohle." ukázala na hromádky střepů po pokoji.
Mizakoe koukla na zem. Chvíli na to zaraženě hleděla s absolutně zmateným výrazem a pak opatrně slezla na podlahu a prohlédla si největší hromádku zblízka. "To… to jsem udělala já?" zeptala se a Yoruichi přikývla. "Ale jak…??" zamumlala si už jen sama pro sebe a usmála se. "Jestli jsem to správně pochopila, tak je to nějaká mapa že?" "Ano je… můžu být teď chvíli sama?" "Dobře, ale už žádný hlouposti." Mizakoe se usmála a přikývla. Na to se všichni ostatní zvedli a odešli.
Mizakoe si vytáhla několik papírů a tužku. Všechno si to rozložila po podlaze a pořádně si prohlédla střepy. Ta místa jí byla povědomá, ale nebyla si úplně jen jistá. Pečlivě to začala překreslovat na papíry. Když se jí povedlo zakreslit základní věci z těch střípků, tak toho na chvíli nechala a zaměřila se na ty nápisy… nebo spíš hádanky. "Kde?" zamumlala. "Hmm takže pokud jsem tam napsala tohle… a ještě sem… Nespojuje se to s žádnými dalšími místy, takže to nebude ten stejný svět… takže "Kde?" bude vlastně tady." napadlo jí a poznamenala si k oddělenému kusu mapy poznámku "Reálný svět - Uraharuv obchod". "Jo to by mohlo být dobře… koneckonců vlastně nevím kde teď jsem."
Mizakoe se přesunula k té souvislé ploše a podívala se na další nápis. ""Ztracený domov"… tak takhle jsem mohla pojmenovat jen jedno místo." usmála se a dopsala do mapy "Seireitei". Nato se podívala o kousek dál na nápis "Poprvé mezi cizími" a "Vědění smrti". "Takže…" zamyslela se. "poprvé mezi cizími a aby to mělo něco společného se mnou… to by mohlo být to místo kde jsem se dostala poprvé do Rukongaie… jo to by mohlo být ono a to místo vedle… hmm "Vědění smrti"… No tak shinigami jsou bohové smrti, takže "Vědění smrti" by mohla být Shinigami Akademie." Mizakoe si zkoumavě prohlédla obě dvě místa a pak k nim dopsala názvy.
Sjela pohledem k dalšímu názvu. Bylo tam napsáno "Ztráta bílé naděje" a bylo to napsáno v celkem slušné vzdálenosti od Rukongaie v lese. Mizakoe postupně začalo docházet co to má vlastně před sebou…. k čemu ta mapa vlastně vede… "Bílá naděje… něco co jsem ztratila… děda…" v hlavě se jí vybavil obraz bělovlasého dědečka sedícího na schodech a spokojeně sledujícího okolní krajinu.
Mizakoe se podívala na poslední nápis. Bylo jí už předem jasné co to bude a nevěděla jestli má brečet a nebo skákat radostí. "Věčný smutek ze zmizení těch jež nikdy neexistovali doopravdy"…. Bylo to napsáno téměř na druhé straně mapy na rozdíl od všeho ostatního. Po cestě tam byla jen ta chajda a pak teprve Rukongai. Mizakoe se prstem dotkla místa kde byla kdysi její vesnice... daleko… v horách… "Proč, ale zrovna tenhle název? To protože o seishinech nikdo kromě jich samotných a hikage nevěděl? A nebo protože všichni mizeli jako já a vlastně ve skutečnosti to byli jen jakési přízraky? Já nevím…" Ještě chvíli si trochu zaraženě prohlížela místo kde kdysi byla její vesnice a pak si to dopsala do mapy. S posledním znakem pro její vesnici jako by dostala pořádnou ránu do hlavy. Měla pocit jako by jí v hlavě prasknula jakási neviditelná bariéra a hlavou jí proletěli spousty zmatených vzpomínek z cesty z její vesnice.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Komentáře

1 Mariah-taichou **SB** Mariah-taichou **SB** | Web | 24. října 2009 v 19:45 | Reagovat

Wow, úžasná kapitola... Nevím proč, ale to "Věčný smutek ze zmizení těch, jež nikdy neexistovali doopravdy" mě strašně fascinuje...

2 SoraYamanaka ~ SB SoraYamanaka ~ SB | E-mail | Web | 25. října 2009 v 22:39 | Reagovat

Moc moc pěkný a ty názvy byli něc extra ... akademia byla pojmonována dobře tu jsme poznala pak když jsme věděla jak to zamýšlíš ... a to co psala mariah jo to bylo něco domov ... poslouchat při tom smutnou melodii víme jakou a tohle číst tak to bylo ... ukápla slzička ... ;o)

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama