Kapitola 49.

4. října 2009 v 18:44 | Mizakoe |  FanFiction - Kako no Kage
Urahara došel do skladu a začal se tam v něčem hrabat. Yoruichi si sedla na jednu z beden po straně a přehodila si nohu přes nohu. "Tak co myslíš? Půjde to nějak?" "Nějak to půjde určitě, otázka už jen zní jak. Hádám, že pokud chceme zamezit tomu jejímu samovolnému mizení, tak přinejmenším do doby než vymyslíme co s tím, bude potřebovat gigai. Navíc to bude chtít nějaký gigai, co potlačí její reiatsu. Koneckonců kdyby náhodou ve městě natrefila na nějakého shinigamiho, tak by to reiatsu bylo nápadné." "A máš nějaký takový gigai?" Urahara vytáhl nějaké umělé tělo. "No nemám, ale tohle by šlo předělat." i s tělem zamířil do vedlejší místnosti. Yoruichi seskočila z bedny a zamířila za ním. Urahara vytáhl spoustu přístrojů a všelijakých udělátek a začal se v tom vrtat. "Mezitím než s tím něco vymyslím, tak mi můžeš říct co o ní vlastně víš. Říkala jsi že není shinigami, ale seishin a mě by docela zajímalo co přesně to znamená." Yoruichi se usmála a přikývla. Nato začala pěkně od začátku vyprávět všechno co věděla.

Bylo hnusně zataženo a vypadalo to že se každou chvíli zase rozprší. Renji seděl na srázu pod stromem a koukal nepřítomně někam před sebe. Po chvíli vytáhl starý Mizakoein blok a začal jím listovat. Byla to jediná osobní věc co po ní zbyla. U ní doma se našli jen samá shinigami kimona a pak až pastelky a tenhle blok. Renji se trochu usmál při pohledu na jeden z těch obrázků, co Mizakoe nakreslila když byla malá. "Kde teď asi je? Už je to dlouho co je pryč. Odešla koncem léta a teď…." problesklo mu hlavou a podíval se po okolním spadaném listí.
"Koukám, že jsi zase tady."ozval se za ním povědomý hlas. "Jo, jsem - kde jinde?" "To je taky fakt." Haku se posadil na zem a nakoukl do bloku. "Jsi jako ségra - taky se nesmířila s tím, že Mizako je pryč. Nemůžete se tím přece trápit do konce života. Ona se už nevrátí." Renji si povzdechnul a zaklapl blok. "Já vím… a když už jsme u toho - kde je Yumi? Většinou chodíte všude spolu." "No šli jsme spolu, ale než jsme sem došli tak odbočila do lesa s tím, že se chce na něco podívat." "Aha."

Yumi se rozhlédla po okolních stromech. "Přece se mi to jen nezdálo? Ne, jsem si jistá, že jsem tu viděla něco podivného. Ach jo, měla jsem říct Hakuovi ať jde se mnou, ale on by si určitě myslel že se mi to jen zdálo." mumlala si polohlasně a přitom pokračovala dál. Kousek stranou něco zašustilo. Yumi se podívala směrem odkud se to ozvalo, ale nic neviděla. Zašla dál do hustšího lesního porostu. Nad hlavou jí opět něco zašustilo. Yumi se podívala do koruny stromu odkud se to ozvalo, ale zase nic neviděla. V lese bylo poměrně šero. "Nechápu jak mohla Mizako trávit tolik času v lese…" zamumlala když si vzpomněla jak často Mizakoe chodila do lesa. "Mizuki?" ozval se odněkud z koruny stromu syčivý hlas. Yumi strnula. Nahoře v koruně stromu to opět zašustilo. Yumi o krok ucouvla. "Kdo je tam?" křikla. Ticho. Žádná odpověď. "Je tu někdo?" zkusila to znovu. Ve větvích zase něco zašustilo a pak to utichlo. "Haló?" špitla vystrašeně. Opět ustoupila o krok dozadu. Pozadu do něčeho vrazila a prudce se otočila. "Ááááááááááááá!!!"

"Ááááááááááááá!!!" z lesa se ozval strašný křik a pak najednou ustal jak když utne. Haku sebou trhnul. "To byla Yumi." Renji se podíval směrem k lesu a vyskočil na nohy. "Něco se stalo… Dělej pojď." chytil Hakua za rukáv a pomocí shumpoo se přemístil do lesa. "Muselo to být někde tady." Oba dva začali hledat. Mezitím se pomalu rozpršelo a sešeřelo se ještě trochu víc. Postupně se dostali až do místa kde už byl les hustě zarostlý. Renji zahlédl opodál něco na zemi a rozešel se tím směrem. Yumi tam ležela v bezvědomí na zemi a přerývavě dýchala. "No tak holka prober se." poplácal jí Renji po tváři. "Našel jsem jí." křiknul. Během chvíle byl na místě i Haku. "Ukaž mi jí." Renji uhnul a Haku si přisedl vedle své sestry. "Myslím že má otřes mozku a zhmožděný, nebo možná zlomený žebra." Haku jí vzal opatrně do náruče. "Myslím, že by jsme měli urychleně odsud vypadnout. Kdo ví co jí to udělalo." "Stejnak jí musíme vzít k vám, takže teď tu rozhodně po ničem pátrat nebudem." Haku přikývl a oba zamířili spěšně ven z lesa.

Mizakoe seděla dlouho v rohu místnosti. Ještě pořád tam byla, když pro ní přišla Ururu. "Paní Yoruichi vám vzkazuje, že máte přijít dolu. Za chvíli bude oběd." Mizakoe zvedla hlavu a podívala se na ní podivně světle modrýma očima. Měla takový dost zvláštní nepřítomný výraz. Ururu trošku ztuhla. "Jste v pořádku?" Mizakoe nereagovala. Jen se pohledem zavrtala někam do zdi. Ururu k ní přešla a zamávala jí rukou před obličejem. "Haló?" Zase nic. Chtěla do Mizakoe zkusit strčit, ale jen se děsně vyděsila, když její ruka prošla skrz Mizakoeino rameno. Ururu o krok ucouvla. Mizakoe se na ní nepřítomně podívala a trochu zprůhledněla. To Ururu stačilo. Na nic už nečekala a rozběhla s pryč.
Rychle seběhla ze schodů a pak chodbou rovnou do kuchyně. "Stalo se něco?" zeptala se Yoruichi při pohledu na zadýchanou Ururu a ta přikývla. "Ta dívka co jste jí přivedla nějak…" Ani to nedořekla, když se celým domem ozval pronikavý křik a pak zvuk tříštícího se skla. "Ale ne." Yoruichi protočila oči v sloup. "Kisuke, ten gigai asi budem potřebovat dřív něž jsem si myslela." křikla a rozběhla se k Mizakoe do pokoje. Když tam doběhla, tak celá místnost vypadala jak po výbuchu a Mizakoe byla stále ještě mimo, i když průhledná byla už jen chvílemi. Klečela u hromádky střepů z vyskleného okna a jednou rukou se v nich přehrabovala. Z prstů jí tekly drobné stružky krve, ale vypadalo to, že si toho vůbec nevšimla. Yoruichi došla k Mizakoe a vzala jí za ramena. "Mizako nech toho." Mizakoe jí ale vůbec nezaregistrovala a místo toho rozhrnula střepy po podlaze a začala z nich něco skládat. "Povídám ti, že toho máš nechat. Podívej se co jsi si udělala." Yoruichi jí odtáhla sranou. Mizakoe na chvíli zase zprůhledněla, čímž se dostala z Yoruichina sevření a vrátila se zpátky ke střepům. Yoruichi si povzdechla a podívala se aspoň co to vlastně Mizakoe skládá. Chvíli jí ty hromádky střepů nedávaly žádný smysl ale postupně v nich začala poznávat jakousi mapu. Jednotlivá místa byla označená znaky, ale ty absolutně postrádaly jakýkoliv logický význam. Byli to krátké věty, ale nevypovídali nic přesného. "Věčný smutek ze zmizení těch jež nikdy neexistovali doopravdy." zamumlala Yoruichi a sklouzla pohledem k dalším znakům. "Ztráta bílé naděje…. Co to jen je?" naklonila se víc nad střepy aby viděla na dalších pár znaků. Tam byly hned dva sloupečky vedle sebe. "Poprvé mezi cizími" a "Vědění smrti" Yoruichi na to nechápavě koukala a vůbec jí to nedávalo smysl. Mizakoe se na chvíli zarazila a pak sestavila další větu "Ztracený domov" nato se zvedla a i s hromádkou střepů zamířila na druhou půlku pokoje a tam z nich sestavila jakýsi kousíček mapy a vedle toho napsala "Kde?" Postavila se a podívala se nepřítomným pohledem po místnosti. Pak se podívala na svojí pořezanou ruku. Chvíli si jí prohlížela a potom z ničeho nic ztratila vědomí a sesunula se k zemi.
 

2 lidé ohodnotili tento článek.

Komentáře

1 Mariah-taichou **SB** Mariah-taichou **SB** | Web | 7. října 2009 v 19:52 | Reagovat

Ou, chudinka Mizako... Ale zajímalo by mě, co mají znamenat ty věty... jo a samozřejmě moc krásná kapitola ;)

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama