Říjen 2009

Pro Mariah-taichou

29. října 2009 v 10:51 | Mizakoe |  Spřátelené blogy
=oD všechno nejlepší k narozeninám!! Otanjou-bi Omedetou Gozaimasu!! Máš narozeniny na skvělý datum… na prázdniny. Tak si je užij a nenech si je ničím zkazit =oD

Máš tu ode mě takové menší překvápko, tak snad se bude líbit


Kapitola 51.

27. října 2009 v 13:14 | Mizakoe |  FanFiction - Kako no Kage
Mizakoe zůstala zaraženě sedět nad dodělanou mapou a jen upřeně hleděla do prázdna. Před očima se jí promítl celý její život, včetně toho o čem si myslela, že si už nepamatuje.
Viděla skupinku o něco starších dětí hrajících si ve vysoké trávě. Sama seděla nedaleko nich na velkém kameni a hrála si s malou dřevěnou píšťalkou. Po chvíli k nim doběhla o něco starší dívka s uhlově černými vlasy a s jasně zelenýma očima. Něco dětem rázně nakázala a ty se okamžitě sebrali a utíkali zpátky domů. Mizakoe se za nimi podívala a pak si všimla jak se obloha najednou začala rychle zatahovat. Ale takovým divným a nepřirozeným způsobem. Mizakoe zůstala zaraženě hledět na oblohu a na ta černá mračna co se přiřítila jako by odnikud. Najednou se ochladilo. Píšťalka jí vypadla z ruky a tichým cinknutím dopadla na zem. Černovláska doběhla k Mizakoe, sundala jí z kamene a postavila jí na zem. "Tady nemůžeš zůstat. Běž co nejrychleji domů ano?" "Co se to děje?" zeptala se a ukázala na oblohu. "Na to jsi ještě moc malá. Prostě jen poslechni a běž." Mizakoe přikývla a sehnula se na zem pro píšťalku. Ze země jí už ale nesebrala. Zarazila se uprostřed pohybu, když se z lesa vynořila nějaká obrovská obluda - hollow. "Dělej mrňous běž!" křikla na ní dívka a Mizakoe si všimla jak jí oči zežloutly a nebezpečně se zablýskly. Setmělo se ještě o něco víc a ona už jen utíkala co nejrychleji pryč. Pak zaslechla pronikavé zahřmění a otočila se.V místech kde před tím viděla hollowa se mihl blesk a místo podpálil. Zvláštní na tom blesku však bylo to, že směřoval od země k nebi……..
Vzpomínala si na výraz všech z vesnice když probíhala kolem. Všichni byli strašně nervózní a ve vzduchu bylo cítit napětí. Koutkem oka zahlédla jak se na náměstí před knihovnou shlukoval dav postav s černými plášti a naproti nim stáli lidé od nich z vesnice. Mizakoe se jim oblokem vyhnula. Cítila z nich nebezpečí. Na obou stranách se to blýskalo zářivě barevnýma očima a sem tam někdo začínal jemně zářit a jakoby mizet. I některé z těch zakuklených postav vypadaly že mizí. Mizakoe to nechápala. Ještě nikdy neviděla nic podobného. Sem tam sice viděla jak někomu oči změnili barvu, ale to bylo zcela běžné… nic z toho dalšího co se dělo ne. "Kdo jsou ti lidé v kápích?"…….
Když dobíhala domu, tak maminka už čekala venku a jakmile přiběhla tak jí vzala dovnitř. Zamkla dveře a zavřela okenice na oknech. "Mamí, co se děje?" "Hlavně klid, to nic." vzala Mizakoe do náruče a posadila si jí na klín. Mizakoe se přitiskla k mamince. Z venku bylo slyšet hluk a byly cítit otřesy. Vzduch byl plný duševní energie. Něco se dělo. Ozvalo se zabouchání na dveře. "Počkej chvíli." Její maminka se zvedla a došla se podívat ke dveřím. Odemkla a nakoukla ven. Mizakoe zaslechla jen tichý šepot. "Mizumi, na náměstí se začalo bojovat. Prohlásili, že pokud se jim nehodláme podřídit, tak že nás zničí, ale zatím to vypadá dobře… Vyhráváme a ani nemáme žádné ztráty. Stíny jsou slabé." "Stejně se bojím. Oni nebudou hrát podle pravidel. Neměli by jsme se nechat ukolébat tím, že jsme silnější. V případě že by vymysleli nějakou lest, tak by jsme mohli mít problémy." "Já vím."…….
Mizakoe se v hlavě vynořili ještě spousty dalších vzpomínek, ale tahle byla jedna z nejživějších. Vůbec nechápala kde se to najednou u ní v hlavě vzalo. Ale i na první pohled nezajímavá fakta z byť třeba jen z této vzpomínky byla důležitá. Konečně znala cestu domů… konečně si vzpomínala na místo svého původu… svojí rodinu… vzpomínala si na všechny co byli jako ona. "Byla tam škola… a měli jsme knihovnu…"zamumlala polohlasně. "Třeba by se dalo ještě něco najít… něco zjistit… možná, že by se všechny ty problémy ještě dali vyřešit a jednou pro vždy s tím vším skončit." Mizakoe ještě dokreslila mapu i když to byli spíš už jen estetické úpravy a pak papíry navzájem slepila do jednoho celku. Celé svoje dílo pak vzala a připevnila na zeď. Pak přešla na druhý konec pokoje a sedla si na okenní parapet, s pohledem upřeným směrem k mapě. "Je to daleko, ale i kdybych tam došla… zbylo z té vesnice vůbec ještě něco? ... Je to tak dávno… a navíc… vím já co by to se mnou udělalo? Kolik vzpomínek vyvolalo jen dokončení té mapy… Co všechno mi ještě tají má vlastní hlava? Jaké by to asi bylo, kdyby tenkrát nepřišli hikage? Jaká bych teď byla a jaký by byl můj život? Mám v hlavě příliš mnoho myšlenek." Mizakoe se chytla za hlavu stočila se na zemi do klubíčka. "Neměla bych na to myslet. Všechno už je to minulost a ať udělám cokoliv tak do Seireitei už se stejnak nikdy nebudu moc vrátit."

Ve Společenství duší byla noc… Temná postava se vynořila z lesa a zamířila k Seireitei. Zvedl se vítr. Plášť postavy tiše zavlál. Přihnali se mraky a zakryly měsíc. Nastala tma…
Dva shinigami stáli u brány a jako každý večer drželi hlídku. "Za chvíli by měla dorazit druhá hlídka a měli by nás vystřídat. Začínám být ospalý." "Nestěžuj si a dávej radši pozor. Něco špatného visí ve vzduchu." "Prosím tě nesýčkuj, co by se tak asi mohlo stát? Je to stejně nudná noc jako jakákoliv jiná."
Opodál nich se něco pohnulo. "Kdo je tam?" Nic, žádná odpověď… "Nikdo tam není. Klid to byl jen vítr." "Mě se to nelíbí." "Asi seš přetaženej, už jsme tu moc dlouho…. Hmm kde ta druhá hlídka je? Už tu měli být…."
Někde před nimi ve tmě se opět ozvalo tiché zašustění. Oba dva shinigami se podívali tím směrem, ale nic neviděli. Po chvíli do světla pochodní vstoupila vysoká zakuklená postava. "Stůjte, dál už nesmíte." nakázal jeden z shinigami, ale z jeho hlasu byla znát nervozita. Hikage otočil svou tvář jeho směrem, ale přes kápi mu nebylo vidět do obličeje. Shinigami se natáhl pro svou zanpakuto. "Už ani krok, nemáte oprávnění ke vstupu!" Postava spustila plášť na zem a pak se sesypala a zmizela jako hromádka popela. Jediné co po ní zbylo byl její plášť. Shinigami o krok ustoupili a zděšeně se podívali k místu, kde ještě před chvílí stál vetřelec. Náhle zavanul vítr a pochodně v držácích na stěně naráz zhasly. Ozvalo se tiché zastenání a tupá rána jak se tělo sesunulo na zem. "Kaoru, co se děje?" křikl zbylý shinigami, ale jeho společník mu už neodpověděl. Pak ve svých útrobách pocítil strašnou bolest. Měl pocit jako by ho něco zevnitř trhalo na kusy. Marně zalapal po dechu a pak se skácel k zemi.
Když o pár minut později dorazila na místo druhá hlídka jediné co našli byl černý plášť a mizející těla jejich společníků.

Kapitola 50.

24. října 2009 v 18:07 | Mizakoe |  FanFiction - Kako no Kage
Yumi zamžourala do světla lampy vedle její postele a chytla se jednou rukou za žebra. "Au." sykla a pokusila se posadit. "Zůstaň ležet, žebra máš sice celý, ale pořádně naražený." Yumi koukla za hlasem. Haku se na ní trochu usmál a přesedl si na židli u její postele. "Jak je ti?" "Jde to, ale mám pocit jak kdyby na mě šlápl kůň." "Ani se ti nedivím, ale hlavně že to není nic vážnějšího. Z tohohle se brzo vyležíš." Yumi se taky trochu pousmála a přikývla.
Dveře se otevřely a dovnitř potichu vstoupil Renji. "Nic už jsem tam nenašel. Budeme muset počkat až se pro… Jé ty už jsi vzhůru." "Jo, jo - před chvílí jsem se probrala. Co jsi kde hledal?" koukla na něj zvědavě Yumi. "Byl jsem se podívat znova do toho lesa, protože jsem chtěl zjistit co se stalo, ale myslím, že bude jednoduší se tě zeptat." Yumi trošku posmutněla a přikývla. "Mám takový dojem, že nejsme jediní kdo si myslí, že se Mizako jednoho dne vrátí." Renji se na ní trochu zaraženě podíval. "Chceš říct že tě napadli hikage?" Yumi přikývla a Haku s Renjim na ní zůstali jen němě zírat. "Ale… proč by to dělali? Vždyť na shinigami přece neútočí ne?" probral se trochu z překvapení Haku. "Já nevím…. Možná se změnil jejich přístup. Nebo to bylo možná proto, že znám Mizako. Vážně nevím. Akorát když jsem si na ní vzpomněla a kecla jsem jen tak sama pro sebe, že nechápu proč tolik času trávila v lese, tak se odněkud ozval ten jejich syčivý hlas. Nedošlo mi, že by to mohl být hikage. Když jsem si uvědomila, že je něco špatně, tak už bylo pozdě." Renji se podíval na Yumi a po chvíli ticha se zeptal. "Co se tam stalo." "Já…. pozadu jsem do jednoho z nich vrazila. Strašně jsem se vyděsila a začala jsem křičet. Vůbec ho to nevyvedlo z míry. Jen mě vzal a hodil se mnou o strom. Vyrazilo mi to dech a zůstala jsem tam ležet. Bála jsem se, ale nemohla jsem utéct. Pomalu ke mně došel a zeptal se mě kam odešla Mizako…. nebo teda on použil její příjmení, takže Mizuki. Já jsem měla vyražený dech. Nemohla jsem mu odpovědět, ale myslím že na mě bylo vidět, že nic nevím. Měla jsem trochu pocit, že se usmívá. Pak už si jen pamatuju tupý náraz do hlavy a tmu."

Mizakoe uslyšela nějaké hlasy. Prvně je vnímala jen matně a vzdáleně, ale postupně jim začínala rozumět. "Myslím že takhle už by to mělo být bez problémů. Přinejmenším znovu nezmizí." Chtěla otevřít oči a posadit se, ale najednou si připadala strašně těžká. "Myslím že se probírá… Mizako jak je ti?" Mizakoe v tom hlase poznala Yoruichi. Chvíli ze sebe nemohla nic dostat, ale nakonec se jí přece jen povedlo ze sebe něco málo vysoukat. "Proč… se nemůžu pohnou….??" "Klid, to je v pořádku." Yoruichi se posadila vedle ní na postel a pomohla jí se posadit. Mizakoe se povedly otevřít oči a rozhlédnout se kolem. "Co…. co je to se mnou? Připadám si najednou hrozně těžká." Urahara si jí zamyšleně změřil pohledem. "To bude tím gigaiem, ale ono si časem zvykneš. Bohužel se nám ze začátku nedařilo přinutit tě, abys ho přijala, ale myslím že po těch posledních úpravách by to už mělo být všechno v pořádku. Zmizet by jsi z něj neměla a z velké části potlačí tvoje reiatsu. Zjednodušeně řečeno… pokud tě potká nějaký shinigami, tak by mu nemělo dojít, že nejsi jen obyčejný člověk." "Co znamená to nemělo?" "To znamená, že když se na tebe zaměří, tak mu to s velkou pravděpodobností dojde. Část reiatsu jsem ti totiž nechal, pro případ, že by jsi potřebovala použít kidó nebo tak něco." "Aha." přikývl Mizakoe.
Na chvíli se jí jemně zamlžil pohled a podívala se zasněně z okna. "Děje se něco?" koukla na ní Yoruichi. "Ne nic… já… jen když jsem se probírala, tak už jsem si skoro myslela, že jsem zase u nás na čtvrtý…" "Tobě se asi pořádně stýská co?" Mizakoe uhnula pohledem a pokusila se si nenápadně setřít slzy. "Moc…" "Ale no tak klid." Yoruichi jí vzala kolem ramen a usmála se na ní. "Uvidíš, že si tu zvykneš a až ti bude líp, tak zkusíme vymyslet nějaký způsob aby jsi přestala jen tak mizet i bez toho gigaie. Navíc…" Yoruichi se trošku záludně ušklíbla a změřila si Mizakoe pohledem. "… právě jsem vymyslela jak ti pomoct, abys si tu zvykla snáž." "A to..?" zeptala se zvědavě Mizakoe. "Hmm to uvidíš… to bude překvapení. Mě by spíš teď zajímalo co je tohle." ukázala na hromádky střepů po pokoji.
Mizakoe koukla na zem. Chvíli na to zaraženě hleděla s absolutně zmateným výrazem a pak opatrně slezla na podlahu a prohlédla si největší hromádku zblízka. "To… to jsem udělala já?" zeptala se a Yoruichi přikývla. "Ale jak…??" zamumlala si už jen sama pro sebe a usmála se. "Jestli jsem to správně pochopila, tak je to nějaká mapa že?" "Ano je… můžu být teď chvíli sama?" "Dobře, ale už žádný hlouposti." Mizakoe se usmála a přikývla. Na to se všichni ostatní zvedli a odešli.
Mizakoe si vytáhla několik papírů a tužku. Všechno si to rozložila po podlaze a pořádně si prohlédla střepy. Ta místa jí byla povědomá, ale nebyla si úplně jen jistá. Pečlivě to začala překreslovat na papíry. Když se jí povedlo zakreslit základní věci z těch střípků, tak toho na chvíli nechala a zaměřila se na ty nápisy… nebo spíš hádanky. "Kde?" zamumlala. "Hmm takže pokud jsem tam napsala tohle… a ještě sem… Nespojuje se to s žádnými dalšími místy, takže to nebude ten stejný svět… takže "Kde?" bude vlastně tady." napadlo jí a poznamenala si k oddělenému kusu mapy poznámku "Reálný svět - Uraharuv obchod". "Jo to by mohlo být dobře… koneckonců vlastně nevím kde teď jsem."
Mizakoe se přesunula k té souvislé ploše a podívala se na další nápis. ""Ztracený domov"… tak takhle jsem mohla pojmenovat jen jedno místo." usmála se a dopsala do mapy "Seireitei". Nato se podívala o kousek dál na nápis "Poprvé mezi cizími" a "Vědění smrti". "Takže…" zamyslela se. "poprvé mezi cizími a aby to mělo něco společného se mnou… to by mohlo být to místo kde jsem se dostala poprvé do Rukongaie… jo to by mohlo být ono a to místo vedle… hmm "Vědění smrti"… No tak shinigami jsou bohové smrti, takže "Vědění smrti" by mohla být Shinigami Akademie." Mizakoe si zkoumavě prohlédla obě dvě místa a pak k nim dopsala názvy.
Sjela pohledem k dalšímu názvu. Bylo tam napsáno "Ztráta bílé naděje" a bylo to napsáno v celkem slušné vzdálenosti od Rukongaie v lese. Mizakoe postupně začalo docházet co to má vlastně před sebou…. k čemu ta mapa vlastně vede… "Bílá naděje… něco co jsem ztratila… děda…" v hlavě se jí vybavil obraz bělovlasého dědečka sedícího na schodech a spokojeně sledujícího okolní krajinu.
Mizakoe se podívala na poslední nápis. Bylo jí už předem jasné co to bude a nevěděla jestli má brečet a nebo skákat radostí. "Věčný smutek ze zmizení těch jež nikdy neexistovali doopravdy"…. Bylo to napsáno téměř na druhé straně mapy na rozdíl od všeho ostatního. Po cestě tam byla jen ta chajda a pak teprve Rukongai. Mizakoe se prstem dotkla místa kde byla kdysi její vesnice... daleko… v horách… "Proč, ale zrovna tenhle název? To protože o seishinech nikdo kromě jich samotných a hikage nevěděl? A nebo protože všichni mizeli jako já a vlastně ve skutečnosti to byli jen jakési přízraky? Já nevím…" Ještě chvíli si trochu zaraženě prohlížela místo kde kdysi byla její vesnice a pak si to dopsala do mapy. S posledním znakem pro její vesnici jako by dostala pořádnou ránu do hlavy. Měla pocit jako by jí v hlavě prasknula jakási neviditelná bariéra a hlavou jí proletěli spousty zmatených vzpomínek z cesty z její vesnice.

Kako no Kage

19. října 2009 v 11:12 | Mizakoe |  Obecně
Tak jo. Název pro povídku je odhlasován =oD
Ode dneška to bude teda "Kako no Kage" neboli "Stíny minulosti" což se píše takhle - 過去の影 . Já se jdu pohrabat v nastavení blogu a přejmenovat tu rubriku. Původně jsem chtěla i změnit dessing, ale nějak mi to nejde.... takže to až někdy jindy

Hlásím návrat z nemocnice

19. října 2009 v 10:56 | Mizakoe |  Obecně
Tak už jsem z nemocnice doma. Byla jsem tam od pondělí do soboty, ale naštěstí mě už pustili. No…. připadám si o dost porouchanější než když jsem tam šla. Už od čtvrtka totiž v kuse ležím a nějakou dobu si asi ještě poležím. No jo no… můj vyčvachtanej mozek halt sedět ani stát moc nemůže. Ale legrácky ještě nekončí, nýbrž návštěv nemocnice už mám domluvenejch docela dost. Nechci vidět jak pak budu dohánět školu. Áááá to bude… píše se blbě, na karate teď nějakou dobu nemůžu a hlavně v leže se nedá kreslit!!! Lidi já se tu ukoušu nudou, neboť jediný dvě činnosti co se daj je poslouchání muziky a telefonování přes skype…. Uznávám že to je sice moje oblíbená činnost, ale na rozdíl ode mě mají všichni ostatní školu a práce až nad hlavu. No ale musím se snažit být optimista… koneckonců některý ty historky z nemocnice budou ještě asi hodně dlouho legendární xD a navíc třeba se konečně dozvím co s tou nohou mám.

Omlouvám se a mám dotaz

12. října 2009 v 7:00 | Mizakoe |  Obecně
Omlouvám se, že jsem nepřidala další kapitolu. Moje původní předsevzetí bylo, že aspoň jednu týdně napíšu, ale nějak mi to nevyšlo. Místo toho vás tu budu otravovat s mými hloupými dotazy xD
Přemýšlela jsem nad tím, že už bych tu povídku mohla pojmenovat a napadlo mě, že by to mohli být "Kako no Kage" ("Stíny minulosti"). Co si o tom myslíte? Já právě nevím no… Ti hikage… to v překladu stín je… a vlastně jdou po Mizakoe taky kvůli tomu co se stalo kdysi, ale já a moje nerozhodnost…. No berte tohle jako hlasování ANO / NE s tím že neumím vyrábět ankety (ooo já jsem ale šikovná)
a když navrhnete i něco jinýho tak budu taky ráda.
Co se povídky týká… no tak až se dostanu zpátky domů a doma se přestanou bavit jejich oblíbenou hrou "Dej sem to napájení od počítače" tak určitě něco zase přibude. Vynasnažím se co nejdřív ale doktoři, škola a rodiče dohromady se psaním vážně moc nejde.
Tak děkuji předem za radu a zatím se tu mějte.
Sayonara さよなら

Kapitola 49.

4. října 2009 v 18:44 | Mizakoe |  FanFiction - Kako no Kage
Urahara došel do skladu a začal se tam v něčem hrabat. Yoruichi si sedla na jednu z beden po straně a přehodila si nohu přes nohu. "Tak co myslíš? Půjde to nějak?" "Nějak to půjde určitě, otázka už jen zní jak. Hádám, že pokud chceme zamezit tomu jejímu samovolnému mizení, tak přinejmenším do doby než vymyslíme co s tím, bude potřebovat gigai. Navíc to bude chtít nějaký gigai, co potlačí její reiatsu. Koneckonců kdyby náhodou ve městě natrefila na nějakého shinigamiho, tak by to reiatsu bylo nápadné." "A máš nějaký takový gigai?" Urahara vytáhl nějaké umělé tělo. "No nemám, ale tohle by šlo předělat." i s tělem zamířil do vedlejší místnosti. Yoruichi seskočila z bedny a zamířila za ním. Urahara vytáhl spoustu přístrojů a všelijakých udělátek a začal se v tom vrtat. "Mezitím než s tím něco vymyslím, tak mi můžeš říct co o ní vlastně víš. Říkala jsi že není shinigami, ale seishin a mě by docela zajímalo co přesně to znamená." Yoruichi se usmála a přikývla. Nato začala pěkně od začátku vyprávět všechno co věděla.

Bylo hnusně zataženo a vypadalo to že se každou chvíli zase rozprší. Renji seděl na srázu pod stromem a koukal nepřítomně někam před sebe. Po chvíli vytáhl starý Mizakoein blok a začal jím listovat. Byla to jediná osobní věc co po ní zbyla. U ní doma se našli jen samá shinigami kimona a pak až pastelky a tenhle blok. Renji se trochu usmál při pohledu na jeden z těch obrázků, co Mizakoe nakreslila když byla malá. "Kde teď asi je? Už je to dlouho co je pryč. Odešla koncem léta a teď…." problesklo mu hlavou a podíval se po okolním spadaném listí.
"Koukám, že jsi zase tady."ozval se za ním povědomý hlas. "Jo, jsem - kde jinde?" "To je taky fakt." Haku se posadil na zem a nakoukl do bloku. "Jsi jako ségra - taky se nesmířila s tím, že Mizako je pryč. Nemůžete se tím přece trápit do konce života. Ona se už nevrátí." Renji si povzdechnul a zaklapl blok. "Já vím… a když už jsme u toho - kde je Yumi? Většinou chodíte všude spolu." "No šli jsme spolu, ale než jsme sem došli tak odbočila do lesa s tím, že se chce na něco podívat." "Aha."

Yumi se rozhlédla po okolních stromech. "Přece se mi to jen nezdálo? Ne, jsem si jistá, že jsem tu viděla něco podivného. Ach jo, měla jsem říct Hakuovi ať jde se mnou, ale on by si určitě myslel že se mi to jen zdálo." mumlala si polohlasně a přitom pokračovala dál. Kousek stranou něco zašustilo. Yumi se podívala směrem odkud se to ozvalo, ale nic neviděla. Zašla dál do hustšího lesního porostu. Nad hlavou jí opět něco zašustilo. Yumi se podívala do koruny stromu odkud se to ozvalo, ale zase nic neviděla. V lese bylo poměrně šero. "Nechápu jak mohla Mizako trávit tolik času v lese…" zamumlala když si vzpomněla jak často Mizakoe chodila do lesa. "Mizuki?" ozval se odněkud z koruny stromu syčivý hlas. Yumi strnula. Nahoře v koruně stromu to opět zašustilo. Yumi o krok ucouvla. "Kdo je tam?" křikla. Ticho. Žádná odpověď. "Je tu někdo?" zkusila to znovu. Ve větvích zase něco zašustilo a pak to utichlo. "Haló?" špitla vystrašeně. Opět ustoupila o krok dozadu. Pozadu do něčeho vrazila a prudce se otočila. "Ááááááááááááá!!!"

"Ááááááááááááá!!!" z lesa se ozval strašný křik a pak najednou ustal jak když utne. Haku sebou trhnul. "To byla Yumi." Renji se podíval směrem k lesu a vyskočil na nohy. "Něco se stalo… Dělej pojď." chytil Hakua za rukáv a pomocí shumpoo se přemístil do lesa. "Muselo to být někde tady." Oba dva začali hledat. Mezitím se pomalu rozpršelo a sešeřelo se ještě trochu víc. Postupně se dostali až do místa kde už byl les hustě zarostlý. Renji zahlédl opodál něco na zemi a rozešel se tím směrem. Yumi tam ležela v bezvědomí na zemi a přerývavě dýchala. "No tak holka prober se." poplácal jí Renji po tváři. "Našel jsem jí." křiknul. Během chvíle byl na místě i Haku. "Ukaž mi jí." Renji uhnul a Haku si přisedl vedle své sestry. "Myslím že má otřes mozku a zhmožděný, nebo možná zlomený žebra." Haku jí vzal opatrně do náruče. "Myslím, že by jsme měli urychleně odsud vypadnout. Kdo ví co jí to udělalo." "Stejnak jí musíme vzít k vám, takže teď tu rozhodně po ničem pátrat nebudem." Haku přikývl a oba zamířili spěšně ven z lesa.

Mizakoe seděla dlouho v rohu místnosti. Ještě pořád tam byla, když pro ní přišla Ururu. "Paní Yoruichi vám vzkazuje, že máte přijít dolu. Za chvíli bude oběd." Mizakoe zvedla hlavu a podívala se na ní podivně světle modrýma očima. Měla takový dost zvláštní nepřítomný výraz. Ururu trošku ztuhla. "Jste v pořádku?" Mizakoe nereagovala. Jen se pohledem zavrtala někam do zdi. Ururu k ní přešla a zamávala jí rukou před obličejem. "Haló?" Zase nic. Chtěla do Mizakoe zkusit strčit, ale jen se děsně vyděsila, když její ruka prošla skrz Mizakoeino rameno. Ururu o krok ucouvla. Mizakoe se na ní nepřítomně podívala a trochu zprůhledněla. To Ururu stačilo. Na nic už nečekala a rozběhla s pryč.
Rychle seběhla ze schodů a pak chodbou rovnou do kuchyně. "Stalo se něco?" zeptala se Yoruichi při pohledu na zadýchanou Ururu a ta přikývla. "Ta dívka co jste jí přivedla nějak…" Ani to nedořekla, když se celým domem ozval pronikavý křik a pak zvuk tříštícího se skla. "Ale ne." Yoruichi protočila oči v sloup. "Kisuke, ten gigai asi budem potřebovat dřív něž jsem si myslela." křikla a rozběhla se k Mizakoe do pokoje. Když tam doběhla, tak celá místnost vypadala jak po výbuchu a Mizakoe byla stále ještě mimo, i když průhledná byla už jen chvílemi. Klečela u hromádky střepů z vyskleného okna a jednou rukou se v nich přehrabovala. Z prstů jí tekly drobné stružky krve, ale vypadalo to, že si toho vůbec nevšimla. Yoruichi došla k Mizakoe a vzala jí za ramena. "Mizako nech toho." Mizakoe jí ale vůbec nezaregistrovala a místo toho rozhrnula střepy po podlaze a začala z nich něco skládat. "Povídám ti, že toho máš nechat. Podívej se co jsi si udělala." Yoruichi jí odtáhla sranou. Mizakoe na chvíli zase zprůhledněla, čímž se dostala z Yoruichina sevření a vrátila se zpátky ke střepům. Yoruichi si povzdechla a podívala se aspoň co to vlastně Mizakoe skládá. Chvíli jí ty hromádky střepů nedávaly žádný smysl ale postupně v nich začala poznávat jakousi mapu. Jednotlivá místa byla označená znaky, ale ty absolutně postrádaly jakýkoliv logický význam. Byli to krátké věty, ale nevypovídali nic přesného. "Věčný smutek ze zmizení těch jež nikdy neexistovali doopravdy." zamumlala Yoruichi a sklouzla pohledem k dalším znakům. "Ztráta bílé naděje…. Co to jen je?" naklonila se víc nad střepy aby viděla na dalších pár znaků. Tam byly hned dva sloupečky vedle sebe. "Poprvé mezi cizími" a "Vědění smrti" Yoruichi na to nechápavě koukala a vůbec jí to nedávalo smysl. Mizakoe se na chvíli zarazila a pak sestavila další větu "Ztracený domov" nato se zvedla a i s hromádkou střepů zamířila na druhou půlku pokoje a tam z nich sestavila jakýsi kousíček mapy a vedle toho napsala "Kde?" Postavila se a podívala se nepřítomným pohledem po místnosti. Pak se podívala na svojí pořezanou ruku. Chvíli si jí prohlížela a potom z ničeho nic ztratila vědomí a sesunula se k zemi.