Kapitola 47.

18. září 2009 v 17:15 | Mizakoe |  FanFiction - Kako no Kage
Mizakoe se na ní trochu nedůvěřivě podívala. "To myslíte vážně?" Yoruichi přikývla. "Naprosto a myslím, že na tom místě by se našel i jeden člověk co by ti možná mohl pomoci. Z pohledu odhalení jsou hory samozřejmě bezpečnější, ale myslím si, že v nich nepřežiješ." "Kam tedy podle vás mám jít?" Yoruichi se na ní podívala. "Mám to brát jako že mi věříš?" Mizakoe přikývla. "Stejně nemám na výběr, takže co vlastně můžu ztratit tím, že zkusím váš nápad i když nevím o co jde?" "Tenhle přístup není špatný, ale než budeme řešit zbytek, tak se navrhuji ještě prospat. Byla jsi v bezvědomí skoro den a už je večer. A znáš to… ráno moudřejší večera." "Tak dobrá." Mizakoe si lehla zpátky na podlahu a přetáhla přes sebe deku. "Dobrou noc." "Dobrou." Yoruichi si vzala druhou deku a natáhla se taky na zem.
Mizakoe během chvíle usnula. Byla hodně unavená, ale i tak se jí opět nespalo dobře. Yoruichi zůstala vzhůru a když si byla jistá, že Mizakoe už spí, tak se potichu vykradla ven. Zamířila pryč mezi stromy směrem ke skalám. Během chvíle zmizela z dohledu.
Mizakoe se převalila neklidně na druhý bok a něco zamumlala ze spaní.
Byla tma… absolutní tma. Stála uprostřed ničeho. Všude se válely obrovské šedé mraky. To bylo jediné co viděla. Popošla o pár kroků dopředu a rozhlédla se kolem. Nikde nebylo nic. Jenom šedá mračna všude. "Kde to jsem?" špitla potichu a dál koukala kolem. Kousek od ní se na chvíli mračna protrhla a Mizakoe zahlédla kus větve suchého stromu. Rozběhla se k němu, ale než tam doběhla tak se mraky opět spojili a strom opět zmizel. Pomalu pokračovala tím směrem dopředu, ale strom už nenašla. Nevěděla kam jde, proč tam jde a ani na čem vlastně stojí. Podívala se na zem, ale neviděla ani na své vlastní nohy. Ty taky zmizely někde v šedém mraku, skrz který se snažila projít. Najednou se mrak u jejích nohou začal měnit v průhledný stříbřitě světélkující plyn. Odněkud šel slabý, sotva znatelný proužek světla. Mizakoe se podívala nahoru. "Měsíc…" vydechla překvapeně s pohledem upřeným k černočerné obloze. Byl to jen tenoučký proužek světla ale všechny mraky kterými to světlo prošlo se začali měnit na tu podivnou stříbrnou látku. Mizakoe se podívala zpět na zem a zjistila že ona taky mizí. Najednou jí přepadl strach. Připadala si jak uvězněná v té podivné hmotě kolem ní. Stříbrným plynem začali prosvítat divné věci a Mizakoe se jich bála. Čím víc toho viděla tím měla větší strach, ale přesto nebyla schopná určit co to vlastně je. Po chvíli si uvědomila že už na ničem nestojí. Pomalu se vznesla a zamířila k měsíci. Pak se zastavila a podívala se zpět pod sebe. To co uviděla jí vyrazilo dech. "To jsou ruiny…." To co viděla pod sebou bylo jen jedno obrovské zbořeniště. Z budov zbyly jen trámy a všechno už začala pokrývat tráva a mech. Měsíc postupně zářil čím dál tím víc a světlo postupně měnilo šedá mračna v stříbřitý plyn. Čím více světla dopadalo na zem tím víc se toho objevovalo. Mizakoe se najednou prudce zase zhmotnila a spadla z té výšky zpátky na zem. Chvíli tam jen poloomráčeně ležela a pak se vyškrábala zpět na nohy. Okolo se začali dít divné věci. Ze stříbřitého plynu se nořili jakési přízraky, které postupně získávali tvar. Mizakoe upřela pohled na skupinku podivných postav opodál. Po chvíli v nich rozpoznala vrchního kapitána Yamamota a kapitány gotei třináct. O něčem živě debatovali, ale dalo se jen těžko určit o čem vlastně mluví. Pak přízraky opět zmizeli a Mizakoe se podívala zase jinam. Uviděla Yumi jak zběsile pobíhá sem a tam a něco roznáší mezi spousty raněných. Po chvíli i tyhle přízraky zmizely. Všude jich, ale bylo tolik, že nevěděla kam se má koukat dřív. Pak opodál zahlédla tvář, kterou by poznala snad všude. "Bratříčku!" vykřikla vesele a rozběhla se mezi podivnými postavami skrz ruiny směrem k Renjimu. Ten seděl na zemi a loupal kůru z nějaké větve. Mizakoe si sedla naproti němu a byla šťastná, že ho zase vidí, i když to nebyl úplně on a i když on jí neviděl ani neslyšel. Úsměv jí ale celkem rychle zase zmizel, když v ruinách zahlédla plíživé temné postavy hikage. Tohle ale nebyly přízraky. Tohle byli skuteční hikage. Mizako se rychle skrčila za hromadu trosek a doufala, že si jí nevšimli. Pohledem se zaměřila na nejbližšího hikage. Najednou se zakuklenec začal chovat divně. Vytáhl dýku a došel k jedné z mnoha postav. Napřáhl se a zabodl dýku nejbližšímu přízraku do srdce. Postava vykřikla, skácela se k zemi a rozplynula se do podoby stříbřitého mraku. Mizakoe zbledla. Odněkud se ozval další výkřik. Hlasů přibývalo. Hikage postupně likvidovali všechny přízraky. Postavy se ale nezmohli na nic jiného než na zoufalý, překvapený a vyděšený křik. Mizakoe nemohla vůbec nic dělat. Celá ztuhla děsem. Postupně začala opět mizet. Zachytila překvapený pohled Renjiho, který se díval jejím směrem. "Mizako?" Mizakoe se na něj otočila a chvíli na něj jen koukala než jí došlo co se stalo. Čím víc mizela, tím lépe jí Renji viděl. "Uteč." Bylo jediné co ze sebe Mizakoe dokázala vysoukat. "Proč?" nechápal Renji. "Utíkej!" Stříbřitého plynu přibývalo čím dál tím víc a jekot pořád sílil. Hikage se začali přibližovat. Byli všude. Mizakoe se trochu probrala a stáhla Renjiho za ruku dolu do její schovky. Ten se na ní jen překvapeně podíval, ale nic neřekl. "Musíme tu zůstat než odtáhnou. Vím že je nevidíš ale jestli nás najdou tak nás zabijí rozumíš?" Renji přikývl a sedl si těsně vedle Mizakoe. Stříbřitého plynu už bylo tolik, že nic jiného nebylo vidět. Oba dva tam seděli těsně u sebe a ani nedutali. Jekot pomalu utichal a už se ozývali jen občasné výkřiky. Najednou cosi Renjiho prudce vytáhlo ven. Mizakoe ani nestihla vykřiknout a nebo cokoliv udělat. Během zlomku sekundy jí také cosi zezadu papadlo a mrštilo to s ní ven. Pak ucítila až podivnou ostrou bolest a viděla jak oba dva s Renjim mizí.
Yoruichi se už se dávno vrátila, když se Mizakoe s křikem probudila. Způsobilo to menší zvukovou vlnu, ale vynímečně tím skoro nic nerozbila. "Klid nic se neděje." Mizakoe se posadila a koukla poplašeně kolem sebe. Když jí došlo kde vlastně je, tak si očividně oddechla a plácla sebou zpátky na zem.
 

2 lidé ohodnotili tento článek.

Komentáře

1 Mariah-taichou **SB** Mariah-taichou **SB** | Web | 18. září 2009 v 21:04 | Reagovat

Chudák Mizako, takové sny jí teda nezávidím... no, super kapitola, a ten obrázek k tomu je úžasnej...

2 SoraYamanaka ~ SB SoraYamanaka ~ SB | E-mail | Web | 19. září 2009 v 15:51 | Reagovat

A chudák Mizako, takové hnusné sny ...

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama