Září 2009

Kapitola 48.

27. září 2009 v 21:40 | Mizakoe |  FanFiction - Kako no Kage
Venku mezitím začalo pomalu svítat, i když to nebylo moc vidět, protože se už zase rozpršelo. Mizakoe ještě chvíli jen tak ležela na zemi a pak se opět posadila. Beze slova se zvedla a vyšla ven před stan. Poodešla kousek dál a pohledem se zabodla někam do dáli před sebe. Kapky deště padaly v hustých sloupcích vody na zem a ta se rychle měkla v bahno. Ze stromu pod kterým Mizakoe stála se snesl na zem jeden barevný list a přistál jí u nohou v bahnivé kaluži. "Zima letos přijde brzy." ozvala se za ní Yoruichi. "To máte pravdu…" "Asi by jsme si měli promluvit o mém řešení." Mizakoe přikývla. "Včera jsem říkala, že možná znám řešení. Že možná vím o místě, kam by jsi mohla jít a kde by tě nehledali." začala Yoruichi a zároveň zamířila někam do lesa. Mizakoe jí beze slova následovala. "V případě, že se rozhodneš zkusit můj nápad, tak by jsi ale měla vědět že se budeš muset v určitých směrech muset přizpůsobit a budu potřebovat, abys mě poslouchala. Přinejmenším ze začátku než si zvykneš to bude nutné." Mizakoe přikývla.
Obě dvě na chvíli přestaly mluvit a místo toho pokračovaly dál lesem. Pršelo čím dál tím víc a zem jim klouzala pod nohama. Asi po půl hodině stoupání do kopce se vynořili z lesa. Celý kopec až na jeho vrchol pokrýval les, ovšem úplný vršek byl holý a skalnatý. Mizakoe se zarazila. "Co je to?" zeptala trochu nedůvěřivě, při pohledu na tři obrovské kamenné kvádry uspořádané do tvaru jakési brány. "To je to kvůli čemu jsem jdeme." usmála se Yoruichi a došla k bráně. "Je to brána do světa lidí, co jsem postavila dnes v noci." "Brána…. Takže si myslíte, že ve světě lidí to pro mě bude lepší?" zeptala se zamyšleně Mizakoe. "Přinejmenším tam neumřeš na zmrznutí… hledat tě tam pravděpodobně taky nebudou a myslím si, že jeden můj známý ti pomůže. Jen si budeš muset zvyknout, že je to jiný svět, takže se tam žije jiným způsobem."
Mizakoe došla ke kamennému sloupu a přejela přes něj rukou. "Takže budu ještě dál od domova… ale kde je vlastně můj domov?" zamumlala potichu a spustila ruku zpět podel těla. Yoruichi se na ní podívala. "Půjdeme?" zeptala se. "A co věci z tábora? Ty s sebou nebereme?" "Ne, hodlám tuhle bránu nechat postavenou - třeba se bude ještě někdy hodit." Mizakoe přikývla. Nato Yoruichi použila nějaké zvláštní kidó a aktivovala bránu. Mezi kamennými sloupy se začal tvořit jakýsi portál. "Proč mi vlastně chcete pomoct?" zeptala se Mizakoe s pohledem upřeným k zvětšujícímu se černému otvoru. Yoruichi se usmála. "Prostě se mi chce." pokrčila rameny a vkročila do černého otvoru. Mizakoe se ještě rozhlédla kolem a pak také vstoupila do brány. Východ za ní se okamžitě uzavřel. Mizakoe okolo sebe neviděla nic než černo. Yoruichi chytila Mizakoe za rameno, "Drž se blízko u mě ať se neztratíš. Tahle brána je dost nestabilní, takže sebou musíme hodit a rychle se dostat na druhou stranu." ještě vypustila pekelnou můru a rozběhla se za ní. Mizakoe neváhala ani chviličku a rozběhla se za Yoruichi. I když tu byla tma tak přece jen trochu tu vidět bylo. Celkem rychle ztratila pojem o tom jak dlouho běží a ani nevěděla jak daleko jsou od místa kudy se sem dostaly.
Odněkud se ozval hluk. "Dělej musíme zrychlit!" křikla Yoruichi a přidala. Mizakoe taky zrychlila. Zjistila, že to čím běží je něco jako dlouhá chodba ve skále. Rachot, který prvně slyšeli sílil. Jako by se něco přibližovalo. Všechno se začalo třást a hluk byl přímo ohlušující. Mizakoe si už myslela, že se jí rozskočí hlava. Najednou se před nimi objevilo světlo. Ani nevěděla jak, ale během okamžiku hluk ustal a Mizakoe ležela na zemi. Podívala se nad sebe a spatřila čistě modrou oblohu. Dokázali to. Mizakoe se usmála a rozhlédla se kolem. Byly na jakési kamenité pláni. Všude kam až dohlédla nebylo nic jiného než hnědavé skály. "Tohle je svět lidí?" zeptala se překvapeně Mizakoe. "Ne, tohle je můj sklep." ozval se za ní cizí hlas. Mizakoe rychle uskočila stranou a rychle se ohlédla. Pohledem se zabodla do neznámého muže v zeleném kimonu. Ten se jen usmál a dál si hrál s vějířem. "Koukám, že jsi k nám někoho přivedla Yoruichi-san." "Jo, to je ta seishinka, co je kvůli ní takový povyk v Seireitei." Muž se podíval na Mizakoe. "Rád tě poznávám. Já jsem Urahara Kisuke." "Mizakoe Mizuki." Urahara schoval vějíř a mávnul na ně. "Tak pojďte, nebudeme tu přece trávit den. Během tréninků si to tu užijeme ještě dost." zamířil k žebříku, který vypadal jako že jen míří vzhůru k obloze a nikam nevede. Yoruichi se vydala za ním a oba začali lézt nahoru. Mizakoe zůstala stát dole pod žebříkem a vůbec nechápala co to ti dva vyvádí a proč tam vlastně lezou. Urahara v údajné obloze otevřel poklop a zmizel. Yoruichi se ještě podívala dolu na Mizakoe a houkla na ní. "Tak pojď už." a pak taky zmizela. Mizakoe rychle vylezla taky po žebříku nahoru. Vedlo to do nějaké místnosti co vypadala jako sklep. Vyšla nahoru ještě jedny schody a dostala se do obytné části nějakého domu. Tam už na ní čekali Urahara s Yoruichi.
"Vítej u mě v obchodě." usmál se Urahara. "Ururu ti teď ukáže kde budeš bydlet, tak se nějak ubytuj a odpoledne se stav. Je toho ještě hodně co musím zařídit." "Děkuji mnohokrát." pousmála se nejistě Mizakoe. Během chviličky se u ní objevila malá asi desetiletá holčička s černými vlasy a popadla jí za ruku. "Tak pojďte, ukážu vám váš pokoj." Mizkoe přikývla a poslušně šla za ní. Začínala z toho všeho být nějaká zmatená. Prošli obchodem a pak delší chodbou. Ururu jí dovedla k dalším schodům. "Tudy nahoru a do leva. Jsou tam jen jedny dveře to poznáte." "Dobře, dekuju." přikývla Mizakoe a vydala se po schodech nahoru. Opravdu se na konci stáčeli doleva. Mizakoe odšoupla dveře a vešla do malé, ale útulné podkrovní místnosti. Otevřela si střešní okno a prolezla jím na střechu. Byl odtud docela dobrý výhled. Mizakoe přejela pohledem po okolních domech. Všechno bylo tak jiné… cizí… neznámé… Šla z toho na ní tíseň. Vrátila se zpátky do pokoje a okno zase zavřela. Pak si sedla do rohu místnosti a položila si bradu na kolena. "Kde to vlastně jsem…??"

Kapitola 47.

18. září 2009 v 17:15 | Mizakoe |  FanFiction - Kako no Kage
Mizakoe se na ní trochu nedůvěřivě podívala. "To myslíte vážně?" Yoruichi přikývla. "Naprosto a myslím, že na tom místě by se našel i jeden člověk co by ti možná mohl pomoci. Z pohledu odhalení jsou hory samozřejmě bezpečnější, ale myslím si, že v nich nepřežiješ." "Kam tedy podle vás mám jít?" Yoruichi se na ní podívala. "Mám to brát jako že mi věříš?" Mizakoe přikývla. "Stejně nemám na výběr, takže co vlastně můžu ztratit tím, že zkusím váš nápad i když nevím o co jde?" "Tenhle přístup není špatný, ale než budeme řešit zbytek, tak se navrhuji ještě prospat. Byla jsi v bezvědomí skoro den a už je večer. A znáš to… ráno moudřejší večera." "Tak dobrá." Mizakoe si lehla zpátky na podlahu a přetáhla přes sebe deku. "Dobrou noc." "Dobrou." Yoruichi si vzala druhou deku a natáhla se taky na zem.
Mizakoe během chvíle usnula. Byla hodně unavená, ale i tak se jí opět nespalo dobře. Yoruichi zůstala vzhůru a když si byla jistá, že Mizakoe už spí, tak se potichu vykradla ven. Zamířila pryč mezi stromy směrem ke skalám. Během chvíle zmizela z dohledu.
Mizakoe se převalila neklidně na druhý bok a něco zamumlala ze spaní.
Byla tma… absolutní tma. Stála uprostřed ničeho. Všude se válely obrovské šedé mraky. To bylo jediné co viděla. Popošla o pár kroků dopředu a rozhlédla se kolem. Nikde nebylo nic. Jenom šedá mračna všude. "Kde to jsem?" špitla potichu a dál koukala kolem. Kousek od ní se na chvíli mračna protrhla a Mizakoe zahlédla kus větve suchého stromu. Rozběhla se k němu, ale než tam doběhla tak se mraky opět spojili a strom opět zmizel. Pomalu pokračovala tím směrem dopředu, ale strom už nenašla. Nevěděla kam jde, proč tam jde a ani na čem vlastně stojí. Podívala se na zem, ale neviděla ani na své vlastní nohy. Ty taky zmizely někde v šedém mraku, skrz který se snažila projít. Najednou se mrak u jejích nohou začal měnit v průhledný stříbřitě světélkující plyn. Odněkud šel slabý, sotva znatelný proužek světla. Mizakoe se podívala nahoru. "Měsíc…" vydechla překvapeně s pohledem upřeným k černočerné obloze. Byl to jen tenoučký proužek světla ale všechny mraky kterými to světlo prošlo se začali měnit na tu podivnou stříbrnou látku. Mizakoe se podívala zpět na zem a zjistila že ona taky mizí. Najednou jí přepadl strach. Připadala si jak uvězněná v té podivné hmotě kolem ní. Stříbrným plynem začali prosvítat divné věci a Mizakoe se jich bála. Čím víc toho viděla tím měla větší strach, ale přesto nebyla schopná určit co to vlastně je. Po chvíli si uvědomila že už na ničem nestojí. Pomalu se vznesla a zamířila k měsíci. Pak se zastavila a podívala se zpět pod sebe. To co uviděla jí vyrazilo dech. "To jsou ruiny…." To co viděla pod sebou bylo jen jedno obrovské zbořeniště. Z budov zbyly jen trámy a všechno už začala pokrývat tráva a mech. Měsíc postupně zářil čím dál tím víc a světlo postupně měnilo šedá mračna v stříbřitý plyn. Čím více světla dopadalo na zem tím víc se toho objevovalo. Mizakoe se najednou prudce zase zhmotnila a spadla z té výšky zpátky na zem. Chvíli tam jen poloomráčeně ležela a pak se vyškrábala zpět na nohy. Okolo se začali dít divné věci. Ze stříbřitého plynu se nořili jakési přízraky, které postupně získávali tvar. Mizakoe upřela pohled na skupinku podivných postav opodál. Po chvíli v nich rozpoznala vrchního kapitána Yamamota a kapitány gotei třináct. O něčem živě debatovali, ale dalo se jen těžko určit o čem vlastně mluví. Pak přízraky opět zmizeli a Mizakoe se podívala zase jinam. Uviděla Yumi jak zběsile pobíhá sem a tam a něco roznáší mezi spousty raněných. Po chvíli i tyhle přízraky zmizely. Všude jich, ale bylo tolik, že nevěděla kam se má koukat dřív. Pak opodál zahlédla tvář, kterou by poznala snad všude. "Bratříčku!" vykřikla vesele a rozběhla se mezi podivnými postavami skrz ruiny směrem k Renjimu. Ten seděl na zemi a loupal kůru z nějaké větve. Mizakoe si sedla naproti němu a byla šťastná, že ho zase vidí, i když to nebyl úplně on a i když on jí neviděl ani neslyšel. Úsměv jí ale celkem rychle zase zmizel, když v ruinách zahlédla plíživé temné postavy hikage. Tohle ale nebyly přízraky. Tohle byli skuteční hikage. Mizako se rychle skrčila za hromadu trosek a doufala, že si jí nevšimli. Pohledem se zaměřila na nejbližšího hikage. Najednou se zakuklenec začal chovat divně. Vytáhl dýku a došel k jedné z mnoha postav. Napřáhl se a zabodl dýku nejbližšímu přízraku do srdce. Postava vykřikla, skácela se k zemi a rozplynula se do podoby stříbřitého mraku. Mizakoe zbledla. Odněkud se ozval další výkřik. Hlasů přibývalo. Hikage postupně likvidovali všechny přízraky. Postavy se ale nezmohli na nic jiného než na zoufalý, překvapený a vyděšený křik. Mizakoe nemohla vůbec nic dělat. Celá ztuhla děsem. Postupně začala opět mizet. Zachytila překvapený pohled Renjiho, který se díval jejím směrem. "Mizako?" Mizakoe se na něj otočila a chvíli na něj jen koukala než jí došlo co se stalo. Čím víc mizela, tím lépe jí Renji viděl. "Uteč." Bylo jediné co ze sebe Mizakoe dokázala vysoukat. "Proč?" nechápal Renji. "Utíkej!" Stříbřitého plynu přibývalo čím dál tím víc a jekot pořád sílil. Hikage se začali přibližovat. Byli všude. Mizakoe se trochu probrala a stáhla Renjiho za ruku dolu do její schovky. Ten se na ní jen překvapeně podíval, ale nic neřekl. "Musíme tu zůstat než odtáhnou. Vím že je nevidíš ale jestli nás najdou tak nás zabijí rozumíš?" Renji přikývl a sedl si těsně vedle Mizakoe. Stříbřitého plynu už bylo tolik, že nic jiného nebylo vidět. Oba dva tam seděli těsně u sebe a ani nedutali. Jekot pomalu utichal a už se ozývali jen občasné výkřiky. Najednou cosi Renjiho prudce vytáhlo ven. Mizakoe ani nestihla vykřiknout a nebo cokoliv udělat. Během zlomku sekundy jí také cosi zezadu papadlo a mrštilo to s ní ven. Pak ucítila až podivnou ostrou bolest a viděla jak oba dva s Renjim mizí.
Yoruichi se už se dávno vrátila, když se Mizakoe s křikem probudila. Způsobilo to menší zvukovou vlnu, ale vynímečně tím skoro nic nerozbila. "Klid nic se neděje." Mizakoe se posadila a koukla poplašeně kolem sebe. Když jí došlo kde vlastně je, tak si očividně oddechla a plácla sebou zpátky na zem.

Mizakoe no jume

17. září 2009 v 15:57 | Mizakoe |  Obecně
Tak jsem se rozhodla konečně zase jednou změnit desing. Je to obrázek co jsem kreslila ve škole o výtvarce (xD aspoň k něčemu ten předmět je) a až přidám 47. kapitolu (ještě se na ní pracuje, tak mějte prosím strpení) tak asi pochopíte co bylo námětem. Já teda nijak extra dobře kreslit neumím, takže lepší to bohužel nebude ani když se na uši postavím. Tak snad se bude líbit a kdyby ne, tak řekněte a já tam vrátím ten starý.

Pro Soru

14. září 2009 v 18:36 | Mizakoe |  Spřátelené blogy
Takže tohle je takové malé překvapení k narozeninám pro Soru, tak snad se bude líbit.
Tak všechno nejlepší k narozeninám *~Otanjou-bi Omedetou Gozaimasu~* a ať ve zdraví a v klidu přežiješ školu =oD


Kapitola 46.

11. září 2009 v 21:36 | Mizakoe |  FanFiction - Kako no Kage
Mizakoe se s trhnutím probudila a otřela si slzy. "Byl to jen sen…. Nic víc než sen…" snažila se uklidnit sama sebe. Pak ucítila že jí někdo pozoruje. Rozhlédla se kolem a ve stínu spatřila odlesk dvou jasně žlutých očí. Instinktivně šáhla po zanpakuto a její vlastní oči se na chvíli modře zaleskly. Chvíli na sebe jen tak hleděli a pak se ze stínu vynořila černá kočka sedla si k ohni. Mizakoe se uklidnila schovala zanpakuto zpátky. Kočka jí ještě chvíli pozorovala a pak si začala olizovat tlapku. Mizakoe se znovu zachumlala do listí a po chvíli opět usnula.
Když se ráno vzbudila tak tam už kočka nebyla. Mizakoe vstala a oklepala ze sebe listí. Potom zahladila stopy a došla si ještě pro pár jablek. Vydala ze znovu na cestu k horám. Byl tu celkem řídký les a tak se šlo poměrně dobře. Někdy kolem poledne se zastavila u divočejší říčky. Snědla zbylá jablka a napila se vody. Pak se natáhla na břehu do trávy a dala si na chvíli pauzu. Po chvíli začala mít nepříjemný pocit že jí zase něco sleduje. Posadila se a rozhlédla se pátravě kolem. Nedaleko od ní zahlédla opět černou kočku. "Čičí, pojď sem pojď." zavolala na ní. Kočka k ní došla a posadila se před ní. Mizakoe se k ní natáhla a podrbala jí za ušima. Byla ráda že po dlouhé době má zase společnost i když to bylo jen zvířátko. Kočka se nechala chvíli drbat za ušima a pak poodešla zase kousek dál a upřela na Mizakoe svůj pohled. Mizakoe ještě chvíli zůstala u říčky a poté se opět vydala dál na cestu.

Mizakoe šla stále směrem k horám a černá kočka jí k jejímu překvapení doprovázela. Chvíli šla s ní a pak jí vždycky na nějaký čas zase zmizela. Vždycky se ale vrátila. Mizakoe si na její přítomnost celkem rychle zvykla a začala si s ní sem tam i povídat. Nebo respektive spíš na ní jen mluvila a kočka při tom pravděpodobně asi spala a nebo se aspoň věnovala něčemu jinému. Dny byli čím dál tím chladnější a rychleji se stmívalo.
Mizakoe akorát zastavila a začala připravovat tábořiště na noc. Foukal docela silný vír a pršelo. Mizakoe sebrala pár větví dotáhla je pod menší skalní převis aby na ní aspoň nepršelo. Pak vytáhla dva křemeny a začala se snažit vykřesat oheň. Měla docela dost promrzlé prsty a vůbec to nešlo. Začínalo se stmívat a Mizakoe byla tak zmrzlá, že byla ráda že ty oblázky vůbec ještě udrží. Odněkud zpoza rohu se zase vynořila černá kočka a usadila se naproti Mizakoe, která se dál snažila rozdělat oheň. "Nechceš toho nechat? Tohle je stejně marný. Měla by jsi vymyslet něco jinýho než ten tvůj útěk do hor." mňoukla kočka. Mizakoe se strašně vyděsila a uskočila prudce dozadu. Narazila do skály a praštila se do hlavy. Nato ztratila vědomí a sesula se k zemi….

Mizakoe se začala probírat. Kupodivu už jí nebyla zima a ani na ní nepršelo. Pomalu si začínala uvědomovat svoje okolí. Otevřela oči a podívala se na něco bílého nad sebou. Postupně se jí povedlo zaostřit a rozeznala nad sebou bílou plachtu stanu. To jí okamžitě probralo. Rychle se posadila a rozhlédla se poplašeně kolem. "Neplaš se, nic se neděje." ozval se za ní klidný hlas. Mizakoe se ohlédla spatřila za sebou ženu tmavší pleti a s jasně žlutýma očima. Nedůvěřivě se stáhla dál od ní a nespouštěla z ní pohled. Yoruichi se na ní podívala a pobaveně se usmála. "Nemyslíš že kdybych ti chtěla něco udělat, že už bych ti to udělala?" Mizakoe si jí chvíli nedůvěřivě prohlížela a pak přikývla. "Tak vidíš. Čeho se teda bojíš?" usmívala se Yoruichi. Mizakoe se postupně trochu uklidnila a zkoumavě si prohlédla ženu před sebou. "Já… neviděli jsme se už někde?" zeptala se nakonec. Yoruichi se usmála ještě o něco víc a přikývla. "Jo jdu s tebou už pěknou dobu. Jestli se nemýlím, tak něco okolo šestnácti sedmnácti dnů to bude." Mizakoe na ní překvapeně vytřeštila oči. "Počkat to jako že… Ta kočka, to jste byla vy?" "A hele tak ti to došlo i bez vysvětlovaní." ušklíbla se vesele Yoruchi a zvedla se ze země. Mizakoe na ní koukala jak opařená a rychle se jí v obličeji prostřídali nejrůznější barvy, když si uvědomila co všechno tomu údajnému zvířátku vlastně napovídala. Yoruichi si došla pro něco k jídlu a část podala i zaražené Mizakoe. "Na najez se. Něco pořádného k jídlu ti po tom tvém pojídání všeho možného neuškodí. Mizakoe si to od ní bezmyšlenkovitě vzala, ale jídla se ani nedotkla. Jen koukala někam před sebe do neurčita. Yoruichi do ní šťouchla. "No tak jez. Nic jedovatýho to není." Mizakoe se trošku probrala a začala poslušně jíst i když pořád působila dost nervózně. "Proč jste šla za mnou? Nevypadáte jako shinigami - nemáte uniformu, takže kvůli mému pronásledování tu asi nejste." "Taky shinigami už pěkně dlouhou dobu nejsem. Jmenuji se Yoruichi Shihouin a jsem bývalá kapitánka druhé divize… ale to už je dávno. Teď ale není důležité proč jsem šla za tebou, ale je důležitější to jestli jsi si jistá tím kam jdeš ty." Mizakoe se na ní trošku zaraženě podívala. "Jak to jako myslíte?" "No už dneska jsi pěkně promrzla a to je teprve říjen. Vážně chceš jít hledat do hor vesnici, která možná ani neexistuje? Uvědomuješ si, že nemáš s sebou vůbec nic, abys tu zimu přežila? Zeptala se jí Yoruichi a Mizakoe na ní jen zůstala němě koukat. Pak sklopila pohled. "Nemám na výběr. Nemám kam jinam jít…. Vůbec nevím co se se mnou děje, ale určitě jste si už za tu dobu všimla toho jak mizím a i dost toho víte z toho co jsem vám sama nevědomky řekla. Do Seireitei nemůžu… do Rukongaie taky nemůžu… můžu jen zkusit najít svůj původní domov." Yoruichi se usmála a posadila se naproti Mizakoe na zem. "A co kdybych ti řekla že znám ještě jiné řešení?"

Kapitola 45.

5. září 2009 v 22:19 | Mizakoe |  FanFiction - Kako no Kage
Malý černý stín se protáhl oknem dvanácté jednotky dovnitř. Rychle proběhl chodbou a pootevřenými dveřmi se dostal až do archivu. Yoruichi se proměnila zpět v člověka a začala projíždět šanony. "Mizuki, Mizuki…" Prošla několik regálů a vytáhla si desky s nějakými listinami. "A mám tě." usmála se sama pro sebe a zběžně je prolistovala. Sem tam se na něčem zastavila a ještě jednou si to pročetla.
Na chodbě se ozvala hrozná rána a bylo zřetelně slyšet zvuk tříštícího se skla. "Né to ne, kapitán mě zabije." zakňoural zničeně někdo za dveřmi a začal uklízet střepy. Yoruichi rychle vrátila složku na místo a změnila se zpět v kočku. Na to neslyšně jako duch zase vyběhla ven. Jedním okem ještě spatřila mladou shinigamku jak se snaží nějak uklidit nepořádek po rozbitých zkumavkách. Potom vyskočila na parapet a zamířila k budově šesté jednotky….

Černá kočka seděla na větvi stromu a už druhým dnem pozorovala dění na nádvoří šesté jednotky. Získala si za tu dobu docela dost zajímavých informací a hlavně měla slušný přehled o aktuálním dění. Renji seděl na schodech před vstupem do kanceláře a zadumaně trhal na kousky stéblo trávy.Yoruichi ho už docela dlouho pozorovala. Nehnutě na něj upírala svoje kočičí žluté oči, ale on jí vidět nemohl. Po chvíli se zpoza rohu vynořil kapitán Kuchiki. Renjiho to trochu probudilo ze zamyšlení a podíval se na něj. "Tak co?" "Byla prohledána další část Rukongaie a nikde ani stopy." odvětil kapitán, ale z jeho výrazu se nic dalšího vyčíst nedalo. Renji utrhl další kus stébla a sežmoulal ho v ruce. Měl z toho všeho divný pocit. Na jednu stranu byl sice rád, že se jí útěk zdařil, ale na druhou stranu byla den ode dne dál a tím se i snižovala pravděpodobnost, že jí ještě někdy uvidí a nebo že kdyby se za ní vydal, že jí najde.
Černá kočka se protáhla a pak nepozorovaně přeskočil z větve na střechu a vydala se pryč.

Mizakoe šla dlouho. Trvalo jí asi týden než se dostala z lesa ven a pak šla skrz různé louky a strže. Krajina se pozvolna měnila a matný obrys hor se s každým dalším dnem postupně přibližoval. S každým krokem byla sice blíž svému domovu ovšem svůj skutečný domov tím zanechávala daleko za sebou. Listí stromů postupně začalo dostávat žlutočervený nádech a dny se znatelně ochladili.
Začalo se stmívat. Mizakoe zastavila na pasece nějakého lesa. Nasbírala několik suchých větví a pomocí dvou křemenů rozdělala oheň. Pak se šla porozhlédnout kolem. Po chvíli našla planou jabloň a alespoň pár ořechů. Vzala to s sebou k ohni a snědla to k večeři. Od doby co utekla se neživila ničím jiným než tím co se jí povedlo tak porůznu najít, ale nevadilo jí to. K jídlu jí to stačilo a hlad neměla. Po večeři si kousek od ohně u kmenu jednoho stromu naskládala hromadu listí a trochu mechu a zachumlala se do toho. Stejně ale byla zima. Přišel podzim. Mizakoe se v hromadě listí stočila do klubíčka a snažila se usnout. Ze začátku se vždycky bála usnout. Bála se, protože si myslela že se objeví hikage, ale nepřišli. Nechápala to, ale za celou cestu se s nimi nesetkala. Ještě asi hodinu koukala do plamenů ohně a nakonec se jí sami zavřeli oči a usnula, ale nespalo se jí moc dobře…
Byla tma. Stála na břehu obrovského černého jezera a foukal slabý studený vítr, takže byla jasná obloha. Mizakoe se rozhlédla kolem. Bylo to krásné, ale smutné a opuštěné místo. Podívala se na oblohu. Všude byly statisíce jasných hvězd. Pak zaslechla známý zvuk. Podívala se opět kolem a na protějším břehu spatřila smějící se Yumi poskakující kolem ohně. "Yumi!" zakřičela Mizakoe a zamávala rukama aby si jí všimla. Yumi jí ale neviděla. Za chvíli se u ohně objevil i Haku a něco Yumi řekl. Ta se na něj chvíli zaraženě dívala a pak se usmála a něco mu odpověděla. "Yumi, Haku, tady! Haló slyšíte mě?" Nic. Nebyli zas tak daleko, aby jí neslyšeli, ale přesto nereagovali. Pak se objevil u ohně i Renji a posadil se. "Bráška…" špitla Mizakoe. Znovu se podívala kolem a pak se rozběhla po břehu. Chtěla oběhnout jezero a dostat se tak na protější břeh. Běžela dlouho a břeh se pořád stáčel špatným směrem. Celá unavená a vyčerpaná doběhla na povědomé místo. Podívala se přes vodu a opět uviděla její přátele u ohně na protějším břehu. "To ne… jsem na ostrově." proběhlo jí hlavou. Chvíli se jen nehnutě koukala na protější břeh a pak to zkusila znovu. "Renji! Yumi, Haku!" Zase nic. Mizakoe už začínala být zoufalá. Najednou jí něčí chladná ruka zezadu chytla za rameno. "Vzdej to. Oni tě neuslyší ani neuvidí.." ozval se ze ní tichý hlas. Mizakoe se chtěla ohlédnout, ale nešlo to. "Tohle taky nezkoušej, jako oni neuvidí tebe tak ty neuvidíš mě." "Co se děje? Proč by mě neměli vidět? A kdo jsi?" špitla vystrašeně Mizakoe. "Nejsem tu abych ti poskytla odpovědi…. Dej věcem čas a třeba se jednou dozvíš víc." Slabě zavál vítr a postava za ní zase zmizela. Mizakoe se okamžitě otočila, ale za ní už nikdo nebyl. Pak se znovu podívala na protější břeh. "Renji!" zkusila to znovu. Nikdo jí ale opravdu neslyšel.Mizakoe se vrhla do vody a začala plavat na druhou stranu. Voda byla strašně studená. Pálilo to. Najednou jako by voda začala houstnout. Mizakoe se snažila ze všech sil, ale už se dopředu nepohnula ani o milimetr. Dostala se akorát do půli cesty. Zůstala uvězněná uprostřed jezera v ledové vodě. Začala se pomalu snášet mlha. Na protějším břehu Mizakoe zahlédla plížící se stíny hikage. Blížili se k Renjimu a dvojčatům. Chtěla na ně zase zavolat. Varovat je, ale jako by najednou přišla o hlas. Nezmohla se na nic víc než tiché "bratříčku". Mlha houstla čím dál tím víc. Mizakoe se začala propadat hloubš do ledové vody. Nemohla nic dělat. Její tělo jí odmítlo poslouchat a tak jen mohla bezmocně sledovat jak se hikage blíží k jejím přátelům. "Bráško…" špitla tiše. Ještě zahlédla jak se Renji podíval jejím směrem a pak vše zmizelo v mlze. Mizakoe zapadla celá do té studené hmoty. Dusilo jí to. Nemohla se vůbec pohnout. Voda jako by se postupně měnila v cosi jiného co jí pomalu začínalo drtit. To že jí to zabíjí si Mizakoe ale ani moc neuvědomovala. V hlavě jí běžela jen jedna věc. "Ať jim neubližují… prosím. Nesmí jim nic udělat. Jim né!!"

Kapitola 44.

1. září 2009 v 14:37 | Mizakoe |  FanFiction - Kako no Kage
Druhý den ráno vtrhla zadržovací jednotka k Mizakoe do pokoje, ale ta už tam nebyla. V Seireitei okamžitě spustili poplach a bylo vysláno několik pátracích skupin aby jí našli. Ovšem až na Renjiho nikdo nevěděl, že odešla už v noci a že pravděpodobně už opustila pozemky Seireitei.
"Máte jí?" křikl vedoucí pátrací skupiny na druhou skupinu, co se právě vyřítila z postraní uličky. "Ne, nikde tu není." "Nemohla jen tak zmizet. Už jsem mluvil se strážci bran, ale nebyla tam. To znamená, že je někde tady." "A co když ne? Hádám, že když je kolem toho takový povyk, tak asi nebude obyčejný ryóka." "To je jedno. Měli by jsme podat hlášení Yamamotovi." Druhý vedoucí přikývl a oba za pomoci shumpoo přemístili pryč.
Podobný průběh pátrání nastal i v ostatních skupinách…. Nenašli jí. Ani nemohli, ona v té době už byla dávno pryč.
Mizakoe se dostala z pozemků Seireitei ještě tu samou noc co utekla. Od budovy čtvrté jednotky totiž běžela k lesu a odtamtud rovnou ke srázu, odkud jí před nedávnem donutili skočit hikage. Neudělala to ale vědomě. Od doby co vstoupila do lesa z ní zbyl jen jakýsi přízrak s podivně světle modrýma očima. Byla úplně mimo. Ani si pořádně neuvědomovala co dělá. Prostě jen šla. Šla tam kde věděla, že bude moci přejít bariéru. Netrvalo moc dlouho než se tam dostala. K bariéře se dostala ještě před úsvitem. "Cítím jí." zamumlala potichu svým zvláštním hlasem. "Ano, je tu, ale jak to že na mě nemá vůbec žádný vliv?" Mizakoe přejela pohledem po okolních stromech a pak se podívala zpět před sebe. Pomalu vykročila do míst kde cítila bariéru. Prošla. Bez jakýchkoliv problémů se dostala na druhou stranu. Ani se neohlédla a pokračovala dál. Dala si pečlivý pozor, aby se nepřiblížila k Rukongai. Zamířila rovnou k horám.

"Mizakoe Mizuki utekla. Nevíme sice jak se mohla dozvědět, že už je rozhodnuto, ale každopádně je pryč." Yamamoto si všechny změřil přísným pohledem. "Nařizuji vám jí najít a přivést zpět. Centrum čtyřicet šest rozhodlo, že je příliš nebezpečná na to abychom jí nechali uprchnout. Vytvořte nové pátrací oddíly a prohledejte kromě Seireitei ještě Rukongai. Musíte jí přivést zpět. Teď jděte!" jeho rázný hlas zahřměl místností. Všichni přítomní kapitáni se uklonili a beze slova zamířili pryč.

Kapitánka druhé divize Soi Fong právě udílela rozkazy své jednotce, když se u jejích nohou objevila černá kočka. "Yoruichi-san." zamumlala překvapeně Soi Fong. Kočka se na ní ale ani nepohlédla. Kapitánka se podívala jakoby nic zpět na svojí divizi a pak pokračovala. "Vy si vezmete padesátou osmou část severního Rukongaie a vy padesátou devátou tamtéž. Pokavaď nejsou žádné dotazy a všichni víte kam máte jít tak vyražte." zavelela a všechny oddíly vyrazily na přidělená místa.
Soi Fong se opět podívala na kočku u svých nohou. "Přejete si?" otázala se jí. "Jen si s tebou potřebuji promluvit." mňoukla kočka a naznačila jí ať jde za ní. Soi Fong přikývla a zamířila za ní. Kočka došla až do kanceláře druhé divize a Soi Fong za nimi zavřela dveře. Pak přešla ke skříni a vyndala z ní nějaké oblečení, které položila kočce k nohám. "Díky Soi, to nemuselo být." s těmi slovy se kočka proměnila v ženu a oblékla si na sebe připravené šaty. Nato se usadila na pohovce a dlouze se podívala na Soi Fong, která se posadila naproti ní. "Je tu ještě větší zmatek, než když jsem tu byla posledně…. Co se děje Soi?" "Měl být popraven jeden člen šesté jednotky, ale utekl." "Kdo a za co?" změřila si jí pohledem Yoruichi "Nějaká Mizakoe Mizuki. Není to shinigami ale cosi jiného…. S jejím nástupem sem přitáhli ještě nějací hikage. Bylo rozhodnuto, že bude nejbezpečnější jí popravit. Ale nějak se to dozvěděla a povedlo se jí uprchnout. Moc toho o ní nevím. Ale ještě před tím byla nějakou dobu u Kurotsuchiho v laboratoři." Yoruichi se na chvíli zamyslela. "To zní zajímavě…. Předpokládám, že Yamamoto vydal rozkaz aby jste jí našli a přivedli zpět." "Ano." přikývla Soi Fong. Yoruichi se zvedla a přešla k oknu. "Takže jestli chci zjistit něco víc tak se asi budu muset potajmu stavit ve dvanácté a šesté jednotce." Soi Fong opět přikývla. Yoruichi se záhadně usmála a podívala se na ní přes rameno. "Nikomu neříkej, že jsem tu byla a už vůbec ne o čem jsme spolu mluvili." pak se změnila zpět v černou kočku a proskočila oknem ven. Soi Fong se za ní chvíli mlčky dívala a pak posbírala ze země oblečení a vrátila ho zpět do skříně.

Renji seděl v kanceláři šesté jednotky a bezduše vyplňoval nějaké formuláře. Přitom čas od času kouknul na místo kde sedávala Mizakoe. Bylo tu bez ní nějak smutno. I když Mizakoe nebyla při práci nijak zvlášť upovídaná… byla spíš tichý člověk, tak tu její přítomnost znatelně chyběla. Renji dopsal posledních pár papírů a pak vyšel ven.
Během chvíle u něj byla dvojčata Sawatari. "Co se stalo? Kde je Mizakoe? Proč jí všichni hledají?" vychrlili oba naráz.Renji se na ně na oba podíval. "Bylo rozhodnuto, že jí mají popravit, tak utekla." Yumi na něj zůstala koukat s otevřenou pusou. Po chvíli se trochu vzpamatovala. "Mluvila s tebou před tím než odešla?" zeptala se ho. Renji mlčky přikývl. "Nevíš kam šla nebo kde je?" "Říkala, že se pokusí vrátit domů…"