Kapitola 36.

2. srpna 2009 v 15:44 | Mizakoe |  FanFiction - Kako no Kage
Během dalších dnů a později i týdnů nakonec všechny nové věci dostaly svůj řád. Renji se snažil Mizakoe nahradit rodinu a Yumi s Yachiru mu ve volném čase pomáhaly s hlídáním. Obyčejnému pozorovateli by se mohlo zdát, že jsou všichni šťastní, ale i když se všichni opravdu snažili, tak bylo pořád ještě něco špatně.
Mizakoe se noc co noc zděšeně budila. Už sice nekřičela, ale Renji stejnak věděl že nespí. Sem tam bylo slyšet jak malá Mizakoe jen tak bezcílně bloumá uprostřed noci po domě. Nevěděla, že to co jí v noci budí ze spaní nejsou jen zlé sny, ale její vzpomínky marně se deroucí na povrch. Každopádně i tak byla čím dál tím zamlklejší. Přes den působila jak tělo bez duše. I když se jí pokoušeli všelijak zabavit, tak většinu času si stejně jen někde v koutku potichu kreslila. Postupem času se chovala čím dál tím podivněji.
Vždy když někam šla, tak se prvně podívala za roh, jako by se bála že na ní odtamtud něco vyskočí a vždy, když Renji odešel někam pryč na delší dobu, tak na ní byla znát silná nervozita. Bála se. Bála se, že jednou už se pro ní nevrátí a že zůstane sama. Čím dál víc se bála všech věcí kolem sebe. Bála se i usnout. Došlo to až tak daleko, že Mizakoe přes den usínala snad úplně při všem a v noci jen někde tiše čekala na ráno a krátila si čas sledováním oblohy. Ale úplně nejvíc se bála úplného ticha. Nevěděla proč, ale vždy když zčista jasna najednou za šera nebo za tmy nastalo absolutní ticho a nikde ani známka po čemkoliv živém, tak se jí zmocňovala tíseň. Měla z toho takový divný, avšak známý pocit. Někdy se jí dokonce zdálo, že v dálce u lesa zahlédla temný obrys postavy.

Mizakoe seděla v kanceláři šesté jednotky a pečlivě přepisovala nějaké znaky. "Nehrb se u toho tak." ozval se za ní kapitán Kuchiki a strčil do ní, aby se narovnala. Pak jí nakoukl přes rameno a zkontroloval co napsala. "No vidíš jak ti to jde. Píšeš hezky, jen tenhle znak by měl být trošku víc nakloněný." poklepal na špatně napsaný znak a vedle jí připsal jak by to mělo vypadat správně.
Renji byl teď často na schůzi podkapitánů a tak Mizakoe hlídal kapitán Kuchiki. Ten však absolutně netušil co s ní má asi tak dělat. No a nevymyslel nic jiného, než že by jí mohl naučit číst a psát.
Mizakoe se pustila do přepisování dalšího archu znaků. Přece jen v těch znakách viděla něco jako obrázky a tak jí to bavilo. Během chvíle jí ale z ruky opět vypadla tužka a dopadla s tichým zašustěním mezi papíry. Kapitán se podíval jejím směrem. "Už zase…" Mizakoe už podruhé za dnešek usnula. Kapitán jí přenesl na pohovku, aby z té židle nespadla a pak se vrátil zpět k papírování. Po chvíli se ozvalo zaklepání a dovnitř vstoupil Renji. "Jsem zpět." pak si všiml spící Mizakoe a okamžitě zeslabil hlas. "Všechno v pořádku?" zeptal se už šeptem. "Učí se rychle a dobře, ale našel jsem něco, co by jsi měl vidět." kapitán přešel k místu, kde měla Mizakoe odložený blok. Vzal ho do ruky a vytáhl zezadu štos nějakých obrázků. Podal je Renjimu a ten si je zaraženě prohlédl. "Co to…?" "Nevím, přišel jsem na to náhodou. Tohle už je podruhé co tu usnula. Když mi tu usnula dopoledne, tak bylo otevřené okno a na tohle jsem narazil, když to tady rozházel vítr." Renji si znova prohlédl všechny kresby. Na všech byli mrtví lidé. Renji z toho měl pocit jako by se do něj přímo zabodávali svým mrtvým pohledem. Někteří už se začali rozpadat na duševní částice a někteří ještě ne.
Renji všechny obrázky až na jeden vrátil zpět do bloku. Na obrázku byla mrtvá žena se zlomenou zanpakuto ležící v místnosti s prolomeným stropem. Pořádně si obrázek prohlédl a pak se podíval na spící Mizakoe. "Je jí podobná." "Taky jsem si toho všiml." "Myslíte si, že je možné, aby tohle byly její vzpomínky?" Kapitán Kuchiki se na chvíli zamyslel a pak přikývl. "Pravděpodobně ano, i když nemyslím si, že to ví." Renji si sedl na pohovku, kde spala Mizakoe a pohladil jí po vlasech. Mizakoe se na něj rozespale podívala a pak se ho chytila a přitulila se k němu. "Bratříčku." Renji se usmál a znovu jí pohladil. "Klidně ještě spi. Nechtěl jsem tě vzbudit." Mizakoe na něj ještě chvíli koukala a pak mu položila hlavu na kolena. Během dalších pár minut opět usnula. Renji ještě chvíli počkal a pak se opatrně zvednul, přešel ke stolu a začal vyplněné papíry přerovnávat do šanonu.
Mizakoe se znovu probudila až za tmy. "No to je dost. Už jsem si myslel, že tu hodláš nocovat." usmál se Renji. Mizakoe zavrtěla hlavou a seskočila z pohovky na zem. "Dneska je venku hezky a je jasná noc. Pojď něco ti ukážu." Mizakoe si vzala svůj blok a zamířila poslušně za Renjim.Ještě se stavili doma, kde odložili nějaké papíry co si vzal Renji s sebou a Mizakoein blok. Pak oba dva vyšli ven do tmy. "Zavři oči a nekukej." Mizakoe poslechla. Pak jen ucítila jak si jí Renji posadil za krk. "A nešvindlovat. Je to překvapení." Renji jí celkem dlouho někam nesl. Pak jí opatrně postavil zpět na zem. "Tak už se můžeš podívat." Mizakoe otevřela oči a rozhlédla se překvapeně kolem.
Byli na okraji lesa. Zem všude kolem nich pokrýval mech a na obloze zářily spousty hvězd. O to ale nešlo. Vzduchem kolem se vznášela spousta nazelenalých světýlek. Ty pak přistávaly na zemi a po chvíli zase vzlétaly. Malá světýlka se objevovala a opět mizela. Mizakoe stála mezi tím vším a nadšeně se rozhlížela kolem. Natáhla před sebe ruku a jedna světluška jí přistála na dlani. I se světluškou v ruce si klekla na zem. Nemohla od ní odtrhnout pohled. Pak jí ještě jedna světluška přistála na koleni. "To je krása." vydechla ohromeně. "Jsem rád, že se ti to líbí." Usmál se Renji a přisedl si k ní na zem. Světluška na Mizakoeiině dlani párkrát zablikala a pak vzlétla. Mizakoe vyskočila na nohy a začala vesele pobíhat kolem mezi milióny nazelenalých světýlek. Pak se zatočila na místě a plácla sebou po zádech zpátky na zem těsně vedle Renjiho. Ten se usmál a posadil Mizakoe na nos další světlušku. Oba dva se začali smát. Chvíli se ještě kochali pohledem na zářící les, pak se Mizakoe zvedla a strčila do Renjiho. "Máš jí." křikla a se smíchem se rozběhla pryč. "Hej! Jen počkej." Rozběhl se za ní. Mizakoe se vesele smála, běžela podel lesa mezi světluškami a Renji za ní.
 

1 člověk ohodnotil tento článek.

Komentáře

1 Mariah-taichou **SB** Mariah-taichou **SB** | Web | 2. srpna 2009 v 20:03 | Reagovat

Moc pěkné... zajímá mě, co bude dál...

2 SoraYamanaka ~ SB SoraYamanaka ~ SB | E-mail | Web | 2. srpna 2009 v 20:30 | Reagovat

ou ou ou to nedopadne dobře

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama