Srpen 2009

Pozastavení blogu

23. srpna 2009 v 13:00 | Mizakoe |  Obecně
Takže jsem přidala tento měsíc poslední kapitolu. Zítra brzo ráno totiž odjíždím na soustředění z karate a vracím se až 30.8. odpoledne. Vzhledem k tomu, že mám antibiotika proti té borelióze a nohu stále nefunkční tak trošku nevím co tam budu dělat, ale každopádně jestli bude čas tak tam hodlám psát (xD a taky kreslit). Nevím jak to pak bude přes školní rok. Psaní mě sice baví, ale přece jenom škola je škola a hádám že gympl už nebude taková pohodička jako základka a navíc to karate do toho… No snad aspoň přes víkendy sem tam něco napíšu. Stejnak mě ta noha štve… takhle ani nemá cenu abych zkoušela zkoušky na fialovej pásek. A navíc ten zákaz mobilů… (stejně ho beru - potřebuju budík na antibiotika a bez muziky se neobejdu - u tý píšu, kreslím i spím xD )
Takže já se loučím a užijte si zbytek prázdnin.
Sayonara

Kapitola 43.

23. srpna 2009 v 12:56 | Mizakoe |  FanFiction - Kako no Kage
Mizakoe sebou trhla. Hlas jí okamžitě zmizel z hlavy. Ucítila jak jí kimono sákne vodu. "Musím na hladinu." Začala kopat nohama jak jen to šlo. Kimono dost nabralo díky vodě na váze. Mizakoe hnaná nedostatkem vzduchu se na hladinu dostala celkem v rekordním čase. Vykašlala vodu a doplavala ke zdi. "Tak je to tady… můj čas už přišel." Začala se soukat po zdi zpátky nahoru. Kameny na zdi byly mokré a klouzalo to, ale po chvíli se jí přece jen povedlo vylézt nahoru. Rychle seskočila dolu a co nejrychleji se rozběhla k sobě domu. Jako blesk se prořítila ulicemi a pak po stromě a oknem skočila k sobě do pokoje. Vzala si jen svojí zanpakuto a připevnila si jí na boku. Pak oknem opět vyskočila ven a rozběhla se ke čtvrté jednotce. Když už byla těsně na místě tak ucítila jak začíná zase pomalu mizet. "Ne, teď ne… ještě chviličku… prosím." zamumlala si neslyšně a vešla do budovy čtvrté jednotky.
Všude už byla tma a nebylo vidět na krok, ale to Mizakoe nevadilo. Stačilo jí slyšet. Potichu se proplížila až ke dveřím od Renjiho pokoje a neslyšně vešla dovnitř. "Spí."usmála se v duchu sama pro sebe. Vzala si ze skříně tužku a papír a položila si to na noční stolek těsně vedle postele. Klekla si na podlahu, vzala tužku do ruky a chtěla začít psát, ale po prvním znaku jí tužka propadla rukou a spadla na zem. Mizakoe se pro ní natáhla, ale už jí ze země nesebrala. Nešlo to. Podívala se na Renjiho zamlženým pohledem. Myšlenky se jí vyrojili v hlavě a všechny měly něco společného. Smutek… "Jsem věčný štvanec…. Nikde mě nepřijmou takovou jaká jsem. Už ho nikdy neuvidím - nikdy." Natáhla se k němu a pokusila se ho chytit za ruku. Bezúspěšně. Nešťastně sklopila hlavu.
Renji otevřel oči a podíval se na ní. "Mizako?" Mizakoe sebou leknutím trhla a podívala se na něj. "Bráško…" zašeptala překvapeně. "Copak tu děláš? Stalo se něco?" "Já… Jen… jen…" Chvíli se na něj dívala a pak zase sklopila hlavu a zprůhledněla ještě o něco víc. "Ty mizíš…" zašeptal překvapeně Renji. "Mizako, co se děje?" "Jen jsem tě chtěla ještě vidět." špitla po chvíli. Renji si jí zaraženě změřil pohledem. "Jak to myslíš?" "Během zítřka si pro mě přijdou - už je rozhodnuto. Musím se vrátit tam kam patřím dokud to ještě jde." Mizakoe se postavila a pohledem se dál upírala do podlahy. Renji se posadil a pak se taky opatrně zvednul. "Kam chceš jít?" "Ještě nevím…. Asi se zkusím vrátit do vesnice. Nevím sice kde přesně je, ani jestli z ní ještě aspoň něco málo zbylo, ale nevím kam jinam bych mohla jít. Rukongai je sice rozlehlý, ale hory jsou bezpečnější a budu mít jistotu, že mě tam nenajdou. Navíc kdysi to byl můj domov." "Půjdu s tebou." prohlásil rozhodně Renji. Mizakoe se na něj podívala, malinko se pousmála. "Ne, půjdu sama. Tvůj domov je tady." "Nemůžu tě nechat jít samotnou." zaprotestoval. "Strávila jsem většinu života sama, dokážu se o sebe postarat." "Ale…" "Renji prosím… nedělej mi to ještě těžší než to je." Mizakoe se začínal jemně třást hlas. Renji se na ní mlčky podíval. Mizakoe mu na chvíli pohlédla do očí.
Na chodbě se ozvaly kroky. Mizakoe sebou poplašeně trhla a zmodrali jí oči. "Prosím -neprozraď mě dřív než se na to přijde. Děkuji ti za všechno a nezlob se na mě." s těmi slovy se otočila a vrhla se k oknu. Hmátla po kličce, ale ruka jí jen prošla skrz ní. "No tak otevři se…" zamumlala. Renji k ní zezadu přistoupil. "Pamatuj si, že tu zůstávám jen protože kdybych teď odešel taky tak by se na to, že chceš utéct přišlo dřív a já nechci aby tě chytili. Přeju hodně štěstí. Nezapomeň na mě, ano?" "Jako by to šlo…." Renji vzal za kličku od okna a otevřel ho. "Budeš mi chybět." "Ty mě taky bráško, děkuju..….moc." Renji k ní natáhl ruku jako by jí chtěl pohladit po tváři, i když věděl že to nepůjde. Mizakoe se na něj naposledy podívala. Do očí se jí nahrnuli slzy a pak skočila oknem ven a rozběhla se pryč. Okamžitě mu zmizela ve tmě.
Renji zůstal stát u otevřeného okna a koukal za ní. Asi o dvě minuty později do místnosti vešla Isane. "Dějě se tu něco? Slyšela jsem hlasy." "Ne nic." Renji zavřel okno a otočil se zpátky do místnosti. "Pravděpodobně jsem asi jen mluvil ze spaní. Vzbudil jsem se, tak jsem si tu aspoň vyvětral." "Aha." pokývla ne moc důvěřivě hlavou Isane. "Tak jestli je všechno v pořádku, tak já zase jdu. Kdyby něco tak mám službu na chodbě." Renji přikývl a Isane opět zmizela ven. Podíval se ještě jednou oknem ven do tmy a pak se vrátil zpět do postele. Už ale neusnul. Jen doufal, že to Mizakoe zvládne. Že jí nechytí a že se jí povede vyhnout i hikage. Přál si jít s ní, ale věděl že kdyby to udělal, tak jí prozradí dřív než je to nutné.
Mizakoe utíkala nočními ulicemi Seireitei. Snažila se otřít si z obličeje aspoň příval slz, ale nemohla přestat plakat. Znovu přicházela o domov, rodinu a přátele. Bolelo to. Bylo to skoro jako by se minulost měla opakovat. Jedinou útěchou jí bylo, že tentokrát aspoň ostatní žijí. Skousla si spodní ret, aby nezačala křičet. Pak skryla svoje reiatsu a utíkala dál. Věděla, že celé Seireitei je obehnáno zdí a k tomu ještě chráněno neviditelnou bariérou. Ven se dalo dostat pouze skrz čtyři brány. Severní, východní jižní a západní… ale ty nemohla použít. Bylo by to příliš riskantní a neměla ani povolení. "Okolo Seireitei je sice bariéra, ale hikage se dokážou dostat sem a i zase zpátky. Taky už jsem byla přece jednou venku…" napadlo jí. "Ano… už to mám. V lese je zeď místy už za ten čas rozpadlá, ale i když tam stále je bariéra tak nějakým způsobem jsem se skrz ní přece jen dostala a ani jsem si to neuvědomila." Mizakoe doběhla na vrch svahu a podívala se naposledy dolů na Seireitei - na svůj domov. Vryla si jeho obraz do paměti. Její oči už dostali ten nepřítomný výraz. Už neplakala. Odvrátila pohled a její přízrak vstoupil do lesa.

Kapitola 42.

19. srpna 2009 v 8:40 | Mizakoe |  FanFiction - Kako no Kage
O několik hodin později se na parapetu Renjiho okna objevila Mizakoe. "Kde jsi byla tak dlouho?" Už jsem si začínal myslet, že se ti něco stalo." "Promiň - trošku jsem se zdržela. Nechtěla jsem tam zůstat tak dlouho, ale dřív to prostě nešlo." "Hádám, že mi asi neřekneš proč." kouknul na ní Renji. "No…" Mizakoe si rukou shrnula vlasy za ucho a podívala se na něj. "Stejně by se to špatně vysvětlovalo a asi i bude lepší když to nebude nikdo vědět… nezlob se." "To nevadí, tuhle odpověď jsem čekal. Ale já vím něco co by jsi měla vědět. Hledala tě Yumi - obnovili proces." K Renjiho překvapení to s Mizakoe ani nehnulo. Namísto toho se usmála a jen se rozhlédla kolem. "Tušila jsem, že to udělají…. a chápu to. Brzy rozhodnou a pak mě opět odvedou. Nezbývá mi asi moc času. Mrzí mě, že přijdu opět o rodinu, ale na druhou stranu čím dál budeš ode mě - tím větší mám jistotu, že už po tobě hikage nepůjdou. Koneckonců i když jsi pro mě jak bráška, tak nejsme příbuzní a oni v tom případě nemají důvod tě napadnout." Renji se na ní ohromeně podíval. Tohle byla poslední reakce, kterou by od ní čekal. Mizakoein úsměv trochu posmutněl. "Měla jsem dost času na přemýšlení a myslím, že vím co se bude dít. Já…." podívala se na něj a zmlkla. Renji jí pohled opětoval a pak se jí zeptal. "Ty máš nějaký plán viď?" Mizakoe přikývla. "Co chceš dělat?" Mizakoe se opět smutně usmála. "Nebojím se toho, že by jsi na to nepřišel. Dopředu ti to říct nemůžu a navíc to ještě nemám úplně jisté. Já mám jen jednu možnost a pokud mi to nevyjde… Ono je to skoro jedno, když mi to vyjde tak stejnak už…." Mizakoe se zadrhl hlas a svěsila nešťastně hlavu. "Třeba to dopadne dobře a rozhodnou, že můžeš zůstat a že to nevadí." zkusil jí trochu povzbudit Renji. Mizakoe prolezla oknem dovnitř a přesedla si na zem vedle Renjiho postele. "Sám víš, že to se nestane. Ať rozhodnou jakkoliv, tak tahle verze je nejméně pravděpodobná." "Ale aspoň doufat můžeme, ne? Říká se, že naděje umírá poslední." Mizakoe se na něj vděčně usmála. "Možná že na tom něco bude." Chvíli tam ještě potichu seděli a pak si začali povídat tak porůznu o všem možném.

Uběhlo několik dní během nichž se Mizakoe vrátila zpátky domů a Renjimu se celkem dobře hojila rána, takže už mohl i jakštak chodit. Většinu času teď trávil dlouhými procházkami a povídáním si. Sem tak se k nim připojil i někdo další jako třeba dvojčata Sawatari, ale to nebylo zas tak časté. Ten čas co Mizakoe trávila něčím jiným byl buď když se schovávala, protože zase začala mizet a nebo papírováním.
"Už je pozdě, já jdu, zítra se zase stavím, ahoj." zamávala Renjimu a každý zamířil svým směrem. Renji zpátky na čtvrtou jednotku a Mizakoe k sobě domů. Cestou porůznu kopala do kamínků. Na chvíli se zamyslela a když se znovu rozhlédla kolem tak zjistila, že omylem zahnula špatně a nějak došla až k centru čtyřicet šest. "Ou, kde to zase jsem?" napřáhla se a chtěla kopnout do dalšího kamínku, ale kamínek jen prošel skrz její nohu. "Ale ne, už zase… musím zmizet."
Za rohem se ozvali kroky. Mizakoe se rozhlédla kolem a pak vyskočila na zeď která byla kolem budovy centra čtyřicet šest. Nějací shinigami zahnuli do její ulice. Mizakoe ucouvla na zdi ještě o kousek dál. Zeď byla ale úzká a tak ztratila rovnováhu a po zádech přepadla do vodního příkopu který byl za zdí. Ani to nešplouchlo. Mizakoe se stala přízrakem ještě dřív než dopadla do vody. Po zádech klesala ke dnu s pohledem upřeným k vzdalující se hladině. Paprsky zapadajícího slunce ještě slabě prozařovali hladinu a pak zmizeli. Mizakoe byla jak omráčená. Minuta… dvě… tři… "Vzduch…" proběhlo jí hlavou. "Dusím se.." Mizakoe se vzpamatovala a zamířila zpět k hladině. "To nestihnu, v téhle podobě nemůžu pořádně plavat…" Snažila se zabrat rukama, ale voda jen protékala skrz ní. Neměla téměř žádný záběr. "Ne, já nechci… musím na hladinu… vzduch, vzduch…" Ještě chvíli sebou zoufale házela pod vodou a pak to vzdala. Spustila ruce zpátky volně podel těla. Naposledy se podívala k vzdálené hladině a pak zavřela oči. Nadechla se. Nic se nestalo. Myslela si že ucítí vodu ženoucí se jí do plic, že se začne topit, ale nic z toho se nestalo. Vydechla a znovu se nadechla. Nevyšel z ní žádný vzduch. Mizakoe překvapeně znovu otevřela oči a zkusila to znovu. "Já nedýchám a přesto se netopím…" došlo jí. Rozhlédla se kolem. Všude byla jen temná voda. Pak si cvičně máchla rukou před obličejem. "Já jsem tak hloupá…" usmála se sama pro sebe. "Samozřejmě že se netopím - jak bych taky mohla. Nemůže mě udusit něco, co skrz mě jen proteče bez toho abych se toho mohla dotknout. Pak zaslechla něco co jí absolutně odtrhlo od těchto myšlenek.
"Konečně dorazily výsledky skenů reiatsu. Dle předpokladů výsledky z toho dne kdy je napadli posledně jsou neuvěřitelně vysoké. Někoho takového nemůžeme jen obyčejně vykázat ze Seireitei. V případě, že by se obrátila proti společenství by mohla být nebezpečným nepřítelem a je tedy pro společenství hrozbou. Poslat jí zpět do výzkumných laboratoří dvanácté jednotky také nemůžeme. Laboratoř není zabezpečená příslušným způsobem, aby vydržela někoho takového v případě že by se rozhodla vzdorovat." "Co tedy navrhujete?" "Vzhledem k tomu, že sem přišla i když není shinigami, přivedla s sebou další hrozbu a ani o jedné straně nic nevíme… Pro společenství bude nejednoduší a nejpřijatelnější jí popravit."

Kapitola 41.

15. srpna 2009 v 9:33 | Mizakoe |  FanFiction - Kako no Kage
Renji se na ní chvíli díval a pak se opatrně posadil. Natáhl se k ní a chytil jí za zápěstí. Mizakoe se na něj podívala a stáhla ruku zpátky. "No tak Mizako, co se stalo? Nejen, že jsi až moc zamlklá, ale taky bledá a studená - to přece není normální." "Nic mi není." zopakovala tvrdohlavě s pohledem upřeným do země. "Ale no tak, vím že něco není v pořádku - poznám to na tobě. Navíc abys byla takhle studená, to vážně není normální." "Normální." zopakovala po něm šeptem. Pak se na něj otočila a podívala se na něj. Očividně jí trochu povolovali nervy a neměla daleko do toho aby začala brečet. "Jak mám ale vědět co je normální? Co jsem vlastně zač….??" rozhodila bezradně rukama. "……nikdy ze mě nebude opravdový shinigami." dodala už šeptem a podívala opačným směrem, aby ji nebylo vidět do obličeje. Cítila jak se jí zase trochu zamotala hlava a začalo se jí dělat jemně špatně. Pak se podívala na svojí ruku a vyděsila se, když zjistila, že jí zase začínají průhlednět konečky prstů. Renji si všimla jak sebou poplašeně cukla. "Mizako, co se děje?" "J-já…… to nic….. jdu se projít - nezlob se." koukla na něj omluvně a rychle zamířila ke dveřím. Renji si všiml jak se jí modře lesknou oči i když stále byly víc hnědozelené než modré. "Ať tě ani nenapadne někam chodit. Zase to na tebe jde viď? Přestaň před sebou utíkat. Zkus jednou zůstat - postav se tomu a uvidíš že to zvládneš." Mizakoe zůstala zaraženě stát přede dveřmi s rukou položenou na klice. Renji se opatrně zvednul z postele. V ráně mu ošklivě škublo, ale on si toho nevšímal. Pomalu šel k Mizakoe. "Měl by jsi si lehnou - ublížíš si." špitla Mizakoe, ale netočila se. "Já budu v pořádku, ale ty si ubližuješ. Jestli nevěříš sama sobě, zkus prosím věřit alespoň mě. Ať se děje co se děje, tak se to určitě dá zvládnout." Renji k ní došel a položil jí ruku na rameno. Mizakoe tam ještě chvíli tiše stála s rukou na klice a s pohledem upřeným do země. "Jsou věci, na které ještě nejsem připravená. Myslím, že se stalo něco co ještě dost věcí změní, ale já…. nech mě zase na chvíli utéct…. prosím…. potřebuji teď jen pár hodin samotu a pak bude všechno zase dobré - doufám…." Renji pustil její rameno. "Drž se a pamatuj si, že budu vždycky při tobě."
Mizakoe se vděčně pousmála a z tváře jí ukápla slza. "Děkuju." Pak otevřele dveře a rychle se rozběhla pryč. Během kratičkého okamžiku mu zmizela z dohledu. Mizakoe se jako blesk prořítila chodbou čtvrté jednotky a vyběhla ven. Bylo chvíli po poledni a všude se to jen hemžilo shinigami. Schovala mizející ruku do rukávu a rychle utíkala pryč. Nechtěla aby kdokoliv věděl co se děje. Během pár minut se jí povedlo doběhnout mezi stromy. Když dobíhala tak už byla průhledná celá. Ještě chvíli šla hlouběji do lesa a pak se zastavila. Rozhlédla se kolem. Tuhle část lesa neznala. Byl to převážně bambusový les a nedaleko odsud slyšela téct vodu. Zavřela oči a po sluchu se vydala k vodě. Byl to zvláštní pocit. Připadala si skoro jako součást toho co jí obklopovalo. Stačili jenom zvuky… šelest listí, šumění vody, zpěv ptáků a tiché hvízdání slabého větru. Nedokázala to pochopit, ale nemusela se dívat na to, aby věděla kam jde. Posadila se na břehu potoka a strčila si do něj nohy i s botami. Věděla že se jí voda ani nedotkne. Bylo to zvláštní, ale najednou si připadala šťastná. Bylo tu ticho, klid…. Mizakoe otevřela oči a podívala se nahoru. Nad hlavou jí prosvítali jen slabé sluneční paprsky, kterým se povedlo prosvítit skrz hustý bambusový porost.
Chvíli se kochala pohledem na tu nádheru a pak najednou opět posmutněla. "Jak dlouho jim bude trvat než se zase vrátí?" v hlavě se jí vynořil obraz zakuklených postav. "Budu je schopná příště opět porazit a nebo už budou s tímhle počítat a nebudu na ně stačit? A co když někoho kvůli mně zas zraní?" Projela rukou trávu a přitom sledovala stébla trávy která jen procházela skrz. "Tohle taky nebude dobré až se zjistí…. Měla bych to udržet v tajnosti. Kdo ví co se teď bude koneckonců dít. Už nejsem to mrně o kterém si mysleli, že je z něj obyčejná duše. Už jsem zase vetřelec, který s sebou přinesl problémy…." Nadechla se a skočila do vody. Malinko se usmála, když zjistila, že ani voda už pro ní není voda. Nebylo to mokré ani studené - jenom tekuté a všude kolem ní i v ní. Ta představa byla dost absurdní ale jinak se to nazvat nedalo. Musela ale uznat že to uklidňovalo. Chvíli se nechala unášet proudem a pak se opět vynořila znova si sedla na břeh.

Yumi celá bez sebe přilítla k Renjimu do pokoje. "Je tu Mizako?" "Ne, není. Šla se projít." "Mmm." Yumi koukla nervózně kolem. "A nevíš kam mohla jit?" "Vážně netuším, řekla že chce být pár hodin sama a utekla." pokrčil Renji rameny. "Co se vlastně stalo, že s ní musíš tak akutně mluvit?" "Obnovili proces." Renji na ní vytřeštil oči. "Cože udělali?" Yumi vztekle kopla do zdi. "Unohama samozřejmě musela tvému kapitánovy podat správu jak na tom vy dva jste - takže kapitán už ví, že je Mizakoe zase normální. No a tuhle informaci musel pro změnu on nahlásit na první jednotce Yamamotovi. Ten poslal zprávu centru čtyřicet šest a teď se jedná o tom co s ní bude dál. Co když jí zase zavřou ke Kurotsuchimu?" Renji na ní zůstal němě zírat. "To… to přece nemůžou… to nejde." bylo jediné na co se po chvíli zmohl. Yumi začala neklidně přecházet po pokoji. "Nejhorší je ,že s tím nemůžeme cokoliv dělat a jen čekat a doufat. Ááááá to je na zbláznění. Musím jít něco dělat - zatím ahoj." s těmi slovy Yumi odmašírovala zase pryč.
Renji zůstal koukat otupěle do stropu. "Obnovili proces…"zašeptal do ticha. V hlavě se mu zrodila neblahá předtucha. Tohle nemohlo dopadnout dobře.

Kapitola 40.

12. srpna 2009 v 20:02 | Mizakoe |  FanFiction - Kako no Kage
Někdy kolem poledne jí probudil zvuk dveří a Yuminin hlas. "No to snad ne. Kde zas je?" Mizakoe ospale otevřela oči a koukla kolem. První co jí zarazilo bylo, že nad sebou uviděla svojí postel. Vytáhla hlavu z pod postele a vykoukla ven. "Aaaaa." zařvala Yumi a vyskočila málem až do stropu jak se jí lekla. "Ježkovy voči, co tam děláš?" "Nemám tušení. Nějak jsem se během toho co jsem spala dostala z postele pod postel." Mizakoe se vysoukala ven a posadila se. "Jak je ti?" koukla na ní tázavě Yumi, když se uklidnila. "Jsem v pořádku." odvětila Mizakoe a radši zamlčela že jí je nějak divně, protože věděla co by následovalo. "To jsem ráda." přikývla Yumi, "Půjdu ještě obhlídnout ostatní, co tu máme, ale pak ještě přijdu." "To budu ráda, jo a kdybych tu náhodou nebyla, tak jsem u brášky. Teda chtěla jsem říct u Renjiho v pokoji." "Jo, jo, jasný." usmála se Yumi a odešla.
Mizakoe ještě chvíli jen tak seděla na místě a pak se podívala na poličku kde byla odložená její zanpakuto. To byla druhá věc dnešního dne co jí zarazila, protože zanpakuto už tam neležela. Místo toho se válela na zemi přímo pod poličkou. Došla k ní a zvedla jí ze země. Ucítila jak se jí ostří zanpakuto slabě zachvělo v ruce a na chvíli měla pocit, jako by na zlomek sekundy zmodralo a zprůhlednělo. Než si to, ale stihla uvědomit, natož prohlédnout, tak se vše zas vrátilo do normálu. Mizakoe ještě chvíli žmoulala zanpakuto v ruce a pak ho vrátila zpátky na polici. Ustlala si postel a zamířila k Renjimu do pokoje.
Když tam došla, tak Renji zrovna spal. Mizakoe si sedla na parapet od okna a jen tak bloumala pohledem kolem. Asi po hodině se Renji probudil. Podíval se na Mizakoe sedící zamyšleně na okně a usmál se. "Tak jsi přece jen dorazila." "Jo, jo, když řeknu, že přijdu, tak taky přijdu." Mizakoe seskočila z okna a přesedla si do nohou postele. "Nechceš něco donést? K pití, jídlu nebo tak?" koukla na něj. "Kdybys mi donesla něco k pití tak bych byl rád - nejlépe jen obyčejnou vodu." "Hned to bude" Mizakoe vystřelila rychle ze dveří a zmizela mu z dohledu.
Během pár minut našla něco jako mini kuchyňku. Vyndala ze skříně jednu skleničku a natočila do ní vodu. Vzala jí do ruky a zamířila ke dveřím. Najednou se jí trochu zamotala hlava. Podepřela se rukou o zeď, aby neupadla a zastavila se. Na chvíli se jí modře zaleskly oči. Začínala se jí silně motat hlava. Podívala se na skleničku ve své ruce. Všechno se jí motalo, ale i tak zřetelně viděla, jak jí jakoby blednou ruce. Pak najednou uviděla skrze své ruce prkennou podlahu, na které stála. Sklenička jí propadla skrze ruku, jako by tam ani nebyla a se zvukem tříštícího se skla se rozprskla v podobě tisíce drobných střepů na podlaze. Mizakoe zděšeně vykřikla a svezla se na zem. Nechtěně tak uvolnila slabou zvukovou vlnu a vysklila okno. Vyděšeně se podívala na své průhledné ruce. "Co se to děje?" špitla vystrašeně. Protočila si dlaně si dlaně párkrát před obličejem a pak jednu ruku natáhla před sebe a pokusila se dotknout rozlité vody na podlaze. Její ruka snadno prošla skrz vodu i skrze střepy. Cítila je sice, že tam jsou, ale nemohla se jich dotknout a i celkové vnímání všeho kolem ní najednou bylo jiné. Mizakoe se roztřeseně zvedla ze země a podívala se na spoušť kolem sebe. Na vodní hladině zřetelně viděla svou průhlednou postavu. Zavřela oči a zavrtěla hlavou. Nechtěla nic už nic dalšího vidět. Chtěla jen aby se teď probudila a zjistila že tohle vše je jen sen. I když zavřela oči, tak to ale ničemu nepomohlo. S překvapením zjistila, že dokáže vnímat vše kolem sebe bez toho aby to viděla. Stačilo jí jen chvění vzduchu, aby se dokázala orientovat.
Její strach přemohla zvědavost. Zaposlouchala se. Najednou uslyšela desítky hlasů. Měla pocit jako by slyšela aspoň polovinu všech rozhovorů v budově čtvrté jednotky. Chvíli jen tak poslouchala a pak toho nechala. "Co to je?" zašeptala překvapeně. "Měla bych zjistit co tohle to způsobuje a jak se toho můžu zbavit….. a taky bych to tu měla uklidit." blesklo jí hlavou. Rozhlédla se po střepech na podlaze a rozlité vodě u svých nohou. Pak přešla k lince a sluchem prohledala skříně. "Tak fajn, hadr tu je - už jen jak ho odtamtud vyndat…?" Mizakoe se zamyšleně podívala na skříň před sebou. Několikrát se natáhla po kličce u skříňky a asi na pátý pokus se konečně rukou o ní zachytila místo toho, aby jí jen prošla skrz. Vnímání se jí okamžitě vrátilo do normálu. Zhmotnila se zpátky a až na to že bylá bledá jak stěna to na ní nezanechalo jedinou stopu. Rychle popadla hadr a začala uklízet vodu a střepy z podlahy, protože pořád měla strach, že by zase mohla zase začít se rozplývat. Když se jí povedlo následky "polozmizení" zlikvidovat, vyndala si další skleničku, natočila do ní vodu a odešla.
"Promiň, že mi to trvalo tak dlouho." vstoupila Mizakoe k Renjimu do pokoje a postavila mu skleničku s vodou na stolek u postele. "To nevadí, děkuju." usmál se Renji a podíval se na ní. "Jsi v pořádku?" "Jo, nic mi není." "Vážně? Jsi hrozně bledá. Takhle nezdravou barvu jsi měla snad jen když tě otrávili." "Jsem v pořádku." Mizakoe si sedla do nohou postele a přitáhla si kolena pod bradu. Byla zmatená z toho co se s ní dělo. Nerozuměla tomu. Zamlkle seděla v nohách postele a pohledem se upírala někam do neurčita. "Co vlastně znamená být seishin?" napadlo jí.

Kapitola 39.

9. srpna 2009 v 13:14 | Mizakoe |  FanFiction - Kako no Kage
Světlo měsíce dopadlo oknem k Mizakoe do pokoje. Několikrát se neklidně převalila ze strany na stranu a pak se s trhnutím probudila a rozhlédla se zmateně kolem. "Bráška…" problesklo jí hlavou. "Co se stalo s Renjim jak jsem se už zase dostala sem? Musím ho najít…. Musím zjistit co se s ním stalo… Doufám, že je v pořádku."
Potichu vstala z postele a vydala se ke dveřím. Cítila únavu a sotva stála, ale musela zjistit co se stalo. Navíc měla takový divný pocit a nevěděla co to je. Jako by najednou všechno vnímala trochu jinak. S námahou se dopajdala na chodbu. Opřela se o zeď a až po chvíli se vydala dál. Postupně nakoukla do několika pokojů až konečně našla to co hledala. Potichu vešla k Renjimu do pokoje a zavřela za sebou dveře. Došla k jeho posteli k klekla si. "Vypadá v pořádku." usmála se sama pro sebe. Natáhla se k němu a chytila se ho za ruku. Na chvíli ztuhla, jak kdyby jí někdo něčím praštil po hlavě a pak se na něj překvapeně podívala.

V hlavě se jí vynořily útržky vzpomínek z toho co se dělo na louce. Byla jich sice jenom část a mlhavých, ale přece jenom aspoň něco. Obraz toho co se jí objevovalo před očima byl sice neostrý a zmatený, ale zvuk to mělo absolutně ostrý. Slyšela znovu přesně úplně všechno. Ani nepotřebovala vidět co se dělo. To co slyšela jí stačilo. Jako by si její hlava ze zvuku sama dotvářela zbytek. Slyšela zřetelně úplně všechno. Každý pohyb, každý nádech všech kolem ní, šelest větví stromů z lesa pohupujících se v slabém větru. Pak jí hlavou projel strašidelný, ale krásný zvuk. Na chvíli všechno ostatní přebil a nastalo ticho. V hlavě se jí vynořil Renjiho hlas a pak znovu nastalo ticho.
Mizakoe se slzamy v očích podívala na Renjiho a usmála se. "Děkuju….. bráško." zašeptala a pak se opřela o hranu postele a usnula i s Renjiho rukou v té své.

V místnosti bylo docela chladno. Dovnitř táhl oknem čerstvý noční vzduch a venku poprchalo. Renji se probral a rozhlédl se unaveně kolem. Všiml si, že se něco drobného a chvějícího krčí u jeho postele a drží se ho to za ruku. Renji se podíval na prochladlou Mizakoe a usmál se. Posadil se a podepřel se rukou, protože mu v ráně hnusně škublo. Pak slezl z postele a posadil se vedle ní. "Ty malý pako… to mi tu chceš nastydnout?" usmál se a přehodil přes ně oba peřinu. Mizakoe něco zamumlala ze spaní a pak se svezla na stranu. Zarazila se až o Renjiho a zůstala o něj opřená hlavou na rameni. Ten se jen opět usmál a jednou rukou jí objal kolem ramen, aby ze spaní zase někam nepřepadla. Během chvíle tak v sedě usnul taky.
Když se Renji opět probudil, tak akorát začínalo vycházet slunce. Ještě chladné sluneční paprsky dopadaly oknem dovnitř a vnášely světlo do jinak šeré místnosti. Ospale se rozhlédl kolem a pak se podíval na Mizakoe spící na jeho rameni. "Jsem rád, že je to zas ona, ale to mrně mi bude asi trochu chybět." pomyslel si a vybavil si malou Mizakoe, jak sedí na lince opatlaná marmeládou málem až za ušima a pokouší se to ze sebe sundat. Při té vzpomínce se musel usmát.
Odhrnul spící Mizakoe vlasy z obličeje a pohladil jí po tváři. "Už je ráno." pošeptal jí do ucha. Mizakoe se na něj rozespale podívala a trochu zčervenala. "Eee….. já….. dobré ráno." vypadlo z ní nakonec. "Dobré," usmál se na ní Renji. "jak jsi na tom?" "No…" zamyslela se Mizakoe. "díky tobě dobře, jen je mi trochu divně….. Dlužím ti život, nebýt tebe tak tu teď už asi nesedím. Jak jsi na tom ty? Bolí to hodně?" Renji zavrtěl hlavou "Nic co bych nepřežil, jen se nesmím moc hýbat. A nic mi nedlužíš - vím moc dobře, že bych tam bez tebe vykrvácel, takže jsme vyrovnáni." "Nejsme, tohle není poprvé co jsi mě zachránil - něco málo vím od Yumi." Renji se usmál. "No co… od doby kdy mám na starosti tvůj výcvik mám za tebe tak trochu zodpovědnost ne? A zachraňování je asi součást práce." dodal po chvíli. Mizakoe se taky usmála a zavrtěla hlavou, "Ne, to určitě není. A…. slib mi prosím tě jednu věc - už nikdy kvůli mně neriskuj život." trochu zvážněla. "Nesnesla bych kdyby kvůli mně zemřel další člověk. Už jich bylo dost…. celá vesnice plus děda…. nerada bych přišla ještě o brášku." Renji jí pocuchal vlasy na hlavě. "Ale no tak. Tohle ti stejně slíbit nemůžu a za to, že hikage poštvali hollow na tvojí vesnici a pak ještě na tvýho dědu nemůžeš." Mizakoe se zbodla pohledem do podlahy a rýpla do ní prstem. "Kdyby se mě nepokusil zachránit, tak mohl ještě žít..… nemusel umřít. Hikage tam ty hollow nalákali jen protože jsem tam byla já." Na chvíli oba zmlkli. Renji se pohledem upíral někam před sebe do zdi a Mizakoe upřeně sledovala podlahu.
Po několika minutách mlčení se Mizakoe podívala na Renjiho. "Těsně před tím než jsi tam na té louce ztratil vědomí jsi řekl, že by z tebe nebyl správný starší brácha. Jak jsi to myslel?" Renji se usmál a dál se pohledem upíral do zdi. "Na to už budeš muset přijít sama." řekl po chvíli s úsměvem. "Mmm takže hádanka povídáš…. Třeba na to časem přijdu. A i kdyby ne, tak já si stejně myslím, že jsi nejlepší bráška na celým světě." usmála se.
Na chvíli opět oba zmlkli. "Měla bych vstávat a ne tu sedět na zemi. Až Yumi přijde ke mně do pokoje a zjistí, že tam nejsem tak by mohla začít vyvádět." "To máš pravdu, měla jsi vidět ten její obličej když jsi odtud utekla po té bitce s hollow. Upřímně se tenkrát vyděsila." Mizakoe se zvedla a pomohla Renjimu zpátky do postele. "Ještě přijdu, jen počkám než ke mně do pokoje dorazí Yumi, abych jí to řekla a ona mě pak zbytečně nehledala." Renji s úsměvem přikývl a Mizakoe zamířila zpět do svého pokoje. Cítila, že se jí ještě pořád jaksi motá hlava a pořád jí bylo nějak divně. Cestou se ještě stavila v umývárně a opláchla si obličej studenou vodou, aby se trochu probrala, ale moc to nepomohlo. Pak zamířila do svého pokoje a jakmile tam dolezla, tak padla zpátky do postele a okamžitě usnula.

Kapitola 38.

6. srpna 2009 v 21:03 | Mizakoe |  FanFiction - Kako no Kage
Zvuková vlna se odrazila zpět. Mizakoe ale neublížila. Jen neškodně prošla skrz. Obrys její postavy se na ten okamžik jemně rozostřil. Všude se valila oblaka prachu. Renji to celé sledoval napůl při vědomí, napůl v bezvědomí. Světélkující přízrak k němu došel a klekl si. Mizakoe přejela rukou po bariéře a ta okamžitě zmizela. Renji se na ní podíval rozostřeným pohledem a slabě se pousmál. Ztratil hodně krve a stále ještě krvácel. "Bratříčku…" špitla potichu a po tvářích jí začaly stékat slzy. Renji k ní unaveně natáhl ruku a pokusil se jí slzy otřít, ale jeho ruka jen prošla skrz jako by tam Mizakoe ani nebyla. Stáhnul ruku zpátky a jen se na ní díval čím dál tím víc matným pohledem. "Nesmíš umřít… prosím…. Brzo by měla přijít pomoc. Někdo si toho přece musel všimnout… musel." Mizakoe se vrátili oči zpátky do normální hnědé, dál ale zůstávala průhledná a slabě zářila. "Aspoň si je pomstila." vypravil ze sebe s námahou Renji. Mizakoe se rozplakala ještě víc. "K čemu mi to asi bude, když umřeš…..? K čemu mi bude že jsem pomstila rodinu, o kterou jsem přišla už tak dávno, když ztratím tu kterou mám teď." Renji se jí podíval do očí. "Stejně by ze mě nikdy nebyl správnej starší brácha." Mizakoe sklopila pohled a malinko se usmála aniž by zastavila příval slz. "Jsi ten nejlepší bráška jakého jsem si kdy mohla přát." Renjimu se na ní usmál a pak zavřel oči. "Renji… ne…" zašeptala Mizakoe.
Přes slzy už skoro nic neviděla. Potom uslyšela že ještě slabě dýchá. "Ještě neumřel." proběhlo jí hlavou. "Ještě je naděje…. Nejsem sice že čtvrté jednotky, ale možná že bych to zvládla…. aspoň mu zkusit nějak pomoct…." Natáhla ruku k pásku od jeho kimona a pokusila se mu ho povolit. Na první pokus její prsty jen prošli skrz látku aniž by se jí dotkly. Zkusila to ještě několikrát. Nakonec se jí povedlo zachytit uzel a rozvázat ho. Odhrnula mu kimono stranou a odkryla tak ošklivou ránu od hikageho. Opatrně na ránu přiložila ruce a v mysli jí vytanula vzpomínka na Yumi. Pečlivě si vybavila její postupy při zacelování ran pomocí kidó a pak jí napodobila. Z rukou se jí uvolnil proud nazelenalého světla. Krvácení začalo postupně zpomalovat. Mizakoe okamžitě ucítila prudký úbytek sil, ale pokračovala dál. Po chvíli se jí povedlo krvácení zastavit a rána se začala z pozvolna zacelovat. Mizakoe se obrovskou rychlostí začala zmocňovat nesnesitelná únava. Snažila se si toho nevšímat a dál pokračovat ve své práci. Roztřásla se vysílením a začali se jí klížit oči. "Nesmím přestat…. nesmím… nenechám ho umřít…." to bylo jediné co jí šlo hlavou. Soustředila se jen na to, že musí zacelit tu ránu. Mizakoe se postupně začala zpátky zhmotňovat a záře se postupně vytratila. Brzy přestala vnímat svět kolem sebe. "Nesmím přestat…. nesmím…"
Ani nezaregistrovala, že k nim dorazili nějací shinigami. Něčí ruce odtáhly vysílenou Mizakoe od Renjiho. "…nesmím přestat…" zamumlala, ale neměla sílu komukoliv odporovat, natož se hýbat. "To bude dobrý, nech to na čtvrtou jednotku, jestli v tomhle budeš pokračovat tak se brzo zabiješ." řekl jí uklidňující hlas. Mizakoe ho ale nevnímala a jen se pohledem dál upírala k Renjimu. Matsumoto si povzdechla a houkla na Kiru a Hisagiho. "Vemte ho urychleně na čtvrtou jednotku." "To mi nemusíš říkat dvakrát." přikývnul Hisagi, sebral opatrně Renjiho ze země a okamžitě se pomocí shunpoo přemístil pryč. "Bráško…" zamumlala Mizakoe a dívala se směrem kde před chvílí zmizel Hisagi. Pak se pokusila postavit, ale okamžitě se jí podlomila kolena a kdyby jí Matsumoto na poslední chvíli nechytila, taky by se znovu rozplácla na zemi. "Koukám, že tebe tam taky radši vezmem." změřila si jí Matsumoto kritickým pohledem. Mizakoe se ještě chvíli pohledem upírala někam do dáli a pak ztratila vědomí.
Matsumoto kývla na Kiru a pak se oba i s Mizakoe přemístili za použití blekového kroku také ke čtvrté jednotce.
Yumi okamžitě vyběhla ven a doběhla k nim. "Věděla jsem, že když přinesli Renjiho, že se zase něco stalo. Pojďte za mnou." Yumi je dovedla do prvního prázdného pokoje který našla. "Polož jí, ať se na ní můžu podívat." Matsumoto přikývla a položila bezvládnou Mizakoe do postele. Yumi jí rychle prohlídla a pak se usmála. "Je v pořádku. Jen se příliš vyčerpala. Necháme jí v klidu se prospat a nejpozději za pár dnů bude v pořádku." Pak Mizakoe přikryla a všichni zamířili ven na chodbu. Yumi sotva vyšla ze dveří když do ní vrazil Haku a oba dva přistáli na zadku na zemi. "Co tak letíš? Nemůžeš dávat trochu pozor?" "Promiň ségra, neviděl jsem tě." Haku se zvednul ze země a kouknul na ní na zem. "Jak je na tom Mizakoe?" "Jen potřebuje trochu nabrat energii a prospat se jinak je v pořádku. A novinka dne… nebo spíš noci - konečně je to zas ona. Teda aspoň velikostně určitě….. a máme po školce." dodala Yumi zvedla se, oprášila a podívala se na něj. "Nevíš jak to dopadlo s Renjim?" "Měl štěstí, že od tebe Mizako něco odkoukala - bude v pořádku. I když si bude muset, ale přece jen ještě nějakou dobu poležet, protože rána zahojená pomocí kidó přece jen není úplně ono. Jediné co…. Zatím se neprobral." "Hlavní je že bude v pořádku. No nic já se jdu na chvíli prospat už je na mě pozdě."
Yumi se vypravila domu a Haku chvíli na to také. Stejně tak i Matsumoto, Kira a Hisagi se odebrali pryč. Po chvíli chodby čtvrté jednotky utichly a celá budova se ponořila do nočního ticha a tmy.

=oD pozastavení blogu nebude! Nemocnice se rekonstuuje!

4. srpna 2009 v 13:37 | Mizakoe |  Obecně
Tak dorazím do nemocnice a na dveřích příslušného oddělení visí cedulka : Z důvodu rekonstrukce přijímáme jen akutní případy (na nějakém jiném oddělení - celé si to nepamatuji) ……… Pro ošetření zvoňte.
No a já akutní případ určitě nejsem TAKŽE MĚ POSLALI DOMŮ!!! Což je asi jediná dobrá zpráva. Klasicky se shodli na tom že opět nevědí a poslední verze zněla že možná by to mohla být borelióza. I když příznak brnící nohy je dost vzácný. No tak mi vzali krev a výsledek bude nejdřív ve čtvrtek. Ať je to jak chce, tak mi ale povolili karate. A hlavně jsem doma a můžu zase se vrátit k povídkám - Juhuuuu!!

Já úplně neuvěřitelně nesnáším braní krve, ale teda tohle bylo tentokrát zajímavý. Když mi pak dali tu zkumavku s tím ať to odnesu do laboratoře, tak jsem se po cestě neuvěřitelně bavila. Po chvíli mě totiž napadlo si tu zkumavku prohlídnout. Vzala jsem jí otočila jí dnem vzhůru a….. k mému překvapení vzduchové bublinky se přesunuli na druhou stranu, ale krev gravitaci ignorovala a zůstala na původním místě. Zajímavý pohled jak tam ta "údajná kapalina" jen tak visí. (trochu mi uniká jak to….)

(Tohle je jen náčtrtek pro ukázku)


Jen teď nevím jestli mám doufat, že mám boreliózu a nebo si přát aby to bylo něco jinýho. Když to bude borelióza, tak mě budou moct začít léčit. Ale nitrožilní antibiotika se mi vůbec nezamlouvají. A celkově se mi ta nemoc nelíbí. Na druhou stranu pokud to borelióza nebude, tak jsem opět na mrtvém bodě s otázkou "Co to jen je??"

Pozastavení blogu =o(

3. srpna 2009 v 18:54 | Mizakoe |  Obecně
No… tak jsem tu moc dlouho nepobyla. Moc se omlouvám, ale na 50% budu muset na dobu neurčitou pozastavit blok =o(
Dostala jsem papír, že mě mají hospitalizovat, protože na CT nic nenašli a tak mě chtěj zavřít do Krče do nemocnice. (To budu skoro jak Mizakoe u Kurotsuchiho v laboratoři až mě tam začnou zkoumat.)
Jediná pozitivní zpráva je, že to teda ta plotýnka - údajně vyhřezlá… tak teď už teda ne - to není. Ještě jednou se omlouvám, ale vážně nevím jak dlouho tam budu a doufám že až mě tam zítra uvidí tak řeknou že bude stačit když budu dojíždět. (mám obavy že moje přání nebude vyslyšeno)
Nevím jestli mě víc štve, že nebudu moc psát a nebo to, že budu muset tak dlouho čekat než si budu moc přečíst moje oblíbené povídky. Každopádně s sebou beru blok a pastelky. No měla bych to brát z té lepší stránky…. Až zas jednou budu řešit jak taková nemocnice nebo laboratoř vypadá tak budu mít inspiraci.
Tak se tu mějte hezky moje Sbéčka, bude se mi stýskat.

PS: kdyby mi někdo něco chtěl tak napište do zpráv autorovi na tomhle blogu: http://yamiru.blog.cz/ (blog mojí mladší ségry) ona mi to pak přepošle na mobil a já přes něj zase odpovím - takže nezapomeňte jí tam napsat něco podle čeho vám to bude moc poslat zpátky


PS2: no trochu hodně narychlo a k tomu ještě fixama, ale nemám bohužel čas na výrobu něčeho kvalitnějšího.
Gomenasai narabini sayonara

Kapitola 37.

3. srpna 2009 v 6:58 | Mizakoe |  FanFiction - Kako no Kage
Obloha se začala zatahovat. Všechno kolem utichlo a všechny světlušky jak na povel zhasly. Mizakoe se zarazila a rozhlédla se nervózně kolem. "Stalo se něco?" doběhl k ní Renji. "To ticho…" zašeptala Mizakoe. Renji se na ní nechápavě podíval. Mizakoe mu pohled opětovala a po chvíli se ho zeptala. "Cítíš to?" "Co mám cítit?" Mizakoe se znovu rozhlédla kolem a pokrčila rameny. "Já… nevím." "To nevadí. Pojď půjdeme domů." pobídl jí Renji. Mizakoe přikývla a oba se vydali přes louku zpět.
Nedaleko od nich se mihlo něco černého. Mizakoe strnula na místě. "Mrňousku, co je s tebou?" zeptal se ustaraně Renji. Mizakoe neodpověděla. Jen se vyděšeně dívala kolem. Vedle se mihl další stín a o kus dál další. Zase. Tentokrát si toho všiml i Renji. "Co to sakra je?" Okolo nich se začali objevovat a mizet rychle se míhající stíny. Pak se za nimi objevil hikage. Neslyšně vytasil dýku a jako blesk vyrazil na Mizakoe. Renji si ho v poslední chvíli všiml a srazil Mizakoe stranou. Ta už jenom zahlédla jak se černá dýka zanořila Renjimu do boku. Jeho kimono se okamžitě začalo sáknout krví a Renji dopadl na zem. "Bratříčku!" vykřikla zděšeně Mizakoe a vrhla se k němu. "To je dobrý." Vypravil ze sebe nepřesvědčivě Renji a s námahou se postavil. Okolo nich se ze tmy začaly vynořovat zakuklené postavy. Byly všude. Renji vytasil zanpakuto a volnou rukou k sobě přitáhl třesoucí se Mizakoe. Připravil se k útoku, i když sám měl co dělat aby se udržel na nohou. Rána mu dost krvácela a hnusně mu v ní škubalo. Dělalo se mu z toho černo před očima. "Uhni shinigami. Pro tebe jsme si nepřišli." zasyčel hikage. "Nechte jí být." "Uhni nebo tě budu muset zabít taky." "Ne!" Hikage se rozesmál a zle se ušklíbl. "A co chceš asi dělat? Ta rána je docela hluboká. Když budeš pokračovat, tak brzy zemřeš, ale jestli si myslíš že tím něčemu pomůžeš, tak pro mě za mě si tu klidně chcípni." Mizakoe zatahala Renjiho za rukáv. Ten se podíval dolu na její uslzený obličej. "Braříčku, prosím… já nechci abys umřel. Nech mě tady a běž beze mě." Hikage o kus vedle se začal smát ještě víc. "Tohle je povedený. Prej bratříčku, ha! Nemáš žádného bratra ty pomatený mrně." zasyčel škodolibě. Mizakoe se na zakuklence zaraženě podívala. "Renji je můj bráška." vysoukala ze sebe ublíženě. To už se smáli i ostatní hikage. Renji využil chvíle nepozornosti, podíval se na Mizakoe. "Utíkej co nejrychleji pryč, zdržím je." pronesl polohlasně. Mizakoe zavrtěla hlavou. Modře jí problikávali oči, ale držela se při smyslech. "Nemusíš umřít." "Dost vykecávání, už mě nebavíte." prohlásil se svým syčivým přízvukem ten samý hikage a zaútočil. "Běž!" křikl Renji na Mizakoe a strčil jí směrem k Seireitei, těsně před tím než dostal násadou dýky do hlavy a skácel se k zemi.
Mizakoe se ale ani nehnula. Viděla jak Renji padá k zemi a zároveň se jí před očima najednou vybavil obraz jejího adoptivního dědy. Viděla je oba dva naraz dopadnout na zem. Pak viděla spoustu mrtvých pohledů u ní ve vesnici. Viděla maminku. Zároveň viděla jak se hikage napřahuje, aby dorazil Renjiho. Všechny její vzpomínky se jí začaly naraz vybavovat. "Potřetí už ne!" zaječela a rozběhla se mezi Renjiho a hikageho. Všechno další už se odehrálo velmi rychle. Mizakoe se dostala přímo nehorázným způsobem mimo. Její nepřítomný pohled přímo čišel chutí se pomstít. Podívala se na hikageho tak zlým a chladným pohledem že oproti ní vypadal hikage mírumilovně. Během nepatrného zlomku sekundy jí narostlo reiatsu přímo neuvěřitelným způsobem. Napřáhla ruku za sebe a v příštím okamžiku se jí z ruky uvolnil prou duševních částic. Její zanpakuto se opět zhmotnila. Stihla to akorát v čas, aby zabránila hikagemu dorazit Renjiho. Hikage se na ní překvapeně podíval, ale jeho překvapení rychle zmizelo a jeho pohled opět ztvrdl. "Na ní! Je to jen malá holka a je nás tu o dost víc." Všichni hikage si okamžitě přestali všímat Renjiho a místo toho tasili své zbraně. Okamžitě se na ní vrhli.
Mizakoe poháněná za ta léta nastřádanou zuřivostí se mezi nimi pohybovala neuvěřitelně rychle a asi sedm hikage se jí povedlo zlikvidovat, i když to byl jen zlomek toho co před ní stálo. Pak si všimla jak se jeden ze zraněných hikage blíží s dýkou k Renjimu. "Bratříček." vykřiklo něco v její hlavě. Odrazila ostří několika dýk jimiž se po ní oháněli hikage a několika z nich uštědřila pořádný kopanec do hlavy. Jeden hikage stratil vědomí a sesul se k zemi. Toho si ale nevšímala. Rychle zamířila zpět k Renjimu. Pohledem se zlostně zavrtala do hikageho, který chtěl zabít Renjiho. Zaplavila jí nová vlna vzteku. To uvolnilo ještě větší proud reiatsu. Doslova z ní tryskala světle modrá záře. Prosvištěla vzduchem a ve zlomku sekundy usekla hikagemu hlavu. Mizakoe zůstala stát těsně vedle Renjiho a rozhlédla se po zbývajících hikage. Její reiatsu dál rostlo. Renjiho trochu probral ten obrovský duševní tlak a zamžoural směrem k Mizakoe, která k němu stála zády. Akorát zaslechl jak mumlá. "Utau, Kaze no koe…. Ban-kai." Pak její postava zmizela v modré záři. Když světlo zesláblo tak uviděl už jen Mizakoe v její normální velikosti. Sice už to nebylo to dítě, avšak ta stará Mizakoe také ne, i když jí byla podobná. Těsně vedle něj stál průhledný, modře světélkující přízrak. Mizakoe na něj otočila hlavu a podívala se na něj. To co Renji viděl mu vyrazilo dech. Jestli byly její modré oči když byla mimo zvláštní, tak už nevěděl jak by pojmenoval toto. Její oči už vypadali jen jako jednolitá zářící světle modrá plocha. Přes to, ale že to působilo dosti nezvykle a divně, tak z jejího pohledu se dalo vyčíst tolik. Všechny ty smíchané pocity. Věděl že říká "promiň" aniž by cokoliv řekla nahlas. Z oka jí ukápla slza a stekla jí po tváři. Natáhla směrem k němu ruku a vytvořila okolo něj silnou bariéru. Pak se otočila zpět k hikage. "Na ní! Tak dělejte!" řval na ostatní jeden hikage, který to měl asi pod vedením." Hikage se ne moc ochotně odhodlali k útoku. Naraz se na ní vrhli ze všech stran s dýkami napřaženými proti ní. Mizakoe zavřela oči, vyskočila vysoko do vzduchu a začala křičet. Vytvořila obrovskou zvukovou vlnu. Ta se prohnala okolím. Ne že by nějak rozřezala všechno okolo čeho proletěla, jako obvykle. Všechno kolem čeho se prohnala bylo prostě zasaženo takovou silou že se okamžitě rozpadlo na prach. Hikage se doslova vypařili.