Kapitola 35.

23. července 2009 v 7:22 | Mizakoe |  FanFiction - Kako no Kage
Yachiru dál neúprosně útočila. Mizakoe se vždy znovu nějak seškrábala ze země a chvíli jí vzdorovala než zas skončila v oblaku prachu. Yachiru se napřáhla a pořádnou ránou jí odhodila až skončila ve stromě. Mizakoe sjela po kmenu dolů. Znovu se jí zatmělo před očima a prudce jí narostlo reiatsu. Už když se zvedala tak bylo vidět že je něco špatně. Narovnala se a sevřela ve své malé ruce rukověť cvičného meče. Zvedla hlavu a zabodla se do Yachiru zářivě světlýma modrýma očima. Rozběhla se a během zlomku sekundy přetáhla Yachiru takovým způsobem, že se zastavila až o zeď budovy šesté jednotky. Chtěla na ní znovu zaútočit, ale Renji už neváhal ani okamžik, použil shunpoo a chytil jí zezadu za obě ruce. Mizakoe něco vztekle zasyčela zvláštním hlasem a pokusila se mu vytrhnout. Byla úplně mimo. "Mizako klid, to je dobrý." Mizakoe sebou ale jen dál vztekle házela a vůbec ho nevnímala. "No tak mrňousku, prosím." pokoušel se jí uklidnit Renji. Yumi se na ní trochu vyděšeně podívala. Bylo to poprvé co jí viděla v tomhle stavu, narozdíl od Renjiho, který si doteď živě pamatoval když se tohle už jednou stalo při jejich tréninku. Mizakoe se povedlo vysmeknout se Renjimu a uskočila do bezpečné vzdálenosti. Pevně svírala svůj dřevěný meč a couvala pryč od nich. Celou dobu je sledovala vyděšeným pohledem. Renji šel pomalu za ní a nepřestával na ní mluvit. "Všechno je v pořádku, neboj se." Mizakoe s čím dál tím větším děsem ustupovala. Celá se třásla a z očí jí začaly téct slzy. Zakopla a pozadu spadla na zem. Meč jí vypadl z ruky. Rychle se zvedla ze země, rozběhla se pryč a Renji za ní. Byla na svojí velikost neuvěřitelně rychlá a během chviličky mu zmizela za nejbližším rohem.
Slyšela jen zvuk svých kroků, jinak bylo všude kolem ticho. Ticho… Mizakoe utíkala. Běžela pryč a neohlížela se. Nevěděla kde je ani kam běží. Nebyla schopná ani rozeznat jestli běží po dlážděné cestě někde v Seireitei a nebo úzkou prašnou cestou mezi domy. Prostě se jen snažila utéct pryč. Před očima se jí objevovali a zase mizely různé obrazy. Už nevěděla co z toho je realita a co se jí jen zdá. Před očima se jí v rychlém sledu promítl obraz mrtvých v ulicích její vesnice. Pak znovu byla doma a viděla před sebou mizející tělo maminky. Hollow ženoucí se za ní ulicemi. Divný stín v dáli u lesa. Obrazy se objevovaly a mizely čím dál tím rychleji. Už ani nerozeznávala co vlastně viděla. Všechno se měnilo v pouho pouhé barevné šmouhy. Slyšela hlasy. Spoustu hlasů. Některé na ní mluvili přívětivým hlasem, některé se smály a další zas křičeli, ale nerozuměla jim. Mizakoe se chytla za hlavu a s křikem se sesunula k zemi. Slabší zvuková vlna vysklila pár oken a pak zmizela. Renji o pár ulic vedle uslyšel křik a okamžitě se pomocí bleskového kroku přemístil k ní. Mizakoe ležela na zemi, celá se chvěla a koukala nepřítomně někam před sebe. "Zmizte… zmizte… prosím…" opakovala pořád dokola svým zvláštním hlasem a držela se za hlavu. Renji si k ní sednul na zem a zvednul jí ze země. "To bude dobrý, klid." Mizakoe se na něj nepřítomně podívala očima plných slz a pak se ho křečovitě chytila. Renji jí objal a pak se za použití shunpoo přemístil opět k budovám šesté jednotky. Mizakoe ani nezaregistrovala že je jinde. Během chvíle u nich byla Yumi. "Jak je na tom?" "Těžko říct, ale dobře rozhodně ne. Jediné co je jisté je, že je ještě pořád seishin i když nemá zanpakuto." Yumi na něj koukla. "To je špatně nebo dobře?" "Tím si nejsem úplně jistý…"
Mizakoe svůj pohled dál upírala někam do neurčita a potichu mumlala nesouvislé útržky čehosi. Yachiru na ní lítostně koukla. "To sem jí udělala tím tréninkem?" "Za to nemůžeš. Měl jsem vám to zatrhnout dřív, i když ono by k tomu stejnak zase dřív nebo později došlo." "Dá se s ní něco udělat?" "Jestli jo, tak o tom nevím." Renji se podíval na malou Mizakoe, kterou držel v náruči. Její křečovitý stisk po chvíli povolil a uklidnila se. Usnula. "Vezmu jí domů." zvednul se Renji k odchodu. Yumi chvilku přemýšlela a pak se taky zvedla. "Já jdu s tebou, ať aspoň vím kde vás najdu až vás budu hledat." "Jo, klidně."
Všichni se rozešli svým směrem. Renji nesl spící Mizakoe a Yumi šla vedle nich. Za chvíli byli u na místě. Renji uložil Mizakoe do postele a posadil se. Yumi si sedla na parapet a koukla na ně. "Jak jde vlastně hlídání?" "No… je to dost nezvyk. Pořád si nějak nemůžu zvyknout že je malá a myslí si že jsem její brácha. Sice mi tak sem tam říkala už předtím, ale ani ve snu by mě nenapadlo že až jednou ztratí paměť, tak že jediné co si bude pamatovat bude tohle." Yumi se usmála a zadívala se na spící Mizakoe. "Je to dost zvláštní zapomenout i vlastní jméno a pamatovat si jen to, ale u ní mě to ani moc nepřekvapuje. Už když jsme se seznámili na škole tak byla jiná. To jsem ještě nevěděla, že se od nás liší i jinak než chováním." "Trochu zvláštní je, ale když přišla k nám do jednotky tak nijak moc výrazně jiná nebyla." Yumi přikývla. "Já vím. Ale před tím než jsme se skamarádili tak byla ještě jinačí než teď."
Renji se otočil na Yumi a podíval se oknem za jejími zády ven. "Jaká byla před tím?" zeptal se po chvíli. "Tichý samotář vyhýbající se ostatním. Asi prvního půl roku se s nikým nebavila a držela se pořád stranou. Párkrát jsme spolu byly ve skupině a pak se mi jí jednou povedlo alespoň trochu rozpovídat. Ještě dlouho trvalo než jsme se skamarádily doopravdy. Z nějakého pro mě v tu dobu nepochopitelného důvodu si prostě všechny raději držela dál od sebe. Až pak když už jsme téměř vycházeli akademii, tak jsem se od ní dozvěděla aspoň něco málo. Tenkrát mi řekla ať se na ní nezlobím, že se ke mně ze začátku chovala, tak jak se chovala. Říkala že všichni, na kterých jí kdy záleželo jsou mrtví a že nechce znovu všechny ztratit." Renji se usmál a podíval se zpět na Mizakoe. "Je neuvěřitelné jak se ti jí povedlo změnit." Yumi sklopila hlavu a zavrtěla hlavou. "Nepovedlo. Jen to v sobě dusí. Myslím si že je pořád stejná, jen to nedává najevo. Chtěla zapadnout a tak se přizpůsobila. Určitě jsi si všiml, že si nepamatuje úplně všechno ze svojí minulosti. Vsadím se že to není jen těmi výpadky. Podle mého si v sobě časem vypěstovala jakousi psychickou zábranu, díky které se jí povedlo aspoň na něco zapomenout…. V té laboratoři s ní museli zacházet hodně špatně. Když vynechám to že je teď jaksi menší, tak se jim i povedlo jí přimět aby za tu zeď nacpala i zbytek svých vzpomínek. Nedělá to vědomě, to ne. Ale to je celkem jedno." Na chvíli se rozhostilo ticho. "Myslíš si že by se to dalo nějak vrátit?" Yumi se zamyslela a pak přikývla. "Nějak by to mělo jít určitě, ale tím že není shinigami se to celé trochu komplikuje. Nevím nakolik se od nás liší. Ale podle toho co vím bych si tipla, že by se to dalo nějak vrátit dalším šokem. Jen nevím jak velkým a jestli by to výsledně nebylo ještě horší než teď.
 

1 člověk ohodnotil tento článek.

Komentáře

1 Mariah-taichou **SB** Mariah-taichou **SB** | Web | 23. července 2009 v 10:01 | Reagovat

Chudák Mizakoe...

2 SoraYamanaka ~ SB SoraYamanaka ~ SB | E-mail | Web | 25. července 2009 v 0:04 | Reagovat

ne zakazuji všelijaké experimenty na Moizakoe ... Ha, já říkám pořád, že ona ho bere jako bráchu ale on jí ne :-p

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama