Červenec 2009

Pozastavení blogu

24. července 2009 v 6:58 | Mizakoe |  Obecně
Je mi líto, ale přinejmenším ode dneška do první srpnové neděle nepřibude nic nového. Dneska odpoledne odjíždím a doufám, že se ještě vrátím. I když s tou mou necitlivou nohou (jak já říkám… odšroubovat a zahodit) se spíš utopím někde v Jadranu. No jo no, já a nepotápět se když jsem u moře… to prostě nejde. Jenže jestli mě někde daleko od břehu ideálně někde pod vodou chytí křeč (jako že ta moje blbá noha mi to dělá od doby co jí necítí - tedy měsíc a půl - s oblibou dnes a denně) tak se tam asi vážně utopím. No co, tak to bude trochu adrenalinový sport. Já doufám, že se topení konat nebude a že když jo, tak mě někdo z tý vody vytáhne. Koneckonců poznáte sami jak to dopadlo.
3. srpna pak jdu s tou mou haksnou zase na vyšetření, tak doufám, že na tom CT něco našli a konečně se zjistí jestli je to vážně vyhřezlá plotýnka tlačící na mýchu nebo něco jinýho. Tak jako tak doufám, že jejich výhružka, že mě pošlou do nemocnice byl jen výmysl…. Jinak se tu asi vážně dlouho nic neobjeví.
Každopádně mějte se tu hezky a Sayonara
さよなら





PS: Ctěla jsem se vyspat když teda jedeme přes noc a já se v autě nevyspím... no tak mi to asi nějak nevyšlo…..
Nesnáším komáry a svojí levou nohu! V 22:00 sem šla spát a až do 23:00 se mi nedařilo usnout. Někdy 23:05 mi okolo hlavy začala kroužit ta malá krvelačná a ubzučená bestie. Tak jsem se ho pokoušela zabít. Někdy před půlnocí sem to vzdala a vystříkala sem pokoj repelentem. Pokoj i já smrdíme doteď a u hlavy se mi stejnak pořád ozývalo Bzzzz.
Nakonec jsem teda usnula... ale moc dlouho sem nespala. Ve dvě ráno mě probudil zas ten blbej komár. Tak pokus o vraždu číslo dvě… opět neúspěšně a tak jsem se vrátila do postele. Mezitím mě do mé necitlivé nohy stihla chytit křeč, tak jsem tam jen ležela, koukala vztekle do stropu a poslouchala Bzzz. Áááááá tohle je na cvokhaus. Když se mi konečně povedlo usnout, tak mě ta krvelačná bestie opět někdy před čtvrtou probudila. (a to se mi zdálo o Bleach… škoda. Už ani v noci člověk nemůže přemýšlet.) Asi na půl hodiny jsem zase usnula a okolo 4:30 jsem to vzdala a už jsem se spát ani nepokoušela. Takže jsem se až do půl sedmý zavrtávala pohledem do stropu a naštvaně poslouchala Bzzz. (Nerada sice kohokoliv zabíjím včetně komárů, ale tohle bylo moc. Jestli ho tu najdu tak ho čeká pomalá a bolestivá smrt - no asi spíš jen rozmáznutí nebo rozplácnutí - za to že mě posvačil, povečeřel a i po obědval - a to víckrát. Kolik těch chodů vlastně stihnul??)

Kapitola 35.

23. července 2009 v 7:22 | Mizakoe |  FanFiction - Kako no Kage
Yachiru dál neúprosně útočila. Mizakoe se vždy znovu nějak seškrábala ze země a chvíli jí vzdorovala než zas skončila v oblaku prachu. Yachiru se napřáhla a pořádnou ránou jí odhodila až skončila ve stromě. Mizakoe sjela po kmenu dolů. Znovu se jí zatmělo před očima a prudce jí narostlo reiatsu. Už když se zvedala tak bylo vidět že je něco špatně. Narovnala se a sevřela ve své malé ruce rukověť cvičného meče. Zvedla hlavu a zabodla se do Yachiru zářivě světlýma modrýma očima. Rozběhla se a během zlomku sekundy přetáhla Yachiru takovým způsobem, že se zastavila až o zeď budovy šesté jednotky. Chtěla na ní znovu zaútočit, ale Renji už neváhal ani okamžik, použil shunpoo a chytil jí zezadu za obě ruce. Mizakoe něco vztekle zasyčela zvláštním hlasem a pokusila se mu vytrhnout. Byla úplně mimo. "Mizako klid, to je dobrý." Mizakoe sebou ale jen dál vztekle házela a vůbec ho nevnímala. "No tak mrňousku, prosím." pokoušel se jí uklidnit Renji. Yumi se na ní trochu vyděšeně podívala. Bylo to poprvé co jí viděla v tomhle stavu, narozdíl od Renjiho, který si doteď živě pamatoval když se tohle už jednou stalo při jejich tréninku. Mizakoe se povedlo vysmeknout se Renjimu a uskočila do bezpečné vzdálenosti. Pevně svírala svůj dřevěný meč a couvala pryč od nich. Celou dobu je sledovala vyděšeným pohledem. Renji šel pomalu za ní a nepřestával na ní mluvit. "Všechno je v pořádku, neboj se." Mizakoe s čím dál tím větším děsem ustupovala. Celá se třásla a z očí jí začaly téct slzy. Zakopla a pozadu spadla na zem. Meč jí vypadl z ruky. Rychle se zvedla ze země, rozběhla se pryč a Renji za ní. Byla na svojí velikost neuvěřitelně rychlá a během chviličky mu zmizela za nejbližším rohem.
Slyšela jen zvuk svých kroků, jinak bylo všude kolem ticho. Ticho… Mizakoe utíkala. Běžela pryč a neohlížela se. Nevěděla kde je ani kam běží. Nebyla schopná ani rozeznat jestli běží po dlážděné cestě někde v Seireitei a nebo úzkou prašnou cestou mezi domy. Prostě se jen snažila utéct pryč. Před očima se jí objevovali a zase mizely různé obrazy. Už nevěděla co z toho je realita a co se jí jen zdá. Před očima se jí v rychlém sledu promítl obraz mrtvých v ulicích její vesnice. Pak znovu byla doma a viděla před sebou mizející tělo maminky. Hollow ženoucí se za ní ulicemi. Divný stín v dáli u lesa. Obrazy se objevovaly a mizely čím dál tím rychleji. Už ani nerozeznávala co vlastně viděla. Všechno se měnilo v pouho pouhé barevné šmouhy. Slyšela hlasy. Spoustu hlasů. Některé na ní mluvili přívětivým hlasem, některé se smály a další zas křičeli, ale nerozuměla jim. Mizakoe se chytla za hlavu a s křikem se sesunula k zemi. Slabší zvuková vlna vysklila pár oken a pak zmizela. Renji o pár ulic vedle uslyšel křik a okamžitě se pomocí bleskového kroku přemístil k ní. Mizakoe ležela na zemi, celá se chvěla a koukala nepřítomně někam před sebe. "Zmizte… zmizte… prosím…" opakovala pořád dokola svým zvláštním hlasem a držela se za hlavu. Renji si k ní sednul na zem a zvednul jí ze země. "To bude dobrý, klid." Mizakoe se na něj nepřítomně podívala očima plných slz a pak se ho křečovitě chytila. Renji jí objal a pak se za použití shunpoo přemístil opět k budovám šesté jednotky. Mizakoe ani nezaregistrovala že je jinde. Během chvíle u nich byla Yumi. "Jak je na tom?" "Těžko říct, ale dobře rozhodně ne. Jediné co je jisté je, že je ještě pořád seishin i když nemá zanpakuto." Yumi na něj koukla. "To je špatně nebo dobře?" "Tím si nejsem úplně jistý…"
Mizakoe svůj pohled dál upírala někam do neurčita a potichu mumlala nesouvislé útržky čehosi. Yachiru na ní lítostně koukla. "To sem jí udělala tím tréninkem?" "Za to nemůžeš. Měl jsem vám to zatrhnout dřív, i když ono by k tomu stejnak zase dřív nebo později došlo." "Dá se s ní něco udělat?" "Jestli jo, tak o tom nevím." Renji se podíval na malou Mizakoe, kterou držel v náruči. Její křečovitý stisk po chvíli povolil a uklidnila se. Usnula. "Vezmu jí domů." zvednul se Renji k odchodu. Yumi chvilku přemýšlela a pak se taky zvedla. "Já jdu s tebou, ať aspoň vím kde vás najdu až vás budu hledat." "Jo, klidně."
Všichni se rozešli svým směrem. Renji nesl spící Mizakoe a Yumi šla vedle nich. Za chvíli byli u na místě. Renji uložil Mizakoe do postele a posadil se. Yumi si sedla na parapet a koukla na ně. "Jak jde vlastně hlídání?" "No… je to dost nezvyk. Pořád si nějak nemůžu zvyknout že je malá a myslí si že jsem její brácha. Sice mi tak sem tam říkala už předtím, ale ani ve snu by mě nenapadlo že až jednou ztratí paměť, tak že jediné co si bude pamatovat bude tohle." Yumi se usmála a zadívala se na spící Mizakoe. "Je to dost zvláštní zapomenout i vlastní jméno a pamatovat si jen to, ale u ní mě to ani moc nepřekvapuje. Už když jsme se seznámili na škole tak byla jiná. To jsem ještě nevěděla, že se od nás liší i jinak než chováním." "Trochu zvláštní je, ale když přišla k nám do jednotky tak nijak moc výrazně jiná nebyla." Yumi přikývla. "Já vím. Ale před tím než jsme se skamarádili tak byla ještě jinačí než teď."
Renji se otočil na Yumi a podíval se oknem za jejími zády ven. "Jaká byla před tím?" zeptal se po chvíli. "Tichý samotář vyhýbající se ostatním. Asi prvního půl roku se s nikým nebavila a držela se pořád stranou. Párkrát jsme spolu byly ve skupině a pak se mi jí jednou povedlo alespoň trochu rozpovídat. Ještě dlouho trvalo než jsme se skamarádily doopravdy. Z nějakého pro mě v tu dobu nepochopitelného důvodu si prostě všechny raději držela dál od sebe. Až pak když už jsme téměř vycházeli akademii, tak jsem se od ní dozvěděla aspoň něco málo. Tenkrát mi řekla ať se na ní nezlobím, že se ke mně ze začátku chovala, tak jak se chovala. Říkala že všichni, na kterých jí kdy záleželo jsou mrtví a že nechce znovu všechny ztratit." Renji se usmál a podíval se zpět na Mizakoe. "Je neuvěřitelné jak se ti jí povedlo změnit." Yumi sklopila hlavu a zavrtěla hlavou. "Nepovedlo. Jen to v sobě dusí. Myslím si že je pořád stejná, jen to nedává najevo. Chtěla zapadnout a tak se přizpůsobila. Určitě jsi si všiml, že si nepamatuje úplně všechno ze svojí minulosti. Vsadím se že to není jen těmi výpadky. Podle mého si v sobě časem vypěstovala jakousi psychickou zábranu, díky které se jí povedlo aspoň na něco zapomenout…. V té laboratoři s ní museli zacházet hodně špatně. Když vynechám to že je teď jaksi menší, tak se jim i povedlo jí přimět aby za tu zeď nacpala i zbytek svých vzpomínek. Nedělá to vědomě, to ne. Ale to je celkem jedno." Na chvíli se rozhostilo ticho. "Myslíš si že by se to dalo nějak vrátit?" Yumi se zamyslela a pak přikývla. "Nějak by to mělo jít určitě, ale tím že není shinigami se to celé trochu komplikuje. Nevím nakolik se od nás liší. Ale podle toho co vím bych si tipla, že by se to dalo nějak vrátit dalším šokem. Jen nevím jak velkým a jestli by to výsledně nebylo ještě horší než teď.

Kapitola 34.

21. července 2009 v 21:16 | Mizakoe |  FanFiction - Kako no Kage
"No jak tak na tebe koukám, tak by neuškodilo sehnat pár náhradních kimon… A myslím že bych věděl kde - stavíme se v mojí bejvalý jednotce." s těmi slovy zamířil Renji ven s Mizakoe v patách. Celkem rychle dorazili k budově jedenácté jednotky, i když Mizakoe musela sem tam popoběhnout aby mu stačila. Renji našel to co hledal celkem snadno a i bez toho aby to musel hledat. "Jé!" ozvalo se znenadání za nimi a něco přistálo Renjimu za krkem a pak to seskočilo na zem. Mizakoe se překvapeně podívala na asi o hlavu vyšší růžovlásku před sebou a ta si jí změřila se pohledem. Yachiru se ještě podívala na Renjiho a pak znovu na Mizakoe. "Ahojky, jak se jmenuješ?" "Mizakoe." "Já jsem Yachiru." Pak se ještě odněkud zpoza rohu vynořil Zaraki. "Hoj, co to tu je Abarai? Zakládáš školku?" ušklíbl se pobaveně. "Ne, jen si potřebuji vypůjčit Yachiru." "Jestli jí to nevadí tak si klidně posluž." mávl ledabyle rukou a posadil se na schod. Yachiru mezitím začala Mizakoe něco hustit do hlavy a ta jen čas od času přikývla. Bylo až neuvěřitelné jak byla každá jiná. Zatímco Yachiru byla živelné a ukecané dítě, tak Mizakoe byla spíš pravý opak - tichá a zakřiknutá. Renji se taky posadil na schody a koukal na ty dvě. Yachiru se zarazila a podívala se směrem k Renjimu. "Proč jste vlastně přišli?" "No… mám na tebe dvě prosby." "Jaký?" "Ta první je jestli náhodou nemáš nějaká kimona co už jsou ti malý. Potřeboval bych totiž něco na ní." ukázal na Mizakoe. Yachiru se zamyslela. "Myslím, že bych nějaký mít určitě měla. Jdu se podívat." a zmizela. Za chvíli byla zpátky i se štosem kimon a to jak shinigamských, tak i normálních. "Jo těch co už mi nejsou mám dost. Na, budu jedině ráda když to ještě někomu k něčemu bude, mě už jsou totiž stejnak k ničemu." "Díky moc. Právě si nás zbavila celkem zásadního problému." "Rádo se stalo." usmál se Yachiru. "Jo a co je ta druhá prosba?" "Já jen…." začal Renji a nevěděl jak to nejlépe říct aby to nevyznělo blbě. "Kdyby ti to nevadilo, tak jestli by jsi mi nebyla ochotná pomoct s hlídáním Mizakoe. Já mam docela dost práce s papíry a přece jen pokoušet se jí zabavit tím že jí dám do ruky blok a pastelky… to jí asi moc dlouho bavit nebude." Yachiru se zamyslela a pak se podívala na Mizakoe, která seděla kousek stranou na zemi a kreslila si do hlíny klacíkem. "Hmm… zkusit to koneckonců můžu, stejnak je tu hrozná nuda." Zaraki se vedle nich začal smát. "Ty si ještě dáš Abarai. Jestli jí necháš ještě s tou druhou samotnou, tak riskuješ, že než se vrátíš, tak ti zbouraj střechu nad hlavou." "Nechám je někde na dohled a budu je hlídat. Já myslím, že to bude v pohodě." Zaraki se ale dál smál. "A kdo pohlídá tebe?" Renji na něj trochu nechápavě kouknul a radši to ponechal bez komentáře. Yachiru se poťouchle usmála. "Toho pohlídám taky já." Renji se zatvářil ještě nechápavěji a divně se na ní kouknul. "Já se pohlídám radši sám. A už by jsme měli jít." postavil se. Mizakoe k němu okamžitě přiběhla chytla se ho za ruku, aby jí tu náhodou nenechal. "Ale no tak, neplaš se." Mizakoe na něj koukla, přikývla, ale nepustila se ho. Renji se vydal do kanceláře. V jedný ruce kimona, v druhý Mizakoeinu ruku. Měl celkem štěstí že ne ještě Yachiru za krkem, ale stejně si připadal skoro už jak nákladní vůz.
Prvně se stavil ještě doma a zbavil se tak aspoň těch kimon a pak pokračoval rovnou směr kancelář. Obě dvě mrňavky nechal před kanceláří pod oknem, aby na ně viděl a došel si pro papíry. Pak se opět vrátil ven a začal je vyplňovat tam. Mizakoe a Yachiru si prvně chvíli povídali. Nebo spíš Yachiru povídala a Mizakoe jí sem tam na něco odpověděla nějakým svým posunkem. Asi po půl hodině Yachiru došla k závěru, že si s ní moc nepopovídá a někam odběhla. Ještě než Renji stihl zaregistrovat, že je pryč tak se zase vrátila a táhla s sebou dva dřevěné cvičné meče. "Řeč s tebou moc není, tak zkusíme něco jinýho." a podala jí jeden z mečů. "Chytni si ho takhle." ukázala jí jak má meč držet. "Fajn, tak a teď se zkusíš bránit." na to Yachiru zaútočila. Mizakoe na poslední chvíli vykryla útok a začala ustupovat. Renji si všiml hluku a vzhlédl od papírů. "Hej, ať mi jí nezabiješ." "Žádnej strach, pokusím se ti jí vrátit vcelku." křikla na něj zpátky Yachiru. Renji radši zrychlil ve vyplňování papírů a po očku je sledoval, aby v případě nutnosti mohl jejich trénink ukončit. "Hoj, koukám že jsi tu školku založil i bez nás." "To není školka - to vypadá spíš na soukromý hlídání." ozvalo taky odtamtud. "Ale kuš, školka to je." Renji se podíval odkud se to ozvalo a spatři dvojčata Sawatari jak se vesele dohadují na jeho účet. "Hele vy dva, co kdyby jste mi radši pomohli?" Yumi se při pohledu na zbývající hromadu papírů trochu zarazila. "Neboj, nás to flákání se určitě nezabije." "No co kdyby náhodou jo? To přece nejde." usmál se Renji a každýmu z nich vrazil do ruky pořádný štos papírů. "Eee nemůžu se radši přidat ke školce?" zkusila to Yumi. Renji si jí změřil pohledem. "A to jako dítě nebo dozor?" "To je jedno." "Hmm… hlídat se mi tě nechce a udělat z tebe dozor by nebylo bezpečný." Yumi nasadila psí oči a Haku vedle ní vybuchl smíchy. "Ale no tak ségra. Vždyť by tě tam ty mrňata ještě ubily." ukázal směrem k Yachiru a Mizakoe, které si šly s čím dál tím větším zápalem po krku. Yumi taky koukla jejich směrem a pak se bez dalších námitek usadila na zem a začala vyplňovat papíry. Jen si u toho mrmlala něco o tom co to ty mrňouse učí.
Yachiru se rozehnala po Mizakoe a ta uskočila stranou a vykryla další útok od ní. Yachiru jí sekla po nohách. Mizakoe vyskočila do vzduchu a pokusila se jí kopnout. Její útok se ale odrazil od Yachirina meče. Dopadla zpátky na zem. Rozehnala se mečem znovu po Yachiru. Té se povedlo vyhnout a přetáhla jí násadou meče po hlavě. Mizakoe se na chvíli udělalo černo před očima a upadla na zem. Meč jí vypadl z ruky a odkutálel se stranou. "Zvedej se!" křikla na ní Yachiru. Mizakoe se pracně zvedla ze země a sebrala svůj dřevěný meč. Yachiru jí nenechala ani oddechnout a už na ní znovu zaútočila. Mizakoe se povedlo vykrýt pár útoků a pak jí Yachiru opět poslala k zemi.
Renji už chtěl to jejich bitkaření ukončit, ale Yumi ho zarazila. "Počkej, nech je ještě chvíli. Něco se děje." Renji se na ní podíval a pak znovu na malou Mizakoe, která už zase ležela na zemi a snažila se vyškrábat se na nohy. "Ne, už toho bylo dost." "Počkej povídám! A soustřeď se." Renji se zarazil. Pak se přece jen začal soustředit. "Její reiatsu… roste." Yumi přikývla.

Kapitola 33.

18. července 2009 v 12:47 | Mizakoe |  FanFiction - Kako no Kage
Mizakoe si přitáhla peřinu pod hlavu a stočila se v rohu postele do klubíčka.
Seděla na okraji jezírka a házela do něj drobné kamínky. Vždy jeden hodila a pak sledovala vlnky na hladině. Seděla tu tak už dlouho. Vlastně už od rána. Z domu odešla bez snídaně a jen čekala až bude poledne. K jídlu tu oždibovala lesní jahody a sem tam nějaká borůvka se taky našla. Chodila sem tak už asi týden. Měla se tak naučit trpělivosti a zároveň tím získala čas na přemýšlení, ale komu v jejím věku by to něco říkalo? Nicméně příští rok jí měli začít cvičit a tak se musela přizpůsobit režimu, který byl u nich ve vesnici zvykem. Mizakoe sebrala ze země další bílý oblázek, chvíli ho žmoulala v ruce a pak ho taky zahodila do jezírka. Koukla na oblohu. Podle slunce mohlo být nanejvýš deset dopoledne. "Ještě dvě hodiny…" zamumlala otráveně a plácla sebou na zem.
Lesem se rozlehl šílený jekot a křik. Mizakoe prudce vyskočila na nohy a vystrašeně se podívala směrem k domovu. "To bylo od nás!" blesklo jí hlavou. Na nic už nečekala a rozběhla se k domovu. Křik ustal ještě dřív než doběhla do vesnice. Vyběhla z lesa a po svahu seběhla dolu. Všude bylo absolutní ticho. Mizakoe znejistěla a potichu šla mezi domy dál. Zabočila za roh a rychle uskočila stranou. Oči se jí rozšířili děsem. Na zemi před ní leželo mrtvé tělo. Na chvíli se jí zmocnilo pokušení raději utéct, ale musela domů. Musela najít maminku. Jak se dostávala blíž ke středu vesnice tak mrtvol přibývalo. Celá se třásla, ale pokračovala dál. V sousední ulici uslyšela nějaký hluk. Přidala do kroku. Za chvíli byla doma. Už zvenku bylo poznat že je něco špatně. Ve střeše zela velká díra. Vzala opatrně za kliku a otevřela dveře. Vevnitř bylo šero. "Mamí?" kuňkla polohlasně, ale všude bylo hrobové ticho. Po chvíli jí oči přivykly na šero. Prošla do další místnosti. Tady už bylo světlo, protože byl prolomený strop. Toho si Mizakoe ale nevšímala. Jediné co měla v hlavě bylo to co viděla před sebou. Zůstala strnule stát ve dveřích. Na zemi před ní ležela její maminka a o kus dál její zlomená zanpakuto. "Mamí?" Po chvíli se trochu probrala ze strnulosti a s pláčem se vrhla k mrtvému tělu na zem. "Maminko vstávej…. prosím…. mamí…. Nenechávej mě tu samotnou. Prosím probuď se." Přes slzy téměř nic neviděla, jen cítila jak jí pomalu maminka mizí pod rukama. Přitulila se k ní a zůstala tam tak ležet dokud se tělo nerozpadlo na duševní částice a nezmizelo. Asi by tam bývala zůstala takhle sklíčeně ležet dlouho, ale z ulice se ozvala dutá rána a pak se sesypala zeď sousedního domu. Mizakoe si toho ale nevšímala. Pak se ozvalo vzteklé zařvání a skrz díru ve stropě Mizakoe zahlédla obrovského hollow. To už jí probralo. Ucukla ke zdi a schovala se do stínu. Neměla na výběr. Musela utéct. Naposledy se rozhlédla kolem a pak potichu vyběhla ven. Hollow si jí ale rychle všiml a s řevem se vrhl za ní. Ulice se rychle prázdnily jak se těla rozpadala na duševní částice a mizela. Odněkud ze strany se ozval další řev a z jednoho domu se vynořili další dva hollow. Postupně jich přibývalo. Nějakým zázrakem se jí povedlo utéct zpět do lesa a schovat se do dutého stromu. Zůstala tam tak sedět. Venku už byla tma a ona tam ještě pořád seděla skrčená v koutě a plakala. Už se neměla kam vrátit. Maminka byla pryč. Všichni byli pryč…. Mrtví….
Mizakoe sebou neklidně házela ze spaní. Nakonec se s křikem a očima plných slz probudila. Zůstal sedět na posteli s pohledem upřeným do dáli dál plakala. Na chodbě se ozvaly kroky. Renji potichu vešel dovnitř. "Jsi v pořádku? Slyšel jsem křik." Mizakoe se na něj podívala a pak seskočila z postele. Doběhla k němu, objala ho kolem nohy a přitiskla se k němu. "Ale no tak, mrňousku co se stalo?" vzal jí do náruče a kouknul na ní. "Mrtví… všichni jsou mrtví." vzlykla potichu Mizakoe a do oči se jí nahrnul nový příval slz. "Klid, už je to dobrý. To byl jen sen… hloupý sen." pokoušel se jí utišit Renji. "Já nevím. Bylo to tak živé - jako by se opakovalo něco co už jsem někdy viděla….. Proč si jen nic nepamatuju a proč mám v hlavě takové prázdno a tmu?" Renji jí uložil zpátky do postele. "Zavři oči a spinkej. Uvidíš že ráno bude líp." Mizakoe jen zavrtěla hlavou. "Ne, já nechci. Když zavřu oči tak je zas uvidím." Renji si k ní sednul na postel a pohladil jí. "Nemůžeš do konce života nespát. Zkus to, já tu s tebou zůstanu alespoň do doby než usneš. Souhlas?" Mizakoe se na něj na chvíli podívala uslzenýma očima a pak přikývla. Položila mu hlavu na klín a chytla se ho za ruku. Renji se usmál a druhou rukou jí začal hladil po vlasech. Mizakoe ještě dlouho koukala někam do dáli než usnula. Renji tam s ní už zůstal sedět, protože tou dobou už dávno znovu spal. Nakonec po nějaké době se sesunul na bok do postele. Mizakoe se k němu ze spaní přitulila. Trochu se třásla jak se jí začal opakovat pořád ten stejný sen dokola, ale už se nevzbudila.
Ráno, když se Renji probudil, tak s překvapením zjistil, že je ještě pořád u Mizakoe v pokoji a že mrňousek si ho očividně plete buďto s plyšákem nebo polštářem. Mizakoe na něm měla položenou hlavu a držela se ho za ruku. Renji jí opatrně, tak aby jí neprobudil, položil vedle sebe, vylezl potichu z postele a odešel do kuchyně udělat snídani. Za chvíli se ve dveřích objevila i rozespalá Mizakoe. "Dobré ráno." "Ahoj, jak jsi se vyspala." usmál se na ní Renji. Mizakoe se taky usmála a zamumlala něco nesrozumitelného. "Sedni si ke stolu za chvíli bude snídaně." Mizakoe přikývla a poslušně se posadila. Renji jí podal snídani a sedl si ke stolu naproti ní. Mizakoe se vrhla na namazaný chleba s marmeládou. Snědla ho sice jen půlku, ale marmeládu měla stejnak všude. Renji, který mezitím snědl svůj chleba se na ní podíval a začal se smát. "Hele nic proti, ale marmeláda se maže na chleba a ne na obličej. Mizakoe trošku zčervenala, takže s oranžovou marmeládou na obličeji teď vypadala ještě o něco komičtěji a pokusila se jí nějak olízat a setřít. Jediný výsledek ovšem byl že si zapatlala i zbytek obličeje. Renji se rozesmál ještě víc. "Být tebou, tak bych zkusil vodu." Mizakoe přeběhla ke dřezu, postavila se na špičky a natáhla se ke kohoutku na který stejně ani tak nedosáhla. Pak vymyslela, že když na ten kohoutek nedosáhne ze země tak prostě bude muset vylézt na horu a začala se soukat na skříň. Během chvíle byla na hoře a už seděla mezi nádobím. "Prosím tě radši se nehýbej." Renji se zvednul ze židle a přešel ke kuchyňské lince. Odhrnul stranou nádobí a posadil Mizakoe těsně ke dřezu. Pak pustil vodu a opláchnul jí obličej. "Takhle je to lepší." usmál se a zas jí postavil zpátky na zem.

Kapitola 32.

14. července 2009 v 19:45 | Mizakoe |  FanFiction - Kako no Kage
Renji nakonec souhlasil. "Tak fajn, já to nějak zkusím, ale dneska se ještě musím stavit v kanceláři - jak já to papírování nesnáším." "Jo, jo, užij si to." usmála se poťouchle na rozloučenou Yumi a všechny tři se začaly smát. Renji to radši ignoroval a zamířil do kanceláře šesté jednotky. Na prahu u dveří postavil Mizakoe na zem. "Tak, teď půjdeš chvíli po svých, ano?" kouknul na ní a ta jen přikývla. "Bude tam asi strejda Byakuya tak ho hezky pozdrav až budeme uvnitř." Mizakoe zase přikývla. Renji vešel dovnitř s malou Mizakoe v patách. Zaklepal na dveře kanceláře a pak vstoupil dovnitř. Kapitán Kuchiki se ani neodlepil pohledem od papírů a jen poznamenal. "Už jsem si myslel, že se nevrátíš." "Omlouvám se za zdržení, musel jsem si ještě něco zařídit u Yamamoty." To už kapitána zaujalo a tak zvedl hlavu a podíval se na něj. Až teď si všiml malé holčičky stojící vedle Renjiho. Ta se na něj jen vyplašeně podívala, chytla se Renjiho za nohavici a schovala se za něj. "Ale no tak, tohle je jen strejda Byakuya. Klid nekouše." řekl jí na uklidnění Renji a pocuchal jí trochu vlasy na hlavě. Mizakoe se na chvíli pustila Renjiho a uklonila se směrem ke kapitánovi na pozdrav, ale nevydala ani hlásku. Pak se zas chytla Renjiho za nohavici, protože výš nedosáhla a opět se za něj schovala. Kapitán Kuchiki se na to překvapeně kouknul a povytáhnul jedno obočí. "Chceš mi z kanceláře udělat jesle a nebo koho mi to sem vedeš? Já myslel že nikdo mladší jak Yachiru tu není." "Tohle je to co jsem si musel zařídit." Renji postrčil Mizakoe trochu dopředu. "Říká vám to něco?" Kapitán Kuchiki si zkoumavě prohlédl Mizakoe celou od hlavy až k patě. "To mrně je mi povědomý, ale nevím nějak si nedokážu vybavit jestli jsem ho už někde viděl. Kdo je to?" "Jeden z členů šesté jednotky - Mizuki Mizakoe." Kapitán Kuchiki se zvednul z místa a přešel k Renjimu a Mizakoe. "Co se s ní stalo?" "To se neví, ale fakt je že se jaksi scvrkla a přišla o paměť." Kapitán Kuchiki se posadil na zem před Mizakoe a natáhl k ní ruku. Ta vystrašeně ucouvla a narazila pozadu do Renjiho. "Klid, nic ti neudělám." Mizakoe zůstala stát zády přitisknutá k Renjimu a se strachem v očích upřeně koukala na kapitána. Kuchiki jí rukou odhrnul vlasy z obličeje a změřil si jí pohledem. "Máš pravdu, vážně je to Mizuki." Mizakoe se podívala na kapitána Kuchikiho a pak na Renjiho, jako by se na něco ptala, ale nahlas nic neřekla. "Copak by jsi chtěla vědět?" zeptal se jí Renji a sednul si k ní na zem. Mizakoe se na něj podívala a pak ukázala na kapitána a na něj. "To je kapitán Kuchiki Byakuya a já se jsem podkapitán Abarai Renji." Mizakoe přikývla a pak ukázala na sebe. To Renjiho trochu zmátlo. "Ty nevíš jak se jmenuješ?" kouknul na ní překvapeně, a k jeho ještě většímu překvapení Mizakoe přikývla. "Ty jsi taky členem šesté jednotky a jmenuješ se Mizuki Mizakoe." Mizakoe opět přikývla. Kapitán Kuchiki si jí opět změřil pohledem. "Ona nemluví?" "No až na slovo bratříčku jsem z ní zatím nic nedostal." Kapitán se vrátil pohledem k Mizakoe. "Umíš mluvit?" Přikývla. "A proč tedy nemluvíš." Mizakoe sklopila hlavu a koukla na zem. Po chvíli jen bezradně pokrčila rameny. Renji si jí posadil na klín a pohladil jí po tváři. "A řekneš nám teda něco? Třeba co si pamatuješ." Mizakoe na něj koukla a pak si přiložila na chvíli ruku k uchu. Na to pak ukázala na něj a zamávala dvěma prsty u ruky. "Já myslel jestli by jsi nám to nemohla říct slovně, víš já těmhle tvým posunkům moc nerozumím." Mizakoe na chvíli zaváhala. "Pamatuju si jen zvuk kroků, jinak mám v hlavě černo." "To si mě pamatuješ podle toho?" podíval se na ní překvapeně Renji a Mizakoe zas jen přikývla. "No teď dodělám ty papíry a pak to nějak dořešíme." Na to posadil Mizakoe na židli ke stolu a sám si sednul na vedlejší židli a začal vyplňovat papíry.
Zatímco kapitán a Renji vyplňovali zbytek papírů, tak Mizakoe seděla nehnutě na židli a jen na ně koukala. "Měl by sis to mrně nějak zabavit nebo ti tu brzo usne." prohodil kapitán Kuchiki směrem k Renjimu. Ten kouknul na Mizakoe a zamyslel se. "Nechceš si třeba kreslit?" Mizakoe nadšením doslova zasvítily očíčka a vrhla se na papír a tužku co jí podal. Chvíli jen tak koukala a pak si začala kreslit. Asi po hodině měli papíry z krku a Renji se podíval Mizakoe přes rameno, aby viděl co kreslí. Ta mezitím nakreslila nějaký les. Byla tam spousta stromů a uprostřed toho všeho jezírko. "To je pěkný, kde to je?" Mizakoe si dokreslovala posledních pár stromů v dáli a pokrčila rameny. "Ty jsi teda extrémně upovídaný dítě." poznamenal ironicky Renji a usmál se. "Tak pojď, půjdeme." Mizakoe jak bylo jejím zvykem jen přikývla a seskočila ze židle i s obrázkem v ruce. Renji jí vzal a posadil si jí za krk. "Tak jo, my jdem." Mizakoe zamávala kapitánovi na rozloučenou a pak jí Renji odnesl pryč.
Nešli moc daleko. Brzy došli k Renjimu domů. Renji postavil Mizakoe na zem. "Tak, tady teď budeš bydlet. Původně jsi sice bydlela jinde, ale netroufnu si tě nechat bez dozoru. Navíc Yumi by mě pěkně hnala kdyby to zjistila." Chytil jí za ruku a dovedl jí do docela útulného, i když nějakou dobu očividně téměř nepoužívaného pokoje. "Tady budeš mít pokoj, ale musím tady nejdřív uklidit. Moc sem nechodím a řekněme, že prach už jsem tu taky dlouho neutíral." Mizakoe se vesele usmála na Renjiho. "Děkuju moc." "Není zač. Zatím otevři okno a zkus vyvětrat, já dojdu pro nějakej hadr na utření toho prachu." Mizakoe přikývla a Renji odešel. Když se ani ne za tři minuty vrátil, tak Mizakoe seděla na parapetu dokořán otevřeného okna a se zaujetím se koukala někam dolu. Renji trochu strnul. Přece jen pokoj byl ve druhém patře. "Nemám nic proti tomu, aby jsi seděla na okně, ale hlavně se moc nevykláněj ať nevypadneš." "Promiň." A okamžitě seskočila z parapetu zpět na podlahu. Renji začal v pokoji uklízet a Mizakoe se mu snažila všemožně pomoct, i když výsledně se mu spíš pletla pod nohy. Nakonec se jim asi po dvou hodinách povedlo pokoj konečně uklidit. Renji se ještě stavil u Mizakoe doma a vzal jí sem alespoň některé její věci. Oblečení nebral, protože by stejně k ničemu nebylo, ale takové věci jako blok, pastelky, nějaký hlavolamy a podobný blbosti vzal. Koneckonců s něčím jí stejnak bude muset zabavit. Výsledně sebou vzal i jednu z těch knížek z knihovny - Rukongaiské mýty - kdyby si náhodou chtěla číst. Než to všechno dodělali tak se venku setmělo. "Mrňous, co si dáš k večeři?" "Emm… můžu jabko?" "Jako jenom samotný? Nechceš k tomu ještě něco." Mizakoe zakroutila hlavou. "Tak dobře."
Za chvíli už oba seděli a rantlu postele u Mizakoe v pokoji. Mizakoe spokojeně okusovala jabko a Renji se cpal namazaným chlebem. "Nechceš si kousnout? Je to vážně dobrý." podal jí Renji svojí večeři. Mizakoe si to nedůvěřivě prohlédla, pak si k tomu čuchla a nakonec se přece jen odvážila do toho kousnout. Chvíli se tvářila tak nějak všelijak a pak se usmála a ukousla si ještě kousek. "Já jsem říkal že je to dobrý." usmál se Renji a vzal si od ní chleba nazpátek. Za chvíli měli oba snězeno.
"Tak vyčistit zuby a honem do postele." Ani to nedořekl a Mizakoe už zmizela ze dveří. Během chviličky byla zpět. "To si to stihla nějak rychle." poznamenal Renji. Mizakoe se usmála a zalezla do si postele. Pak se natáhla k Renjimu a objala ho. "Tuli, tuli, dobrou noc." Ten se jen usmál a pohladil jí po vlasech. "Tak se hezky vyspi mrně." Mizakoe se taky usmála a pustila ho. Vzala si knížku z poličky nad postelí a podala jí Renjimu. Ten na ní trochu nechápavě kouknul. "Copak s ní chceš?" zeptal se. Mizakoe ukázala na knížku a pak si poklepala pod oko. "Jako že ti mám z ní něco přečíst?" Přikývla. Renji se na ní trochu zaskočeně podíval a pak se podíval zpátky na knížku. "Když já nahlas moc číst neumím. Nebylo by lepší kdybys si to přečetla sama? Výsledně by to asi bylo praktičtější." "Já neumím číst. Moc prosím, alespoň kousíček." Renji se znovu podíval na knížku a na Mizakoe. "No tak já to teda zkusím, ale pak mi připomeň abych tě naučil číst." Mizakoe se spokojeně zavrtala pod peřinu a šťastně se usmívala. Renji si ještě chvíli nerozhodně prohlížel knížku co držel v ruce a pak začal číst. Ani nemusel číst nijak dlouho, protože Mizakoe během dalších pár minut usnula. Renji vrátil knížku zpět na polici. Pohladil Mizakoe po vlasech a srovnal jí peřinu, pak zhasnul a odešel.

Kapitola 31.

11. července 2009 v 16:31 | Mizakoe |  FanFiction - Kako no Kage
Ani ne za deset minut se vracela zpátky a táhla s sebou Renjiho. "Tak řekneš mi už konečně o co jde?" "Ne, to je překvapení." bylo slyšet jejich dohady už z chodby. Mizakoe trochu zpozorněla a zaposlouchala se. V tom černu co měla v hlavě se vynořilo při zvuku kroků na chodbě jen jediné slovo. "Bratříček." Nevybavovala si žádnou podobu a ani nic dalšího, jen zvuk těch kroků. Yumi otevřela dveře. "Tak jsme tady." Renji se nechápavě rozhlédl po místnosti. "A?" "No a teď se podívej pod postel." "Ty si ze mě děláš celou dobu srandu - přiznej barvu." Yumi se dál vesele usmívala. "Ne, nedělám. Jen se podívej a uvidíš." Renji se ne moc přesvědčeně posadil na zem a kouknul pod postel. Při pohledu na malou holčičku v rohu si začal myslet že se mu to celé jen zdá. Ten pohled přece znal. "Mizako" zašeptal překvapeně. Mizakoe na něj upřela oči. I ten hlas jí byl povědomý. Její hlava říkala bratříček, ale proč s tím slovem nemá spojenou žádnou podobu? A proč má v hlavě tak černo a prázdno? Renji tam zůstal sedět a koukat pod postel. Nemohl se odlepit od očí malé holčičky. V jejím pohledu viděl strach a zmatek, ale přece jen to byla ona. Ty oči už viděl tolikrát, že by je poznal snad kdekoliv. "Mizako… polez ven." natáhl k ní ruku Renji. Ta se na něj ale jen vyděšeně podívala a přitiskla se co nejvíc ke zdi. "No tak, neboj se." Mizakoe byl ten hlas neuvěřitelně známý, ale strach byl přece jen silnější. "Bratříčku?"pípla skoro neslyšně a dál na něj upírala své vyplašené oči. Renji se usmála a natáhl se pro ní. Mizakoe se lekla a radši zavřela oči. Renji jí opatrně vytáhl ven a usmál se. "Ale no tak, neboj se maličká. To je v pořádku." Vzal malou Mizakoe do náruče a pohladil jí po vlasech. Ta se ho jen chytla kolem krku a položila mu hlavu na rameno. "Bratříčku." zašeptala potichu a konečně se ho přestala bát.
"No tak koukám, že přece jen něco málo jí v hlavě uvízlo. Jen si to nějak nepamatuje celý." usmála se Yumi. Kiyone se na ní trochu vážněji podívala. "Mělo by se to říct staříkovi. Když mu to zatajíme, tak jediné čeho docílíme bude, že až se to provalí tak z toho bude dvakrát takový problém." "Snad jí nechceš vrátit Kurotsuchimu do laboratoře?!" koukla na ní překvapeně Yumi. Kiyone se jen usmála a zakroutila hlavou. "Prosím tě za koho mě máš? Samozřejmě že ne. Musíme jen Yamamotu přesvědčit aby změnil názor na věc a myslím, že bych věděla jak na to. Všichni se na ní zvědavě podívali a ona jim začala vysvětlovat svůj plán.
O hodinu později už stáli všichni v kanceláři první divize. Kiyone právě dopověděla kde a jak našla malou Mizakoe a dala si pečlivý pozor, aby co nejvíce zdůraznila v jakých podmínkách jí tam drželi.Yamamoto si je všechny změřil pohledem. "Mám takový dojem, že se mi snažíte naznačit že mám centrum čtyřicet šest předložit nový návrh a Mizuki už nevracet zpět na starost kapitánu Kurotsuchimu. Co vás vede k tomu, že se stavíte na stranu vetřelce?" Všichni se na něho podívali, teda až na malou Mizakoe, která se pevně držela Renjiho kolem krku a radši se na nikoho z nich nedívala. Věděla že mluví o ní, ale v to co říkali neviděla žádné souvislosti. Bála se toho starého muže s holí a tak se jen držela Renjiho a doufala že brzy půjdou pryč. Renji jí pohladil po vlasech a zabodl se do Yamamoty pohledem. "Znám se s ní už od jejího nástupu k třinácti ochranným divizím. Možná že nebyla shinigami, ale dokonale se přizpůsobila a neznám nikoho svědomitějšího než byla ona. Nechápu co se změnilo tím, že přišli nějací zakuklenci a prohlásili že je něco jiného než shinigami. Koneckonců akademii prošla, tak proč by nemohla být jednou z nás? I když po tom co s ní Kurotsuchi provedl už pravděpodobně není ani shinigami ani seishin. Její zanpakuto zmizelo a myslím si že teď je z ní tedy jen obyčejná duše. Není proto důvod vracet jí dvanácté jednotce na pokusy. Přece jim nedovolíte tyranizovat malé dítě? Navíc dělat pokusy na obyčejné duši nemá žádnou logiku." "Hmm." Yamamoto se na něj podíval a po chvíli pravil. "Jeli tomu tak, tak by se měla vrátit do Rukongaie a připojit se k ostatním duším." Renji se zarazil, s tímhle nepočítal. "Přece…. To nejde. Rukongai jsem zažil na vlastní kůži a takhle malé opuštěné dítě tam nebude mít nejmenší šanci. To… to je obyčejná vražda. Sama nevydrží ani měsíc. To přece nemůžete myslet vážně?!" Mizakoe cítila houstnoucí atmosféru v místnosti. Přemohla jí zvědavost a rozhlédla se vyplašeně po kolem. Když pohledem dorazila k Yamamotovi tak se pevněji chytla Renjiho a obličejem se zas schovala v kimonu na jeho rameni. "Bratříčku." "Klid." řekl chlácholivě Renji, ale nespustil pohled z vrchního kapitána Yamamoty. "Koukám, že jste mi asi neřekli úplně všechno. Jak mám chápat tohle?" zeptal se a narážel tím na to co právě řekla Mizakoe. Tentokrát se slova ujala Yumi. "Mizako takhle říkala Renjimu už před tím než přišla o paměť. Podle toho co vím tak dvakrát přišla o rodinu. Poprvé o celou vesnici a podruhé o dědečka co se jí ujal. Když jsme se pak obě dostali sem, tak začala brát Renjiho jako staršího bráchu. Po té ztrátě paměti je tohle jediné co si pamatuje. Nepřipravíte jí potřetí o rodinu, že ne?" koukla na něj s prosbou v očích. Yamamoto se podíval na Mizakoe tisknoucí se vystrašeně k Renjimu. "Tak dobře. Za předpokladu že nebude dělat žádné problémy tak tu smí zůstat, ale hlídat si jí budete sami. Nebudu vyhánět malé dítě, akorát by jste o mě řekli že jsem nelida. A teď běžte než mi dojde, že je to protizákonné jí tu nechávat a rozmyslím si to.
Všichni se uklonili a pak zamířili ke dveřím. Hned za dveřmi se Yumi neudržela a začala vesele pokřikovat. "Aaa to skvělý. Jo! Hele seženem ještě někde pár dalších mrňat a založíme spolu s Yachiru mateřskou školku." Renji se při představě podkapitánky jedenácté divize Yachiru, plácající si na pískovišti bábovky, musel pobaveně ušklíbnout. "Hele a nechceš vzít ještě Toshira?" přisadil si. Kiyone vyprskla smíchy a začala se smát. Jediná vážná zůstala Isane. "Ticho vy." praštila všechny tři po hlavě. "Kdyby vás kapitán Hitsugaya Toshiro slyšel tak vás asi všechny přizabije." Kiyone se ale smála dál. "Náhodou, jen si to zkus představit - třeba jak vybarvuje omalovánky nebo tak něco." Yumi se zamyslela. "No… myslím že přece jen toho by jsme nebrali. O pár centimetrů by asi přece jen neprošel. Koneckonců Yachiru je o dost menší než on a když vezmeme v potaz že Mizako je asi ještě málem o hlavu menší než ona, tak to už by byl moc velký výškový rozdíl." Isane je sjela pohledem. "Hele lidi a teď vážně. Co s ní budeme dělat? Nemůžeme si jí natrvalo nechat u nás na čtvrtý jednotce. Koneckonců nic jí není." Yumi se zamyslela. "Hmm, já si jí vezmu. Aspoň bude doma legrace…." Přímo jí svítil obličej a neuvěřitelně se rozkecala. Isane protočila oči v sloup. "Yumi kroť se trochu. Polovina z toho co povídáš je dost za vlasy přitažený. Navrhuji aby si Mizako vzal na hlídání spíš Renji. Je jediný koho si pamatuje a navíc ho bere jako bráchu. Souhlas?" "Souhlas." Prohlásili současně Yumi a Kiyone a přehlasovali tak Renjiho, který na ně jen nechápavě pohlédl. "Vždyť já ani netuším jak se má takovejhle mrňousek hlídat, natož vychovávat." Tentokrát se usmála i Isane. "Neboj, ono to není zas tak složitý. To zvládneš. Zatím ti to docela jde a navíc - nemyslím si, že by Mizako potřebovala nějaké extra hlídání."

Kapitola 30.

9. července 2009 v 19:44 | Mizakoe |  FanFiction - Kako no Kage
Kiyone proběhla velkou část hořícího zbytku laboratoře. Zastavila se u divného kruhového vchodu. Cítila odtamtud slabé reiatsu. Pomocí zanpakuto si prorazila cestu skrz, nakoukla dovnitř a zarazila se. Naskytl se jí hrůzný pohled na malou místnost s bílými stěnami - teda původně bílými. Teď tam byla všude krev. Na stěnách a obzvláště na podlaze. Už chtěla jít dál, když si všimla že na zemi tam leží malé děvčátko. Prolezla dovnitř a sebrala malou holčičku ze země. Byla celá špinavá od krve a až nezdravě bílá a pohublá, ale jinak vypadala v pořádku. Ze stropu se sesuly opět nějaké trámy. Kiyone i s holčičkou v náručí vyběhla rychle na chodbu a ještě doprohledala zbytek budovy, ale nikoho už nenašla. Pak se pomocí bleskového kroku přemístila ven.
Zastavila o kousek dál venku a s úlevou se nadechla čerstvého vzduchu. "Tak Mizuki jsem nenašla no tak alespoň že mám tebe." koukla na holčičku, která ale byla stále v bezvědomí. "No jo, s tebou řeč asi moc nebude…" povzdechla si a o kousek dál zahlédla svojí starší sestru ze čtvrté jednotky k Kotetsu Isane. "Isane!" doběhla k ní. "Co to máš?" koukla na ní překvapeně. "Byla jsem se podívat dovnitř po Mizuki, ale našla jsem jen tady toho mrňouska." "Ukaž, dej jí sem. Radši jí vezmu k nám." Kiyone podala malou holčičku Isane, a ta vzápětí za použití bleskového kroku zmizela.
O kousek vedle se mezitím strhla hádka. "Koukejte mě pustit!" "Ne, ta budova za chvíli spadne." "Ale já tam musím, Mizakoe je někde uvnitř." Renji se snažil celkem marně dostat z poutacího kidó a naštvaně přitom sledoval svého kapitána. "Tím že se necháš zavalit sutinami ničemu nepomůžeš." a hned jak to kapitán dořekl, tak střecha zapraskala a půlka se jí prolomila dovnitř. Ozvala se tupá rána jak trámy dopadly dovnitř a zvedl se oblak prachu. Yumi která stála bezradně opodál jen tlumeně vykřikla a obličej jí zmizel v dlaních. Kiyone došla na místo hádky a koukla na ně. "Před chvílí jsem tam byla a Mizuki jsem nenašla." Renji se na ní zaraženě podíval. "Takže jí drželi někde jinde?" To už na místo dorazila i Nemu. "Ne, v době výbuchu tam byla." "Tak v tom případě se musela dostat ven nějak sama." prohlásila přesvědčeně Kiyone. Nemu zavrtěla hlavou. "Obávám se že to není možné." "Vždyť jsem to tam celé prohledala. Párkrát sem jí viděla když byla na čtvrté jednotce, ale nikoho takového jsem nenašla." na moment se zarazila a podívala se na Nemu. "Jak vypadala místnost kde byla?" zeptala se. "Bílá, hranatá, dobře izolovaná a poměrně malá." Kiyone se vybavil obraz místnosti ve které našla malou holčičku. Bylo to zvláštní, ale zapadalo to do sebe. Kiyone se trochu záhadně usmála. "Myslím že žije…. Omluvte mě musím si něco ověřit." Použila shunpoo a zmizela.
Všichni zůstali překvapeně koukat na místo kde ještě před chvílí stála Kiyone. Nikdo to už dál ale neřešil a radši šli všichni pomoct likvidovat požár. Oheň se jim povedlo uhasit asi až po dalších dvou hodinách a z laboratoře nezbylo nic víc než doutnající ruiny.


Sestry Kotetsu seděli obě dvě na parapetu a koukali směrem k posteli, kam uložili nalezené děvčátko. "Myslíš si že je možné aby to vážně byla ona?"zeptala se zamyšleně Kiyone a koukla po ségře. "Já vážně nevím. To co jsi mi řekla napovídá tomu že by to mohla být ona. Je jí i podobná, ale přece jen… nikdo se nemůže jen tak zmenšit." odpověděla Isane s pohledem upřeným na malou holčičku uloženou v posteli.
Děvčátko se trochu pohnulo a pomalu otevřelo oči. Rozhlédlo se po místnosti a pohledem se zastavilo u Isane a Kiyone Kotetsu. Isane seskočila z parapetu a zamířila k holčičce. Ta na ní jen vystrašeně pohlédla a během zlomku sekundy zmizela pod postelí a stočila se v nejvzdálenějším rohu do klubíčka. Isane si dřepla na okraji postele na bobek a koukla pod postel. Holčička na ní jen vyděšeně upřela oči a snažila se zalézt co nejdál do rohu. "Neboj maličká, nikdo ti nechce ublížit. Můžeš klidně vylézt." Děvčátko na ní ale stále jen upíralo ustrašené oči a drželo se co nejvíc v koutě. "Jak se jmenuješ? Mizakoe?" zkusila to znovu Isane. Nic, žádná odpověď. "No tak mrňousku. Neboj se. Ty si na mě nevzpomínáš viď?" Holčička na ní jen dál upírala své vystrašené hnědozelené oči, ale tentokrát alespoň zavrtěla hlavou v odpověď.
Venku na chodbě se ozvaly kroky a za chvíli do místnosti vtrhla Yumi. Chtěla něco říct, ale při pohledu na svou podkapitánku se zarazila a trochu překvapeně na ní koukla, protože jaksi nechápala co má tak zajímavého pod postelí. "Já jen že…." vypadlo z ní a pak zmlkla. Isane se postavila a změřila si jí pohledem. "Nakolik dobře se znáš s Mizakoe?" zeptala se jí. "Od akademie, byly jsme nejlepší kamarádky." "Fajn, tak se podívej pod postel a řekni mi co vidíš." Yumi si Isane změřila trochu nechápavým pohledem a pak poslušně přešla k posteli a podívala se pod ní. Překvapeně sebou trhla a praštila se hlavou o rám postele. Zůstala sedět na zemi a chytla se za hlavu. "Mizakoe měla mladší sestru? Já myslela že všichni od ní z vesnice jsou mrtví." Isane zakroutila hlavou. "Ne, myslíme že tohle je Mizakoe. Nevím co jí v té laboratoři dali, ale tohle je pravděpodobně výsledek nějakého nepovedeného pokusu. Nebo já nevím jak je tohle možné." Yumi se znova koukla pod postel a zase zpátky. "To není možný…. Ale je neuvěřitelně roztomilá." Opět koukla na mrňavou Mizakoe a usmála se na ní. "Jak tak vidím tvůj výraz tak si na mě nevzpomínáš co? No to nevadí, hlavně že žiješ. Bála jsem se že jsi zůstala někde v tom spáleništi. Pojď se nám ven ukázat, pojď." Mizakoe se ale jen stáhla o trochu víc do rohu a nechápavě to celé sledovala. "Kdo jsou ti shinigami? Co tu dělám? A proč mi říkají Mizakoe? Otázky se jí přímo vyrojili v hlavě, ale netroufala se ani zeptat, natož vylézt ven.
Yumi se postavila "Tu po dobrém ven nedostaneme. Musíme počkat až se vzpamatuje - vypadá dost zmateně." "To máš pravdu." přikývla Kiyone. Na chvíli nastalo ticho, které prolomila až Yumi svým nadšením. "Myslím, že je tu někdo komu by jsme tohle měli ukázat." usmála se šibalsky a zmizela ze dveří.

Změny a prosba o radu

9. července 2009 v 11:37 | Mizakoe |  Obecně
Takže asi jste si všimli že jsem změnila podobu blogu. Nevím jak dlouho to takhle zůstane, ale každopádně pokavaď nevymyslím nic jiného tak asi dlouho.
(Už teď mám nutkání to změnit)
No sice tyhle stránky moc dobře ovládat neumím (přesnější by bylo vůbec neumím), ale těch změn hodlám provést víc. Chtěla bych zrušit rubriku povídka - nebo respektive jí přejmenovat. Otázka už jen zní jak. Kdyby měl někdo nějaký nápad tak mi ho sem prosím napište. Je dost možné, že to nakonec nepoužiji, ale třeba mi to alespoň trochu pomůže a nasměruje mě to nějakým směrem. Já osobně už pár nápadů mám, ale nějak to není ono. Předem moc děkuji všem co se ozvou.

Kapitola 29.

7. července 2009 v 15:12 | Mizakoe |  FanFiction - Kako no Kage
Trvalo to asi jen půl hodiny než se začali účinky projevovat. Mizakoe se hrůzou rozšířili zorničky a vyskočila prudce na nohy. Viděla jak se protější stěna sákne rudou barvou a postupně se rozlézá jejím směrem. Zděšeně ucouvla a narazila do zdi za svými zády. Prudce se otočila a jediné co viděla byla jen další rudá stěna. Okamžitě sebou trhla uskočila stranou. "Krev…. Proč je všude jen krev…??" Přes displej jejího náramku přeběhlo několik bílích kostiček.
U Kurotsuchiho v kanceláři se na monitoru počítače objevil červený nápis a začal šíleně blikat. Mayuri na to kouknul a překvapením mu spadla brada. "Jak jako že to nefunguje?! To nemůže nefungovat."
Mizakoe několikrát problikly oči a pak zůstali na modré barvě. Hrozně jí bolela hlava a jen zděšeně koukala kolem sebe. Z protější stěny se odlepilo něco co silně připomínalo hikageho. Jen to bylo celé krvavé. Pomalu se to k ní blížilo. Mizakoe se na to vyděšeně podívala a rozběhla se. Narazila do stěny a sjela po ní na zem. Zvedla se opět se rozběhla a narazila zas do jiné stěny. Její hlas hluboko uvnitř začal křičet. Narazila do další stěny.
Kurotsuchi kouknul na monitor. "Co ta holka tak vyšiluje? Hmm budu jí muset umravnit." Zmáčkl tlačítko na dálkovém ovladači.
Na černém náramku proběhlo opět pár bílých kostiček a pak Mizakoe zasáhl elektrický výboj. Škubla sebou a upadla na zem, zas se ale postavila. Krvavá místnost zmizela. Teď stála na poušti černého písku a nad hlavou měla temně zelenou oblohu. Písek pod nohama se jí začal propadat. S hrůzou sledovala jak se postupně propadá hlouběji a hlouběji.
Kurotsuchi znovu zmačkl ovladač.
Následovalo několik bílých kostiček a elektrický výboj. Jiskry se mihly i na ostří zanpakuto ve vedlejší místnosti.
Mizakoe zapadla do písku a začala se dusit. Najednou ucítila jak písek mizí. Ocitla se v černé prázdnotě. Uslyšela hlasy. Mluvili divným jazykem - nerozuměla jim. Byl to odporný vlezlý a hrůzu nahánějící hlas. Jakoby odnikud se objevovali a zase mizely šedobílé postavy s nerozpoznatelnými rysy obličeje. Šedobílé přízraky se začali šíleně smát. Jeden z nich se odtrhl od skupiny a rozletěl se proti Mizakoe. Proletěl skrz a dál se smál. Další ho napodobili.
Zanpakuto ve vedlejší místnosti začalo modrat a průhlednět jakoby mizelo.
Mizakoe už to nevydržela. Byla absolutně mimo. Jen se chytla za uši aby už ty hlasy a smích nemusela poslouchat a křečovitě zavřela oči. Tentokrát začala křičet už nahlas.
Kurotsuchi zaklel a nasupeně hleděl na monitor. Z obrazu mu zbylo jen šedočerné zrnění. Po chvíli mu selhal i přísun informací z černého náramku.
"Aaaaaaaaa……" pronikavý křik Mizakoeina zvláštního hlasu se rozletěl do všech stran. Zampakuto ve vedlejší už téměř zmizelo. Ani ono ale nezůstalo potichu. Jeho ostří se jemně chvělo a vydávalo zvláštní zvuk, skoro jako by křičelo spolu s Mizakoe.
Mizakoe svým křikem vytvořila silnou zvukovou vlnu. Skoro stejnou jako při použití shikaie. Zvuk s ohromnou silou narazil do stěny a část ho prošla skrz a část se odrazila v hrozivé síle znásobené ozvěnou zpět.
Ta část zvukové vlny která pronikla skrz stěnu Mizakoeina vězení pokračovala dál a ničila vše co cestou potkala. Přístroje se zkratovali. Následoval výbuch. Polovina jedné z budov dvanácté jednotky vyletěla do povětří. Téměř okamžitě začalo hořet.
V Mizakoeině cele se zvuk několikanásobně znásobil a odrazem se vrátil zpět proti ní. Stěny tentokrát pokryla opravdová krev. Mizakoe křičela ještě když padala k zemi. Všude byla krev. Dopadla. Už nekřičela. Zanpakuto o místnost vedle se modře zaleskla a pak se rozpadl na duševní částice. Malé drobné modře světélkující částečky proletěli skrz průhlednou stěnu k jejímu nehybnému tělu. Obklopili její tělo a pak se skrz to neuvěřitelné množství ran začali do ní vstřebávat. Krvácení se zpomalilo. Mizakoe začala průhlednět a vycházela z ní jemná světle modrá záře. Obrys její postavy se začal ztrácet a modrá záře nabírala na intenzitě. Oslepující světlo zaplavilo místnost a pak zmizelo.
Na zemi zůstalo ležet v kaluži krve jen nehybné tělo asi pětileté holčičky. Všechna zranění byla pryč spolu se zanpakuto.
Na místo výbuchu se okamžitě seběhli shinigami z nejbližšího okolí. Všichni členové dvanácté jednotky zanechali své práce a běželi hasit. Kurotsuchi úplně neuvěřitelně zuřil. Díky výbuchu totiž přišel o velkou část budovy kde se prováděli dlouhodobé pokusy. Nikomu se ale naštěstí nic nestalo, protože všichni členové dvanácté jednotky pracovali spíše v dalších částech areálu. Další na místo dorazili členové třinácté a jedenácté divize, kteří to tam měli nejblíže. Všichni se začali snažit uhasit vzniklý požár. "Byl vevnitř někdo?" křikla Kotetsu Kiyone na Nemu, která akorát dorazila na místo. "Byla tam Mizuki ze šesté jednotky - ten seishin, ale epicentrum výbuchu bylo přesně z místa kde byla, to nemohla přežít." "Jdu to omrknout." A Kiyone zmizela mezi hořícími troskami. Proběhla dlouhou chodbou. Za ní se akorát ozvala rána jak se ze střechy uvolnil hořící trám a propadl dovnitř. Zvedl se oblak prachu. Odevšad se valil kouř. Kiyone se trochu rozkašlala. "Haló? Je tu někdo?" křikla a běžela dál chodbou.
Venku vznik neuvěřitelný zmatek. Brzy na místo totiž dorazili i ostatní divize. Nikdo nevěděl co se vlastně stalo. Jasné bylo jen že vevnitř něco vybuchlo ovšem nevědělo se proč a co. Po chvíli se povedlo alespoň zabránit tomu aby se požár rozšířil dál. Ale uhasit zbytek byl dost problém. Budovy dvanácté jednotky byly přecpané elektronikou a tak odevšud čouhali zpřetrhané jiskřící dráty.

Kapitola 28.

6. července 2009 v 20:16 | Mizakoe |  FanFiction - Kako no Kage
Kurotsuchi došel do své kanceláře a zapnul počítač. Prošel si výsledky všech pokusů co se dnes prováděli a pak si překlikl na celu kde teď drželi Mizakoe a drobná kamera v rohu místnosti mu okamžitě přeposlala obraz.
Mizakoe ležela na zemi a koukala zamlženýma očima někam do dálky před sebe. "To je nuda." zahučel otráveně a přetočil na dálku kameru tak aby se mohl podívat ještě na její zanpakuto. To ho už zaujalo o něco víc a přepnul na jinou kameru ze které bylo lépe vidět. Ostří zanpakuto ztratilo svůj lesk a místo zářivě čisté skoro bílé oceli teď mělo jakoby šedavý matný povlak. Hodně teď připomínal nynější zamlžený pohled Mizakoe, která stále jen bez hnutí ležela na zemi. Asi hodinu takhle vydržel sledovat monitor svého počítače na kterém překlikával mezi oběmi kamerami a se zaujetím pozoroval jak se ostří zanpakuto mění spolu s pohledem Mizakoe. "Hej, Nemu pojď sem." zařval na svou podkapitánku a ta se téměř okamžitě objevila ve dveřích. "Přejete si?" otázala se. "Vem si tohle a nalij to tý holce na zanpakuto, ale jen půlku rozumíš?" "Ano." přikývla Nemu. Vzala si věci a zamířila do druhé bílé cely. Prošla dovnitř a opatrně nalila polovinu lahvičky na teď již šedé ostří Mizakoeiny zanpakuto. Pak vytáhla malý hadřík a rozetřela to po celé šedé ploše. A nato se pak hned vrátila ke Kurotsuchimu do kanceláře.
Ten se zaujetím sledoval monitor svého počítače a psal si nějaké poznámky. "Tohle bude ještě zajímavé. Mezi shinigami a jejich zanpakuto je taky pouto, ale takové síly jako mezi seishiny a jejich zanpakuto to nedosahuje ani zdaleka. Jen se na to podívej. To co jsem ti dal na tu zanpakuto byla protilátka na to co jsem předtím dal tý holce…" Nemu se taky podívala na monitor. Ostří zanpakuto pozvolna měnilo svou podobu zpět do původního stavu, stejně jako Mizakoe se postupně začala dostávat pohledem do přítomnosti.
Asi třetí den na to dorazil do dvanácté jednotky Renji. Ovšem jakmile ho zmerčil Kurotsuchi tak ho nechal odvést s tím že k Mizakoe nikdo nesmí, aby pozorování nebylo rušeno vnějšími vlivy. "Pozorování…." řekl to naschvál. Věděl že kdyby Renji zjistil že jsou to pokusy tak by začal dělat ještě větší problémy než dělal doposud. A tak začal Renji alespoň každý den chodit okolo dvanácté jednotky. Nemělo to sice žádný smysl, ale on se toho držel.
Mizakoe mezitím už ztratila všechen odpor a už se ničemu nebránila. Asi necelé dva týdny poté co na ní zahájili pokusy se nervově zhroutila. Už z ní nedostali nic rozumného a už ani vlastně pořádně nevnímala jejich přítomnost.
Nemu vstoupila k ní do bílé krychlovité cely. Podívala se na zničenou Mizakoe která seděla přikrčená v rohu a držela křečovitě zavřené oči. "Mizuki?" promluvila na ní a hlas se jí na několikrát odrazil od stěn místnosti. Bylo to jako ozvěna, protože místnost měla neuvěřitelnou akustiku. Mizakoe se ani nepohla a ani nijak nedala znát že by jí vzala na vědomí. "Mizuki donesla jsem ti něco k jídlu. Vem si to, neboj není tam nic přimíchané." zkusila to znovu Nemu a položila před ní talíř s jídlem. Na chvíli si před ní sedla na zem a koukla na ní omluvným pohledem. Nelíbilo se jí jak s ní kapitán Kurotsuchi zachází, ale netroufala si proti tomu cokoliv udělat. "Tak já ti to tady nechám a sníš si to až za chvíli, ano?" Nemu se zvedla a zamířila pryč. Dveře se za ní zase zavřely a nechaly Mizakoe uvězněnou v bílé nicotě.
Mizakoe otevřela oči a rozhlédla se prázdným pohledem po místnosti. "Bílá… nic, jen bílá… všude jen ta bílá…." rukou přejela jednu z bílých stěn. Znovu přejela bílé stěny pohledem a chytla se za hlavu. "Bílá - je to jenom bílá - všude…. nééé!!" nevydala ani hlásku,ale hluboko v sobě křičela. Křičela protože nic jiného už jí nezbývalo. Křičela jako by snad doufala že tím odežene to bílé nic. Zavrtěla hlavou a znovu zavřela oči aby se nemusela na to dívat. Z bílé nicoty se přesunula do černé.
Asi po hodině se vrátila Nemu a talíř zase odnesla. Byl to už několikátý za sebou, kterého se Mizakoe ani nedotkla. Prostě přestala jíst. S každým dalším dnem jen mohli znovu a znovu sledovat její bledý pohublý obličej a v případě že se na ně náhodou podívala, tak i její prázdný pohled.
Nemu donesla nedotčený talíř do kanceláře. "Kapitáne Mayuri?" oslovila svého kapitána, který se zrovna šťoural v nějakém přístroji. "Chceš něco?" zavrčel podrážděně a ani se neotočil. "Já jen že Mizuki…" "Tak co je pořád?!" otočil se na ní. Pohledem se zarazil u nedotčeného talíře. "Zatracená holka. Takhle o svůj nový objekt přijdu dřív než jsem plánoval. Budu muset přitvrdit dokud je ještě života schopná. Až mi z ní zbyde jen mrtvola na pitvu tak už mi bude téměř k ničemu."
Kurotsuchi přešel ke skříni a začal se hrabat v nějakých zkumavkách. "No snad mi alespoň ještě dva až tři pokusy vydrží, pak už to bude jedno." řekl spíš sám sobě než že by to bylo myšleno na Nemu. Té jen po obličeji přeběhl znepokojený výraz. Znala svého kapitána velice dobře a věděla že se jeho práce blíží ke konci. Kurotsuchi vzal do ruky jednu ze zkumavek a chvíli se na ní díval. "Ne, tuhle ne." zase jí vrátil a vytáhl si jinou. Nakonec si dvě z nich vybral a ještě k nim něco přimíchal. Nemu mu nakoukla přes rameno. "Takhle to bude silně halucinogenní." "No a? To ničemu nevadí. Už s ní mám stejnak v plánu jen posledních pár pokusů a pak už bude k ničemu. Vyndej mi injekční stříkačku." Nemu přikývla a podala mu jí. Kurotsuchi si vzal všechny potřebné věci a zamířil pryč.
Prolezl kruhovým vchodem dovnitř do bílé cely a znechuceně se podíval na Mizakoe. Pak jí beze slova chytil za ruku a vpíchnul jí předem připravenou látku do žíly. Mizakoe se ani nepohnula, jen otevřela oči a podívala se na něj. Doslova se do něj zabodla svým prázdným pohledem. Jakoby v jejích očích už nezůstalo ani trochu života. Bylo v nich vidět jen utrpení a zoufalství. Kurotsuchi se zle ušklíbl a opět odešel. Nechal Mizakoe napospas jeho další chemikálii.

Mariah-taichou

6. července 2009 v 18:26 | Mizakoe |  Spřátelené blogy
Tak mám další skvělé SB
=oD
Určitě se podívejte a něco si přečtěte moc doporučuji!
A moc děkuji za spřátelení - arigató Mariah-taichou!





Diplomek pro Mariah za spřátelení:












Od Mariah pro mě:


Kapitola 27.

5. července 2009 v 21:41 | Mizakoe |  FanFiction - Kako no Kage
Všichni na něho zůstali koukat, ale z něj už nevylezlo ani slovo. Ani to nevadilo protože během pěti minut dorazil vrchní kapitán Yamamoto a za ním kapitáni Kuchiki a Kurotsuchi. Mizakoe se postavila podívala se na ně. "Centrum čtyřicet šest rozhodlo, že s Mizuki Mizakoe má být naloženo podle plánu kapitána Kurotsuchiho." pravil Yamamoto. Mizakoe se na zlomek sekundy modře zaleskly oči a sklopila pohled. "Ne…" zašeptala Yumi a skousla si spodní ret. Na chvíli se rozhostilo ticho, které přerušila až rána do zdi jak do ní Renji vztekle uhodil pěstí. "Vy jste se asi zbláznili! To snad ani nemůžete myslet vážně. Kdyby jste jí popravili tak bude výsledek naprosto stejný jen to bude bezbolestnější. To jí vážně chcete svěřit jemu?" ukázal vztekle na Kurotsuchiho. "Rozsudek zní zcela jasně." pokývl Yamamoto hlavou. Renji se nadechl a chtěl na ně začít znovu řvát. Mizakoe ho ale jemně chytla za ruku a podívala se mu do očí. "Prosím… zapomeň na mě. Když budeš v tomhle pokračovat tak si akorát přiděláš problémy." Kurotsuchi se při pohledu na ně škodolibě ušklíbl. "Ta holka má víc rozumu než ty Abarai, tak se rozlučte a jdeme." Mizakoe se znova zadívala na Renjiho smutný výraz. "No tak, netvař se tak, chci si tě pamatovat usměvavého." pohladila ho po tváři. "Nechci zas odejít s pocitem že jsem za sebou zanechala smrt, bolest a smutek." Renji se pokusil o úsměv, ale moc věrohodně to nevypadalo. Chvíli tak na sebe koukali a pak jí objal. "Nezapomenu… nikdy." pošeptal jí do ucha. Mizakoe se malinko usmála a do očí se jí nahrnuli slzy. "Já taky ne. Bude se mi stýskat bráško." odpověděla taky šeptem a znovu se na něho podívala. Pak se jí vrhli kolem krku ještě dvojčata Sawatari. "Dávejte na sebe pozor." koukla na ně Mizakoe. Yumi přikývla a Haku ještě dodal za ně za oba. "Ty taky." Mizakoe je ještě jednou všechny objala a pak zamířila ke kapitánu Kurotsuchimu. Ten pokynul na stráž a ta se ji beze slova ujala a odváděla jí pryč. Mizakoe se naposledy ohlédla. "Sbohem, budete mi chybět." Všichni tři jí nešťastně sledovali pohledem a Yumi jí ještě něco řekla na rozloučenou posunkem ruky. Pak jim Mizakoe zmizela z dohledu.
Yumi se rozbrečela a pověsila se bráchovi kolem krku. "No tak ségra." snažil se jí uklidnit Haku, ale měl co dělat aby se k ní sám nepřipojil taky. "To bude dobrý." "Nebude…. oni jí tam zabijí." vzlykala dál Yumi. Yamamoto a Kurotsuchi zamířili pryč. Renji za nimi hodil zlostný pohled a pak vztekle kopl do mřížovaných dveří od cely až se s řinkotem zabouchly. "To se s tím sakra nedá něco dělat?" "Obavám se že ne. Mayuri měl přesvědčivé argumenty. Myslím že už jí neuvidíš, protože do té části laboratoře tě pravděpodobně nepustí. Bude lepší když na ní zapomeneš jak říkala." a s těmi slovy kapitán Kuchiki taky zamířil pryč. Renji znova nakopl dveře a zaklel. Chvíli tam jen tak tupě zíral do zdi a pak taky zamířil pryč.
Došel až na sráz kde předtím několikrát našel Mizakoe. Sedl si pod strom a nasupeně koukal do dálky. Po chvíli za ním dorazili i dvojčata a taky se posadila. "Slíbil jsem že nikomu nedovolím aby jí ublížil, a teď jí nejsem schopný pomoct." Yumi na něj koukla uslzenýma očima a pak se taky zadívala do dálky. "Bezmoc je hrozná… ale…" hlas se jí zadrhl a musela se znovu nadechnout než větu dokončila. "Mizakoe by byla nešťastná kdyby nás teď viděla. Vyčítala by si že nám způsobila smutek."


Mizakoe se rozhlédla po místnosti kam jí zavřeli. Byl to hodně stísněný prostor. Připadala si jak zavřená v krychli. Dalo by se říct že to i byla pravda, protože místnost byla velká dva krát dva krát dva metry velká. Byla celá prázdná až na složenou deku na podlaze. Bez oken a jen se sotva patrným obrysem dveří. Všechny stěny byly dokonale hladké a čistě bílé. V hranách této bílé krychle byly umístěny zářivky. Jediná stěna která byla jiná byla napravo od vchodu. Byla průhledná a skrz ní byl vidět Mizakoein zanpakuto, který jí zabavili.
Mizakoe si sedla ke stěně naproti vchodu a koukala skrz průhlednou stěnu na svou zanpakuto.
Brzy ztratila pojem o čase a jen tak se zaobírala událostmi několika předešlých dní. Ze zamyšlení jí vytrhl až kovový zvuk. Zezadu ze zdi se vysunuly dva železné chytáky a pevně jí sevřely za zápěstí a přitáhly úplně natěsno ke stěně. Mizakoe se lekla a pokusila se vytrhnout, ale nešlo to. Po chvíli se otevřel kruhový vchod do místnosti a dovnitř prolezl kapitán Kurotsuchi. Zle se ušklíbl a odněkud vylovil malý černý přístroj podobný náramku, který však vypadal jako by jeho povrch byl jen displej. Sem tam na černém displeji problikla nějaká ta bílá kostička, ale to bylo asi vše. Kurotsuchi uvolnil sevření jednoho chytáku co Mizakoe držel ruce a přicvakl jí věc na pravé zápěstí. "Co to je?" zeptala se trochu vystrašeně Mizakoe při pohledu na divnou černou věc na své ruce. "To by jsi stejně nepochopila. Řekněme jen že je to něco co má stejné vlastnosti jak to co máš na krku." natáhl se k ní a sundal jí červený obojek na potlačení duševní energie z krku. "Jenže na rozdíl od tohohle" zamával jí tím červeným krámem před obličejem "umí tenhle šikovný udělátor ještě spoustu užitečných věcí navíc. Koneckonců na to časem přijdeš sama."
Kurotsuchi vytáhl ještě několik lahviček a injekční stříkačku. Slil obsah několika z nich dohromady a natáhl to do injekční stříkačky. Mizakoe ho sledovala se stupňujícím se děsem v očí. Kurotsuchi jí chytil za ruku. Mizakoe se mu rukou vytrhla a přitáhla si jí k tělu. "Přestaň dělat problémy nebo tě budu muset umravnit a dej sem tu ruku." zavrčel nevrle. Mizakoe zavrtěla hlavou a vyděšeně na něj upřela pohled. "Ty ještě změníš názor." uchechtl se Kurotsuchi a zmáčknul nějaký knoflík na něčem co vypadalo jak dálkové ovládání. Na divném černém náramku na Mizakoeině zápěstí proběhlo několik bílých kostiček a vzápětí jí probil středně silný elektrický proud. Vykřikla bolestí a do očí jí vhrkly slzy. "Tu ruku." zopakoval Kurotsuchi a opět jí za ní chytil. Tentokrát se Mizakoe už nebránila. Kurotsuchi jí vstříkl obsah do žíly a spokojeně se usmál. "No vidíš že to jde." Sebral si ze země zbylé věci a opět je uklidil. "Tak, a představení může začít." a i se svým typickým škodolibým výrazem odešel. Jakmile se za ním opět neprostupně zavřely dveře bez kliky kovový držák který až doteď svíral levé Mizakoeino zápěstí uvolnil stisk a pak beze stopy zmizel ve stěně. Mizakoe se svezla na zem a zůstala tam ležet. Už jen hleděla nepřítomně před sebe jak začala látka působit.

Kapitola 26.

5. července 2009 v 14:50 | Mizakoe |  FanFiction - Kako no Kage
Mizakoe se z té výšky začala řítit střemhlav dolů. Přiložila levou ruku na ostří zanpakuto. Velící hikage znovu zaklel. "Je zle. Dělejte, pryč!"
Další události nabraly rychlý spád a dalo se jen těžko určit jejich pořadí. Každopádně na dohled od toho, avšak v bezpečné vzdálenosti, se objevil kapitán Kurotsuchi se svou podkapitánkou a se zaujetím sledoval další vývoj situace.
"Utau kaze no koe" zašeptala Mizakoe za letu k zemi. Její zanpakuto dostalo stejnou barvu jak její oči a z jeho konce se uvolnila dlouhá modrá stuha.
Velící hikage a ještě jeden z nich shodili své pláště a rozplynule se ve vzduchu. Jen dva černé popelavé mraky zmizely ve stínu lesa. Zbylí tři už to nestihli.
Mizakoe se napřáhla a švihla katanou ve vzduchu. Spolu s tím začala křičet svým zvláštním hlasem. Krásný, ale smrtonosný zvuk se rozlehl okolím. Jako ničivá vlna se rozletěl do všech stran. Doslova hikage roztrhal na kusy stejně jako všechno ostatní v okolí. Zvuková vlna se odrazila zpátky a vracela se jak ozvěna zpět ke svému původci. Mizakoe automaticky začala tvořit ještě jednu bariéru. Část té obrovské energie co uvolnila při spuštění té zvukové vlny, ale přece jen skrz její narychlo vytvořenou bariéru proniklo. Naštěstí né v takové síle, jako byla poslána. Mizakoe to vybočilo z dráhy, kterou padala zpět k zemi a třísklo to s ní někam do lesa.
Bariéra, která byla kolem Renjiho a Byakuyi náhle silně povolila a po chvíli se rozpadla úplně. "Mizako!" Renji se rozběhl k lesu, nebo alespoň k tomu co z něj zbylo, protože okraj lesa byl dosti poničený. Stromy v těch místech byly ve velké míře rozsekané a vyvrácené z kořenů. Během chvilky zmizel někde mezi stromy.
Kurotsuchi a Nemu se mezitím přemístili pomocí bleskového kroku na místo události.
"Mizako!" Renji jí našel na zemi u kořenů jednoho z větších stromů. Měla pouze několik naraženin, nějaké ty škrábance a pár hlubších ran, ale nic vážného. "Mizako, jsi celá?" doběhl k ní a opatrně jí vzal ze země. Mizakoe unaveně přikývla trochu se pousmála. Skoro se nebyla schopná udržet při vědomí, ale oči měla zas hnědé. "Proč jsi mi to jen neřekla…" "Kdybych to bývala udělala a ty jsi to pak nenahlásil, jako že já vím že by jsi to nenahlásil, tak by jsi teď z toho měl problémy. Nemůžu si dovolit zničit život dalším lidem. Už jich v mém okolí zemřelo příliš mnoho. Nechci aby se něco stalo i někomu dalšímu…. nechci přijít ještě o brášku." dodala už šeptem a vysílením usnula. Renji se prostě musel usmát a i se spící Mizakoe v náruči zamířil ven z lesa.
Na okraji lesa se trochu zarazil při pohledu na tříčlenný hlouček skládající se z podkapitánky Nemu a kapitánů Kurotsuchiho a Kuchikiho. Všichni tři na něj vážně hleděli. Tušil potíže a nepletl se. "Budeme to muset nahlásit Yamamotovi." pravil vážným hlasem kapitán Kuchiki. "To nesmíme. Kdoví co s ní udělají." "Ne Abarai, to naopak musíme." otočila se na něj Nemu. Kapitán Kuchiki přikývl. "Navíc nejedná se jen o to, že ona" ukázal na Mizakoe "tu správně nemá co dělat, ale i o to, že ti co si pro ní přišli tu taky nemají co dělat a mohla by to být potenciální hrozba. Musíme brát prvně v potaz bezpečí celého Soul Socienty a teprve potom se můžeme ohlížet na to co by víc prospělo jednotlivci." Renji se starostlivě podíval na Mizakoe a něco nespokojeně zahučel. Kurotsuchi, který celou dobu mlčel se potměšile ušklíbl. "Tak pojďte, tuhle záležitost by jsme měli vyřešit co nejdříve." a zamířil pryč.


O několik hodin později sídlo první jednotky.

Už nějakou dobu se projednávalo co dál. Vrchní kapitán Yamamoto prvně vyslechl všechny informace a pak se začalo spekulovat o možných řešeních situace
"Dostali jsme se do vážné situace. Až příliš cizích tvorů se objevilo….. Nebezpečný může být nepřítel o kterém nic nevíme. A navíc ta Mizuki - musíme rozhodnout co s ní dál. Celá tahle situace je proti naším zákonům."
Kurotsuchi vystoupil z řady a podíval se na Yamamota. "Jestli se nemýlím tak podle zákona by jsme jí teď měli nechat popravit, ale myslím že mám řešení které by nám mohlo pomoci." Odmlčel se a přes obličej mu přelétl škodolibý úsměv. "Hikage jí stoprocentně nevydáme a ani jí nepopravíme. Pokud je jediný větší rozdíl opravdu jen v jejich vzhledu, tak pro všechny bude nejvýhodnější, když mi dovolíte vzít jí jako nový objekt zkoumání do laboratoře. Vy se jí tím zbavíte a zároveň vám budu schopen dodat potřebná data o našem potenciálním nepříteli. V našem archívu totiž absolutně postrádáme informace jak o hikage, tak o seishinech, jelikož takzvané stínové postavy jsme až dodnes považovali za pouhý mýtus."
"Hmm." Yamamotovi se na tváři objevil zamyšlený výraz. "Nejlepší bude když dosavadní návrhy předložíme ústřednímu centru čtyřicet šest. Vyšlete posla!"


Mizakoe se probrala v cele na madraci na zemi. "To je dobře že jsi se už probudila." koukla na ní Yumi, která jí mezitím ve spánku pomocí léčícího kidó ošetřila všechno na co přišla. Mizakoe se posadila a rozhlédla trochu popleteně kolem. Kromě Yumi tu byl ještě Renji. Pak si sáhla rukou na krk a nahmatala něco jako obojek. "C-co je to?" vykoktala. Renji, který celou dobu až do teď hleděl tupě do země se podíval na Mizakoe a na tu červenou věc co měla na krku. "To ti dali aby potlačili tvojí duševní energii pro případ že by jsi se rozhodla vzdorovat nebo utéct…. Nemáme moc dobré vyhlídky." dodal a zabodl se pohledem opět do země. Mizakoe smutně přikývla a podívala se ven skrz zamřížované okno. Venku bylo docela hezky a muselo být pravděpodobně dopoledne. "Co se vlastně stalo s hikage? Někdy od místa kde mě nazval…." na chvíli se zarazila a na obličeji se jí objevil zdrcený výraz "….bezcenným poddruhem…. mám okno." Rejni se na ní podíval. "Jedna z věcí na kterou nesmíš zapomenout je, že ty nejsi žádný bezcenný poddruh. Ať si oni říkají co chtějí. Znám tě už dostatečně dlouho aby mi nezáleželo na něčem takovém jako co vlastně jsi. Je mi úplně jedno jestli jsi shinigami nebo nejsi. Patříme do stejné jednotky a to kdo co je nic na věci nemění. Jestli tě vyloučí ze Seireitei tak půjdu s tebou." "Já půjdu taky." přidala se Yumi. Mizakoe se usmála a zakroutila hlavou. "Ne, i kdyby se tak stalo tak něco takového po vás nemůžu žádat. Všichni co tu jsme, jsme se stali shinigami protože to bylo naše přání - náš sen. Nevzdávejte se svých snů, za to vám nestojím." "Ale Mizako…" koukla na ní Yumi. Renji se opět pohledem zabodl do země. "Tohle neříkej."
Nastala chvíle ticha, pak Renji začal vyprávět co se vlastně stalo, aby Mizakoe alespoň trochu tušila. Akorát dokončil svoje vyprávění když k cele doběhl Haku bledý jak stěna. Všichni se na něj otočili. "Centrum čtyřicet šest rozhodlo."

Kapitola 25.

4. července 2009 v 18:36 | Mizakoe |  FanFiction - Kako no Kage
Od lesa se ozval známý zvuk. Během chvíle se ze stínu lesa vynořilo pět vysokých temných postav zahalených v dlouhých pláštích s kápí. Mizakoe okamžitě sjela rukou k rukověti zanpakuto a o krok ucouvla. Renji, který v nich poznal postavy z obrázku taky sáhl po rukověti a vyčkával. Všech pět temných postav se srovnalo do řady a prostřední hikage postoupil o krok dopředu. Byakuya je všechny sjel kamenným pohledem. "Kdo jste a co tu pohledáváte? "Přišli jsme v míru ke všem shinigami, pouze zde chceme dokončit svou práci." odvětil klidně prostřední hikage. Mizakoe z nich nespouštěla pohled a opět o krok ucouvla. Renjiho ruka jí zezadu objala kolem pasu a ochranitelsky si jí k sobě přitáhl. "Klid, já vím že jsou to ti co tě minule napadli, ale říkají že přišli v míru ke všem shinigami. I když jen co dostanu povolení, tak je za to co udělali rozsekám na hadry." "….shinigami….." zopakovala po něm Mizakoe, která začínala mít problém udržet se při smyslech.
Hikage do nich zabodl svůj pohled. "Ona vám to neřekla? No ani se nedivím. Dobře budu tedy konkrétnější." prohlásil škodolibě se svým syčivým přízvukem. "Jdeme si pro tu holku." Kapitán Kuchiki na něj dál upíral svůj nic neříkající kamenný výraz. "Neříkali jste před chvílí, že jste přišli v míru ke všem shinigami?" "Shinigami? To ano, ale ona není shinigami." S kapitánem to ani nehnulo a Renjimu pouze přeběhl po obličeji trochu překvapený výraz. Zato Mizakoe tohle už nepřekousla. Vytrhla se Renjimu, vytasila zanpakuto a zaútočila na prostředního hikage. Ten však její útok viděl dostatečně v předstihu a tak mu nedělalo problém její útok odrazit a poslat jí několik metrů vzduchem a pak k zemi. Byl podstatně silnější než ten hikage, kterého Mizakoe potkala před chvílí v lese. Renji taky vytasil zanpakuto a chtěl na ně zaútočit. "Ne, chvíli počkej. Tohle mě zajímá." zadržel ho kapitán a znovu svou pozornost obrátil k hikage. "To co jste zde prohlásili je celkem závažné obvinění. Chci tedy vědět o čem to hovoříte."
Hikage pokynul hlavou. "Dobrá tedy. V první řadě by bylo asi na místě nás trochu představit a jí koneckonců také." pohodil hlavou směrem k Mizakoe, která klečela o kousek dál a zdrceně koukala do země. "Jsme hikage, není podstatné odkud jsme a nebo co přesně jsme. Podstatnější je že ona je seishin. Dalo by se říct že jediný větší rozdíl mezi ní a námi je podoba, i když ani to není úplně pravda." Kuchiki si ho znovu změřil pohledem. "A kde mám vzít jistotu že nelžete? Chci důkaz." "Jak je libo." ušklíbl se hikage. Z rukávů mu vykoukly dlouhé mrtvolně černé a silně kostnaté prsty. Sklonil hlavu a pomalu si z ní stáhl kápi. Narovnal se a nechal zavřené oči. Působil dojmem jak kdyby jeho hlava nebyla nic jiného než lebka potažená odporně černou kůží, bez vlasů a s ostře řezanými obličejovými rysy. "Tak tedy důkaz." zasyčel potměšile a pomalu otevřel oči a zabodl se pohledem do Kuchikiho. Měl divné temně rudé oči a až na zlo které z nich přímo čišelo měl však úplně stejný pohled jak Mizakoe. "Tak co…? Nepřipomíná vám to něco?" Mizakoe na něj upřela svůj pohled. Do očí se jí začali drát slzy, ale ovládala se. "Nejsem jako vy…" "Ale jsi, a byla by jsi ještě víc, kdyby tě jako malou vycvičili. Společný původ nezapřeš. Seishinové a hikage mají k sobě blízko, blíž než si vůbec dokážeš představit. Mohla by jsi být dobrá kdyby tě tenkrát vycvičili, dokonce víc jak dobrá. Máš pro to předpoklady." "Nejsem jako vy…" zopakovala a postavila se. Z očí jí tekly slzy. Začala skoro křičet. "Nejsem jako vy! Jste jen zrůdy rozsévající smrt a zármutek. Jen bezdůvodně ničíte vše na co narazíte. Maříte vše krásné a bezdůvodně vraždíte nevinné lidi!" Hikageho pohled ztvrdl. "Máme důvod, to že ty ho nechápeš a ani nepochopíš je jen z důvodu tvé nevědomosti. Nezasloužíš si žít. Nemáš na to právo. Jsi jen náš bezcenný poddruh." zasyčel zlověstně a oči se mu nebezpečně zaleskly.
Mizakoe znovu pevně sevřela rukověť svojí zanpakuto. Podívala se na Renjiho a pak se jí zatmělo před očima. Levou ruku namířila do strany na Renjiho a kapitána Kuchikiho "Ki no boheki." a vytvořila kolem nich podivnou bariéru. Pak se čím dál tím jasnějšíma a podivnějšíma modrýma očima zabodla do vedoucího hikage. "Sejmě te jí!" zavelel. Hikage tasili své divné černé zbraně a rozběhli se proti Mizakoe.
"Mizako!" zakřičel Renji, ale přes bariéru ho nebylo slyšet. Chtěl jí pomoci ovšem bariéra mu nedovolila dostat se skrz. "Nech toho." Chytil ho za rameno kapitán. "Radši se dívej, tohle už hned tak znovu neuvidíš. To co teď vidíme snad už ani není ona, ale její instinkt."
Mizakoe je nechala doběhnout až k ní a pak použila shunpoo a zmizela. Objevila se za velícím hikage a sekla ho do ramene. Ten jen zlostně zaklel a chytil se za ránu na rameni, ze kterému začala vytékat hnědozelená krev. Mizakoe opět zmizela a objevila se vysoko nad nimi.


Mezitím:
Kurotsuchi Mayuri kouknul na vřeštící přístroj, na kterém snad všechny kontrolky šíleně červeně blikaly. Okamžitě si poslal všechny data do počítače. Na obrazovce mu vyskočil číselný graf reiatsu. Jedním kliknutím si nechal záznam porovnat. "Tak Mizuki…" zamumlal. Nechal si počítačem ukázat místo odkud to bylo a houknul na svou podkapitánku. "Nemu, vyrážíme." Nemu přikývla a oba pomocí bleskového kroku zmizeli.

Kapitola 24.

4. července 2009 v 12:44 | Mizakoe |  FanFiction - Kako no Kage
Od dalšího dne Mizakoe začala opět dopoledne trénovat a sem tam po odpoledních vyplňovat nějak formuláře či rovnat šanony. Život se celkem rychle vrátil do starých kolejí a Mizakoe se začala opět o trochu zlepšovat. Nebo alespoň při těch trénincích už nedostávala tak hroznou nakladačku.
"Mizako, pojď Byakuya říkal, že už by jsme to mohli zkusit." houknul na ní Renji a už jí tlačil ven z tělocvičny. "Jo, dyť jdu. Kde to bude?" "No trochu dál odsuď u lesa. Je to tak naschvál, aby v případě že se to povede nebyl nějakej průšvih. Přece jen se může stát že to nepůjde všechno podle plánu. Protože nikdo vlastně neví co se bude dít."
Bylo to asi šest dnů od doby co jí povolili tréninky, chvíli po poledni. I když ráno bylo krásně slunečné, tak to vypadalo že večer bude počasí dost nic moc.
Cesta nebyla moc dlouhá a brzy dorazili na místo, kde už na ně čekal kapitán Kuchiki. "Takže první co, si musím ověřit tu teorii s tou tvou pamětí a změnou barvy očí. Proto se tě teďka pokusíme co nejvíc unavit. Zkrátka místo tréninku na techniku to bude spočívat jen v tom tě v první fázi dostat mimo a pak se uvidí jak se to bude dál vyvíjet." Mizakoe přikývla a čekala co bude dál. Kapitán se na ní vážně podíval a ještě dodal. "Doufám, že jsi při těch trénincích s Renjim dávala pozor. Tohle už bude na živo. Samozřejmě tě nehodláme zabít, ale počítej s tím že úplně bezbolestné to nebude."
Kapitán Kuchiki a Renji tasili svoje zanpakuto. Mizakoe pevně uchopila rukověť té svojí a připravila se na útok. Oba dva naráz použili bleskový krok a zmizeli. Mizakoe jen ucítila náraz tupé strany meče jak jí někdo naplocho praštil ostřím zanpakoto a pak o kousek dál na kratičký okamžik uviděla kapitána Kuchikiho, který ovšem v zápětí opět zmizel. Rozhlédla se kolem, ale už ani jednoho z nich neviděla. Za chvíli ucítila další náraz jak jí někdo strčil. Jen tak tak že neupadla. Byl to dost nepříjemný a znepokojující pocit nevidět odkud na ní kdo útočí. Přestala se kolem sebe rozhlížet a naopak zavřela oči. Zaposlouchala se a za chvíli opravdu uslyšela jejich kroky. Prudce otevřela oči a ohnala se zanpakuto nad sebe. Ozval se zvuk skřípajícího kovu a na chvíli uviděla Renjiho než zase zmizel. Touhle metodou byla schopná vykrýt alespoň většinu útoků a tak brzo přestali kapitán Kuchiki a Renji mizet a začali na ní útočit normálně. Zatímco Mizakoe sotva stíhala, tak oba byli úplně v pohodě a ještě stíhali korigovat útoky tak aby jí moc neublížili. Ovšem i přes to byla Mizakoe dosti pomlácená, špinavá a odřená. I když ale byla vyřízená tak že sotva udržela v ruce zanpakuto se však mimo nedostala. Byla prostě jen unavená.
Pomalu se setmělo. "Tak jo, takhle to asi teda nepůjde. Končíme. Chvíli pauza a za deset minut se domluvíme jak to bude zítra." prohlásil Kuchiki a uklidil zanpakuto zpět do pouzdra. Mizakoe se ulehčeně rozplácla na zemi a koukla na zataženou noční oblohu. "Jdu se napít." řekla po chvíli, zvedla se a zamířila mezi stromy do lesa k potoku. Až jí překvapilo jak byl les tichý a nehybný. Každopádně byla dosti unavená na to aby nad tím nějak hlouběji přemýšlela. Potok nebyl nijak daleko od místa kde trénovali, ale dvakrát blízko také ne. Když k němu konečně došla, klekla si na jeho břeh a napila se. Potom si opláchla obličej a začala si z drobných odřenin, které utrpěla během tréninku vymývat hlínu. Najednou se jí zmocnil takový divný pocit. "To ticho…." blesklo jí hlavou a nápadně jí to něco připomnělo. Přesně naproti ní na druhém břehu se znenadání něco pohnulo a vydalo tichý zvuk. Mizakoe sebou trhla a podívala se vyděšeně před sebe. Okamžitě se jí automaticky změnily oči na modro. Přímo před ní se ze stínu vynořil hikage. Oba na sebe zůstali strnule hledět, i když přes kápi kterou měl na hlavě mu nebylo vidět do obličeje. Hikage pomalu přejel rukou k opasku a uchopil rukověť kovově černé dýky. Mizakoe na něj dál upírala svoje podivně modré oči a po hmatu pevně sevřela mezi svými prsty rukověť svojí zanpakuto, ale už se neodvažovala se víc pohnout. Hikage se vrhl prudce vpřed a ohnal se po ní dýkou. Mizakoe jedním rychlým pohybem tasila zanpakuto a odrazila jeho útok. Hikage okamžitě znovu přešel do útoku. Mizakoe vyskočila ze země a uhnula. Během chvilky už hikage útočil zas. Mizakoe se ohnala zanpakuto a jejich zbraně se zkřížili. Na kratičký okamžik Mizakoe zachytila pohled útočníkových očí. Byly temně zelené a divné, ale Mizakoe v nich něco poznávala. Ten pohled jí nebyl cizí. Z očí přímo čišela zloba a nenávist. Nenávist tak hluboká, že si nějak ani nedokázala představit, jak jí někdo s kým se potkává pravděpodobně poprvé v životě může tak hluboce nenávidět. Hikage něco vztekle zasyčel a pak uskočil dozadu a zmizel v temném stínu.
Mizakoe nehodlala čekat až na ní zas odněkud zaútočí a tak se rychle rozběhla pryč. Ta tam byla únava z tréninku. Za běhu uklidila zanpakuto a ohlédla se. Nikde nikoho neviděla, ale všude bylo plno temných stínu a zákoutí odkud by mohl přijít útok. Věděla stoprocentně že někde tam je, ale nevěděla kde. Les zůstával nadále tichý a nehybný, stejně jako temná a nic neříkající obloha. Jak blesk proběhla lesem zpět na plac kde trénovali.
"Hej, co tak ženeš?" kouknul na ní překvapeně Renji. "Vždyť máme skoro ještě čtyři minuty pauzu." Mizakoe mezitím doběhla až k nim a zastavila se. "Nemůžeme se vrátit a domluvit se na zítřek až tam?" koukla na něj s prosbou v očích. "Co se stalo?" zeptal se trochu zaraženě Renji, když si všiml barvy jejích očí. "Prosím, vraťme se." To už zpozorněl i kapitán Kuchiki. "Co se děje?" Mizakoe uhnula pohledem a koukla do země. "Prosím…. vraťme se." zopakovala. Nastala chvíle ticha. Kapitán Kuchiki i Renji na ní zkoumavě hleděli a Mizakoe svůj pohled upírala se svěšenou hlavou do země. Sílil v ní onen známý divný pocit. Cítila je. "….prosím…." zašeptala zoufale do ticha.

Kapitola 23.

3. července 2009 v 18:06 | Mizakoe |  FanFiction - Kako no Kage
Nepřečetla ani půl stránky, když se jí do pokoje bez varování vřítila Yumi. "Mám tě! To se dělá takhle vzít roha z nemocnice? Čekala bych trochu zodpovědnější přístup k vlastnímu zdraví od někoho jako jsi ty." Vychrlila na ní s vážným obličejem, ale podle tónu hlasu bylo poznat že si dělá legraci. Mizakoe se vesele usmála a odložila knížku. Yumi na ní dál vážně koukala, ale z jejího hlasu bylo čím dál víc slyšet smích. "Tak ona se moje pacientka ještě směje mému strachu o její zdraví…. Tak to by jsem ti měla asi dát důvod ke smíchu." Yumi se začala smát ještě dřív než to dořekla celé a se smíchem se vrhla na Mizakoe a začala jí lechtat. Mizakoe se začala smát, ale pak se najednou zarazila a trochu vážněji koukla na Yumi. "Dobrý pokus, ale asi si zapomněla, že nejsem lechtivá." Yumi na to konto nasadila nevinný výraz. "To víš no… ach ta skleróza." "Hele, já ale slyšela že v našem věku je to ještě blbost a né skleróza." Obě dvě na sebe koukli a pak opět vybuchly smíchy. Vesele se smály a na střídačku se snažily navzájem zlechtat. Lechtivá byla sice jen Yumi, ale i tak se obě smály jak o život.
"Dávej pozor, právě jsi málem sejmula knížku." Yumi se zarazila a koukla kolem. "A jo, nějak sem si jí nevšimla." Vzala knížku do ruky. "Rukongaiské mýty, to už je doba co sem to četla naposledy. To je dobrá kniha." "Ty už jsi jí někdy četla?" koukla na ní překvapeně Mizakoe. Yumi se usmála a začala v knížce listovat. "Jasný, že váháš. Tuhle knížku znám jak svý boty. Když jsem byla malá tak jsem se na ní učila číst. Jak já jí měla ráda." Mizakoe si k ní přisedla a koukla jí přes rameno. "Jaký z těch povídek jsou tam nejzajímavější?" "Hmm.." zamyslela se Yumi podrbala se na hlavě. "Mě se líbili všechny, ale nejzajímavější…. Takový nejvíc neobvyklý byly o stínových pastvách - jméno už jsi nepomatuji." Nalistovala příslušnou stránku a strčila knížku Mizakoe do ruky. "Na, to si určitě přečti. Je to vážně zajímavý. Jen z toho není úplně poznat kdo jsou kladný a kdo záporný postavy. Krom obyčejných duší jsou tam totiž ty stínový postavy, ale dvojího druhu. Škoda že jsou to jen mýty, bylo by zajímavý kdyby něco takovýho opravdu existovalo." "Jo děkuju za doporučení, to si pak určitě přečtu." Přikývla s trochu zamyšleným výrazem Mizakoe a hlavou už jí letěla vlna nových otázek. "Stínové postavy…. Je možné že by vážně šlo o hikage? A jestli ano, jak to Yumi myslela s tím že jsou dvojího druhu? Mýty bývají většinou sice dost přibarvené a přehnané, ale říká se že se zakládají na pravdě. Navíc jestli jestli není poznat která strana je ta správná…."
Její myšlenky jí ale celkem rychle přerušila Yumi. "Někdo jde." Mizakoe zbystřila, ale okamžitě zas nasadila klidný výraz. "Jo jo, to je Renji." "Tyhle ty tvý metody sem nikdy nepochopila….. Proč myslíš že je to on." "Koukám že ty se zeptáš pokaždý znova," usmála se Mizakoe. "podle zvuku chůze. Každý chodí trochu jinak, takže se to dá jednoduše poznat podle toho co slyšíš. Stačí si jen pamatovat zvuky kroků." Yumi koukla s nakyslým výrazem do zdi. "Tak to jsem asi hluchá. Já to zkoušela a mě se ty lidi prostě pletou."
Dál ale debatu už nerozvinuly, protože se ozvalo zaklepání a už ode dveří se ozval Renjiho hlas. "Tak jsem to domluvil. Od zítřka začneme normálně zas dopoledne trénovat a pak by se mělo přejít i na ty tréninky co vymyslel Byakuya." Mizakoe se spokojeně usmála, ale než stihla cokoliv říct tak jí Yumi předběhla. "Vám asi oběma přeskočilo. Co takhle něco takovýho jako klidový režim za účelem zotavení se? To jako neznáte?" "A jé…" zamrmlal Renji, který až teď došel do pokoje a všimnul si že tam je i Yumi. "To mi chceš Mizako uhnat k smrti? Jděte se všichni klouzat i s těma vašima tréninkama." prskala dál Yumi. Mizakoe chytla Yumi přes pusu a trochu tak ztišila volume jejích dalších nadávek na tréninky. "Yumi mlč alespoň chviličku. Ty tréninky byl můj nápad." Yumi na ní vytřeštila oči a povytáhla jedno obočí. "Přehnaná píle škodí, akorát si něco uděláš. To se ti u nás na čtvrtý jednotce tak zalíbilo? Já vím že jsme chtěly být spolu na jednotce, ale tohle asi není nejlepší způsob. I když asi to funguje - když ti spočítám kolik času už si u nás strávila….. no tak řekla bych že většinu." "Já vím, a jestli se tam nechci zas v brzkém termínu vrátit, tak musím trénovat. Nemůžu se přece nechat pokaždé zmlátit do bezvědomí." "Proč by tě měl zas někdo napadnout? Já bych to považovala spíš za dvě blbé náhody." Mizakoe si povzdechla a koukla někam ven. "Nevím co se stalo s těmi co mě napadli a nehodlám riskovat, že kdyby se vrátili, že zas budu nepřipravená." "No dobře, ale stejnak se mi to moc nelíbí. Hlavně si v rámci tréninku nic neudělej." pokývala Yumi ne moc nadšeně hlavou a rozhlédla se po místnosti. Pohledem se zastavila až u knížek na polici. "A hele co to tu máš ještě. K čemu ti to je?" Mizakoe pokrčila rameny a zopakovala svojí výmluvu. "Doplňuji si mezery ve vzdělání." "To už tě zas chytaj ty tvoje šprtací manýry? Hele školu máme hotovou už se učit nemusíš. S těma tvýma samýma jedničkami by jsi mohla klidně dláždit a teď už je ti to učení stejnak k ničemu." "Je to dobrý pocit cítit že se v něčem zlepšuji a cpaní si informací do hlavy mi zrovna jde." Yumi pokrčila rameny. "No… jestli tě to baví…. Ale aspoň že máš nějakou klidnou zábavu." "To jsi se ani nepochlubila že jsi měla samý jedničky." kouknul Renji na Mizakoe. Ta se jen usmála a přešla to mlčením. Zato Yumi k tomu prostě musela přidat komentář, "No jo no, tady mistr hlava se pořád něco učila a s oblibou to, co se učit neměla viď." a šťouchla do Mizakoe. "No co, každá informace je cenná." "No dobře, už mlčím."
"No já využiji chvíle ticha," řekl Renji a pokračoval. "pro ujasnění zítřejšího dne. V deset sraz jako obvykle před tělocvičnou a odpoledne to bohužel vypadá na papírování." "Jo jasný, díky moc." "Tak já už radši půjdu, ahoj." Zvednul se Renji a odešel. Mizakoe s Yumi ještě chvíli klábosily a pak Yumi taky odešla.
Mizakoe si pak ve zbylém volném čase opět začala číst "Rukongaiské mýty" ale moc moudrá z toho nebyla. Celá ta pověst byla neuvěřitelně stará a dosti zmatená. Jediné jasné z toho bylo že hikage dříve terorizovali Rukongai a seishinové - u kterých usoudila, že to budou podle Yumi ty druhé stínové postavy - je z větší části nechávali ať si dělají co chtějí a žili si svůj život odděleně od ostatních. Zasáhli až v momentě kdy se hikage rozhodli všechny zlikvidovat. Až tehdy jim zmařili plány a pomohli v těch místech Rukongaie, kde už se shinigami vyskytovali jen zcela vyjímečně. Po této události seishinové zmizeli stejně náhle jako se objevili. Bylo to poprvé a naposledy co se ukázali v Rukongai. Hikage se tam od té doby už taky neukázali a zmizeli někde v horách.

Kapitola 22.

2. července 2009 v 12:04 | Mizakoe |  FanFiction - Kako no Kage
Mizakoe se vzbudila hned brzo po ránu a rozespale koukla kolem. Na stolku vedle ní ležel talíř s nakrájeným jabkem a náhradní čisté kimono, stejné bílé jako měla na sobě. O kus dál seděl na okně Renji. "Ahoj." usmál se na ní. Mizakoe zamžourala někam jeho směrem a protřela si oči. "Ahoj, … od kdy tu jsi?" zeptala se po chvíli. "Od včerejška." "To tu takhle sedíš celou dobu?" koukla na něj překvapeně. "Celou dobu ne, před chvílí jsem byl pro támhle to." ukázal ke stolku. "Emm….. děkuju. To jsi se asi kvůli mně nevyspal." "V pohodě, mě to nezabije a ty si včera nevypadala zrovna nejlíp." Mizakoe koukla raději někam jinam, posadila se a natáhla se po kousku jabka. "Myslím že se zas přesunu k sobě. Yumi sice asi nebude nadšená, ale bude to tak lepší." "Vážně tady nechceš zůstat alespoň do doby než ti bude líp?" "Ne, chci domů a taky bych zase chtěla trénovat." Renji povytáhl jedno obočí. "Probrala si se teprve před třemi dny - myslím že by jsi měla mít nějakou chvíli ještě klid." Mizakoe si něco nespokojeně zabrblala a pak začala sbírat knížky.
"Musím se pokusit zjistit co nejvíc věcí co můžu a musím zesílit. Jak mam ale někoho přesvědčit aby mě trénoval, bez toho abych jim řekla pravý důvod? Všichni řeknou že bych měla mít klid a že bych se měla šetřit, ale na to není čas. Nechci zase od všeho utéct, nechci o všechno zas přijít. Jsou pro mě jak rodina. Skoro jako by Yumi a Haku byli i moje dvojčata a jako by byl Renji můj starší brácha. Mám je všechny ráda a nechci je ohrozit, ale nechci o ně ani přijít. Musím být prostě silnější."
Mizakoe si vyndala všechny knížky, aby je mohla odnést domů a dál přemýšlela jak to má udělat s tím tréninkem. Ze zamyšlení jí vytrhl až Renjiho hlas, "Ukaž, pomůžu ti s tím." a vzal jí větší polovinu knížek z ruky. "Díky, to si nemusel, já bych to zvládla." pousmála se. "Nikdo netvrdí že ne," taky se usmál Renji. "kam ti je mám odnést?" "Domů."

Došli k Mizakoe domů. Renji odložil všechny knihy na polici a Mizakoe k nim dosypala svojí polovinu. "Chceš ještě s něčím pomoct?" "Jedině kdyby si byl ochotný mě zas trénovat." zkusila to znovu Mizakoe. Renji na to jen protočil oči v sloup a zakroutil hlavou. "To vážně nemůžu, už jen to že jsem tě nechal jít zpátky domů bylo pravděpodobně špatně. Když tě nechám zas rovnou trénovat tak nás za to prvně oba přizabije kapitán a pak určitě ještě někdo ze čtvrtý." "Lepší přizabitá než zabitá." vypadlo z Mizakoe a rychle se chytla za pusu jakmile jí došlo co to vlastně říká. Renji si jí změřil pohledem. "Tak už mi konečně povíš o co jde?" Mizakoe uhnula pohledem a zakroutila hlavou. "No tak Mizako, třeba bych ti mohl pomoct. Přece jen z toho nemám dobrej pocit, když tě potkám téměř v noci vystrašenou jak malýho králíka a pak tě najdu přikrčenou v rohu místnosti se zanpakuto v ruce a opět téměř mimo." "Myslím že některé věci je lepší si nechat pro sebe….. Nezlob se ale tohle ti vážně říct nemůžu." řekla po chvíli. "Aspoň mi něco naznač nebo já vážně už nevím. Čeho se tak bojíš a proč tolik trváš na těch trénincích?" rozhodil Renji bezradně rukama. Mizakoe se na něj dlouze podívala, pak přešla k oknu a s pohledem upřeným ven po delším odmlce řekla. "Když se mě pokusili zabít jednou, proč by to nezkusili znovu? Jestli nezačnu trénovat a hodně rychle se výrazně nezlepším…… tak až je příště potkám, tak mě zabijí - proti nim nemůžu vyhrát, jsou příliš silní." Na chvíli zaváhala a pak pokračovala. "Ráda bych ti toho řekla víc. Jsi pro mě jak brácha a věřím ti, ale každý máme své povinnosti a lepší je nepřidělávat zbytečně problémy. Věř mi že k tomu mám dobrý důvod nechat si to pro sebe." Renji k ní přešel a položil jí zezadu ruku na rameno. "Ať se stalo cokoliv, pamatuj si že se mnou můžeš vždycky počítat a nikomu nedovolím aby ti ublížil….. jasný mrně?" dodal a usmál se na ní.
Mizakoe se s pohledem upřeným ven vděčně usmála a chytla se ho za ruku, kterou jí držel za rameno. "Děkuju." Chvíli tam jen tak stáli. "Mám ještě nějaké papírování." řekl nakonec Reji. "Půjdu s tebou a pomůžu ti." "Ne, dneska si ještě dej volno." "Ale….." chtěla začít protestovat Mizakoe. "Žádné ale. Ty budeš alespoň ještě dneska v klidu a já se pozeptám na ty tréninky." umlčel jí rozhodně Reji. Přikývla. Renjiho prsty jí vyklouzly z ruky a poslouchala jak odchází. Slyšela jak se za ním zavřely dveře a jeho kroky na schodech. Pak ho viděla oknem vyjít v přízemí ze dveří a odcházet pryč.
Mizakoe přešla k polici a vytáhla si první knížku v řadě "Historie Soul Society". Pak sebou plácla do postele a začala si číst. Kniha byla rozdělená do tří částí - na nové dějiny, starší část a na úplný prvopočátek Soul Socienty. Mizakoe se pomalu prokousávala historií dozadu, ale nic zajímavého nenacházela. Nikde ani zmínka o hikage nebo seishinech. Jako by snad ani nikdy neexistovali, nebo alespoň se nikdy nepřiblížili k civilizaci.
Asi po čtyřech hodinách četby měla celou knihu přelouskanou. Otráveně jí strčila zpět na polici a vytáhla si encyklopedii. Přešla zpět k posteli a usadila se hezky v rohu. První co si v encyklopedii našla byla definice slova shinigami. Pak zkoukla ještě pár těch základních pojmů typu reiatsu, zanpakuto, shikai a podobně a vyhledala si slovo hikage. Kupodivu ho tam našla. Ovšem jediná informace, která u něj byla napsaná byl odkaz na Rukongaiské mýty a popřípadě pohádky, plus v závorce dopsáno stínová postava. Na stejný výsledek narazila i u slova seishin, s tím rozdílem že tam byl i odkaz na slovo hikage - což trochu nepochopila proč. Encyklopedii nechala ležet na posteli a došla si i pro "Rukongaiské mýty", pak se opět usadila a začala si číst. Knížka bohužel neměla obsah a tak halt začala hned od začátku s tím že to prostě přelouskne celý.

Sora Yamanaka

1. července 2009 v 11:23 | Mizakoe |  Spřátelené blogy
Takže tu mám další spřátelený blog. Doporučuju navštívit!
A moc děkuju za spřátelení =o)




Diplomek pro Soru za spřátelení:







Pro mě od Sory:

PS: Ještě jednou děkuju. Ten diplomek od tebe je moc hezký. Doufám že se ti ten ode mě bude líbit