Červenec 2009

Pozastavení blogu

24. července 2009 v 6:58 | Mizakoe |  Obecně
Je mi líto, ale přinejmenším ode dneška do první srpnové neděle nepřibude nic nového. Dneska odpoledne odjíždím a doufám, že se ještě vrátím. I když s tou mou necitlivou nohou (jak já říkám… odšroubovat a zahodit) se spíš utopím někde v Jadranu. No jo no, já a nepotápět se když jsem u moře… to prostě nejde. Jenže jestli mě někde daleko od břehu ideálně někde pod vodou chytí křeč (jako že ta moje blbá noha mi to dělá od doby co jí necítí - tedy měsíc a půl - s oblibou dnes a denně) tak se tam asi vážně utopím. No co, tak to bude trochu adrenalinový sport. Já doufám, že se topení konat nebude a že když jo, tak mě někdo z tý vody vytáhne. Koneckonců poznáte sami jak to dopadlo.
3. srpna pak jdu s tou mou haksnou zase na vyšetření, tak doufám, že na tom CT něco našli a konečně se zjistí jestli je to vážně vyhřezlá plotýnka tlačící na mýchu nebo něco jinýho. Tak jako tak doufám, že jejich výhružka, že mě pošlou do nemocnice byl jen výmysl…. Jinak se tu asi vážně dlouho nic neobjeví.
Každopádně mějte se tu hezky a Sayonara
さよなら





PS: Ctěla jsem se vyspat když teda jedeme přes noc a já se v autě nevyspím... no tak mi to asi nějak nevyšlo…..
Nesnáším komáry a svojí levou nohu! V 22:00 sem šla spát a až do 23:00 se mi nedařilo usnout. Někdy 23:05 mi okolo hlavy začala kroužit ta malá krvelačná a ubzučená bestie. Tak jsem se ho pokoušela zabít. Někdy před půlnocí sem to vzdala a vystříkala sem pokoj repelentem. Pokoj i já smrdíme doteď a u hlavy se mi stejnak pořád ozývalo Bzzzz.
Nakonec jsem teda usnula... ale moc dlouho sem nespala. Ve dvě ráno mě probudil zas ten blbej komár. Tak pokus o vraždu číslo dvě… opět neúspěšně a tak jsem se vrátila do postele. Mezitím mě do mé necitlivé nohy stihla chytit křeč, tak jsem tam jen ležela, koukala vztekle do stropu a poslouchala Bzzz. Áááááá tohle je na cvokhaus. Když se mi konečně povedlo usnout, tak mě ta krvelačná bestie opět někdy před čtvrtou probudila. (a to se mi zdálo o Bleach… škoda. Už ani v noci člověk nemůže přemýšlet.) Asi na půl hodiny jsem zase usnula a okolo 4:30 jsem to vzdala a už jsem se spát ani nepokoušela. Takže jsem se až do půl sedmý zavrtávala pohledem do stropu a naštvaně poslouchala Bzzz. (Nerada sice kohokoliv zabíjím včetně komárů, ale tohle bylo moc. Jestli ho tu najdu tak ho čeká pomalá a bolestivá smrt - no asi spíš jen rozmáznutí nebo rozplácnutí - za to že mě posvačil, povečeřel a i po obědval - a to víckrát. Kolik těch chodů vlastně stihnul??)

Kapitola 35.

23. července 2009 v 7:22 | Mizakoe |  FanFiction - Kako no Kage
Yachiru dál neúprosně útočila. Mizakoe se vždy znovu nějak seškrábala ze země a chvíli jí vzdorovala než zas skončila v oblaku prachu. Yachiru se napřáhla a pořádnou ránou jí odhodila až skončila ve stromě. Mizakoe sjela po kmenu dolů. Znovu se jí zatmělo před očima a prudce jí narostlo reiatsu. Už když se zvedala tak bylo vidět že je něco špatně. Narovnala se a sevřela ve své malé ruce rukověť cvičného meče. Zvedla hlavu a zabodla se do Yachiru zářivě světlýma modrýma očima. Rozběhla se a během zlomku sekundy přetáhla Yachiru takovým způsobem, že se zastavila až o zeď budovy šesté jednotky. Chtěla na ní znovu zaútočit, ale Renji už neváhal ani okamžik, použil shunpoo a chytil jí zezadu za obě ruce. Mizakoe něco vztekle zasyčela zvláštním hlasem a pokusila se mu vytrhnout. Byla úplně mimo. "Mizako klid, to je dobrý." Mizakoe sebou ale jen dál vztekle házela a vůbec ho nevnímala. "No tak mrňousku, prosím." pokoušel se jí uklidnit Renji. Yumi se na ní trochu vyděšeně podívala. Bylo to poprvé co jí viděla v tomhle stavu, narozdíl od Renjiho, který si doteď živě pamatoval když se tohle už jednou stalo při jejich tréninku. Mizakoe se povedlo vysmeknout se Renjimu a uskočila do bezpečné vzdálenosti. Pevně svírala svůj dřevěný meč a couvala pryč od nich. Celou dobu je sledovala vyděšeným pohledem. Renji šel pomalu za ní a nepřestával na ní mluvit. "Všechno je v pořádku, neboj se." Mizakoe s čím dál tím větším děsem ustupovala. Celá se třásla a z očí jí začaly téct slzy. Zakopla a pozadu spadla na zem. Meč jí vypadl z ruky. Rychle se zvedla ze země, rozběhla se pryč a Renji za ní. Byla na svojí velikost neuvěřitelně rychlá a během chviličky mu zmizela za nejbližším rohem.
Slyšela jen zvuk svých kroků, jinak bylo všude kolem ticho. Ticho… Mizakoe utíkala. Běžela pryč a neohlížela se. Nevěděla kde je ani kam běží. Nebyla schopná ani rozeznat jestli běží po dlážděné cestě někde v Seireitei a nebo úzkou prašnou cestou mezi domy. Prostě se jen snažila utéct pryč. Před očima se jí objevovali a zase mizely různé obrazy. Už nevěděla co z toho je realita a co se jí jen zdá. Před očima se jí v rychlém sledu promítl obraz mrtvých v ulicích její vesnice. Pak znovu byla doma a viděla před sebou mizející tělo maminky. Hollow ženoucí se za ní ulicemi. Divný stín v dáli u lesa. Obrazy se objevovaly a mizely čím dál tím rychleji. Už ani nerozeznávala co vlastně viděla. Všechno se měnilo v pouho pouhé barevné šmouhy. Slyšela hlasy. Spoustu hlasů. Některé na ní mluvili přívětivým hlasem, některé se smály a další zas křičeli, ale nerozuměla jim. Mizakoe se chytla za hlavu a s křikem se sesunula k zemi. Slabší zvuková vlna vysklila pár oken a pak zmizela. Renji o pár ulic vedle uslyšel křik a okamžitě se pomocí bleskového kroku přemístil k ní. Mizakoe ležela na zemi, celá se chvěla a koukala nepřítomně někam před sebe. "Zmizte… zmizte… prosím…" opakovala pořád dokola svým zvláštním hlasem a držela se za hlavu. Renji si k ní sednul na zem a zvednul jí ze země. "To bude dobrý, klid." Mizakoe se na něj nepřítomně podívala očima plných slz a pak se ho křečovitě chytila. Renji jí objal a pak se za použití shunpoo přemístil opět k budovám šesté jednotky. Mizakoe ani nezaregistrovala že je jinde. Během chvíle u nich byla Yumi. "Jak je na tom?" "Těžko říct, ale dobře rozhodně ne. Jediné co je jisté je, že je ještě pořád seishin i když nemá zanpakuto." Yumi na něj koukla. "To je špatně nebo dobře?" "Tím si nejsem úplně jistý…"
Mizakoe svůj pohled dál upírala někam do neurčita a potichu mumlala nesouvislé útržky čehosi. Yachiru na ní lítostně koukla. "To sem jí udělala tím tréninkem?" "Za to nemůžeš. Měl jsem vám to zatrhnout dřív, i když ono by k tomu stejnak zase dřív nebo později došlo." "Dá se s ní něco udělat?" "Jestli jo, tak o tom nevím." Renji se podíval na malou Mizakoe, kterou držel v náruči. Její křečovitý stisk po chvíli povolil a uklidnila se. Usnula. "Vezmu jí domů." zvednul se Renji k odchodu. Yumi chvilku přemýšlela a pak se taky zvedla. "Já jdu s tebou, ať aspoň vím kde vás najdu až vás budu hledat." "Jo, klidně."
Všichni se rozešli svým směrem. Renji nesl spící Mizakoe a Yumi šla vedle nich. Za chvíli byli u na místě. Renji uložil Mizakoe do postele a posadil se. Yumi si sedla na parapet a koukla na ně. "Jak jde vlastně hlídání?" "No… je to dost nezvyk. Pořád si nějak nemůžu zvyknout že je malá a myslí si že jsem její brácha. Sice mi tak sem tam říkala už předtím, ale ani ve snu by mě nenapadlo že až jednou ztratí paměť, tak že jediné co si bude pamatovat bude tohle." Yumi se usmála a zadívala se na spící Mizakoe. "Je to dost zvláštní zapomenout i vlastní jméno a pamatovat si jen to, ale u ní mě to ani moc nepřekvapuje. Už když jsme se seznámili na škole tak byla jiná. To jsem ještě nevěděla, že se od nás liší i jinak než chováním." "Trochu zvláštní je, ale když přišla k nám do jednotky tak nijak moc výrazně jiná nebyla." Yumi přikývla. "Já vím. Ale před tím než jsme se skamarádili tak byla ještě jinačí než teď."
Renji se otočil na Yumi a podíval se oknem za jejími zády ven. "Jaká byla před tím?" zeptal se po chvíli. "Tichý samotář vyhýbající se ostatním. Asi prvního půl roku se s nikým nebavila a držela se pořád stranou. Párkrát jsme spolu byly ve skupině a pak se mi jí jednou povedlo alespoň trochu rozpovídat. Ještě dlouho trvalo než jsme se skamarádily doopravdy. Z nějakého pro mě v tu dobu nepochopitelného důvodu si prostě všechny raději držela dál od sebe. Až pak když už jsme téměř vycházeli akademii, tak jsem se od ní dozvěděla aspoň něco málo. Tenkrát mi řekla ať se na ní nezlobím, že se ke mně ze začátku chovala, tak jak se chovala. Říkala že všichni, na kterých jí kdy záleželo jsou mrtví a že nechce znovu všechny ztratit." Renji se usmál a podíval se zpět na Mizakoe. "Je neuvěřitelné jak se ti jí povedlo změnit." Yumi sklopila hlavu a zavrtěla hlavou. "Nepovedlo. Jen to v sobě dusí. Myslím si že je pořád stejná, jen to nedává najevo. Chtěla zapadnout a tak se přizpůsobila. Určitě jsi si všiml, že si nepamatuje úplně všechno ze svojí minulosti. Vsadím se že to není jen těmi výpadky. Podle mého si v sobě časem vypěstovala jakousi psychickou zábranu, díky které se jí povedlo aspoň na něco zapomenout…. V té laboratoři s ní museli zacházet hodně špatně. Když vynechám to že je teď jaksi menší, tak se jim i povedlo jí přimět aby za tu zeď nacpala i zbytek svých vzpomínek. Nedělá to vědomě, to ne. Ale to je celkem jedno." Na chvíli se rozhostilo ticho. "Myslíš si že by se to dalo nějak vrátit?" Yumi se zamyslela a pak přikývla. "Nějak by to mělo jít určitě, ale tím že není shinigami se to celé trochu komplikuje. Nevím nakolik se od nás liší. Ale podle toho co vím bych si tipla, že by se to dalo nějak vrátit dalším šokem. Jen nevím jak velkým a jestli by to výsledně nebylo ještě horší než teď.

Kapitola 34.

21. července 2009 v 21:16 | Mizakoe |  FanFiction - Kako no Kage
"No jak tak na tebe koukám, tak by neuškodilo sehnat pár náhradních kimon… A myslím že bych věděl kde - stavíme se v mojí bejvalý jednotce." s těmi slovy zamířil Renji ven s Mizakoe v patách. Celkem rychle dorazili k budově jedenácté jednotky, i když Mizakoe musela sem tam popoběhnout aby mu stačila. Renji našel to co hledal celkem snadno a i bez toho aby to musel hledat. "Jé!" ozvalo se znenadání za nimi a něco přistálo Renjimu za krkem a pak to seskočilo na zem. Mizakoe se překvapeně podívala na asi o hlavu vyšší růžovlásku před sebou a ta si jí změřila se pohledem. Yachiru se ještě podívala na Renjiho a pak znovu na Mizakoe. "Ahojky, jak se jmenuješ?" "Mizakoe." "Já jsem Yachiru." Pak se ještě odněkud zpoza rohu vynořil Zaraki. "Hoj, co to tu je Abarai? Zakládáš školku?" ušklíbl se pobaveně. "Ne, jen si potřebuji vypůjčit Yachiru." "Jestli jí to nevadí tak si klidně posluž." mávl ledabyle rukou a posadil se na schod. Yachiru mezitím začala Mizakoe něco hustit do hlavy a ta jen čas od času přikývla. Bylo až neuvěřitelné jak byla každá jiná. Zatímco Yachiru byla živelné a ukecané dítě, tak Mizakoe byla spíš pravý opak - tichá a zakřiknutá. Renji se taky posadil na schody a koukal na ty dvě. Yachiru se zarazila a podívala se směrem k Renjimu. "Proč jste vlastně přišli?" "No… mám na tebe dvě prosby." "Jaký?" "Ta první je jestli náhodou nemáš nějaká kimona co už jsou ti malý. Potřeboval bych totiž něco na ní." ukázal na Mizakoe. Yachiru se zamyslela. "Myslím, že bych nějaký mít určitě měla. Jdu se podívat." a zmizela. Za chvíli byla zpátky i se štosem kimon a to jak shinigamských, tak i normálních. "Jo těch co už mi nejsou mám dost. Na, budu jedině ráda když to ještě někomu k něčemu bude, mě už jsou totiž stejnak k ničemu." "Díky moc. Právě si nás zbavila celkem zásadního problému." "Rádo se stalo." usmál se Yachiru. "Jo a co je ta druhá prosba?" "Já jen…." začal Renji a nevěděl jak to nejlépe říct aby to nevyznělo blbě. "Kdyby ti to nevadilo, tak jestli by jsi mi nebyla ochotná pomoct s hlídáním Mizakoe. Já mam docela dost práce s papíry a přece jen pokoušet se jí zabavit tím že jí dám do ruky blok a pastelky… to jí asi moc dlouho bavit nebude." Yachiru se zamyslela a pak se podívala na Mizakoe, která seděla kousek stranou na zemi a kreslila si do hlíny klacíkem. "Hmm… zkusit to koneckonců můžu, stejnak je tu hrozná nuda." Zaraki se vedle nich začal smát. "Ty si ještě dáš Abarai. Jestli jí necháš ještě s tou druhou samotnou, tak riskuješ, že než se vrátíš, tak ti zbouraj střechu nad hlavou." "Nechám je někde na dohled a budu je hlídat. Já myslím, že to bude v pohodě." Zaraki se ale dál smál. "A kdo pohlídá tebe?" Renji na něj trochu nechápavě kouknul a radši to ponechal bez komentáře. Yachiru se poťouchle usmála. "Toho pohlídám taky já." Renji se zatvářil ještě nechápavěji a divně se na ní kouknul. "Já se pohlídám radši sám. A už by jsme měli jít." postavil se. Mizakoe k němu okamžitě přiběhla chytla se ho za ruku, aby jí tu náhodou nenechal. "Ale no tak, neplaš se." Mizakoe na něj koukla, přikývla, ale nepustila se ho. Renji se vydal do kanceláře. V jedný ruce kimona, v druhý Mizakoeinu ruku. Měl celkem štěstí že ne ještě Yachiru za krkem, ale stejně si připadal skoro už jak nákladní vůz.
Prvně se stavil ještě doma a zbavil se tak aspoň těch kimon a pak pokračoval rovnou směr kancelář. Obě dvě mrňavky nechal před kanceláří pod oknem, aby na ně viděl a došel si pro papíry. Pak se opět vrátil ven a začal je vyplňovat tam. Mizakoe a Yachiru si prvně chvíli povídali. Nebo spíš Yachiru povídala a Mizakoe jí sem tam na něco odpověděla nějakým svým posunkem. Asi po půl hodině Yachiru došla k závěru, že si s ní moc nepopovídá a někam odběhla. Ještě než Renji stihl zaregistrovat, že je pryč tak se zase vrátila a táhla s sebou dva dřevěné cvičné meče. "Řeč s tebou moc není, tak zkusíme něco jinýho." a podala jí jeden z mečů. "Chytni si ho takhle." ukázala jí jak má meč držet. "Fajn, tak a teď se zkusíš bránit." na to Yachiru zaútočila. Mizakoe na poslední chvíli vykryla útok a začala ustupovat. Renji si všiml hluku a vzhlédl od papírů. "Hej, ať mi jí nezabiješ." "Žádnej strach, pokusím se ti jí vrátit vcelku." křikla na něj zpátky Yachiru. Renji radši zrychlil ve vyplňování papírů a po očku je sledoval, aby v případě nutnosti mohl jejich trénink ukončit. "Hoj, koukám že jsi tu školku založil i bez nás." "To není školka - to vypadá spíš na soukromý hlídání." ozvalo taky odtamtud. "Ale kuš, školka to je." Renji se podíval odkud se to ozvalo a spatři dvojčata Sawatari jak se vesele dohadují na jeho účet. "Hele vy dva, co kdyby jste mi radši pomohli?" Yumi se při pohledu na zbývající hromadu papírů trochu zarazila. "Neboj, nás to flákání se určitě nezabije." "No co kdyby náhodou jo? To přece nejde." usmál se Renji a každýmu z nich vrazil do ruky pořádný štos papírů. "Eee nemůžu se radši přidat ke školce?" zkusila to Yumi. Renji si jí změřil pohledem. "A to jako dítě nebo dozor?" "To je jedno." "Hmm… hlídat se mi tě nechce a udělat z tebe dozor by nebylo bezpečný." Yumi nasadila psí oči a Haku vedle ní vybuchl smíchy. "Ale no tak ségra. Vždyť by tě tam ty mrňata ještě ubily." ukázal směrem k Yachiru a Mizakoe, které si šly s čím dál tím větším zápalem po krku. Yumi taky koukla jejich směrem a pak se bez dalších námitek usadila na zem a začala vyplňovat papíry. Jen si u toho mrmlala něco o tom co to ty mrňouse učí.
Yachiru se rozehnala po Mizakoe a ta uskočila stranou a vykryla další útok od ní. Yachiru jí sekla po nohách. Mizakoe vyskočila do vzduchu a pokusila se jí kopnout. Její útok se ale odrazil od Yachirina meče. Dopadla zpátky na zem. Rozehnala se mečem znovu po Yachiru. Té se povedlo vyhnout a přetáhla jí násadou meče po hlavě. Mizakoe se na chvíli udělalo černo před očima a upadla na zem. Meč jí vypadl z ruky a odkutálel se stranou. "Zvedej se!" křikla na ní Yachiru. Mizakoe se pracně zvedla ze země a sebrala svůj dřevěný meč. Yachiru jí nenechala ani oddechnout a už na ní znovu zaútočila. Mizakoe se povedlo vykrýt pár útoků a pak jí Yachiru opět poslala k zemi.
Renji už chtěl to jejich bitkaření ukončit, ale Yumi ho zarazila. "Počkej, nech je ještě chvíli. Něco se děje." Renji se na ní podíval a pak znovu na malou Mizakoe, která už zase ležela na zemi a snažila se vyškrábat se na nohy. "Ne, už toho bylo dost." "Počkej povídám! A soustřeď se." Renji se zarazil. Pak se přece jen začal soustředit. "Její reiatsu… roste." Yumi přikývla.

Kapitola 33.

18. července 2009 v 12:47 | Mizakoe |  FanFiction - Kako no Kage
Mizakoe si přitáhla peřinu pod hlavu a stočila se v rohu postele do klubíčka.
Seděla na okraji jezírka a házela do něj drobné kamínky. Vždy jeden hodila a pak sledovala vlnky na hladině. Seděla tu tak už dlouho. Vlastně už od rána. Z domu odešla bez snídaně a jen čekala až bude poledne. K jídlu tu oždibovala lesní jahody a sem tam nějaká borůvka se taky našla. Chodila sem tak už asi týden. Měla se tak naučit trpělivosti a zároveň tím získala čas na přemýšlení, ale komu v jejím věku by to něco říkalo? Nicméně příští rok jí měli začít cvičit a tak se musela přizpůsobit režimu, který byl u nich ve vesnici zvykem. Mizakoe sebrala ze země další bílý oblázek, chvíli ho žmoulala v ruce a pak ho taky zahodila do jezírka. Koukla na oblohu. Podle slunce mohlo být nanejvýš deset dopoledne. "Ještě dvě hodiny…" zamumlala otráveně a plácla sebou na zem.
Lesem se rozlehl šílený jekot a křik. Mizakoe prudce vyskočila na nohy a vystrašeně se podívala směrem k domovu. "To bylo od nás!" blesklo jí hlavou. Na nic už nečekala a rozběhla se k domovu. Křik ustal ještě dřív než doběhla do vesnice. Vyběhla z lesa a po svahu seběhla dolu. Všude bylo absolutní ticho. Mizakoe znejistěla a potichu šla mezi domy dál. Zabočila za roh a rychle uskočila stranou. Oči se jí rozšířili děsem. Na zemi před ní leželo mrtvé tělo. Na chvíli se jí zmocnilo pokušení raději utéct, ale musela domů. Musela najít maminku. Jak se dostávala blíž ke středu vesnice tak mrtvol přibývalo. Celá se třásla, ale pokračovala dál. V sousední ulici uslyšela nějaký hluk. Přidala do kroku. Za chvíli byla doma. Už zvenku bylo poznat že je něco špatně. Ve střeše zela velká díra. Vzala opatrně za kliku a otevřela dveře. Vevnitř bylo šero. "Mamí?" kuňkla polohlasně, ale všude bylo hrobové ticho. Po chvíli jí oči přivykly na šero. Prošla do další místnosti. Tady už bylo světlo, protože byl prolomený strop. Toho si Mizakoe ale nevšímala. Jediné co měla v hlavě bylo to co viděla před sebou. Zůstala strnule stát ve dveřích. Na zemi před ní ležela její maminka a o kus dál její zlomená zanpakuto. "Mamí?" Po chvíli se trochu probrala ze strnulosti a s pláčem se vrhla k mrtvému tělu na zem. "Maminko vstávej…. prosím…. mamí…. Nenechávej mě tu samotnou. Prosím probuď se." Přes slzy téměř nic neviděla, jen cítila jak jí pomalu maminka mizí pod rukama. Přitulila se k ní a zůstala tam tak ležet dokud se tělo nerozpadlo na duševní částice a nezmizelo. Asi by tam bývala zůstala takhle sklíčeně ležet dlouho, ale z ulice se ozvala dutá rána a pak se sesypala zeď sousedního domu. Mizakoe si toho ale nevšímala. Pak se ozvalo vzteklé zařvání a skrz díru ve stropě Mizakoe zahlédla obrovského hollow. To už jí probralo. Ucukla ke zdi a schovala se do stínu. Neměla na výběr. Musela utéct. Naposledy se rozhlédla kolem a pak potichu vyběhla ven. Hollow si jí ale rychle všiml a s řevem se vrhl za ní. Ulice se rychle prázdnily jak se těla rozpadala na duševní částice a mizela. Odněkud ze strany se ozval další řev a z jednoho domu se vynořili další dva hollow. Postupně jich přibývalo. Nějakým zázrakem se jí povedlo utéct zpět do lesa a schovat se do dutého stromu. Zůstala tam tak sedět. Venku už byla tma a ona tam ještě pořád seděla skrčená v koutě a plakala. Už se neměla kam vrátit. Maminka byla pryč. Všichni byli pryč…. Mrtví….
Mizakoe sebou neklidně házela ze spaní. Nakonec se s křikem a očima plných slz probudila. Zůstal sedět na posteli s pohledem upřeným do dáli dál plakala. Na chodbě se ozvaly kroky. Renji potichu vešel dovnitř. "Jsi v pořádku? Slyšel jsem křik." Mizakoe se na něj podívala a pak seskočila z postele. Doběhla k němu, objala ho kolem nohy a přitiskla se k němu. "Ale no tak, mrňousku co se stalo?" vzal jí do náruče a kouknul na ní. "Mrtví… všichni jsou mrtví." vzlykla potichu Mizakoe a do oči se jí nahrnul nový příval slz. "Klid, už je to dobrý. To byl jen sen… hloupý sen." pokoušel se jí utišit Renji. "Já nevím. Bylo to tak živé - jako by se opakovalo něco co už jsem někdy viděla….. Proč si jen nic nepamatuju a proč mám v hlavě takové prázdno a tmu?" Renji jí uložil zpátky do postele. "Zavři oči a spinkej. Uvidíš že ráno bude líp." Mizakoe jen zavrtěla hlavou. "Ne, já nechci. Když zavřu oči tak je zas uvidím." Renji si k ní sednul na postel a pohladil jí. "Nemůžeš do konce života nespát. Zkus to, já tu s tebou zůstanu alespoň do doby než usneš. Souhlas?" Mizakoe se na něj na chvíli podívala uslzenýma očima a pak přikývla. Položila mu hlavu na klín a chytla se ho za ruku. Renji se usmál a druhou rukou jí začal hladil po vlasech. Mizakoe ještě dlouho koukala někam do dáli než usnula. Renji tam s ní už zůstal sedět, protože tou dobou už dávno znovu spal. Nakonec po nějaké době se sesunul na bok do postele. Mizakoe se k němu ze spaní přitulila. Trochu se třásla jak se jí začal opakovat pořád ten stejný sen dokola, ale už se nevzbudila.
Ráno, když se Renji probudil, tak s překvapením zjistil, že je ještě pořád u Mizakoe v pokoji a že mrňousek si ho očividně plete buďto s plyšákem nebo polštářem. Mizakoe na něm měla položenou hlavu a držela se ho za ruku. Renji jí opatrně, tak aby jí neprobudil, položil vedle sebe, vylezl potichu z postele a odešel do kuchyně udělat snídani. Za chvíli se ve dveřích objevila i rozespalá Mizakoe. "Dobré ráno." "Ahoj, jak jsi se vyspala." usmál se na ní Renji. Mizakoe se taky usmála a zamumlala něco nesrozumitelného. "Sedni si ke stolu za chvíli bude snídaně." Mizakoe přikývla a poslušně se posadila. Renji jí podal snídani a sedl si ke stolu naproti ní. Mizakoe se vrhla na namazaný chleba s marmeládou. Snědla ho sice jen půlku, ale marmeládu měla stejnak všude. Renji, který mezitím snědl svůj chleba se na ní podíval a začal se smát. "Hele nic proti, ale marmeláda se maže na chleba a ne na obličej. Mizakoe trošku zčervenala, takže s oranžovou marmeládou na obličeji teď vypadala ještě o něco komičtěji a pokusila se jí nějak olízat a setřít. Jediný výsledek ovšem byl že si zapatlala i zbytek obličeje. Renji se rozesmál ještě víc. "Být tebou, tak bych zkusil vodu." Mizakoe přeběhla ke dřezu, postavila se na špičky a natáhla se ke kohoutku na který stejně ani tak nedosáhla. Pak vymyslela, že když na ten kohoutek nedosáhne ze země tak prostě bude muset vylézt na horu a začala se soukat na skříň. Během chvíle byla na hoře a už seděla mezi nádobím. "Prosím tě radši se nehýbej." Renji se zvednul ze židle a přešel ke kuchyňské lince. Odhrnul stranou nádobí a posadil Mizakoe těsně ke dřezu. Pak pustil vodu a opláchnul jí obličej. "Takhle je to lepší." usmál se a zas jí postavil zpátky na zem.

Kapitola 32.

14. července 2009 v 19:45 | Mizakoe |  FanFiction - Kako no Kage
Renji nakonec souhlasil. "Tak fajn, já to nějak zkusím, ale dneska se ještě musím stavit v kanceláři - jak já to papírování nesnáším." "Jo, jo, užij si to." usmála se poťouchle na rozloučenou Yumi a všechny tři se začaly smát. Renji to radši ignoroval a zamířil do kanceláře šesté jednotky. Na prahu u dveří postavil Mizakoe na zem. "Tak, teď půjdeš chvíli po svých, ano?" kouknul na ní a ta jen přikývla. "Bude tam asi strejda Byakuya tak ho hezky pozdrav až budeme uvnitř." Mizakoe zase přikývla. Renji vešel dovnitř s malou Mizakoe v patách. Zaklepal na dveře kanceláře a pak vstoupil dovnitř. Kapitán Kuchiki se ani neodlepil pohledem od papírů a jen poznamenal. "Už jsem si myslel, že se nevrátíš." "Omlouvám se za zdržení, musel jsem si ještě něco zařídit u Yamamoty." To už kapitána zaujalo a tak zvedl hlavu a podíval se na něj. Až teď si všiml malé holčičky stojící vedle Renjiho. Ta se na něj jen vyplašeně podívala, chytla se Renjiho za nohavici a schovala se za něj. "Ale no tak, tohle je jen strejda Byakuya. Klid nekouše." řekl jí na uklidnění Renji a pocuchal jí trochu vlasy na hlavě. Mizakoe se na chvíli pustila Renjiho a uklonila se směrem ke kapitánovi na pozdrav, ale nevydala ani hlásku. Pak se zas chytla Renjiho za nohavici, protože výš nedosáhla a opět se za něj schovala. Kapitán Kuchiki se na to překvapeně kouknul a povytáhnul jedno obočí. "Chceš mi z kanceláře udělat jesle a nebo koho mi to sem vedeš? Já myslel že nikdo mladší jak Yachiru tu není." "Tohle je to co jsem si musel zařídit." Renji postrčil Mizakoe trochu dopředu. "Říká vám to něco?" Kapitán Kuchiki si zkoumavě prohlédl Mizakoe celou od hlavy až k patě. "To mrně je mi povědomý, ale nevím nějak si nedokážu vybavit jestli jsem ho už někde viděl. Kdo je to?" "Jeden z členů šesté jednotky - Mizuki Mizakoe." Kapitán Kuchiki se zvednul z místa a přešel k Renjimu a Mizakoe. "Co se s ní stalo?" "To se neví, ale fakt je že se jaksi scvrkla a přišla o paměť." Kapitán Kuchiki se posadil na zem před Mizakoe a natáhl k ní ruku. Ta vystrašeně ucouvla a narazila pozadu do Renjiho. "Klid, nic ti neudělám." Mizakoe zůstala stát zády přitisknutá k Renjimu a se strachem v očích upřeně koukala na kapitána. Kuchiki jí rukou odhrnul vlasy z obličeje a změřil si jí pohledem. "Máš pravdu, vážně je to Mizuki." Mizakoe se podívala na kapitána Kuchikiho a pak na Renjiho, jako by se na něco ptala, ale nahlas nic neřekla. "Copak by jsi chtěla vědět?" zeptal se jí Renji a sednul si k ní na zem. Mizakoe se na něj podívala a pak ukázala na kapitána a na něj. "To je kapitán Kuchiki Byakuya a já se jsem podkapitán Abarai Renji." Mizakoe přikývla a pak ukázala na sebe. To Renjiho trochu zmátlo. "Ty nevíš jak se jmenuješ?" kouknul na ní překvapeně, a k jeho ještě většímu překvapení Mizakoe přikývla. "Ty jsi taky členem šesté jednotky a jmenuješ se Mizuki Mizakoe." Mizakoe opět přikývla. Kapitán Kuchiki si jí opět změřil pohledem. "Ona nemluví?" "No až na slovo bratříčku jsem z ní zatím nic nedostal." Kapitán se vrátil pohledem k Mizakoe. "Umíš mluvit?" Přikývla. "A proč tedy nemluvíš." Mizakoe sklopila hlavu a koukla na zem. Po chvíli jen bezradně pokrčila rameny. Renji si jí posadil na klín a pohladil jí po tváři. "A řekneš nám teda něco? Třeba co si pamatuješ." Mizakoe na něj koukla a pak si přiložila na chvíli ruku k uchu. Na to pak ukázala na něj a zamávala dvěma prsty u ruky. "Já myslel jestli by jsi nám to nemohla říct slovně, víš já těmhle tvým posunkům moc nerozumím." Mizakoe na chvíli zaváhala. "Pamatuju si jen zvuk kroků, jinak mám v hlavě černo." "To si mě pamatuješ podle toho?" podíval se na ní překvapeně Renji a Mizakoe zas jen přikývla. "No teď dodělám ty papíry a pak to nějak dořešíme." Na to posadil Mizakoe na židli ke stolu a sám si sednul na vedlejší židli a začal vyplňovat papíry.
Zatímco kapitán a Renji vyplňovali zbytek papírů, tak Mizakoe seděla nehnutě na židli a jen na ně koukala. "Měl by sis to mrně nějak zabavit nebo ti tu brzo usne." prohodil kapitán Kuchiki směrem k Renjimu. Ten kouknul na Mizakoe a zamyslel se. "Nechceš si třeba kreslit?" Mizakoe nadšením doslova zasvítily očíčka a vrhla se na papír a tužku co jí podal. Chvíli jen tak koukala a pak si začala kreslit. Asi po hodině měli papíry z krku a Renji se podíval Mizakoe přes rameno, aby viděl co kreslí. Ta mezitím nakreslila nějaký les. Byla tam spousta stromů a uprostřed toho všeho jezírko. "To je pěkný, kde to je?" Mizakoe si dokreslovala posledních pár stromů v dáli a pokrčila rameny. "Ty jsi teda extrémně upovídaný dítě." poznamenal ironicky Renji a usmál se. "Tak pojď, půjdeme." Mizakoe jak bylo jejím zvykem jen přikývla a seskočila ze židle i s obrázkem v ruce. Renji jí vzal a posadil si jí za krk. "Tak jo, my jdem." Mizakoe zamávala kapitánovi na rozloučenou a pak jí Renji odnesl pryč.
Nešli moc daleko. Brzy došli k Renjimu domů. Renji postavil Mizakoe na zem. "Tak, tady teď budeš bydlet. Původně jsi sice bydlela jinde, ale netroufnu si tě nechat bez dozoru. Navíc Yumi by mě pěkně hnala kdyby to zjistila." Chytil jí za ruku a dovedl jí do docela útulného, i když nějakou dobu očividně téměř nepoužívaného pokoje. "Tady budeš mít pokoj, ale musím tady nejdřív uklidit. Moc sem nechodím a řekněme, že prach už jsem tu taky dlouho neutíral." Mizakoe se vesele usmála na Renjiho. "Děkuju moc." "Není zač. Zatím otevři okno a zkus vyvětrat, já dojdu pro nějakej hadr na utření toho prachu." Mizakoe přikývla a Renji odešel. Když se ani ne za tři minuty vrátil, tak Mizakoe seděla na parapetu dokořán otevřeného okna a se zaujetím se koukala někam dolu. Renji trochu strnul. Přece jen pokoj byl ve druhém patře. "Nemám nic proti tomu, aby jsi seděla na okně, ale hlavně se moc nevykláněj ať nevypadneš." "Promiň." A okamžitě seskočila z parapetu zpět na podlahu. Renji začal v pokoji uklízet a Mizakoe se mu snažila všemožně pomoct, i když výsledně se mu spíš pletla pod nohy. Nakonec se jim asi po dvou hodinách povedlo pokoj konečně uklidit. Renji se ještě stavil u Mizakoe doma a vzal jí sem alespoň některé její věci. Oblečení nebral, protože by stejně k ničemu nebylo, ale takové věci jako blok, pastelky, nějaký hlavolamy a podobný blbosti vzal. Koneckonců s něčím jí stejnak bude muset zabavit. Výsledně sebou vzal i jednu z těch knížek z knihovny - Rukongaiské mýty - kdyby si náhodou chtěla číst. Než to všechno dodělali tak se venku setmělo. "Mrňous, co si dáš k večeři?" "Emm… můžu jabko?" "Jako jenom samotný? Nechceš k tomu ještě něco." Mizakoe zakroutila hlavou. "Tak dobře."
Za chvíli už oba seděli a rantlu postele u Mizakoe v pokoji. Mizakoe spokojeně okusovala jabko a Renji se cpal namazaným chlebem. "Nechceš si kousnout? Je to vážně dobrý." podal jí Renji svojí večeři. Mizakoe si to nedůvěřivě prohlédla, pak si k tomu čuchla a nakonec se přece jen odvážila do toho kousnout. Chvíli se tvářila tak nějak všelijak a pak se usmála a ukousla si ještě kousek. "Já jsem říkal že je to dobrý." usmál se Renji a vzal si od ní chleba nazpátek. Za chvíli měli oba snězeno.
"Tak vyčistit zuby a honem do postele." Ani to nedořekl a Mizakoe už zmizela ze dveří. Během chviličky byla zpět. "To si to stihla nějak rychle." poznamenal Renji. Mizakoe se usmála a zalezla do si postele. Pak se natáhla k Renjimu a objala ho. "Tuli, tuli, dobrou noc." Ten se jen usmál a pohladil jí po vlasech. "Tak se hezky vyspi mrně." Mizakoe se taky usmála a pustila ho. Vzala si knížku z poličky nad postelí a podala jí Renjimu. Ten na ní trochu nechápavě kouknul. "Copak s ní chceš?" zeptal se. Mizakoe ukázala na knížku a pak si poklepala pod oko. "Jako že ti mám z ní něco přečíst?" Přikývla. Renji se na ní trochu zaskočeně podíval a pak se podíval zpátky na knížku. "Když já nahlas moc číst neumím. Nebylo by lepší kdybys si to přečetla sama? Výsledně by to asi bylo praktičtější." "Já neumím číst. Moc prosím, alespoň kousíček." Renji se znovu podíval na knížku a na Mizakoe. "No tak já to teda zkusím, ale pak mi připomeň abych tě naučil číst." Mizakoe se spokojeně zavrtala pod peřinu a šťastně se usmívala. Renji si ještě chvíli nerozhodně prohlížel knížku co držel v ruce a pak začal číst. Ani nemusel číst nijak dlouho, protože Mizakoe během dalších pár minut usnula. Renji vrátil knížku zpět na polici. Pohladil Mizakoe po vlasech a srovnal jí peřinu, pak zhasnul a odešel.

Kapitola 31.

11. července 2009 v 16:31 | Mizakoe |  FanFiction - Kako no Kage
Ani ne za deset minut se vracela zpátky a táhla s sebou Renjiho. "Tak řekneš mi už konečně o co jde?" "Ne, to je překvapení." bylo slyšet jejich dohady už z chodby. Mizakoe trochu zpozorněla a zaposlouchala se. V tom černu co měla v hlavě se vynořilo při zvuku kroků na chodbě jen jediné slovo. "Bratříček." Nevybavovala si žádnou podobu a ani nic dalšího, jen zvuk těch kroků. Yumi otevřela dveře. "Tak jsme tady." Renji se nechápavě rozhlédl po místnosti. "A?" "No a teď se podívej pod postel." "Ty si ze mě děláš celou dobu srandu - přiznej barvu." Yumi se dál vesele usmívala. "Ne, nedělám. Jen se podívej a uvidíš." Renji se ne moc přesvědčeně posadil na zem a kouknul pod postel. Při pohledu na malou holčičku v rohu si začal myslet že se mu to celé jen zdá. Ten pohled přece znal. "Mizako" zašeptal překvapeně. Mizakoe na něj upřela oči. I ten hlas jí byl povědomý. Její hlava říkala bratříček, ale proč s tím slovem nemá spojenou žádnou podobu? A proč má v hlavě tak černo a prázdno? Renji tam zůstal sedět a koukat pod postel. Nemohl se odlepit od očí malé holčičky. V jejím pohledu viděl strach a zmatek, ale přece jen to byla ona. Ty oči už viděl tolikrát, že by je poznal snad kdekoliv. "Mizako… polez ven." natáhl k ní ruku Renji. Ta se na něj ale jen vyděšeně podívala a přitiskla se co nejvíc ke zdi. "No tak, neboj se." Mizakoe byl ten hlas neuvěřitelně známý, ale strach byl přece jen silnější. "Bratříčku?"pípla skoro neslyšně a dál na něj upírala své vyplašené oči. Renji se usmála a natáhl se pro ní. Mizakoe se lekla a radši zavřela oči. Renji jí opatrně vytáhl ven a usmál se. "Ale no tak, neboj se maličká. To je v pořádku." Vzal malou Mizakoe do náruče a pohladil jí po vlasech. Ta se ho jen chytla kolem krku a položila mu hlavu na rameno. "Bratříčku." zašeptala potichu a konečně se ho přestala bát.
"No tak koukám, že přece jen něco málo jí v hlavě uvízlo. Jen si to nějak nepamatuje celý." usmála se Yumi. Kiyone se na ní trochu vážněji podívala. "Mělo by se to říct staříkovi. Když mu to zatajíme, tak jediné čeho docílíme bude, že až se to provalí tak z toho bude dvakrát takový problém." "Snad jí nechceš vrátit Kurotsuchimu do laboratoře?!" koukla na ní překvapeně Yumi. Kiyone se jen usmála a zakroutila hlavou. "Prosím tě za koho mě máš? Samozřejmě že ne. Musíme jen Yamamotu přesvědčit aby změnil názor na věc a myslím, že bych věděla jak na to. Všichni se na ní zvědavě podívali a ona jim začala vysvětlovat svůj plán.
O hodinu později už stáli všichni v kanceláři první divize. Kiyone právě dopověděla kde a jak našla malou Mizakoe a dala si pečlivý pozor, aby co nejvíce zdůraznila v jakých podmínkách jí tam drželi.Yamamoto si je všechny změřil pohledem. "Mám takový dojem, že se mi snažíte naznačit že mám centrum čtyřicet šest předložit nový návrh a Mizuki už nevracet zpět na starost kapitánu Kurotsuchimu. Co vás vede k tomu, že se stavíte na stranu vetřelce?" Všichni se na něho podívali, teda až na malou Mizakoe, která se pevně držela Renjiho kolem krku a radši se na nikoho z nich nedívala. Věděla že mluví o ní, ale v to co říkali neviděla žádné souvislosti. Bála se toho starého muže s holí a tak se jen držela Renjiho a doufala že brzy půjdou pryč. Renji jí pohladil po vlasech a zabodl se do Yamamoty pohledem. "Znám se s ní už od jejího nástupu k třinácti ochranným divizím. Možná že nebyla shinigami, ale dokonale se přizpůsobila a neznám nikoho svědomitějšího než byla ona. Nechápu co se změnilo tím, že přišli nějací zakuklenci a prohlásili že je něco jiného než shinigami. Koneckonců akademii prošla, tak proč by nemohla být jednou z nás? I když po tom co s ní Kurotsuchi provedl už pravděpodobně není ani shinigami ani seishin. Její zanpakuto zmizelo a myslím si že teď je z ní tedy jen obyčejná duše. Není proto důvod vracet jí dvanácté jednotce na pokusy. Přece jim nedovolíte tyranizovat malé dítě? Navíc dělat pokusy na obyčejné duši nemá žádnou logiku." "Hmm." Yamamoto se na něj podíval a po chvíli pravil. "Jeli tomu tak, tak by se měla vrátit do Rukongaie a připojit se k ostatním duším." Renji se zarazil, s tímhle nepočítal. "Přece…. To nejde. Rukongai jsem zažil na vlastní kůži a takhle malé opuštěné dítě tam nebude mít nejmenší šanci. To… to je obyčejná vražda. Sama nevydrží ani měsíc. To přece nemůžete myslet vážně?!" Mizakoe cítila houstnoucí atmosféru v místnosti. Přemohla jí zvědavost a rozhlédla se vyplašeně po kolem. Když pohledem dorazila k Yamamotovi tak se pevněji chytla Renjiho a obličejem se zas schovala v kimonu na jeho rameni. "Bratříčku." "Klid." řekl chlácholivě Renji, ale nespustil pohled z vrchního kapitána Yamamoty. "Koukám, že jste mi asi neřekli úplně všechno. Jak mám chápat tohle?" zeptal se a narážel tím na to co právě řekla Mizakoe. Tentokrát se slova ujala Yumi. "Mizako takhle říkala Renjimu už před tím než přišla o paměť. Podle toho co vím tak dvakrát přišla o rodinu. Poprvé o celou vesnici a podruhé o dědečka co se jí ujal. Když jsme se pak obě dostali sem, tak začala brát Renjiho jako staršího bráchu. Po té ztrátě paměti je tohle jediné co si pamatuje. Nepřipravíte jí potřetí o rodinu, že ne?" koukla na něj s prosbou v očích. Yamamoto se podíval na Mizakoe tisknoucí se vystrašeně k Renjimu. "Tak dobře. Za předpokladu že nebude dělat žádné problémy tak tu smí zůstat, ale hlídat si jí budete sami. Nebudu vyhánět malé dítě, akorát by jste o mě řekli že jsem nelida. A teď běžte než mi dojde, že je to protizákonné jí tu nechávat a rozmyslím si to.
Všichni se uklonili a pak zamířili ke dveřím. Hned za dveřmi se Yumi neudržela a začala vesele pokřikovat. "Aaa to skvělý. Jo! Hele seženem ještě někde pár dalších mrňat a založíme spolu s Yachiru mateřskou školku." Renji se při představě podkapitánky jedenácté divize Yachiru, plácající si na pískovišti bábovky, musel pobaveně ušklíbnout. "Hele a nechceš vzít ještě Toshira?" přisadil si. Kiyone vyprskla smíchy a začala se smát. Jediná vážná zůstala Isane. "Ticho vy." praštila všechny tři po hlavě. "Kdyby vás kapitán Hitsugaya Toshiro slyšel tak vás asi všechny přizabije." Kiyone se ale smála dál. "Náhodou, jen si to zkus představit - třeba jak vybarvuje omalovánky nebo tak něco." Yumi se zamyslela. "No… myslím že přece jen toho by jsme nebrali. O pár centimetrů by asi přece jen neprošel. Koneckonců Yachiru je o dost menší než on a když vezmeme v potaz že Mizako je asi ještě málem o hlavu menší než ona, tak to už by byl moc velký výškový rozdíl." Isane je sjela pohledem. "Hele lidi a teď vážně. Co s ní budeme dělat? Nemůžeme si jí natrvalo nechat u nás na čtvrtý jednotce. Koneckonců nic jí není." Yumi se zamyslela. "Hmm, já si jí vezmu. Aspoň bude doma legrace…." Přímo jí svítil obličej a neuvěřitelně se rozkecala. Isane protočila oči v sloup. "Yumi kroť se trochu. Polovina z toho co povídáš je dost za vlasy přitažený. Navrhuji aby si Mizako vzal na hlídání spíš Renji. Je jediný koho si pamatuje a navíc ho bere jako bráchu. Souhlas?" "Souhlas." Prohlásili současně Yumi a Kiyone a přehlasovali tak Renjiho, který na ně jen nechápavě pohlédl. "Vždyť já ani netuším jak se má takovejhle mrňousek hlídat, natož vychovávat." Tentokrát se usmála i Isane. "Neboj, ono to není zas tak složitý. To zvládneš. Zatím ti to docela jde a navíc - nemyslím si, že by Mizako potřebovala nějaké extra hlídání."

Kapitola 30.

9. července 2009 v 19:44 | Mizakoe |  FanFiction - Kako no Kage
Kiyone proběhla velkou část hořícího zbytku laboratoře. Zastavila se u divného kruhového vchodu. Cítila odtamtud slabé reiatsu. Pomocí zanpakuto si prorazila cestu skrz, nakoukla dovnitř a zarazila se. Naskytl se jí hrůzný pohled na malou místnost s bílými stěnami - teda původně bílými. Teď tam byla všude krev. Na stěnách a obzvláště na podlaze. Už chtěla jít dál, když si všimla že na zemi tam leží malé děvčátko. Prolezla dovnitř a sebrala malou holčičku ze země. Byla celá špinavá od krve a až nezdravě bílá a pohublá, ale jinak vypadala v pořádku. Ze stropu se sesuly opět nějaké trámy. Kiyone i s holčičkou v náručí vyběhla rychle na chodbu a ještě doprohledala zbytek budovy, ale nikoho už nenašla. Pak se pomocí bleskového kroku přemístila ven.
Zastavila o kousek dál venku a s úlevou se nadechla čerstvého vzduchu. "Tak Mizuki jsem nenašla no tak alespoň že mám tebe." koukla na holčičku, která ale byla stále v bezvědomí. "No jo, s tebou řeč asi moc nebude…" povzdechla si a o kousek dál zahlédla svojí starší sestru ze čtvrté jednotky k Kotetsu Isane. "Isane!" doběhla k ní. "Co to máš?" koukla na ní překvapeně. "Byla jsem se podívat dovnitř po Mizuki, ale našla jsem jen tady toho mrňouska." "Ukaž, dej jí sem. Radši jí vezmu k nám." Kiyone podala malou holčičku Isane, a ta vzápětí za použití bleskového kroku zmizela.
O kousek vedle se mezitím strhla hádka. "Koukejte mě pustit!" "Ne, ta budova za chvíli spadne." "Ale já tam musím, Mizakoe je někde uvnitř." Renji se snažil celkem marně dostat z poutacího kidó a naštvaně přitom sledoval svého kapitána. "Tím že se necháš zavalit sutinami ničemu nepomůžeš." a hned jak to kapitán dořekl, tak střecha zapraskala a půlka se jí prolomila dovnitř. Ozvala se tupá rána jak trámy dopadly dovnitř a zvedl se oblak prachu. Yumi která stála bezradně opodál jen tlumeně vykřikla a obličej jí zmizel v dlaních. Kiyone došla na místo hádky a koukla na ně. "Před chvílí jsem tam byla a Mizuki jsem nenašla." Renji se na ní zaraženě podíval. "Takže jí drželi někde jinde?" To už na místo dorazila i Nemu. "Ne, v době výbuchu tam byla." "Tak v tom případě se musela dostat ven nějak sama." prohlásila přesvědčeně Kiyone. Nemu zavrtěla hlavou. "Obávám se že to není možné." "Vždyť jsem to tam celé prohledala. Párkrát sem jí viděla když byla na čtvrté jednotce, ale nikoho takového jsem nenašla." na moment se zarazila a podívala se na Nemu. "Jak vypadala místnost kde byla?" zeptala se. "Bílá, hranatá, dobře izolovaná a poměrně malá." Kiyone se vybavil obraz místnosti ve které našla malou holčičku. Bylo to zvláštní, ale zapadalo to do sebe. Kiyone se trochu záhadně usmála. "Myslím že žije…. Omluvte mě musím si něco ověřit." Použila shunpoo a zmizela.
Všichni zůstali překvapeně koukat na místo kde ještě před chvílí stála Kiyone. Nikdo to už dál ale neřešil a radši šli všichni pomoct likvidovat požár. Oheň se jim povedlo uhasit asi až po dalších dvou hodinách a z laboratoře nezbylo nic víc než doutnající ruiny.


Sestry Kotetsu seděli obě dvě na parapetu a koukali směrem k posteli, kam uložili nalezené děvčátko. "Myslíš si že je možné aby to vážně byla ona?"zeptala se zamyšleně Kiyone a koukla po ségře. "Já vážně nevím. To co jsi mi řekla napovídá tomu že by to mohla být ona. Je jí i podobná, ale přece jen… nikdo se nemůže jen tak zmenšit." odpověděla Isane s pohledem upřeným na malou holčičku uloženou v posteli.
Děvčátko se trochu pohnulo a pomalu otevřelo oči. Rozhlédlo se po místnosti a pohledem se zastavilo u Isane a Kiyone Kotetsu. Isane seskočila z parapetu a zamířila k holčičce. Ta na ní jen vystrašeně pohlédla a během zlomku sekundy zmizela pod postelí a stočila se v nejvzdálenějším rohu do klubíčka. Isane si dřepla na okraji postele na bobek a koukla pod postel. Holčička na ní jen vyděšeně upřela oči a snažila se zalézt co nejdál do rohu. "Neboj maličká, nikdo ti nechce ublížit. Můžeš klidně vylézt." Děvčátko na ní ale stále jen upíralo ustrašené oči a drželo se co nejvíc v koutě. "Jak se jmenuješ? Mizakoe?" zkusila to znovu Isane. Nic, žádná odpověď. "No tak mrňousku. Neboj se. Ty si na mě nevzpomínáš viď?" Holčička na ní jen dál upírala své vystrašené hnědozelené oči, ale tentokrát alespoň zavrtěla hlavou v odpověď.
Venku na chodbě se ozvaly kroky a za chvíli do místnosti vtrhla Yumi. Chtěla něco říct, ale při pohledu na svou podkapitánku se zarazila a trochu překvapeně na ní koukla, protože jaksi nechápala co má tak zajímavého pod postelí. "Já jen že…." vypadlo z ní a pak zmlkla. Isane se postavila a změřila si jí pohledem. "Nakolik dobře se znáš s Mizakoe?" zeptala se jí. "Od akademie, byly jsme nejlepší kamarádky." "Fajn, tak se podívej pod postel a řekni mi co vidíš." Yumi si Isane změřila trochu nechápavým pohledem a pak poslušně přešla k posteli a podívala se pod ní. Překvapeně sebou trhla a praštila se hlavou o rám postele. Zůstala sedět na zemi a chytla se za hlavu. "Mizakoe měla mladší sestru? Já myslela že všichni od ní z vesnice jsou mrtví." Isane zakroutila hlavou. "Ne, myslíme že tohle je Mizakoe. Nevím co jí v té laboratoři dali, ale tohle je pravděpodobně výsledek nějakého nepovedeného pokusu. Nebo já nevím jak je tohle možné." Yumi se znova koukla pod postel a zase zpátky. "To není možný…. Ale je neuvěřitelně roztomilá." Opět koukla na mrňavou Mizakoe a usmála se na ní. "Jak tak vidím tvůj výraz tak si na mě nevzpomínáš co? No to nevadí, hlavně že žiješ. Bála jsem se že jsi zůstala někde v tom spáleništi. Pojď se nám ven ukázat, pojď." Mizakoe se ale jen stáhla o trochu víc do rohu a nechápavě to celé sledovala. "Kdo jsou ti shinigami? Co tu dělám? A proč mi říkají Mizakoe? Otázky se jí přímo vyrojili v hlavě, ale netroufala se ani zeptat, natož vylézt ven.
Yumi se postavila "Tu po dobrém ven nedostaneme. Musíme počkat až se vzpamatuje - vypadá dost zmateně." "To máš pravdu." přikývla Kiyone. Na chvíli nastalo ticho, které prolomila až Yumi svým nadšením. "Myslím, že je tu někdo komu by jsme tohle měli ukázat." usmála se šibalsky a zmizela ze dveří.

Změny a prosba o radu

9. července 2009 v 11:37 | Mizakoe |  Obecně
Takže asi jste si všimli že jsem změnila podobu blogu. Nevím jak dlouho to takhle zůstane, ale každopádně pokavaď nevymyslím nic jiného tak asi dlouho.
(Už teď mám nutkání to změnit)
No sice tyhle stránky moc dobře ovládat neumím (přesnější by bylo vůbec neumím), ale těch změn hodlám provést víc. Chtěla bych zrušit rubriku povídka - nebo respektive jí přejmenovat. Otázka už jen zní jak. Kdyby měl někdo nějaký nápad tak mi ho sem prosím napište. Je dost možné, že to nakonec nepoužiji, ale třeba mi to alespoň trochu pomůže a nasměruje mě to nějakým směrem. Já osobně už pár nápadů mám, ale nějak to není ono. Předem moc děkuji všem co se ozvou.

Kapitola 29.

7. července 2009 v 15:12 | Mizakoe |  FanFiction - Kako no Kage
Trvalo to asi jen půl hodiny než se začali účinky projevovat. Mizakoe se hrůzou rozšířili zorničky a vyskočila prudce na nohy. Viděla jak se protější stěna sákne rudou barvou a postupně se rozlézá jejím směrem. Zděšeně ucouvla a narazila do zdi za svými zády. Prudce se otočila a jediné co viděla byla jen další rudá stěna. Okamžitě sebou trhla uskočila stranou. "Krev…. Proč je všude jen krev…??" Přes displej jejího náramku přeběhlo několik bílích kostiček.
U Kurotsuchiho v kanceláři se na monitoru počítače objevil červený nápis a začal šíleně blikat. Mayuri na to kouknul a překvapením mu spadla brada. "Jak jako že to nefunguje?! To nemůže nefungovat."
Mizakoe několikrát problikly oči a pak zůstali na modré barvě. Hrozně jí bolela hlava a jen zděšeně koukala kolem sebe. Z protější stěny se odlepilo něco co silně připomínalo hikageho. Jen to bylo celé krvavé. Pomalu se to k ní blížilo. Mizakoe se na to vyděšeně podívala a rozběhla se. Narazila do stěny a sjela po ní na zem. Zvedla se opět se rozběhla a narazila zas do jiné stěny. Její hlas hluboko uvnitř začal křičet. Narazila do další stěny.
Kurotsuchi kouknul na monitor. "Co ta holka tak vyšiluje? Hmm budu jí muset umravnit." Zmáčkl tlačítko na dálkovém ovladači.
Na černém náramku proběhlo opět pár bílých kostiček a pak Mizakoe zasáhl elektrický výboj. Škubla sebou a upadla na zem, zas se ale postavila. Krvavá místnost zmizela. Teď stála na poušti černého písku a nad hlavou měla temně zelenou oblohu. Písek pod nohama se jí začal propadat. S hrůzou sledovala jak se postupně propadá hlouběji a hlouběji.
Kurotsuchi znovu zmačkl ovladač.
Následovalo několik bílých kostiček a elektrický výboj. Jiskry se mihly i na ostří zanpakuto ve vedlejší místnosti.
Mizakoe zapadla do písku a začala se dusit. Najednou ucítila jak písek mizí. Ocitla se v černé prázdnotě. Uslyšela hlasy. Mluvili divným jazykem - nerozuměla jim. Byl to odporný vlezlý a hrůzu nahánějící hlas. Jakoby odnikud se objevovali a zase mizely šedobílé postavy s nerozpoznatelnými rysy obličeje. Šedobílé přízraky se začali šíleně smát. Jeden z nich se odtrhl od skupiny a rozletěl se proti Mizakoe. Proletěl skrz a dál se smál. Další ho napodobili.
Zanpakuto ve vedlejší místnosti začalo modrat a průhlednět jakoby mizelo.
Mizakoe už to nevydržela. Byla absolutně mimo. Jen se chytla za uši aby už ty hlasy a smích nemusela poslouchat a křečovitě zavřela oči. Tentokrát začala křičet už nahlas.
Kurotsuchi zaklel a nasupeně hleděl na monitor. Z obrazu mu zbylo jen šedočerné zrnění. Po chvíli mu selhal i přísun informací z černého náramku.
"Aaaaaaaaa……" pronikavý křik Mizakoeina zvláštního hlasu se rozletěl do všech stran. Zampakuto ve vedlejší už téměř zmizelo. Ani ono ale nezůstalo potichu. Jeho ostří se jemně chvělo a vydávalo zvláštní zvuk, skoro jako by křičelo spolu s Mizakoe.
Mizakoe svým křikem vytvořila silnou zvukovou vlnu. Skoro stejnou jako při použití shikaie. Zvuk s ohromnou silou narazil do stěny a část ho prošla skrz a část se odrazila v hrozivé síle znásobené ozvěnou zpět.
Ta část zvukové vlny která pronikla skrz stěnu Mizakoeina vězení pokračovala dál a ničila vše co cestou potkala. Přístroje se zkratovali. Následoval výbuch. Polovina jedné z budov dvanácté jednotky vyletěla do povětří. Téměř okamžitě začalo hořet.
V Mizakoeině cele se zvuk několikanásobně znásobil a odrazem se vrátil zpět proti ní. Stěny tentokrát pokryla opravdová krev. Mizakoe křičela ještě když padala k zemi. Všude byla krev. Dopadla. Už nekřičela. Zanpakuto o místnost vedle se modře zaleskla a pak se rozpadl na duševní částice. Malé drobné modře světélkující částečky proletěli skrz průhlednou stěnu k jejímu nehybnému tělu. Obklopili její tělo a pak se skrz to neuvěřitelné množství ran začali do ní vstřebávat. Krvácení se zpomalilo. Mizakoe začala průhlednět a vycházela z ní jemná světle modrá záře. Obrys její postavy se začal ztrácet a modrá záře nabírala na intenzitě. Oslepující světlo zaplavilo místnost a pak zmizelo.
Na zemi zůstalo ležet v kaluži krve jen nehybné tělo asi pětileté holčičky. Všechna zranění byla pryč spolu se zanpakuto.
Na místo výbuchu se okamžitě seběhli shinigami z nejbližšího okolí. Všichni členové dvanácté jednotky zanechali své práce a běželi hasit. Kurotsuchi úplně neuvěřitelně zuřil. Díky výbuchu totiž přišel o velkou část budovy kde se prováděli dlouhodobé pokusy. Nikomu se ale naštěstí nic nestalo, protože všichni členové dvanácté jednotky pracovali spíše v dalších částech areálu. Další na místo dorazili členové třinácté a jedenácté divize, kteří to tam měli nejblíže. Všichni se začali snažit uhasit vzniklý požár. "Byl vevnitř někdo?" křikla Kotetsu Kiyone na Nemu, která akorát dorazila na místo. "Byla tam Mizuki ze šesté jednotky - ten seishin, ale epicentrum výbuchu bylo přesně z místa kde byla, to nemohla přežít." "Jdu to omrknout." A Kiyone zmizela mezi hořícími troskami. Proběhla dlouhou chodbou. Za ní se akorát ozvala rána jak se ze střechy uvolnil hořící trám a propadl dovnitř. Zvedl se oblak prachu. Odevšad se valil kouř. Kiyone se trochu rozkašlala. "Haló? Je tu někdo?" křikla a běžela dál chodbou.
Venku vznik neuvěřitelný zmatek. Brzy na místo totiž dorazili i ostatní divize. Nikdo nevěděl co se vlastně stalo. Jasné bylo jen že vevnitř něco vybuchlo ovšem nevědělo se proč a co. Po chvíli se povedlo alespoň zabránit tomu aby se požár rozšířil dál. Ale uhasit zbytek byl dost problém. Budovy dvanácté jednotky byly přecpané elektronikou a tak odevšud čouhali zpřetrhané jiskřící dráty.

Kapitola 28.

6. července 2009 v 20:16 | Mizakoe |  FanFiction - Kako no Kage
Kurotsuchi došel do své kanceláře a zapnul počítač. Prošel si výsledky všech pokusů co se dnes prováděli a pak si překlikl na celu kde teď drželi Mizakoe a drobná kamera v rohu místnosti mu okamžitě přeposlala obraz.
Mizakoe ležela na zemi a koukala zamlženýma očima někam do dálky před sebe. "To je nuda." zahučel otráveně a přetočil na dálku kameru tak aby se mohl podívat ještě na její zanpakuto. To ho už zaujalo o něco víc a přepnul na jinou kameru ze které bylo lépe vidět. Ostří zanpakuto ztratilo svůj lesk a místo zářivě čisté skoro bílé oceli teď mělo jakoby šedavý matný povlak. Hodně teď připomínal nynější zamlžený pohled Mizakoe, která stále jen bez hnutí ležela na zemi. Asi hodinu takhle vydržel sledovat monitor svého počítače na kterém překlikával mezi oběmi kamerami a se zaujetím pozoroval jak se ostří zanpakuto mění spolu s pohledem Mizakoe. "Hej, Nemu pojď sem." zařval na svou podkapitánku a ta se téměř okamžitě objevila ve dveřích. "Přejete si?" otázala se. "Vem si tohle a nalij to tý holce na zanpakuto, ale jen půlku rozumíš?" "Ano." přikývla Nemu. Vzala si věci a zamířila do druhé bílé cely. Prošla dovnitř a opatrně nalila polovinu lahvičky na teď již šedé ostří Mizakoeiny zanpakuto. Pak vytáhla malý hadřík a rozetřela to po celé šedé ploše. A nato se pak hned vrátila ke Kurotsuchimu do kanceláře.
Ten se zaujetím sledoval monitor svého počítače a psal si nějaké poznámky. "Tohle bude ještě zajímavé. Mezi shinigami a jejich zanpakuto je taky pouto, ale takové síly jako mezi seishiny a jejich zanpakuto to nedosahuje ani zdaleka. Jen se na to podívej. To co jsem ti dal na tu zanpakuto byla protilátka na to co jsem předtím dal tý holce…" Nemu se taky podívala na monitor. Ostří zanpakuto pozvolna měnilo svou podobu zpět do původního stavu, stejně jako Mizakoe se postupně začala dostávat pohledem do přítomnosti.
Asi třetí den na to dorazil do dvanácté jednotky Renji. Ovšem jakmile ho zmerčil Kurotsuchi tak ho nechal odvést s tím že k Mizakoe nikdo nesmí, aby pozorování nebylo rušeno vnějšími vlivy. "Pozorování…." řekl to naschvál. Věděl že kdyby Renji zjistil že jsou to pokusy tak by začal dělat ještě větší problémy než dělal doposud. A tak začal Renji alespoň každý den chodit okolo dvanácté jednotky. Nemělo to sice žádný smysl, ale on se toho držel.
Mizakoe mezitím už ztratila všechen odpor a už se ničemu nebránila. Asi necelé dva týdny poté co na ní zahájili pokusy se nervově zhroutila. Už z ní nedostali nic rozumného a už ani vlastně pořádně nevnímala jejich přítomnost.
Nemu vstoupila k ní do bílé krychlovité cely. Podívala se na zničenou Mizakoe která seděla přikrčená v rohu a držela křečovitě zavřené oči. "Mizuki?" promluvila na ní a hlas se jí na několikrát odrazil od stěn místnosti. Bylo to jako ozvěna, protože místnost měla neuvěřitelnou akustiku. Mizakoe se ani nepohla a ani nijak nedala znát že by jí vzala na vědomí. "Mizuki donesla jsem ti něco k jídlu. Vem si to, neboj není tam nic přimíchané." zkusila to znovu Nemu a položila před ní talíř s jídlem. Na chvíli si před ní sedla na zem a koukla na ní omluvným pohledem. Nelíbilo se jí jak s ní kapitán Kurotsuchi zachází, ale netroufala si proti tomu cokoliv udělat. "Tak já ti to tady nechám a sníš si to až za chvíli, ano?" Nemu se zvedla a zamířila pryč. Dveře se za ní zase zavřely a nechaly Mizakoe uvězněnou v bílé nicotě.
Mizakoe otevřela oči a rozhlédla se prázdným pohledem po místnosti. "Bílá… nic, jen bílá… všude jen ta bílá…." rukou přejela jednu z bílých stěn. Znovu přejela bílé stěny pohledem a chytla se za hlavu. "Bílá - je to jenom bílá - všude…. nééé!!" nevydala ani hlásku,ale hluboko v sobě křičela. Křičela protože nic jiného už jí nezbývalo. Křičela jako by snad doufala že tím odežene to bílé nic. Zavrtěla hlavou a znovu zavřela oči aby se nemusela na to dívat. Z bílé nicoty se přesunula do černé.
Asi po hodině se vrátila Nemu a talíř zase odnesla. Byl to už několikátý za sebou, kterého se Mizakoe ani nedotkla. Prostě přestala jíst. S každým dalším dnem jen mohli znovu a znovu sledovat její bledý pohublý obličej a v případě že se na ně náhodou podívala, tak i její prázdný pohled.
Nemu donesla nedotčený talíř do kanceláře. "Kapitáne Mayuri?" oslovila svého kapitána, který se zrovna šťoural v nějakém přístroji. "Chceš něco?" zavrčel podrážděně a ani se neotočil. "Já jen že Mizuki…" "Tak co je pořád?!" otočil se na ní. Pohledem se zarazil u nedotčeného talíře. "Zatracená holka. Takhle o svůj nový objekt přijdu dřív než jsem plánoval. Budu muset přitvrdit dokud je ještě života schopná. Až mi z ní zbyde jen mrtvola na pitvu tak už mi bude téměř k ničemu."
Kurotsuchi přešel ke skříni a začal se hrabat v nějakých zkumavkách. "No snad mi alespoň ještě dva až tři pokusy vydrží, pak už to bude jedno." řekl spíš sám sobě než že by to bylo myšleno na Nemu. Té jen po obličeji přeběhl znepokojený výraz. Znala svého kapitána velice dobře a věděla že se jeho práce blíží ke konci. Kurotsuchi vzal do ruky jednu ze zkumavek a chvíli se na ní díval. "Ne, tuhle ne." zase jí vrátil a vytáhl si jinou. Nakonec si dvě z nich vybral a ještě k nim něco přimíchal. Nemu mu nakoukla přes rameno. "Takhle to bude silně halucinogenní." "No a? To ničemu nevadí. Už s ní mám stejnak v plánu jen posledních pár pokusů a pak už bude k ničemu. Vyndej mi injekční stříkačku." Nemu přikývla a podala mu jí. Kurotsuchi si vzal všechny potřebné věci a zamířil pryč.
Prolezl kruhovým vchodem dovnitř do bílé cely a znechuceně se podíval na Mizakoe. Pak jí beze slova chytil za ruku a vpíchnul jí předem připravenou látku do žíly. Mizakoe se ani nepohnula, jen otevřela oči a podívala se na něj. Doslova se do něj zabodla svým prázdným pohledem. Jakoby v jejích očích už nezůstalo ani trochu života. Bylo v nich vidět jen utrpení a zoufalství. Kurotsuchi se zle ušklíbl a opět odešel. Nechal Mizakoe napospas jeho další chemikálii.