Kapitola 17.

17. května 2009 v 18:44 | Mizakoe |  FanFiction - Kako no Kage
Když Renji doběhl k budově čtvrté jednotky Mizakoe už byla v bezvědomí. Ve dveřích málem srazil Hanatara. "Sežeň kohokoliv kdo s ní bude umět něco udělat, rychle! Má v krvi jed." "Už letím, zatím jí dejte do pokoje kde byla minule." A Hanataro zmizel za rohem.
Renji došel už krokem do místnost a opatrně položil Mizakoe do postele. Skoro současně do místnosti vrazila Unohama s Isane v patách. "Rychle vem to ode mě." Unohama vrazila Isane do ruky nějaký podivný přístroj co vytáhla ze skříně. Isane si ho beze slova od ní vzala a připojila ho hadičkami k Mizakoe. "Mělo by jí to vyčistit krev od látek co tam nepatří."dodala na vysvětlenou když viděla Renjiho výraz.
Čas ubíhal. Přistroj ještě pořád pracoval. Renji, Yumi a Haku, který se k nim připojil, seděli u Mizakoe v pokoji. Isane mezitím dělala o místnost vedle rozbor krve, ve snaze zjistit co je to za jed pro případ že by něco neklaplo. Nemohla ale nic najít. Něco to být určitě muselo, ale co? Objevila pozůstatek látky co zpomalila jed ale nic víc. "Sakra! Něco jí zabíjí ale kde to je?"
Na přístroji se rozsvítila kontrolka hlásící konec a dvakrát zapískala. Isane se zvedla a přešla vedle aby Mizakoe odpojila. "Tak už by to mělo být dobré." Renji a dvojčata jen pokývali hlavou a zůstali tam sedět. Isane se vrátila zpět ke své práci, sice už jí krev přefiltrovali, ale zajímalo jí co to bylo za jed. Neobjevila nic. Dokonce si odebrala trochu vlastní krve ale až na krevní skupinu byl výsledek srovnatelný.
Haku zamyšleně koukal na Mizakoe. "Zdá se mi to a nebo je ještě bledší než před tím?" Renji, který na ní taky koukal přikývl "Taky mám ten dojem." Yumi slezla z parapetu a přešla k Mizakoe. Zdálo se jí že její kamarádka dýchá až příliš pomalu a mělce. Vzala jí za ruku, nahmatala jí tep a začala počítat. Tep byl téměř neznatelný a velice slabý. Sledovala vteřinovku na hodinách a čekala až uběhne minuta. Minuta. Yumi koukla na ostatní a v očích se jí zračil obrovský smutek. "Co se děje?" zeptal se Renji s obavami v hlase. "Ztrácíme jí..... myslím že jí selhávají všechny základní životní funkce naraz....... téměř nedýchá a má jen dvacet osm tepů za minutu. Měla by mít alespoň šedesát. Jdu to říct Isane." A vyběhla z místnosti. Vběhla vedle do laboratoře. "Ten přístroj nezafungoval. Ten jed v ní stoprocentně zůstal - kolabuje." "To není dobrý, musíme jí nějak udržet při životě do doby než seženeme protijed. Poslala jsem vzorek pro jistotu i do laboratoře dvanácté jednotky, ale výsledek ještě nepřišel."
Obě přešly rychle zas k Mizakoe do pokoje. Isane jí ještě jednou změřila tep. "Už jen dvacet sedm. Můžu jí píchnout adrenalin na podporu srdeční činnosti, ale nevím co to s ní může udělat. Haku po nich střelil pohledem. "Ať už to víme nebo ne tak nám asi nic jiného nezbývá. Podle mého odhadu jí zbývá nanejvýš pár minut než jí selže srdce úplně." Yumi koukla vystrašeně na bratra. "To myslím vážně." Yumi znovu nahmatala Mizakoe puls aby si to ověřila. "Dvacet pět."
Isane si ze skříně vyndala injekční stříkačku a natáhla si do ní trochu nějaké látky z malé lahvičky. "Dobře, zkusím to." a vstříkla to Mizakoe do žíly. Yumi vytáhla ze skříně ještě nějaký přístroj a připojila ho jen nějakým páskem Mizakoe k zápěstí. Na malé obrazovce se objevil graf s klesajícími a zvedajícími se křivkami, podle jednotlivých úderů srdce. Jak látka začínala rychle působit křivky je zahustily. Tep jí vyskočil na šedesát devět. Renji si přesednul na okraj postele.
Mizakoe se začala probírat. Jak se dostávala zpět k vědomí začala v těle cítit opět tu strašnou bolest. Ledový oheň jí spaloval útroby a měla pocit jako by jí to mělo roztrhat na kusy. Prudce se s křikem posadila s modrýma očima zabodnutýma někam před sebe. Bolestí nic neviděla. Před očima měla černo. Jenom křičela a nemohla to zastavit.
Isane se na ní zděšeně podívala. "Vždyť jsem jí toho dala málo. Vůbec se neměla probrat."
Mizakoe se celá klepala. Poslepu si objala kolena a položila si na ně hlavu. Došel jí dech a přestala křičet. Z očí jí tekly proudy slz. "Prosím zastavte to. Třeba mě zabijte, jen ať to skončí... prosím..."
Renji si k ní přisedl a objal jí. "Pššš, to bude dobrý. Nevzdávej to. Bojuj s tím, uvidíš že to dokážeš." Mizakoe ho poznala po hlase a položila mu hlavu na rameno. Pořád se třásla ale trochu se uklidnila, jen mu tiše brečela na rameni. "Já už nechci, už ne... už ne...."
Yumi si k ní taky přisedla. "Musíš, jsi silná shinigami, věř si." Mizakoe se při tom slově rozbrečela ještě víc. Jed už se rozšířil do každého centimetru jejího těla. Všechno jako by se změnilo jen v bolest. Už ani neslyšela jak na ní mluví. Ještě se chvíli se celá chvěla a pak znovu ztratila vědomí.
Přístroj vydal dlouhý pištivý zvuk. Všechny křivky se změnily v jednu dlouhou rovnou čáru. Její srdce přestalo bít.
Isane si skousla spodní ret. "Haku odveď podkapitána Abaraie pryč. A rychle mi sem ještě někoho pošli." Renji se nechal odvést za dveře jen aby nezdržoval, ale mnohem raději by zůstal vevnitř. Haku zmizel někde v chodbě a nechal Renjiho sedět přede dveřmi. Za chvíli běžel zpátky ještě s dalšími shinigami ze čtvrté jednotky včetně jejich kapitánky a vezl sebou nějaký vozík plný podivně vyhlížejících přístrojů. Všichni zmizeli za dveřmi pokoje.
Po dvaceti minutách ze dveří vylezla Yumi a beze slova se posadila na chodbě na zem. "Jak to vypadá?" "Zatím špatně… počkáme a uvidíme. Já už jsem bohužel vevnitř k ničemu - tohle není můj obor."
Oba dva seděli na zemi na chodbě a čekali. Asi po další čtvrt hodině postupně vyšli ze dveří a odešli zbylí shinigami. Jako poslední vyšla ze dveří Isane s Unohamou. "Tak jak? Žije?" zeptala se Yumi, ještě dřív než Renji vůbec stihl cokoliv říct. "Částečně….. nepovedlo se nám jí vzkřísit, upadla do komatu a při životě jí drží jen přístroje. Navíc její tělo odmítlo přijmout jakoukoliv formu živin. Nezbývá nám příliš mnoho času. Bez toho aby to na ní zanechalo trvalé následky má nanejvýš dvanáct dní. Takže musíme urychleně zjistit co se děje a sehnat protijed tak aby zabral dřív jak tahle doba uběhne." odpověděla Unohama. Renji se podíval směrem ke dveřím. "Můžu dovnitř se na ní jít podívat?" Unohama přikývla a spolu s Isane a s Yumi zamířila do laboratoře.
Renji potichu vstoupil dovnitř a sednul si na okraj postele. "Jestli se mi ti bídáci, co to udělali, dostanou do rukou, tak za to tvrdě zaplatí." slíbil šeptem s pohledem upřeným na Mizakoe.
Byl na ní zvláštní pohled. Působila tak klidným dojmem - jako by jen spala. To že je něco špatně naznačovala jen její nezdravě bílá kůže a neuvěřitelné množství hadiček vedoucích od ní k nejrůznějším přístrojům. "Nenecháme tě umřít. Určitě někdo něco vymyslí." vzal jí jemně za ruku Renji.
Pomalu se připozdívalo. V laboratoři akorát uklidili a nechali hledání jedu na zítřek.
Do budovy čtvrté jednotky dorazil kapitán Kuchiki a zamířil do Unohaminy kanceláře. Zaklepal a vstoupil dovnitř, "Dobrý večer." pozdravil. Unohama mu odpověděla pokynutím hlavu a naznačila mu aby se posadil. "Dostal jsem zprávu že se našla Mizuki." "Ano, ráno jí sem přinesli. Ale je na tom hodně špatně." "Dostane se z toho?" "To zatím nevím, doteď nemáme protijed ani jsme nenašli ten jed….. Nějaká malá šance že to přežije tu je ale opravdu jen velice malá."
Kapitán Kuchiki přikývl a po chvíli se zeptal: "Není tu náhodou podkapitán Abarai? Už od rána ho postrádám." "Ano, je. Posledně jsem ho viděla jít k Mizuki do pokoje, takže asi bude tam. Myslím že ho to docela vzalo." "Doufám jen že neudělá nějakou hloupost." S těmi slovy se zvednul a odešel.
Když došel k Mizakoe do pokoje, našel tam Renjiho spícího v sedě na okraji postele, jak jí ještě pořád drží za ruku. Potichu zas vyšel ven protože si řekl že ho nebude budit a odešel.


Dny ubíhaly. Už to bylo pět dní od doby co Mizakoe upadla do komatu a ještě pořád nikdo nezjistil co to je za jed. Renji každý den odešel splnit si svoje povinnosti a pak se vrátil zpět ke čtvrté jednotce v naději že mu oznámí že už konečně něco zjistili. Dobré zprávy se mu však nedostalo a tak vždy navštívil ještě laboratoř dvanácté jednotky. Tam totiž teď dvojčata Sawatari spolu s podkapitánkou Isane trávili většinu času a snažili se ve spolupráci s některými členy dvanácté jednotky přijít na něco nového. Chvíli tam s nimi vždy pobyl a pak se vrátil znovu ke čtvrté jednotce podívat se na Mizakoe.
 

1 člověk ohodnotil tento článek.

Komentáře

1 SoraYamanaka SoraYamanaka | E-mail | Web | 30. června 2009 v 16:56 | Reagovat

tedazamotáváš to skvěle ...

2 Mariah-taichou Mariah-taichou | Web | 1. července 2009 v 17:51 | Reagovat

Jsem zvědavá, jak to dopadne...

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama