Kapitola 16.

17. května 2009 v 18:43 | Mizakoe |  FanFiction - Kako no Kage
Znovu se probrala až další den ráno. Akorát svítalo a vypadalo to na krásný slunečný den. Z vedlejší místnosti se ozývaly zvuky nádobí, někdo chodil po místnosti a asi vařil. Mizakoe se zvedla z postele a zamířila pomalu do vedlejší místnosti. Každý krok jí bolel, ale jestli jí opravdu zbývalo, počínaje od včerejška, jen pár dní, tak je nechtěla strávit ležením v posteli.
Natsuko akorát připravovala dětem snídani, když se Mizakoe objevila ve dveřích. "Dobré ráno." Natsuko se otočila za hlasem. "Měla by jsi si zas lehnout. Ta látka co jsem ti dala, nejen že se dá použít jen jednou, ale navíc její účinek mizí při sebemenší námaze rychleji." Mizakoe se na ní jen podívala a mlčela. Natsuko viděla že s ní nic nenadělá a tak se raději zeptala: "Co si dáš k snídani?" "Nic, děkuju." "Musíš jíst - aspoň něco málo." Mizakoe zakroutila hlavou. "Já nemám hlad, vážně ne." Natsuko si povzdechla a bez ptaní jí usadila ke stolu. Položila před ní misku rýže. Pak si vzala ještě svojí porci a posadila se naproti ní. Mizakoe bezradně koukala na svojí misku.
"Ahoj." do místnosti se jak vítr vřítila Tayu popadla jednu z připravených misek a usadila se vedle Mizakoe. Za Tayu do místnosti přišel ještě její bratr Katsu a taky se usadil spolu se svou snídaní.
Všichni přítomní členové rodiny se pustili s chutí do snídaně. Tayu to do sebe nasypala málem jedním dechem a vesele se rozhlídla kolem. "První!" Pak koukla na Mizakoe, která na jídlo jen koukala. "No tak, jez. Takhle budeš poslední… to pak prohraješ." Mizakoe se při pohledu na ní usmála. Tayu působila na lidi jak sluníčko. Mizakoe znovu pohlédla do misky se svou snídaní a začala pomalu jíst.
Nechtěla Tayu kazit radost ale i když se snažila tak toho moc nesnědla. Svíral se jí žaludek a po pár soustech toho musela nechat, dřív než by se jí udělalo zle. Bylo jí to trochu líto, protože to bylo vážně moc dobré, ale z nějakého důvodu prostě neměla hlad. "Promiňte, já vážně nebudu." Natsuko na to jen mlčky přikývla.
Postupně dojedli i ostatní. Tayu zas vytáhla blok a začala si kreslit, zatímco Natsuko začala uklízet talíře.
Mizakoe zůstala sedět na místě a nevěděla jak začít. Chtěla se vrátit do Seireitei. Přece jen chtěla ještě vidět svoje přátele.
Tayu se na ní podívala jako by věděla co se jí honí hlavou. "Chceš jít domu, viď?" "Moc…" Natsuko se otočila od nádobí. "Napadlo mě to když jsem tě dnes ráno viděla ve dveřích. Bylo by pro tebe, ale lepší kdyby jsi tu zůstala. Cesta zpět, když půjdeš proti proudu řeky je dlouhá a z velké části do kopce. To znamená že tě ten jed zabije rychleji." Mizakoe hleděla na zem. "Já…... chtěla bych se s nimi rozloučit. Stejně umřu a chtěla bych je ještě vidět….. naposled." "Jak myslíš, je to tvá volba. Když půjdeš podel řeky proti proudu, tak bys tam měla do večera dojít. Jestli vážně chceš jít tak mi nezbývá než popřát ti hodně štěstí." řekla po chvíli Natsuko. "Děkuji." pousmála se Mizakoe.
Tayu už z toho zjištění takovou radost neměla. Mizakoe jí byla sympatická a bylo jí líto že o svou novou kamarádku tak rychle přijde. "A kdy chceš odejít?" zeptala se se znatelnou lítostí v hlase. "Půjdu rovnou, nechci vás přidělávat další starosti a taky mě tlačí čas. Děkuji za všechno a mějte se dobře." Mizakoe se zvedla ze židle a zamířila pomalu ven. Ve dveřích se ještě naposledy ohlédla a pak jim zmizela z dohledu.
Tayu se koukala do míst kde ještě před chvíli stála Mizakoe. Potom jí pohled padl na blok a tužku kterou tu nechala. Rychle to sebrala a rozběhla se za ní. Doběhla jí celkem snadno a rychle, protože Mizakoe nemohla jít nijak moc rychle.
"Mizako, počkej, nechala jsi si u nás blok. A máš v něm ode mě obrázek." Mizakoe se na ní otočila a po tváři se jí rozlil úsměv. "Děkuji." "Vážně chceš odejít?" Mizakoe jen přikývla. Tayu chvíli koukala smutně do země a pak se jí chytla za nohavici a přitiskla se k ní. "Bude se mi stýskat." "Mě taky." Mizakoe si k ní sedla a pohladila jí po vlasech. Pak otevřela blok a nakreslila pro Tayu obrázek, kde obě seděli spokojeně na trávníku a kreslili si. Potom rozdělila papíry v bloku na dvě hromádky. Na tu větší přidala i obrázek pro Tayu a dala jí to i s tužkou. "Na památku." Tayu se na ní překvapeně podívala a vzala si to od ní. Prohlédla si obrázek co jí Mizakoe nakreslila a usmála se. "Děkuju…. moc."
"Sbohem." "Nezapomeneš že ne?" "Neboj nezapomenu a pozdravuj doma, že ještě jednou děkuji." Mizakoe se zvedla a zamířila zpět k domovu. Tayu za ní koukala dokud nezmizela za obzorem a tiskla k sobě obrázek jako by to byl poklad.

Mizakoe šla dlouho proti proudu řeky. Břeh se postupně zvedal a cesta nebo spíš jen stezka, která v těch místech byla, byla špatně schůdná. Byla unavená. Slunce pražilo na nestíněný břeh který už se zvedal do výšky několika metrů nad řeku. "Musím….jít….. nesmím zastavit…. nevím kolik mi zbývá času…" S obrazem svých přátel před očima pokračovala v cestě. Už bylo pozdní odpoledne, ale protože šla jen velice pomalu tak byla ještě dost daleko od cíle své cesty. Zřetelně cítila jak se znovu začínají objevovat účinky jedu. Tělem se jí začal rozlívat pocit ledového ohně, sice zatím jen slabý, ale přesto zřetelný.
Den nahradila noc. Byla jasná a světlá noc. Na obloze svítil měsíc a stromy vrhaly dlouhé pokroucené stíny. Jed pozvolna sílil. Mizakoiina kůže postupně bledla a chladla, stejně jako celé její tělo. Už nemohla. Chtěla jít dál. Les tady už jí byl povědomý. Brzy bude doma…. ne, nebude. Vysílením se jí podlomily kolena. Zůstala klečet na zemi a ramenem se opírala o strom. Už se nepostavila, neměla na to sílu. Bylo chladno, ale ani to nepostřehla. Hlava jí klesla na rameno a vyčerpaně usnula ve stínu stromu na okraji lesa. Na dohled od místa kde před dvěmi dny skočila ze srázu, což ani nevěděla, protože poslední vzpomínka před tím než jí našla Tayu končila tím jak proti ní běží zakuklená postava.

Bylo brzy ráno. Slunce teprve slabě svítilo těsně nad obzorem a těsně nad zemí se válel mlžný opar. Přes noc padla rosa. Yumi seděla na srázu v místech kde Mizakoe skočila. Koukala smutně do dálky a pozorovala východ slunce. Kousek od ní leželo několik utržených květin. Z mlhy se vynořila druhá postava. Renji došel k místu kde seděla Yumi a taky se posadil. Na hromádku s květinami položil další. Byla to už několikátá co donesl. Od doby co Mizakoe zmizela sem chodil vždy když mohl. Nemohl se smířit s tím že je mrtvá.
Slunce se pomalu zvedalo a mlha pozvolna řídla. "Chybí mi." Ozvala se po dlouhé chvíli tiše Yumi. "Mě taky…. moc."
"Budu se muset vrátit." Zvedla se k odchodu Yumi. Renji přikývl a zůstal sedět na místě. Yumi se rozhlídla kolem a pohledem se zarazila u lesa. Na okraji lesa se rýsoval v mlze obrys drobné klečící osoby opírající se o strom. "Někdo tam je…." Renji se otočil a podíval se tím směrem. "Mi…. zako…." vypadlo z něj překvapeně. Oba zůstali na místě a nevěřícně hleděli k lesu. První se z překvapení vzpamatoval Renji. Vyskočil na nohy a rychle se rozběhl k Mizakoe. Yumi ještě chvíli stála strnule na místě a pak se rozběhla taky tím směrem.
Mizakoe spala přikrčená pod stromem. Renji k ní doběhl a klekl si před ní. "Mizako?" odhrnul jí vlhké vlasy z obličeje. "Mizako, vstávej." Mizakoe pomalu otevřela oči a podívala se na něj. "Tak jsem to stihla." pousmála se. Oči měla stále modré a byla bledá jak stěna. To už doběhla i Yumi. "Mizako, co se ti stalo? Kde si byla? Jsi v pořádku?" vychrlila ze sebe jedním dechem a vrhla se jí kolem krku. Po chvíli jí pustila a starostlivě se na ní podívala. "Co je s tebou? Jsi úplně bílá a studená."
Mizakoe se stěží držela při vědomí. "Přišla jsem se jen rozloučit." "Cože? Co to povídáš?" nechápala Yumi. "Já… umřu." vysoukala ze sebe Mizakoe, ale ani nebyla smutná. Byla jen ráda že to stihla. Že došla dřív než jí jed zabil. Yumi pořád nechápala o čem to mluví. Mizakoe viděla že jí nerozumí a tak si stáhla kimono dolu z ramene a sundala obvaz. Tím odhalila dvě rány na rameni. Jednu malou do které jí Natsuko bodla tu látku která zpomalila účinky jedu a druhou větší podivně bílou a která se ještě ani nezačala hojit. "Kdo ti to udělal?" zeptal se Renji při pohledu na její rameno.
Mizakoe ale neodpověděla. Sklopila pohled a mlčela. Po obličeji jí jen přeběhl stín smutku. Chtěla být shinigami a nechtěla aby se přišlo na to že správně je seishin. I když ta stará paní tvrdila že to byla utajená skupina lidí…. a nikdo tady o tom asi nic stejně vědět nebude.
Začali se jí dělat mžitky před očima. A obraz se jí začal rozostřovat. Tělem jí projela slabá křeč. Účinek té látky co jí pozastavil jed v těle se už téměř vytratil. Po chvíli jí tělem projela další a už o něco silnější křeč.
Renji mu konečně došlo co se asi děje. "To je tím jedem jak o něm mluvil Kurotsuchi?" "Nevím….. co s tím má společného kapitán dvanácté jednotky…. ale jed to je." řekla Mizakoe a stočila se na zemi do klubíčka. Ledový oheň se jí rozlil po těle v celé své síle. Křeče sílili neuvěřitelnou rychlostí. Do očí se jí draly slzy. Celé tělo jí neuvěřitelně pálilo. Začala křičet. Přála si jen aby už bylo po všem. Ať už je konec.
Yumi na ní vyděšeně koukala. "Co mám dělat? Co mám dělat?" začala zmatkovat. Renji sebral ze země třesoucí se Mizakoe "Musíme jí dostat ke čtvrtý jednotce a to rychle." a s pomocí shunpoo zmizel. Yumi bleskový krok neovládala a tak se rozběhla normálním způsobem ke své jednotce.
 

1 člověk ohodnotil tento článek.

Komentáře

1 SoraYamanaka SoraYamanaka | E-mail | Web | 30. června 2009 v 16:46 | Reagovat

Chudák yumi to musela mít těžší běžet normálně ...

2 Mariah-taichou Mariah-taichou | Web | 1. července 2009 v 17:46 | Reagovat

Snad ji ve čtvrté jednotce vyléčí...

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama