Květen 2009

Kapitola 19.

30. května 2009 v 15:23 | Mizakoe |  FanFiction - Kako no Kage
"No tak pust mě tam, já se chci taky podívat." snažila se Yumi odstrčit bráchu od mikroskopu. "No už můžeš." pustil jí tam po chvíli a vytáhl si papír a tužku. Něco si poznamenal a pak začal něco propočítávat. Yumi se odlepila od mikroskopu a koukala Hakuovi přes rameno. "Zatím to vypadá slibně." "Jo jo, snad to zabere."
Uklidili věci a zamířili rychle zpátky. "Tak jak?" zeptal se Renji hned jak se vrátili. "Vypadá to dobře." "Tak to jsem rád." "Musíme ti ale vzít ještě nějakou krev, aby to fungovalo tak toho musí být o něco víc." Renji přikývl a Yumi mu vzala ještě tři odměrky, pak přešla k Mizakoe a vstříkla jí to do žíly. "Teď nezbývá než čekat a doufat že to zabere a že jsme jí tím jen víc neuškodili."

Byla noc. Dva dny po té co objevili a použili protilátku. Venku zuřila silná bouřka. Z nebe se valily potoky vody a vichr lomcoval tabulkami oken. Venku byla absolutní tma a daleko odsuď v lese se scházeli temné postavy. Jejich temné a vysoké postavy se jak stíny vznášely lesem a mizely v útrobách jeskyně. Bylo jich neuvěřitelné množství, objevovali se jen jako temné přízraky noci. Jejich osamocené stíny sestupovali níž do jeskyně. Temné chodby ozařovalo jen světlo opuštěných pochodní na stěnách. Stínům to ale nevadilo. Ba naopak si libovali ve tmě. Ve tmě která je skrývala před zraky ostatních, ve tmě která jim byla domovem a ve tmě kde se skryli a čekali na svou oběť.
Hikage se seskupili ve velké kruhové místnosti jeskyně. Po obvodu místnosti byly jen čtyři pochodně, které jen chabě ozařovali část místnosti. Jeden ze zakuklenců vystoupil z řady a promluvil. Mluvil zvučným syčivým hlasem, který se ještě zesiloval jak se odrážel od stěn do mohutné ozvěny. "Bratři, jak jistě víte, nedávno někteří z vás byli pověřeni, aby odstranili posledního seishina. Seishina, který ještě ani nerozvinul své schopnosti a který nám před tím již několikrát díky nehoráznému štěstí unikl. Tento seishin dokonce ani nepodstoupil náležitý výcvik a ani nevěděl o svém původu. Dovolil bych si tvrdit že mnohé neví doposud. A přes toto všecko naše mise opět selhala." Otočil se ke skupince tří postav stojících opodál, stranou všech ostatních a pokračoval hněvivým hlasem dál. "Díky neschopnosti a naivitě některých z nás seishin stále žije." Davem to zašumělo. "Ano slyšíte dobře. Údajně mrtvý seishin přežil. Teď je v lékařské péči shinigami a pokavaď nezemře na následky jedu, jakože už ho měl jed dávno zabít, tak musíme naplánovat nový postup. Takový aby už konečně zemřel a je mi celkem jedno čí rukou, jestli hollow, naší, shinigami a nebo svojí vlastní….."
Mizakoe se probrala. Podívala se unaveně na strop, její oči měli konečně po dlouhé době zpět svojí hnědozelenou barvu. Pracně se posadila a odpojila od sebe všechny přístroje. Odhrnula pokrývku, spustila nohy na zem a opatrně se postavila. Sotva stála, z dlouhého bezvědomí a z nedostatku živin byla dost zesláblá. Opatrně pomalu přešla k oknu, pak se jí podlomila kolena a zůstala klečet pod oknem. Opírala se o zeď a koukala ven do tmy, kterou jen občas prozářilo světlo blesku.
V hlavě se jí hromadily vzpomínky na události několika posledních dnů, kdy byla ještě při vědomí. "Seishin….. kolik věcí tohle jedno jediné slovo mění." Sklopila pohled a prohlédla si prsty svých rukou jako by je viděla poprvé v životě. "Nejsem shinigami ale seishin….." Spustila ruce zpět do klína. "Co se mnou bude až se na to přijde? Nechci jim lhát, ale co jim mám říct až se zeptají co se stalo? Nemůžu odsuď jen tak odejít. Neměla bych kam jít. Tady jsem doma, tady mám přátele." V hlavě jí problikl obrázek Yumi, Haku a Renjiho. "Jsou pro mě jak rodina, rodina místo té o kterou mě připravili hollow…….. a hikage. Ale co když se jim právě kvůli mně něco stane? Nechci už o nikoho přijít… nechci…. znova už ne." "Co mám dělat." zašeptala a potichu se rozplakala.
Ráno když přišla Yumi k Mizakoe do pokoje, tak našla její postel prázdnou. Mizakoe spala přikrčená pod oknem. Yumi vzala z postele přikrývku a přehodila jí Mizakoe přes ramena. "Vítej zpátky" usmála se. Mizakoe se probudila a rozespale se na ní podívala. "Děkuju." Yumi ještě pomohla Mizakoe zpátky do postele a pak odběhla pryč.

Během dalších dvou dní se Mizakoe jak štak vzpamatovala. Sice měla nařízeno zůstat ležet, ale už jí bylo výrazně líp. Jen s obavami čekala až po ní někdo bude chtít vědět co se stalo.
Očividně jí nechávali vzpamatovat, ale věděla že dřív nebo později k tomu stejně dojde.
Akorát když u ní v pokoji seděl Renji a Yumi, přišel kapitán Kuchiki. Usadil se na židli a dlouze se na ní podíval, jako tehdy potom útoku hollow. "Potřeboval bych vědět co se ti stalo." Mizakoe posmutněla. "Tak je to tady. Musím si dát pozor co všechno jim řeknu a co už si budu muset nechat pro sebe." blesklo jí hlavou. "Já…." začala nerozhodně. Všichni na ní teď upřeně se zájmem koukali. V očích všech přítomných byla vidět zvědavost. "Já… nepamatuji si to celé. Jen jsem se byla projít a někdo se mě v lese pokusil zabít." "Nevíš kdo?" zeptal se kapitán. "Neviděla jsem jim do obličeje, měli kápě. Tady někde mi končí paměť."
Mizakoe si dávala pečlivý pozor na to co říká. Nelhala, pouze jim neřekla úplně všechno.
"Když jsem se pak probrala tak jsem byla daleko odsuď. Nevím co se s nimi stalo. Jsem jen ráda že jsem zpátky." "Není nic dalšího co by si nám k tomu řekla?" Mizakoe uhnula pohledem a zakroutila hlavou. "Ne, nic. Jsem unavená." "Tak dobrá, děkuji." Kapitán se zvedl a odešel. Mizakoe si zalezla pod peřinu a otočila se k ostatním zády. Chtěla aspoň předejít dalším otázkám. Yumi se na ní podívala, "Odpočiň si mi pak ještě přijdeme." pak naznačila Renjimu aby šel s ní a oba odešli.
Mizakoe tam s trochu černým svědomím chvíli koukala do zdi a pak vytáhla blok a tužku a zase si po dlouhé době začala kreslit. Zjistila totiž že si tím člověk docela dobře srovná v hlavě myšlenky. Moc u toho nepřemýšlela, prostě jen kreslila. Prvně kreslila zakuklené postavy v lese pak se postupně přesunula k Tayu domů a skončila kreslením myšlenek. Nakonec všechny obrázky zastrčila zpět do bloku, položila ho na stůl a usnula.
Yumi venku kopala do kamínků na zemi a o něčem přemýšlela. "Co si myslíš o tom co říkala Mizako?" prohodila směrem k Renjimu. "Měl jsem z ní trochu pocit, že by byla radši kdybychom se jí nikdo na nic neptal." "Jo tak nějak. A taky se mi zdá že to nebylo všechno. Zajímalo by mě co nám nechce říct a proč. Není mi totiž jasný co se mohlo stát že se tomu tak vyhýbá." Renji pokrčil rameny "Jo to taky nevím, ale třeba to časem řekne sama." "To si nemyslím, ale ptát se jí na to nebudu - Mizako není zrovna člověk který by se nechal snadno přemluvit. Jestli to nechce říct, tak k tomu má určitě nějaký důvod."

Kapitola 18.

17. května 2009 v 18:45 | Mizakoe |  FanFiction - Kako no Kage
Ještě o dva dny později - laboratoř dvanácté jednotky

Renji vstoupil dovnitř a zamířil ke stolu kde seděl Haku a Isane. "Máte něco?" "Pořád nic, v té krvi prostě nic abnormálního není. Udělali jsme snad všechny testy co znám a nic. Nebo abych byl přesný tak něco tam je protože její krev na to reaguje - to je důkaz toho že je to jed, ale nemůžeme přijít na to co je to za látku." odpověděl Haku. Renji přikývl, nic jiného ani nečekal. Postupně se vzdával naděje. Už zbývalo jen pět dní a pak…. pak už jim ani nalezení protijedu nepomůže. "Kde je vlastně Yumi?" "Ségra šla za Mizakoe, říkala že si musí dát pauzu a pokusí se něco vymyslet tam." "Aha."
Renji si sednul bokem a pozoroval Hakua a Isane jak bezradně prohlížejí sklíčka, přidávají do zkumavek různé chemikálie a jak to pak vkládají pod mikroskopy. Oknem přiletěla pekelná můra a usadila se Hakuovi na ruku. "To je od Yumi, vzkazuje že máme zkusit porovnat starý vzorek krve - ten co jsme zapůjčili dvanácté jednotce k ověření jestli je to Mizakoiina krev - s tím co jsme jí odebrali v den kdy jí donesli a s tím dnešním." "Zkusit to můžeme, ale nenapsala důvod proč?" "Ne, to už tu není."
Isane si došla pro příslušné vzorky a odebrala si část na sklíčko, které pak vložila pod mikroskop. Seštelovala si mikroskop na odpovídající zvětšení a postupně si prohlídla všechny vzorky. "Haku, pojď se na něco podívat." Haku nakoukl do mikroskopu a několikrát si prohlédl všechny vzorky. "To…." znova prohlédl vzorky a několikrát porovnal nejstarší a nejnovější vzorek. "Tak tohle je docela průšvih." "Tak to si došel ke stejnému závěru jak já." Isane a Haku začali debatovat o svém objevu ale kvůli neuvěřitelnému množství odborných lékařských názvů jim nikdo jiný nerozuměl.
Renji si je změřil pohledem. "Mohli by jste mi říct o co jde?" Haku se na něj otočil a teprve teď si uvědomil že je tam i on. Podrbal se na hlavě. "No…. už asi máme ten jed…. jestli se to dá nazvat jed." "Takže se Mizakoe uzdraví?" "To už bude horší. To co jsme totiž našli není tak úplně jed, i když její tělo na to tak reaguje." Na chvíli se zamyslel. "V krvi jí prostě jen přibyla jedna složka, která v krvi normálně je, proto jsme si toho dřív nevšimli, ale ona jí tam před tím neměla. Tělo by správně mělo regulovat její množství v krvi, ale vzhledem k tomu že Mizakoe to v krvi původně neměla, tak její tělo nemá látky na to aby mohlo omezit množství. Prostě se jí to v krvi přemnožilo a teď to v ní likviduje všechno ostatní." "Ale umíte to nějak zastavit ne?" "No, kdybychom měli tu protilátku, tak jestli se nemýlíme tak by to šlo….. ale problém je v tom že jí nemáme a výroba toho uměle zabere strašného času."
Renji se zamyslel. "Kolik času?" "Asi tři týdny a než by to zabralo tak by to chtělo minimálně ještě dva dny. To nemůžeme stihnout a navíc není jistota že je to tím." odpověděla Isane.
Renji se na ní divným výrazem podíval. "Takže správně by si tělo mělo samo vyrobit protilátky, jenom Mizakoiino tělo to prostě neumí, chápu to dobře?" Isane přikývla.
Než stihla cokoliv dodat Renji byl pryč.
"Co to do něj vjelo?" díval se za ním nechápavě Haku. Isane pokrčila rameny. "Nevím. Ale teď bychom to tu měli uklidit, zbytek doděláme u nás.
Renjimu se v hlavě zrodil nápad. Poslední naděje. Poslední možná varianta. "Sice těm jejich doktorskejm věcem nerozumím ale tohle musí fungovat." Doběhl k budově čtvrté jednotky a došel k Mizakoe do pokoje.
Yumi akorát seděla na podlaze a prohlížela nějaký graf z přístroje přičemž si něco pro sebe mumlala. "Ahoj." pozdravila. "Nazdar. Co to tu vyvádíš?" "Jen prohlížím její záznamy. Nechala jsem si přinést i starý papíry, ty ještě ze školy." "Aha, můžu se podívat?" "No jestli chceš tak proč ne, ale asi tomu nebudeš moc rozumět." "Díky." Renji se usadil na podlaze a postupně si prošel záznamy." "Jak se v tomhle má asi někdo vyznat?" říkal si v duchu. "A? Že by konečně něco?….. Takže má stejnou krevní skupinu, tak aspoň něco. Tomu se říká další plus pro mě, jen aby to vyšlo."
Srovnal papíry zpět na hromádku a už nahlas řekl. "Málem bych zapomněl, mám donést do laboratoře ještě jeden vzorek krve." "Jo jasně, moment." Yumi se zvedla ze země a došla si do skříně pro injekční stříkačku. "Fajn, vypadá to že mi na to skočila." myslel si. Yumi mezitím odebrala Mizakoe krev a chtěla to přendat do lahvičky. "Ne počkej, vezmu jim to tam tak jak to je." zarazil jí Renji a než stihla cokoliv namítnout tak jí to vzal z ruky.
Až teď si Yumi všimla že se Renji chová nějak divně. Renji se kouknul na Mizakoe a pak si vyhrnul rukáv. "Renji, co to děláš?" "Nebudu se jen koukat jak nám mizí před očima, nenechám jí umřít." "Co-co chceš dělat?" Renji neodpověděl a místo toho si namířil jehlu do míst kde odhadoval že má žílu. Yumi došlo co chce udělat, "Zbláznil jsi se?!" zděsila se a pokusila se mu injekční stříkačku vyrazit z ruky. Ale pozdě. Na zem dopadla už jen prázdná. Renji si stihl do krve vstřiknout celý obsah injekce. Yumi na něj zděšeně koukala. "Vždyť…. vždyť si se právě otrávil." "Já vím, ale třeba ne." Yumi na něj ještě chvíli koukala a pak vyběhla ven na chodbu aby někoho sehnala.
Renji se znovu usadil na zem a opřel se o rám postele. V ruce začal cítit slabé mravenčení. Postupně to sílilo a z mravenčení se stalo dosti nepříjemné pálení. To už se vrátila Yumi a vedla sebou bráchu. Haku si klekl před Renjiho. "Ukaž mi tu ruku." Renji mu neochotně podal ruku a vyhrnul si rukáv. Haku mu ruku prohlédl. "Jak tě napadla takováhle šílenost….??" "Nenechám jí umřít. Už jednou jsem si myslel že je mrtvá a znova to nedopustím. Jestli jste měli pravdu tak by si moje tělo mělo vyrobit protilátky a ty jí pak můžeme dát. Bude to o dost rychlejší než kdyby jste se to pokoušeli vyrobit uměle a ona přežije." "Ale jestli jsme se zpletli tak tě to zabije taky." Renji se podíval na Mizakoe. "Musel jsem to aspoň zkusit. To se nedá jen bezmocně přihlížet jak pomalu umírá." Haku si povzdechnul. "A co ta ruka, dělá to něco?" "Pálí to." "Měl by jsi si jít alespoň lehnout a né tu sedět na podlaze." podívala se po něm Yumi. "Nic mi není, zůstanu tady."
Bylo jasné že ho nepřesvědčí a tak se oba taky jen usadili na zem a pro jistotu ho sledovali. "No co tak koukáte? Říkám že mi nic není, tak se netvařte jak kdybych měl každou chvíli natáhnout bačkory." řekl podrážděně Renji a obě dvojčata se jak na povel otočili a sledovali ho už jen po očku. Nechtěl na ně být nepříjemný, ale potřeboval tak trochu přesvědčit sám sebe. Ruka ho pálila čím dál víc a začínala mu tuhnout.
Během dalších dvou hodin do ruky dostal křeč. Zůstal ale sedět opřený o rám postele a nedával na sobě nic znát. Jenom čekal. Ruka se ale nelepšila a naopak to bylo spíš čím dál tím horší. Když už měl pocit že mu ta ruka snad upadne tak to najednou všechno začalo opadat. Ruka se mu uvolnila, bolest zmizela a zůstalo po ní jen odeznívající mravenčení. Renji se spokojeně usmál. "Je to pryč." "Vážně?" "Jo, zmizelo to." "Fajn, ale jestli ti to nevadí tak to prvně ještě vezmu do laborky jo?" "Jo, jasně." Renji si vyhrnul rukáv a nechal Hakua aby mu vzal krev. Vzápětí obě dvojčata zmizela ve dveřích. Renji se spokojeně podíval na Mizakoe. "Uvidíš, všechno bude jako dřív."

Kapitola 17.

17. května 2009 v 18:44 | Mizakoe |  FanFiction - Kako no Kage
Když Renji doběhl k budově čtvrté jednotky Mizakoe už byla v bezvědomí. Ve dveřích málem srazil Hanatara. "Sežeň kohokoliv kdo s ní bude umět něco udělat, rychle! Má v krvi jed." "Už letím, zatím jí dejte do pokoje kde byla minule." A Hanataro zmizel za rohem.
Renji došel už krokem do místnost a opatrně položil Mizakoe do postele. Skoro současně do místnosti vrazila Unohama s Isane v patách. "Rychle vem to ode mě." Unohama vrazila Isane do ruky nějaký podivný přístroj co vytáhla ze skříně. Isane si ho beze slova od ní vzala a připojila ho hadičkami k Mizakoe. "Mělo by jí to vyčistit krev od látek co tam nepatří."dodala na vysvětlenou když viděla Renjiho výraz.
Čas ubíhal. Přistroj ještě pořád pracoval. Renji, Yumi a Haku, který se k nim připojil, seděli u Mizakoe v pokoji. Isane mezitím dělala o místnost vedle rozbor krve, ve snaze zjistit co je to za jed pro případ že by něco neklaplo. Nemohla ale nic najít. Něco to být určitě muselo, ale co? Objevila pozůstatek látky co zpomalila jed ale nic víc. "Sakra! Něco jí zabíjí ale kde to je?"
Na přístroji se rozsvítila kontrolka hlásící konec a dvakrát zapískala. Isane se zvedla a přešla vedle aby Mizakoe odpojila. "Tak už by to mělo být dobré." Renji a dvojčata jen pokývali hlavou a zůstali tam sedět. Isane se vrátila zpět ke své práci, sice už jí krev přefiltrovali, ale zajímalo jí co to bylo za jed. Neobjevila nic. Dokonce si odebrala trochu vlastní krve ale až na krevní skupinu byl výsledek srovnatelný.
Haku zamyšleně koukal na Mizakoe. "Zdá se mi to a nebo je ještě bledší než před tím?" Renji, který na ní taky koukal přikývl "Taky mám ten dojem." Yumi slezla z parapetu a přešla k Mizakoe. Zdálo se jí že její kamarádka dýchá až příliš pomalu a mělce. Vzala jí za ruku, nahmatala jí tep a začala počítat. Tep byl téměř neznatelný a velice slabý. Sledovala vteřinovku na hodinách a čekala až uběhne minuta. Minuta. Yumi koukla na ostatní a v očích se jí zračil obrovský smutek. "Co se děje?" zeptal se Renji s obavami v hlase. "Ztrácíme jí..... myslím že jí selhávají všechny základní životní funkce naraz....... téměř nedýchá a má jen dvacet osm tepů za minutu. Měla by mít alespoň šedesát. Jdu to říct Isane." A vyběhla z místnosti. Vběhla vedle do laboratoře. "Ten přístroj nezafungoval. Ten jed v ní stoprocentně zůstal - kolabuje." "To není dobrý, musíme jí nějak udržet při životě do doby než seženeme protijed. Poslala jsem vzorek pro jistotu i do laboratoře dvanácté jednotky, ale výsledek ještě nepřišel."
Obě přešly rychle zas k Mizakoe do pokoje. Isane jí ještě jednou změřila tep. "Už jen dvacet sedm. Můžu jí píchnout adrenalin na podporu srdeční činnosti, ale nevím co to s ní může udělat. Haku po nich střelil pohledem. "Ať už to víme nebo ne tak nám asi nic jiného nezbývá. Podle mého odhadu jí zbývá nanejvýš pár minut než jí selže srdce úplně." Yumi koukla vystrašeně na bratra. "To myslím vážně." Yumi znovu nahmatala Mizakoe puls aby si to ověřila. "Dvacet pět."
Isane si ze skříně vyndala injekční stříkačku a natáhla si do ní trochu nějaké látky z malé lahvičky. "Dobře, zkusím to." a vstříkla to Mizakoe do žíly. Yumi vytáhla ze skříně ještě nějaký přístroj a připojila ho jen nějakým páskem Mizakoe k zápěstí. Na malé obrazovce se objevil graf s klesajícími a zvedajícími se křivkami, podle jednotlivých úderů srdce. Jak látka začínala rychle působit křivky je zahustily. Tep jí vyskočil na šedesát devět. Renji si přesednul na okraj postele.
Mizakoe se začala probírat. Jak se dostávala zpět k vědomí začala v těle cítit opět tu strašnou bolest. Ledový oheň jí spaloval útroby a měla pocit jako by jí to mělo roztrhat na kusy. Prudce se s křikem posadila s modrýma očima zabodnutýma někam před sebe. Bolestí nic neviděla. Před očima měla černo. Jenom křičela a nemohla to zastavit.
Isane se na ní zděšeně podívala. "Vždyť jsem jí toho dala málo. Vůbec se neměla probrat."
Mizakoe se celá klepala. Poslepu si objala kolena a položila si na ně hlavu. Došel jí dech a přestala křičet. Z očí jí tekly proudy slz. "Prosím zastavte to. Třeba mě zabijte, jen ať to skončí... prosím..."
Renji si k ní přisedl a objal jí. "Pššš, to bude dobrý. Nevzdávej to. Bojuj s tím, uvidíš že to dokážeš." Mizakoe ho poznala po hlase a položila mu hlavu na rameno. Pořád se třásla ale trochu se uklidnila, jen mu tiše brečela na rameni. "Já už nechci, už ne... už ne...."
Yumi si k ní taky přisedla. "Musíš, jsi silná shinigami, věř si." Mizakoe se při tom slově rozbrečela ještě víc. Jed už se rozšířil do každého centimetru jejího těla. Všechno jako by se změnilo jen v bolest. Už ani neslyšela jak na ní mluví. Ještě se chvíli se celá chvěla a pak znovu ztratila vědomí.
Přístroj vydal dlouhý pištivý zvuk. Všechny křivky se změnily v jednu dlouhou rovnou čáru. Její srdce přestalo bít.
Isane si skousla spodní ret. "Haku odveď podkapitána Abaraie pryč. A rychle mi sem ještě někoho pošli." Renji se nechal odvést za dveře jen aby nezdržoval, ale mnohem raději by zůstal vevnitř. Haku zmizel někde v chodbě a nechal Renjiho sedět přede dveřmi. Za chvíli běžel zpátky ještě s dalšími shinigami ze čtvrté jednotky včetně jejich kapitánky a vezl sebou nějaký vozík plný podivně vyhlížejících přístrojů. Všichni zmizeli za dveřmi pokoje.
Po dvaceti minutách ze dveří vylezla Yumi a beze slova se posadila na chodbě na zem. "Jak to vypadá?" "Zatím špatně… počkáme a uvidíme. Já už jsem bohužel vevnitř k ničemu - tohle není můj obor."
Oba dva seděli na zemi na chodbě a čekali. Asi po další čtvrt hodině postupně vyšli ze dveří a odešli zbylí shinigami. Jako poslední vyšla ze dveří Isane s Unohamou. "Tak jak? Žije?" zeptala se Yumi, ještě dřív než Renji vůbec stihl cokoliv říct. "Částečně….. nepovedlo se nám jí vzkřísit, upadla do komatu a při životě jí drží jen přístroje. Navíc její tělo odmítlo přijmout jakoukoliv formu živin. Nezbývá nám příliš mnoho času. Bez toho aby to na ní zanechalo trvalé následky má nanejvýš dvanáct dní. Takže musíme urychleně zjistit co se děje a sehnat protijed tak aby zabral dřív jak tahle doba uběhne." odpověděla Unohama. Renji se podíval směrem ke dveřím. "Můžu dovnitř se na ní jít podívat?" Unohama přikývla a spolu s Isane a s Yumi zamířila do laboratoře.
Renji potichu vstoupil dovnitř a sednul si na okraj postele. "Jestli se mi ti bídáci, co to udělali, dostanou do rukou, tak za to tvrdě zaplatí." slíbil šeptem s pohledem upřeným na Mizakoe.
Byl na ní zvláštní pohled. Působila tak klidným dojmem - jako by jen spala. To že je něco špatně naznačovala jen její nezdravě bílá kůže a neuvěřitelné množství hadiček vedoucích od ní k nejrůznějším přístrojům. "Nenecháme tě umřít. Určitě někdo něco vymyslí." vzal jí jemně za ruku Renji.
Pomalu se připozdívalo. V laboratoři akorát uklidili a nechali hledání jedu na zítřek.
Do budovy čtvrté jednotky dorazil kapitán Kuchiki a zamířil do Unohaminy kanceláře. Zaklepal a vstoupil dovnitř, "Dobrý večer." pozdravil. Unohama mu odpověděla pokynutím hlavu a naznačila mu aby se posadil. "Dostal jsem zprávu že se našla Mizuki." "Ano, ráno jí sem přinesli. Ale je na tom hodně špatně." "Dostane se z toho?" "To zatím nevím, doteď nemáme protijed ani jsme nenašli ten jed….. Nějaká malá šance že to přežije tu je ale opravdu jen velice malá."
Kapitán Kuchiki přikývl a po chvíli se zeptal: "Není tu náhodou podkapitán Abarai? Už od rána ho postrádám." "Ano, je. Posledně jsem ho viděla jít k Mizuki do pokoje, takže asi bude tam. Myslím že ho to docela vzalo." "Doufám jen že neudělá nějakou hloupost." S těmi slovy se zvednul a odešel.
Když došel k Mizakoe do pokoje, našel tam Renjiho spícího v sedě na okraji postele, jak jí ještě pořád drží za ruku. Potichu zas vyšel ven protože si řekl že ho nebude budit a odešel.


Dny ubíhaly. Už to bylo pět dní od doby co Mizakoe upadla do komatu a ještě pořád nikdo nezjistil co to je za jed. Renji každý den odešel splnit si svoje povinnosti a pak se vrátil zpět ke čtvrté jednotce v naději že mu oznámí že už konečně něco zjistili. Dobré zprávy se mu však nedostalo a tak vždy navštívil ještě laboratoř dvanácté jednotky. Tam totiž teď dvojčata Sawatari spolu s podkapitánkou Isane trávili většinu času a snažili se ve spolupráci s některými členy dvanácté jednotky přijít na něco nového. Chvíli tam s nimi vždy pobyl a pak se vrátil znovu ke čtvrté jednotce podívat se na Mizakoe.

Kapitola 16.

17. května 2009 v 18:43 | Mizakoe |  FanFiction - Kako no Kage
Znovu se probrala až další den ráno. Akorát svítalo a vypadalo to na krásný slunečný den. Z vedlejší místnosti se ozývaly zvuky nádobí, někdo chodil po místnosti a asi vařil. Mizakoe se zvedla z postele a zamířila pomalu do vedlejší místnosti. Každý krok jí bolel, ale jestli jí opravdu zbývalo, počínaje od včerejška, jen pár dní, tak je nechtěla strávit ležením v posteli.
Natsuko akorát připravovala dětem snídani, když se Mizakoe objevila ve dveřích. "Dobré ráno." Natsuko se otočila za hlasem. "Měla by jsi si zas lehnout. Ta látka co jsem ti dala, nejen že se dá použít jen jednou, ale navíc její účinek mizí při sebemenší námaze rychleji." Mizakoe se na ní jen podívala a mlčela. Natsuko viděla že s ní nic nenadělá a tak se raději zeptala: "Co si dáš k snídani?" "Nic, děkuju." "Musíš jíst - aspoň něco málo." Mizakoe zakroutila hlavou. "Já nemám hlad, vážně ne." Natsuko si povzdechla a bez ptaní jí usadila ke stolu. Položila před ní misku rýže. Pak si vzala ještě svojí porci a posadila se naproti ní. Mizakoe bezradně koukala na svojí misku.
"Ahoj." do místnosti se jak vítr vřítila Tayu popadla jednu z připravených misek a usadila se vedle Mizakoe. Za Tayu do místnosti přišel ještě její bratr Katsu a taky se usadil spolu se svou snídaní.
Všichni přítomní členové rodiny se pustili s chutí do snídaně. Tayu to do sebe nasypala málem jedním dechem a vesele se rozhlídla kolem. "První!" Pak koukla na Mizakoe, která na jídlo jen koukala. "No tak, jez. Takhle budeš poslední… to pak prohraješ." Mizakoe se při pohledu na ní usmála. Tayu působila na lidi jak sluníčko. Mizakoe znovu pohlédla do misky se svou snídaní a začala pomalu jíst.
Nechtěla Tayu kazit radost ale i když se snažila tak toho moc nesnědla. Svíral se jí žaludek a po pár soustech toho musela nechat, dřív než by se jí udělalo zle. Bylo jí to trochu líto, protože to bylo vážně moc dobré, ale z nějakého důvodu prostě neměla hlad. "Promiňte, já vážně nebudu." Natsuko na to jen mlčky přikývla.
Postupně dojedli i ostatní. Tayu zas vytáhla blok a začala si kreslit, zatímco Natsuko začala uklízet talíře.
Mizakoe zůstala sedět na místě a nevěděla jak začít. Chtěla se vrátit do Seireitei. Přece jen chtěla ještě vidět svoje přátele.
Tayu se na ní podívala jako by věděla co se jí honí hlavou. "Chceš jít domu, viď?" "Moc…" Natsuko se otočila od nádobí. "Napadlo mě to když jsem tě dnes ráno viděla ve dveřích. Bylo by pro tebe, ale lepší kdyby jsi tu zůstala. Cesta zpět, když půjdeš proti proudu řeky je dlouhá a z velké části do kopce. To znamená že tě ten jed zabije rychleji." Mizakoe hleděla na zem. "Já…... chtěla bych se s nimi rozloučit. Stejně umřu a chtěla bych je ještě vidět….. naposled." "Jak myslíš, je to tvá volba. Když půjdeš podel řeky proti proudu, tak bys tam měla do večera dojít. Jestli vážně chceš jít tak mi nezbývá než popřát ti hodně štěstí." řekla po chvíli Natsuko. "Děkuji." pousmála se Mizakoe.
Tayu už z toho zjištění takovou radost neměla. Mizakoe jí byla sympatická a bylo jí líto že o svou novou kamarádku tak rychle přijde. "A kdy chceš odejít?" zeptala se se znatelnou lítostí v hlase. "Půjdu rovnou, nechci vás přidělávat další starosti a taky mě tlačí čas. Děkuji za všechno a mějte se dobře." Mizakoe se zvedla ze židle a zamířila pomalu ven. Ve dveřích se ještě naposledy ohlédla a pak jim zmizela z dohledu.
Tayu se koukala do míst kde ještě před chvíli stála Mizakoe. Potom jí pohled padl na blok a tužku kterou tu nechala. Rychle to sebrala a rozběhla se za ní. Doběhla jí celkem snadno a rychle, protože Mizakoe nemohla jít nijak moc rychle.
"Mizako, počkej, nechala jsi si u nás blok. A máš v něm ode mě obrázek." Mizakoe se na ní otočila a po tváři se jí rozlil úsměv. "Děkuji." "Vážně chceš odejít?" Mizakoe jen přikývla. Tayu chvíli koukala smutně do země a pak se jí chytla za nohavici a přitiskla se k ní. "Bude se mi stýskat." "Mě taky." Mizakoe si k ní sedla a pohladila jí po vlasech. Pak otevřela blok a nakreslila pro Tayu obrázek, kde obě seděli spokojeně na trávníku a kreslili si. Potom rozdělila papíry v bloku na dvě hromádky. Na tu větší přidala i obrázek pro Tayu a dala jí to i s tužkou. "Na památku." Tayu se na ní překvapeně podívala a vzala si to od ní. Prohlédla si obrázek co jí Mizakoe nakreslila a usmála se. "Děkuju…. moc."
"Sbohem." "Nezapomeneš že ne?" "Neboj nezapomenu a pozdravuj doma, že ještě jednou děkuji." Mizakoe se zvedla a zamířila zpět k domovu. Tayu za ní koukala dokud nezmizela za obzorem a tiskla k sobě obrázek jako by to byl poklad.

Mizakoe šla dlouho proti proudu řeky. Břeh se postupně zvedal a cesta nebo spíš jen stezka, která v těch místech byla, byla špatně schůdná. Byla unavená. Slunce pražilo na nestíněný břeh který už se zvedal do výšky několika metrů nad řeku. "Musím….jít….. nesmím zastavit…. nevím kolik mi zbývá času…" S obrazem svých přátel před očima pokračovala v cestě. Už bylo pozdní odpoledne, ale protože šla jen velice pomalu tak byla ještě dost daleko od cíle své cesty. Zřetelně cítila jak se znovu začínají objevovat účinky jedu. Tělem se jí začal rozlívat pocit ledového ohně, sice zatím jen slabý, ale přesto zřetelný.
Den nahradila noc. Byla jasná a světlá noc. Na obloze svítil měsíc a stromy vrhaly dlouhé pokroucené stíny. Jed pozvolna sílil. Mizakoiina kůže postupně bledla a chladla, stejně jako celé její tělo. Už nemohla. Chtěla jít dál. Les tady už jí byl povědomý. Brzy bude doma…. ne, nebude. Vysílením se jí podlomily kolena. Zůstala klečet na zemi a ramenem se opírala o strom. Už se nepostavila, neměla na to sílu. Bylo chladno, ale ani to nepostřehla. Hlava jí klesla na rameno a vyčerpaně usnula ve stínu stromu na okraji lesa. Na dohled od místa kde před dvěmi dny skočila ze srázu, což ani nevěděla, protože poslední vzpomínka před tím než jí našla Tayu končila tím jak proti ní běží zakuklená postava.

Bylo brzy ráno. Slunce teprve slabě svítilo těsně nad obzorem a těsně nad zemí se válel mlžný opar. Přes noc padla rosa. Yumi seděla na srázu v místech kde Mizakoe skočila. Koukala smutně do dálky a pozorovala východ slunce. Kousek od ní leželo několik utržených květin. Z mlhy se vynořila druhá postava. Renji došel k místu kde seděla Yumi a taky se posadil. Na hromádku s květinami položil další. Byla to už několikátá co donesl. Od doby co Mizakoe zmizela sem chodil vždy když mohl. Nemohl se smířit s tím že je mrtvá.
Slunce se pomalu zvedalo a mlha pozvolna řídla. "Chybí mi." Ozvala se po dlouhé chvíli tiše Yumi. "Mě taky…. moc."
"Budu se muset vrátit." Zvedla se k odchodu Yumi. Renji přikývl a zůstal sedět na místě. Yumi se rozhlídla kolem a pohledem se zarazila u lesa. Na okraji lesa se rýsoval v mlze obrys drobné klečící osoby opírající se o strom. "Někdo tam je…." Renji se otočil a podíval se tím směrem. "Mi…. zako…." vypadlo z něj překvapeně. Oba zůstali na místě a nevěřícně hleděli k lesu. První se z překvapení vzpamatoval Renji. Vyskočil na nohy a rychle se rozběhl k Mizakoe. Yumi ještě chvíli stála strnule na místě a pak se rozběhla taky tím směrem.
Mizakoe spala přikrčená pod stromem. Renji k ní doběhl a klekl si před ní. "Mizako?" odhrnul jí vlhké vlasy z obličeje. "Mizako, vstávej." Mizakoe pomalu otevřela oči a podívala se na něj. "Tak jsem to stihla." pousmála se. Oči měla stále modré a byla bledá jak stěna. To už doběhla i Yumi. "Mizako, co se ti stalo? Kde si byla? Jsi v pořádku?" vychrlila ze sebe jedním dechem a vrhla se jí kolem krku. Po chvíli jí pustila a starostlivě se na ní podívala. "Co je s tebou? Jsi úplně bílá a studená."
Mizakoe se stěží držela při vědomí. "Přišla jsem se jen rozloučit." "Cože? Co to povídáš?" nechápala Yumi. "Já… umřu." vysoukala ze sebe Mizakoe, ale ani nebyla smutná. Byla jen ráda že to stihla. Že došla dřív než jí jed zabil. Yumi pořád nechápala o čem to mluví. Mizakoe viděla že jí nerozumí a tak si stáhla kimono dolu z ramene a sundala obvaz. Tím odhalila dvě rány na rameni. Jednu malou do které jí Natsuko bodla tu látku která zpomalila účinky jedu a druhou větší podivně bílou a která se ještě ani nezačala hojit. "Kdo ti to udělal?" zeptal se Renji při pohledu na její rameno.
Mizakoe ale neodpověděla. Sklopila pohled a mlčela. Po obličeji jí jen přeběhl stín smutku. Chtěla být shinigami a nechtěla aby se přišlo na to že správně je seishin. I když ta stará paní tvrdila že to byla utajená skupina lidí…. a nikdo tady o tom asi nic stejně vědět nebude.
Začali se jí dělat mžitky před očima. A obraz se jí začal rozostřovat. Tělem jí projela slabá křeč. Účinek té látky co jí pozastavil jed v těle se už téměř vytratil. Po chvíli jí tělem projela další a už o něco silnější křeč.
Renji mu konečně došlo co se asi děje. "To je tím jedem jak o něm mluvil Kurotsuchi?" "Nevím….. co s tím má společného kapitán dvanácté jednotky…. ale jed to je." řekla Mizakoe a stočila se na zemi do klubíčka. Ledový oheň se jí rozlil po těle v celé své síle. Křeče sílili neuvěřitelnou rychlostí. Do očí se jí draly slzy. Celé tělo jí neuvěřitelně pálilo. Začala křičet. Přála si jen aby už bylo po všem. Ať už je konec.
Yumi na ní vyděšeně koukala. "Co mám dělat? Co mám dělat?" začala zmatkovat. Renji sebral ze země třesoucí se Mizakoe "Musíme jí dostat ke čtvrtý jednotce a to rychle." a s pomocí shunpoo zmizel. Yumi bleskový krok neovládala a tak se rozběhla normálním způsobem ke své jednotce.

Tsuki-chan

3. května 2009 v 16:45 | Mizakoe |  Spřátelené blogy
Moc krásný blog. Je tam spousta krásných povídek. Moc doporučuji!!




Moc děkuji za spřátelení


Arigató Tsuki


Diplomek pro Tsuki-chan za spřátelení:



Pro mě od Tsuki-chan:

Moc děkuju, je moc pěkný =o)

Kapitola 15.

3. května 2009 v 15:42 | Mizakoe |  FanFiction - Kako no Kage
Skupina malých dětí z Rukongaie vesele pobíhala po louce. "A teď budeme hrát na schovávanou!" zvolalo jedno ze starších dětí, asi devítiletý chlapec a začal počítat. Všechny děti se jako na povel rozběhly pryč.
Jeho o čtyři roky mladší sestřička se rozběhla směrem k řece. "Schovku, schovku, musím se schovat." Doběhla až k rákosí a schovala se do něj. Pořád jí ale připadalo že to není dost dobré a tak se prodírala rákosím dál a dál.
Chlapec mezitím dopočítal a začal hledat.
Holčička prolezla rákosím až k bahnivému břehu řeky. Chtěla se vrátit zpět do rákosí ale něco upoutalo její pozornost, že úplně zapomněla že se má schovat. Pár metrů od ní někdo ležel a nehýbal se. Opatrně přišla blíž. Na břehu ležela nějaká dívka v potrhaném a zkrvaveném kimonu. Holčička hned poznala že je to shinigami. Opatrně jí obešla a sedla si před ní tak aby jí viděla do obličeje. Dívka byla bledá a část obličeje měla špinavý od zaschlé krve. "Haló?"řekla potichu holčička strčila do ní rukou. Rychle ale rukou ucukla, protože dívka byla studená. Holčička před ní zůstala sedět a nevěděla co má dělat. Pak si ale všimla že dívka ještě slabě dýchá. "Hej, vzbuď se." znovu do ní strčila. Dívka pomalu otevřela oči a podívala se na holčičku. Holčička se podívala dívce do podivně světle modrých očí a s křikem couvla.
Mizakoe koukala na malou blonďatou holčičku jak na ní vyděšeně kouká. Moc jí ale nevnímala. V hlavě jí tepala ostrá bolest a stejně tak v rameni v místě kde jí bodli. Zároveň cítila jak se jí tělem šíři ještě něco jiného jak se jed už rozšířil skoro do celého těla. Měla pocit jako by jí všechny vnitřnosti spaloval oheň.
Holčička si dívku zkoumavě prohlédla. "J-jsi v pořádku?" vykoktala nakonec ze sebe. Mizakoe se na ní znovu podívala a dostala ze sebe jen "Hořím". Holčička se při zvuku jejího hlasu trochu zatřásla, protože její hlas byl stejně zvláštní jak její oči. Holčička tam ještě chvíli seděla a pak vyskočila na nohy rozběhla se rákosím pryč.
Mizakoe se za ní dívala. Pak jí tělem projela ostrá křeč. Stočila se do klubíčka a znovu zavřela oči. Tělem jí projela nová vlna bolesti. Jed začal dokončovat svou ohavnou práci. Bolest jí zžírala celé tělo v nových a nových křečích. Mizakoe sebou jen bezmocně zmítala. Křeče se dostavovaly v čím dál kratších intervalech a nabírali na síle. Zaryla se prsty do břehu. Snažila se podívat se aspoň naposledy na oblohu ale před očima měla jen černé mžitky. Už ani nevnímala jednotlivé vlny bolesti. Všechno se jí slilo dohromady.
"Katsu!" holčička vyběhla na louku ven z rákosí a běžela přímo k bratrovi. "Tayu, máš být schovaná. Copak si už zapomněla jak se tahle hra hraje?" řekl otráveně a počkal až k němu doběhne. "Katsu, poslouchej mě. V rákosí je nějaká dívka a je celá od krve. Před chvílí jsem jí tam našla." "Už zase s těmi pohádkami začínáš? Víš že maminka říkala že nemáš lhát." "Já nelžu!" vykřikla naštvaně Taya a rozběhla se pryč.
Ostatní děti mezitím vylezly ze svých skrýší aby se podívaly co se stalo.
Taya se ale už s nikým z nich nebavila a běžela přímo domů. "Mamí!" s křikem vběhla dovnitř a chytila se mámy za lem kimona. "Co se děje?" koukla na ní překvapeně Natsuko. "Maminko musíš jít se mnou. Našla jsem nějakou dívku dole na břehu řeky. Je celá od krve a říká že hoří." Natsuko popadla tašku naházela do ní pár věcí. "Tak rychle kde to bylo?" Tayu místo odpovědi vyběhla ven a rozběhla se zpátky k řece s Natsuko v patách.
Když Tayu dovedla Natsuko na místo, Mizakoe už vůbec nevnímala okolí. Jenom ležela na zemi s rukou křečovitě zarytou do země. Natsuko jí položila na záda a rychle jí prohlídla. Pohledem se zarazila v místě kde měla na rameni prořízlé kimono. Odhrnula jí látku z ramene a odkryla tak divnou ránu na jejím rameni. Kůže v okolí rány byla téměř bílá a nepřirozeně studená. "Tohle není dobrý. Myslím že má v krvi jed." Natsuko vytáhla z brašny nůž a nějakou lahvičku. Nožem jí bodla do ramene a do čerstvé rány jí nalila obsah lahvičky, pak vytáhla ještě pruh bílé látky a rameno jí ovázala. Ránu na hlavě jí jen omyla. "Tayu, vezmi mi prosím tu tašku domů." Tayu přikývla popadla brašnu a rozběhla se zase domů. Natsuko mezitím sebrala opatrně Mizakoe ze země a vydala se za ní.


Mizakoe se probrala ještě toho dne večer. S překvapením zjistila že stále ještě žije a že dokonce leží v posteli. Slyšela zvuk ohně praskajícího v krbu a tak otevřela oči. Stále byly modré, ale ani si to neuvědomila. První co uviděla byl obličej malé blonďaté holčičky.
Tayu se na ní usmála od ucha k uchu a pak seskočila z postele a zmizela ve vedlejší místnosti. Mizakoe slyšela jak akorát říká: "Mami, už je vzhůru, pojď se podívat. Pojď se kouknout jaký má oči. Katsu mi to nevěří." Ozvaly se kroky a za chvíli byla holčička zpátky a táhla za sebou Natsuko. "Jak se cítíš?" "Děkuju, myslím že jste mi zachránili život." pousmála se Mizakoe. Natsoko po obličeji přeběhl stín. "To bohužel ne. Ten jed se mi nepovedlo odstranit. Pouze se mi povedlo na nějakou dobu minimalizovat jeho účinky. Je mi to líto ale máš nanejvýš pár dní." "Aha, ale i tak moc děkuji." "No, já to musím ještě vedle dodělat, tak zatím odpočívej." a Natsuko se vrátila do vedlejší místnosti.
Tayu se opět vyšplhala na okraj postele a koukla na Mizakoe. "Já jsem Tayu, jak se jmenuješ ty?" "Mizakoe." Tayu nasadila zamyšlený výraz a pak se znovu usmála. "Nebude ti vadit když ti budu říkat jen Mizako?" Mizakoe se taky usmála a přikývla na souhlas. Stejně jí tak říkali všichni její přátelé, protože říkat to celé bylo trochu dlouhé.
"Tohle jsme u tebe našli," ukázala Tayu na blok a tužku, "nechala jsem ti to uschnout. Moc hezky kreslíš, můžu si to taky zkusit?" Mizakoe se musela usmát. "Klidně, a pak mi ukaž co si nakreslila." Tayu se přímo rozsvítil obličej, popadla blok a tužku a přelezla si na druhý konec postele, kde si začala kreslit a přitom se neustále na něco ptala.
Mizakoe opět vedle uslyšela kroky a za chvíli do místnosti vstoupila velice stará paní a usadila se v houpacím křesle blízko krbu.
Tayu koukla na babičku, "Koukej co mi Mizako půjčila." a ukázala babičce blok do kterého si mezitím kreslila. Babička se na ní usmála a Tayu se opět rozpovídala. Vykládala Mizakoe o všem možném a Mizakoe jí jen sem tam na něco odpověděla.
Babička je obě pozorovala a po chvíli promluvila. "Nikdy by mě nenapadlo, že ještě někdy uvidím někoho z lidu Sheishinu." Mizakoe se na ní napůl překvapeně a napůl nechápavě podívala. "Vidím že mi asi nerozumíš." odmlčela se a potom pokračovala. "Všichni z lidu Sheishinu byli lidé kteří měli zvláštní schopnost. Projevovala se tím že přejímali některé ze schopností nebo vlastností svých zanpakuto, nebo aspoň tak mi to tenkrát vysvětlili. Náhodou jsem je znala, žili ve vesnici daleko odsud na sever. Byla to utajená skupinka lidí. Nepřátelili se ani s Shinigami, ani s Quincy a ani s Hollow. Žili si svým způsobem a do ničeho se nepletli." opět se odmlčela.
Mizakoe jí se zájmem poslouchala. Babička si jí změřila pohledem a pak pokračovala. "Na první pohled se od normálního člověka nelišili, ale sem tam se to na nich dalo poznat. Jako třeba teď na tobě. Hádám že tvoje oči jsou normálně jinak barevné a tvůj hlas je také jiný."
Mizakoe, která si dosud nevšimla že má oči ještě od včerejška modré, trochu nechápala o čem mluví. Z nevědomosti jí vyvedla až Tayu když se na ní podívala a zeptala se jestli normálně mají její oči teda jinou barvu než tu zajímavou světle modrou.
Mizakoe to došlo až teprve při téhle otázce. "Ne, správně mám hnědé nebo někdo by řekl hnědozelené oči." Stařenka se usmála a pokračovala. "Tak vidíš. Jestli ti to nevadí tak ti dopovím to něco málo co o tom vím." Ani nečekala na odpověď a vyprávěla dál. "Tyhle schopnosti se u nich projevovali většinou při boji, né že by je jindy neměli ale všichni se je učili už odmala ovládat a mimo svou kontrolu se jim to dostalo jen když byli hodně unavení či zranění. Jednou k nim do vesnice přišla skupinka divných lidí v černých kápích, nazývali se Hikage. Kvůli něčemu se tenkrát ošklivě pohádali. Hikage pak začali vždy za soumraku napadat členy vesnice. Nikdy si však nezvolili cestu otevřeného boje. S oblibou líčili Hollow návnady a nechávali tu špinavou práci na Hollow. Seishinové si mysleli že to brzy přestane,ale mýlili se. Když jsem tam jednou přišla tak už žádná vesnice neexistovala. Zbyly z ní jen trosky a spousta mrtvých. Hikage pravděpodobně použili nějaký jed na členy vesnice aby jim zabránili použít jejich síly, protože jinak by to nemohli vyhrát."
Stařenka se odmlčela a zadívala se do plamenů v krbu.
Mizakoe to konečně aspoň částečně začalo zapadat do sebe. Asi už chápala co se stalo ten den kdy jí Hollow vybili vesnici. Jenom nechápala jak to že ona přežila. Je sice pravda že celý ten den ve vesnici od rána nebyla, ale stejně…. Mizakoe s hlavou přecpanou nejrůznějšími vzpomínkami a myšlenkami během chvilky usnula.



Kapitola 14.

3. května 2009 v 15:40 | Mizakoe |  FanFiction - Kako no Kage
Druhý den ráno všichni spokojeně začali nový den. Nikdo netušil co se včera večer stalo. A nikdo nevěděl že Mizakoe je pryč. Ve čtvrté jednotce Yumi plnila své každodenní povinnosti ještě spolu se svým bratrem Haku a v šesté jednotce šel akorát Renji vyplnit nějaké ty papíry a formuláře.
Renjiho trochu překvapilo když zjistil že dorazil do kanceláře první, protože Mizakoe tu většinou byla dřív. Řekl si ale že asi jenom zaspala a že jí po včerejšku asi nebylo dobře. Začal tedy vyplňovat papíry sám.
Skončil s nimi až někdy těsně před polednem. Protože Mizakoe nedorazila tak se vydal k ní domu podívat se co s ní je. Dorazil až k jejím dveřím a zaklepal, ale nikdo mu na klepání neodpověděl. "Haló? Mizako, jsi tu?" znovu zaklepal. Nic. Renji chvíli postával před dveřmi a když se pořád nikdo neozýval tak vstoupil dovnitř. Mizakoe tam ale nenašel. Ležela tam pouze její zanpakuto. "No, tak tady není. Kde teda ale je, že ani nepřišla? Přece by si jen tak sama nedala volný den a nevykašlala se na svoje povinnosti…" přemítal nahlas Renji. "Ne, to by neudělala - vždycky přece plnila svoje povinnosti jak nejlíp to uměla."
Otočil se a vyšel ven. Chvíli postával před budovou a pak se vydal ke čtvrté jednotce. Věděl že Mizakoe hodně kamarádila s Yumi a tak si myslel že by třeba mohla být tam. Koneckonců jestli jí po tom včerejšku nebylo dobře tak kam jinam by asi šla?
Akorát když dorazil k budově čtvrté jednotky, Yumi vyšla zpoza rohu a nesla nějakou krabici s nejrůznějšími věcmi. "Ahoj" zamávala na něj a dávala si přitom pozor aby omylem neupustila krabici. "Ahoj, nebyla tu dneska Mizakoe?" "Mizakoe? Ne nebyla. Proč se ptáš?"
"Nemůžu jí nikde najít." "A nešla se třeba jen projít, nebo tak něco?" zeptala se Yumi. "Nevím, nezdá se mi že by se jen tak vykašlala na svoje povinnosti a jen tak beze slova zmizela." "To máš pravdu…. to by vážně neudělala. Párkrát sice kdysi utekla ze školy, ale vždycky za sebou nechala aspoň nějaký vzkaz." "Půjdu se po ní ještě podívat. Kdyby se tu stavila tak mi to prosím dej vědět."s těmi slovy zamířil pryč.
Renji prošel ještě zbytek míst, kam věděl že Mizakoe často chodila, včetně srázu, ale nikde nic. Cestou se tak ještě porůznu poptal jestli jí někdo neviděl, ale nic nového nezjistil.
Pak se vrátil k budově šesté jednotky a sednul si na schody tak kde seděli včera. "Mizakoe, kde jsi?"koukal otupěle na zem. Za ním se objevil kapitán Kuchiki. "Děje se něco?" zeptal si a změřil si pohledem nenaloženého Renjiho. "Mizakoe zmizela, nemůžu jí nikde najít….. za celej den jí nikdo neviděl." Kapitán se na chvíli zamyslel. "A není možné že utekla?" Renji jen zakroutil hlavou. "To určitě ne, nenechala žádný vzkaz a hlavně u ní v pokoji jsem našel její zanpakuto." Kapitán tam jen stál a hleděl někam do neurčita, ale z jeho pohledu nebylo možné poznat co se mu honí hlavou. "Vyhlásím po ní pátrání." Kapitán se vrátil zpátky do kanceláře a za chvíli oknem vylétlo několik pekelných můr se správou na příslušná místa.
Renji odlepil pohled od země a zadíval se k lesu. Pak se zvednul a zamířil tam, všiml si že včera když to místo Mizakoe kreslila tak byla nějaká nesvá a bylo to asi poslední místo kde to ještě nezkusil. Zašel do lesa a šel pořád dál a dál. Došel poměrně daleko. Už se chtěl vrátit zpět když si všiml na zemi pár metrů od něj divné skvrny na zemi. Došel ke skvrně. Měl pocit jako kdyby do něj uhodilo. Jeho pohled spočinul na skvrně zaschlé krve. Do jeho hlavy se mu pomalu začala vkrádat zlá předtucha. Prohlídl si místo pečlivěji. Z pomačkaného listí a polámaných větviček bylo dobře poznat že tu bylo víc osob. Podle země odhadl že několik osob obklíčilo osobu která pravděpodobně upadla a které asi byla i ta krev. Podle stop se vydal dál. Vyšel na louce. Na stéblech trávy bylo vidět stopy krve a podle pošlapané trávy se dobře dalo určit kudy se osoby vydaly. Šel podel stopy dál do kopce. Po chvíli došel k vysokému a strmému srázu. Na jeho okraji byla o trochu větší skvrna podle které Renji usoudil že tam někdo chvíli stál. Poslední kapky krve byly až na úplném konci srázu. Renji se podíval dolu. Hluboko pod ním hučela běsnící řeka. Udělalo se mu z té výšky trochu nevolno a tak raději svou pozornost obrátil zpátky k stopám. Troje stopy se vracely zpět k lesu zatímco čtvrté končily na okraji srázu. "Co se tady jen stalo? Doufám že to nemá s Mizakoe nic společného. Vypadá to že někdo odsud skočil dolu, ale proč?" hlavou se mu honily jen samé zlé myšlenky. Vydal se po stopách které se vracely k lesu, ale ty mu brzo zmizely, jakmile došel na skalnatý plac.
Renji se vrátil zpět a řekl kapitánovi co našel. Pátrání mezitím bylo v plném proudu, ale nikdo zatím nic nenašel.
Kapitán Kuchiki se vydal ještě spolu s Renjim a kapitánem Kurotsuchim z dvanácté jednotky a s kapitánkou Soifon z druhé jednotky, na sráz. Všichni místo ještě jednou prošli a Kurotsuchi odebral několik vzorků krve a pak se zas vrátili zpět.

Renji seděl přede dveřmi laboratoře dvanácté jednotky a nervózně koukal na hodiny. Po chvíli, která Renjimu připadala jako nekonečně dlouhá se ve dveřích konečně objevil kapitán Kurotsuchi. "Srovnal jsem vzorek krve s tím co mi dodali ze čtvrté jednotky, jak jí tenkrát vzali trochu krve kvůli transfůzi nebo co to bylo." "A?" "Ta krev je Mizakoe Mizuki." Renji seděl na židli a tupě koukal před sebe. Kurotsuchi však pokračoval. "Podle toho nového vzorku má ale v krvi nějaký jed." Kurotsuchi mu to oznámil s hlubokým nezájmem a zas se vrátil do laboratoře.
"Mizako….. to ne…." Renji se zvednul a zamířil bezduše zpět ke své jednotce. "Přece nemůže být mrtvá…. ale jestli ta krev byla její, jestli jí někdo otrávil a jestli to že stopy končily na srázu…. tak to znamená že skočila dolu…. to nemohla přežít." Měl pocit jak kdyby měl v krku knedlík. Přece jen měl to malý pako rád, i když jí znal jen něco okolo měsíce. V půli cesty změnil směr a kapitánovy jen poslal pekelnou můru se správou o výsledku. Místo do kanceláře došel k sobě do pokoje a ze šuplíku vytáhl obrázek který od ní před pár dny dostal. Ten obrázek z útoku Hollow. Dlouze se na něj podíval a pak ho uklidil tam odkud ho vzal. Přál si aby se probudil a zjistil že tohle je jen zlý sen, ale dobře věděl že nespí a že tohle je realita. Byla pryč. Už nikdy jí neuvidí. Nebudou spolu trénovat ani vyplňovat papíry. Nikdy…. jak zlé mu to slovo najednou přišlo. "Sbohem…… Mizako." zašeptal.

Kapitola 13.

1. května 2009 v 20:23 | Mizakoe |  FanFiction - Kako no Kage
Mizakoe jen tak bezcílně bloumala po Seireitei. Přemýšlela tak různě o všem. O tom co už se stalo, o tom co se děje, o tom co se teprve bude dít a o lidech, které tu potkala. Byla tak zabraná do vlastních myšlenek, že si ani nevšimla že už se začalo stmívat. Aniž by si to uvědomila tak zamířila k lesu a dál pokračovala lesem. Poslouchala zpěv ptáku a šum větví klátících se v slabém větru. Najednou ptačí zpěv ustal a jí se vrátil ten divný pocit. Až teď si uvědomila kde je a akorát viděla zmizet poslední sluneční paprsky. Byla tma. Někde zašustilo listí. Byl to velice slabý zvuk ale Mizakoe si ho přesto všimla. Normálně by tomu nevěnovala pozornost, ale tohle nebyl to zvuk ptáků poskakujících po zemi a ani zvuk listí hnaného větrem nízko při zemi. Byl to spíš zvuk jak když někdo něco šoupá po zemi. Rozhlédla se kolem. Nic, viděla jen stromy a tmu. Zase, tentokrát se zvuk ozval odjinud a blíž.
V Mizakoe sílil onen divný známý pocit. Aniž by si toho všimla, očí jí změnily barvu na modro, ale zůstala při smyslech. Už na nic nečekala a rozběhla se pryč. Zvuk se ozval těsně za ní. Mizakoe instinktivně ucukla stranou, ale ne dostatečně rychle. Někdo jí zezadu bodl dýku do ramene. (Ale i tak měla štěstí, kdyby neucukla, tak jí útočník dýku bodl do zátylku, čímž by jí na místě zabil.)
Ramenem jí projela ostrá palčivá bolest. Mizakoe leknutím zakopla a rozplácla se na zemi. Rychle se otočila a podívala se odkud přišel útok. Nad ní se tyčila vysoká postava zahalená v černém plášti.
"Tak už konečně zemřeš." řekl tichým syčivým hlasem zakuklenec. Z jeho hlasu znělo pobavení a zvrácená radost. Mizakoe vyskočila na nohy a začal rychle couvat, ale nespouštěla ho z očí. "Co po mě chcete? A jak to myslíte s tím konečně?" vykřikla. Zakuklenec se začal štěkavě smát. "Ty si tak úžasně naivní. To si vážně myslíš že všechny ty útoky Hollow byla pouhá náhoda? Ne…. to že zemřeli jiní a ty ještě žiješ je jen tvé štěstí. Ale už nás nebaví okolo tebe pořád líčit Hollow návnady a čekat až zemřeš jejich rukou. Přišli jsme si pro tebe osobně, tak si toho važ, s nikým jiným jsme si tu práci nedali."
Mizakoe u sebe neměla zanpakuto, protože když šla ráno do kanceláře tak jí ani ve snu nenapadlo že se může něco stát a tak jen dál vyděšeně ustupovala. Po zádech do něčeho narazila. Rychle se ohlédla a spatřila za sebou další zakuklenou postavu. Rychle ucukla stranou. "Nechte mě být! Co jsem vám udělala?"
"Hmm… žiješ. Ale neboj už dlouho žít nebudeš. Někdo jako ty na to nemá právo. Zemřeš pomalou a bolestnou smrtí ale neboj tvoje ostatky nikdo nenajde a i kdyby našel ….. pochybuji že by tě z nich poznal." řekl úlisným chladným hlasem druhý zakuklenec.
"Destrukční technika čtyřicet dva! Síla planoucího ohně!" Mizakoe na druhého zakuklence vypálila kidó. Byl to jediný způsob boje který jí zbýval.
Zakuklenec před sebe jen znuděně natáhl ruku. Pohltil planoucí kouli kterou po něm vypálila a při tom omylem odkryl část své horní končetiny. Nebo spíše jen dlouhé špičaté prsty jedné své ruky. Prsty byly mrtvolně černé s dlouhými zahnutými spíš drápy než nehty.
"Jsi vážně ubohá. Nechápu že ještě žiješ. Takhle nás můžeš nanejvýš rozesmát. Copak ty ani neumíš použít svoje skutečné síly?" z boku se ozval další hlas jak se mezi stromy objevil další, již třetí zakuklenec.
"Jaké síly? O čem to mluvíte? Mizakoe se zmocňovala panika.
Druhý ze zakuklenců vyprskl smíchy. "Tak ona to ani neví. Ona netuší co je vlastně zač. A my si s ní dáváme tu práci…. směšné! Ale to už tě ani nemusí zajímat."
Na obloze se objevil měsíc a ozářil Mizakoe obličej. Třetí zakuklenec se při pohledu na ní zarazil. Mizakoe se držela za krvácející rameno a upírala na ně svoje modré oči. "Rezoku, ta dýka byla otrávená?" otázal se chladně. "Ano pane, speciálním jedem - jako ostatně na všechny jejího druhu…. tedy bývalého druhu." "Ty tupče! To jsi si nevšiml že má modré oči? Implantací jedu když je v tomhle stavu se může stát že to bude mít jiné účinky!" začal řvát třetí zakuklenec na prvního. Potom se otočil znovu k Mizakoe. "Změna plánu. Zabiju tě ihned, ale i tak si to užiju." Vytáhl dvě dlouhé černé dýky a rychle se rozběhl proti Mizakoe. Mizakoe se zatmělo před očima a ztratila vládu nad svým tělem.
Celý její postoj se změnil. Pustila svoje rameno a narovnala se. Všechen strach byl pryč. Odhodlaně zabodla pohled do blížícího se nepřítele. Nechala ho doběhnout až těsně k ní a pak se rychlostí blesku vymrštila do vzduchu a kopla ho do obličeje.
Zakuklenec se zapotácel. "Sakra! Tak přece jen!"
Mizakoe otevřela pusu a chtěla začít křičet. Chtěla je roztrhat na kousíčky, tak jako kdysi roztrhala ty Hollow, co napadli jí a jejího dědu. Ale nevyšel z ní ani hlásek. Jed který se jí šířil tělem jí nějak bránil použít ten útok.
Poznala že všechny její techniky boje jsou buďto zbytečné nebo nepoužitelné a tak se rozběhla neuvěřitelnou rychlostí pryč.
Zakuklenci se rozběhli za ní. Mizakoe vyběhla z lesa a běžela přes louku porostlou vysokou trávou do mírného kopce. Nevěděla kam běží. Jediným cílem bylo utéct. Jedno kam, hlavně pryč. Na vysokých stéblech trávy ulpívala její krev. Mizakoe však žádnou bolest necítila.
Doběhla na okraj vysokého srázu. Už nebylo kam pokračovat. Cesta dál neexistovala a cestu zpět jí zatarasily zakuklené postavy jejích pronásledovatelů. Měsíc na obloze opět zmizel za mrakem.
Mizakoe se postavila na okraj srázu. Hluboko pod srázem hučely peřeje divoké řeky jak se voda rozbíjela o kameny a zas pádila dál. Mizakoe stála čelem k zakuklencům. Stála tam nehnutě a vyrovnaně.
"Ale copak? Už nebudeš utíkat?" rozesmál se jeden ze zakuklenců. "No to nevadí, teď aspoň vlastnoručně dodělám co jsme začali už před lety."
"Si jenom myslíte." usmála se Mizakoe a její zvláštní hlas se rozlehl okolím. "Vy, mě nedostanete! Zemřu, ale né vašima rukama. Zemřu sama, bez toho aby jste na tom měli jakoukoliv zásluhu." s těmi slovy roztáhla ruce a skočila pozadu ze srázu dolu.
Letěla chvíli vzduchem a pak dopadla do peřejí řeky a rozbila si hlavu a skálu čnějící z vody.
Ztratila vědomí a její bezvládné tělo zmizelo kdesi pod vodou unášeno dál po proudu a zmítáno o ostrá skaliska.
Zakuklenci zůstali stát na okraji srázu. "Sakra!" zaklel jeden z nich. "Klid. Úkol jsme splnili. Je mrtvá. Sice nemáme její tělo, ale to na výsledku nic nemění." Řekl chladným hlasem další zakuklenec. Ještě chvíli tam stáli a pak zmizeli všichni tři v lese.

Kapitola 12.

1. května 2009 v 19:19 | Mizakoe |  FanFiction - Kako no Kage
Mizakoe se probudila až někdy kolem třetí odpoledne. Místnost byla prázdná a dovnitř akorát svítilo slunce. Posadila se a rozhlédla se rozespale okolo. "Jé já tu usnula…..mmm.." Zvedla se a vyšla z místnosti. Vzhledem k tomu že uvnitř nikdo nebyl tak zamířila rovnou ven. Na schodech venku akorát narazila na Renjiho. "Jak se cítíš?" otočil se na ní. "Nic mi není." "To říkáš vždycky." usmál se a podíval se někam směrem k lesu. Mizakoe si sedla na schody a podívala se stejným směrem. "Přišla jsem o něco zajímavého mezitím co jsem spala?" Renji se na chvíli zamyslel a pak jen řekl. "No ….. Byakuya jen říkal ať se pak stavíš, chce s tebou mluvit." "A tušíš co chce?" zeptala se. Renji se zas na chvíli zamyslel. "Vím, ale on ti to pak poví sám." Mizakoe přikývla a dál koukala do dálky.
"Jo ale teď ho nehledej - je na schůzi kapitánů." "Dobře a děkuju za upozornění." usmála se a odněkud z kimona vytáhla blok a tužku a začala si něco kreslit, aby si zkrátila čekání.
Renji jí z dlouhé chvíle nenápadně koukal přes rameno a prohlížel si co kreslí. Na papíře se postupně začal rýsovat les přesně tak jak ho bylo vidět z místa kde byli. Mizakoe pečlivě dokreslovala další a další detaily aby si byl výjev co nejpodobnější. Koukla k lesu aby zjistila co jí ještě chybí. Na kratičký okamžik měla pocit že na okraji lesa zahlédla temný stín. Oči jí na ten zlomek sekundy modře problikly a zlomila si špičku tužky jak jí ruka sjela prudce po papíře.
"Děje se něco?" kouknul na ní překvapeně Renji, který si všiml jen toho že se jí povedlo zlomit si tužku. "Ne….nic." zavrtěla hlavou a koukla na poničený obrázek. Renji si ji změřil nedůvěřivě pohledem ale dál se nevyptával. Mizakoe vygumovala nepovedenou část obrázku a vygumovala i místo kde se jí zdálo že zahlédla ten stín. Potom blok beze slova uklidila a zamyšleně se zahleděla do země.
Ani ne za patnáct minut se vrátil kapitán Kuchiki z kapitánské schůze a zamířil rovnou k nim. Změřil si oba dva pohledem, jak znuděného Renjiho tak i zamyšlenou Mizakoe. "Všechno v pořádku?"zeptal se Renji. "Přinejmenším nic nového."
Mizakoe ani nezaregistrovala že se kapitán vrátil a jen koukala zamyšleně do země. Z něčeho měla divný pocit ale nedokázala zjistit z čeho. Ale nebyl to nový pocit, od někud ho znala, ale odkud?
"Musím s tebou mluvit o tvém tréninku." řekl kapitán směrem k Mizakoe, ta ho ale vůbec nevnímala a pořád koukala do země. "Haló?" Nic. "Hej, vstávat - někdo na tebe mluví." šťouchnul do ní Renji. "Eeee co?"trhla sebou až málem sletěla ze schodu dolů a rozhlídla se poplašeně okolo. Teprve teď si všimla že tam stojí kapitán Kuchiki. "O-omlouvám se, nějak jsem se zamyslela." vykoktala ze sebe. "V pořádku. Chci s tebou jen mluvit o tvém tréninku. Kromě toho co už máš by jsme ti chtěli přidat ještě jeden speciální." "Speciální? Asi mi něco uniklo…." koukla na něj nechápavě. "Došel jsem k závěru že se musíš naučit ovládat. Ty výpadky paměti co míváš musíš nějak omezit. Není možné aby si se během boje vzdala - jak jen to říct - ….vlastního myšlení a pak si ani nepamatovala co si vlastně dělala. Jak jistě víš mohlo by to dopadnout tragicky nejen pro tebe ale i pro některého ze tvých případných spolubojovníků. Navíc máš dostatek duševní energie aby si se konečně naučila používat shikai." Na chvíli se odmlčel a změřil si jí pohledem. Mizakoe přikývla. "Jenom mi není jasné jak se to můžu naučit ovládat. Už jsem to párkrát kdysi zkoušela ale nevím co to způsobuje, takže se mi to nikdy nepovedlo." "To nevadí - to jsem myslím už vyřešil. Nejpozději do pozítří bych to chtěl nějak připravit, ale potřebuji aby si se snažila jak jen to nejvíc půjde i když už nebudeš moct. Myslím že to bude asi dost nepříjemné ale podle toho co jsem zjistil se dostáváš mimo jen když jsi pod tlakem." Mizakoe opět přikývla. "Dobře, to nevadí - stejně je to hlavně v mém zájmu se toho zbavit." Kapitán Kuchiki se nepatrně usmál zamířil k odchodu. "Dneska už máte oba volno, ale žádný trénink, dodržte to aspoň do konce klidového režimu." a zmizel někde uvnitř.
"Půjdu se najíst, mám hlad." prohlásil Renji a zvednul se, "půjdeš taky?" "Ne dík, já ňák nemám hlad." zavrtěla hlavou a taky se zvedla, "Půjdu se spíš projít - potřebuju si to v hlavě srovnat, tak zatím." Usmála se a zamířila pryč.