Kapitola 6.

1. dubna 2009 v 19:46 | Mizakoe |  FanFiction - Kako no Kage
"Měli by jsme jí urychleně najít. Není na tom ještě dostatečně dobře aby tu mohla jen tak pobíhat. Mohla by zkolabovat. Já to prohledám tady a někoho ještě pošlu ven, i když musí být někde poblíž." a s těmi slovy odešla.
Renji upřeně hleděl na otevřené okno a dál do tmy. Vzpomněl si na první dny co Mizakoe potkal. Vzpomněl si jak tenkrát přišel k ní do pokoje. A vzpomněl si na obrázek který tam tenkrát našel.
Vyskočil oknem ven a rozběhl se ke srázu. "Buď tam, a hlavně neudělej žádnou blbost." Věděl že sráz je daleko a že Isane říkala že nemohla jít nikam daleko, ale po tom co se stalo už si nebyl ničím jistý.

Už z dálky viděl její drobnou postavu v bílém kimonu rýsující se proti noční obloze. Stála na okraji srázu a koukala dolů.
"Sakra co to tam vyvádí ?" Mizakoe udělala ještě jeden krok vpřed. "Ona chce skočit….!" uvědomil si Renji. Bleskovým krokem se k ní přemístil a chytil jí za rameno. Cítil jak se celá třese. "Co tu děláš?" druhou rukou jí chytil za bradu a donutil jí aby se na něj podívala. Mizakoe se na něj jen nešťastně pohlédla, ale mlčela. Po tváři jí stekla slza a ona odvrátila pohled stranou. "Vrátilo se to." pronesla potichu. "Co se vrátilo?" zeptal se nechápavě Renji. "Nevím co přesně se děje, ale vrací se to…. byla jsem se tam podívat." Po tváři jí stekla další slza. "Doufala jsem že když se stanu shinigami tak už se to nevrátí. Spletla jsem se - nevím co se se mnou děje." Přestala se ovládat a rozbrečela se. "Všechno je tam zničené. Nemůžu tomu zabránit. A ani si nikdy nepamatuju co se stalo."
Renji tam zaraženě stál a nevěděl co má říct.
Mizakoe se celá třásla a z očí jí tekly proudy slz. "Jednoho dne mě to zničí. S tím už jsem se smířila, ale co když vezmu někoho s sebou. Nechci nikomu ublížit." Podlomily se jí kolena a zůstala sklíčeně klečet na okraji srázu.
Posadil se vedle ní: "Nevím jestli ti to pomůže, ale podle toho co říkala Yumi, tak si jí zachránila život." Nedůvěřivě na něj pohlédla. "Vážně?" "Jo, klidně se jí zeptej."
Mizakoe se trochu uklidnila a upřela svůj pohled na noční oblohu. Renji měl pocit že na moment uviděl v jejích očích modrý záblesk, ale nevěnoval tomu pozornost.
Po chvíli se zvedl. "Měli by jsme se vrátit. Touhle dobou už asi Isane převrátila celou čtvrtou jednotku vzhůru nohama." "Nedošlo mi že mě budete hledat…. asi bych se jim pak měla omluvit." zvedla se pracně ze země. "Nechceš pomoct?" "Ne, jsem v pořádku." řekla nepřesvědčivě a pomalu zamířila zpátky.


Došli zpátky. Renji vysadil Mizakoe na parapet a pak sám skočil oknem dovnitř. "Jdu říct Isane že to pátrání už může zrušit. A né že zas zmizíš než se vrátim." Mizakoe se místo odpovědi jen slabě usmála a sledovala jak odchází. Potom se naposledy podívala na noční oblohu, zavřela okno a vrátila se do postele.
Isane prohledávala budovu čtvrté jednotky. Vracela se chodbou zpátky aby se podívala do dalšího patra. Na schodech narazila na Renjiho. "Ještě jsme jí nenašli." "Já vím, ale už jí hledat nemusíte. Před chvílí se vrátila." "To je dobře. Bála jsem se aby někde nezkolabovala, protože po fyzické stránce na tom ještě není dobře." "Myslím že po psychické je na tom hůř." "Jak to? Vždyť ještě ráno působila docela spokojeně." podívala se na něj překvapeně Isane. "Když jsem jí našel tak byla na pokraji nervového zhroucení. Byla se podívat na místo toho útoku a i když neví co se stalo, tak to asi nebylo poprvé a ona to ví. Podle toho co říkala se tak bojí sama sebe… ona … se chtěla zabít." Isane na něj zaraženě hleděla " To je …. hrozné. Půjdu se na ní podívat." a rázným krokem zamířila pryč.
Mizakoe nehybně seděla na posteli. Přemýšlela co vlastně ví o své minulosti. Hlavou se jí honily útržky vzpomínek. Nejasné a nesrozumitelné. Pozvolna se vynořovaly a zase mizely. Snažila se mezi nimi najít nějaké souvislosti. Pochopit jak to mohlo zajít až tak daleko. Ale nenacházela nic. Žádné odpovědi. Jen směsice nesouvislých obrazů. Měla pocit jako by část její mysli byla utopená hluboko v mlze. Snažila se skrz tu mlhu projít, ale jen se tak ztratila ve vlastních vzpomínkách. Zdálo se jako by prožila několik různých životů. Jako by právě ty mezery v její paměti od sebe oddělovali jednotlivé životy. "Nerozumím sama sobě. Nevím kdo nebo co jsem. A ani nevím co dělám. Co se se mnou děje?"
Ze zamyšlení jí vytrhl až zvuk kroků rychle se blížících k jejímu pokoji. Dveře se otevřely a dovnitř vstoupila Isane. Starostlivě se na ní podívala. "Jak se cítíš?" "Je mi dobře." řekla nepřesvědčivě Mizakoe a uhla pohledem. "Pravdu." Mizakoe se zabodla pohledem do protější stěny a odpověděla až po chvíli. "Já ….nevím. Asi jako bych měla hlavu plnou děr." Isane si nebyla jistá jak to myslela a tak raději mlčela. Po delší odmlce Mizakoe pokračovala: "Já…. nechtěla jsem vám přidělávat starosti. Prosím odpuste mi. Nevěděla jsem že tím způsobím problémy. Opravdu jsem vám nechtěla přidělávat práci nebo potíže." Isane se na ní jen usmála. "Hlavní je že si v pořádku."
 

1 člověk ohodnotil tento článek.

Komentáře

1 SoraYamanaka SoraYamanaka | E-mail | Web | 30. června 2009 v 11:13 | Reagovat

není co dodat klásaaaaaaaaaaa

2 Mariah-taichou Mariah-taichou | Web | 1. července 2009 v 16:59 | Reagovat

Super...

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama