Duben 2009

Ke galerii

11. dubna 2009 v 11:52 | Mizakoe |  Obecně
Všechno co jsem tam dala, jsem dělala sama tak doufám, že se to bude aspoň trochu líbit. Jen mě mrzí že jsem těm fotkám musela stáhnout rozlišení - v plném rozlišení se mi zdají lepší - obzvláště ty ze složky Zima.

K povídce

10. dubna 2009 v 11:41 | Mizakoe |  Obecně
Tu povídku píšu podle japonského anime Bleach. Nebo aspoň základ je z toho přejatý. Vím že to není nic extra, ale číst se to dá. Omluvte mi prosím chybnou interpunkci ve větách, ale pravopis halt není moje silná stránka. Vlastně bych to ani nikdy sama nezačala psát, ale jedna moje spolužačka mě přesvědčila ať to aspoň zkusím. Postupně budu přidávat další kapitoly, ale říkám předem že mi to potrvá.
Kdyby vás zajímalo jak některé z postav vypadají tak stačí do Googlu napsat jméno a ono vám to už něco vykopne - teda kromě tří - Mizakoe, Yumi a Haku, ty jsem si vymyslela.
Ale obrázek Mizakoe mam v galerii ve složce: Tak různě co jsem kreslila. Taky všechny pojmy co neznáte můžete najít na jiných stránkách takže to tu vypisovat taky nebudu.

Kapitola 11.

5. dubna 2009 v 12:23 | Mizakoe |  FanFiction - Kako no Kage
Druhý den ráno Mizakoe našla před svými dveřmi vzkaz ať se dostaví do kanceláře. Sebrala papírek z podlahy a vyrazila směrem ke kanceláři. Sešla po schodech dolů, přešla nádvoří šesté jednotky a za chvíli byla na místě. Zaklepala a vstoupila dovnitř. Vevnitř seděl kapitán Kuchiki a Renji. Oba vyplňovali nějaké papíry a o něčem tiše debatovali. Jakmile si ji všimli oba ihned utichli.
"Já…ten vzkaz co byl za dveřmi…" vysoukala ze sebe Mizakoe a nerozhodně se rozhlédla kolem. "Ano, já vím, jsem rád že si přišla tak brzy. Potřebujme jen vyplnit nějaké papíry," Kuchiki pokynul hlavou směrem ke štosu papírů narovnaných na nízkém stolečku pod hodinami. "potřeboval bych aby si vyplnila tamhlety." "Dobře."
Mizakoe si klekla k nízkému stolečku a vzala do ruky první papír. Byly na něm všelijaké položky a volné řádky kam se mělo neznámo co doplnit. Chvíli si ho nerozhodně prohlížela a pak opatrně začala doplňovat chybějící údaje.
Byakuya s Renjim jí mezitím nenápadně sledovali. Renji se natáhl pro volný list papíru a napsal na něj: "Jak dlouho si myslíte že to vydrží?" a postrčil ho ke kapitánovi. Byakuya si přečetl vzkaz a naškrábal odpověď: "Moc dlouho ne. Tohle by zdeptalo i Yamamotu. Je to nejpitomější test výdrže jakej jsem kdy viděl." a strčil mu papír zpátky.
Mizakoe si lámala hlavu s papírama. Za hodinu a pul se ji povedlo vyplnit jen nepatrnou část z toho všeho co na stole leželo a jen z představy dalších papírů jí bylo zle. Přemýšlela nad dalšími nevyplněnými položkami a otráveně si ťukala tužkou o stůl. Pomalu se přestávala soustředit. Vnímala jen pravidelné tikaní hodin nad sebou křížené s rytmickými údery tužky. Začínala se jí motat hlava a měla mžitky před očima.
Renji se při pohledu na ní málem udusil smíchy. Mizakoiino levé oko modře problikávalo spolu s pravidelným tikotem hodin. Renji se snažil nesmát a jen strčil do Byakuyy. Ten se odlepil pohledem od listiny kterou zrovna vyplňoval a podíval se jejím směrem. Po tváři mu přelétl pobavený výraz. "Myslím že to už stačí, vydržela o dost déle než sem si myslel že vydrží, nemá cenu jí s tím dále trápit." prohodil šeptem k Renjimu. Renji přikývl a zavolal na ní: "Už toho můžeš nechat."
Mizakoe ho nevnímala a dal se pokoušela dovyplnit papír co zrovna měla rozpracovaný. "Haló, už můžeš skončit." houkl na ní znovu. Tentokrát ho už vnímla a zvedla hlavu od práce. Oko už jí neblikalo. Teď už byly modré obě. "Ale já to ještě nemám hotové." namítla zvláštním hlasem.
Bylo to stejné jak při tom tréninku. Zase se jí změnili oči a hlas. Ale aspoň byla při smyslech.
"To nemusíš dodělávat."řekl Renji. "Vážně?" "Jo, byl to jen test."
Mizakoe se na něj nechápavě podívala. "Test? Čeho?"
Odpovědi se jí dostalo ale pro změnu od kapitána: "Zkoušeli jsme co to s tebou udělá. No výsledek je přinejmenším zajímavý…."
Mizakoe dál nechápala o co jde. "Mohl by mi někdo říct něco přesnějšího? Vždyť to jsou jen nějaký podivný papíry - a jako test teda nevypadaj. Akorát mě z toho bolí hlava - mluvíte hrozně nahlas."
"Nahlas?" změřil si jí zkoumavým pohledem kapitán a podíval se jí do očí, "No vidět to naživo je docela zvláštní."
"Tak řekne mi někdo o co tady jde?"
Renji si jen zaklepal prstem pod oko "Už zase modrá."
Mizakoe sklopila pohled a mlčela. Renji se na ní soucitně podíval. "No tak, to je dobrý - paměť ti zůstane celá. Tentokrát si celou dobu při vědomí. A tu modrou barvu s tím přízvukem hlasu si posledně taky dokázala zlikvidovat. Jen to zkus, to dokážeš."
Mizakoe nejistě přikývla a začala se soustředit. V místnosti se zvedl lehký vítr a Mizakoe obklopil proud reiatsu. "No tak zmiz…." Tentokrát to z nějakého důvodu nefungovalo. Mizakoe ještě zvýšila úsilí a uvolnila silnější proud reiatsu. I vítr v místnosti zesílil. "Nefunguje to!" došlo jí a zastavila proud reiatsu. Opřela se o zeď a ztěžka oddechovala. "Já…. nemůžu to vrátit…."
Z jejího hlasu, i když ještě pořád toho jakoby vzdáleného a až nelidsky znějícího, Renji poznal začínající paniku. Podíval se po kapitánovi, ale z jeho nic neříkajícího výrazu nic nezjistil.
Pak si klekl před Mizakoe a dlouze se na ní podíval. "Musíš si věřit, dokážeš to." "Nejde to…. je to silnější než já." řekla slabě Mizakoe a zavrtěla nešťastně hlavou. Renji jí vzal za ruce a nespouštěl z ní pohled. "Soustřeď se a skus to ještě jednou." Mizakoe na něj nešťastně upřela pohled. Pak sklopila hlavu a zavřela oči. Opět uvolnila proud reiatsu. Místností se prohnal lehký vítr. Mizakoe stupňovala svoje úsilí a postupně se jí začala zmocňovat únava. Vysílením se roztřásla ale nepolevila. Cítila jen stisk Renjiho rukou a vítr ve vlasech.
Pak jak když se něco zlomí a vše se vrátilo do normálu. Zvuky byly stejné jako dřív a i okolí působilo přátelštěji.
Mizakoe se sesunula k zemi. Ztěžka oddechovala a celá se chvěla únavou ale spokojeně se usmívala. "Já…… povedlo se mi to……" Její již zas hnědé oči doslova svítily štěstím.
"Říkal jsem že to dokážeš." usmál se na ní Renji.
Mizakoe se ještě chvíli spokojeně rozhlížela kolem a za chvíli usnula. Renji jí opatrně sebral ze země a položil jí na pohovku.
Kapitán Kuchiki zamyšleně stal na místě a po chvíli řekl: "Možná se pletu ale myslím že je to o psychice. Do toho stavu se myslím přivede podvědomě sama."
Renji se na něj překvapeně podíval. "Jak to myslíte? To jako že to dělá úmyslně aniž by o tom věděla?"
"Jo, přesně tak. Vem si za jakých okolností se to stává….. je to něco jako druh sebeobrany který neumí ovládat….." pokračoval kapitán.
Renji na něj dal nechápavě koukal. "A jak vysvětlíte podle čeho vnímá a podle čeho je mimo úplně?"
"Záleží na druhu zatížení - psychického nebo fyzického - to je jedno. Tady to byl jen test takže ta zátěž byla celkem minimální ve srovnání s ostatními situacemi. Když je tenkrát napadli ti Hollow tak se dostala pod psychicky nátlak, protože jak sama řekla, tak se bála že zabijí Yumi a navíc věřím tomu že boj s Hollow jí ještě unavil. To vedlo k tomu že se dostala mimo úplně a to pořádně."
Renji si dal nebyl jistý několika věcmi. "A co třeba jak se dostala trochu mimo při tom kreslení těsně potom co jí pustili od čtvrtý jednotky domů. Nebo ten trénink? To přece není nijak moc náročný ani na jedno."
Kapitán se zamyslel a chvíli uvažoval. "Mmm… myslím že má nařízený klidový režim…. Podle mého názoru se jen rychle unavila protože jen ještě není úplně v pořádku."
"Aha, celá ta teorie zní zvláštně ale aspoň to dává smysl."
"Mám trochu obavu jak daleko to může zajít při dalším silnějším zatížení. Jestli jsou mé domněnky správné tak je to nějak celé propojené s její zanpakuto. Při tom útoku Hollow použila nevědomky shikai - to znamená že se to celé může časem ještě zhoršit. Je tu jistá možnost…… že by se to mohlo dostat až k ban-kai." Dořekl kapitán a podíval se po spící Mizakoe. "Třeba se mýlím, ale nemám jiné vysvětlení."
Renji se po ní taky podíval. "Máte nějaký nápad co s tím?"
"Musí se to naučit ovládat a pak se musí naučit použít vědomě shikai, potom se uvidí."

Kapitola 10.

1. dubna 2009 v 20:03 | Mizakoe |  FanFiction - Kako no Kage
Druhý den těsně po poledni dorazila Mizakoe před tělocvičnu a usadila se vedle dveří. Po chvíli dorazil i Renji. "Dneska budeme trénovat jinde. Přece jen to není tak úplně povolený." "Jo klidně." a zvedla se ze země. Renji zašel dovnitř a za chvíli se vrátil i se dvěmi dřevěnými meči v koženém pouzdru. "Tak pojď." kývl na ní a zamířil pryč.
Prošli přes nádvoří šesté jednotky a potom se vydali směrem k lesu. Odtamtud pak došli až na prostornou mýtinu obklopené ze dvou stran lesem a z dalších dvou stran skálou a mělkou říčkou. "Tady to bude dobré." prohodil Renji směrem k Mizakoe a vybalil cvičné meče. Mizakoe si vzala jeden z mečů a kousek od Renjiho zaujala bojový postoj. "Až nebudeš moct tak řekni a skončíme." "Né že mě budeš šetřit - já už jsem vážně v pořádku." "No dobře." Renji pevně uchopil meč a zaútočil. Mizakoe se vyhla jeho útoku a taky přešla do útoku. Ohnala se mečem po jeho levé ruce ale Renji její útok vykryl a útok opětoval. Navzájem se zasypali vlnou útoků a krytů ve snaze zasáhnout toho druhého.
Mizakoe ovšem neměla takovou výdrž jako Renji a brzy výrazně zpomalila. Další Renjiho rána jí odhodila dozadu. Letěla několik metrů vzduchem a tvrdě dopadla opodál na zem. Renji se jí už chtěl vydat pomoct když se zas postavila. Křečovitě sevřela meč a rozběhla se proti němu. Ohnala se prudce svým dřevěným mečem až se oba dva zlomily. Na kratičký okamžik zachytil její pohled. Měla nepřítomný výraz a její oči opět měly tu bledě modrou barvu. Mizakoe odskočila dozadu a připravila se k dalšímu útoku i když z jejího meče zbyl už jen ostrý pahýl. Renji svůj zbytek meče zahodil a čekal co udělá. Mizakoe se proti němu opět rozběhla a zaútočila. Rychle jí chytil za ruce. "Mizako?" Nereagovala a jen sebou zuřivě zmítala. Povedlo se jí udělat mu pahýlem meče šrám těsně pod okem. Renji jí pevně stiskl zápěstí a donutil jí pustit zbytek jejího meče. "Mizako! No tak prober se přece." Mizakoe ho ale vůbec nevnímala a místo toho se ho pokusila kopnout. Renjiho se začalo zmocňovat zoufalství. "No tak, to sem já Renji." Mizakoe se při zvuku toho jména zarazila. Naklonila hlavu na stranu a zabodla do něj svůj nepřítomný pohled. "Ren - ji." zopakovala po něm.
Její oči nebylo jediné co se na ní změnilo. I její hlas byl jiný. Byl to křišťálově čistý zvuk ale přicházel jakoby z dálky. Bylo to jako poslouchat zvuk ozvěny která k člověku přinese nějaký zvuk z hodně vzdáleného místa.
"Renji?!"Mizakoe jako by najednou zaostřila a vrátila se pohledem do přítomnosti. I když její oči zůstaly modré Renjimu bylo jasné že už je při smyslech a trochu uvolnil stisk. Mizakoe přejela pohledem po šrámu který mu před chvíli udělala a ze kterého ještě tekla krev. "Co jsem to….?" Renji cítil jak se roztřásla po celém těle. "No tak, to je v pořádku už je to dobrý." řekl konejšivým hlasem a objal jí. Jednu ruku jí obtočil kolem pasu a druhou rukou jí pohladil po vlasech. Mizakoe byla očividně ještě pořád v šoku a celá se chvěla. "Jak jsem jen mohla…..?" "Klid nic se nestalo."
Počkal než se uklidnila a teprve pak jí pustil. Mizakoe na něj na chvíli upřela svoje modré oči a pak sklopila hlavu. "Promiň… já nechtěla." "Za to nemůžeš. Pojď měla by si se na něco podívat." zamířil směrem k říčce a sedl si na kraj břehu. Mizakoe ho napodobila a sedla si vedle něj. "Teď se podívej na hladinu." vyzval jí Renji. Mizakoe se naklonila nad hladinu a podívala se na svůj odraz. Její vodní já na ní pohlédlo bledě modrýma očima. Mizakoe vystrašeně odvrátila pohled a zaryla se prsty do břehu. "Tak proto?" Pak si klekla na břeh, narovnala se a zavřela oči. Soustředěním se až zamračila. Zvedl se lehký vítr a Renji ucítil jak jí obklopil proud reiatsu. Když znovu otevřela oči tak už měly zpátky jejich obvyklou hnědou barvu. Mizakoe se podepřela rukou aby neupadla a ztěžka oddechovala. "Jsi v pořádku?" "Jo dobrý, nic mi není - je mi fajn." "Vážně?" zapochyboval nevěřícně Renji. Mizakoe se po tváři rozlil šťastný výraz. "Absolutně skvěle. Já….. tentokrát si i něco pamatuju! To je asi úplně poprvé co mi zůstala aspoň částečně paměť.
"A co si z toho vlastně pamatuješ?" "Mam okno jenom v tom místě jak sem odlítla po tom úderu až do chvíle než jsem slyše tvoje jméno." "Dobře. Pokračovat už asi nebudem co." "No dneska už ne, ale zítra bych ráda. Jestli to nevadí tak půjdu domů - jsem nějak unavená." "Jo jasně jen běž."
Mizakoe se zvedla ze země a zamířila domů. Renji se za ní chvíli díval a pak si z obličeje umyl zasychající krev. Pod okem mu zbyl jen dlouhý tenký strup táhnoucí se mu vodorovně po tváři. Posbíral zbytky mečů a pak zamířil zpátky k tělocvičně aby uklidil aspoň pouzdra co po nich zbyla.
Uklidil pouzdra do kumbálu a po cestě zpátky ve dveřích narazil na kapitána. Kapitán si ho změřil pohledem a pak si poklepal prstem pod oko "Od čeho to máš?" "Ale jen taková nehoda při tréninku…." pokoušel se to obejít Renji. "Nehoda? Jaká?" nenechal se kapitán odbýt. "To se špatně vysvětluje." "To nevadí, jen to skus." pobídl ho kapitán. Renji se zamyslel a pak mu místo odpovědi podal obrázek který den před tím dostal od Mizakoe. "Přesvědčila mě abychom začali trénovat dřív ale nějak se to zvrtlo." "Chápu, no myslím že bychom mohli něco zkusit, ale musíš mi přesně říct co se stalo."
Oba zamířili ke kanceláři a něco si domlouvali.

Kapitola 9.

1. dubna 2009 v 20:01 | Mizakoe |  FanFiction - Kako no Kage
Druhý den ráno:

Mizakoe seděla v kanceláři šesté jednotky a třídila štos papírů. Soustředěně je rovnala do několika stohů podle druhu zprávy. Po nějaké době se otevřely dveře a dovnitř vstoupil Renji.
"Nazdar, co že tak brzy?" "Ale, nějak jsem se vzbudila brzo a už jsem neusla. Tak sem šla sem. Čím dřív začnu tím dřív skončím." "Aha, s čím ti mám pomoct?" "Ty papíry můžeš nacpat támhle do toho šanonu." a ukázala na hromadu papírů kterou před chvílí dotřídila. Renji si sedl zboku ke stolu a začal strkat papíry do šanonu. Něco ho ale pořád rušilo od práce. Měl nutkání pořád aspoň jedním okem sledovat Mizakoe. Jak si všiml už když přišel opět se jí do očí vrátily ty podivné modré záblesky. Ale tyhle byly zřetelnější než ty které pozoroval posledně. To zjištění ho znepokojilo, ale protože s tím stejně nemohl nic udělat tak se snažil na to alespoň nemyslet. S každým zábleskem Mizakoe na zlomek sekundy přestala vnímat a pak zas pokračovala v práci.
Mizakoe dotřídila papíry a začala je přerovnávat do šanonu který si vzala z poličky za jejími zády. "Kdy zas začneme s tréninkama?" "Já myslel že ti je Isane na nějakou dobu zakázala." "Vždyť mi nic není." "Ten týden už to snad vydržíš ne?" "Mmm to je strašně dlouhá doba." "No dobře, možná začneme trénovat o něco dřív ale nic neslibuju." Mizakoe se usmála a zastrčila poslední papír do šanonu. "Hotovo. Máme něco na odpoledne nebo můžu jít za Yumi?" "No já ještě nějakou práci mám, ale ty máš myslím volno." "Tak já jdu ahoj." a rychle vyběhla ven. Renji se neubránil úsměvu. "Tý říct buď v klidu….to je marný." Pak odložil svůj šanon na poličku a odešel.
Odpoledne pak ještě absolvoval společný výcvik s celou šestou jednotkou a až k večeru se vrátil domů. Mizakoe opět seděla na stromě. "Tak co? Byla si za Yumi?" "Jo." "A?" "No tohle je jedna z věcí co sem z toho zjistila." a hodila po něm blok. Renji ho chytil a otevřel. "To jsem nakreslila podle toho co mi Yumi řekla."
V bloku byl velký barevný obrázek. Byla na něm Mizakoe, Yumi a Hollow. Ta Mizakoe na obrázku měla bledě modré oči a meč stejné barvy. "To je tvůj shikai?" "No myslím že jo." "Pěknej. Je celkem podobnej tomu co má Rukia." a se zájmem si prohlížel obrázek. "Rukia? Tu neznám." "Rukia Kuchiki ze třinácté jednotky. No vlastně tu si tu asi ještě potkat nemohla ta je teďka v reálném světě."
Mizakoe seskočila ze stromu a dopadla kousek od Renjiho. "Můžu si ten obrázek nechat?" zeptal se Renji. "Jo klidně." Vzala si od něj blok, vytrhla obrázek a podala mu ho. "Díky." poděkoval Renji a vzal si ho od ní.
"Zajímalo by mě co ten můj shikai vlastně umí." "Jo to mě taky." "Než na to zapomenu tak ti mám říct že zítra ti s těma papírama pomůže někdo jinej. Mám se povinně stavit ještě u čtvrtý jednotky." "Jo dobře…. Jak já to papírování nesnáším." řekl otráveně. "Ještě jedna otázečka, že už zítra dáme trénink? Prosím." "No tak jo, stejně ten klidovej režim ignoruješ tak je to jedno. Ale správně bych tě v tom podporovat neměl." Mizakoe se šťastně usmála až jí přímo zazářily oči, "Moc děkuju! Tak zítra odpoledne před tělocvičnou." vyskočila na strom a zmizela mu z dohledu.

Kapitola 8.

1. dubna 2009 v 20:00 | Mizakoe |  FanFiction - Kako no Kage
Mizakoe strávila na oddělení čtvrté jednotky asi ještě necelý týden a pak jí pod podmínkou že se nebude přepínat propustili domů.
"Takže žádné tréninky a žádné podobné aktivity. Aspoň ještě týden buď v klidu a pak už by to mělo být v pořádku."poučila jí ještě na rozloučenou Isane. Mizakoe jí všechno odsouhlasila a pak spokojeně zamířila domů.
Po tváři se jí rozlil šťastný výraz a jakmile byla z dohledu tak se rozběhla směr domov. Milovala ten pocit rychlosti a vítr ve vlasech. Jako vítr se prohnala kolem stanoviště šesté jednotky a zamířila k budově ve které měla pokoj. Usoudila že po schodech se jí nechce a tak místo ke dveřím doběhla k borovici která rostla u ní pod oknem a vyskočila na její větev. Rychle se vyšplhala do výšky prvního patra, pak odjistila západku na svém okně a skočila dovnitř. Celá udýchaná, ale šťastná sebou plácla na podlahu. "Uch nějak jsem vyšla ze cviku." Chvíli počkala až se vydýchá, pak popadla blok a tužku, zalezla si na borovici a začala si kreslit.
"Hej! Neříkala ti náhodou Isane že máš být v klidu." ozvalo se zpod stromu. Pod stromem stál Renji a koukal na ní. "Eee, no říkala." "Tak co tu lítáš jak kdyby ti šla po krku smečka hladovejch psů?" "Vždyť už jsem v pořádku, a navíc Isane…" Mizakoe se zarazila uprostřed věty. Tužka jí vypadla z ruky a spadla na zem. "Mizako?" Nereagovala. "Hej! Jsi v pořádku?" Nic, žádná odpověď. "Haló! No tak, vnímáš?" Ale Mizakoe se ani nepohnula. "Co s ní zase je?" myslel si Renji a vyskočil za ní na strom. Mizakoe nepřítomně pootočila hlavu jeho směrem. Renji měl v ten moment pocit jako by do něj uhodilo. Mizakoiiny oči se upíraly někam jeho směrem, ale byly jiné než obvykle. Jejich hnědou barvu vystřídala nepřirozeně bledě modrá.
Renji tam jen zaraženě stál. Pak Mizakoiiny oči změnily barvu zase zpátky. Bylo to jako by se najednou probudila z transu. "Děje se něco? Koukáš na mě jak na zjevení." "Já jen že…. ale nic." "Ani jsem si nevšimla kdy jsi sem vylez…. Kde mam tužku?" rozhlídne se kolem. Renji se na ní podíval vážným pohledem. Všimla si že se na ní dívá a podívala se mu do očí. "Co se stalo?" zeptala se nejistě. "Mluvila si s Yumi o tom co se stalo tenkrát v tom lese?" "No - ne. Měla bych?" "No mohlo by tě to zajímat. Když jsem to slyšel prvně já, tak jsem tomu moc nerozuměl - ale myslím že pomalu začínám chápat." "Co říkala Yumi?" chtěla vědět Mizakoe. "Myslím že bude lepší když ti to řekne sama." "No tak dobře, já se jí pak zajdu zeptat." "Ale až odpoledne, na dopoledne máme na zítřek přidělený nějaký další šanony." "Tak to jediný mi vážně nechybělo." s těmi slovy seskočila ze stromu a sebrala tužku ze země. Párkrát si jí přehodila v ruce. "Jak se jen dostala dolu?" Pak si zastrčila blok i tužku za lem kimona a ještě křikla na Renjiho: "Jdu se projít." A zamířila pryč.
Renji se za ní ještě chvíli díval a přemýšlel nad tím co vlastně před chvílí viděl. Snažil se si to nějakým způsobem spojit s tím co slyšel od Yumi. "Ty oči… vypadá to jako by si nic nepamatovala z toho když změní barvu. Měl bych na ní asi začít dávat větší pozor." Pak seskočil ze stromu a zamířil k sídlu dvanácté jednotky.




"Nemu?" Podkapitánka dvanácté divize se otočí za hlasem. "Ano?" Za ní stál Renji. "Měl bych prosbu. Potřeboval bych se podívat do některých vašich záznamů." "Hledáte něco specifického?" "No přesně ani nevím. Jen se potřebuji na něco podívat."
Nemu chvíli přemýšlela a pak teprve odpověděla. "Myslím že nemám pravomoc vás pustit do našich záznamů. "Prosím, potřebuji jen pár informací a záznam z hlášení toho útoku před třemi týdny. Na místě byl jeden z našich lidí." "No dobrá, ale musíte rychle než se kapitán vrátí." "Moc děkuji."
Nemu ho odvedla do archivu a zapnula počítač. "Za dvacet minut se vrátím do té doby ať jste pryč." A zamířila ven. "Dobře, ještě jednou moc děkuji."
Renji si sednul k počítači a pustil si záznam. Nic zajímavého ale nenašel. Pak si pustil sken reiatsu z toho dne. Kromě drobných výchylek tam byly jen dva větší výkyvy. Ten první byl příchod Hollow a o tom druhém usoudil že to bude uvolnění Mizakoiiny zanpakuto. Pak si převed sken do číselného grafu. Renji jen vytřeštil oči na výsledek. "To musí být nějaká chyba." A ještě jednou to převedl. Výsledek se ale nezměnil. Druhý výkyv vyskočil do vysokých čísel. "To ….to není možný. Tohle přece nemohla udělat jen obyčejným uvolněním zanpakuto."
Prošel ještě pár záznamů a zastavil se až u dnešního skenu. Opět na něm byl vyšší výkyv. Podle časového údaje to muselo být někdy v době kdy mluvil s Mizakoe. Výkyv sice nebyl nikterak vysoký, ale zanedbatelný také ne. "Tak přece jen." Renji vypnul počítač a odešel.

Kapitola 7.

1. dubna 2009 v 19:48 | Mizakoe |  FanFiction - Kako no Kage
Několik dalších dní si Mizakoe jen bezduše kreslila a moc toho nenamluvila. Yumi se mezitím skoro uzdravila noha a tak jí s Renjim každý den navštěvovali. I když se Mizakoe snažila tvářit spokojeně oba dobře věděli že to jen hraje.
Pár dnů na to Renji přišel k ní do pokoje. Bylo už večer ale venku bylo ještě světlo. Mizakoe tam nebyla. "Ale ne, už zase." povzdech si. Okno bylo dokořán a na parapetu ležel blok a tužka.
Přešel k oknu a pohled mu padl na blok. Hned na první stránce byl napsaný nějaký vzkaz. "Prosím nehledejte mě. Vrátím se sama." Renji vzal blok do ruky. Ucítil pod první stránkou štos volných listu. Chtěl blok vrátit na okno ale nějak ho nešikovně vzal do ruky a odněkud vypadl obrázek. Renji ho sebral ze země a chtěl ho zastrčit zpátky. Pak ho ale kresba nějak upoutala. Byla detailně prokreslená a až nepříjemně živá. Na obrázku byla malá holčička. Ležela v kaluži krve. Okolo ní byl les. Ale byl zničený. Až nápadně podobný tomu co zbyl na místě toho útoku Hollow, ale přesto to byl jiný les.
"Tohle si přece nemohla jen tak vymyslet." napadlo Renjiho. Neodolal pokušení a vytáhl z bloku i ostatní kresby.
Hned na další kresbě byla ta samá holčička ale o něco starší. Byla podobná jak té z toho předchozího obrázku tak Mizakoe. Klečela na nějakém hrobě. A okolo byl opět poničený les. Ale tentokrát tam byl i nějaký dům. Ten dům byl v troskách.
Renji několik dalších kreseb jen letmo přeletěl pohledem a zastavil se až na kresbě kterou poznal. Teď už si byl určitě jistý kdo na ní je. Byla to Yumi a Mizakoe. Byly obklíčené Hollow.
Rychle otočil na další stránku. Byl na ní obrázek Yumi. Ležela na zemi a z nohy jí tekla krev. Měla obličej stažený hrůzou.
Rychle otočil dál. Doufal že se konečně dozví co se vlastně stalo. Další list papíru byl ale jen celý začmáraný do jednolité černé plochy.
Pak otočil na poslední obrázek. Byla na něm Mizakoe. Měla sklopenou hlavu a obličej jí zakrývaly vlasy. Stála uprostřed ničeho. Všude okolo byla mlha.
Renji si ještě jednou prohlédl všechny obrázky a pak je zastrčil zpátky do bloku a ten položil na parapet.
Úplně nechápal význam jednotlivých kreseb, ale jedno věděl určitě. Ať to bylo co to bylo, určitě to nebyly jen bezvýznamné malůvky. Bylo to až moc živé a až moc skutečné. Nedokázal si představit že by někdo vymyslel něco tak skličujícího jen tak z hlavy. Ale představa že je to skutečnost byla také dost hrozná.
Chvíli tam nerozhodně postával a pak zamířil ke srázu. Byl si jistý že jí tam opět najde.
Nepletl se. Seděla tam zády opřená o kmen stromu. Poslouchala zvuk větru, který se zvedal a očima sledovala západ slunce. Renji zamířil jejím směrem.
"Psala jsem že, mě nemusíš hledat." řekla a ani se neotočila. "Jak víš že jsem to já?" a zastavil až těsně pod stromem. "Nevím, asi po zvuku." "Co tu vlastně zas děláš?" zeptal se po chvíli Renji. "Přemýšlím." A dál upírala oči na oblohu. Renji se posadil vedle ní a zadíval se stejným směrem. "A povíš mi o čem?" "O minulosti, o přítomnosti….. nerozumím ani jednomu. Vždy jsem se snažila zapomenout ale minulost mě teď dohání a já musím vědět jak se tomu mám bránit." Renjiho až zamrazilo s jakým klidem to řekla. Působila tak klidným a vyrovnaným dojmem že si jí vůbec nedokázal spojit s tou Mizakoe kterou tu před pár dny našel. "Když jsem byl u tebe v pokoji - ty kresby co si měla v tom bloku - co to bylo?" "Vzpomínky, pocity, sama nevím. Dohromady to nedává žádný smysl. Vždycky když už si myslím že je to můj konec, se něco stane. Nevím co. Nepamatuju si to, ale žiju dál. Jako by mi má vlastní hlava něco tajila."
Mizakoe dál upírala svůj pohled k nebi. Renji se na ní podíval. Měl pocit jako by se jí v očích mihl modrý záblesk. Myslel si že se mu to zdálo ale pak to uviděl znovu. Mizakoe na sobě ucítila jeho pohled a otočila se na něj. "Děje se něco?" Teď už to viděl zcela jasně. Mizakoiny oči vždy jen na zlomek sekundy změnily barvu ale hned se to vrátilo zpátky. Renji odvrátil pohled. "Ne nic…. Proč jsi se vlastně stala shinigami.?" "To je složité." "To nevadí skus to."
Mizakoe se opět zahleděla do dálky a po chvíli ticha spustila: "Jedna z prvních věcí co si ve svém životě pamatuji je jak Hollow napadli naši vesnici. Ten den jsem si byla hrát v lese. Slyšela jsem hrozný křik. Pak to utichlo. Běžela jsem domu. Všichni tam byli mrtví. Z jednoho domu se vynořil Hollow. Začala jsem utíkat. Hollow přibývalo. Pamatuji si že jsem utíkala po nějaké hliněné cestě. Pak už nic. Jen tma. Pamatuji si hroznou bolest a záblesk oblohy.

Další vzpomínka je asi až o měsíc později na jiném místě. Vzpomínám si jak jsem se tenkrát probrala v malé dřevěné místnosti. Byl tam starý pán s býlími vlasy. Myslím že mě tenkrát zachránil. Nějakou dobu jsem u něj žila. Tenkrát jsem si myslela že všechno zlé je už za mnou. Spletla jsem se. Jednoho dne se tam objevili noví Hollow. Doteď si živě pamatuji jak zabili mého adoptivního dědečka. Chtěl mě bránit ale Hollow ho zabili jedinou ranou do hlavy. Pamatuji si na ten šok když padl k zemi. Pak Hollow zaútočili na mě. V tu chvíli jsem ale necítila žádnou bolest. Před očima jsem měla jen svého dědečka a mou rodnou vesnici. Vzpomínám si jak se mě zmocnila vlna smutku lítosti a vzteku. Pak mám další okno.
Ještě ten den jsem se probrala. Všechno okolo bylo zničené. Můj dědeček byl mrtvý a můj domov v troskách. Pohřbila jsem ho a odešla jsem. Už nikdy jsem se tam nevrátila. Nějakou dobu jsem pak žila v nějaké části Rukongaie. Jednou jsem tam viděla jak nějaký shinigami zničil několik Hollow. Hodně to na mě tenkrát zapůsobilo.
Pak jsem nastoupila na shinigamskou akademii. Tam jsem se skamarádila s Yumi. Byla to moje jediná kamarádka. Poté co jsem úspěšně vyšla akademii jsem přišla sem. Když nás tu pak napadli ti Hollow…. Když jsem viděla jak Yumi padá k zemi. V hlavě se mi vynořili vzpomínky na všechno to, o co mě Hollow už připravili. Bála jsem se že přijdu i o ní. Pak mám další okno.
A zbytek už znáš." "Koukám že nemáš moc veselý život." poznamenal Renji. Poslední záblesk slunce ozářil paseku u srázu a pak slunce zapadlo úplně. Nastala tma. "Pojď vrátíme se." Renji se zvedl a pomohl Mizakoe vstát. Pak oba zamířili zpátky.

Kapitola 6.

1. dubna 2009 v 19:46 | Mizakoe |  FanFiction - Kako no Kage
"Měli by jsme jí urychleně najít. Není na tom ještě dostatečně dobře aby tu mohla jen tak pobíhat. Mohla by zkolabovat. Já to prohledám tady a někoho ještě pošlu ven, i když musí být někde poblíž." a s těmi slovy odešla.
Renji upřeně hleděl na otevřené okno a dál do tmy. Vzpomněl si na první dny co Mizakoe potkal. Vzpomněl si jak tenkrát přišel k ní do pokoje. A vzpomněl si na obrázek který tam tenkrát našel.
Vyskočil oknem ven a rozběhl se ke srázu. "Buď tam, a hlavně neudělej žádnou blbost." Věděl že sráz je daleko a že Isane říkala že nemohla jít nikam daleko, ale po tom co se stalo už si nebyl ničím jistý.

Už z dálky viděl její drobnou postavu v bílém kimonu rýsující se proti noční obloze. Stála na okraji srázu a koukala dolů.
"Sakra co to tam vyvádí ?" Mizakoe udělala ještě jeden krok vpřed. "Ona chce skočit….!" uvědomil si Renji. Bleskovým krokem se k ní přemístil a chytil jí za rameno. Cítil jak se celá třese. "Co tu děláš?" druhou rukou jí chytil za bradu a donutil jí aby se na něj podívala. Mizakoe se na něj jen nešťastně pohlédla, ale mlčela. Po tváři jí stekla slza a ona odvrátila pohled stranou. "Vrátilo se to." pronesla potichu. "Co se vrátilo?" zeptal se nechápavě Renji. "Nevím co přesně se děje, ale vrací se to…. byla jsem se tam podívat." Po tváři jí stekla další slza. "Doufala jsem že když se stanu shinigami tak už se to nevrátí. Spletla jsem se - nevím co se se mnou děje." Přestala se ovládat a rozbrečela se. "Všechno je tam zničené. Nemůžu tomu zabránit. A ani si nikdy nepamatuju co se stalo."
Renji tam zaraženě stál a nevěděl co má říct.
Mizakoe se celá třásla a z očí jí tekly proudy slz. "Jednoho dne mě to zničí. S tím už jsem se smířila, ale co když vezmu někoho s sebou. Nechci nikomu ublížit." Podlomily se jí kolena a zůstala sklíčeně klečet na okraji srázu.
Posadil se vedle ní: "Nevím jestli ti to pomůže, ale podle toho co říkala Yumi, tak si jí zachránila život." Nedůvěřivě na něj pohlédla. "Vážně?" "Jo, klidně se jí zeptej."
Mizakoe se trochu uklidnila a upřela svůj pohled na noční oblohu. Renji měl pocit že na moment uviděl v jejích očích modrý záblesk, ale nevěnoval tomu pozornost.
Po chvíli se zvedl. "Měli by jsme se vrátit. Touhle dobou už asi Isane převrátila celou čtvrtou jednotku vzhůru nohama." "Nedošlo mi že mě budete hledat…. asi bych se jim pak měla omluvit." zvedla se pracně ze země. "Nechceš pomoct?" "Ne, jsem v pořádku." řekla nepřesvědčivě a pomalu zamířila zpátky.


Došli zpátky. Renji vysadil Mizakoe na parapet a pak sám skočil oknem dovnitř. "Jdu říct Isane že to pátrání už může zrušit. A né že zas zmizíš než se vrátim." Mizakoe se místo odpovědi jen slabě usmála a sledovala jak odchází. Potom se naposledy podívala na noční oblohu, zavřela okno a vrátila se do postele.
Isane prohledávala budovu čtvrté jednotky. Vracela se chodbou zpátky aby se podívala do dalšího patra. Na schodech narazila na Renjiho. "Ještě jsme jí nenašli." "Já vím, ale už jí hledat nemusíte. Před chvílí se vrátila." "To je dobře. Bála jsem se aby někde nezkolabovala, protože po fyzické stránce na tom ještě není dobře." "Myslím že po psychické je na tom hůř." "Jak to? Vždyť ještě ráno působila docela spokojeně." podívala se na něj překvapeně Isane. "Když jsem jí našel tak byla na pokraji nervového zhroucení. Byla se podívat na místo toho útoku a i když neví co se stalo, tak to asi nebylo poprvé a ona to ví. Podle toho co říkala se tak bojí sama sebe… ona … se chtěla zabít." Isane na něj zaraženě hleděla " To je …. hrozné. Půjdu se na ní podívat." a rázným krokem zamířila pryč.
Mizakoe nehybně seděla na posteli. Přemýšlela co vlastně ví o své minulosti. Hlavou se jí honily útržky vzpomínek. Nejasné a nesrozumitelné. Pozvolna se vynořovaly a zase mizely. Snažila se mezi nimi najít nějaké souvislosti. Pochopit jak to mohlo zajít až tak daleko. Ale nenacházela nic. Žádné odpovědi. Jen směsice nesouvislých obrazů. Měla pocit jako by část její mysli byla utopená hluboko v mlze. Snažila se skrz tu mlhu projít, ale jen se tak ztratila ve vlastních vzpomínkách. Zdálo se jako by prožila několik různých životů. Jako by právě ty mezery v její paměti od sebe oddělovali jednotlivé životy. "Nerozumím sama sobě. Nevím kdo nebo co jsem. A ani nevím co dělám. Co se se mnou děje?"
Ze zamyšlení jí vytrhl až zvuk kroků rychle se blížících k jejímu pokoji. Dveře se otevřely a dovnitř vstoupila Isane. Starostlivě se na ní podívala. "Jak se cítíš?" "Je mi dobře." řekla nepřesvědčivě Mizakoe a uhla pohledem. "Pravdu." Mizakoe se zabodla pohledem do protější stěny a odpověděla až po chvíli. "Já ….nevím. Asi jako bych měla hlavu plnou děr." Isane si nebyla jistá jak to myslela a tak raději mlčela. Po delší odmlce Mizakoe pokračovala: "Já…. nechtěla jsem vám přidělávat starosti. Prosím odpuste mi. Nevěděla jsem že tím způsobím problémy. Opravdu jsem vám nechtěla přidělávat práci nebo potíže." Isane se na ní jen usmála. "Hlavní je že si v pořádku."

Kapitola 5.

1. dubna 2009 v 19:41 | Mizakoe |  FanFiction - Kako no Kage
Mizakoe se snažila spát, ale pořád jí budily divné sny. Byla to směsice její minulosti a něčeho čemu nerozuměla.
Viděla malou holčičku - sebe - jak šla po hliněné cestě. Byla sama, k nikomu nepatřila. Potom se sen změnil. Holčička ležela na zemi. Vše okolo ní bylo zničené - mrtvé, a ona sama byla na pokraji smrti. Byla celá od krve a nehýbala se. Ležela na zádech a koukala okolo sebe nepřítomným pohledem. Upírala své podivně modré oči na oblohu a čekala na smrt. Pak uslyšela kroky. Někdo jí sebral ze země a odnesl pryč.
Pak se sen opět změnil. Holčička teď byla starší. Hrála si v lese před malou dřevěnou chajdou. Na prahu chajdy seděl starý pán s bílými vlasy a spokojeně jí pozoroval. Z lesa se vynořilo několik velkých Hollow. Zaútočili. Starý pán chtěl holčičku bránit. Jeden Hollow mu roztříštil lebku a on padl mrtvý k zemi. "Dědečku!" holčička se vrhla k jeho tělu a rozplakala se. Hollow se napřáhl a silně uhodil holčičku až odletěla stranou. Holčička přestala brečet a podívala se na něj vražedným pohledem. Její oči zmodraly. Otevřela ústa. Okolo se rozlehl podivný zvuk. Krásný a strašný zároveň. Rychle se šířil po okolí a ničil vše okolo čeho proletěl. Hollow se strašlivým řevem začali mizet. Ten zvuk zničil celé okolí. Kromě Hollow ublížil ale i holčičce. Holčička se z posledních sil doplazila k mrtvému dědečkovi a s očima plných slz ztratila vědomí.
Večer se probrala. S hrůzou zjistila že vše v jejím okolí je zničené. "Ne, znovu už ne." Nešťastně se postavila a bezmocně hleděla na svůj zničený domov. Pak pohřbila dědečkovo tělo a odešla aby se už nikdy nevrátila.
Po nějaké době nastoupila na Shinigamskou akademii ve snaze utéct před sebou samou a zapomenout na to co bylo. Tam se skamarádila s Yumi.
Scéna se opět změnila. Ona a Yumi šli lesem. Povídali si. Podle oblečení už patřily k shinigami. Napadli je Hollow. Obě začaly utíkat, ale Hollow je obklíčili a zaútočili na ně.
Viděla jak Yumi padá k zemi. Pak se ozval ten podivný zvuk. Vše se začalo rozpadat.
Mizakoe se s trhnutím probudila. Venku byl už večer a pořádná tma. Zvedla se s námahou z postele a zamířila k oknu.


Po chvíli se ozvalo zaklepání a do jejího pokoje vstoupila Yumi opírající se o dvě berle. "Mizako?" V pokoji bylo šero a nikdo se neozýval. Yumi rozsvítila a rozhlédla se po pokoji. Pokoj byl prázdný, zůstalo jen pootevřené okno. "Mizako?!"
Yumi se odpajda co nejrychleji co to šlo za podkapitánkou Isane. Celá uřícená vpadla dovnitř. Tam seděla Isane, Renji a ještě pár dalších shinigami. "Mizako je pryč!" vysypala ze sebe jedním dechem. "Jak pryč?" nechápal Renji. "Já nevím, prostě tam není." "Všichni se uklidněte," nakázala přísně Isane, "není ve stavu kdy by mohla jít někam daleko." Isane s Renjim se zvedli a zamířili k Mizakoe do pokoje. Isane se ještě podívala na Yumi: "Ty si jdi lehnout, takhle si akorát ještě ublížíš." Pak se otočila rychlým krokem zamířila pryč.

Kapitola 4.

1. dubna 2009 v 19:32 | Mizakoe |  FanFiction - Kako no Kage
Došli k hlavní budově čtvrté jednotky a rychle zamířili dovnitř. Tam dali Mizakoe do specielního pokoje a nasadili jí kapačku. Renji se mezitím šel podívat za Yumi. "Jak jsi na tom ty?" "Nějakou dobu nebudu moc chodit, ale není to nic vážného." a ukázala na svojí pravou nohu, kterou jí mezitím zasádrovali. "Mohla by si mi říct co se tam vlastně stalo?" zeptal se Renji. Můžu to zkusit, ale sama tomu moc nerozumím: "Byli jsme se projít a napadli nás Hollow. Nevím kolik jich bylo… Mizako se je pokusila zlikvidovat, ale bylo jich tam moc. Brzo jí jeden sundal a mě mezitím udělali tohle." ukázala na svojí nohu. "Nejsem si úplně jistá co se dělo potom, ale Mizako se ňák ještě sebrala a vytvořila kolem mě nějakou zvukotěsnou bariéru. Ale vypadala nějak divně. Měla takové divně modré oči. V tu chvíli jsem z ní měla docela strach, jako by to ani nebyla ona. Pak uvolnila formu svojí zanpakuto do shikaie - vůbec jsem nevěděla že to umí…. Potom něco řekla a Hollow začali mizet, všechno okolo se nějak začalo rozpadat a zároveň se jí udělaly ty divný zranění. Potom omdlela a vy jste nás pak našli. To je celé." "Zajímavé. No myslím, že dokuď se neprobere tak se asi nedozvíme jak to je, protože o shikai mi nikdy nic neřekla. Budu muset říct kapitánovi co se stalo, zatím se měj." a s těmi slovy odešel. Po týdnu: Mizakoe zůstávala v bezvědomí i když se její zranění už začaly hojit. "Jsem ještě živá…? Nevím, těžko řict…" pak ucítila jak jí někdo odhrnul vlasy z čela a položil jí na čelo studený obklad. Ta samá velká ruka jí vzala za ruku. Mizakoe si snažila vybavit si co se stalo a kde je. "Yumi" blesklo jí hlavou. Rychle se posadila a otevřela oči. Nic ale neviděla, před sebou měla jen rozmazaný neostrý obraz. V momentě kdy se posadila jí zády projela ostrá bodavá bolest. Velká ruka pustila její dlaň, podepřela jí záda a pomalu jí položila zpátky. "Zůstaň ležet." "Ten hlas znám." napadlo jí a trochu se uklidnila. Konečně se jí podařilo zaostřit a rozhlédnout se po místnosti. Na okraji její postele seděl Renji a ustaraně se na ní díval. "Jak se cítíš?" "Jak je na tom Yumi?" zeptala se místo odpovědi. "Neboj, je v pořádku, měla jen poraněnou nohu a trochu bok. Včera se tu na tebe dokonce byla podívat, ale má nařízeno teď ležet aby se jí noha správně zahojila." "Takže žijeme obě… to je dobře." trochu se pousmála a opět usla. Renji jí ještě pohladil po vlasech a pak potichu odešel. Vzbudila se až další den někdy kolem poledne. Probudil jí nějaký šramot. Rozespale se podívala kolem. "Á, tak už si vzhůru," usmála se na ní Isane, která tam něco přerovnávala, "jestli ti to nevadí, tak by si s tebou chtěl promluvit kapitán Kuchiki." Mizakoe jen kývla hlavou a sledovala jak Isane odešla pro kapitána. Za chvíli do pokoje vstoupil kapitán Kuchiki a za ním ještě Renji. Kapitán se posadil na židli šikmo od její postele zatímco Renji zůstal stát u dveří. Pak se na ní dlouze podíval a řekl: "Potřebuju aby si nám řekla všechno co se tam stalo. Už jsem mluvil s tvou kamarádkou, ale ani já ani Renji jsme z toho moc nezjistili." "Mmm, byly jsme se s Yumi projít a napadli nás Hollow. Pokoušely jsme se jim utéct, …ale obklíčili nás a tak jsem s nimi začala bojovat. Ale nebyla jsem dost silná. Zlikvidovala jsem jich jen pět a pak mě jeden z nich sundal a další napadl Yumi. Vzpomínám si na to jak se tvářila, byla hrozně vyděšená a já asi taky. To bylo poslední co jsem viděla. Pak jsem se probrala až tady. Vůbec netuším kdo a jak zlikvidoval ty spousty Hollow co tam zůstali, ale zachránil nám život." Kapitán se na ní vážně podíval: "Děkuji, to je zatím vše." Pak se zvedl a odešel. Renji se na ní ještě otočil a zamířil za kapitánem. "Neměli by jsme jí to říct?" otočil se Renji na kapitána. "Ne, nebo aspoň ne dřív než bude v pořádku. Tím že jí to řekneme stejně ničemu nepomůžeme. A kapitánka Unohana řekla, že jí máme nechat v klidu. Akorát by jsme jí tím zbytečně rozrušili." "Tak dobře."