Bezpečnost nade vše, aneb politika u nás

27. října 2012 v 19:47 | Mizakoe |  Jednorázovky

Žijeme ve státě, kde politika je fraškou, a kde předpisy jsou pouhou formalitou.
Není to tak dávno, co všichni masově řešili, že nám kdosi střílel na našeho milého, zlatého a stříbrného pana presidenta, a mimo jiné se i díky neschopnosti ochranky zdárně trefil. Jo, nechopnosti ochranky… Z čeho jsou všichni tak překvapení? Copak někdo čekal, že budou něco dělat? Někdo byl dostatečně naivní, aby si myslel, že opravdu zafungují? Jsme v Čechách! Vstávat! Tady se přeci běžně vyhazují peníze za věci, které nefungují, hned se rozbíjejí, popřípadě je nikdo nepotřebuje.
To, že hlava státu má kolem sebe bandu trolů kochajících se pohledem kde co lítá a s reakční odezvou rovnající se rychlosti reflexu houpacího koně… no a co? Síť a dokumenty naší vlády jsou tak profesionálně zabezpečené, že si je ve volném čase může pročíst libovolný matfyzák, co obětuje těch pát vteřin, aby se dostal přes ono inkriminované "zabezpečení" a následně měl dostatek trpělivosti, aby ty kecy četl… no a co?
A když už jsme u toho… co třeba ještě parlament a senát s jeho slavným zabezpečením, kontrolujícím, zda s sebou náhodou nemáte nůž či nedejbože jakoukoliv jinou zbraň. Kdyby se vám náhodou zdálo, že narážím na ty jejich rentgeny na vstupu a detekční rámy alias pískající brány, tak se vám to nezdá. S tím co se u nás děje se ani nedivím, že se bojí, aby je někdo nepřišel v návalu vzteku vykuchat. Nicméně, když už do toho vrazej prachy z našich daní, tak by snad mohli postavit něco co k něčemu bude, ne? Je to komedie… K čemu je něco, co přelstí i puberťačka? Kdyby jste snad měli dojem, že přeháním, tak musím s politováním zkonstatovat, že nikoli. Toto je smutný fakt… testovala jsem to. Do prezidentů sice nestřílím a žádné systémy nehackuji, nicméně co se pronášení nožů týká… no, vezmu to popořádku.
Ve škole se pořádal nějaký ten "pátek" zpátky výlet do budovy parlamentu a senátu České republiky, aneb navštívíme vládu. Třídní nám ještě specielně zdůraznil ať necháme všechny pepřáky, boxery, paralizéry a nože doma a den na to se šlo. Byl to zrovna čtvrtek, a tak jsem věděla, že s sebou povleču věci na karate. Když už jsem si tam tak doma do toho batohu přisypávala něco málo na zub, napadlo mě tam přihodit ještě něco navíc - konkrétně můj oblíbený nůž maskovaný v karabině. Nutkání zkusit to pronést bylo prostě příliš silné a ten nápad dostatečně lákavý.
Přiznávám se dobrovolně, když došlo na věc, tak jsem byla mírné nervózní. Lidé v uniformách, kamery, všichni se tvářili seriózně a každou chvíli někdo pískal. Já spoléhala na to, že karabino-nůž nechám v batohu. Tudíž pískat nebude mít co a z rentgenu to nepoznaj. Prošla jsem si tedy rámem bez jediného pípnutí, vzala si bágl a už si myslela, že mám vyhráno, když se z boku ozvalo "Slečno, na okamžik." Zatrnulo mi. Nicméně zachovala jsem klid a poslušně naklusala k postranímu pultu. "Máte v tašce nůž." oznámil mi jeden nejmenovaný pán. "Nůž?" zopakovala jsem nechápavě s výrazem totálního blba a počkala až mi to ten chlapík v uniformě odkývne. "Hmm." zamumlala jsem a začla se přehrabovat v batohu. S pocitem prohry jsem vytáhla na pult sluchátka, čip na obědy, kapesníky, bublifuk, karabino-nůž a zeptala se jestli to nemohlo bejt něco z toho, zatímco jsem se dál přehrabovala v obsahu kapsy. A oni jen stále stáli, koukali a kroutili hlavou na téma "To není ono". A pak mi to došlo. V tašce jsem měla opravdu ještě jeden nůž. Malou otvírací a ultra tupou kudličku, kterou jsem používala na otevírání dveří od tělocvičny. Mrzelo mě, že jsem na ní zapoměla, nicméně výsledek nebyl tak zlý. Nožík mi zabavili a karabino nůž putoval zpět do batohu. Jo, hlavně, že mi sebrali ten meší a tupej… Takže hurá, "zbraň" je v parlamentu.
Budovu jsme prošli křížem krážem i s přednáškou o její historii, načež mi u vchodu vrátili nožík a vypravili jsme se do senátu, kde jsem ono párátko rovnou preventivně předala na hlídání další průvodkyni a kontolou prošla bez ztráty květinky…
Jo… hlavně, že někteří chudýci si museli sundat všechny kovové náramky, sponky a i pásky u kalhot… a mě nechají "zbraň"… Není to ironie?

 

Noc podzimní rovnodennosti

21. října 2012 v 9:54 | Mizakoe |  Jednorázovky
Probudila jsem se. Zima dotírala na nezakrytou tvář a kulich se opět šinul nahoru. Zavrtěla jsem ve spacáku a dala přitom pozor, abych do něj nestrčila. Povedlo se mi uvolnit ruce a pak jsem si narazila kulicha opět až na uši, načež se schoulila zpět k němu - zpět do tepla. Zavřela jsem oči a chtěla znovu usnout. "Huuuu…uuu…uu…" ozval se odkudsi z lesa táhlý všepronikající a přitom nenápadný zvuk. Jako by se profázoval mezi stromy a pak utichl. Nastalo téměř ticho přerušované jen zvuky lesa. Myslela jsem si, že se mi to jen zdálo, ale něco mi nedalo… Ta vzpomínka na píseň padajících hvězd... Nechala jsem otevřené oči a zaposlouchala se. Vteřiny se pozvolna vlekly a pak se to ozvalo znovu. "Huuuuu..uuu…" Bylo to jako… jako… já nevím…nemám slova, kterými bych to dokázala popsat. Něco jako meluzína, ale hluboká a pronikavá. Přitom to ale s meluzínou nemělo nic společného. Byl to zvuk, který se zrodil nad zemí mezi kmeny stromů a rozběhl se do prostoru. Nebylo to nikterak hlasité. Vlastně to bylo docela potiché… ale… něčím se to vymykalo… jasností… čistotou… ten nezaměnitelný zvuk toho co nechápu. Toho o čem vím, že tu je a přes to si to plně nepřipouštím. Naslouchala jsem. Objevovalo se to a mizelo. Jako by to bloudilo lesem, tančilo mezi stromy tam a zpátky v jakémsi nepochopeném tanci. Matně jsem si uvědomovala, že to jde směrem od zříceniny hradu. Nebyla jsem však schopná nad tím hlouběji přemýšlet. Ten zvuk mě absolutně pohltil. Jen jsem čekala, kdy se znovu ozve a po té co utichl jsem čekala opět. Znovu a znovu. Bylo to tu. Cítila jsem, že je to ono. Nezdálo se mi to. Očima jsem bloudila po temných korunách stromů proplétajících se vysoko nad našimi hlavami. Cítila jsem hlodání strachu, zmatek, zvědavost a jakýsi podivný pocit, že takhle je to správné. Že tohle je můj svět… jakási prapodivná vnitřní odevzdanost…
Kdybych řekla, že jsem slyšela ducha bloudícího v podhradí mezi stromy, zněla bych jako blázen. Ani nechci tvrdit, že to byl duch. Duch je pouze slovo - jen slovo - slovo, které nikdy nedokáže plně vystihnout co jsem vlastně slyšela, slovo které nic neznamená, protože slovo je jen slovem. Ale ať to bylo co to bylo… bylo to něco "živého"… něco, co tam tu noc bylo s námi. Tu noc, kdy léto umíralo, kdy se měla vrátit tma, noc podzimní rovnodennosti…

Noc perseid

5. října 2012 v 21:50 | Mizakoe |  Jednorázovky

Noc perseid, noc padajících hvězd, noc tisíce přání… Bylo léto, srpen, po desáté večerní… ano, tou dobou jsem s bráchou roztahávala spacák uprostřed trávníku na zahradě. Nebylo nikterak převratně teplo, ale nebyla ani zima. Vítr postupně rozehnal všechny mraky a nad našimi hlavami se otevřel výhled na hvězdami posetou oblohu, v zorném poli mírně lemovanou vysokými stromy. Nikdy bych nevěřila kolik je na nebi hvězd. Miliony malých světýlek opuštěně blikajících z nepředstavitelné dálky a za nimi ještě další, ještě menší světélka, která se člověku objeví, až když se zahled hlouběji do vesmírných dálek. Ten pohled mě fascinoval, jako by mě nebe pohltilo, vtáhlo do sebe. Jenom já a hvězdy, nic jiného… jako bych na chvíli zapoměla, že existuji… pak se na nebi mihla první malá hvězdička. Prostě jako by se utrhla a spadla, nenávratně zmizela ve tmě. V ten okamžik mě ani nenapadlo co bych si mohla přát. Jen mě to malinko vytrhlo z tranzu a přimělo k zamyšlení. Pohledem jsem se dál upírala k obloze, potichu debatovala s bráchou a u toho přemítala. Co si vlastně přeji? Co chci? V co doufám? … Nevěděla jsem. Neodvažovala jsem se doufat ani v příští týden, natož abych věděla co si přát. A pak jsem si vzpoměla na onu zvláštní přítomnost něčeho co bylo až za hranicemi mého chápání, vzpoměla jsem si na ty "rozhovory", na tu jistotu, kterou mi to dávalo. Na to, co mi jako jediné podalo pomocnou ruku a čemu jsem bezmezně věřila. V hlavě mi vytanulo tisíce otázek a pak se myšlenky přesunuly o rok dozadu a naplnila mě další vzpomínka v celé své děsivosti.
Na obloze se utrhla další malinká hvězdička a v zápětí se po obloze přehnala obrovská perseida. Ohnivým ocasem přes oblohu nakreslila mohutný zářící šlic a vše jako by na chvíli vytanulo ze tmy. A já najednou věděla. "…Chápat…" Přeji si chápat, rozumět věcem kolem…
Toho večera jsem viděla ještě mnoho dalších padajících hvězd. Malých i velkých, ale přání jsem měla jediné… chápat… Ještě dlouho jsem pozorovala noční oblohu než mě pohltila tma…
Když jsem znovu otevřela oči byla stále noc. Dle mobilu kolem druhé hodiny ranní a já cítila, jak mi táhne na krk a jak mě mravnečí přeleželá noha. Převalila jsem se na záda a chtěla znovu usnout, když jsem zaslechla zvláštní mlodii. Něco jako… zpěv? Těžko to popsat. Kdyby to měl být hlas, byl by dívčí, klidný, vyrovnaný. Zpíval píseň beze slov… ale… neznělo to jako člověk, vlastně to neznělo ani úplně jako hlas. Byl to hlas a přitom nebyl. Chvíli jsem si myslela, že se mi to zdá a tak jsem otevřela oči. Hlas nezmizel a to co jsem spatřila mi doslova vyrazilo dech. Když jsem usínala, myslela jsem si, že víc hvězd už se na oblohu nevejde. Teď jich tam bylo třikrát tolik, ale to nebylo to podstatné. Po obloze běhaly lososové paprsky a kreslili obrazce. Souhvězdí. Rovnými čarami propojovali jednotlivé hvězdy do složitých obrazců a v zápětí mizely. Bylo to rychlé… neuvěřitelně rychlé. Obrazce se objevovali v těsném sledu za sebou a několikero jich naraz. Nestihla jsem se ani pořádně podívat na to co to je a už to tam nebylo. Jedno "souhvězdí" vystřídalo druhé, na to, aby i ono o okamžik později zmizelo… a do toho se stále ozývala ona melodie… Neměla zdroj, neměla směr… byla všude… táhla se při zemi a mezi stromy. Byla všude a byla vším. Nerozuměla jsem tomu co jsem viděla a nerozuměla jsem ani tomu co jsem slyšela. Chvíli jsem se pokoušela si namluvit, že se mi to všechno jen zdá, ale bylo to tady. Tohle všechno bylo skutečné.
Je spousta věcí co lidé během let zapoměli, schopností o které přišli. Svět není jen ta logická všemi nám cpaná věc, kde se vše dá vysvětlit zákony fyziky a kde je vše jasné. Báli jsme se toho co nám svět říkal a báli jsem se toho čemu jsme nerozuměli a tak jsem se naučili neposlouchat. Tak dlouho jsem si zacpávali uši až jsme o ně přišli. Zavřeli jsme se do čistě racionálního bludu, který vydáváme za svět a kde vše co nás přesahuje je jen halucinace, lež a nebo výmysl. Nikdy už to nebude jako dřív. Už tu není nikdo kdo by nám ukázal cestu zpět. Ale přes to, pokavaď budeme chtít a pokud budeme ochotní naslouchat… Stromům, obloze, tomu všemu co nás obklopuje… neříkám, že pochopíme co uslyšíme, co ucitíme či uvidíme, ale stojí to za to - stojí za to, cítit svět.
 


Tell me would you...

18. dubna 2012 v 16:32 | Mizakoe |  Jednorázovky

"Mami, ten autobus mi ujel, pojedu třista čtyřicet sedmičkou, vyzvedneš mě v Břežanech?" nervózní hlas se tiše rozléhal na opuštěném auobusovém nádraží, zatímco opodál svítila polorozbitá lampa. "Proč? Co se stalo?..." ozvalo se tiché zajíknutí a na okamžik nastalo ticho. Dívčí tvář se zkroutila ve vystrašeném úšklebku a po tvážích jí začaly stékat slzy. "Ka-kam pojedete?" … "Dobře... a zůstal někdo ve vesnici?" Její výraz ztvrdl a křečovitěji sevřela mobilní telefon. Na chvíli se opět rozhostilo ticho. "Přijdu za vámi, ale prvně musím ještě něco udělat." pronesla rozhodně a uslzenýma očima vzhlédla k obloze. Z reproduktoru se rozezněl vyděšený prosebný hlas. Mluvil a mluvil, naléhal. "Promiň." Maeve zavřela oči a ukončila hovor. Telefon se téměř znovu rozezvonil. Němě pohlédla na display a pak vypnula zvonění.
O půl hodiny později seděla v autobuse a pozorovala ubíhající krajinu. Pozvolna přicházel den…


"Tai tam zůstal… ale proč?… Musím zpátky. Když budu opatrná tak se mi nic nestane… zvládnu to…"


V brzkých raních hodinách autobus zastavil. Maeve pohlédla rozespale ven. Stáli v nějakém přístavu a slunce se plazilo ještě nízko nad vodou. "Vážení cestující, z důvodu postupující nákazy autobus v této stanici končí a…" dál už neposlouchala. Prostě vystoupila a vydala se od moře pryč směrem do vnitrozemí.
Cesta se klikatila, stoupala do kopce a čím dál tím méně připomínala silnici. Po dalších pár hodinách se jí povedlo si stopnout jiný autobus. Byl plný asi devítiletých dětí vracejících se ze z letního kurzu lyžování v Alpách. O nákaze se dozvěděli pozdě a tak se pokoušeli projet zakázanou zónou k bývalé chovatelské stanici, aby se měli alespoň kde schovat.
Po dalších dvou hodinách si autobus o díru v silnici utrhl přední nápravu. Jen kus od cíle… zbývalo jen posledních šestnáct kilometrů.
"Jsou všichni v pořádku?!" ozývalo se volání, zatímco se dětičky soukaly oknem převráceného autobusu ven. Maeve chvíli postávala na místě a pak sebrala z příkopu velký kus kamene a několikrát se ohnala po zdemolovném zámku od zavazadlového prostoru. "Lyže tu nechte, ale tašky s oblečením a případné jídlo si vemte s sebou. Co nebudete potřebovat zahoďte rovnou." houkla přes shluk dětí a otevřela poklop. "Když půjdeme lesem, tak nám to zkrátí cestu víc jak o polovinu." podívala se na jednu z učitelek. "Lesem je to nebezpečný a nevíme kudy přesně jít." namítla. "Ty děti nedojdou tak daleko." přidala se druhá. "Po silnici tam nedojdou už vůbec a když tu zůstaneme do tmy, tak nás nejspíš něco sežere."


"Dívala jsem se na ně a věděla, že rozumí. Tohle už nebyl návrat ze školního výletu. Okolí tohohle místa jsem znala… mohla jsem je tam dovést a doufat, že to stihneme… byl květen a slunce vydrželo na obloze docela dlouho. V době havárie mohly být maximálně tak dvě hodiny. Dalo se to stihnout.."


Po další debatě všichni souhlasili. Cesta opět započala… po klikatých stezkách borovým lesem… vzhůru nad roklemi. Bylo teplo a sucho. Šlo se dobře, jen některé děti si co chvíli stěžovali, že je bolí nohy a tak všichni postupovaly pomaleji než by bylo vhodné. Maeve šla tak uprostřed a myšlenkami se toulala doma. "Doufám, že ho ještě uvidím." problesklo jí hlavou a před očima se jí objevila jeho usměvavá tvář.
Bylo to zvláštní… vlastně ho ani moc neznala… jen se jí o něm často zdálo… ani nevěděla jaký doopravdy je… stejně jako netušila, jestli si část z toho sama nevymyslela, ale tak dlouho ho sledovala… "Třeba se nepletu…"… naděje se vždy drží dlouho… i když člověk pochybuje…
"Tell me.." z myšlenek jí vyrušil podivný hlas. Rozhlédla se zmateně kolem, ale neviděla nikoho kdo by na ní mluvil. "Tell me would you kill?" zarazila se. Byl "to hluboký hlas, melodický… zpíval… ale kdo? odkud? "Slyšela jste to?" zeptala se jedné z učitelek. Ta na ní jen překvapeně pohlédla. "Co?" zeptala se.


""Tell me would you kill to safe a life?"slyšela jsem ho. Jasně a zřetelně. Prvně jsem nedokázala určit odkud, připadala jsem si jen jako by mě ten hlas obklopil ze všech stran a schvátil do spárů "Tell me would you kill to prove you´re right?" děsil mě… zněl až démonicky naléhavě a nedalo se mu utéct. Byla z něj cítit jakási zvrhlá radost a zoufalství v jednom. "… would you kill…" pak jsem si uvědomila, že ten zvuk vychází ze dna rokle. Odněkud tam zespoda ze tmy… a náledně mi došlo, že nikdo další to neslyší… že je to jen přelud… halucinace…"

Maeve upřela svůj pohled před sebe na cestu. Dávala pozor jen aby se nepodívala dolu za tím zpěvem… za tím voláním, které jí něčím táhlo dolu. "Je to jen halucinace." zopakovala si v duchu. V ten stejný okamžik před ní zakoplo jedno z dětí. Zastavila a pomohla mu na nohy. "Ukaž, neseš toho moc, vezmu to." Nabídla mu a vzala si od něj batoh a připla si ho popruhem ke krosně. Holčička se jen trochu usmála a unveně se na ní podívala. "Už to není daleko, to už zvládneš." pobídla jí Maeve a vykročila dál.
A vážně už tam skoro byli. Po chvíli vyšli z lesa a na mýtině před nimi se zjevila bílá krychloidní budova. Už z dálky bylo vidět, že hlavní vchod je zatopený a dům trochu zpustlý. "Bude to bezpečný?" řidič autobusu se nedůvěřivě podíval na dozor těch malých ratolestí, ale ty mlčely. "Myslím, že uvnitř to bude pořád bezpečnější než venku." zamumlala Maeve a koutkem oka dál sledoval sledovala černý stín v houštině na druhém kraji mýtiny. Nelíbilo se jí tu, ale tma už byla na spadnutí a nic jiného poblíž nebylo. "Jane, nemáš klíče od zadního vchodu?" optala se své kolegině jedna z vyučujících, ale ta jen zakroulita hlavou. "Druhý vchod je zamčený zevnitř a myslím, že klíče jsou od minule doteď v zámku." "A nešly by prostě vykopnout dveře?" zeptal se Maeve. "Je tam mříž." namítla Jane ve stejný okamžik, kdy se černý stín opět o kus přiblížil. Maeve se nervózně ohlédla jeho směrem a pak se pohledem vrátila k Jane. "Půjčte mi klíče od toho zatopenýho vchodu, podplavu to a otevřu zevnitř."


"O pár okamžiků později jsem už sestupovala do temné a chladné vody. Byla jsem odhodlaná přespat vevnitř a nenechat se přes noc sežtat tou zdivočelou zvěří. Děsil mě ten stín a ještě víc mě desil ten hlas obklopující vše kolem. "Tell me would you…" Poslední nádech a pak jsem se ponořila pod vodu. Zima mi svírala plíce a strach mě nabádal ke zbrklostem. "…kill to prove you´re right?" Nemělo cenu snažit se neposlouchat. Byl všude, stejně jako voda. Zkoušela jsem se na to nesoustředit a jen plavat."


Pak se před ní konečně objevily dveře. Vrazila klíč do zámku a odemkla. Vyšlo to tak akorát, aby se nezačala topit. Zavřela za sebou a s posledním zbytkem kyslíku proplavala po schodech nahoru na chodbu. Byli tam dvoje dveře. Vzala za kliku hned těch prvních a otevřela. Udělala krok dopředu a pak s vřískotem uskočila zpátky a dveče zase zabouchla. "Krokodýl." Chvíli šokovaně zírala na zabouchle dveře a pak se přesunula ke druhým. Opatrně vzala za kliku a nakoukla dovnitř. "Fajn, tady nic." Zamumlala a vydala se dál. Ještě pár minut se motala vevnitř tam a zpátky než našla druhý vchod. Klíče tam doopravdy už byly. Odemkla a zamávala na ostatní ať jdou dovnitř. Venku už se mezitím značně zešeřilo a mezi stromy svítilo několik párů očí… stihli to.


"Ještě jsme museli vyčistit celou budovu od všech těch zvířat co se nějak dostala dovnitř a pak jsme všichni konečně mohli jít spát.
Dlouho jsem nemohla usnout. Pořád mi leželo v hlavě proč Tai a zbytek jeho rodiny taky neodešli… co je přimělo zůstat?
Věděla jsem, že to brzy zjistím, mohla jsem být maximálně pár dnů cesty od domova. Stačilo slézt dolu do rokle a pak jít stále na sever. Děsil mě jen ten všudy přítomný hlas. Stále zpíval… ale… byl to jen přelud… stačilo by se pořádně vyspat a on by zmizel,ne?"


Maeve nakonec kvůli počasí musela trochu upravit plány a zůstala se třídou ještě další dva dny. Mluvila o svém plánu i s ostatníma, nelíbilo se jim to, ale nepovedlo se jim jí to rozmluvit. Chtěla zpátky. A přála si to tak moc, že neposlouchala, když jí říkali, že je to ještě daleko a když jí varovali před tím, že hodlá vlést od oblasti, kde nákaza řádí už delší dobu. Jediným jejím cílem bylo ho najít, zjistit co se stalo a přimět ho, aby i se zbytkem rodiny odešli. Plánovala, jak všichni dojdou za její rodinou… pryč… daleko odsud… do hor…
Den na to doopravdy odešla. Vydala se hned po ránu strží dolu a celou cestu si opakovala, že ten hlas neslyší. Chvílemi dokonce už doopravdy utichal. Cesta šla špatně. Na dně rokle bylo šero a chladno a bylo evidentní, že vzdálenost podcenila. V noci přespala na stromě a pak opět pokračovala.


"Byla jsem unavená. Měla jsem hlad a pořád jsem se bála… Byla jsem tu úplně sama a šla někam, aniž bych věděla, jestli tam někoho ještě najdu… ale doufala jsem…
Přede mnou se objevilo jezero a znovu jsem na okamžik zaslechla ten hlas. Přelud! Veděla jsem, že se tím nesmím zabývat nebo z toho zešílím. Šla jsem prostě dál - na sever.
Pak jsem před sebou spatřila postavu. Byl to takový divný týpek. Stál asi jen deset metrů přede mnou a díval se na mě. Byl celý v černém a v kombinaci s rozcuchanými černými vlasy a černými kruhy pod očima vypadal víc jak divoce. Jen mě sledoval a tak podivně se šklebil, skoro usmíval. Překvapeně jsem zůstala stát na místě a unaveně na něj pohlédla. Pohl se směrem ke mně. Byla jsem dostatečně utahaná na to, abych neměla energii se bát… a dobře jsem veděla, že nemá cenu zkoušet utíkat - na to jsem neměla sílu. Aspoň to byl člověk…
Došel až ke mně a položil mi ruku na rameno. Nechápala jsem co se děje. Jen jsem k němu zvedla pohled a v jeho očích zahlédla cosi děsivého a zvrhlého. Zvláštní bylo, že mi připadal něčím známý. Pamatuju si jak mě objal a jak jsem zaslechla jeho hlas… "Tell me would you kill?" Pak si pamatuji až obrovskou bolest a pocit, jak když mi něco prorůstá chodidly."


Roklí se rozlehl téměř nelidský výkřik a pak utichl stejně jako jeho mrtvé okolí. Všechny žilky od chodidel začaly zelenat a prorůstat vzhůru. Maeve se křečovitě chytila toho člověka před ní a ve stejný okamžik kdy bělmo jejích očí zčernalo, se jí zatmělo před očima. Pustila se a dopadla tvrdě na zem, kde se se šílenými skřeky stočila do klubíčka a křečovitě zavřela oči. Její vlasy zčernaly stejně jako oči. Celá zbledla a nabrala nezdravě zelenou barvu, jako její krev. O několik okamžiku později se zlověstným zasyčením postavila na nohy a vycenila ostré špičaté zuby. Z hrdla se jí vydralo ještě pár šílených pazvuků a pak vyskočila do vzduchu a nehty se zaryla do stromu. Během okamžiku byla nahoře a pak zmizela v lese.
Její mysl ovládl chaos, vztek a zmatek. Zapomněla kam šla, co hledala i kdo byla. Jen se proháněla po lese a šla po všem živém, co se kde pohlo… Zabila všechno co našla… Bavila se mačkáním mravenců a trháním zvířat na cucky. Vyžívala se v tom, jak sebou házeli, když se ostrými nehty zavrtávala dovnitř a pak rvala kusy masa ven. Zůstavaly po ní jen krvavé louže a zlověstně vyhlížející pozůstatky. Nezastavovala se před ničím... Ani před lidmi… To dítě křičelo, když vraždila jeho matku… když jí urvala hlavu a mrštila jí o strom... Ani pak neutíkalo… už to nedokázalo… v příštím okamžiku jeho oči vyhasly a po zemi se začala rozlévat rudá tekutina, zatímco se roklí nesl poťouchlý chichot.
Dny běžely. Teplé letní měsíce začaly ustupovat a listí žloutnout a červenat.
A pak se jednoho dne v rokli objevil další člověk. Listy stromů se snášely z korun stomů a tiše šustily pod jeho kroky. Přišel od severu a podle vzezření jeho oděvu šel již dlouho. Jeho modré oči těkaly ostražitě po svazích a v rukou svíral klacek seřezaný do hole.
Maeve brzy zaregistrovala pohyb v rokli. Tiše se doplížila korunami stromů až před něj a pak seskočila na nižší strom, tak že v jeden okamžik visela přímo naproti němu a s šíleným úsměvem civěla jeho směrem. Příchozí pevněji sevřel hůl. Jejich oči se na okamžik setkaly. Maeve se zarazila a ten šílený úsměv někam zmizel. Jen nehnutě visela na stromě s nehty hluboko zaraženými v kůře a upřeně mu hleděla do očí. Všechen ten chaos v její mysli jako by utichl a nahradilo ho zhrozené prázdno. Tam uvnitř cítila všechny ty vzpomínkdy deroucí se napovrch a pak záblesky toho co se dělo v posledních měsících. "Maeve?" chlapec před ní jí nedůvěřivě přejel pohledem. Znovu se podívala jeho směrem a pak se rozplakala. Stále ještě cítila chuť zabíjet, ale zároveň v ní procitl odpor - zhnusení nad tím vším co udělala.


"Už jsem se neudržela a spadla jsem dolu… Nemohla jsem jsem od něj odtrhnout pohled… Prvně jsem ho chtěla roztrhat na kusy, zabít ty modré oči přede mnou. Donutit je, aby se na mě už nedívali, ale něco dalšího ve mně… to něco lidštějšího… byla jsem šťastná…byl tady… opravdu tady… po tom všem… jsem ho opět znovu viděla…"

Maeve si schovala hlavu do dlaní a sklopila oči aby unikla tomu pohledu. Při tom se zavrtala hlouběji mezi kořeny stromu. Styděla se sama za sebe a za to všechno co udělala. Jen matně si uvědomovala zvuk blížících se kroků. Procitla až když na zápěstí ucítila dotek ruky. "To bude v pořádku." Modré oči se usmívaly… oči, které znala… byl tady…


Probouzení

11. března 2012 v 8:59 | Mizakoe |  Jednorázovky
Byla noc. Tichá, trošku chladná noc. Kdyby nepoprchalo, tak by bylo vlastně docela teplo, ale to jsou ty kdyby…
Seděli jsme společně u staré zdi, schovaní mezi větvemi rododendrónů a tiskly se k sobě. Věděli jsme, že nás hledají, ale bylo nám to jedno. Byli jsme spolu a to nám stačilo. Všechno ostatní nám přišlo nedůležité. Pak se v parku objevily světla luceren. Byli tu. Vlepil mi pusu na tvář, chytil za ruku a rozběhli jsme se tiše podel zdi pryč. Zalezli jsme do co nejčernejšího stínu a začali se drápad přes staré hradby na druhou stranu. Nahoře jsme se na sebe usmáli a skočili současně dolu na druhou stranu. Běželi jsme a nezastavovali. Ani si nevzpomínám kudy přesně jsme se dostali do toho domu. Najednou jsme prostě stáli v podkrovním pokoji a cesta dál už nevedla. "Vezmem to na střechu." navrhla jsem. Souhlasil a přitáhl židli, abych mohla prolíst střešním oknem ven. "Já zůstanu tady. Když nás nechytnou spolu, tak se vlastně nic nestane." Přikývla jsem a jen tiše sledovala jak Wu přivýrá okno. Stále ještě poprchalo a mě byla zima. Jen obloha se rozednívala. Přicházel úsvit. Chtěla jsem vidět co se dejě uvnitř, a tak se začala šplhat po kluzké krytině ke štítovému oknu. Pak mi podjela noha a já sklouzla. Zůstala jsem viset za jednu ruku. Celý dům jako by byl najednou skleněný. Viděla jsem všechno. Už byli uvnitř a odváděli ho pryč. Naposledy se ohlédl mým směrem a pak zmizel ze dvěří. "Wu…"
Vše se zatočilo, padala jsem, okolo se mihala změť barev a obrazů poschovávaných za sklem. Pak jsem se probudila. "Byl to jen sen…" proběhlo mi hlavou a posmutněla jsem, zatímco jsem v hlavě stále ještě měla obraz Wuovi usměvavé tváře. "Moya je vzůru!" ozval se místností dětský křik a vzápětí cvakli dveře. "Co?" nechápala jsem a posadila jsem se. "Co?!" to druhé "co" už jsem spíš vykřikla a nechápavě si prohlédla okolní místnost. Seděla jsem v bílo skleněné pseudorakvi napojena na všelijaké hadičky. Překvapeně jsem si odpojila elektrody z hlavy a vytáhla kanilu z levého zápěstí. To už byla zpátky moje mladší sestra a… něco bylo jinak. Takhle jsem si jí nepamatovala. Nedokázala jsem odhadnout kolik jí je, ale byla o dost starší a u nohou jí stálo asi pětileté dítě. "Jak dlouho jsem tu?" zeptala jsem se. "Skoro dvacet let." zněla odpověď…
Pak mě odvedli. Stejně jako všechny co se neprobrali v termínu, ale později. To zařízení vypadalo k mému překvapení asi jako školka. Jenom těm lidem bylo tak kolem těch osmnácti let, stejně jako mě. Nechápala jsem smysl, ale tak… na tom nezáleželo. Mě zaujalo něco jiného. Odněkud jsem slyšela housle. Šla jsem po zvuku a zastavila se až v menší místnosti plné molitanových hraček. Wu seděl v rohu a hrál. Chvíli jsem postávala nerozhodně ve dveřích a pak vešla tiše dovnitř. Asi mě slyšel, protože ke mně zvedl oči. Zarazila jsem se na místě a pak se trochu usmála a zamávala mu. Taky se usmál a přikývl na pozdrav. Po té opět sklopil hlavu a hrál dál. Měla jsem pocit jako bychom tam seděli celé hodiny a pak… pak jsem se vzbudila.
"Takovej krásnej sen…" zamrmlala jsem rozmrzele a vyšla ze svého pokoje v chajdě na stromě. Nad močálem se válelo ono klasické tropické vedro. Bylo pozdní odpoledne a všude bzučeli komáři. V dáli jsem zahlédla Wua a usmála se. Co na tom, že je to vlastně skoro cizí člověk… stejně jsem byla ráda, že ho vidím. Stála jsem tam až do tmy a z povzdálí ho pozorovala… a pak opět otevřela oči.
"Hups, zase spím u počítače." napadlo mě a pohledem jsem sjela na blikající lištu ICQ. "Wu píše." Neubránila jsem se úsměvu a rozklikla konverzaci. Znala jsem ho málo… doopravdy málo… ale i tak jsem byla moc ráda, že se ozval… znovu otevírám oči.
Pohledem jsem spočinula na svítících motýlech nalepených na dřevěném stropě. "Nenapíše…" zamumlala jsem smutně a zavrtala se hlouběji do peřin. "Všechno to byl sen… krásný… ale jen sen." Nevěděla jsem jestli jsem vděčná za to, že jsem ho alespoň na chvíli viděla ve spaní a nebo víc zklamaná právě z toho, že se mi to všechno jen zdálo. Kéž by to bylo jinak… přála bych si zůstat spát… a nebo vědět, že ten člověk s jeho tváří, je stejný jako on…
Kdo ví… třeba se znovu probudím.

Zoufalství z neumírajícího

5. února 2012 v 11:16 | Mizakoe |  Jednorázovky

Sněhová vločka se snesla z nebe a tiše přistála na rozkvetlé růži. Květ sám z ničeho nic zčernal, smrštil a pak suchý dopadl na zem. Červené listí na okolních stromech nabralo zelenější odstín.

"Těžko vysvětlit svět, ve kterém jsem žila. Byl jiný, ale zároveň velice podobný."

Stromy se doopravdy znovu zazelenaly a pak zčista jasna rozkvetly. Z nebe se snesla další sněhová vločka a opět dopadla na zem - neroztála.

"Prázdniny se chýlili ke konci a já už předem propadala depresi. Myšlenka na návrat do onoho stereotypu mě děsila. Letos to ale poprvé mělo být všechno jinak. Jsem ráda, že jsem předem netušila jak…"
Venku začal padat sníh a zakrývat stopy bot v blátě. Okolní stromy dál kvetly, zatímco krajina se nořila pod bílý závoj.

"Osmadvacátého srpna ve večerních hodinách jsem pochopila, že jakékoliv shánění věcí na letošní školní rok nemá cenu. Došlo mi to hned, jak jsem ve dveřích spatřila skupinku čtyř vojáků s jedním vojenským důstojníkem, dohadujících se o něčem s mými rodiči. Slova už si nepamatuji… pouze obličeje… tátův kamenný výraz a mamčiny slzy.
Vojska této armády nás okupovala už déle, ale až do té doby s nimi nikdy velké problémy nebyly. Jen jsme nesměli přes hranice a používat internet, abychom nerozesílali informace mimo tuto zemi - údajně proti špionážní opatření, ale nikdy nám a ani nikomu jinému neublížili.
Vzpomínka na vojáky ve dveřích je poslední ucelená vzpomínka z onoho dne. Pamatuji si křik a několik výstřelů. Nepamatuji si žádný obraz, jen barevné šmouhy a zvuky. Myslím, že tehdy oba moji rodiče zemřeli… Nevím to jistě, nepamatuji si to… Ale vše tomu nasvědčuje. Ještě si vzpomínám, jak mě pak všechno bolelo a zvuk motoru…"

Hnědovlasé děvče si shráblo vlasy z umouněného obličeje a podívalo se přes dvůr k parkujícím džípům. Z vojensky zeleného auta vystoupil muž ve středních letech s nakrátko ostříhanými černými vlasy. Viděla jak se kolem něj všichni rozestoupili a zasalutovali.
"Hej, ty tam! Makej!" ozval se hlas dozorčího a děvče sklopilo pohled zpět k práci.
Skupinka lidí postavených v řadě okopávalo pruh hlíny kolem parkoviště. Všichni mlčeli. Z čela se jim řinul do očí pot. Slunce akorát stálo přímo nad hlavami a neúprosně se vpíjelo svými paprsky do vyprahlé země.

"To už je ale všechno delší dobu pryč. Nevím jak dlouho už tu jsem. Všechno mi to hrozně splývá. Zjišťuji, že zapomínám. Jediné co mě tu drží při smyslech je někdo o kom jisto jistě vím, že jsem ho znala už před tímto způsobem života. Sice si to nepamatuji, ale jsem si tím jistá.
Všichni tu celé dny na něčem pracujeme. Občas jsou to hrozné nesmysly, prostě nás jen nutí účastnit je nějakých her, kde musíme za každou cenu vyhrát - třeba jako závody v kánoích, a jindy od rána do večera smontováváme divné kovové součástky.
Každý den je to stejné. Budíček, navlíknout se do toho zrovna čistšího pytloidního úboru hnusné šedo-bílo-nazelenalé barvy a vyběhnout ven na nástup. Zpoždění se netoleruje. Chyby jsou nepřípustné."

Ozval se gong oznamující konec směny a přestávku. Noemi se vděčně pousmála a zamířila do sprch.
Nechala všechen pot a hlínu stéci do odpadu a pak se znovu oblékla a zamířila do šaten pro zbývající věci. "Čau čau." usmála se, když se z vedlejších dveří vynořil jen o něco málo starší hnědovlasý klučina. "Nazdár." zazubil se a hodil po ní meruňku. "Tohle se mi povedlo jim vyfouknout dneska na plantážích." dodal. "Jeee! Děkuju moc." Noemi se radostně rozzářily oči a v příštím okamžiku ještě trochu nazelenalý plod zmizel. "Něco se chystá - při příštím přerozdělování se drž poblíž." Jato ztlumil hlas. "Jestli tě přiřadí jinam, tak už se pravděpodobně neuvidíme." Noemi se na něj vážně podívala a přikývla. Rozuměla tomu co řekl.
Venku se ozvalo zvonění. Začínala další směna. Noemi místo na nástup, ale vyběhla ještě na chvíli ven.

"Musela jsem ještě nutně na záchod… některé věci prostě odložit nelze. A tak jsem si řekla, že si toho snad nevšimnou a že než se začne něco dít, tak že budu dávno zpět."

Propletla se zpět mezi poblíž stojící lidi. Najednou zjistila, že jsou všichni rozděleni jako by napůl do dvou skupin. Rozhlédla se kolem a Jatoa spatřila v druhé polovině. Nenápadně se davem začala prodírat k okraji. "Musím se dostat na druhou stranu." to bylo jediné co jí znělo v hlavě.
Dostala se až na úplný kraj skupiny. Před ní zel prázdný prostor a pak už byla vyštosovaná druhá polovina. Noemi se opatrně rozhlédla a pak nenápadně zamířila na druhou stranu.
V tom jí někdo popadl zezadu za zápěstí. "A mám tě!" ozvalo se škodoradostně. Noemi sebou trhla a s děsem v očích pohlédla do obličeje jednoho z vojáků. Ani se nepokoušela nic říct a jen se nechala odvléci k shluku těch hnusných zelených uniforem.
"Doslova mě předhodil před toho chlápka s černými vlasy, kterého jsem tu občas viděla přecházet a kterému tak všichni lízali paty. Už od pohledu mi byl nesympatický. Chvíli mě provrtával pohledem až jsem se musela podívat jinam. Ty světle modré oči se nedaly vystát."

Copak nevíš jaká je toto nevychovanost?" promluvil a v jeho hlase zazněl pokus o přátelský tón.
Noemi nepotřebovala, aby jí někdo dvakrát říkal, že ten člověk před ní nejenže lže už v tom samém okamžiku, kdy vůbec otevře ústa, ale zároveň je to hlava celého tohoto procesu a kdokoliv se mu znelíbí končí.
"Takhle si nechat utéci mou řeč… to je škoda… věčná škoda mé dítě. Klidně hovořil dál a rukou jí přejel po tváři. "Uvědomuješ si jak vlastně podkopáváš mou autoritu, když si dovolíš přijít pozdě? Mne nemůže odignorovat. Chápej, že toto vše se děje ve vyšším zájmu a všichni jsme součástí mechanismu, jež má zformovat nový svět." Muž popošel po místnosti a zavrtěl hlavou asi jako kdyby chtěl zahnat chmurnou myšlenkui a pak pokračoval ve svém monologu. "Víš, všechny stroje fungují, jen pouze tehdy, zapadají-li všechna kolečka přesně do sebe. Když se nějakému vylámou zoubky, je čas ho vyměnit za nové a lepší, aby stroj vydržel a nezničil i ostatní…" zastavil se na místě. "Budu tě muset potrestat… Víš tady by jsi mi natropila neplechu." na jeho obličeji se objevil zlověstný úšklebek. Noemi měla pocit, že na chvíli pohledem zabrousil do míst odkud je bedlivě celou dobu sledoval Jato a pak se teprve znovu podíval na ní. "Budeš deportována do jiného pracovního tábora jako všichni neposlušní." ušklíbl se.

"Zatrnulo mi… deportována… už ho neuvidím… poslední střípek minulosti zmizí…
Do očí se mi drali slzy. Chrlila jsem ze sebe slova omluvy a snažila se ho přesvědčit, aby mě tu nechali, ale jen se na mě pohrdavě šklebil.
Pak mi to došlo… nechtěli mě deportovat. Zahlédla jsem letmý dotek ruky hlavně pušky vojáka opodál. Jestli mě odsud odvezou - zemřu.
Najednou se mě zmocnil vztek. Vlna odporu tam uvnitř mě. Zhnusení "z toho muže přede mnou. Čím jsem se provinila? Dvou minutovým zpožděním? Co ho opravňuje ničit mi takhle život? Ničit nám všem život?! Už jsem ty modré oči nemohla vidět. Nemělo cenu se mu omlouvat. K čemu se takto shazovat? Hněv se rozlil do každé částečky mého těla. Chtěla jsem aby zemřel. Rozdrtit mu lebku a rozmáznou jeho obličej o nejtvrdší věc co tu potkám.
Už jsem to nevydržela. To jestli zemřu byla jen otázka času a já ho chtěla vzít s sebou. Ať shnije!"

Noemi z ničeho nic popadla židli vedle sebe a s výskokem se ohnala železnou nohou po tom hnusném ksychtu před ní. Židle jen těsně minula jeho obličej, ale stačilo to k tomu aby ztratil rovnováhu a upadl. Přistála na něm a rukou mu okamžitě vytrhla nůž z pouzdra na opasku. Ihned se po něm znovu rozmáchla, ale předběhl jí. Volnou rukou se po ní natáhl a ona na poslední chvíli stihla ucuknout a svalit se stranou. "Zabijte jí!" zařval a Noemi uslyšela cvaknout pojistku. Vyskočila na nohy a rozběhla se ve stejném okamžiku, kdy se místností ozval výstřel.

"Nezastavovala jsem a jen jsem se řítila chodbami vpřed. Za sebou jsem slyšela dusot nohou a věděla, že je konec. Tak jako tak… docílili toho, čeho jsem se bála - rozdělili nás.
Dlaždičky na stěně se míhaly a nohy pravidelně pleskaly o zem. Pak chodba končila a přede mnou se objevily schody. Zamířil jsem nahoru. Dostala jsem se do obytných prostor. Pochopila jsem, že jsem si naběhla. Tudy už cesta nevede. Chvíli jsem zoufale postávala na místě a snažila se nepropadnout panice. Pak jsem se vrhla ke střešnímu oknu a protáhla se ven na šikmou střechu.
Venku už se mezitím stihlo prostřídat klima a tak jsem okamžitě zapadla do půl metrového sněhu."

Noemi se přitiskla ke střeše a snažila se příliš nevyčnívat. Sníh studil do rukou a oblečení vlhlo. "Takhle mě určitě najdou." blesklo jí hlavou. "Musím odsud pryč…" očima přelétla kolem a v dáli spatřila les. To byla její naděje. Pomalu se začala posouvat po střeše v zákrytu všech oken. Pak se natáhla po větvi břízy, rostoucí těsně u budovy a rychle seskočila dolu.
Ani se neohlédla a rozběhla se přímo k bráně. Pak byla najednou venku. Na kratičký okamžik byla svobodná. Ozvala se rána a kousek od její nohy se odlomil kousíček ledu po dopadu kulky. Teprve teď si uvědomila zvuk motoru za ní. Letmo se ohlédla. "Zase on! Prostě si nedá pokoj." Zaběhla blíže ke krajnici cesty a za běhu popadla klacek co ležel těsně u plotu. Džíp jí už dojížděj. Auto najelo přímo na ní. Na poslední chvíli vyskočila a překulila se přes kapotu. Džíp musel zastavit aby nenaboural a hodit zpátečku. Než to ale stihl, byla Noemi znovu na nohou. Zabít - to byl jediný cíl co v tu chvíli měla. Auto nemělo střechu a tak jednoduše naběhla ze strany k němu a vší silou se rozpřáhla. Ohnala se tomu člověku po hlavě. Rána. Kosti zapraskaly. Její zbraň se zbarvila na červeno.

"Byla jsem přesvědčená, že je mrtvý a tak jsem se znovu rozběhla. Ale to monstrum v lidské podobě mělo pravděpodobněji tužší kořínek, než se zdálo. Když jsem se opodál zastavila abych znovu nabrala dech. Stál za mnou. Namířil na mě jakousi podivnou placatou talířoidní zbraň, vyzařující rudé světlo. Ve stejný okamžik, kdy mi tím ozářil nohu, jsem ucítila jak se mi všechny svaly v chodidle zkroutili v křečích."

"Aaaaaaaaaaaa!!" Noemi vykřikla a upadla. Na přestávku ale nebyl čas. Odkulila se stranou a vyškrábala se znovu na nohy. Ten člověk šel pomalu k ní. Z posledních sil se donutila opětovně běžet. Vrátila se nahoru k džípu a ze sedadla spolujezdce zdrapla pistoli. Blížil se. Namířila.

"Byla jsem vyděšená. Zavřela jsem oči a stiskla spoušť. Minula jsem. Vystřelila jsem znovu a pak ještě jednou. Tentokrát jsem se trefila. Zakolísal, ale stále se šinul přímo ke mně s hnusným úšklebkem ve tváři. Další výstřel. Tentokrát do hlavy. Upadl. Teď už je mrtvý."

Noemi se rozlil tělem pocit úlevy. Opřela se o auto a posadila se na zem. "Je mrtvý… díky bohu." Pak se tělo ale znovu pohnulo.

"Sklopila jsem zrak k mrtvole a zbledla. Nebyl to člověk, nemohl to být člověk. Zase se zvedal a pořád se tak hnusně šklebil. Tohle nemohl nikdo přežít. Co je to zač?! Ne! Ať chcípne!

Noemi znovu vystřelila a pak mačkala spoušť znovu a znovu, dokud jí nedošel zásobník. Nakonec po něm zoufale mrskla i již nepoužitelnou pistoli a dala se znovu na útěk.

"Bylo to marné. Bylo jedno jak jsem ho zabila, kolikrát jsem ho zabila. Vždycky se znovu zvedl. Bylo to jako z nějaké zvrácené počítačové hry. Loading, loadin a nový útok. Prostě jako by se znovu načetl. Byl to boj, který se nedal vyhrát."

V dáli se ozval hluk helikoptéry. Konec se blížil. Bylo jich víc a nedali se zabít. Neumírající přicházeli.




Další články


Kam dál